Osamělé noci-kapitola 2.

17. února 2014 v 17:01 | KarinaB |  Osamělélé noci
Takže, jsem zde s druhou kapitolou Osamělých nocí. Vlastně ani nevím, co bych k ní řekla, snad jen, že jsem vcelku spokojená, přestože jsem jí sepisovala hrozně dlouho. Mimochodem jsem přišla na třetí píseň, která mě k celému příběhu inspirovala. Já jsem věděla, že existuje, jen jsem si až dnes uvědomila, která přesně. Jedná se o I don´t wanna miss a thing od Aerosmith. Každopádně, doufám, že se vám bude tato povídka i nadále líbit a budu ráda za jakýkoliv upřímný názor.
Kapitola 2.
Yasminetta
V rukou jsem třímala starou děravou plátěnou tašku a ve snaze ubránit se událostem včerejšího dne si v hlavě stále opakovala seznam nákupu, který jsem měla udělat. Deset litrů vody, tři sta gramů másla, pět litrů mléka. Možná vám to připadá jako ohromná spousta, ale je to denní příděl pro celý náš dům, nejen mě a mou matku. Chleba jsme zatím nepotřebovali. Když jsem prozradila, že naše ubytování je jedno z luxusnějších, týká se to i jídla. Nebydlí nás tam totiž zase tak mnoho.
Všechno však bylo zbytečné. Proč živořím, když bych mohla získat svobodu vlastně úplně zadarmo? Mně nejde o polibek, ten bych za něco takového dala úplně každému, jako spíše že by to bylo nějak moc jednoduché. Slyšela jsem, že průvodci jako Alexander bývají nevypočitatelní. Klidně by mě mohl nenápadně obrat o všechno, nechat, abych ho považovala za přítele a poté zradit. Ovšem, nejsem si vědoma, že bych něco kromě své matky měla. Ta byla v tomto případě však jen dalším problémem. Byl by ochoten za nic vzít i jí, nebo měla pravdu? Opravdu se jen do mě pobláznil? Přijde mi to však vysoce nepravděpodobné, když se v našem městě nachází mnohem více pohlednějších dívek.
Než jsem si to mohla rozmyslet, otočila jsem se na podpatku starých nazouvacích bot a zamířila na opačnou stranu města. Všechno ve mně křičelo, že je to špatný nápad. Kromě toho, pokud svá slova včera myslel vážně, bude dávno pryč. Část mého srdce, ta nejméně rozumná, mě však nutila pokračovat. Nechápala jsem proč. Ale musela jsem vědět, jestli tam náhodou na mě nečeká. Třeba by se mi i povedlo ho přesvědčit, ať vezme i mou matku…
K mému obrovskému překvapení tam skutečně stál. Nenápadně jsem k němu přistoupila zezadu. Měl za zády sepjaté ruce a upíral zasněný pohled na kamenné stěny jako hradby lemující náš domov. Domov-většina lidí toto slovo považuje za místo, kam se může po dlouhých toulkách vracet. Jako místo, kde ho čeká rodina. Jako své útočiště, kde se nikdo neohlíží na to, jak se chováte, kde vás všichni důvěrně znají. Pro bytosti nejen z Tertutu je naše vlast vězením.
"Věděl jsem, že přijdeš," promluvil. Jeho hlas mě tak polekal, že mi chvíli trvalo, než mi došel význam jeho slov.
"Jak? Totiž-tebe asi nejde překvapit, viď?" vykoktala jsem ze sebe nakonec.
Konečně se ke mně obrátil. Udiveně jsem se na něj zadívala, protože mi podle jeho tváře něco došlo. On plakal! Sice jsem již neviděla slzy, ale stále měl zvláštně zkřivené rty a zvlhčené oči. Jeho světlá pleť získala rudý nádech. Vlasy měl rozcuchanější než včera. Vypadal příšerně, ale přesto si zachoval svou včerejší důstojnost.
"Kdyby tomu tak nebylo, byl bych mrtvý," odpověděl. Hlas se mu třásl jen nepatrně, kdybych neviděla, nejspíš bych nic nepoznala. Chvíli jsme tam jen tak stáli a ztráceli se ve svých zoufalých pohledech. Jeho oči byly neskutečně hluboké. Ne vřelé, naopak. Stále jsem se ho trochu děsila, nicméně viděla jsem ho projevit city. Tím nejsentimentálnějším způsobem.
"Nejspíš jsem první, kdo tě takto vidí, viď?" ozvala jsem se po chvíli. Snažila jsem se mluvit tiše a jemně. Již v tu chvíli jsem si uvědomovala její absurdnost. Teprve nyní mi ale došel jeden detail. "Má matka nesmí zjistit, že se s tebou stýkám!"
Pozvedl obočí. "Proč?"
V panice jsem potřásla hlavou. "Já-řekla mi o tvé pověsti, Alexandře. Zakázala mi s tebou mít něco společného. Když jsi totiž chtěl zachránit mého otce a sourozence, zemřeli při tom." Netušila jsem, že bude tak bolestné mu to říct. Chtělo se mi brečet mu na rameni, vypovídat se. Ale přitížila bych mu.Netuším, kvůli čemu se trápil, ale muselo to být něco velkého.
Povzdechl si a jemně se usmál. Uchopil mě za paži a někam mě táhnul. Nevěděla jsem, co to má znamenat, ale nebránila jsem se. To jsem udělala, až když jsem zjistila, že míříme směrem ke skalám. Jak jsem však již zmínila, on byl mnohem silnější. K mému úžasu mě vtáhl do jednoho otvoru. Nebyl příliš velký, ale vtěsnali jsme se tam oba. To ovšem znamenalo, že jsem se ho musela dotýkat.
"I kdyby se tě tvá matka už vydala hledat, tady nás nenajde. Jen mluv potichu, protože na druhé straně jeskyně jsou stráže," zasyčel.
"Děkuji," vyhrkla jsem, ale v tom momentě jsem si něco uvědomila. "Alexandře, ale toto je přece jen výklenek!"
Suše se zasmál a vzal mou dlaň do své. Ucukla jsem, ale to ho jen pobavilo. Přesouval mou ruku po skalnatých výběžcích, až jsem nahmatala otvor. Pustil mě. V první chvíli jsem se zaradovala, ale poté jsem si uvědomila tvrdou realitu.
"Takže oni nás mohou slyšet přes tento otvor?"
"Přesně tak. Ale zároveň je toto jediná možnost k útěku."
Tentokrát jsem pozvedla obočí já. Možná vám přijde, že mě v té temnotě nemohl vidět, ale je to jedna ze spousty našich schopností. Mohl. A moc dobře. Stejně jako jsem já viděla jeho. "Možná sis to neuvědomil, ale ten otvor je široký sotva pro králíka."
"V tom je právě to kouzlo. Nechci ti to předvádět, protože jsi mi ještě nezaplatila cenu za útěk a kdybych tohle otevřel, již by nebylo návratu, ale ta stěna není pravá. Jsou to vlastně dveře. Stráže si myslí, že my průvodci se svými zákazníky skály nějak obcházíme, ale to je nemožné. Nejspíš je napadlo, že používáme tuto cestu, ale nemohou s tím nic dělat, protože přesně takto dovnitř vcházejí oni."
"Tak proč tu žádní nestojí?"
Ušklíbl se. "Zkus si do tohoto výklenku vecpat stráž. Plně ozbrojený by se sem nevešel ani jeden muž."
Přikývla jsem. V tomto měl nejspíš pravdu. "Dobře. A kde tedy jsou a proč nestojí před skálami?"
"Jsou přímo za touto stěnou."
"Cože?" vyjela jsem na něj.
"Klid, klid!" Zvedl ruce v obranném gestu. "Pokud nebudeš mluvit moc nahlas, neuslyší nás. Nejsou na té stěně natěsnaní. Nevlezli by se tam. Neboj, ještě nikdy nás nechytili zde. Ptala ses, proč nestojí u města, před skalisky? Jsou, ale ne zde. Právě abychom neodhalili jejich tajný vchod. Většina obyvatel považuje toto místo za nedůležité, za kus skály s jedním malým výklenkem. Většina si té díry nevšimne, prostě proto, že jí nečekají. Kdyby tu byly stráže, někomu by došlo, že zde nejsou jen tak. Věděli by, že něco hlídají. A časem by přišli, co vlastně. Mí předci si to ale vydedukovali tak jako tak."
"Aha. Musím uznat, že myslí strategicky. Ale jejich problém by se dal vyřešit, kdyby těch stráží neměli tisíce, ale například desetitisíce…"
"Ale to se nestane," přerušil mě. "Naštěstí. Tak dobře. Zaplatíš mi tedy?"
Vrhla jsem po něm znechucený výraz. "Ty sis nedělal legraci? Ne, naopak. Přišla jsem ti oznámit, že nejdu. Sbohem."
"Opravdu?" Jeho hlas zněl zklamaněji, než jsem si myslela, že vůbec dokáže. "Proč?"
"Šla bych pod jedinou podmínkou. Vzal bys i mou matku. Já ji neopustím."
Znepokojeně se zamračil. "Neříkala jsi, že mi nedůvěřuje?"
"To také ne. Ale možná kdyby tě poznala. Mohla by ti i zaplatit! Myslím skutečně zaplatit. Penězi!" Nebyla jsem si úplně tak jistá, jestli by na to přistoupila, ale slíbila jsem si, že toho docílím.
On však s omluvným výrazem zavrtěl hlavou. "Je mi líto, ale tím pádem si vážně budeme muset říct sbohem. Nemohu čekat. Nevydržím to. Kromě toho, má rodina po mě nejspíš již pátrá. A nemohu vás vzít obě. Když jsem naposledy prováděl více než jednoho člověka…"
"Byla to má rodina. Chytili je," hádala jsem.
"Netuším, jestli to byla zrovna tvá rodina. Stalo se to před pěti lety."
"Byla to má rodina," přitakala jsem. Sedělo to, jen mě trochu překvapila jedna skutečnost. "Musel jsi být tehdy hrozně mladý!"
"Bylo mi šestnáct," prozradil. Vypočítala jsem si, kolik mu musí být nyní. Byl o dva roky starší, než já. Nemohla jsem mu to vyčítat. Já bych ani nyní nedokázala někoho dostat ani sem, natož provést celými skálami a ještě poté zajistit jeho bezpečí. A on byl tehdy ještě o několik let mladší. Stála jsem před velkým rozhodnutím a musela ho uskutečnit rychle. Jediná věc, co mě utěšovala, byla, že on se ke mně choval jako k člověku, ne pouze předmětu, s kterým pracuje.
"Kdybys byl na mém místě, jak by ses rozhodl?" položila jsem mu otázku, na kterou jsem neznala odpověď.
Očima zamyšleně přejel stalaktity visící ze stropu, zasahující nám až do výšky očí, což ovšem nebylo tak monumentální, protože spodní patro se nacházelo sotva pár centimetrů nad našimi hlavami. "Já bych odešel. Myslím, že tam zvenčí by šlo naše město zachránit. Kdybychom mohli nějak zmobilizovat vojenské složky, které to v hlavě mají v pořádku…"
"Můžeme se o to pokusit, jestli se dokážeme dostat ven," přisvědčila jsem a usmála se na něj. Chvíli na mě jen nevěřícně koukal.
"Takže tedy jdeš se mnou?"
"Pokud souhlasíš."
"Na obtíž mi pochopitelně budeš, ale co bych pro dobro neudělal. Kdybych tě nevzal, nejspíš bych si to o konce svých dní vyčítal. Ale stále jsi mi nesplatila dluh."
Převrátila jsem oči. "Znovu se ptám- ty jsi to snad myslel vážně? Podívej, pokud se odsud dostaneme a já tam venku získám nějaké bohatství, slibuji, že vše…"
"Myslel," přerušil mě. Chvíli jsem na něj jen nevěřícně koukala a pomalu se přesouvala k otvoru. Byl však vnímavější, než jsem si myslela.
"Stejně nevíš, jak to aktivovat." Místo, aby mě odstrčil, jak jsem očekávala, objal mě kolem pasu. Věděla jsem, že vzpírat by bylo se zbytečné. Naklonil se ke mně a vzal si svou cenu sám. Přímo na ústa. Bylo to tak nečekané a musím přiznat, i příjemné, že jsem neměla ani šanci k odporu. Naopak, připojila jsem se k němu. Až když mě po chvíli pustil, uvědomila jsem si, co jsem vlastně udělala. Respektive co provedl on.
"To není spravedlivé. Donutil jsi mě s tebou jít, přestože jsem chtěla přesný opak!" ohradila jsem se, i když to nebyla úplná pravda. Pobaveně se ušklíbl. "O co ti tímto vůbec šlo? Nevěřím, že bych se ti zalíbila. Po tak krátké době?"
Nyní se rozesmál již úplně. Tiše, zato upřímně pobaveně. "Musela jsi mi něco dát. A lásku nosí každý. Nezáleží v ní na obsahu peněženky."
"Takže tobě šlo prostě o to, abys náhodou nedal něco zdarma?" Ani já jsem se již neubránila úsměvu. Byl nakažlivý.
"Abych neměl výčitky svědomí, že jsem zklamal svou rodinu," vysvětlil. Jeho tvář náhle zvážněla.
"To proto jsi dnes plakal?" zeptala jsem se, přestože odpověď byla jasná.
"Ano," odpověděl jednoduše a protáhl svou paži kolem mého těla. Obličej se mu zkřivil soustředěním, ale náhle něco prasklo a on jednoduše kus stěny odsunul, jako by byla z papíru. Takže nelhal. Jednalo se o dveře. Netušila jsem, jak se onen mechanismus spouští a měla jsem strach se zeptat. Protože jsem spatřila něco hrozivého. Na konci kamenité ulice se zjevili tváře našich nepřátel. Nestihla jsem si ani užít jemný jeskynní vzduch nasáklý vlhkostí.
"Stát! Jménem obranných složek jste zatčeni!" Rozlehl se hlas a Alexander udělal pravý opak. Rozběhl se m stále držící mou dlaň ve své. Sžírala mě úzkost, protože vojska nám opakovaně rozkazovala zastavit se. Mířila na nás spousta zbraní. Netuším, jestli jsem v té rychlosti počítala správně, ale bylo jich kolem dvaceti. A strážní stále přibývali. S nimi i pušky. Po chvíli zazněl výstřel. Pouze varovný, směrem vzhůru, ale mně zvonilo v uších. Nikdy bych si nemyslela, že kulka zavrtávající se do vápence smíchaného s nějakými kovy vykoná tak hlasitou ránu. Až o okamžik později mi došlo, že to nebyl jen samotný dopad střely. Ta zbraň byla hlasitá sama o sobě.
Vedl mě tolika slojemi a chodbami, že jsem přestávala vnímat cestu. Prostě jsem jen pádila za ním. Byl rychlý, ale to každý z nás. Stačila jsem mu. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, ale začínal mi selhávat dech. Výstřely se stále ozývaly a já má hlava byla tak bolavá, že jsem je pomalu přestávala vnímat. Uvědomila jsem si, že nás z nějakého důvodu zabít nemohou. Jistě, potřebují povolení. Nebyla jsem si však jistá, jestli ho už dávno nemají. Přece jen, střílet uprchlíky by technicky vzato mohlo být legální. Že by nás před samotnou smrtí chránily pouze krápníky, před které se do nás nemohou trefit? Ale že by měli tak nepřesnou mušku?
"Vzdejte se a zabijeme vás milosrdně!" zkoušeli to nadále. Věděla jsem, že v tomto neblufují. Ale já jsem chtěla tento útok dokončit. Již jsem pro něj obětovala příliš. Buď se to povede, nebo zemřu se vším všudy, včetně bolesti.
Zrovna když se mi začínaly dělat mžitky před očima, ozvala se ohlušující rána pronikající i mými otupělými smysly. A další a další. Netušila jsem, co je způsobuje. Po chvíli jsem se odvážila pohlédnout za sebe. Jen na kratičký okamžik, ale přesto. Bořily se stěny. Ne, to nebylo přesné-ony padaly. Nechávali jsme nepřátelé za nimi s nechápajícími, vyděšenými, ale zároveň i pěkně zlostnými výrazy. Sevřelo se mi srdce, a kdybych si stále neopakovala, že oni jsou ti zlí, nejspíš bych již neměla sílu běžet. Ta mi však docházela tak jako tak.
Všimla jsem si, že Alexander se občas dotýká zdí. Vypadalo to skoro náhodně, já jsem však cítila, že to tak není. Začínala jsem mít silné podezření, že to nějak se vším souvisí.
"Můžeš mi říct, co děláš?" vyrazila jsem ze sebe.
"Co myslíš?" odpověděl. Navenek vypadal plný elánu, ale jeho hlas zněl znaveně. "Toto jsou pasti nastavené na nás. Proto si museli dávat pozor a střílet opatrně. Takže nás nemohli trefit, pouze děsit. Když ale víš, kde se nacházejí nálože, stačí se správně dotknout stěn. Funguje to na důmyslném mechanismu. Tak je zadržíme." Protože se musel zhluboka nadechovat, trvalo mu dlouho, než to ze sebe vypravil, ale dávalo to smysl.
Zdi padaly dále a já jsem zahlédla něco nevídaného. Nejprve jsem si jen myslela, že černé skvrny před mýma očima pouze zbělaly, ale když jsem ucítila vítr, došlo mi to. Ano, cítila jsem vířící vzduch. Byl to příjemný pocit. Chladil příjemně mou během rozpálenou pokožku. Nemrzla jsem, to byla jedna z předností naší rasy.
"Hádám, že máme asi deset minut, než nás doženou. Pojď, musíme se schovat."
"Jak to všechno víš?" zajímala jsem se. Nyní jsme již neběželi, pouze šli rychlou chůzí. Velice rychlou. Poznala jsem na něm, že je možná ještě znavenější než já. Jistě, on na rozdíl ode mě musel i myslet, ne jen vydávat ze sebe fyzicky to nejlepší. Ale na druhou stranu, on zde jistě nebyl poprvé.
Chvíli se na mě jen nepřítomně díval, jakoby přemýšlel, jestli jsem důvěryhodná osoba. Nejspíš usoudil, že stejně nikoho nemám, takže odpověděl. "Můj prapraprapředek, pokud dobře počítám generace, byl kdysi jeden z nich." Zalapala jsem po dechu, nejen proto, že se mi ho zoufale nedostávalo. "Ale uvědomil si, že je to špatně a začal lidem tajně pomáhat. To on nám prozradil, jak se dostat z jeskyní. Tím pádem naše rodina tedy pomáhá. Ale jak říkám, nestačí to. Už jsem ti říkal, že jsem se na tuto cestu nevydal jen kvůli tobě. Chci zachránit celé město. I ostatní taková, pokud to bude možné. Nemá smysl tam zůstávat."
Soucitně jsem přikývla. Led a sníh-to bylo něco krásného. Užívala jsem si ten pocit, když mi do vlasů i na kůži spadalo cosi bílého, krásně studeného, čím byla pokrytá celá krajina. Konečně jsem slyšela hvízdat vítr. Nejméně představitelné pro mě kdysi bylo, že neuvidím žádné budovy. Kromě jeskyní zde byla pustina. Uklidňovalo mě to. Všimla jsem si však, že za sebou necháváme otisky nohou, stejně jako ve městě ve vrstvách prachu.
"Nenajdou nás?" zeptala jsem se a pokývla.
Konejšivě však zavrtěl hlavou. "Nenajdou, to ti slibuji. Ještě nikdy mé zákazníky nenašli podle stop. Vše zakryjí sněhové vločky, to je to, co na tebe padá. Té pokrývce se říká sníh. Vidíš tamtu dunu?"
Netušila jsem, co je to duna, ale ukazoval na bělostný kopec. Vyvodila jsem si, že toto slovo bude nejspíš znamenat hromada. Přikývla jsem a on ještě zrychlil krok. Pomyslela jsem si, že to nemohu usát a že se nejspíš jedná o nejhorší okamžik v mém životě, ale usoudila jsem, že by nebylo moudré si stěžovat.
"Pod tou dunou je ukrytá nora," vysvětloval dále. Připadalo mi, že se mnou mluví jako s hlupákem, ale jinak bych to nejspíš vážně nepochopila.
"To je díra v zemi?" ověřovala jsem si to, co jsem zaslechla s vyprávění některých starších lidí. V tom okamžiku jsem si lítostivě pomyslela, že jeho příbuzní nejspíš museli umírat velice mladí, když on již byl čtvrtou generací průvodců a někteří z dob před naším zavřením ještě stále žijí. Tedy, oni sami vlastně ne, ale jejich děti. V čemž není zase takový rozdíl. Ale v tom bylo naše hlavní prokletí. Nebyli jsme nesmrtelní. Přirozenou cestou jsme umírali asi ve třiceti letech, ale většinou se tak stalo mnohem dříve. Když jsem o tom tak přemýšlela, má matka měla ohromné štěstí. Dožila se požehnaných třiceti pěti.
"Vlez tam," pobídl mě místo toho. Kdyby neodsunul obrovský balvan a neukázal na otvor, jenž se tam zjevil místo něj, ničeho bych si nevšimla. Vůbec se mi do onoho strašidelně vyzírajícího tunelu nechtělo, ale cítila jsem takový strach, že jsem se ho rozhodla poslechnout. Nasoukala jsem se tam. Hlavou se mi promítlo, co by se stalo, kdybych nebyla tak štíhlá. Cítila jsem, že je za mnou. Když jsem se prodrala ještě níže, spatřila jsem malou místnost. Byla sotva taková, aby se sem vlezla jedna větší rodina a vysoká, abych se nepraštila do hlavy, ale stačilo to. Zanedlouho stál vedle mě. Nikdo zde nebyl.
"V tuto chvíli vždy odejdu a nechám své zákazníky poprat se se svým osudem samotné." Jeho tón byl tak hořký, až jsem měla potřebu ho nějak utěšit. V ten moment mě nenapadlo nic lepšího než obejmout ho kolem ramen.
"Vážně to chceš udělat? Zrovna se mnou? Víš, jsem rozená smolařka…"
"A já dítě štěstěny. Při troše její pomoci to dokážeme," přesvědčoval mě. Bylo to paradoxní. Já jsem ho chtěla utěšit a místo toho tomu bylo naopak.
"Měli bychom se prospat. Oni o tomto místě nevědí. Ale nesmíme zde zůstat více než pár hodin. Neměj strach, probudíš se včas. Je to náš přirozený instinkt, ale to víš." Kývla jsem na porozumněnou a stočila se do klubíčka. Žádný z nás neměl přikrývku, já jsem tu svou nechala doma. Přece jen, nečekala jsem, že má cesta do obchodu se tolik prodlouží. Pocítila jsem trochu výčitky svědomí, ale peníze se nám mohou hodit. Což je také důvod, proč jsem mu nezaplatila. Jistě, nemyslím, že by měl šanci je zde utratit, ale přece jen, nyní jsem se cítila alespoň trochu užitečná.
"Krásné sny," popřál mi. Nejspíš to myslel mile, ale způsobil mi jen další bolest, protože přesně toto říkal můj otec. Ne, s jejich smrtí jsem se stále nevyrovnala. Není to zvláštní, že nyní usínám po boku člověka, který je za ní zodpovědný?
"Dobrou noc," odpověděla jsem po chvíli, ale stálo mě to spoustu přemáhání. Otočila jsem se k němu zády, aby neviděl slané potůčky, které si razily cesty po mé tváři. Když však řekl další slova, přinutila jsem se k němu otočit.
"Já mám strach." Když viděl můj pohled, vypadalo to, že je znepokojený, takže pokračoval. "Víš, nikdy jsem si neuvědomil, jaké to je. Spát zde, když víš, že zítra budeš muset unikat. Když nevíš, co s tebou bude. Nikdy jsem tu neměl ostatní nechávat."
"To bude v pořádku," uklidňovala jsem ho, ale sama tomu nevěřila. Vzala jsem jeho dlaň. Nebyla mi zima, ale to teplo z ní vycházející bylo přece jen příjemné. Cítila jsem však, že on se třese. I já jsem se klepala. Napětím, děsem. Své pocity dobře skrýval, ale toto ho prozradilo. Přitiskla jsem jeho prsty na mé srdce, protože tak jsme vždy spávali s mými sourozenci, když jsme se něčeho obávali. Zřejmě to nebyl jen nás zvyk, protože se usmál a udělal to samé. Leželi jsme tak blízko po boku, že jsem cítila jeho dech, slyšela tlukot jeho srdce, nejen cítila. Ještě chvíli jsme tam jen tak leželi a propíjeli jeden druhého soucitným pohledem, který byl však zároveň plný hrůzy. Jako první je zavřel on. Jeho tep se zklidnil. Dlouho jsem poslouchala jeho dýchání, sledovala zvedající se a klesající hrudník. Jeho dotek mě nakonec také ukolébal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. února 2014 v 17:15 | Reagovat

Nádherná kapitola! Ze začátku akce a potom ten nádherný konec! Já ti říkala, že píšeš skvělé konce. :) Prostě úžasný. A jinak se omlouvám, že jsem si to přečetla až teď. :/ :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. února 2014 v 17:17 | Reagovat

[1]: To vůbec nevadí, že sis to přečetla až nyní. A děkuji moc, vždyť ty také píšeš krásné konce...

3 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 0:33 | Reagovat

Docela se mi líbí, že nepřeživaji tak dlouho. S postav mám takové smíšené pocity. Ale příběh je velice promyšlený! Má to takový nádech tragédie-kdy víš, že konec neskončí nejlépe. Zítra se podívám na další kapitolu.
Prostě úžasný!

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 9:16 | Reagovat

[3]: No, abych řekla pravdu, oni to docela přežijí. Uvidíš na konci, ale zase taková tragédie to nebude.
Jsem moc ráda, že se ti příběh líbí. A co se týče postav, až do konce vlastně ani moc oblíbitelné být nemají...
Děkuji moc za pochvalu i komentář!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama