Osamělé noci-kapitola 3.

19. února 2014 v 20:40 | Karina |  Osamělélé noci
Tato kapitola je vyprávěna z pohledu Alexandera. Patří k docela smutným, aškoliv jsem říkala, že tento příběh nebude právě nejveselejší. Moc doufám, že se vám bude líbit, protože mě opravdu bavil psát a dalo mi to hodně práce. Byla bych moc ráda, kdybyste v komentářích vyjádřili svůj názor.
P.S.:Inspirováno Lady Starlight (Scorpions) a Another last goodbye (Aerosmith) k původním jmenovaným. To už je vědomě vykradených písní této povídky kolik? Pět?
Kapitola 3.
Alexander
Probudil jsem se a prudce se nadechl. Ihned jsem si uvědomil, kde jsem. Na svobodě, jistě. Respektive na útěku. Ale kam? Netuším, kde končí tyto ledové pláně, ale bude to obrovská vzdálenost. Podíval jsem se na ní a zasáhl mě nový proud výčitek svědomí. Cítím je již několik týdnů, od té doby, co jsem začal plánovat, že uteču, abych zachránil nejen sebe.
Opatrně jsem vykroutil svou dlaň z její. Nebyl důvod jí budit. Nevěděl jsem, kolik času uběhlo, ale norou se stále ještě šířila černočerná tma. Přemýšlel jsem, jestli nebyla chyba, utéct zrovna s ní. Slíbil jsem si, že nesmím dopustit, abychom se stali něčím více než pouze spojenci. Kdybychom byli přátelé, stala by se hrozná věc. Špatně bychom nesli, kdyby jeden z nás zemřel. Jistě, bylo by mi to líto, kdyby jí chytili, nicméně vydržel bych to. Avšak problém je ten, že mám pocit, že ona pomýšlí ještě na něco více.
Ta dívka, která mi mimochodem ani neprozradila své jméno, ve mně vidí více než naději. Já jsem smysl jejího života. Ztratila vše a nyní chce zachránit jediné, co jí zůstalo. Svou matku. Ale moc dobře vím, že právě ona stárne. I kdyby se to dívce, která nyní leží po mém boku, povedlo, nebude to mít žádný smysl. Ona to ví. Proto se musela na něco upnout. Na mě.
Vím, že sim myslí, že jsem nepřemožitelný superhrdina, který jen předstírá strach, aby vypadal lidštěji. Ale tak to není. Netuším, co se doopravdy odehrává v jejím nitru, ale já nejsem klidnější než ona.
A v poslední řadě zde hraje roli jeden incident. Ten polibek. A také skutečnost, že jsem jí oslovil jako první. Ano, je hezká, ale v tom to není. Oslovil jsem ji, vlastně ani nevím proč. Měl jsem pocit, když jsem viděl její pohled, že ona je jediná, která s bláznem jako já dokáže podniknout něco tak šíleného a pitomého. Pravděpodobně i zbytečného. Jsem sobec, využil jsem její slabosti. Jenže v té chvíli jsem byl zoufalý. Vůbec netuším, na co jsem myslel. Jako bych se ocitl v mlze a někdo jednal za mne. Neměl jsem ani potuchy, že by mohla říct jednoduše "ano". Až nyní jsem si uvědomil, že jsem neměl jednat v afektu.
Ten polibek-rád bych řekl, že jsem stále jednal v tom chvilkovém poblouznění, ale ne. Chtěl jsem jí dát něco, co jí povzbudí. Chtěl jsem, aby konečně okusila něco lidského. Chtěl jsem do jejího života přinést alespoň trochu radosti. Nemohl jsem očekávat, že se to tak zvrtne!
Totiž, když jsme včera utíkali, něčeho jsem si všiml. Bylo to vepsané v jejich neskutečně podmanivých očích. Minimálně se jí líbím. Možná je do mě dokonce zamilovaná. Ale přesně to jsem nechtěl. I kdyby se nám celá tato věc nějakým zázrakem povedla, naše cesty se stejně rozejdou. Nemohu s ní zůstat. Dobře vím, že jsme každý úplně jiný. Ona je zdrženlivá, příliš opatrná a tichá. Já jsem přesný opak. Kdyby nám nešlo o životy a rodiny, nesnesly bychom se. Kromě toho, já jsem jí přece zabil celou rodinu. Proto mě udivuje ještě více, jak může něco takového jako přátelství, možná láska, ke mně cítit.
Ano, měl bych si s ní promluvit. Říct jí to do očí, celou pravdu. Jenže nemohu. Ona tu naději potřebuje a já nemohu dopustit, aby to vzdala. Aby nezapomněla, proč to vlastně všechno podstupujeme. Já jsem si to uvědomil a nyní jsem zranitelný, takže ta silná musí být ona. Nemohu jí pravděpodobně zlomit srdce a dopustit, abychom se nenáviděli. Loučení, ať už odchod někoho z nás na smrt, či to šťastnější, bude těžší, ale nesmím myslet na budoucnost. Musím žít dneškem.
Povzdechla si a otevřela oči. Nyní je upírala přímo na mě. Rychle jsem nasadil sebevědomou masku plnou naděje. Nemělo by cenu, aby věděla, jak se cítím doopravdy. Ona si na nic nehrála. Nejprve vypadala zmateně, což bylo pochopitelné, když jsme se právě probudili v bunkru, neboli noře, jak to nazývám před ní pro ulehčení, ale poté se její výraz změnil ve snaživý. Nejspíš vypínala všechny síly, aby věřila tomu, co já jsem ztratil-naději v naše vítězství.
"Dobré ráno," prohodil jsem a vstal. Když nyní byla vzhůru, nemělo smysl naší cestu odkládat. Naši nepřátelé včera jistě navštívili starostu Tertutu, aby mu pověděli o uprchlících, ale také vyrážejí brzy ráno. Musíme před nimi mít náskok. Také se pomalu dostala na nohy.
"Kam zamíříme?" zeptala se ještě trochu rozespale. Zaváhal jsem. Ne. Nemělo jí smysl lhát, když už v ní vzbuzuji falešné doufání ve všech ohledech.
"To netuším. Ale musíme se dostat pryč z plání. Poté budeme možná v bezpečí."
"Já vím. Dobře," přisvědčila. Myslela to nejspíš mile, ale já jsem se cítil ještě mizerněji. Neměla by doufat, že jí odsud dostanu. Vždy jsem přemýšlel, jak bylo těm lidem, kteří se odsud dokázali dostat. Nejspíš stejně hrozně jako mě. Říkal jsem jí, že jsem dítě štěstěny. To sice většinou ano, ale co když nyní zaspí a já si zažiji tu druhou možnost? Být chycen. Vidět ji umírat. Poté zažít smrt i sám. Podle mého názoru je prostřelení kulkou ta největší potupa, kterou si vůbec dokážeme představit. Zatnul jsem pěsti a vydal se nahoru.
Přesně jak jsem očekával, stále hustě sněžilo a všude se šířila temnota. Vydal jsem se do kroku. Ona zanedlouho stála vedle mě. Přestože nám nemohla být zima, neměli jsme právě vhodné podmínky. S každým krokem jsme se bořili hlouběji a hlouběji a já jsem neusnul vestoje jedině proto, že jsem počítal hvězdy na nebesích. Asi si říkáte, jak mohlo sněžit a zároveň byly vidět hvězdy. Ano, skutečně. Mračna střídala jasnota.
"Nemůžu. Neměla jsem-já jsem sem neměla jít," zasípala a na okamžik se zastavila. Propadla se bílou peřinou jako nic a nyní jí sahala až ke stehnům.
"Takže jsme to dělali zbytečně? Pojď," odsekl jsem a schválně se snažil ještě přidat do kroku, ačkoliv mě opravdu unavovalo. Uvědomoval jsem si, že má reakce nebyla právě milá, ale kdybych jí měl utěšovat, zaprvé bychom ztratili příliš času a zadruhé by vhledem k mé náladě, která byla stejně pod bodem mrazu jako okolní teplota vzduchu, vše vyznělo neupřímně a planě. "Prosím!" dodal jsem, když jsem viděl, že se ani nehne. Po tváři se jí začaly koulet slzy, což mě opravdu vyděsilo.
"Já jsem ti říkala, že se nemohu hnout! Nemyslela jsem to tak, že bych si chtěla jen stěžovat. Alexandře, prosím!" Napřáhla ruku a zavrtěla se, aby bylo jasné, že se opravdu zasekla.
"Tak proč ses zastavovala?" odpověděl jsem a brodil se směrem k ní. Jenže když jsem dorazil, zjistil jsem, že je pozdě. Byla příliš potopená. Přesto jsem jí vzal za ruce a vší silou zatáhl. Nehnula se ani o píď. Snažil jsem se na sobě stále nedávat nic znát, nicméně v nitru propadal naprosté panice. Přesně jak jsem si myslel. Štěstěna zaspala.
"Já nejsem dokonalá jako ty. Nevěděla jsem, že uvíznu," odvětila tiše. Teprve nyní jsem si uvědomil, že má problém s hlasem. Zima nás možná netrápila, ale hlasivky jsme měli úplně stejné. Musel se jí tam dostat mráz. I já jsem cítil, že začínám chraptět, ale ona na tom byla nepochybně hůře. A pak zde byla ta horší věc. Znovu jsem zatáhl, tentokrát do toho vložil všechnu svou sílu. Pevně jsem zavřel oči, až mi slzely. Zpotil jsem se, což také nebylo zrovna k užitku. Ale neozvalo se kýžené zapraskání. Snaha byla marná. Nejspíš již stihla přimrznout. Celou cestu jsme totiž pádili jen po povrchu. Když se nyní propadla takto hluboko, neměla naději. Neměl jsem však to srdce jí tuto skutečnost prozradit. Ne nyní.
"Cítíš pod sebou pevnou zemi?" zeptal jsem se. Zoufale zavrtěla hlavou. Bylo to horší, než jsem si myslel. Zanedlouho se totiž propadne ještě níže. Přesně jak jsem očekával, sníh a led pod ní praskal. Ne aby jí vysvobodil, jak jsem doufal. Ale stáhl ještě hlouběji do svých útrob. Byla vyděšená, viděl jsem to. Nastal čas pro pravdu.
"Ne," chtěl jsem pronést pevným hlasem, ale místo toho jsem tiše, omluvně šeptal. "Nejde to. Já….myslím, že je po všem. Promiň. Nedokázal jsem to." Cítil jsem, jak i mně se do očí derou slzy.
"Můžu si za to sama. Neobviňuj se. Alespoň nezemřu jejich rukou. Je to v pořádku. Dožila jsem se devatenácti. V pořádku." Hlas jí selhával a nebylo to jen zimou. Usmála se, ale v očích jsem jasně vyčetl její smutek a nepochopení. Zoufalství. Strach.
"Ne," zašeptal jsem a tentokrát můj hlas nebyl zoufalý. Věděl jsem, že jednám z čirého zoufalství a doplatím na to. Vysokou cenou. Naklonil jsem se k ní a udělal jedinou věc, kterou jsem mohl. Znovu se naše rty setkaly. Stále mě mohla obejmout. Pevně jsem jí sevřel v náručí. Náš polibek skončil, ale já jsem jí stále nedokázal pustit. Opřel jsem se o její rameno a dal prostor hořkým slzám.
"Alexandře…" zašeptala.
"Rád bych také pronesl tvé jméno, ale neznám ho," odpověděl jsem a musel se ovládat, abych se při tom i nerozvzlykal.
"Jdi dál. Musíš se zachránit alespoň ty."
Na okamžik jsem jí pustil a zahleděl se do jejích očí. Již byla se svým osudem smířená, což mě skutečně deptalo. "Ne," pronesl jsem znovu, ale neměl sílu jí nic slibovat. Prostě jsem se pouze zvedl z kleku, jen vyprostil své kotníky z vrstvy sněhu. Nejspíš jsem stál na pevnějším místě než ona, protože jsem se díky všemu nepropadl tak hluboko. Vydal jsem se pryč a ještě jí zamával. Věděl jsem, že dost dobře to mohlo být naše poslední sbohem.
"Alexandře…" zavolala, jak nejhlasitěji mohla. "A jmenuji se Yasminetta." Nevím, co tím chtěla říct, ale neulevilo se mi. Teď bude ještě těžší jí nechat zemřít.
Ale musel jsem to zkusit. Věděl jsem, že pokud se mi do té doby podaří se nezabít, najdu je. A budu popraven. To je jisté, dokonce jsem to tak chtěl. Ale mám pocit, že ji nepoznají. Pohraniční hlídku sem neposlali, to vím jistě. Ta stráží i nadále skály, nebo byla popravena za selhání, podle starostovy nálady. Ona je jen prostou občankou. Mohl bych docílit, aby jí zachránili. Kdybychom si vyměnili role, jsem si jistý, že ona by pro mě udělala to samé. Když nebudou vědět, co je zač, smilují se. I oni musí mít soucit. Se mnou ne. Pouze s ní.
Nevím, co mě popohánělo. Letěl jsem jako vítr, získal jsem nový cíl, ke kterému jsem mohl směřovat. Každý můj krok byl naprosto hloupý. Ani jsem neměl tušení, jestli najdu cestu k ní zpět. Ale mé podvědomí mě nutilo jít dále, takže to musí mít nějaký smysl. Možná máme zemřít oba. Stejně bych to bez ní již nedokázal. Je pozdě. Stali jsme se moc velkými přáteli, přesně jak jsem se obával. Vzhlédl jsem k nebesům. Omlouvám se ti, tati. Promiň, mami. Odpusťte mi, všichni. Prosím. Já vás však bez jejího doprovodu zachránit nedokážu. Kdybych to nevzdal, stejně by mě zabily výčitky svědomí. Ano, další prokletí naší rasy. Můžeme zemřít na žal, na smutek, na výčitky svědomí. Zkrátka se nám zastaví srdce. Jsme neskutečně zranitelní. Co poté máme z toho, že necítíme chlad? Já k tomu nyní nemám daleko, ale musím splnit svůj cíl, i kdyby to nemělo vyjít.
Stále jsem nic neviděl, dokud jsem do toho nevrazil. Byli skutečně dobře maskovaní. V bílých teplých bundách, kalhotách i botách. Se světlými, větrem ošlehanými tvářemi a plavými vlasy. Tak vypadala tříčlenná skupina, jejíž členku jsem srazil k zemi. Naštěstí pouze spadla, nepotkal ji stejný osud jako Yasminettu.
"Omlouvám se. Nedával jsem pozor," zaskřípěl jsem. Říkal jsem, že nemám zvlášť poškozený hlas? Beru svá slova zpět. A vichr kolem nás stále sílil.
"To vidím," odsekla posměšně. Poté se na mě zadívala. "Ty nejsi člověk, že ne?"
Zavrtěl jsem hlavou a pomohl jí na nohy. "Veiddur."
"Veiddur?" opakovala jméno naší rasy, jakoby šlo o nějaký vtip. "Příteli, víš, že přímo směrem, kam míříš, se nachází Tertut?"
"Claire!" vykřikl zděšeně muž po jejím levém boku. "To byla informace zadarmo!"
"Klid, klid!" smála se žena. "Tady amigo má jistě něco, čím nám zaplatí, viď? Když pominu to, jak mě rozčilovalo, že mě ironicky ve všech jazycích oslovuje "příteli", jsem kolem sebe cítil jen prázdnotu. Zoufale jsem skousl spodní ret.
"Já vím, kde je Tertut. Odtamtud jsem utekl. Včera. Jdu se udat armádě, která mě pronásleduje. Je na mě vypsaná odměna? Jmenuji se Alexander."
"Ne, není. Ale něco takového se připravuje. Na tebe a nějakou holku. Asi bychom si tě měli vzít s sebou, nemyslíš? Jsi uprchlík. Asi bude velká a my zrovna potřebujeme peníze. Teď nám řekneš, kde je ona," prohlásil třetí muž, který ještě zatím nemluvil.
"Mrtvá," zasípal jsem, protože mi hlas selhal již úplně. "Proto jsem šel vstříc té armádě. Tušil jsem, že odměna ještě nebude oficiálně vyhlášena. Nemuseli by jí poznat. Uvízla totiž ve sněhu. Pokud by jí zachránili a ona jim neřekla, kdo je, mohlo by to vyjít. Řekl bych, že ona šaty ztratila, protože spadla do vody. Musí tu být někde nějaká voda, do které by se dalo spadnout." Líčil jsem jim svůj plán. Všichni se začali smát. Poté opět promluvila Claire.
"Ty jsi vážně věřil, že by to mohlo vyjít? A jakou historku jsi měl připravenou pro sebe, co, amico?" Pokud se nepletu, toto mělo italský přízvuk. Jako malý jsem se studiem jazyků hodně zabýval, z knih, co vlastnil můj praprapraděda ve světě mimo Tertut. Modlil jsem se, aby neznala i další jazyky. S jakým odporem to vyslovovala, bylo až podivuhodné. Nemělo smysl jim lhát.
"Žádnou. Mě by poznali hned. Býval jsem průvodce, vysvobozoval jsem odtamtud ostatní. Párkrát jsem byl jediný, koho nechytili, ale dávají si na mě pozor."
Žena zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Vážně nic nemáš? Ráda bych ti pomohla, ale ber to tak, že stojíme na opačných stranách, příteli. My loupíme, přepadáváme…"
"Claire, to stačí," zavrčel muž, který mluvil jako druhý v pořadí od našeho setkání, ten s rovnějšími a delšími vlasy. Žena nejspíš první mluvila, pak až myslela.
"Nemám nic."
"A ta tvá holka?" zeptal se krátkovlasý loupežník.
"Ona je…ona také nic nemá, pokud vím." Chtěl jsem namítnout, že to není má přítelkyně, ale bylo by to zbytečné. Kromě toho, nepůsobilo by divně, kdybych nahlas řekl, že chci zachránit někoho, koho pořádně ani neznám, za cenu vlastního života. Uznávám, je to zvláštní, ale já jsem zkrátka musel. Stejně bych to nepřežil, jak jsem již zmiňoval. Netuším, jestli to přežije ona, ale to riziko za to stálo. Věřil jsem v ní, na rozdíl od sebe. Ale bylo to stejně jedno, protože to by se stalo, kdyby mě nezadrželi tady tito.
"Škoda. Zítra možná bude vypsaná odměna. Takže jdeme domů, ne?"
"Vy takové uprchlíky jako mě lovíte?" dovolil jsem se zeptat. Všichni tři na mě hleděli. Nejspíš přemýšleli, jestli mě rovnou zabít, nebo odpovědět. Naneštěstí se rozhodli pro druhou možnost a přidali do kroku. Chvíli jsem stál na místě, ale bál jsem se trestu, takže jsem se vydal tam, odkud jsem přišel.
"Příležitostně," zamumlal méně mluvný z mužů a ohlížel se. Kontroloval, jestli jdu za nimi. Jako poslušný pejsek. Cítil jsem se neskutečně ponížený. Nohy se mi stále bořily. Nejhorší však přišlo, když jsme míjeli Yasminettu. Stále ještě žila, sníh jí sahal po pás, a když mě viděla, jen vytřeštila oči. Hýbala rty, ale pravděpodobně jí hlas nesloužil již vůbec.
"Yasmi!" zakřičel jsem, jak nejvíce jsem mohl a nedbal na nával kašle, který poté přišel. Tři mí únosci na ní také pohlédli.
"To je ona?" zeptal se dlouhovlasý člověk. Nebyla to skutečná otázka, odpověď znali.
"Dostaneme za ní také odměnu, amigo?" pokračovala i ženská členka. Toto také bylo myšleno pouze řečnicky, ačkoliv oslovovala mě. Zdá se mi to, nebo jazyk oslovení střídala pravidelně? Angličtina, španělština, italština a stále dokola?
"Pokud ji odtamtud dostaneme," povzdechl jsem si.
"My?" zarazil se jeden z členů.
"Sám jsem to nedokázal. Ale nechci, aby dnes zemřela. Možná pro ni existuje naděje," nadhodil jsem.
"Je mi líto," odpověděla žena, tentokrát bez urážejícího oslovení, takže to musela myslet vážně. "Ale my také potřebujeme peníze." Odstoupili ode mě a pokoušeli se jí silu vyprostit. Zanedlouho stála na roztřesených nohou. Já jsem si uvědomil jejich chybu. Ale mohl jsem?
"Yasmi…" naznačil jsem rty.
"Běž!" odpověděla ona stejným způsobem. Já jsem se bleskurychle snažil přemýšlet. Když to dokážu, ještě budu mít šanci jí zachránit. Ale na druhou stranu, chtěl jsem přivést pomoc a místo toho jí rovnou odsoudil k jisté smrti. Mohu jí znovu odpustit. Ona však něco vytáhla z kapsy a zatřásla. Peníze. Ona měla peníze. Nepochyboval jsem. Pytlík peněz. Netuším jak, ale byl tam. Nyní jsem již neváhal. Jistě nemá na vykoupení svobody nás obou. Vděčně jsem na ní kývl a její únosci se začali o peníze zajímat. Další poslední sbohem. Tiše jsem se snažil odsunout z dohledu. Oni si však všímali jen jí, protože měla problém s chůzí. Dobře jsem věděl, že padá schválně. Byla to jen hra. Ona mě zachránila, přestože tomu mělo být naopak. Měl jsem naprosto smíšené pocity, ale utíkal dále, což se ve sněhu dělá velice špatně. Nyní jsme měli dva nepřítele, před kterými bylo nutno utéct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Bí | Web | 19. února 2014 v 21:15 | Reagovat

Jestliže je to tvoje tvorba tak úžasné. Opravdu máš spisovatelské schopnosti. Moc rád čtu.

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. února 2014 v 21:22 | Reagovat

[1]: Samozřejmě, že je to má tvorba. Proč bych měla potřebu někomu něco krást? Mám důkazy, takže ti to klidně mohu podložit.
Jinak ti moc a moc děkuji. já také ráda čtu.

3 Calla Calla | Web | 20. února 2014 v 14:52 | Reagovat

Úžasná kapitola. Akorát... Já nevím proč, ale teď mě Alexandr tak nesmírně naštval! Proč utekl? Já bych neutekla. Zůstala bych s Yasmi. No prostě.. Naštval mě :D Ale jinak opravdu suprově napsaná kapitola. :) :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. února 2014 v 20:40 | Reagovat

[3]: Kdyby neutekl, zaprvé by jí neposlechl a zadruhé by to nepřežil, ale mělo to být jedno z jeho nejhorších rozhodnutí, to je pravda. Mě tím také naštval :-D Já bych zůstala. Ale děkuji ti moc.

5 *Emmgirl* *Emmgirl* | Web | 21. února 2014 v 17:08 | Reagovat

Páni, tak to je opravdu napínavé, to je něco pro mě.. :D
A naprosto dokonale popsané! Páni, takhle bych to v životě nenapsala a nevymyslela.. Od teď tě budu uhánět o další části. Takže kdy bude další kapitola? :P

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. února 2014 v 17:11 | Reagovat

[5]: Děkuji ti za hrozně milou pochvalu, úplně se červenám.
Další kapitola by měla jistě být do konce týdne, ale dříve asi ne, nestihnu to, omlouvám se. Ale kvůli tobě se pokusím. Jsem moc ráda, že má tato povídka alespoň nějaké čtenáře...

7 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 18:29 | Reagovat

No teda! Yasmin ale je docela chytrá. Tahle kapitola se mi z nich zatím nejvíce libí! Máš obrovský talent!

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 18:31 | Reagovat

[7]: Až se dostaneš k pozdějším kapitolám, pochopíš, že jsou nesnesitelně chytří oba :-)
Ale moc děkuji. Ty máš také talent. Jsem ráda, že se ti tato povídka alespoň trochu líbí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama