Únor 2014

Osamělé noci- kapitola 4.

27. února 2014 v 7:05 | Karina |  Osamělélé noci
Ahoj. Moc a opravdu moc se omlouvám, protože vím, jak jste tuto kapitolu očekávali a dopsala jsem jí u Wind of chance od Scorions, což je mimochodem jediná píseň, kterou mám uloženou do počítače, už předevčírem, ale naše počítače pořádaly spiknutí a vypověděl nám službu internet. Tak zde přidávám alespoň Osamělé noci, než se rozhodnou vyhlásit další část stávky. Doufám, že se vám bude tato kapitola líbit a ráda bych věděla váš upřímný názor, kritiky se nebojím...
Kapitola 4.
Alexander
Zvolnil jsem krok, protože bezprostřední nebezpečí jsem nechal za zády, ale stále pochodoval. Prvním důvodem bylo, že přirozeně ještě nejsem v bezpečí. A také bych mohl dopadnout jako ona. Dávno jsem si zakázal na vše myslet nebo si něco vyčítat, nicméně když jsem přestal zběsile běžet a v krvi mi již nekoloval adrenalin, měl jsem čas přemýšlet, což nebylo dobře.
Již jsem se neudržel. Nechal jsem stékat slzy p tváři, že jsem téměř nic neviděl. Já jsem jí tam prostě nechal. Není žádná záruka, že vše nebylo jen divadélko. Klidně jí stále mohou prodat nebo rovnou zabít. Měl jsem tam být s ní, neměl jí poslouchat. Zbaběle neutíkat. Zaťal jsem pěsti. Dnes, teprve dnes měl nastat první den našeho velkého putování. Jestli se jí však něco stalo, nedojde k tomu. Ještě ani nezačalo svítat a já sám bloudil nocí.
V jednu chvíli jsem začínal dokonce uvažovat, jestli to skutečně nevzdám. Když mi začaly nohy těžknout a při každém kroku se zavírala víčka. Každým pohybem klesala chuť žít. Věděl jsem, že dříve nebo později mě dostanou. Přestalo sněžit a nebesa se rozjasnila, takže jim svit hvězd a měsíce poskytoval dostatečné světlo k tomu, aby mě mohli stopovat. Připadal jsem si jako raněné zvíře, které bylo obětí honu a vyplašeně utíkalo dále pouze proto, že nebylo připravené na svou smrt. Myslím, že přesně tak se totiž musí cítit.
Ale někde hluboko v mém srdci zněl hlásek, který pravil, že existuje ještě alespoň malá naděje. Yasminetta by se mohla zachránit. Přece jen, ona má peníze. Také bych se nějakým zázrakem mohl dostat k lidem, kteří by se pokusili Tertut osvobodit. Něco mi však říkalo, že ti tři únosci mi něco přece jen prozradili. Pokud se někdo na těchto pláních potuluje, budou to lovci. Loví nás, pochopitelně, protože se vsadím, že je to zde tak nehostinné, že tu nenajdete ani zvěř. A i kdyby, mou situaci by to pochopitelně pouze zhoršovalo. Ne. Pokud chci někoho zachránit, musím se dostat ven. S Yasmi nebo bez ní.
Náhle mě napadla taková myšlenka. Jistě. Bylo to naprosto bláznivé a netuším, jestli by to mělo nějaký výsledek. Já netuším, jací ti únosci doopravdy jsou. Jestli se vůbec dají oklamat. Ale zkusit bych to mohl. Bloudění bez cíle by stejně nemělo sebemenší smysl. Otočil jsem se a po vlastních stopách se vracel tam, kde jsme se rozloučili.
Jenže sama příroda se mi pokoušela naznačit, jak příšerné mám úmysly. Z nebes se opět hustě začal snášet sníh. Chvíli jsem jen okouzleně vzhlížel, než jsem uvědomil, co to vlastně znamená. Nyní jsem se musel rychle rozhodnout. Ať už udělám cokoliv, nebude návratu. Rozhodl jsem se neposlechnout své instinkty, protože již nedokážu snést tu beznaděj. Potřebuji vědět, jestli zemřu, nebo ne. Nebo se tak stejně stane. Ať už ze stresu, strachu nebo samoty. Můžeme zemřít na cokoliv. A když už se to má stát, chci být mrtvý rukou těch lovců, protože jsou to svobodní lidé a má duše bude navždy bloudit krásnými krajinami.
Jistě, pravděpodobně jsem těm naivním myšlenkám ani sám nevěřil. Ale mě záleželo na té dívce. Ani ona nemůže zemřít sama. Za každou cenu jí zachráním život, i kdyby to mělo stát cokoliv. I kdybych měl obětovat sám sebe. Ona je v nebezpečí kvůli mně. Já jsem vše zavinil. Zkrátka bych byl proti všem svým životním zásadám, kdybych nepomohl.
Stopy pod bělostným pokryvem mizely. Já jsem je však stále sledoval. Netušil jsem, kam mířím a za chvíli jsem již ani netušil, kterým nepřátelům se přibližuji více. I kdybych se rozhodl nyní vrátit, což bych moc rád, nevěděl jsem, kudy. Necítíme chlad, ale má tělesná teplota byla nyní tak nízká, že mi brněla pokožka. V této kritické chvíli bych se měl zahřát, jenže já jsem neměl sebemenší způsob, jak. Zachumlal jsem se hlouběji do svého tenkého pláště, ale to pochopitelně vůbec nepomáhalo.
Poté jsem spatřil něco, co mé naděje nadupalo hluboko do země. Stopy končily a měnily se v jiné. Souběžné čáry. Svraštil jsem čelo a snažil si uvědomit, co to má znamenat. Mezi chůzi to nepatřilo jistě. Vlak? Hloupost. Auto? Ani náhodou. Nemělo to kola, to jistě ne. Zadíval jsem se do dáli, ale akorát mi slzely oči z té všudypřítomné, krásné, ale příliš třpytivé běloty. Snažil jsem si vybavit, co mi můj otec povídal o zimních dopravních prostředcích. Popisoval mi dokonce, jak vypadají a jaké nechávají stopy. Pamatuji si-lední brusle. Omyl. S těmi se jezdí pouze po ledu a zanechávají jen tenké rýhy. Zbývaly lyže a sáně, z toho, co jsem znal. Na lyžích, pokud se nemýlím, však mohl jezdit jen jeden. Stopa byla také jediná. Yasminetta na ničem takovém jistě v životě nestála, takže by nemohla jet těsně za nimi, úplně přesně na jeden palec. Museli to být sáně. Dokonce se zde země mírně svažovala. Jistě to byly sáně. To ovšem znamená, že jsem uvízl sám uprostřed ledové pustiny a nikdy jí nenajdu. Led zde bohužel byl příliš pevný, abych se pod vrstvu jeho i sněhu nad ním propadl a ukončil si tak trápení. Sesunul jsem se k zemi.
Netuším, jak dlouho jsem seděl a plakal. Ale začínalo pomalu svítat. Nebesa byla stále ztemnělá a stále byl jasně vidět svit měsíce, ale přesto bylo časně zrána. Když už jsem si myslel, že vážně umrznu, zaslechl jsem nezaměnitelné zvuky, které neztlumil ani led. Zatočila se mi hlava. Bylo po všem. Bylo jich příliš a blízko. Já jsem neměl sílu unikat, ani kdybych se o to pokusil. Zaklonil jsem hlavu a pohlédl na zářivé hvězdy. Omlouvám se, má rodino. Omlouvám se, Yasmi. Nikoho z vás jsem nedokázal zachránit.
"Tamhle je! Je to on?" ozval se pronikavý hlas a dusot těžkých bot zesílil. Sklonil jsem hlavu a stále zůstával sedět. Neměl jsem nejmenší tušení, co se bude dít, ale byl jsem připravený na vše. Doufal jsem, že smrt bude rychlá.
"Ne. Je sám!" konstatoval jiný muž. Naklonil se nade mnou a já jsem zřetelně rozpoznal jejich temně modrou uniformu s propracovaným kulatým znakem jako symbolem věčného štěstí. Jasně jsem slyšel, jak všechny jeho zbraně chrastí. Některé měl hrdě vystaveny, jiné ukryté, ale bylo jich u každého nejméně pět.
"Ale je to on," trval druhý voják na svém a položil mi dlaň zahalenou v rukavici na rameno. Trochu mě to vyděsilo, ale zůstal jsem sedět. Podíval jsem se na jeho krutý úsměv a oči, ve kterých hrálo vítězství. "Viď, Alvarezi?" Nemělo smysl zapírat. Dobře věděl, kdo jsem, když mě oslovil jménem našeho rodu. Poznal jsem mu na tváři, že nepochybuje. Z toho nevyklouznu.
"Ano. Útěk se nezdařil," vypravil jsem ze sebe a se zděšením zjistil, že již nemohu ani skoro šeptat. V krku mě nesnesitelně bolelo, až to vypadalo, že se udusím. Alespoň by to vše vyřešilo.
Napřímil se a pokývl hlavou. "Vstávej." Věděl jsem, že nyní je času dost. Nikam nespěcháme. Proto mě nechali postavit se na vlastní nohy samotného. Zavrávoral jsem. Hlava mi třeštila a cítil jsem se nesmírně slabý, ale udělal jsem přesto několik nejistých kroků vpřed, protože jsem se bál, že mě neuslyší.
"Odměna na mě je již vypsaná?" zasípal jsem.
"Přesně tak. Nejvyšší vojenské ocenění a padesát zlatých mincí," odvětil voják a široce se zazubil. "Pro každého."
"Padesát zlatých?" opakoval jsem nevěřícně. V našem městě se to rovná asi desetitisícům vašich liber, to je jediná jednotka, na kterou jsem se naučil přepočítávat. Poté mi však došlo, že musí být vážně vítězství konečně chytit jednoho z nejzaměstnanějších průvodců.
"Přesně tak," zopakoval strážce a prudce do mě strčil. Spadl jsem na jakousi dřevěnou věc. Podíval jsem se na šlépěje, které za sebou zanechala. Jistě, takže toto byly sáně. V tomto terénu se nejspíš jinak pohybovat nedalo. Vepředu bylo zapřáhnuto několik zvířat. Sněžní psi. Nádherní, silní s lesklou černošedou srstí krásně se vyjímající v bělostné krajině. "Teď nám pověz, kde je ta holka. Byla s tebou, ne?" Znovu jsem zaváhal a on vytasil pistol a připravil jí k výstřelu. Zamířil přímo na mou hruď.
"Mně na mém životě nezáleží. Stejně mě nemůžete zastřelit, protože jinak odměnu nedostanete."
V tu chvíli jsem si myslel, že opravdu stiskne spoušť, ale on se jen zachmuřil. "Odměna je vypsaná i za tvou hlavu, pokud tě to zajímá. Hele, jediný důvod, proč tě neodpráskneme už teď, je, že chceme něco vědět. A jestli budeš spolupracovat, přežije tvá rodina, jasné?"
Ohromeně jsem na něj pohlédl. Nepochyboval jsem o tom, že říká pravdu. I v tom ohledně mé rodiny. Oni moc dobře vědí, že duchové naší rasy nějaký čas putují po zemi, než se mohou reinkarnovat. Kdyby dohodu nesplnili, mohl bych se jim krutě pomstít. Věděl jsem, že jsou však schopní mě i mučit, pokud jim to neřeknu. Nemám silnou vůli a moc dobře to vím. Když mám šanci zachránit alespoň rodinu, musím jim to říct. I když to znamená poslat Yasminettu na jistou smrt.
"Takže kde je a proč není s tebou?" ozval se opět voják.
Znovu jsem omluvně pohlédl na ztrácející se hvězdy. Poté ukázal na pláň před sebou. "Já nevím, kde je. Unesli jí lovci, za stejným účelem jako vy mě. Ale před chvíli tam ještě byly stopy od sání. Jen netuším, jestli je nepřikryl sníh."
Podezřívavě na mě pohlédl, ale poté pokynul ostatním. "Nevím, odkud toho tolik víš, ale fajn. Jestli nás ale klameš, krutě na to doplatíš, jasné? Umíš stopovat?"
Zavrtěl jsem hlavou, což způsobilo vlnu bolesti. Nejspíš jsem se udeřil více, než jsem si myslel. "Ne. Dokud ještě nesněžilo, sledoval jsem její kroky, které mě dovedly až k otisku sání, ale došlo mi, že je nemám šanci dohonit. Ale až sníh vše pokryje, nic nenajdu."
"Tebe lovci nechtěli, nebo co?" vyptával se dále. Všiml jsem si, že mě využívají pro pobavení. Jako šaška. Všichni mě pozorovali a já se cítil neskutečně ponížený. Nevím, jestli bylo setkání s nimi horší než s lovci, ale pravděpodobně ano.
"Chtěli, ale utekl jsem. Doufal jsem, že se odtamtud dostane a pak se někde setkáme, ale…prostě se to nepovedlo." Hlas se mi zlomil a bál jsem se, že se znovu rozpláču. Dnes jsem ronil více slz než za celý svůj dosavadní život dohromady. Ale před nimi ne.
"Vstaň!" zavelel náhle a v jeho rukou se zjevil kus provazu. Zpanikařil jsem, ale neochotně ho poslechl. Stále to byl on, plně ozbrojen, na rozdíl ode mě.
"Svaž mu jen ruce. Vezmu si ho na starost," ozval se další vojín. Všichni na něj nechápavě pohlédli. "V takovém stavu nemůže běžet za vozíkem."
"Když myslíš…" připustil první se mnou mluvící a přesně to také udělal. Na jeho rozkazy jsem si sedl až dozadu na tento obrovský dopravní prostředek, kde jsme se všichni pohodlně vešli. Za mnou seděl jen ten, který se přihlásil o mé hlídání. Netušil jsem, jestli to brát jako laskavost, ale nejspíše měl pravdu. Nedokázal bych to a s nějakého důvodu mě ještě nechtěli zabít. Vozík, jak to nazval, se rozjel a já zjistil, že udržovat se na něm bez rukou je snad ještě těžší, ale alespoň jsem mohl sedět.
"Váš vládce je námi posedlí, že ano? Mám na mysli naší rodinu. Ta dívka…Yasminetta-jí se to vůbec netýká. Je nevinná. Dostali jste přímý rozkaz chytit i jí?" snažil jsem se po chvíli své únosce přesvědčit. Na vlastním životě mi již nezáleželo. Stejně jsem udělal tolik nenapravitelných chyb, že bych nejspíše zemřel na výčitky svědomí. Nejvíce z nich se týkalo právě Yasmi. Poté pochopitelně mé rodiny, ale ta dívka skutečně za nic nemohla. Rád bych řekl, že byla hloupá a k této cestě mě přesvědčila, ale lhal bych. Stalo se to přesně naopak.
Ozval se tak hurónský smích, až mě trochu vylekal. "Proč ne? Pokud ti to nedošlo, utíkaní je zakázané. Provinila se stejně jako ty. Ty ale ještě k tomu budeš pěkně pikat za činy své rodiny!" vykřikl jeden z nich. "A teď sklapni."
"Ne, počkej," odpověděl mu pobaveně ten muž, který seděl za mnou. "Ať povídá! Třeba nám něco prozradí. Stejně by mě zajímalo-vážně sis myslel, vážně jsi byl tak pitomý, že sis myslel, že utečeš, nebo tak něco?" Silně mě, nejspíš puškou, dloubl do zad, nejspíš pro jistotu, aby mě nenapadlo neodpovídat, takže jsem měl co dělat, abych nespadl, ale udržel jsem se. Měl jsem štěstí, že spíše nezatáhl za kus provazu, jehož jeden konec mi obepínal zápěstí a druhý třímal v rukou, protože to bych se jistě řítil k zemi.
"Ne. Ale musel jsem to zkusit," odvětil jsem popravdě a několik vojáků poblíž se pobaveně zasmálo. Netušil jsem, co jsem pověděl vtipného, ale nejspíš za to mohl můj chraplavý hlas. Podíval jsem se na svou paži. Kůže získávala lehce namodralý nádech. Ano, nejspíš nebude potřeba prolévat krev. Pro nás veiddury je mnohem příjemnější zemřít na umrznutí než být prostřelen. Cítil jsem, že s takovou smrtí jsem smířený.
"Poslouchám. To mě zajímá!" zasmál se muž sedící za mnou. Zaťal jsem pěsti, ale nepomáhalo to.
"Já nejsem váš klaun! Jsem živá bytost a mé důvody vědět nepotřebujete! Není na nich nic k smíchu!" Pokusil jsem se zaječet, ale vyšel ze mě jen přidušený šepot. Rozkašlal jsem se a až po několika dlouhých sekundách to odeznělo. Ucítil jsem tupou bolest u lopatek. Sáhl jsem si na bolavé místo a měl co dělat, abych zadržel slzy, které se mi draly do očí. Tou bolestí jakoby se spustily všechny útrapy, které jsem v sobě držel. Měl jsem několik lidí, na kterých mi záleželo. A kvůli jediné osobě jsem je všechny opustil. Kvůli sobě samému. Dokonce i Yaminettu jsem pravděpodobně odsoudil k jisté smrti. Proč? Abych si sobecky dal naději na lepší život a poté se utápěl v lítosti?
"Teď jsi náš zajatec. A neotvírej si ústa, nebo to špatně skončí, rozumíš?" zavrčel voják.
"Kdybyste mě chtěli zabít, dávno to uděláte," odporoval jsem. Skrčil jsem se, protože jsem nemohl tušit, jestli je i toto bráno za drzost a očekával další ránu hlavní pušky, nicméně žádná nepřicházela.
"Na to, že ho necháváme sedět, má nějak moc energie," prohlásil jiný strážce se smíchem a já jsem se otřásl. Nejspíš měli pravdu. Možná jsem měl vážně radši mlčet. Sáně zastavily. Vojín ke mně přistoupil a surově mě popadl za ruce. Donutil mě tak vstát. Dokud mě držel, dalo se to ustát, ale točila se mi hlava. Před očima se mi míhaly barevné mžitky. Když mě pustil, mé tělo se sesunulo k zemi. Vyděsilo mě, jak jsem nyní slabý. Neměl jsem možnost to zastavit.
"Ale no tak. Nehraj si s námi a přestaň se chovat jako líná veš. Pokud si jen trochu po svých příbuzných, vydržíš toho mnohem více," zavrčel voják. Zamžoural jsem a pokusil se postavit, jenže mé vlastní tělo mě vůbec neposlouchalo. Namísto toho se mi obrátil žaludek a já jsem pocítil silné nutkání zvracet. Obrátil jsem tvář směrem od nich a zhluboka se nadechl. Mé tělo se třáslo čím dál tím více. Mám pocit, že jsem nevyhodil celou večeři pouze proto, že jsem žádnou neměl. Vlastně jsem nejedl od doby ještě před začátkem tohoto nepovedeného útěku. Kdy to začalo? Včera? Připadá mi to jako roky.
"On to nehraje," pronesl jiný muž, konkrétně ten, který na mě dohlížel, abych neutekl. Naklonil se ke mně a spatřil jsem, jak natahuje ruku. Pouze to jsem na okamžik zahlédl přes temnotu, která mi tančila před zraky. Opatrně jsem se jí chytil a prudká síla mě vytáhla na nohy. Zavrtěl jsem hlavou, abych si projasnil zrak, protože jsem netušil, kudy se nacházejí sáně. Pochopitelně to příliš nepomohlo. Dlaň mě však táhla na jednu stranu, takže jsem jí následoval. Nesmírně se mi ulevilo, když jsem dosedl na plátno natažené mezi dřevěnou konstrukcí, protože to byl jediný způsob, jak si alespoň na vteřinu odpočinout.
"Dě-děkuji," zakoktal jsem slabě, jak mi hlas vynechával.
"Neděkuj. Jsi naživu, abys nám pomohl tu holku najít, ok? Bez tebe si nebudeme jistí, jestli to je ona. Ale pak tě můžeme bez problému zabít." Jeho slova mě zranila, protože jsem si znovu uvědomil, že za celou zkázu můžu já. Ale pokusil jsem se přikývnout. Když na dopravním prostředku opět seděli všichni, rozjel se ohromující rychlostí. Ledový vítr mi vál do tváře, až se mi krystalky ledu zařezávaly pod kůži a já jsem pevně zavřel oči a snažil se potlačit nevolnost.
Nemám ponětí, jakou vzdálenost jsme ujeli, ale stále jsem nic neviděl a bylo mi ještě hůře, než když jsem se trápil s horečkami. Nicméně něco v mé mysli se pohnulo a v uších mi začalo hučet. Poté už nebyla žádná bolest. Začínal jsem opět vidět, avšak jinak než předtím. Mlhavěji. Poznal jsem, že jsem na pokraji smrti a dostávám se do jiné fáze vědomí. Zahlédl jsem dřevěnou konstrukci. Chvíli jsem si myslel, že vidím dopravní prostředek, na kterém jedu, ale pak se zjevila ta tvář, lemovaná černými splývavými vlasy. Utápěl jsem se v jejích temných hlubokých očích. Rty měla popraskané a tvář podřenou, ale přesto byla nádherná. Ale byla naživu?
"Yasmi," zašeptal jsem a donutil se probrat. Obraz zmizel a já opět spatřil ledové pláně. Zrak se mi na okamžik projasnil, ale vrátila se i nesmírná bolest. Z koutku oka se mi vyronila slza. Rychle jsem zamrkal, a protože bych se musel pustit, abych si jí otřel, nechal jsem jí stéct a doufal, že si toho nikdo nemohl všimnout.
"Blouzní…" zamumlal vojín, který seděl přímo přede mnou. Chtěl jsem se bránit, ale bylo by zbytečné nesmyslně namáhat hlasivky.
"Ne. On neblouzní. Já jsem říkal, že nám ještě bude k užitku. Podívej se!" odporoval můj hlídač. Zahleděl jsem se na obzor, tam, kde ukazoval. Nebyla to halucinace, protože si toho všímali i vojáci. Sáně. Právě jsme na těch svých sjížděli do údolí, takže jsme měli celkem dobrý rozhled, tedy, ti, kteří věděli, co je realita a co obraz jejich fantazie. Nerozeznával jsem tváře, ale jelikož máme ostříží zrak- i když se necítíme moc dobře- věděl jsem, že tam sedí tři bytosti. Nemohl to být nikdo jiný. A kdybych neřekl její jméno, možná by si toho vzhledem k velikosti scenérie nevšimli. Nehledali by něco, o čem by si mysleli, že to zrovna zde ještě nemá být. Jejich mozek by si to tak snadno neuvědomil. Další hloupá, neúmyslná, ale obrovská chyba.
Téměř všichni vytasili zbraně, ale jeden strážce s tím nesouhlasil.
"Ne! Jsou moc daleko. Nemáte záruku, že se netrefíte do té holky. Náš zákon říká, že si nejprve musíme s uprchlíky promluvit, až pak je zabít! Je to blbost, ale nerad bych naštval našeho vůdce. Musíme s ní udělat soud." Zapomněl dodat, že onen "soud" spočívá v tom, že si s ní promluví zhruba tak spravedlivě jako se mnou, ale nahlas jsem to neřekl hned z několika důvodů.
"Nikdo by se to nedozvěděl," zavrčel jiný z nich, ale sklonil zbraň, stejně jako všichni ostatní.
Ano, byli jsme pomalejší, protože naše sáně nesly mnohem větší váhu, ale stejně jsme jim nadjeli. Všimli si nás, to ano, a snažili si manévrovat, ale my jsme jim zkrátka zatarasili cestu. Nyní již nebylo pochyb o tom, kdo na onom druhém dopravním prostředku sedí, přestože se mi můj zrak začínal znovu zamlžovat. Lovci. A ona. Nejvíce mě však udivilo, že držela v ruce kopí a mířila jím na vojáky. Hlavně pušek zamířily na její prsa.
"Yasmi!" vykřikl jsem a prudce se zvedl, než jsem zapomněl, že mám hlavu, jako by do ní někdo nasypal tisíce střepů. Opět jsem zklamaně dosedl na sáně a ucítil nějaký tlak na ramenou. Vojín mě držel, Jako bych snad mohl utéct. Ona se však ke mně rozběhla a srdečně ignorovala, že na ní míří tolik pušek a pistolí. Nejspíš jich bylo přes dvacet. Kopí v její ruce mě znervózňovalo, ale nechal jsem se obejmout.
"Alexi…" zašeptala. Nahlédl jsem jí před rameno. Několik vojáků na mě zamířilo, ale ostatní včetně lovců kývli na znamení, že mají počkat. Nejspíš jsme zase byli za šašky, ale tentokrát mi to příliš nevadilo. Konečně jsem jí znovu spatřil. "Tak tě chytili."
"Tebe také," vypravil jsem ze sebe. Také se třásla, ale já jsem na tom byl hůře. Zaregistroval jsem, že dostala novou bundu. Loveckou bundu. Jemně se zasmála.
"Ne. Vykoupila jsem se. S laskavosti mi pomáhají se dostat pryč. Tedy, pomáhali. Je konec."
"Kopí a luky proti střelným zbraním takové ráže nemají smysl," přisvědčil jsem pochmurně.
"A já mám nápad. Co kdybychom si všichni sedli, přátelé, a projednali to?" vytrhla nás Claire z rozhovoru. Ona měla alespoň na rozdíl od terstských vojáků nějaké srdce, nějaké lidství.
Na chvíli zavládlo ticho. "No dobře. Ale jen proto, že jste docela dobří nepřátelé. Unikáte nám už léta," souhlasil nakonec jeden z vojáků.
Takže jsme se vydali na mírovou poradu, já a Yasminetta ruku v ruce, bok po boku, abychom zjistili, který náš nepřítel nás nakonec zabije.

Já, písálek-část V.

22. února 2014 v 11:31 | Karisek98
Otázky k tomuto článku jsem si vlastně položila sama. ale hrozně ráda o tom mluvím, takže proč to nesepsat? Navíc se to stále týká projektu Já, písálek protože bych byla nerada, kdyby tento úžasný nápad odumřel a naivně doufám, že někdo vymyslí i další otázky, na které bych mohla tupě odpovídat které by ho dále rozvíjely.
ČÁST TŘETÍ
10) (podčást) >>inspirace
-Inspiroval tě již někdy k sepsání příběhu sen? Jak vypadal?
-Napsal/a jsi již nějaké dílo kvůli písni? Která to byla a proč?
-Vyprovokavala tě někdy nejaká kniha/film k sepsání svého vlastního příběhu? Proč a která kniha to byla?
-Vymyslel/a jsi již někdy něco při pohledu na obraz? Jak vypadal (popřípadě název nebo autora) a proč?
-Přivedl tě někdy k psaní či vymýšlení příběhu pohled na přírodu? Jak vypadala?
Proč jsem položila zrovna otázku snu? V mém případě nejspíš ne, díky snu jsem jen získala představu, jak vypadají některá místa na mém vymyšleném ostrově. V onom snu se nejednalo o nic. Nacházela jsem se taqm já, můj taťka, mí přátelé a mám podezření, že i několik mých postav a všichni jsme šlapali obrovský kopec, na kterém stál větrný mlýn a bavili jsme se o tom, jak je ona krajina krásná. Prvky tohoto snu můžete najít v Osudu, kde mimo jiné popisuji i Údolí mlýnů. Říkala jsem totiž, že je to na motivy Soldier of fortune (Deep purple) a Sly (Scorpions), ale podíl na tom má i ten sen.
Jé, vážně mám na druhou otázku odpovídat? To, tuším, již několik dní dělám, hlavně v projektu Hudební projekt. Ve zkratce-ano, v poslední řadě to bylo například Lonely nights (Scorpions), protože mě inspiroval poetický text.
Ano, myslím, že o mě a knihách jsem se již zmiňovala. musím však poděkovat ještě Michaele Burdové, protože to kvůli ní píši fantasy, protože to byla má první spisovatelka tohoto žánru, co jsem četla, konkrétně její Křišťály moci, asi ve dvanácti či třinácti letech.
Ano. Autora a název vám neuvedu, ale Suan May Island jako takový byl prvotně vytvořen díky obrazu, který visí v taťkovém době, namalován olejovými barvami, kde je vidět moře, nebesa a plavící se plachetnice. vím, že taťka ten obraz moc nemá rád, že se mu líbí jen jeho pozlacený rám, ale kvůli mě ho nesundal, protože ho zbožňuji. mohla bych se na něj dívat hodiny a hodiny, kdyby to nepůsobilo divně.
Jestli mě inspirovala příroda? Proč jsem pokládala tak tupé dotazy? Samozřejmě! Hudba a příroda, bez toho bych nenapsala ani čárku. zvláště pak nebesa a stromy. Hvězdy, červánky i slunce. V létě jsem ráda trávila večery tím, že jsem od své kamarádky vždy šla bosky, s botama v rukou a u toho pozorovala ztemnělou oblohu. Poté jsem došla domů a sedla si na parapet otevřeného okna, kde jsem mimo zplodin dýchala i večerní vzduch a sledovala vycházející hvězdy a jeden určitý nádherný strom, který je ovšem inspirativní i v zimě, protože na něm sedí havrani a mně se vždy připomene ta píseň Yellow raven (Scorpions). A pak samozřejmě Afrika, tak s Kate říkáme jedné oblasti okolo bohumínského jezera, protože nám připomíná oblasti tohoto kontinetu (tedy, alespoň připomínala, když nám bylo jedenáct nebo dvanáct).
11) (podčást) >>láska s psaním
-Píše se ti lépe příběhy, když jsi zamilován/a/někdo se ti líbí, nebo naopak?
-Dá se v tvém případě říct, že tě někdo naučil lásce ke knihám, nebo sis svou cestu musel/a vyšlapat sám/sama
-Popuješ někdy ve svých příbězích lásku?
-Jaký máš názor na to, když se láska popisuje v knihách?
-Od toho tě jistě napadně další otázka- jak to vidíš, když se autor snaží popsat pohlavní styk?
-Máš pocit, že zamilovanou scénu dokáže napsat každý (neohlížejme se na kvalitu, ale opravdu jestli se tomu pak dá říkat opravdová romantická scéna)?
Odpověď na první otázku netuším, protože jsem nikdy doopravdy zamilovaná nebyla. Ale asi to má i své klady, i zápory. když se mi totiž někdo líbil, měla jsem co dělat, abych ve svých příbězích nepopisovala přímo jeho. Ale na druhou stranu, umíte se pak lépe vcítit do zamilovaných postav a básně jdou úplně samy od ruky.
Já sama lásku v knihách popisuji, takže by bylo divné, kdybych k tomu měla negativní postoj. Byla bych pořádný pokrytec. Ale musí se to umět, aby to nevyznělo lacině nebo ještě hůře-suše.
Pohlavní styk v knihách-já osobně si na to netrofnu. Chce to zkušenosti a ještě větši um, než "pouze" láska. Navíc balancujete na hranici umění a nechutnosti. Někteří, většinou jsou to mladé dívky, to zkrátka neumějí a já zatínám pěsti, když něco takového vidím. Takže k tomuto právě kladný postoj nemám, ale když to autor opravdu umí, něco takového si ráda přečtu, přiznávám.
Ne, to si nemyslím. Někteří totiž lásku popisují opravdu povrchně, paradoxně to můžeme nejčastěji vidět rpávě v románech, které mají být striktně zamilované. Neříkám, že já to umím, to nemohu posoudit, ale nemyslím si, že všichni jsou schopni popsat opravdovou, hlubší lásku.
12) (podčást) >>spisovatelé
-Jací jsou tví nejoblíbenější autoři?
-Jací jsou tví oblíbení blogeři s blogy zaměřenými na příběhy, kteří ještě ovšem nic nevydali?
-Co si myslíš a autorech, kteří vydají svou knihu ve věku, kdy jim ještě není osmnáct?
-Myslíš si, že napsat dobrý příběh je spíše těžší nebo lehčí záležitostí? Proč? je to například lehčí než se stát zpěvákem?
-Čteš ráda své oblíbené knihy i mezi řádky, například uvažuješ, na co autor při psaní myslel, proč sem dal tuto a tuto větu a jaký má pro nás jeho příběh mít poselství?
-Co si myslíš o spisovatelích? Jsou jíní než obyčejní lidé? V čem? máš na ně pozitivní nebo negativní pohled?
Mých oblíbených autorů je mnoho. jako každý správný fantasy fanoušek zbožňuji tolkiena a Rowlingovou. V poslední době jsem si také hodně oblíbila Ricka Riordana, který napsal například slavného Percyho Jacksona. za zmínku stojí i Michaela Burdová. myslím, že bych měla uvést i Timothyho Zahna, který sepsal například slavnou trilogii jako pokračování legendárních Hvězdných válek. Od jiných žánrů uvedu i mou oblíbenkyni, která tak trochu svou sérií Stella a... může za vznik Suan May Islandu, Karen mcCombieovou, nebo Meg Cabotovou, která mimo svých Princezniných deníků sepsala i šestidílnou sérii Mediátor, která podpořila mou touhu zajímat se o esoteriku.
Myslím, že z blogerů v mém případě stojí za zmínku pouze Calla Blue a Kate Černobílá. Nechci nikoho urazit, od vás ostatních pochopitelně také navštěvuji blog, jenomže tyto dvě dívky znám již dlouho, Kate dokonce i osobně, chodíme spolu do třídy, proto uvádím zrovna je, jen jako příklad, protože názvy blogů vás ostatních si nepamatuji, mám je v záložkách doma, kde teď bohužel nejsem.
Co si myslím o autorech, kterým ještě nebylo osmnáct? Já osobně s vydáváním něčeho čekám a většina měla také, protože nevyspělost z některých děl přímo čisí. Na druhou stranu, i michaela Burdová sepsala své první dílo již v šestnácti (mám pochopitleně na mysli dílo, které vydala) a Poselství jednorožců si dodnes přečtu moc ráda.
Myslím, že napsat příběh je tomu stát se zpěvákem velice podobné. Narodíte se s talentem, ale musíte se vypracovat. někdy se to povede, jindy ne. Někteří z vás to dělají pro to, aby byli slavní, jiným to opravdu přináší radost. Takže obtížnost je podle mě stejná, tudíž vysoká. abyste to pochopili, myslím, že si musíte alespoň jedno z toho někdy zkusit. Nemyslím zazpívat nebo sepsat povídku, ale intenzivněji se tomu věnovat.
Velice ráda čtu mezi řádky, někdy to možná vnímám ještě více než samotný příběh. ale myslím, že tak tom jaí všichni, kteří se psaní intenzivněji věnují a udělali už nějaký ten pokrok.
Na poslední otázku jsem se ohromně těšila, protože vám na ní odpovím jako autor. Co si myslíš o spisovatelích? Jsou jíní než obyčejní lidé? V čem? máš na ně pozitivní nebo negativní pohled? Pochopitelně spisovateli myslím i písálky. Jelikož mezi ně patřím, mám na ně pozitivní pohled. a ano, jsme jiní. Podle mě totiž nejsme tak úplně normální. Žijeme stále mimo realitu, rozvíjíme si svůj vlastní svět a lidem své názory říkáme prostřednictvím našeho psaní. Mluvím zde pochopitelně pouze o autorech beletrie a poezie, o psaní naučných knih houby vím. Děláme občas věci, které jsou pro ostatní nepovhopitelné. Uvedu to na příkladu, jak by asi reagovali mí rodiče, kdyby se jich někdo zeptal, jak probíhá den s písálkem (beru to jako všední den, kdy jdu do školy a mám přístup na počítač):
Ráno vstane, rychle se obleče do první věci, která ji přijde pod ruce, nahází učebnice do aktovky, přičemž polovinu zapomene, hygienu odbude za pět minut, honem vyvenčí psa a ještě s nerozlepenýma očima usedne k počítači. Kvůli tomu prosím vstvává o půl hodiny dříve, než by mohla.
Pustí si do sluchátek hudbu, zkontroluje, kolik ji přišlo e-mailů (ohromujících 0), zkotroluje své oblíbené blogy a buď přemýšlí nad nějakou zápletkou, nebo dopisuje nějaký článek na blog.
Odejde do školy, běda, jestli mají dějepis, protože to píše básně. pokud ho nemají, celé vyučování zírá z okna a promýšlí si okolnosti ke svým příběhům.
Přijde, pochlubí se, kolik dostala jedniček, z čehož si u poloviny ani není jistá, jestli je dostala doopravdy, přičemž "zapomene" na ty špatné známky a opět usedne k počítači, kde poslouchá hudbu, zkontroluje e-maily a blogy, kde je celkem nula nových věcí, řekne, že nemá úkoly a peláší ven.
Povídá si se svou nejlepší kamarádnou o psaní, přičemž poslouchají hudbu.
Přijde domů, usedne k počítači a píše své příběhy do doby, než přijde i její sestra.
Opustí počítač a koná se různý scénář:
a)"zázračně" si vzpomene, že má ještě nějaké domácí úkoly
b)otevře knihu a čte si
c)kreslí své postavy
d)přijde do obýváku a křičí "Mám novou zápletku! mám ji! Pomož mi prosímtě se jmény! Já mám zápletku! Je to o(doplňte podle situace)!"
V poslední řadě ulehne do postele, kde pochopiteln nadále vymýšlí své příběhy jako ukolébavku, než usne.
A u toho všeho si pochopitelně pobrukuje
To je každodenní život s písálkem.



Já, písálek-část IV.

21. února 2014 v 10:19 | KarinB
8) (podčást) >>> soutěže a publikace
- publikoval/a jsi svou tvorbu někde, kromě blogu?
- vyšel ti někdy článek s básní či povídkou v nějakém časopise (byl to školní časopis, nebo nějaký jiný?) či papírově vydaném sborníku? (nemyslím elektronické sborníky jako například ten z KP!)
- Zůčastnil/a už jsi se nějakých literárních soutěží? Kolika?
- Postoupil/a jsi v nějaké literární soutěži do finálového kola? O čem bylo tvé dílo? Umístil/a jsi se do třetího místa či jsi dokonce vyhrál/a?
Na tuto část jsem se moc netěšila, protože k ní celkem nemám co říct. No, nevadí. Svou tvorbu jsem poslala do několika soutěží, ale není to žádná sláva. dohodla jsem se sama se sebou, že já jsem spíše volnomyšlenkář a když něco píši do soutěže, cítím se příliš svázaná, ať je téma sebeotevřenější, takže radši přispívám jen na blog. A durhý důvod je jednodušší-já na to zkrátka nemám dostatečný talent. Nejsem tak dobrá jako někteří.
Tak do školního časopisu bych se možná i dostala, ale jak jsem zmiňovala, nemám zájem. Nesnažím se prosadit za každou cenu. Takže ne,nic takového mi nikdy nevyšlo.
Zůčastnila jsem se asi pěti leterárních soutěží, ale vážně to není nic pro mě. Nevím, jak jsem skončila, ale jistě jsem se nedostala do finálového kola ani nevyhrála.
Omlouvám se, že je tato část takto krátka, ale vážně k tomu nemám co říct. Přecházím na další, ta snad bude i zajímavější jak na sepisování, tak i na čtení.
9) (podčást) >>> hlášky a postavy
- Jak vymýšlíš jména pro své postavy? Nebo povahu či vzhled?
- Inspiruješ se při vytváření postav sám/sama sebou?
- Jestli jsi na předchozí otázku odpověděl ANO, jak to děláš, aby všechny tvé postavy nebyly stejné?
- Hlášky. Téměř v každé povídce se alespoň nějaká vtipná hláška objeví. Jak vymýšlíš své hlášky?
- inspiruješ se reálnými hláškami ze svého života?
Autorka to podle mě měla dát jako tři samostatné otázky, tak na to také odpovím. K jménům jsem se již parkrát vyjadřila. Hodně mi pomáhá google překládač, bez ohledu na to, že z něj vycházejí naprosté nesmysly. Také ráda používám kalndář anglických jmen a mamku, která vždy po několika hodinách dohadování se a přemýšlení na něco přijde. a pochopitelně vás, mí drazí čtenáři (tentokrát je to myšleno bez ironie, každý z vás má pro mě opravdu cenu zlata).
Jak vymýšlím vzhled? Povahu si nechávám nakonec, uvidíte proč. Většinou mám o vzhledu jen nejasnou představu, kterou pak dotvářím, když se své postavy snažím nakreslit. Je to, jakobych byla policejní kreslíř a svědek mi poskytl jen barvu očí a vlasů. takže vlastně kreslím naslepo i když danou postavu poté popisuji, řídím se tím obrázkem.
Povahu domýšlím u procesu kreslení. Většinou to totiž dopadá tak, že více polosním, než črtám tužkou/pastelkami. Charakter vzniká tak nějak přirozeně, vzhledem k příběhovým okolnostem, poměrech, ve kterých daná postava vyrůstala a toho, s kým potřebuje během příběhu komunikovat.
Následující otázka je jedna z nejtěžších, co autorka mohla položit. Ani vlastně netuším, jak je přesně myšlena, ale mám podezření. Nejspíš to jistě nebude tak, jestli se inspiruji svou osobou, ale ano. Postupně vykrádám každý kousíček své osobnosti. a jestli se inspiruji již existujícími postavami. Jak to mám poznat? To mi musí říct mí čtenáři, jestli jsou si mé postavy až příliš podobné. Ale myslím, že do jisté míry ano, protože si dělám škatulky typu "hodný", "šílený", "protivný".
Jak to dělám? Když si to uvědomím, snažím se jedn é z nich přidat pár charakterových rysů, které jsem buď použíla u úplně jiné postavy, nebo něco, co nemá vůbec žádná, případně, když jsem zoufalá, nějaký důležitý zlozvyk či návyk, jiný styl vyjadřování. Ale je to docela těžké a mám takový pocit, že někteří si dost mých postav i pletou.
jak vymýšlím hlášky? Ty přece chodí přirozeně, ne? V naprosté většině případů je já osobně vymyslím až v samém procesu psaní. Většinou jsou to věty, které bych já nikdy neřekla, protože by mě v danou chvíli prostě nenapadly. Znáte to, když se s někým hádáte a dobré odpovědi vás napadnou až později? tak takto tvořím hlášky já, když uznám za vhodné je v danou chvíli do příběhu prostě dát.
Ano, reálnými hláškami se do jisté míry inspiruji, protože byste nevěřili, jaké nesmysly zcela vážně říkají například mí spolužáci (Kde leží Belgie a jaké je její hlavní město? V Americe a hlavním městem je Argentina.) ne, toto pochopitelně ne, a navíc jsem uvedla příklad z výuky, ale nic vhodného a pochopitelného mé nikdy nenapadá. I když- rozhovor mezi, mnou, kate a spolužákem, kterému díky jedné= příhodě v Dětmarovické elekrárně říkáme Kytka. Začínáme my a u toho si na něj v záchvatu smíchu ukazujeme-Tři, dva, jedna! You´re a drop in the rain, just a number, not a name...-Héj, oni zpívají.-Jasně, že zpíváme. Pokud ti to nedošlo, právě jsme ti řekli, že jsi jen kapka v deši, jen bezejmené číslo. Abys odkytkoval někam do Kytkova. ani beztak nepoznáš, co je to za píseň. Ty bys nepoznal ani kdybychom si notovali Beatles.-Scorpions.-Sakra, tys to uhodl. No, ale píseň neuhodneš.-Scorpions.-No, to je interpret. A píseň?-Scorpions.-Oni nemají žádnou píseň o sobě! Ale to jsem odbočila. Takže ano, v malém množství inspiruji.
Je škoda, že byl tento projekt tak hrozně krátký. Doufám, že se autorka rozhodně ještě někdy udělat něco podobného. Protože se zaprvé nudím a zadruhé jsem naštvaná, že tento projekt není delší, dovolím si přidat ještě pár otázek, na které můžete odpovědět, což já sama udělám v dalším díle tohoto projektu.
ČÁST TŘETÍ
10) (podčást) >>inspirace
-Inspiroval tě již někdy k sepsání příběhu sen? Jak vypadal?
-Napsal/a jsi již nějaké dílo kvůli písni? Která to byla a proč?
-Vyprovokavala tě někdy nejaká kniha/film k sepsání svého vlastního příběhu? Proč a která kniha to byla?
-Vymyslel/a jsi již někdy něco při pohledu na obraz? Jak vypadal (popřípadě název nebo autora) a proč?
-Přivedl tě někdy k psaní či vymýšlení příběhu pohled na přírodu? Jak vypadala?
11) (podčást) >>láska s psaním
-Píše se ti lépe příběhy, když jsi zamilován/a/někdo se ti líbí, nebo naopak?
-Dá se v tvém případě říct, že tě někdo naučil lásce ke knihám, nebo sis svou cestu musel/a vyšlapat sám/sama
-Popuješ někdy ve svých příbězích lásku?
-Jaký máš názor na to, když se láska popisuje v knihách?
-Od toho tě jistě napadně další otázka- jak to vidíš, když se autor snaží popsat pohlavní styk?
-Máš pocit, že zamilovanou scénu dokáže napsat každý (neohlížejme se na kvalitu, ale opravdu jestli se tomu pak dá říkat opravdová romantická scéna)?
12) (podčást) >>spisovatelé
-Jací jsou tví nejoblíbenější autoři?
-Jací jsou tví oblíbení blogeři s blogy zaměřenými na příběhy, kteří ještě ovšem nic nevydali?
-Co si myslíš a autorech, kteří vydají svou knihu ve věku, kdy jim ještě není osmnáct?
-Myslíš si, že napsat dobrý příběh je spíše těžší nebo lehčí záležitostí? Proč? je to například lehčí než se stát zpěvákem?
-Čteš ráda své oblíbené knihy i mezi řádky, například uvažuješ, na co autor při psaní myslel, proč sem dal tuto a tuto větu a jaký má pro nás jeho příběh mít poselství?
-Co si myslíš o spisovatelích? Jsou jíní než obyčejní lidé? V čem? máš na ně pozitivní nebo negativní pohled?
Myslím, že to by bylo všechno. Zapojí se někdo další do tohoto projektu? a nebyl by dobrý nápad rozvíjet ho i dále, pokládat i další otázky? Mě již nic nenapadá, ale vy nejste já...

Já-písálek-část III.

20. února 2014 v 9:25 | Karisek
6) (podčást) >>> básně
- A co básně? Napsal/a jsi někdy nějakou?
- Jak jsi se dostal/a k básnění?
- psal/a jsi dřív poezii nebo prózu?
- baví tě více poezie nebo próza?
- porovnej kvalitu své poezie a prózy, co ti jde lépe?
- o čem tvé básně většinou jsou? Zabýváš se pozitivními nebo negativními/depresivními tématy?
Ano, jistěže jsem se pokusila o pár básní. Jak jsem se k nim dostala? To je docela těžká otázka, na kterou mám malinko trapnou odpověď. Potřebovala jsem se nějak zabavit ve škole a na psaní povídky jsem neměla patřičnou chuť. Netušila jsem, že nezůstanu u jedné básně, ale rozjede se to ve větším. Potřebovala jsem nutně uniknout z reality, jinak bych nejspíš usnula a polosnít ve škole mi nějak samo nejde, v tom mám obrovskou nevýhodu. já ke snění s otevřenýma očima potřebuji alespoň trochu klidu.
Z toho vyplývá, že jsem pochopitelně dříve psala prózu a nejspíš u mého vlajkového druhu ještě zůstanu. Básně píši pouze jako výplň mezi dobami, kdy se mi nechce psát prózu. Takže si myslím, že mi jde lépe právě prźa. Přirozeně, když jí píši déle. také si v ní více věřím, protože se mi zdá, že ve svých básních příliš opakuji slova nebo celá slovní spojení a ještě k tomu vykrádám nejen své oblíbené hudební skladatele, ale i sama sebe, protože i ve dvou mých různých básních se opakují ty samé verše a tak podobně.
O čem mé básně jsou? Zabývám se jak těmi pozitivními, tak i negativními tématy. Většinou píši lyrický přepis nějaké scény ze svých epických příběhů, takže se jedná většinou o básně zamilované, či vyjadřující můj postoj k dnešní společnosti-tyto jsou většinou depresivní. Ráda také popisuji krásu přírody-poté se pochopitelně jedná o básně veselejší, uvolněnější. To je nejspíš vše, co bych k nim řekla.
ČÁST DRUHÁ
7) (podčást) >>blog
- co tě přivedlo k založení tvého blogu?
- kolik domén kromě Blog.cz jsi už vystřídal/a?
- jak je to dávno od doby, co jsi založila svůj první blog?
- co tě přivedlo k prezentování tvé tvorby na blogu?
- byl tvůj blog už od začátku myšlen jako "povídkový", nebo se původně zabýval něčím jiným?
- Jak jsi přišel/šla na název/adresu svého blogu nebo na svou přezdívku?
Zrovna jsem měla neustálou potřebu někomu přeposílat svá díla a dost mě to začínalo otravovat. Takže můj prvotní záměr k založení blogu byl neposílat celé příběhy, ale jednoduše odkaz na blog. Takže se dá říct, že jsem se jeho prostřednictvím chtěla podělit o svá díla, ale věděla jsem, že občas napíši i nějakou tu úvahu. Vůbec jsem netušila, že budu mít vůbec co přispívat, natož téměř každý den.
Kromě blog.cz jsem příliš domén nevystřídala, vlastně jediné, co se dá počítat, byly estranky. cz. Jistě, i ty mají své výhody, ale blog.cz mi připadá otevřenější, poskytuje více možností a stále na vás neútočí s tím, že kdybyste si zaplatili několik tisíc, můžete mít ve všech ohledech lepší webové stránky.
Na čtvrtou otázku jsem, myslím, již odpověděla dostatečně. Můj blog byl prvotně opravdu založen jako povídkový, jen jsem nevěděla, že dá prostor vzniknout dalším a dalším příběhům.
Ha, ha, já mám nějakou přezdívku? Ne, vážně, doopravdy se jmenuji Karina, takže jen různě komolím své jméno. A název blogu? Ehm, podle google překládače. Věděla jsem, že mé moto bude "Nesni si svůj život, ale žij si svůj sen!", takže mě jednoduše napadlo "snění snů". Jenže takto mi to znělo stejně, jakobych napsala "dream dreams" a jakmile jsem zahlédla slovíško "reverie", bylo mi jedno, co to znamená, ale "reveriedreams" mi zkrátka znělo tak zvučně, že jsem to zvolila a nelituji toho, ačkoliv bych si nyní asi dala radši český název blogu, když na ostatních odsuzuji, že se snaží používat na své stránce příliš angličtiny. Některým se to daři a vydapá to dobře, ale přiznejme si to- někteří umí anglicky sotva "hello" a mají už jen v nadpisu tolik chyb, že by je náš angličtinář nespíš praštil učebnicí (myšleno s nadsázkou)...
To by bylo asi vše, co bych ke svému blogu řekla. Zbytek se dozvíte příště.

Osamělé noci-kapitola 3.

19. února 2014 v 20:40 | Karina |  Osamělélé noci
Tato kapitola je vyprávěna z pohledu Alexandera. Patří k docela smutným, aškoliv jsem říkala, že tento příběh nebude právě nejveselejší. Moc doufám, že se vám bude líbit, protože mě opravdu bavil psát a dalo mi to hodně práce. Byla bych moc ráda, kdybyste v komentářích vyjádřili svůj názor.
P.S.:Inspirováno Lady Starlight (Scorpions) a Another last goodbye (Aerosmith) k původním jmenovaným. To už je vědomě vykradených písní této povídky kolik? Pět?
Kapitola 3.
Alexander
Probudil jsem se a prudce se nadechl. Ihned jsem si uvědomil, kde jsem. Na svobodě, jistě. Respektive na útěku. Ale kam? Netuším, kde končí tyto ledové pláně, ale bude to obrovská vzdálenost. Podíval jsem se na ní a zasáhl mě nový proud výčitek svědomí. Cítím je již několik týdnů, od té doby, co jsem začal plánovat, že uteču, abych zachránil nejen sebe.
Opatrně jsem vykroutil svou dlaň z její. Nebyl důvod jí budit. Nevěděl jsem, kolik času uběhlo, ale norou se stále ještě šířila černočerná tma. Přemýšlel jsem, jestli nebyla chyba, utéct zrovna s ní. Slíbil jsem si, že nesmím dopustit, abychom se stali něčím více než pouze spojenci. Kdybychom byli přátelé, stala by se hrozná věc. Špatně bychom nesli, kdyby jeden z nás zemřel. Jistě, bylo by mi to líto, kdyby jí chytili, nicméně vydržel bych to. Avšak problém je ten, že mám pocit, že ona pomýšlí ještě na něco více.
Ta dívka, která mi mimochodem ani neprozradila své jméno, ve mně vidí více než naději. Já jsem smysl jejího života. Ztratila vše a nyní chce zachránit jediné, co jí zůstalo. Svou matku. Ale moc dobře vím, že právě ona stárne. I kdyby se to dívce, která nyní leží po mém boku, povedlo, nebude to mít žádný smysl. Ona to ví. Proto se musela na něco upnout. Na mě.
Vím, že sim myslí, že jsem nepřemožitelný superhrdina, který jen předstírá strach, aby vypadal lidštěji. Ale tak to není. Netuším, co se doopravdy odehrává v jejím nitru, ale já nejsem klidnější než ona.
A v poslední řadě zde hraje roli jeden incident. Ten polibek. A také skutečnost, že jsem jí oslovil jako první. Ano, je hezká, ale v tom to není. Oslovil jsem ji, vlastně ani nevím proč. Měl jsem pocit, když jsem viděl její pohled, že ona je jediná, která s bláznem jako já dokáže podniknout něco tak šíleného a pitomého. Pravděpodobně i zbytečného. Jsem sobec, využil jsem její slabosti. Jenže v té chvíli jsem byl zoufalý. Vůbec netuším, na co jsem myslel. Jako bych se ocitl v mlze a někdo jednal za mne. Neměl jsem ani potuchy, že by mohla říct jednoduše "ano". Až nyní jsem si uvědomil, že jsem neměl jednat v afektu.
Ten polibek-rád bych řekl, že jsem stále jednal v tom chvilkovém poblouznění, ale ne. Chtěl jsem jí dát něco, co jí povzbudí. Chtěl jsem, aby konečně okusila něco lidského. Chtěl jsem do jejího života přinést alespoň trochu radosti. Nemohl jsem očekávat, že se to tak zvrtne!
Totiž, když jsme včera utíkali, něčeho jsem si všiml. Bylo to vepsané v jejich neskutečně podmanivých očích. Minimálně se jí líbím. Možná je do mě dokonce zamilovaná. Ale přesně to jsem nechtěl. I kdyby se nám celá tato věc nějakým zázrakem povedla, naše cesty se stejně rozejdou. Nemohu s ní zůstat. Dobře vím, že jsme každý úplně jiný. Ona je zdrženlivá, příliš opatrná a tichá. Já jsem přesný opak. Kdyby nám nešlo o životy a rodiny, nesnesly bychom se. Kromě toho, já jsem jí přece zabil celou rodinu. Proto mě udivuje ještě více, jak může něco takového jako přátelství, možná láska, ke mně cítit.
Ano, měl bych si s ní promluvit. Říct jí to do očí, celou pravdu. Jenže nemohu. Ona tu naději potřebuje a já nemohu dopustit, aby to vzdala. Aby nezapomněla, proč to vlastně všechno podstupujeme. Já jsem si to uvědomil a nyní jsem zranitelný, takže ta silná musí být ona. Nemohu jí pravděpodobně zlomit srdce a dopustit, abychom se nenáviděli. Loučení, ať už odchod někoho z nás na smrt, či to šťastnější, bude těžší, ale nesmím myslet na budoucnost. Musím žít dneškem.
Povzdechla si a otevřela oči. Nyní je upírala přímo na mě. Rychle jsem nasadil sebevědomou masku plnou naděje. Nemělo by cenu, aby věděla, jak se cítím doopravdy. Ona si na nic nehrála. Nejprve vypadala zmateně, což bylo pochopitelné, když jsme se právě probudili v bunkru, neboli noře, jak to nazývám před ní pro ulehčení, ale poté se její výraz změnil ve snaživý. Nejspíš vypínala všechny síly, aby věřila tomu, co já jsem ztratil-naději v naše vítězství.
"Dobré ráno," prohodil jsem a vstal. Když nyní byla vzhůru, nemělo smysl naší cestu odkládat. Naši nepřátelé včera jistě navštívili starostu Tertutu, aby mu pověděli o uprchlících, ale také vyrážejí brzy ráno. Musíme před nimi mít náskok. Také se pomalu dostala na nohy.
"Kam zamíříme?" zeptala se ještě trochu rozespale. Zaváhal jsem. Ne. Nemělo jí smysl lhát, když už v ní vzbuzuji falešné doufání ve všech ohledech.
"To netuším. Ale musíme se dostat pryč z plání. Poté budeme možná v bezpečí."
"Já vím. Dobře," přisvědčila. Myslela to nejspíš mile, ale já jsem se cítil ještě mizerněji. Neměla by doufat, že jí odsud dostanu. Vždy jsem přemýšlel, jak bylo těm lidem, kteří se odsud dokázali dostat. Nejspíš stejně hrozně jako mě. Říkal jsem jí, že jsem dítě štěstěny. To sice většinou ano, ale co když nyní zaspí a já si zažiji tu druhou možnost? Být chycen. Vidět ji umírat. Poté zažít smrt i sám. Podle mého názoru je prostřelení kulkou ta největší potupa, kterou si vůbec dokážeme představit. Zatnul jsem pěsti a vydal se nahoru.
Přesně jak jsem očekával, stále hustě sněžilo a všude se šířila temnota. Vydal jsem se do kroku. Ona zanedlouho stála vedle mě. Přestože nám nemohla být zima, neměli jsme právě vhodné podmínky. S každým krokem jsme se bořili hlouběji a hlouběji a já jsem neusnul vestoje jedině proto, že jsem počítal hvězdy na nebesích. Asi si říkáte, jak mohlo sněžit a zároveň byly vidět hvězdy. Ano, skutečně. Mračna střídala jasnota.
"Nemůžu. Neměla jsem-já jsem sem neměla jít," zasípala a na okamžik se zastavila. Propadla se bílou peřinou jako nic a nyní jí sahala až ke stehnům.
"Takže jsme to dělali zbytečně? Pojď," odsekl jsem a schválně se snažil ještě přidat do kroku, ačkoliv mě opravdu unavovalo. Uvědomoval jsem si, že má reakce nebyla právě milá, ale kdybych jí měl utěšovat, zaprvé bychom ztratili příliš času a zadruhé by vhledem k mé náladě, která byla stejně pod bodem mrazu jako okolní teplota vzduchu, vše vyznělo neupřímně a planě. "Prosím!" dodal jsem, když jsem viděl, že se ani nehne. Po tváři se jí začaly koulet slzy, což mě opravdu vyděsilo.
"Já jsem ti říkala, že se nemohu hnout! Nemyslela jsem to tak, že bych si chtěla jen stěžovat. Alexandře, prosím!" Napřáhla ruku a zavrtěla se, aby bylo jasné, že se opravdu zasekla.
"Tak proč ses zastavovala?" odpověděl jsem a brodil se směrem k ní. Jenže když jsem dorazil, zjistil jsem, že je pozdě. Byla příliš potopená. Přesto jsem jí vzal za ruce a vší silou zatáhl. Nehnula se ani o píď. Snažil jsem se na sobě stále nedávat nic znát, nicméně v nitru propadal naprosté panice. Přesně jak jsem si myslel. Štěstěna zaspala.
"Já nejsem dokonalá jako ty. Nevěděla jsem, že uvíznu," odvětila tiše. Teprve nyní jsem si uvědomil, že má problém s hlasem. Zima nás možná netrápila, ale hlasivky jsme měli úplně stejné. Musel se jí tam dostat mráz. I já jsem cítil, že začínám chraptět, ale ona na tom byla nepochybně hůře. A pak zde byla ta horší věc. Znovu jsem zatáhl, tentokrát do toho vložil všechnu svou sílu. Pevně jsem zavřel oči, až mi slzely. Zpotil jsem se, což také nebylo zrovna k užitku. Ale neozvalo se kýžené zapraskání. Snaha byla marná. Nejspíš již stihla přimrznout. Celou cestu jsme totiž pádili jen po povrchu. Když se nyní propadla takto hluboko, neměla naději. Neměl jsem však to srdce jí tuto skutečnost prozradit. Ne nyní.
"Cítíš pod sebou pevnou zemi?" zeptal jsem se. Zoufale zavrtěla hlavou. Bylo to horší, než jsem si myslel. Zanedlouho se totiž propadne ještě níže. Přesně jak jsem očekával, sníh a led pod ní praskal. Ne aby jí vysvobodil, jak jsem doufal. Ale stáhl ještě hlouběji do svých útrob. Byla vyděšená, viděl jsem to. Nastal čas pro pravdu.
"Ne," chtěl jsem pronést pevným hlasem, ale místo toho jsem tiše, omluvně šeptal. "Nejde to. Já….myslím, že je po všem. Promiň. Nedokázal jsem to." Cítil jsem, jak i mně se do očí derou slzy.
"Můžu si za to sama. Neobviňuj se. Alespoň nezemřu jejich rukou. Je to v pořádku. Dožila jsem se devatenácti. V pořádku." Hlas jí selhával a nebylo to jen zimou. Usmála se, ale v očích jsem jasně vyčetl její smutek a nepochopení. Zoufalství. Strach.
"Ne," zašeptal jsem a tentokrát můj hlas nebyl zoufalý. Věděl jsem, že jednám z čirého zoufalství a doplatím na to. Vysokou cenou. Naklonil jsem se k ní a udělal jedinou věc, kterou jsem mohl. Znovu se naše rty setkaly. Stále mě mohla obejmout. Pevně jsem jí sevřel v náručí. Náš polibek skončil, ale já jsem jí stále nedokázal pustit. Opřel jsem se o její rameno a dal prostor hořkým slzám.
"Alexandře…" zašeptala.
"Rád bych také pronesl tvé jméno, ale neznám ho," odpověděl jsem a musel se ovládat, abych se při tom i nerozvzlykal.
"Jdi dál. Musíš se zachránit alespoň ty."
Na okamžik jsem jí pustil a zahleděl se do jejích očí. Již byla se svým osudem smířená, což mě skutečně deptalo. "Ne," pronesl jsem znovu, ale neměl sílu jí nic slibovat. Prostě jsem se pouze zvedl z kleku, jen vyprostil své kotníky z vrstvy sněhu. Nejspíš jsem stál na pevnějším místě než ona, protože jsem se díky všemu nepropadl tak hluboko. Vydal jsem se pryč a ještě jí zamával. Věděl jsem, že dost dobře to mohlo být naše poslední sbohem.
"Alexandře…" zavolala, jak nejhlasitěji mohla. "A jmenuji se Yasminetta." Nevím, co tím chtěla říct, ale neulevilo se mi. Teď bude ještě těžší jí nechat zemřít.
Ale musel jsem to zkusit. Věděl jsem, že pokud se mi do té doby podaří se nezabít, najdu je. A budu popraven. To je jisté, dokonce jsem to tak chtěl. Ale mám pocit, že ji nepoznají. Pohraniční hlídku sem neposlali, to vím jistě. Ta stráží i nadále skály, nebo byla popravena za selhání, podle starostovy nálady. Ona je jen prostou občankou. Mohl bych docílit, aby jí zachránili. Kdybychom si vyměnili role, jsem si jistý, že ona by pro mě udělala to samé. Když nebudou vědět, co je zač, smilují se. I oni musí mít soucit. Se mnou ne. Pouze s ní.
Nevím, co mě popohánělo. Letěl jsem jako vítr, získal jsem nový cíl, ke kterému jsem mohl směřovat. Každý můj krok byl naprosto hloupý. Ani jsem neměl tušení, jestli najdu cestu k ní zpět. Ale mé podvědomí mě nutilo jít dále, takže to musí mít nějaký smysl. Možná máme zemřít oba. Stejně bych to bez ní již nedokázal. Je pozdě. Stali jsme se moc velkými přáteli, přesně jak jsem se obával. Vzhlédl jsem k nebesům. Omlouvám se ti, tati. Promiň, mami. Odpusťte mi, všichni. Prosím. Já vás však bez jejího doprovodu zachránit nedokážu. Kdybych to nevzdal, stejně by mě zabily výčitky svědomí. Ano, další prokletí naší rasy. Můžeme zemřít na žal, na smutek, na výčitky svědomí. Zkrátka se nám zastaví srdce. Jsme neskutečně zranitelní. Co poté máme z toho, že necítíme chlad? Já k tomu nyní nemám daleko, ale musím splnit svůj cíl, i kdyby to nemělo vyjít.
Stále jsem nic neviděl, dokud jsem do toho nevrazil. Byli skutečně dobře maskovaní. V bílých teplých bundách, kalhotách i botách. Se světlými, větrem ošlehanými tvářemi a plavými vlasy. Tak vypadala tříčlenná skupina, jejíž členku jsem srazil k zemi. Naštěstí pouze spadla, nepotkal ji stejný osud jako Yasminettu.
"Omlouvám se. Nedával jsem pozor," zaskřípěl jsem. Říkal jsem, že nemám zvlášť poškozený hlas? Beru svá slova zpět. A vichr kolem nás stále sílil.
"To vidím," odsekla posměšně. Poté se na mě zadívala. "Ty nejsi člověk, že ne?"
Zavrtěl jsem hlavou a pomohl jí na nohy. "Veiddur."
"Veiddur?" opakovala jméno naší rasy, jakoby šlo o nějaký vtip. "Příteli, víš, že přímo směrem, kam míříš, se nachází Tertut?"
"Claire!" vykřikl zděšeně muž po jejím levém boku. "To byla informace zadarmo!"
"Klid, klid!" smála se žena. "Tady amigo má jistě něco, čím nám zaplatí, viď? Když pominu to, jak mě rozčilovalo, že mě ironicky ve všech jazycích oslovuje "příteli", jsem kolem sebe cítil jen prázdnotu. Zoufale jsem skousl spodní ret.
"Já vím, kde je Tertut. Odtamtud jsem utekl. Včera. Jdu se udat armádě, která mě pronásleduje. Je na mě vypsaná odměna? Jmenuji se Alexander."
"Ne, není. Ale něco takového se připravuje. Na tebe a nějakou holku. Asi bychom si tě měli vzít s sebou, nemyslíš? Jsi uprchlík. Asi bude velká a my zrovna potřebujeme peníze. Teď nám řekneš, kde je ona," prohlásil třetí muž, který ještě zatím nemluvil.
"Mrtvá," zasípal jsem, protože mi hlas selhal již úplně. "Proto jsem šel vstříc té armádě. Tušil jsem, že odměna ještě nebude oficiálně vyhlášena. Nemuseli by jí poznat. Uvízla totiž ve sněhu. Pokud by jí zachránili a ona jim neřekla, kdo je, mohlo by to vyjít. Řekl bych, že ona šaty ztratila, protože spadla do vody. Musí tu být někde nějaká voda, do které by se dalo spadnout." Líčil jsem jim svůj plán. Všichni se začali smát. Poté opět promluvila Claire.
"Ty jsi vážně věřil, že by to mohlo vyjít? A jakou historku jsi měl připravenou pro sebe, co, amico?" Pokud se nepletu, toto mělo italský přízvuk. Jako malý jsem se studiem jazyků hodně zabýval, z knih, co vlastnil můj praprapraděda ve světě mimo Tertut. Modlil jsem se, aby neznala i další jazyky. S jakým odporem to vyslovovala, bylo až podivuhodné. Nemělo smysl jim lhát.
"Žádnou. Mě by poznali hned. Býval jsem průvodce, vysvobozoval jsem odtamtud ostatní. Párkrát jsem byl jediný, koho nechytili, ale dávají si na mě pozor."
Žena zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Vážně nic nemáš? Ráda bych ti pomohla, ale ber to tak, že stojíme na opačných stranách, příteli. My loupíme, přepadáváme…"
"Claire, to stačí," zavrčel muž, který mluvil jako druhý v pořadí od našeho setkání, ten s rovnějšími a delšími vlasy. Žena nejspíš první mluvila, pak až myslela.
"Nemám nic."
"A ta tvá holka?" zeptal se krátkovlasý loupežník.
"Ona je…ona také nic nemá, pokud vím." Chtěl jsem namítnout, že to není má přítelkyně, ale bylo by to zbytečné. Kromě toho, nepůsobilo by divně, kdybych nahlas řekl, že chci zachránit někoho, koho pořádně ani neznám, za cenu vlastního života. Uznávám, je to zvláštní, ale já jsem zkrátka musel. Stejně bych to nepřežil, jak jsem již zmiňoval. Netuším, jestli to přežije ona, ale to riziko za to stálo. Věřil jsem v ní, na rozdíl od sebe. Ale bylo to stejně jedno, protože to by se stalo, kdyby mě nezadrželi tady tito.
"Škoda. Zítra možná bude vypsaná odměna. Takže jdeme domů, ne?"
"Vy takové uprchlíky jako mě lovíte?" dovolil jsem se zeptat. Všichni tři na mě hleděli. Nejspíš přemýšleli, jestli mě rovnou zabít, nebo odpovědět. Naneštěstí se rozhodli pro druhou možnost a přidali do kroku. Chvíli jsem stál na místě, ale bál jsem se trestu, takže jsem se vydal tam, odkud jsem přišel.
"Příležitostně," zamumlal méně mluvný z mužů a ohlížel se. Kontroloval, jestli jdu za nimi. Jako poslušný pejsek. Cítil jsem se neskutečně ponížený. Nohy se mi stále bořily. Nejhorší však přišlo, když jsme míjeli Yasminettu. Stále ještě žila, sníh jí sahal po pás, a když mě viděla, jen vytřeštila oči. Hýbala rty, ale pravděpodobně jí hlas nesloužil již vůbec.
"Yasmi!" zakřičel jsem, jak nejvíce jsem mohl a nedbal na nával kašle, který poté přišel. Tři mí únosci na ní také pohlédli.
"To je ona?" zeptal se dlouhovlasý člověk. Nebyla to skutečná otázka, odpověď znali.
"Dostaneme za ní také odměnu, amigo?" pokračovala i ženská členka. Toto také bylo myšleno pouze řečnicky, ačkoliv oslovovala mě. Zdá se mi to, nebo jazyk oslovení střídala pravidelně? Angličtina, španělština, italština a stále dokola?
"Pokud ji odtamtud dostaneme," povzdechl jsem si.
"My?" zarazil se jeden z členů.
"Sám jsem to nedokázal. Ale nechci, aby dnes zemřela. Možná pro ni existuje naděje," nadhodil jsem.
"Je mi líto," odpověděla žena, tentokrát bez urážejícího oslovení, takže to musela myslet vážně. "Ale my také potřebujeme peníze." Odstoupili ode mě a pokoušeli se jí silu vyprostit. Zanedlouho stála na roztřesených nohou. Já jsem si uvědomil jejich chybu. Ale mohl jsem?
"Yasmi…" naznačil jsem rty.
"Běž!" odpověděla ona stejným způsobem. Já jsem se bleskurychle snažil přemýšlet. Když to dokážu, ještě budu mít šanci jí zachránit. Ale na druhou stranu, chtěl jsem přivést pomoc a místo toho jí rovnou odsoudil k jisté smrti. Mohu jí znovu odpustit. Ona však něco vytáhla z kapsy a zatřásla. Peníze. Ona měla peníze. Nepochyboval jsem. Pytlík peněz. Netuším jak, ale byl tam. Nyní jsem již neváhal. Jistě nemá na vykoupení svobody nás obou. Vděčně jsem na ní kývl a její únosci se začali o peníze zajímat. Další poslední sbohem. Tiše jsem se snažil odsunout z dohledu. Oni si však všímali jen jí, protože měla problém s chůzí. Dobře jsem věděl, že padá schválně. Byla to jen hra. Ona mě zachránila, přestože tomu mělo být naopak. Měl jsem naprosto smíšené pocity, ale utíkal dále, což se ve sněhu dělá velice špatně. Nyní jsme měli dva nepřítele, před kterými bylo nutno utéct.

Já, písálek-část II.

19. února 2014 v 11:50 | Karina
3) (podčást) >>> kniha vs. povídka
- téměř všichni svým (a někdy i nejenom těm) prvním literárním pokusům říkají "moje kniha" máš/měl(a) jsi to taky tak?
- označujete své příběhy za "knihy" ještě teď, nebo už jste přešli k označení "povídka"?
- píšete kromě blogových povídek i nějaké jiné, nezveřejněné, kterým s nadsázkou (nebo bez ní) říkáte kniha?
- je to dost blbá otázka, jelikož v 90% zní odpověď ano - chtěli byste vydat knihu?
- jestli jsi na předchozí otázku odpověděl/a ANO, o čem by vaše kniha měla být? chtěli by jste nějakou povídku z blogu přepracovat jako knihu?

Jistě, že jsem svým dílům říkávala "má kniha". Tuším, že jsem zmiňovala, jak strašně jsem na ně byla pyšná! Dnes je to složitější. Své příběhy nazývám podle toho, o jaký se jedná. Například Osud většinou prohlašuji za "knihu", včetně těch uvozovek, nebo jednoduše příběh či dílo. A ostatním svým říkám povětšinou povídky, vícedílné povídky, nebo opět neutrálně příběhy.
Pro mě blog znamená moc, takže mu svěřuji téměř všechny své příběhy, už jen proto, že píši výhradně na počítači. Jedinou výjimkou je příběh, který se prozatím nazývá "Ohnivá odvaha" a důvody, proč jí nezveřejňuji, jsou hned dva. zaprvé jí píši u taťky, když se nudím, který nemá počítač, tudíž ručně, protože na mobilu něco takového dělat odmítám. Zatím jsem se ještě nedostala k jejímu přepsání. Ten druhý je ještě podstatnější-dílo se odehrává v době, kdy Destiny bude patnáct let a její sourozenci již také budou náctiletí, což je spousta let, za které se může něco podstatného stát, ale já mám stále staré reálie. Nerada bych k jim v budoucnu přihlížela jen kvůli jedinému příběhu. Kniha tomu neříkám ani s nadsázkou, protože je to opravdu jen na zahánění extrémní nudy, navíc to zatím není nějak dlouhé.
Jestli bych chtěla vydat knihu? To je dost těžké. Rozhodně to není blbá otázka, jak napsala autorka projektu. Ano, pochopitelně bych své příběhy vypustila do světa, ale mám k tomu několik velkých ALE.
1)Nechci, aby mi nakladatelé do něčeho mluvili, takže jedině na vlastní náklady
2)Na to ovšem pochopitelně nemám finance
3)Musela bych se krotit s kritikou lidské společnosti
4)Nemělo by to tak krásnou atmosféru, že píši jen pro několik jedinců
5)Neměla bych takový přehled, co si o tom myslí čtenáři, kdybych vlastně ani nevěděla, kolik jich přesně mám
Kdybych v budoucnu něco měla vydat, pochopitelně by to byla upravená verze Osudu bez nelogičností, výplňové vaty (scén, které nemají v příběhu co pohlédavat a jsou tam jen proto, abych zaplnila místo mezi opravdovým dějem) a pravopisných chyb. Jelikož Ostrov beze jména se nedá považovat za plnohodnotné dílo, Osamělé noci mají ze vším všudy prozatím dvě kapitoly a ostatní jednodílné povídky by na sborník stoprocentně nevydaly, když je ještě polovina z nich naprosto nepoužitelná. kdybych se rozhdodla vydat něco jiného, rozhodně by to mělo nádech fantasy a Suan May Island bych tak musela zamotat, protože je to můj úplně první a zároveň docela promyšlený svět.

4) (podčást) >>> fanfikce
- Co si o fanfiction myslíš? Je to pouze příběhy psané někým, kdo nemá dost originality vymyslet něco vlastního či je to odvážný pokus napodobit dokonalost nějaké knihy?
- psal(a)/píšeš nějaké fanfikce? Na co?
- máš nějakou oblíbebou FF, kterou čteš?

Ještě nedávno bych vám na první otázku poskytla pěkně hnusnou odpověď. Ale můj názor se změnil díky Star wars. Je to jediná fanfikce, kterou mohu vystát, právě naopak, zbožňuji ji! Na mysli mám pochopitelně téměř všechny knihy s výjimkou těch, které jsou jen přepisem filmů. Ale většinu opravdu považuji jen za ubohé pokusy napodobit autora, protože si dotyčný neumí vymyslet vlastní svět, reálie ani postavy.
Já fanfikce nepíšu. Nejen z toho důvodu, že mám k nim negativní postoj, ale také-přiznávám-nedokázala bych to. Nikdo nezná svůj svět lépe než autor a já bych se hrozně bála, že mu ho zesměšním, pokazím, což nemám rozhodně v úmyslu. nepíší se fanfiction právě proto, že onen svět milujeme a nechceme, aby jsme dočetli dílo/viděli film a byli nuceni ho opustit? Tak proč to autorovi kazit, a navíc, jak víme, že se nerozhodne ještě pokračovat?
jak jsem zmínila, jediné FF, které dokážu vystát, jsou Hvězdné války. Takže ano, mám. Autor těchto příběhů totiž dal nevěřitelný prostor k pokračování před, během i po jeho příbězích. Rozvíjí se to tak příjemně, skoro až rodinně, do obrovského logického celku, který podle mě ani nemůže mít konkurenci.
Protože tuto část jsem přešla rychle, přidám dnes ještě jednu:

5) (podčást) >>> žánr
- Jaký žánr příběhů obvykle píšeš?
- Držíš se striktně jednoho žánru, či žánry střídáš?
- Je nějaký žánr který vysloveně nemáš rád/a?
- Co mísení žánru, děláš to často, že spojíš několik žánrů dohromady?
- Většina lidí píše stejný žánr, který nejraději čte - a poslední dobou je velmi oblíbený dystopický žánr. Napsal/a jsi někdy nějakou dystopii či se k tomu chystáš?

Obvykle, jak jste asi pochopili, píšu fantasy se silným nádechem romantiky a občas i sci-fi. Já se úpěnlivě jednoho nedržím, ale zkrátka jsem si již našla svou cestu a nemyslím si, že bych náhle dokázala přejít například na příběhy ze života. Ale naopak si nemyslím, že všechny má díla jsou na stejné brdo, jak jsem si všimla i u některých profesionálních spisovatelů.
Který žánr nemám ráda? No, příliš nemám ráda klasické romantické ze života. Rodinné, to ano, to snesu, naopak, například spisovatelku Karen mcCombieovou mám velice ráda, ale ty, co se snaží o romantiku, opravdu ne. Přijdou mi povrchní a obsahují všechno, jen ne lásku. Ale to je pouze můj názor. také příliš nečtu horory a trilery, protože vím, jak skončí a nějak se ani nebojím, jak bych správně měla. Ale abverzi proti nim nemám.
Myslím, že na otázku, co se týče míšení žánrů, jsem už odpověděla. Mé příběhy jsou dokonalá směsice mezi fantasy a romantikou, občas tam zamíchám i prvsky sci-fi, ale tak to dopadá, když jste naprosto závislí na klasických tolkienovských fantaziích a Star wars. Jen by mě zajímalo, kde se bere ta romantika. i když, přece jen jsem stále malá naivní puberťačka s ještě naivnějšími představami a sny.
Na vyloženě dystopii se nechystám, nějak mě toto téma nechytlo. Ale co já vím, možná čas vše změní. Uvidí se, ale v nejbližší budoucnosti nic takového neplánuji ani náhodou. Je mi líto, nejsem na to nejspíš ten správný typ.
A vy? Jste na tom podobně, nebo naopak se mnou vůbec nesouhlasíte?


Já, písálek-část I.

18. února 2014 v 10:58 | Karin
Rozhodla jsem se přidat do jednoho projektu, který najdete na tomto blogu, protože mi připadá opravdu zajímavý. Zabývá se vlastně jakousi "kariérou" našeho psaní. Myslím, že bych mohla rovnou začít, protože vše má autorka vysvětleno na svém blogu. Takže pod touto povinnou ikonkou přecházím k první otázce.
ČÁST PRVNÍ - JÁ A PSANÍ
1) Moje začátky
rozepiš se o tom, jak jsi začal/a s psaním.
- co tě k tomu vedlo?
- kolik ti bylo?
- a co tvoje ÚPLNĚ první příběh/y? Byly vůbec sepsané, nebo jen ležely v tvé hlavě?
- o čem jsi psala?

Jak jsem já začala s psaním? Když jsem začala sepisovat svůj první příběh, bylo mi devět let. Co mě k tomu vedlo? Nejspíš jsem si to ani neuvědomovala, ale musela jsem kvůli naší nepříznivé rodinné situaci být v obrovském stresu. Nerada bych vysvětlovala proč, ani pořádně nevím, jestli jsem začala psát předtím, nebo až poté, ale někdy v té době jsem musela vypovídat na soudě. Na opravdovém soudě. Myslím, že jsem si to možná ani neuvědomovala, ale vážně jsem na tom psychicky nemohla být dobře. Uvědomte si, že je to věk, kdy si většina dětí teprve začne být vědomo, že svět není jen růžový.
Jestli jsem své první příběhy sepisovala? To bych neřekla. První náznaky příběhu se objevovaly již když mi bylo pět let. Berte to prosím s nadhledem, ty příběhy pochopitelně nebyly zrovna kvalitní. Vědomě jsem tento polosen začínala rozvíjet asi v sedmi, kvůli rozvodu mých rodičů. Potřebovala jsem se prostě zavřít ve vlastním světě. Až někdy do jedenácti jsem to tak trochu kombinovala s divadelní hrou. Prostě jsem si hrála a do toho promítala své výmysly. Pamatuji si, že jako první to začalo s kamínky, které lemovaly náš dům. Všechny měly osobnost (všechny nudně stejnou, ale to je vedlejší) a já jsem je považovala za živé bytosti. Jak říkám, cosi sepsat jsem zkusila až v devíti.
O čem jsem psala? Tuto otázku jsem si vzhledem k dalším vyložila tak, o čem tedy byly ty mé první hry. to už jsem naznačila. Nejprve jsem dělala postavy z kamenů, klacků, listů a poté nějakých věciček, co souvisejí s kutilstvím, o kterých dodneška nevím, na co vlastně jsou. Vím, že mi to taťka vysvětloval, dokonce několikrát, ale já jsem si to nezapamatovala, protože pro mě to prostě byly ty postavičky. Když jsem to nakousla, už bych to asi měla vysvětlit, že? Můj taťka mě a mé sestře vyřezal tuším, že z borovice dřevěné lodičky. Měli jsme na zahradě sud. A ty plastové věcičky mi hrozně připomínaly minilidi, takže jsem si s nimi v tom sudu hrála na trosečníky. Poté jsem měla dlouhé temné období, trvající až do těch jedenácti, za které se opravdu stydím, když jsem založila dívčí školu cvičení, aneb partičku Mary Sue, které měly být velice nadané, krásné a hlavně sportovně založené (nevím proč jsem tehdy byla závislá na sportu, přestože jsem antitalent). Polosny s nimi se dělily na tři kategorie:
a)naprosto povrchní a realistické
b)okopírované ze seriálů Totaly spaces či Witch
c)boje zblízka s podivnými roboty (to nevím, odkud jsem převzala, ale můj nápad to pravděpodobně nebyl)
Takže asi takto. Protože se mi tento článek zdá podivně krátký a baví mě ho psát, dám sem ještě jednu várku otázek:

2) (podčást) >>> moje první příběhy
- Jak se jmenoval tvůj první sepsaný příběh?
- Dokončil/a jsi ho?
- O čem byl?
- Co tě vedlo k tomu, že jsi ho sepsal/a a nenechal/a jen tak povalovat ve své hlavě?
- Jestli ten příběh ještě máš, vlož sem nějakou ukázku

Takže začnu popořadě. Jmenoval se Neobvyklá zima, což sice zní docela poeticky, ale nikterak úžasné to nebylo. Poté bych přeskočila na otázku, o čem byl. Ne, s mými polosny neměl nic společného. Tehdy jsem tak nějak byla závislá na sérii příběhů o táborech s koňmi, přesně nevím, jak se to jmenovalo, což napůl vysvětluje i otázku, proč jsem se do něj vlastně pustila. tolik mě to bavilo, že jsem chtěla sepsat něco podobného. Takže to byla vlastně nudná realistická novela o dívce, která se jmenovala tuším že Ema, která jela na lyžařský výcvik. Ale nejpodivnější na tom příběhu bylo, že samotný výcvik tam byl popsát na dvou A5 stranách, takže to vlastně nemělo děj. Skončilo to tak, že Ema přijela domů přesně na Vánoce a dostala psa.
Z toho jasně vyplývá, že jsem ho tedy dokončila, ale berte to s nadsázkou. Mělo to přibližně 15 stran, psaných ručně. Vsadím se, že kdybych to přepsala do počítače, vzheldem k mému roztahanému škrabopisu by to byly maximálně tři normostrany. Hlavní důvod, proč jsem ho nenechala povalovat v hlavě, byla přehnaná ctižádost. chtěla jsem se okamžitě stát spisovatelkou. Byla jsem s tím tak nechutně spokojená!
Příběh ještě mám, ale bohužel jsem momentálně u babičky, takže k němu nemám přístup. Ale jasně si pamatuji začátek. zněl přesně tak, jak to nyní kritizuji:
Jmenuju se Ema. Je mi 15 let. Žijeme v domě s mamkou a mladší sestrou Nelou, které je 7. Náš otec odešel, když jsem byla malá.
Seděla jsem ve škole a sledovala paní učitelku, jak píše něco na tabuli. "Dne 17. 12. jede 9.A na lyžařský výcvik. S sebou: teplé oblečení, lyže, lyžařské boty. Chcete, aby vaše díte jelo? zaškrtněte správnou odpověď. ANO,NE." "to si opiště to žákovské," řekla. Začala jsem psát.
Dále si to takto doslova nepamatuji, ale nejspíš již poznáváte můj dřívější styl psaní. Nerada to říkám, ale myslím, že se začínal lepšit, až když mi bylo asi dvanáct.
To by nejspíš pro dnešek stačilo. doufám, že když už nic, tak jsem vás alespoň pobavila. Měli jste to podobně?

Osamělé noci-kapitola 2.

17. února 2014 v 17:01 | KarinaB |  Osamělélé noci
Takže, jsem zde s druhou kapitolou Osamělých nocí. Vlastně ani nevím, co bych k ní řekla, snad jen, že jsem vcelku spokojená, přestože jsem jí sepisovala hrozně dlouho. Mimochodem jsem přišla na třetí píseň, která mě k celému příběhu inspirovala. Já jsem věděla, že existuje, jen jsem si až dnes uvědomila, která přesně. Jedná se o I don´t wanna miss a thing od Aerosmith. Každopádně, doufám, že se vám bude tato povídka i nadále líbit a budu ráda za jakýkoliv upřímný názor.
Kapitola 2.
Yasminetta
V rukou jsem třímala starou děravou plátěnou tašku a ve snaze ubránit se událostem včerejšího dne si v hlavě stále opakovala seznam nákupu, který jsem měla udělat. Deset litrů vody, tři sta gramů másla, pět litrů mléka. Možná vám to připadá jako ohromná spousta, ale je to denní příděl pro celý náš dům, nejen mě a mou matku. Chleba jsme zatím nepotřebovali. Když jsem prozradila, že naše ubytování je jedno z luxusnějších, týká se to i jídla. Nebydlí nás tam totiž zase tak mnoho.
Všechno však bylo zbytečné. Proč živořím, když bych mohla získat svobodu vlastně úplně zadarmo? Mně nejde o polibek, ten bych za něco takového dala úplně každému, jako spíše že by to bylo nějak moc jednoduché. Slyšela jsem, že průvodci jako Alexander bývají nevypočitatelní. Klidně by mě mohl nenápadně obrat o všechno, nechat, abych ho považovala za přítele a poté zradit. Ovšem, nejsem si vědoma, že bych něco kromě své matky měla. Ta byla v tomto případě však jen dalším problémem. Byl by ochoten za nic vzít i jí, nebo měla pravdu? Opravdu se jen do mě pobláznil? Přijde mi to však vysoce nepravděpodobné, když se v našem městě nachází mnohem více pohlednějších dívek.
Než jsem si to mohla rozmyslet, otočila jsem se na podpatku starých nazouvacích bot a zamířila na opačnou stranu města. Všechno ve mně křičelo, že je to špatný nápad. Kromě toho, pokud svá slova včera myslel vážně, bude dávno pryč. Část mého srdce, ta nejméně rozumná, mě však nutila pokračovat. Nechápala jsem proč. Ale musela jsem vědět, jestli tam náhodou na mě nečeká. Třeba by se mi i povedlo ho přesvědčit, ať vezme i mou matku…
K mému obrovskému překvapení tam skutečně stál. Nenápadně jsem k němu přistoupila zezadu. Měl za zády sepjaté ruce a upíral zasněný pohled na kamenné stěny jako hradby lemující náš domov. Domov-většina lidí toto slovo považuje za místo, kam se může po dlouhých toulkách vracet. Jako místo, kde ho čeká rodina. Jako své útočiště, kde se nikdo neohlíží na to, jak se chováte, kde vás všichni důvěrně znají. Pro bytosti nejen z Tertutu je naše vlast vězením.
"Věděl jsem, že přijdeš," promluvil. Jeho hlas mě tak polekal, že mi chvíli trvalo, než mi došel význam jeho slov.
"Jak? Totiž-tebe asi nejde překvapit, viď?" vykoktala jsem ze sebe nakonec.
Konečně se ke mně obrátil. Udiveně jsem se na něj zadívala, protože mi podle jeho tváře něco došlo. On plakal! Sice jsem již neviděla slzy, ale stále měl zvláštně zkřivené rty a zvlhčené oči. Jeho světlá pleť získala rudý nádech. Vlasy měl rozcuchanější než včera. Vypadal příšerně, ale přesto si zachoval svou včerejší důstojnost.
"Kdyby tomu tak nebylo, byl bych mrtvý," odpověděl. Hlas se mu třásl jen nepatrně, kdybych neviděla, nejspíš bych nic nepoznala. Chvíli jsme tam jen tak stáli a ztráceli se ve svých zoufalých pohledech. Jeho oči byly neskutečně hluboké. Ne vřelé, naopak. Stále jsem se ho trochu děsila, nicméně viděla jsem ho projevit city. Tím nejsentimentálnějším způsobem.
"Nejspíš jsem první, kdo tě takto vidí, viď?" ozvala jsem se po chvíli. Snažila jsem se mluvit tiše a jemně. Již v tu chvíli jsem si uvědomovala její absurdnost. Teprve nyní mi ale došel jeden detail. "Má matka nesmí zjistit, že se s tebou stýkám!"
Pozvedl obočí. "Proč?"
V panice jsem potřásla hlavou. "Já-řekla mi o tvé pověsti, Alexandře. Zakázala mi s tebou mít něco společného. Když jsi totiž chtěl zachránit mého otce a sourozence, zemřeli při tom." Netušila jsem, že bude tak bolestné mu to říct. Chtělo se mi brečet mu na rameni, vypovídat se. Ale přitížila bych mu.Netuším, kvůli čemu se trápil, ale muselo to být něco velkého.
Povzdechl si a jemně se usmál. Uchopil mě za paži a někam mě táhnul. Nevěděla jsem, co to má znamenat, ale nebránila jsem se. To jsem udělala, až když jsem zjistila, že míříme směrem ke skalám. Jak jsem však již zmínila, on byl mnohem silnější. K mému úžasu mě vtáhl do jednoho otvoru. Nebyl příliš velký, ale vtěsnali jsme se tam oba. To ovšem znamenalo, že jsem se ho musela dotýkat.
"I kdyby se tě tvá matka už vydala hledat, tady nás nenajde. Jen mluv potichu, protože na druhé straně jeskyně jsou stráže," zasyčel.
"Děkuji," vyhrkla jsem, ale v tom momentě jsem si něco uvědomila. "Alexandře, ale toto je přece jen výklenek!"
Suše se zasmál a vzal mou dlaň do své. Ucukla jsem, ale to ho jen pobavilo. Přesouval mou ruku po skalnatých výběžcích, až jsem nahmatala otvor. Pustil mě. V první chvíli jsem se zaradovala, ale poté jsem si uvědomila tvrdou realitu.
"Takže oni nás mohou slyšet přes tento otvor?"
"Přesně tak. Ale zároveň je toto jediná možnost k útěku."
Tentokrát jsem pozvedla obočí já. Možná vám přijde, že mě v té temnotě nemohl vidět, ale je to jedna ze spousty našich schopností. Mohl. A moc dobře. Stejně jako jsem já viděla jeho. "Možná sis to neuvědomil, ale ten otvor je široký sotva pro králíka."
"V tom je právě to kouzlo. Nechci ti to předvádět, protože jsi mi ještě nezaplatila cenu za útěk a kdybych tohle otevřel, již by nebylo návratu, ale ta stěna není pravá. Jsou to vlastně dveře. Stráže si myslí, že my průvodci se svými zákazníky skály nějak obcházíme, ale to je nemožné. Nejspíš je napadlo, že používáme tuto cestu, ale nemohou s tím nic dělat, protože přesně takto dovnitř vcházejí oni."
"Tak proč tu žádní nestojí?"
Ušklíbl se. "Zkus si do tohoto výklenku vecpat stráž. Plně ozbrojený by se sem nevešel ani jeden muž."
Přikývla jsem. V tomto měl nejspíš pravdu. "Dobře. A kde tedy jsou a proč nestojí před skálami?"
"Jsou přímo za touto stěnou."
"Cože?" vyjela jsem na něj.
"Klid, klid!" Zvedl ruce v obranném gestu. "Pokud nebudeš mluvit moc nahlas, neuslyší nás. Nejsou na té stěně natěsnaní. Nevlezli by se tam. Neboj, ještě nikdy nás nechytili zde. Ptala ses, proč nestojí u města, před skalisky? Jsou, ale ne zde. Právě abychom neodhalili jejich tajný vchod. Většina obyvatel považuje toto místo za nedůležité, za kus skály s jedním malým výklenkem. Většina si té díry nevšimne, prostě proto, že jí nečekají. Kdyby tu byly stráže, někomu by došlo, že zde nejsou jen tak. Věděli by, že něco hlídají. A časem by přišli, co vlastně. Mí předci si to ale vydedukovali tak jako tak."
"Aha. Musím uznat, že myslí strategicky. Ale jejich problém by se dal vyřešit, kdyby těch stráží neměli tisíce, ale například desetitisíce…"
"Ale to se nestane," přerušil mě. "Naštěstí. Tak dobře. Zaplatíš mi tedy?"
Vrhla jsem po něm znechucený výraz. "Ty sis nedělal legraci? Ne, naopak. Přišla jsem ti oznámit, že nejdu. Sbohem."
"Opravdu?" Jeho hlas zněl zklamaněji, než jsem si myslela, že vůbec dokáže. "Proč?"
"Šla bych pod jedinou podmínkou. Vzal bys i mou matku. Já ji neopustím."
Znepokojeně se zamračil. "Neříkala jsi, že mi nedůvěřuje?"
"To také ne. Ale možná kdyby tě poznala. Mohla by ti i zaplatit! Myslím skutečně zaplatit. Penězi!" Nebyla jsem si úplně tak jistá, jestli by na to přistoupila, ale slíbila jsem si, že toho docílím.
On však s omluvným výrazem zavrtěl hlavou. "Je mi líto, ale tím pádem si vážně budeme muset říct sbohem. Nemohu čekat. Nevydržím to. Kromě toho, má rodina po mě nejspíš již pátrá. A nemohu vás vzít obě. Když jsem naposledy prováděl více než jednoho člověka…"
"Byla to má rodina. Chytili je," hádala jsem.
"Netuším, jestli to byla zrovna tvá rodina. Stalo se to před pěti lety."
"Byla to má rodina," přitakala jsem. Sedělo to, jen mě trochu překvapila jedna skutečnost. "Musel jsi být tehdy hrozně mladý!"
"Bylo mi šestnáct," prozradil. Vypočítala jsem si, kolik mu musí být nyní. Byl o dva roky starší, než já. Nemohla jsem mu to vyčítat. Já bych ani nyní nedokázala někoho dostat ani sem, natož provést celými skálami a ještě poté zajistit jeho bezpečí. A on byl tehdy ještě o několik let mladší. Stála jsem před velkým rozhodnutím a musela ho uskutečnit rychle. Jediná věc, co mě utěšovala, byla, že on se ke mně choval jako k člověku, ne pouze předmětu, s kterým pracuje.
"Kdybys byl na mém místě, jak by ses rozhodl?" položila jsem mu otázku, na kterou jsem neznala odpověď.
Očima zamyšleně přejel stalaktity visící ze stropu, zasahující nám až do výšky očí, což ovšem nebylo tak monumentální, protože spodní patro se nacházelo sotva pár centimetrů nad našimi hlavami. "Já bych odešel. Myslím, že tam zvenčí by šlo naše město zachránit. Kdybychom mohli nějak zmobilizovat vojenské složky, které to v hlavě mají v pořádku…"
"Můžeme se o to pokusit, jestli se dokážeme dostat ven," přisvědčila jsem a usmála se na něj. Chvíli na mě jen nevěřícně koukal.
"Takže tedy jdeš se mnou?"
"Pokud souhlasíš."
"Na obtíž mi pochopitelně budeš, ale co bych pro dobro neudělal. Kdybych tě nevzal, nejspíš bych si to o konce svých dní vyčítal. Ale stále jsi mi nesplatila dluh."
Převrátila jsem oči. "Znovu se ptám- ty jsi to snad myslel vážně? Podívej, pokud se odsud dostaneme a já tam venku získám nějaké bohatství, slibuji, že vše…"
"Myslel," přerušil mě. Chvíli jsem na něj jen nevěřícně koukala a pomalu se přesouvala k otvoru. Byl však vnímavější, než jsem si myslela.
"Stejně nevíš, jak to aktivovat." Místo, aby mě odstrčil, jak jsem očekávala, objal mě kolem pasu. Věděla jsem, že vzpírat by bylo se zbytečné. Naklonil se ke mně a vzal si svou cenu sám. Přímo na ústa. Bylo to tak nečekané a musím přiznat, i příjemné, že jsem neměla ani šanci k odporu. Naopak, připojila jsem se k němu. Až když mě po chvíli pustil, uvědomila jsem si, co jsem vlastně udělala. Respektive co provedl on.
"To není spravedlivé. Donutil jsi mě s tebou jít, přestože jsem chtěla přesný opak!" ohradila jsem se, i když to nebyla úplná pravda. Pobaveně se ušklíbl. "O co ti tímto vůbec šlo? Nevěřím, že bych se ti zalíbila. Po tak krátké době?"
Nyní se rozesmál již úplně. Tiše, zato upřímně pobaveně. "Musela jsi mi něco dát. A lásku nosí každý. Nezáleží v ní na obsahu peněženky."
"Takže tobě šlo prostě o to, abys náhodou nedal něco zdarma?" Ani já jsem se již neubránila úsměvu. Byl nakažlivý.
"Abych neměl výčitky svědomí, že jsem zklamal svou rodinu," vysvětlil. Jeho tvář náhle zvážněla.
"To proto jsi dnes plakal?" zeptala jsem se, přestože odpověď byla jasná.
"Ano," odpověděl jednoduše a protáhl svou paži kolem mého těla. Obličej se mu zkřivil soustředěním, ale náhle něco prasklo a on jednoduše kus stěny odsunul, jako by byla z papíru. Takže nelhal. Jednalo se o dveře. Netušila jsem, jak se onen mechanismus spouští a měla jsem strach se zeptat. Protože jsem spatřila něco hrozivého. Na konci kamenité ulice se zjevili tváře našich nepřátel. Nestihla jsem si ani užít jemný jeskynní vzduch nasáklý vlhkostí.
"Stát! Jménem obranných složek jste zatčeni!" Rozlehl se hlas a Alexander udělal pravý opak. Rozběhl se m stále držící mou dlaň ve své. Sžírala mě úzkost, protože vojska nám opakovaně rozkazovala zastavit se. Mířila na nás spousta zbraní. Netuším, jestli jsem v té rychlosti počítala správně, ale bylo jich kolem dvaceti. A strážní stále přibývali. S nimi i pušky. Po chvíli zazněl výstřel. Pouze varovný, směrem vzhůru, ale mně zvonilo v uších. Nikdy bych si nemyslela, že kulka zavrtávající se do vápence smíchaného s nějakými kovy vykoná tak hlasitou ránu. Až o okamžik později mi došlo, že to nebyl jen samotný dopad střely. Ta zbraň byla hlasitá sama o sobě.
Vedl mě tolika slojemi a chodbami, že jsem přestávala vnímat cestu. Prostě jsem jen pádila za ním. Byl rychlý, ale to každý z nás. Stačila jsem mu. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, ale začínal mi selhávat dech. Výstřely se stále ozývaly a já má hlava byla tak bolavá, že jsem je pomalu přestávala vnímat. Uvědomila jsem si, že nás z nějakého důvodu zabít nemohou. Jistě, potřebují povolení. Nebyla jsem si však jistá, jestli ho už dávno nemají. Přece jen, střílet uprchlíky by technicky vzato mohlo být legální. Že by nás před samotnou smrtí chránily pouze krápníky, před které se do nás nemohou trefit? Ale že by měli tak nepřesnou mušku?
"Vzdejte se a zabijeme vás milosrdně!" zkoušeli to nadále. Věděla jsem, že v tomto neblufují. Ale já jsem chtěla tento útok dokončit. Již jsem pro něj obětovala příliš. Buď se to povede, nebo zemřu se vším všudy, včetně bolesti.
Zrovna když se mi začínaly dělat mžitky před očima, ozvala se ohlušující rána pronikající i mými otupělými smysly. A další a další. Netušila jsem, co je způsobuje. Po chvíli jsem se odvážila pohlédnout za sebe. Jen na kratičký okamžik, ale přesto. Bořily se stěny. Ne, to nebylo přesné-ony padaly. Nechávali jsme nepřátelé za nimi s nechápajícími, vyděšenými, ale zároveň i pěkně zlostnými výrazy. Sevřelo se mi srdce, a kdybych si stále neopakovala, že oni jsou ti zlí, nejspíš bych již neměla sílu běžet. Ta mi však docházela tak jako tak.
Všimla jsem si, že Alexander se občas dotýká zdí. Vypadalo to skoro náhodně, já jsem však cítila, že to tak není. Začínala jsem mít silné podezření, že to nějak se vším souvisí.
"Můžeš mi říct, co děláš?" vyrazila jsem ze sebe.
"Co myslíš?" odpověděl. Navenek vypadal plný elánu, ale jeho hlas zněl znaveně. "Toto jsou pasti nastavené na nás. Proto si museli dávat pozor a střílet opatrně. Takže nás nemohli trefit, pouze děsit. Když ale víš, kde se nacházejí nálože, stačí se správně dotknout stěn. Funguje to na důmyslném mechanismu. Tak je zadržíme." Protože se musel zhluboka nadechovat, trvalo mu dlouho, než to ze sebe vypravil, ale dávalo to smysl.
Zdi padaly dále a já jsem zahlédla něco nevídaného. Nejprve jsem si jen myslela, že černé skvrny před mýma očima pouze zbělaly, ale když jsem ucítila vítr, došlo mi to. Ano, cítila jsem vířící vzduch. Byl to příjemný pocit. Chladil příjemně mou během rozpálenou pokožku. Nemrzla jsem, to byla jedna z předností naší rasy.
"Hádám, že máme asi deset minut, než nás doženou. Pojď, musíme se schovat."
"Jak to všechno víš?" zajímala jsem se. Nyní jsme již neběželi, pouze šli rychlou chůzí. Velice rychlou. Poznala jsem na něm, že je možná ještě znavenější než já. Jistě, on na rozdíl ode mě musel i myslet, ne jen vydávat ze sebe fyzicky to nejlepší. Ale na druhou stranu, on zde jistě nebyl poprvé.
Chvíli se na mě jen nepřítomně díval, jakoby přemýšlel, jestli jsem důvěryhodná osoba. Nejspíš usoudil, že stejně nikoho nemám, takže odpověděl. "Můj prapraprapředek, pokud dobře počítám generace, byl kdysi jeden z nich." Zalapala jsem po dechu, nejen proto, že se mi ho zoufale nedostávalo. "Ale uvědomil si, že je to špatně a začal lidem tajně pomáhat. To on nám prozradil, jak se dostat z jeskyní. Tím pádem naše rodina tedy pomáhá. Ale jak říkám, nestačí to. Už jsem ti říkal, že jsem se na tuto cestu nevydal jen kvůli tobě. Chci zachránit celé město. I ostatní taková, pokud to bude možné. Nemá smysl tam zůstávat."
Soucitně jsem přikývla. Led a sníh-to bylo něco krásného. Užívala jsem si ten pocit, když mi do vlasů i na kůži spadalo cosi bílého, krásně studeného, čím byla pokrytá celá krajina. Konečně jsem slyšela hvízdat vítr. Nejméně představitelné pro mě kdysi bylo, že neuvidím žádné budovy. Kromě jeskyní zde byla pustina. Uklidňovalo mě to. Všimla jsem si však, že za sebou necháváme otisky nohou, stejně jako ve městě ve vrstvách prachu.
"Nenajdou nás?" zeptala jsem se a pokývla.
Konejšivě však zavrtěl hlavou. "Nenajdou, to ti slibuji. Ještě nikdy mé zákazníky nenašli podle stop. Vše zakryjí sněhové vločky, to je to, co na tebe padá. Té pokrývce se říká sníh. Vidíš tamtu dunu?"
Netušila jsem, co je to duna, ale ukazoval na bělostný kopec. Vyvodila jsem si, že toto slovo bude nejspíš znamenat hromada. Přikývla jsem a on ještě zrychlil krok. Pomyslela jsem si, že to nemohu usát a že se nejspíš jedná o nejhorší okamžik v mém životě, ale usoudila jsem, že by nebylo moudré si stěžovat.
"Pod tou dunou je ukrytá nora," vysvětloval dále. Připadalo mi, že se mnou mluví jako s hlupákem, ale jinak bych to nejspíš vážně nepochopila.
"To je díra v zemi?" ověřovala jsem si to, co jsem zaslechla s vyprávění některých starších lidí. V tom okamžiku jsem si lítostivě pomyslela, že jeho příbuzní nejspíš museli umírat velice mladí, když on již byl čtvrtou generací průvodců a někteří z dob před naším zavřením ještě stále žijí. Tedy, oni sami vlastně ne, ale jejich děti. V čemž není zase takový rozdíl. Ale v tom bylo naše hlavní prokletí. Nebyli jsme nesmrtelní. Přirozenou cestou jsme umírali asi ve třiceti letech, ale většinou se tak stalo mnohem dříve. Když jsem o tom tak přemýšlela, má matka měla ohromné štěstí. Dožila se požehnaných třiceti pěti.
"Vlez tam," pobídl mě místo toho. Kdyby neodsunul obrovský balvan a neukázal na otvor, jenž se tam zjevil místo něj, ničeho bych si nevšimla. Vůbec se mi do onoho strašidelně vyzírajícího tunelu nechtělo, ale cítila jsem takový strach, že jsem se ho rozhodla poslechnout. Nasoukala jsem se tam. Hlavou se mi promítlo, co by se stalo, kdybych nebyla tak štíhlá. Cítila jsem, že je za mnou. Když jsem se prodrala ještě níže, spatřila jsem malou místnost. Byla sotva taková, aby se sem vlezla jedna větší rodina a vysoká, abych se nepraštila do hlavy, ale stačilo to. Zanedlouho stál vedle mě. Nikdo zde nebyl.
"V tuto chvíli vždy odejdu a nechám své zákazníky poprat se se svým osudem samotné." Jeho tón byl tak hořký, až jsem měla potřebu ho nějak utěšit. V ten moment mě nenapadlo nic lepšího než obejmout ho kolem ramen.
"Vážně to chceš udělat? Zrovna se mnou? Víš, jsem rozená smolařka…"
"A já dítě štěstěny. Při troše její pomoci to dokážeme," přesvědčoval mě. Bylo to paradoxní. Já jsem ho chtěla utěšit a místo toho tomu bylo naopak.
"Měli bychom se prospat. Oni o tomto místě nevědí. Ale nesmíme zde zůstat více než pár hodin. Neměj strach, probudíš se včas. Je to náš přirozený instinkt, ale to víš." Kývla jsem na porozumněnou a stočila se do klubíčka. Žádný z nás neměl přikrývku, já jsem tu svou nechala doma. Přece jen, nečekala jsem, že má cesta do obchodu se tolik prodlouží. Pocítila jsem trochu výčitky svědomí, ale peníze se nám mohou hodit. Což je také důvod, proč jsem mu nezaplatila. Jistě, nemyslím, že by měl šanci je zde utratit, ale přece jen, nyní jsem se cítila alespoň trochu užitečná.
"Krásné sny," popřál mi. Nejspíš to myslel mile, ale způsobil mi jen další bolest, protože přesně toto říkal můj otec. Ne, s jejich smrtí jsem se stále nevyrovnala. Není to zvláštní, že nyní usínám po boku člověka, který je za ní zodpovědný?
"Dobrou noc," odpověděla jsem po chvíli, ale stálo mě to spoustu přemáhání. Otočila jsem se k němu zády, aby neviděl slané potůčky, které si razily cesty po mé tváři. Když však řekl další slova, přinutila jsem se k němu otočit.
"Já mám strach." Když viděl můj pohled, vypadalo to, že je znepokojený, takže pokračoval. "Víš, nikdy jsem si neuvědomil, jaké to je. Spát zde, když víš, že zítra budeš muset unikat. Když nevíš, co s tebou bude. Nikdy jsem tu neměl ostatní nechávat."
"To bude v pořádku," uklidňovala jsem ho, ale sama tomu nevěřila. Vzala jsem jeho dlaň. Nebyla mi zima, ale to teplo z ní vycházející bylo přece jen příjemné. Cítila jsem však, že on se třese. I já jsem se klepala. Napětím, děsem. Své pocity dobře skrýval, ale toto ho prozradilo. Přitiskla jsem jeho prsty na mé srdce, protože tak jsme vždy spávali s mými sourozenci, když jsme se něčeho obávali. Zřejmě to nebyl jen nás zvyk, protože se usmál a udělal to samé. Leželi jsme tak blízko po boku, že jsem cítila jeho dech, slyšela tlukot jeho srdce, nejen cítila. Ještě chvíli jsme tam jen tak leželi a propíjeli jeden druhého soucitným pohledem, který byl však zároveň plný hrůzy. Jako první je zavřel on. Jeho tep se zklidnil. Dlouho jsem poslouchala jeho dýchání, sledovala zvedající se a klesající hrudník. Jeho dotek mě nakonec také ukolébal.

Osamělé noci-kapitola 1.

16. února 2014 v 13:22 | Karina |  Osamělélé noci
Takže přináším první kapitolu své nové povídky. Snad se vám bude líbit.
Kapitola 1.
Yasminetta
Netušila jsem, kolik času jsem zde strávila. Lidé kolem mě bez povšimnutí procházeli, což mi naprosto vyhovovalo. Ponořila jsem se do svých myšlenek a zvažovala pro a proti. Věděla jsem, že se mi to nepovede. Ale má smysl žít zde, když nemáte žádná práva a žijete vlastně v betonové krychli? Pravda je taková, že jsem nikdy neviděla opravdové slunce. Nikdy necítila vát vítr do tváře. Nikdy se nedotkla opravdové trávy. Vše je zde utvořeno uměle. Nemůžu posoudit, jestli se to alespoň trochu podobá skutečné přírodě, ale podle vyprávění nikoliv.
Jediné, co zde skutečně tvořilo svět, byla právě skaliska, která jsem pozorovala. Bylo to to nejkrásnější, co se tu nacházelo. Odstíny přecházely od šedivé, přes hnědou až k červené a zase k popelavé. Ráda bych řekla, že jí osvětloval kotouč, ale lhala bych. Byla to pouze obrovská lampa.
Častokrát jsem slyšela příběhy o životě mimo město Tertut. Byly to dávné vzpomínky starších lidí, těch, kteří věděli, proč zde jsme. Protože jsme jiní. Nepatříme mezi obyčejné lidi, protože v sobě nosíme určitě schopnosti, které nás od nich oddělují. Když se na to přišlo, přesunuli nás do uměle postavených měst, jako je právě Tertut, kde jim nezáleží na našem štěstí.
Když jsem říkala, že si mě nikdo nevšímá, když si tak zdánlivě poklidně seděla na nepříliš rovně postavené lavičce, mýlila jsem se. Jedna bytost mě pozorovala. Upřela jsem své temné oči do jeho azurově modrých a svým způsobem chladných, ale on pohledem neuhnul. Stále mě pozoroval a pomalu vykročil. Směrem ke mně. Strach se mi zařezal hluboko pod kůži. Věděla jsem, že zde žijí i pochybné existence, ale tento nepůsobil přímo nebezpečně. Spíše jinak než ostatní. Zvláštně. Přešel až ke mně a bez dovolení si přisedl. Obezřetně jsem se odsunula na druhý kraj.
"Přemýšlíš o útěku?" promluvil laskavým hlasem, který mi k jeho celkovému nesympatickému zjevu vůbec neseděl. Nejde o to, že by vypadal špatně, právě naopak, ale nikdy bych nevěřila tomu, že s někým takovým promluvím. Spíše bych se mu vyhnula obloukem.
"Proč tě to napadá?" odpověděla jsem neurčitě, protože se mohlo jednat o složku, která právě po nespokojených bytostech pátrá, aby měli koho ničit. Aby měli důvod, proč mohou beztrestně zabíjet.
"Ale jdi ty. Sedíš a zamyšleně pozoruješ skaliska. Na to, abych poznal, nad čím uvažuješ, nemusím být ani čtenář myšlenek. Ty mě opravdu neznáš?" Ještě jednou jsem se na něj zadívala. Opravdu mi nebyl nějak zvlášť povědomý. Možná jsem ho někde zahlédla, ale jak říkám, těm nevyzpytatelným radši nevěnuji pozornost. Navíc jsem stále měla podezření, že on k nám nepatří. On je jeden z těch, kdo nás uvěznili.
Čtenáři myšlenek zde, pokud vím, jsou zakázáni, takže ne. A ne, neznám tě," odvětila jsem popravdě.
Zhluboka se nadechl a přisunul se ke mně. Poplašeně jsem vstala a pokusila se ho odstrčit. On měl ale větší sílu. Usadil mě zpět a objal kolem ramen. Zachvěla jsem se, nicméně jeho dotek byl vcelku příjemný. To však nic neměnilo na tom, že z něj šla hrůza. Ještě více mě přitiskl a zašeptal několik slov.
"Poslyš, nesmí se to nikdo dozvědět. Ale víš, kdo jsou průvodci?" Zalapala jsem do dechu a ve stejném okamžiku pochopila, o co mu jde. Objímá mě, abychom vypadali jako neškodný pár, ne jako dvojice, která uvažuje o něčem zakázaném.
"Takže ty pomáháš lidem při útěku?" ověřovala jsem si a konečně mě pustil. Jeho přítomnost mi už tolik nevadila. Věděla jsem, že nejspíš nebudu mít tu odvahu se vzepřít, ale nějaká malá část mého vědomí křičela, ať ho požádám o pomoc. Přece jen, když říkal, že ho zná spousta lidí, někomu již pomoct musel.
"Přesně tak. Takže ti mám pomoct se dostat tam ven? Slyšela jsi, jak to vypadá?"
"Překrásné ledové pláně," přitakala jsem. "Ale nevím. Myslím-myslím si, že já na to nemám. Nedokážu utéct. Tvá nabídka je velkorysá, ale musím si to hodně rozmyslet, jestli mě chápeš."
"Nerozmýšlej se dlouho. Je nás málo a bytostí, které naší pomoc potřebují, zase příliš." Zazubil se na mě. To mě překvapilo natolik, že jsem se od něj radši opět o kousek odsunula. Netušila jsem, že vůbec ovládá nějaké mimické svaly, natož aby vykouzlil tak příjemný úsměv. Jeho oči zůstávaly stále nezaujatými, ale stejně to byla změna.
"Nerozmýšlej se dlouho. Je nás málo a bytostí, které naší pomoc potřebují, zase příliš." Zazubil se na mě. To mě překvapilo natolik, že jsem se od něj radši opět o kousek odsunula. Netušila jsem, že vůbec ovládá nějaké mimické svaly, natož aby vykouzlil tak příjemný úsměv. Jeho oči zůstávaly stále nezaujatými, ale stejně to byla změna.
"Co za to chceš?" ptala jsem se.
Zkoumavě se na mě zadíval. "Co bys byla ochotná mi dát?"
Pevně jsem semkla rty. "Zapomeň na to. Nikdy jsme se nepotkali. Já nic nemám. Naše rodina nevlastní peníze. Nemám ani žádný šperk. Nevím, co bych ti měla nabídnout."
Na okamžik se zatvářil naštvaně, ale pak jeho výraz změkl. "Nikdo z nás nemá bohatství. Já po tobě nemůžu chtít peníze. Většina lidí mi dává právě přívěsky, ale ty jsi říkala, že nemáš ani to. Je mi moc líto, ale budeme se muset rozloučit. Já ti nemohu pomoct."
Chápavě jsem přikývla. "Pro dobrý skutek by ti to nestálo za to."
On však k mému úžasu zavrtěl hlavou. "O to nejde. Spíše by má rodina byla zklamaná, kdybych ti poskytl služby zadarmo, jestli víš, jak to myslím."
"Ty máš rodinu?" zeptala jsem se, ale muselo to znít hodně zklamaně. Mně zůstala pouze matka. Otce i mé tři sourozence popravili, právě když se pokusili o útěk. Má matka tehdy byla vážně nemocná a oni měli poslední nabídku na útěk. Nevyšlo to.
"Ano. Všichni za malé odměny pomáháme lidem. Já, otec, matka i mí dva bratři a dvě sestry. Je mi to vážně moc líto, jsi mi sympatická." Nyní jsem si musela připomínat, abych na něj nezírala s otevřenými ústy. Možná to byla jen bezcenná lichotka, ale pro mě znamenala hodně. Úplně jsem si na něj přehodnotila názor. Nebyl zlý, pouze se musel obrnit, aby ho těžký životní úděl utajeného pomocníka utíkajících nezlomil. Ještě k tomu musel své zákazníky obírat, aby nezklamal své příbuzné.
"To nevadí," uklidňovala jsem ho. On mě však neposlouchal. Jeho tvář se stáhla do zamyšlené, trochu zlomyslné grimasy, což mě silně znepokojilo. Když se mi znovu podíval do očí, něco se v jeho pohledu změnilo. Nyní vládla vypočítavost.
"Možná bych věděl o tom, jak bys mi mohla svůj dluh splatit."
"Poslouchám." Něco mi však říkalo, že jeho nápad se mi nebude ani trochu líbit.
"Uteču s tebou." Vytřeštila jsem oči.
"Prosím?"
"Slyšela jsi dobře. Uteču s tebou. Je deprimující, když všem pomáháš a sám jsi nadále vězněn. Má rodina to pochopí a odpustí mi." Opět se ke mně naklonil, protože tento rozhovor nesměl nikdo slyšet.
"Já vím, ale proč bys měl utéct zrovna se mnou?" nechápala jsem. Váhala jsem, jestli skutečně svá slova myslí vážně, nebo si ze mě jen utahuje.
"Protože jsem konečně nasbíral odvahu. S tebou to nemá nic společného. Ale pořád jsem ti neřekl cenu."
"Budu tě na slovo poslouchat?" hádala jsem co největší nesmysly. On se jemně pousmál.
"To také. Ale není to ono. Políbíš mě."
"C-co?" zakoktala jsem zděšeně a vytrhla se mu z náruče. Prudce jsem se zvedla.
"Tak chceš se dostat ven nebo ne? Právě jsem ti řekl cenu za svobodu!" Poslední větu vykřikl tak, že na nás lidé nechápavě hleděli. Doufala jsem, že bez kontextu nepochopili příčinu těchto slov.
"Právě ses málem prozradil! Já nevidím nejmenší důvod, proč bych tě měla líbat. Kromě toho, neřekla jsem, že uteču. Rozhodla jsem se. Ne. Nedokážu to." Se slzami v očích jsem se rozběhla směrem domů. Tak usilovně jsem se snažila neplakat. Stále jsem nic nechápala. Skutečně se to stalo, nebo to byl jen sen? On se však zvedl, nejspíš aby mě pronásledoval, ale nakonec, jakoby si to rozmyslel, na mě jen zakřičel několik slov.
"Nikdy ti průvodci sami své služby nenabídnou! Toto je tvá životní šance a je hloupost jí promarnit. Pokud jde o mě, uteču klidně i bez tebe! Já tvou pomoc nepotřebuji, zatímco ty ano!"
Rychle jsem zamrkala a otevřela dřevěné dveře našeho oprýskaného cihlového domu. Čekala jsem, že budu muset přeběhnout spousty pokoj, kde bydleli bytosti z jiných rodin, ale matka na mě čekala hned u vchodu, což mě pochopitelně znepokojilo. Ve světlých zelených očích, které jsem po ní rozhodně nezdědila, které se na její tváři vyjímaly hned nad obrovskými kruhy, se jí leskl starostlivý, smutný výraz, ve kterém zároveň byla i kapka zloby.
"Kde jsi byla?" položila mi první otázku. Trhla jsem s sebou. Ostatní obyvatelé našeho přeplněného domu taktně předstírali, že neposlouchají. Někteří byli ovšem natolik nemocní či zranění, že skutečně nevnímali dění okolo sebe. Mé matce nemělo smysl lhát. Nebyla čtenářka myšlenek, ale ve výrazech se vyznala až přespříliš. Začínala jsem mít neblahé tušení, že ona něco ví.
"Pozorovat hraniční útesy," odpověděla jsem popravdě.
"Jak dlouho ho znáš?" pokračovala ve výslechu. Takže skutečně cosi znala. Nemělo by smysl říct, že netuším, koho má na mysli. Nevím, jak se to doslechla, ale jsem ve velkém průšvihu.
"Dnes první den," odvětila jsem stručně. Usmyslela jsem si, že neřeknu ani o slůvko navíc, než na co se mě zeptá. "Proč?"
"Ty se ptáš? Oslovila jsi ho?"
"Ne. On oslovil mě."
"Víš, kdo je?" Významně pozvedla obočí.
"Nepředstavil se mi."
Matka se ohlédla a instinktivně ztišila hlas. "Patří mezi průvodce."
"Já vím."
"Říkala jsi, že se ti nepředstavil."
"Neznám jeho jméno."
"Alexander. Nevěřím, že tě sám oslovil."
"Ty ho znáš? Ano, oslovil. Říkal, že by chtěl utéct se mnou. Prý už na to nemá, zde žít." Matka nad mými slovy chvíli uvažovala.
"To je možné. Jsi hezká dívka, nedivím se, že si vybral zrovna tebe. Ale je to velice, velice špatný nápad. Copak já jsem ti nikdy nevyprávěla jeho pověst?"
Nevěřícně jsem se na ní podívala. "Ty víš i o tom polibku? A ne, nevyprávěla."
"O jakém polibku? On tě políbil? Yasmi, téměř nikdo z těch lidí které doprovázel, to nepřežili!"
"Takže otce, Sophii, Simona a Atlanu doprovázel Alexander? Když se jim nepovedlo utéct?" odvodila jsem si. "Nemusíš mít strach, pokud nedokázal zachránit mou rodinu, nikam s ním nejdu."
"To jsem ráda," pravila a znělo to upřímně. Nedivila jsem se jí. "A políbil tě tedy?"
"Mami!" zaúpěla jsem a převrátila oči. "Myslíš, že bych to dovolila? Ne, ale chtěl polibek jako cenu za to, že mě doprovodí."
"Líbíš se mu."
"To sotva," odfrkla jsem si. "Spíše si myslím, že mě chtěl ponížit. Ale to je jedno. Já nikam nejdu. Neuteču. Ne bez tebe."
"Jsi správná dcera," odpověděla a objala mě. Spolu jsme se odebraly do našeho skromného ubytovacího pokoje, kde stál jen stůl, několik židlí a dvě postele, to vše prostě na betonové podlaze. Troufám si však říct, že náš domov patřil k těm luxusnějším. Dokonce jsme měly i záclony! Staré, roztrhané a špinavé, ale byly zde!
V nitru mě však sužovaly výčitky svědomí. Netušila jsem totiž, jestli jsem své matce říkala úplnou pravdu. I přes to všechno jsem stále uvažovala. Mohla bych odsud, zažít lepší život. Možná bych i radši zemřela, než celý život trpět. Co mi utrpení přinese? Mám zde matku nechat samotnou, nebo se pokusit přesvědčit Alexandera, aby nás vzal obě? Ale co když již zítra bude pryč a měl pravdu? Skutečně jsem promarnila svou životní šanci?

Do lidských duší

5. února 2014 v 14:29 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Omlouvám se za neaktivitu, ale varovala jsem vás. Pokud to chcete vědět, již mi zbývá zkonit pouze jednu olympiádu-biologickou, která je naplánována na tento pátek. Ale proč vůbec tento článek píši? Dnes jsme měli dějepis. co to znamená? Přesně tak, přicházím s další básní. Je opět inspirována hudbou, konkrétně Under the same sun a Send me an angel (obě od Scorpions)
Tuto nazývám Do lidských duší a jedná se o světokritiku, snažím se tam vyjádřit stranení se některých lidí těch, kteří nejdou s davem a také myšlenku, že všichni žijeme v obrovské viodeohře (něco na způsob Sims), a někdo s námi hraje jakousi dystopickou hru...

Do lidských duší

Proč svět je jen bloudění bez cíle,
za chladných nocí,
kroč kráčet míle a míle,
když štěstí se nevrací?

Pod září reflektorů bledne hvězdný svit,
temné lesy stávají se polemi,
někdo chce stopy naší lásky smýt,
zbraněmi svými mocnými.

Před jasným východem sluncí,
line se temný dým,
klesá mrtvou ulicí,
městský spín.

Na pláních rodí se stále stavby,
z lidských srdcí dobro mizí,
ostatní je vždy intrikami vábí,
vše je ničeno bez mezí.

Bílý havran mezi černými,
klesne pod oblaky,
slétne dolů k zemi,
nahlédne pod lidské masky.

Matka s dětmi,
vycházející z dávných pramenů života,
když se setmí,
září kolem jejich duší vlastní světla.

Písně radosti však upadají v zapomnění,
když lidé nechávají uvěznit se,
brzy, brzy se jejich životy změní,
opustí opravdové přátelé své.

Dva lidé,
ponoření do oceánu svého soužení,
označeni za poblázněně mladé,
navždy odsuzováni.

Muž pod korunami stromů,
myslí na svou bolest,
nemůže se vrátit domů,
nechal si své stěstí lstí svést.

Malá dívenka,
sotva chápající jednoduchý svět,
jejíž odešla matka,
do světa živých již pro ní není návrat.

Svět, kde vytrácí se život,
nastává porážka lidstva,
zbaveni svých svobod,
strach dnes mnoho podob mívá.

Kam vytrácí se láska?
Kde andělé ještě křižují éterem?
Kde rozkvétá vonná louka?
Může být někdy svět světem?