Osamělé noci-kapitola 1.

16. února 2014 v 13:22 | Karina |  Osamělélé noci
Takže přináším první kapitolu své nové povídky. Snad se vám bude líbit.
Kapitola 1.
Yasminetta
Netušila jsem, kolik času jsem zde strávila. Lidé kolem mě bez povšimnutí procházeli, což mi naprosto vyhovovalo. Ponořila jsem se do svých myšlenek a zvažovala pro a proti. Věděla jsem, že se mi to nepovede. Ale má smysl žít zde, když nemáte žádná práva a žijete vlastně v betonové krychli? Pravda je taková, že jsem nikdy neviděla opravdové slunce. Nikdy necítila vát vítr do tváře. Nikdy se nedotkla opravdové trávy. Vše je zde utvořeno uměle. Nemůžu posoudit, jestli se to alespoň trochu podobá skutečné přírodě, ale podle vyprávění nikoliv.
Jediné, co zde skutečně tvořilo svět, byla právě skaliska, která jsem pozorovala. Bylo to to nejkrásnější, co se tu nacházelo. Odstíny přecházely od šedivé, přes hnědou až k červené a zase k popelavé. Ráda bych řekla, že jí osvětloval kotouč, ale lhala bych. Byla to pouze obrovská lampa.
Častokrát jsem slyšela příběhy o životě mimo město Tertut. Byly to dávné vzpomínky starších lidí, těch, kteří věděli, proč zde jsme. Protože jsme jiní. Nepatříme mezi obyčejné lidi, protože v sobě nosíme určitě schopnosti, které nás od nich oddělují. Když se na to přišlo, přesunuli nás do uměle postavených měst, jako je právě Tertut, kde jim nezáleží na našem štěstí.
Když jsem říkala, že si mě nikdo nevšímá, když si tak zdánlivě poklidně seděla na nepříliš rovně postavené lavičce, mýlila jsem se. Jedna bytost mě pozorovala. Upřela jsem své temné oči do jeho azurově modrých a svým způsobem chladných, ale on pohledem neuhnul. Stále mě pozoroval a pomalu vykročil. Směrem ke mně. Strach se mi zařezal hluboko pod kůži. Věděla jsem, že zde žijí i pochybné existence, ale tento nepůsobil přímo nebezpečně. Spíše jinak než ostatní. Zvláštně. Přešel až ke mně a bez dovolení si přisedl. Obezřetně jsem se odsunula na druhý kraj.
"Přemýšlíš o útěku?" promluvil laskavým hlasem, který mi k jeho celkovému nesympatickému zjevu vůbec neseděl. Nejde o to, že by vypadal špatně, právě naopak, ale nikdy bych nevěřila tomu, že s někým takovým promluvím. Spíše bych se mu vyhnula obloukem.
"Proč tě to napadá?" odpověděla jsem neurčitě, protože se mohlo jednat o složku, která právě po nespokojených bytostech pátrá, aby měli koho ničit. Aby měli důvod, proč mohou beztrestně zabíjet.
"Ale jdi ty. Sedíš a zamyšleně pozoruješ skaliska. Na to, abych poznal, nad čím uvažuješ, nemusím být ani čtenář myšlenek. Ty mě opravdu neznáš?" Ještě jednou jsem se na něj zadívala. Opravdu mi nebyl nějak zvlášť povědomý. Možná jsem ho někde zahlédla, ale jak říkám, těm nevyzpytatelným radši nevěnuji pozornost. Navíc jsem stále měla podezření, že on k nám nepatří. On je jeden z těch, kdo nás uvěznili.
Čtenáři myšlenek zde, pokud vím, jsou zakázáni, takže ne. A ne, neznám tě," odvětila jsem popravdě.
Zhluboka se nadechl a přisunul se ke mně. Poplašeně jsem vstala a pokusila se ho odstrčit. On měl ale větší sílu. Usadil mě zpět a objal kolem ramen. Zachvěla jsem se, nicméně jeho dotek byl vcelku příjemný. To však nic neměnilo na tom, že z něj šla hrůza. Ještě více mě přitiskl a zašeptal několik slov.
"Poslyš, nesmí se to nikdo dozvědět. Ale víš, kdo jsou průvodci?" Zalapala jsem do dechu a ve stejném okamžiku pochopila, o co mu jde. Objímá mě, abychom vypadali jako neškodný pár, ne jako dvojice, která uvažuje o něčem zakázaném.
"Takže ty pomáháš lidem při útěku?" ověřovala jsem si a konečně mě pustil. Jeho přítomnost mi už tolik nevadila. Věděla jsem, že nejspíš nebudu mít tu odvahu se vzepřít, ale nějaká malá část mého vědomí křičela, ať ho požádám o pomoc. Přece jen, když říkal, že ho zná spousta lidí, někomu již pomoct musel.
"Přesně tak. Takže ti mám pomoct se dostat tam ven? Slyšela jsi, jak to vypadá?"
"Překrásné ledové pláně," přitakala jsem. "Ale nevím. Myslím-myslím si, že já na to nemám. Nedokážu utéct. Tvá nabídka je velkorysá, ale musím si to hodně rozmyslet, jestli mě chápeš."
"Nerozmýšlej se dlouho. Je nás málo a bytostí, které naší pomoc potřebují, zase příliš." Zazubil se na mě. To mě překvapilo natolik, že jsem se od něj radši opět o kousek odsunula. Netušila jsem, že vůbec ovládá nějaké mimické svaly, natož aby vykouzlil tak příjemný úsměv. Jeho oči zůstávaly stále nezaujatými, ale stejně to byla změna.
"Nerozmýšlej se dlouho. Je nás málo a bytostí, které naší pomoc potřebují, zase příliš." Zazubil se na mě. To mě překvapilo natolik, že jsem se od něj radši opět o kousek odsunula. Netušila jsem, že vůbec ovládá nějaké mimické svaly, natož aby vykouzlil tak příjemný úsměv. Jeho oči zůstávaly stále nezaujatými, ale stejně to byla změna.
"Co za to chceš?" ptala jsem se.
Zkoumavě se na mě zadíval. "Co bys byla ochotná mi dát?"
Pevně jsem semkla rty. "Zapomeň na to. Nikdy jsme se nepotkali. Já nic nemám. Naše rodina nevlastní peníze. Nemám ani žádný šperk. Nevím, co bych ti měla nabídnout."
Na okamžik se zatvářil naštvaně, ale pak jeho výraz změkl. "Nikdo z nás nemá bohatství. Já po tobě nemůžu chtít peníze. Většina lidí mi dává právě přívěsky, ale ty jsi říkala, že nemáš ani to. Je mi moc líto, ale budeme se muset rozloučit. Já ti nemohu pomoct."
Chápavě jsem přikývla. "Pro dobrý skutek by ti to nestálo za to."
On však k mému úžasu zavrtěl hlavou. "O to nejde. Spíše by má rodina byla zklamaná, kdybych ti poskytl služby zadarmo, jestli víš, jak to myslím."
"Ty máš rodinu?" zeptala jsem se, ale muselo to znít hodně zklamaně. Mně zůstala pouze matka. Otce i mé tři sourozence popravili, právě když se pokusili o útěk. Má matka tehdy byla vážně nemocná a oni měli poslední nabídku na útěk. Nevyšlo to.
"Ano. Všichni za malé odměny pomáháme lidem. Já, otec, matka i mí dva bratři a dvě sestry. Je mi to vážně moc líto, jsi mi sympatická." Nyní jsem si musela připomínat, abych na něj nezírala s otevřenými ústy. Možná to byla jen bezcenná lichotka, ale pro mě znamenala hodně. Úplně jsem si na něj přehodnotila názor. Nebyl zlý, pouze se musel obrnit, aby ho těžký životní úděl utajeného pomocníka utíkajících nezlomil. Ještě k tomu musel své zákazníky obírat, aby nezklamal své příbuzné.
"To nevadí," uklidňovala jsem ho. On mě však neposlouchal. Jeho tvář se stáhla do zamyšlené, trochu zlomyslné grimasy, což mě silně znepokojilo. Když se mi znovu podíval do očí, něco se v jeho pohledu změnilo. Nyní vládla vypočítavost.
"Možná bych věděl o tom, jak bys mi mohla svůj dluh splatit."
"Poslouchám." Něco mi však říkalo, že jeho nápad se mi nebude ani trochu líbit.
"Uteču s tebou." Vytřeštila jsem oči.
"Prosím?"
"Slyšela jsi dobře. Uteču s tebou. Je deprimující, když všem pomáháš a sám jsi nadále vězněn. Má rodina to pochopí a odpustí mi." Opět se ke mně naklonil, protože tento rozhovor nesměl nikdo slyšet.
"Já vím, ale proč bys měl utéct zrovna se mnou?" nechápala jsem. Váhala jsem, jestli skutečně svá slova myslí vážně, nebo si ze mě jen utahuje.
"Protože jsem konečně nasbíral odvahu. S tebou to nemá nic společného. Ale pořád jsem ti neřekl cenu."
"Budu tě na slovo poslouchat?" hádala jsem co největší nesmysly. On se jemně pousmál.
"To také. Ale není to ono. Políbíš mě."
"C-co?" zakoktala jsem zděšeně a vytrhla se mu z náruče. Prudce jsem se zvedla.
"Tak chceš se dostat ven nebo ne? Právě jsem ti řekl cenu za svobodu!" Poslední větu vykřikl tak, že na nás lidé nechápavě hleděli. Doufala jsem, že bez kontextu nepochopili příčinu těchto slov.
"Právě ses málem prozradil! Já nevidím nejmenší důvod, proč bych tě měla líbat. Kromě toho, neřekla jsem, že uteču. Rozhodla jsem se. Ne. Nedokážu to." Se slzami v očích jsem se rozběhla směrem domů. Tak usilovně jsem se snažila neplakat. Stále jsem nic nechápala. Skutečně se to stalo, nebo to byl jen sen? On se však zvedl, nejspíš aby mě pronásledoval, ale nakonec, jakoby si to rozmyslel, na mě jen zakřičel několik slov.
"Nikdy ti průvodci sami své služby nenabídnou! Toto je tvá životní šance a je hloupost jí promarnit. Pokud jde o mě, uteču klidně i bez tebe! Já tvou pomoc nepotřebuji, zatímco ty ano!"
Rychle jsem zamrkala a otevřela dřevěné dveře našeho oprýskaného cihlového domu. Čekala jsem, že budu muset přeběhnout spousty pokoj, kde bydleli bytosti z jiných rodin, ale matka na mě čekala hned u vchodu, což mě pochopitelně znepokojilo. Ve světlých zelených očích, které jsem po ní rozhodně nezdědila, které se na její tváři vyjímaly hned nad obrovskými kruhy, se jí leskl starostlivý, smutný výraz, ve kterém zároveň byla i kapka zloby.
"Kde jsi byla?" položila mi první otázku. Trhla jsem s sebou. Ostatní obyvatelé našeho přeplněného domu taktně předstírali, že neposlouchají. Někteří byli ovšem natolik nemocní či zranění, že skutečně nevnímali dění okolo sebe. Mé matce nemělo smysl lhát. Nebyla čtenářka myšlenek, ale ve výrazech se vyznala až přespříliš. Začínala jsem mít neblahé tušení, že ona něco ví.
"Pozorovat hraniční útesy," odpověděla jsem popravdě.
"Jak dlouho ho znáš?" pokračovala ve výslechu. Takže skutečně cosi znala. Nemělo by smysl říct, že netuším, koho má na mysli. Nevím, jak se to doslechla, ale jsem ve velkém průšvihu.
"Dnes první den," odvětila jsem stručně. Usmyslela jsem si, že neřeknu ani o slůvko navíc, než na co se mě zeptá. "Proč?"
"Ty se ptáš? Oslovila jsi ho?"
"Ne. On oslovil mě."
"Víš, kdo je?" Významně pozvedla obočí.
"Nepředstavil se mi."
Matka se ohlédla a instinktivně ztišila hlas. "Patří mezi průvodce."
"Já vím."
"Říkala jsi, že se ti nepředstavil."
"Neznám jeho jméno."
"Alexander. Nevěřím, že tě sám oslovil."
"Ty ho znáš? Ano, oslovil. Říkal, že by chtěl utéct se mnou. Prý už na to nemá, zde žít." Matka nad mými slovy chvíli uvažovala.
"To je možné. Jsi hezká dívka, nedivím se, že si vybral zrovna tebe. Ale je to velice, velice špatný nápad. Copak já jsem ti nikdy nevyprávěla jeho pověst?"
Nevěřícně jsem se na ní podívala. "Ty víš i o tom polibku? A ne, nevyprávěla."
"O jakém polibku? On tě políbil? Yasmi, téměř nikdo z těch lidí které doprovázel, to nepřežili!"
"Takže otce, Sophii, Simona a Atlanu doprovázel Alexander? Když se jim nepovedlo utéct?" odvodila jsem si. "Nemusíš mít strach, pokud nedokázal zachránit mou rodinu, nikam s ním nejdu."
"To jsem ráda," pravila a znělo to upřímně. Nedivila jsem se jí. "A políbil tě tedy?"
"Mami!" zaúpěla jsem a převrátila oči. "Myslíš, že bych to dovolila? Ne, ale chtěl polibek jako cenu za to, že mě doprovodí."
"Líbíš se mu."
"To sotva," odfrkla jsem si. "Spíše si myslím, že mě chtěl ponížit. Ale to je jedno. Já nikam nejdu. Neuteču. Ne bez tebe."
"Jsi správná dcera," odpověděla a objala mě. Spolu jsme se odebraly do našeho skromného ubytovacího pokoje, kde stál jen stůl, několik židlí a dvě postele, to vše prostě na betonové podlaze. Troufám si však říct, že náš domov patřil k těm luxusnějším. Dokonce jsme měly i záclony! Staré, roztrhané a špinavé, ale byly zde!
V nitru mě však sužovaly výčitky svědomí. Netušila jsem totiž, jestli jsem své matce říkala úplnou pravdu. I přes to všechno jsem stále uvažovala. Mohla bych odsud, zažít lepší život. Možná bych i radši zemřela, než celý život trpět. Co mi utrpení přinese? Mám zde matku nechat samotnou, nebo se pokusit přesvědčit Alexandera, aby nás vzal obě? Ale co když již zítra bude pryč a měl pravdu? Skutečně jsem promarnila svou životní šanci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 16. února 2014 v 14:14 | Reagovat

Jak už jsem ti psala. Opravdu nádhera. Alexander.. Hm... :DDD Začínám ho mít opravdu ráda. Ta cena, kterou po ni chce.. :DDD No moc a moc se těším na další kapitolu. :) :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. února 2014 v 14:16 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. Já ho mám také ráda. Ta cena-uvidíš, proč to po ní vlastně chce. Příští kapitolu se budu snažit sepsat co nejdříve.

3 stories69 stories69 | Web | 16. února 2014 v 14:17 | Reagovat

Páni :) je to úžasné!!! Nemohla jsem se od toho odtrhnout a hodně mě zajímá, jak to bude pokračovat. Myslím, že je to nejlepší článek, který jsem poslední dobou četla :)
Yasmi je mi docela sympatická, líbí se mi její opatrná povaha :) Alexander mi zase vůbec sympatický není, nevím, jestli ho jako postavu budu mít ráda :D
A ještě...pořád přemýšlím, v čem jsou tihle lidé jiní, jaké mají schopnosti :)
Těším se na další kapitolu.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. února 2014 v 14:19 | Reagovat

[3]: Děkuji ti moc. No, já osobně mám radši Alexandera, jak jsi napsala Yasminette je opatrná, na můj vkus až příliš. ale to je vkus každého.
Vše se dozvíš. Další kapitolu se pokusím sepsat co nejdříve.

5 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 18. února 2014 v 10:58 | Reagovat

Alexander je úžasný!
Celá tahle povídka je úžasná! Řekla bych, že mě zajímá, jak to dopadne, ale už jsem tě donutila mi to říct, tak se alespoň těším, až si to přečtu!
Opravdu se právě teď zalykávám závistí.

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. února 2014 v 11:44 | Reagovat

[5]: Děkuji ti hrozně moc. Nemusíš se vůbec zalykat, protože ty máš mnohem lepší nápady a na rozdíl ode mě JEN nevykrádáš Scorpions. Ale víš, k jaké hádce to vede (a ne, na tu včerejší zapomeň)...

7 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 18. února 2014 v 12:44 | Reagovat

[6]: Nemysli si, že já je nevykrádám ve velkém- a to slovíčko "jen" tam taky patří, protože nenajdeš u mě povídku, ke které bych dříve nebo později nepřiřadila písničku, kterou jsem se nevědomky inspirovala...
A lepší nápady? Já? No, nehádejme se.

8 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 0:09 | Reagovat

Jakobych četla knihu! Vážně jo! Alexander se mi velice líbí. Hledala jsem nějakou chybu, ale jako vždy žádná tu nebyla. Příběh je zajímavý, ale něco mi to připomíná..ehm, teď nevím co. Zbožnuji tvůj styl psaní!
Rychle jdu oxidovat na druhou kapitolu!

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 9:12 | Reagovat

[8]: Děkuji moc. Já Alexandera také zbožňuji. Myslím, že nějaká chybička se tam najde, přece jen, psala jsem to skoro před rokem, ale stejně ti moc děkuji.
Ty neoxiduješ, v žádném případě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama