Březen 2014

Osamělé noci- kapitola 5.

29. března 2014 v 12:31 | Karin |  Osamělélé noci
Ahoj. Takže, přicházím - věřte nebo ne, s novou kapitolou Osamělých nocí. Ne, nezačalo sněžit nebo tak něco, prostě mám jen trochu špatnou náladu, takže jsem potřebovala napsat něco, co není zase tak šťastná povídka a napadlo mě, že Osamělé noci již dlouho nepřibyly. Takže, zde máte pátou kapitolu a doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit. Kritiky se nebojím, budu ráda za každý upřímný názor.
P.S.: Doufám, že vám trochu zasněšená povídka nebude v tomto jarním období nějak vadit. Já konkrétně mám asi nějakou vánoční náladu, protože zrovna poslouchám Happy Christmas od Johna Lennona a kromě toho, že mám velký vlakový záchvat, neustále myslím na sníh a led...
Kapitola 5.
Yasminetta
Vybrali prostornou jeskyni. Uprostřed nyní plápolal oheň, ke kterému jsem natahovala zkřehlé, svázané ruce a snažila se zahřát. Cítila jsem, jak se můj tep uklidňuje. Poznal jsem však, že mám horečku. Sice mi v lovecké bundě bylo podstatně tepleji, ale nebyla jsem na takový chlad zvyklá. Neuměla jsem si představit, jak trpí Alexander. Seděl vedle mě se zavřenýma očima, těžce oddechoval a nebýt svázaného zápěstí, objala bych ho. Bohužel terstští vojáci příliš dbali na to, abychom jim neutekli, přestože jsme se nemohli ani hnout.
"Tímto zahajuji poradu, kam s nimi," promluvil Anthony, vyšší s dvou mužských lovců.
"Toho kluka jsme chytili my. Máme na něj nárok. Ve městě čeká odměna," udeřil jeden z vojáků. Všimla jsem si, že Alexander vnímá více, než jsem si původně myslela, protože sebou prudce trhl a otevřel oči.
"Ale ta dívka, Yasminetta, se vykoupila," namítla Claire a lehce se usmála, nejspíš, aby mě povzbudila. Příliš to však nepomáhalo.
"Vážně? Za kolik se ti to povedlo?" uchechtl se vojín a přistoupil ke mně. "Za náramek? Nebo nějaké rodinné dědictví?"
"Za dvacet zlatých," přiznala jsem popravdě a sklopila oči. Nemusela jsem se dívat, abych viděla jejich udivené pohledy.
"Přesněji za dvacet jedna," opravil mě Julian, a vydal se mým směrem. Nejprve jsem netušila, o co mu jde, nicméně když přistoupil k Alexandrovi, věděla jsem to zcela jasně. Sáhl mu na čelo a on pouze na okamžik znaveně otevřel oči. Julian jemně zvedl jeho tělo.
"Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?" obořil se na něj voják.
"Ten chlapec nevydrží příliš dlouho. Neměl by ležet na studené podlaze." Při těchto slovech si ke mně přisedl a jeho horní část těla mi položil na klín. Něco mě nabádalo k tomu, abych ho pohladila po tváři, ale ani kdybych chtěla, nemohla jsem. Nemohla jsem příliš pohnout s rukama. "Odměna za jeho život bude jistě vyšší než ta za smrt. Když ještě nevíme, co s nimi, nemůžeme dopustit, aby se trápil více, než je nutné." Vysvětloval dále a zabalil Alexandera do své náhradní bundy. Já jsem na sobě nesla také rezervní, ovšem od Claire. To byla jedna ze spousty věcí, která dokazovala, že nejsou skrz naskrz zlí, jak jsem si ze začátku myslela. Hlava mi začínala klesat, ale nebylo by dobré, kdybych usnula. Alexander totiž sotva vnímal dění okolo sebe a věděla jsem, že zanedlouho ho únava dostane. Takové stavy jsem znala od lidí z Tertutu.
"Ale za tu dívku byste dostali mnohem větší cenu než dvacet jedna zlatých. Možná i čtyřicet, pokud byste dobře vyjednávali. Jenže jediný, kdo vám ty peníze může dát, jsme my. Do měst nemůžete," usmál se jeden z vojáků vítězným úsměvem.
"Naznačujete, abychom vám jí prodali?" zeptala se Claire nevěřícným tónem, což mě dost zmátlo.
"Navrhujeme vám to. Ten kluk je náš, to je jasná věc, ale tu holku teď máte vy a zadarmo jí asi nevydáte, že?" odvětil vojín.
"A když odmítneme?"
"Prosím vás, kdo by se s ní chtěl vláčet přes celou tuto oblast. Ta holka nic neví, nic nikdy nezkusila. Bude vám přítěží. Kromě toho, pokud to nepůjde po dobrém, budeme nuceni vás zabít."
"To nedokážete," zasmála se Claire suše. "Uprchneme vám. Jako tolikrát předtím."
"Tím pádem ale dostaneme to, co jsme chtěli. Oba budou naši."
Claire se znepokojeně ohlédla po svých přátelích. Julian mi povzbudivě stiskl ruku, ale nepomáhalo to. "Copak vám jde opravdu jen o peníze?" nechápal Anthony.
"Apelování na naše city je naprosto zbytečná námaha. Každý se nějak musí živit. Vy přece děláte to samé."
"To je pravda," přiznala Claire. "Dobře. Protože se známe tak dlouho, přátelé, budu k vám upřímná- myslím, že mohu mluvit za všechny z nás. Myslíme si, že Yasminetta je jiná. Hodně jsme si jí oblíbili. Problém je v tom, že netušíme, jestli bychom jí dokázali prodat." Udiveně jsem na ní pohlédla, ale Julian se usmál.
"Přiznáváme, že většinu z uprchlíků jsme chytili pouze proto, že jsme věděli, že to dříve nebo později stejně uděláte vy a chtěli jsme z toho mít alespoň nějaký zisk. Ale Yasminettu prostě nemůžeme nechat zabít vašim barbarským a naprosto nevybíravým způsobem!" vysvětlovala Claire.
"A toho kluka si chcete vzít proč?" zeptal se voják a viditelně se dobře bavil. Zaťala jsem pěsti.
"Je to Yasminettin přítel. Pochybuji, že bez něj někam půjde," odpověděl Anthony, nicméně jsem pochybovala, že to je celá pravda. Ano, pověděla jsem jim, že mám Alexandera hodně ráda, ale nemyslím si, že to jediné by mohlo hrát roli.
"Je přece úplně jedno, jestli půjde dobrovolně, nebo jí budete muset přinutit násilím!"
"To byste se divili," prozrazovala Claire. "Veidurrové si mohou vůlí zastavit srdce. Ona radši zemře, než aby dělala něco, co je silně proti její vůli. Je zázrak, že zde vůbec ještě sedí." Vlastně měla pravdu. Vždy jsem zůstávala žít pouze proto, že existovala nějaká naděje. Kdyby zmizela, nejspíš bych zemřela, ať už, jak říkala Claire, nebo bez svého vlastního dočinění, pouze vůlí mého vnitřního já.
"Dobře. Tak tedy neodejde bez něj. Ale říkám vám, že ten kluk za to nestojí. Je to slaboch."
"Ano? Našli jste ho snad ležet na zemi, slabého, bezmocného, nečinného?" bránila ho Claire.
"Sedět," upřesnil voják a mě zachvátila panika.
"Jak dlouho tam seděl? Na ledové zemi?" vypravila jsem zděšeně a všichni na mě pohlédli. Vojín poté zavrtěl hlavou.
"To netuším. Když jsme ho našli, téměř nereagoval. Chtěli jsme, aby běžel za sáněmi, ale byl tak vysílený, že to nešlo. Snažil se chovat jako při plné síle, ale sotva nechával otevřené oči. Nemyslel jsem to tak, že není silný obyčejně, to samozřejmě je, když dokázal dělat tertutského průvodce a zatím se nám nepodařilo ho chytit, ale momentálně prostě nemá sílu a minimálně ještě několik týdnů mít nebude. Říkám, že by vám stejně byl pouze přítěží." Znepokojeně jsem pohlédla na jeho tělo. Opět se snažil vnímat, ale čelo se mu nebezpečně lesklo a jeho tělo jako by bylo v jednom ohni.
Julian s ním začal jemně třást. "Kdyby jen to. Mám pocit, že pokud tam byl opravdu dlouho…nepřežije to. To chcete?" V jeskyni zavládlo hrobové ticho. Alexander zanedlouho otevřel oči úplně, ale víčka mu ve stejném okamžiku opět klesla. Dostala jsem o něj nesmírný strach, Hrdlo se mi sevřelo tak, jako ještě nikdy. Hodně lidí mi umíralo přímo v náručí, ale nemůžu dopustit, aby to byl zrovna on. On mi dal naději na nový život, přestože to nevyšlo. Něco takového si ani trochu nezaslouží. Smrt by možná pro něj byla vysvobozením, ale ne tady a ne teď.
"Máš pravdu. Takhle by nejspíš neměl zemřít."
"Neměl. Alexandře, slyšíš mě?" Jemně, téměř nezřetelně, Julianovi přikývl. "Dobře. Jak dlouho jsi seděl na sněhu, než tě našli tertutští vojáci? Na tom, co řekneš, závisí celý tvůj život."
Bolestně semkl rty. "Já…nemám tušení. Už před svítáním…" Po těchto slovech jeho hlava opět bezvládně klesla. V rámci možností jsem se k němu přitiskla. Jeho rytmus srdce byl nepravidelný a těžce dýchal, ale já jsem ho přesto potřebovala slyšet. Zvláštním způsobem mě to uklidňovalo.
"Ještě před svítáním…" zamumlala Claire nevěřícně. "Když od nás utekl, do svítání moc hodin nezbývalo. Musel být už tehdy hrozně slabý."
"On vám vážně zdrhl?" zasmál se jeden z vojáků.
"Myslím, že mě chtěl zachránit," odvětila jsem a zadržovala slzy, které se mi tlačily do očí.
"Je statečný. Jen mi to nedává smysl. Když jsme ho našli, ještě byl při vědomí. Přitom se blížilo poledne."
"Chceš říct, že on v tom sněhu seděl minimálně pět hodin?!" zděsil se Julian.
"Bude to pravděpodobně ještě více," přisvědčil vojín. V jeho hlase jsem neslyšela přímo lítost, ale cosi jako chmury. To mě udivilo, ale koneckonců ho mohlo trápit cokoliv.
"To je hloupost. To by nikdo nepřežil. NIKDO!" odporovala Claire, ale na její tváři byly jasně znát pochyby.
"On musel vědět, že se něco takového stane, když se přestal v takové zimě hýbat. Musel být hodně slabý, pokud to udělal," polemizoval další ze strážců.
"Nebo chtěl zemřít. Myslíš, že by byl schopný natolik přestat věřit ve vlastní síly, že by udělal něco takového?" přidal se k němu Anthony. Nebylo pochyb, že jeho otázka byla mířena na mě.
"Nemám tušení," přiznala jsem. "Popravdě, já ho neznám."
Všechny pohledy, které se na mě dívaly, byly udivené. "Na to, že ho údajně neznáš, se k sobě chováte nějak důvěrně," štěkl po mě jeden z vojáků.
"Opravdu?" podivila jsem se a stočila oči na spícího Alexandera. Uvědomila jsem si, že má vlastně pravdu. Všichni strážci i lovci nás vlastně viděli s výjimkou několika při těch nejdůvěrnějších činnostech, co jsme spolu zatím provozovali. Bude těžké jim to vyvrátit a vlastně to nebylo ani potřeba pro náš život. Ale museli vědět, že já jim nelžu. "Známe se s Alexanderem teprve třetí den. Já vím, že to tak vůbec nevypadá, ale jde o to, že za ty tři dny jsme spolu prožili něco, co není možné ani za celý život." K mému úžasu všichni chápavě přikyvovali.
"Víš, už jsem tuto otázku vlastně položil jemu, ale rád bych to slyšel znovu- vážně jste si mysleli, že vám ten útěk vyjde?" otázal se voják sedící naproti mně.
"Ne," odpověděla jsem bez přemýšlení. "Ale za pokus to stálo."
"Něco takového mi odpověděl i on. Mám další otázku- odkud jsi měla těch dvacet jedna zlatých?"
Pochopila jsem, že mě vyslýchá. Neměla jsem důvod pokusit se lhát. "Nevěděla jsem, že utečeme. Šla jsem nakoupit pro všechny lidi z našeho domu. Vím, že jim ty peníze budou scházet, ale myslela jsem, že například přivedu pomoc a zachráním je, vysvobodím z Tertutu…" Hlas mi na konci selhal a já jsem měla co dělat, abych zadržela vzlyk.
"Jsi rozumná dívka," pochválil mě Julian s úsměvem. "Bohužel je z nás asi jediná. Takže, přecházíme k vážné věci. Ona se vykoupila, takže je naše. O život toho chlapce se očividně nedokážeme dohodnout, takže budeme bojovat." Než jsem stihla poděkovat, přeřízl provaz, který svíral má zápěstí a vrazil mi do ruky své zásobní kopí, to, co mi půjčil i předtím.
"Ta holka vám bude v boji akorát překážet. Kromě toho, kopí proti puškám? Navíc máme převahu."
"Absolvovala rychlokurz. Ale to kopí má pouze proto, aby se stala jednou z nás. Ona nebude bojovat. Kromě toho, kdo říkal, že nemáme pušky?" odpověděl Julian, ale všimla jsem si, že když vytahoval svou zbraň, třásly se mu ruce. Možná jsou opravdu dobří, ale tři proti dvaceti je přílišná menšina. Nikdy jsem netušila, že něco takového udělám, ale koneckonců, dlužím jim to.
"Ne. Pokud chtějí vojáci Alexandera, já půjdu s ním. Žádná krev zde nepoteče."
"Problém je však v tom, že my ho také chceme, Yasmi," odpověděla Claire a zaujala bojový postoj.
"Uvědomujete si, že když se já a Alexander odsud dostaneme pryč, možná vám dokážeme zařídit plnohodnotný život. Žádné zabíjení nevinných…" vložila jsem vše do slov mířených na vojáky. Nejistě na mě pohlédli.
"To se vám nejspíš nepovede."
"Ne," připustila jsem. "Ale vy také potřebujete nějaké světlo, které by vneslo naději do vašich pochmurných životů, které se točí pouze kolem materiálních věcí!"
"Uvědomuješ si, že pokud se do několika dnů nevrátíme i s vámi, začnou po nás pátrat další jednotky?"
"Tak jim utečeme!" navrhla jsem.
"Jejich sáně jsou příliš rychlé. Kromě toho nás obklíčí."
"Máme obrovský náskok."
"Přibližně den a půl cesty. To není nic," odporoval. I kdybychom na to chtěli přistoupit, zkrátka to nejde. K mé úlevě však schoval zbraň a někteří jeho soudruzi ho napodobili. Nemohla jsem uvěřit tomu, že přemýšlí nad mými slovy. Říkala jsem to první, co mě napadlo.
Vojíni se po sobě podívali. "Tvá řeč je překvapivá. Máš pravdu, ale prostě to nejde. Přesto bychom rádi dostali trochu času na válečnou poradu." Všimla jsem si, jak se napětí kolem náš uvolnilo. Julian se dokonce usmál.
"Máš neskutečné charisma. Přesvědčit se je o tom snažíme už celá léta. A je možnost, že pokud najdeme řešení, tak se ti to povedlo. Máš nesmírné právo být lovkyní."
"Děkuji. Ale myslím, že kdyby Alexander neumíral, nedokázala bych to," odvětila jsem.

Hrana života- 2. kapitola

27. března 2014 v 20:48 | Karis |  Hrana života
Takže, přicházím s pokračováním povídky Hrana života.Tato kapitola mě nesmírně bavila psát, možná proto, že zbožňuji dialogy (neměla bych tím pádem psát spíše divadelní hry než povídky o romány?) a toto je vlastně jeden obrovský. Vím, že některří z vás je právě nemilují, přesto opravdu doufám, že se vám bude tato kapitola alespoň trochu líbit. Budu vděčná za každý smysluplný komentář, nejlépe konstruktivní kritiku. Hurá do čtení!
2. kapitola
Oceán pravdy
Arimer ucítil tlak na svých ramenech, který stále sílil, až ho donutil odtrhnout se od dívky, která před ním nyní stála. Špatně se mu jí pozorovalo, když tam prostě najednou byla, se slzami v očích. Celá léta si představoval, jak se s ní znovu setká, ale nemělo to být za těchto okolností. Pohlédl na muže, který jí doprovázel a horko těžko utajil svou bolest v srdci. Odstoupil od dívky.
"Proč?" zeptala se jednoduše. Zadíval se na ní a jako mnohokrát za svůj život litoval, že své myšlenky jí musí říkat nahlas. Nyní by se hodilo, kdyby si je prostě přečetla. On totiž nevěděl, co říct. Nevěděl, co se děje. Navíc, jí by to možná dokázal říct, ale ne jemu. Muži, kterého nikdy neviděl. Muži, jenž nyní pravděpodobně získal srdce Leniary.
"Já jsem nechtěl," odvětil. "Neuvědomil jsem si, jaké to bude mít důsledky. Ty bomby neměly zničit celé město," přiznal nakonec tichým hlasem.
"A dál? Jaké bomby?" zeptal se ho neznámý muž příkrým tónem a hrubou silou ho donutil usednout na dřevěnou lavici, nejspíš aby byl níže než ti, kteří ho vyslýchají. Arimer se ponořil do myšlenek. Až nyní si uvědomil, jak byl jeho plán zvrhlý. On nechtěl ublížit nikomu, koho má rád. A nyní se mu povedlo málem zabít osobu, která pro něj kdysi bývala středobodem života. Do očí se mu znovu vtlačily slzy.
"Radši nám to pověz. Bude to lepší. Že jsi vyhodil město do povětří, neznamená, že mučidla nefungují," pobídla ho po chvíli i dívka a nervózně přešlápla.
Arimer se nevesele usmál. "Děkuji za upozornění. Ty bomby nejsou nebezpečné." Zřetelně spatřil, jak oba povytáhli obočí. "Tedy, momentálně. Chci tím říct, že po jejich výbuchu nezbude žádný opravdu nebezpečný plyn ani prach. Jsou v podstatě vyrobeny ze speciálně magicky upravené vody, která je poté ve směsi se vzduchem výbušná."
"Jakým magickým postupem?" tázal se ho muž.
"To není důležité," odpověděla Leniara dříve, než mohl Arimer otevřít ústa. "Jak tě to vůbec napadlo? Co tě k tomu vedlo? Povíš mi to?" Opět však nedostal šanci odpovědět, i kdyby věděl jak.
"To je snad ještě méně důležité. Copak nějak zachráníš lidské životy, když se z něj budeš snažit vypáčit nějaký motiv? Takoví zvrhlíci jsou stejně tak zkažení, že žádný nemají."
"Scestná myšlenka. Každý zločinec má motiv. To bys věděl, kdybys neseděl v kanceláři v pohodlném křesle, ale někdy se pokusil vystrčit nos," zavrčela Leniara. "Kromě toho, Arimer říkal, že bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Nebo ano?" Otočila se na jmenovaného.
"Ty ho znáš?" neušlo Leniařinému manželovi. "Přece jsi říkala, že ne a přitom ho objímáš a dokonce znáš jeho jméno."
"To je na dlouhé vyprávění. Takže- hrozí lidem tam nahoře nějaké nebezpečí?"
"Bohužel," přivětil Arimer posmutnělým tónem. "Vodní pára, která z bomb uniká, jim samozřejmě neuškodí, ale mohou na ně spadnout budovy nebo hořící trosky. Nebo se mohou zadusit kouřem, pokud zůstanou ve svých obydlích. Ale já jsem je opravdu nechtěl ohrozit, až na výjimky mám bytosti z tohoto města opravu rád."
"Takže ne jiné nebezpečí, než jsme předpokládali. Bylo by bezpečnější, kdybychom zůstali tady dole?" pravila Leniara.
"To je otázka, která patří k výslechu?" ověřoval si vězeň.
"Částečně. Odpověď bude pravděpodobně ano."
"Bezpečnější by to bylo podle mě, ale já nemám tušení, co se momentálně děje nahoře."
"Alespoň můžeme pokračovat ve výslechu. Tak dobře- co tě k tomu tedy vedlo?" přidal se do rozhovoru Leniařin manžel. Ona se vytrhla z jeho obětí a udělala pár kroků k Arimerovi, nicméně zůstala stát přibližně uprostřed cesty, jako by se nemohla rozhodnout. Také, že skutečně nemohla. Měla by nedbat ani na svého manžela, kterému zaslíbila věčnou lásku, ani na oficiality a pokusit se alespoň trochu utěšit vraha, který zničil celé její milované město, jenž je však na druhou stranu někým, na kom jí opravdu záleží?
"Nemohl bych spíše odpovědět na to, jak funguje onen magický proces, kterým se obyčejná voda mění na výbušnou?"
Allan se nadechl k jedovaté odpovědi, ale když viděl Leniařin prosebný pohled, radši se rozhodl nechat jí říct, co má na srdci. Ona však pouze prostě pronesla: "Tak povídej." Nejvíce ho udivilo, že to neznělo naštvaně, právě naopak. Mluvila s tím kriminálníčkem mnohem mileji než s Allanem. Vytáčelo ho, že se k němu chová tak důvěrně. Již nepochyboval, že se mezi nimi minimálně kdysi něco stalo.
"Je to v podstatě kouzlo, které není těžké, ale dost zapomenuté. Zkrátka přesvědčíte molekuly vodíku a kyslíku, že jsou ve skutečnosti nějakou výbušnou látkou. Já konkrétně jsem použil bílý fosfor. Molekuly se od základů sice nezmění, ale jejich vlastnosti dočasně ano."
"Takže se dá říct, že se ti povedlo přemluvit vodu, aby si myslela, že je něco tak nebezpečného jako bílý fosfor?" opakovala Leniara nevěřícně a zároveň pobaveně. "Mám dvě otázky- můžeš mi konečně prozradit, co tě k tomu vedlo? A naučíš mě to?"
"Leniaro!" ozval se Allan zděšeně. Dívka však na něj jen krátce pohlédla. Všiml si, že v očích jí zvláštně jiskří. Nic takového ještě u ní nespatřil. Vždy si myslel, že jeho družka je permanentně neskutečně znuděná a beze smyslu pro humor. Tato situace ho však nutila stále přehodnocovat své názory vůči ní.
Arimer se zhluboka nadechl. "Ano a ano. Pokud mě nepopravíte, rád tě to naučím. Vážně to není těžké. Ale k tomu, proč jsem to udělal- bych byl moc rád, kdyby ses to dozvěděla. Jen ty." Nervózně na Allana pohlédl. Leniara ho napodobila.
"Já jsem senátor stejně jako ona. Měl bych mít právo to vědět. Vy dva byste si měli uvědomit, že my si nepovídáme. Očekávám, že představíš, co ti řekl."
"Pravděpodobně bych měla," odpověděla Leniara neurčitě. "Mohl bys mezitím jít obhlédnout situaci do města?"
"Měl bych," přikývl Allan a velice nerad oba opustil. Ve vězeňské cele číslo sto na okamžik zavládlo hrobové ticho.
"Proč jsi chtěl, abychom byli sami? Ty jsi mě poznal už tam na ulici?" zeptala se a opatrně si k němu přisedla. Lavice pod jejich váhou zapraskala, ale nepropadla se. Prozatím. Leniara si trochu vyděšeně uvědomila, jaké podmínky se musí zde v žaláři snášet. Arimer jí totiž otevřel oči. Nikdy nevěřila, že všichni kriminálnici jsou skrz naskrz zkažení, ale nějak té domněnce nevěnovala pozornost. Teprve dnes si uvědomila, že byla v podstatě správná.
"Tebe bych poznal na míle daleko, Leni. I po tolika letech. Takže je pravda, že jsi šťastně vdaná?"
Posmutněle se usmála. "Bulvár píše obrovské nesmysly, ale tak jednomu procentu z toho můžeš možná věřit. Vdaná jsem, a šťastná…nejspíš ano. Mám nádherný život, po kterém většina lidí touží…"
"Dokud jsem nezničil naše město," dodal a sklopil oči.
"To také, ale chtěla jsem říct, že si nejsem jistá, jestli je to opravdu to, co jsem chtěla já. Ale to tě v podstatě nemusí zajímat. Takže ty sis ten útok na Costly mahal plánoval, mám pravdu?"
"Tím se dostáváme k tomu, proč jsem s tebou chtěl mluvit o samotě. Já jsem ten útok plánoval, to ano, ale nebyl mířen na celé město."
"Ale jak je to možné? Vždyť ty bomby vybuchly na několika místech! Pomáhal ti někdo, nebo jsi to celé obstarával sám?"
"Sám. Jenže to nevyšlo. Měl jsem v úmyslu zničit jedinou budovu." Dívka se zamyslela. Oči se jí rozšířily panikou, když po chvíli přišla na to, co bylo vlastně cílem útoku. Tím se jí vyjasnili i otázky, proč to udělal, jak mohly bomby neplánovaně vybuchnout na různých místech a také to, proč nechtěl, aby byl Allan přítomen. Jenže Ona si odmítala takovou možnost připustit. Arimer si přece musel uvědomovat jednu obrovskou skutečnost! On přece moc dobře ví, kdo Leniara je! Pokoušela se uklidnit tím, že to přece mohla být kterákoliv jiná budova.
"Banka?" hádala možnost, která by byla nejpravděpodobnější u téměř všech bytostí světa. "Chtěl jsi zničit banku?"
"O tři ulice blíže k věznici," odvětil šeptem. Dívka si skousla spodní ret. Na Arimerovi bylo zřetelně vidět, že ho to opravdu mrzí, avšak to na té skutečnosti nic neměnilo.
"Knihovna?" ptala se však dívka stále v naději, přestože byla marná.
"Ta je sice také o tři ulice, ale úplně na opačnou stranu. Kromě toho, kdo by chtěl zničit knihy?"
"To netuším," pousmála se Leniara. "Dobře, přestanu si hrát na to, že nevím, o co tady jde. Stejně nemáme příliš času. Ty jsi nikdy neměl rád mého otce ani ty ostatní. Vlastně jediného politika, kterého jsi snesl, jsem bývala já. A ještě k tomu jsme právě kvůli mému senátorství přestali být přáteli. Byla jen otázka času, než necháš senát vyhodit do vzduchu. Tobě ale nedošlo, že vzhledem k rozložitosti těch budov to odnese celé město? Minimálně."
"Ne. Přecenil jsem své schopnosti. Je to zbytečnost, ale přesto bys měla vědět, že se opravdu omlouvám."
"Nejspíš vzhledem k situaci pochopíš, že není v mých silách ti odpustit."
Arimer se posmutněle ušklíbl. "Upřímně, nepochyboval jsem, že se odtamtud dostaneš. Že se vás odtamtud dostane většina. Byla to jen pomsta vašemu režimu."
"Jen tak pro informaci, všichni z nás nejsou takoví. Vezmi si například mě. Myslím, že jsem všechno, ale do zkorumpovanosti a nechání se sebou slepě manipulovat mám dost daleko."
"On existuje kromě tebe ještě někdo takový?" podivil se Arimer. Myslel to jako vtip na odlehčení tak vážné situace, proto ho o to více překvapilo, když si dívka povzdechla.
"Vlastně máš pravdu. Pokud někdo takový je, radši se moc neprojevuje. Popravdě, ani já se v senátu radši moc neukazuji. Co kdyby po mě něco chtěli?"
"Tak bys to dokázala stokrát lépe než všichni dohromady, Leni. Věříš mi, že jsem vám doopravdy nechtěl ublížit? Zranil se někdo?"
"Pokud vím, tak opravdu vážně ne. Já bych ti ráda věřila, ale i kdyby to bylo možné, byla bych v tom sama."
"Mám to brát jako odpověď ne?"
"Ber to jako možná. Ještě jsem se nerozhodla. Potřebuji čas. Ty to snad chápeš."
"Ano, samozřejmě. Chtěl bych, abys věděla, že pokud se mi rozhodneš věřit, bude to pro mě více, než kdyby ten názor měl celý svět."
Leniara ho obdarovala překrásným úsměvem, který odjakživa tak miloval. Sice v něm stále byly stopy smutku, ale donutilo ho to sevřít jí v objetí. Přitiskla se k němu, ale v tom samém okamžiku ho od sebe jemně odstrčila.
"To není dobrý nápad. Allan se vrátí každou chvíli a jeho žárlivost jsi viděl v praxi. A to ještě nic nebylo, věř mi."
"Máš pravdu. Omlouvám se," odpověděl a pustil ji. Stále však svíral její dlaň. "Děkuji, že jsi to pochopila. Není to snadné ani pro mě."
"Litovat se nemusíš. Abys věděl, jsem na tebe příšerně naštvaná. Jen vím, že je zbytečné tě obviňovat, protože si svou hloupost uvědomuješ sám."
"To nebudeš ani křičet a ječet?"
"Ráda bych, ale pro tvou informaci jsem se při výstupu ze senátorského sídla nadýchala kouře a myslím, že mám poškozené hlasivky. Nejspíš natrvalo. Děkuji. Má to dokonce výhody- konečně nebudu muset zpívat pro celou naši vládní komoru."
"Ty neumíš zpívat," vyprskl Arimer smíchy.
"Právě. Jenže to očividně nikoho nezajímá."
V tom okamžiku se po chodbě ozval dusot spousty nohou. Vězeň i dívka poplašeně vstali z lavice a očekávali příchod čehokoliv. Ani jeden však nečekal zrovna toto.
"To je armáda," zavrčela Leniara skrz zuby. "Co tady dělá?"
"Když je to popravčí armáda, bude popravovat," odpověděl Allan s nesmírně sebevědomým úsměvem.
"Myslela jsem, že nejprve se odsouzené vyslýchá, a až poté popravuje. Vždyť jsi neslyšel ani polovinu!"
"Slyšel jsem toho dost."
"Dávám přímý rozkaz neposlouchat ho. Jsem vyšší senátorka."
"Než tvůj otec? Nemyslím si," odporoval Allan.
"Ty jsi byl za mým otcem? Co říkal?" vyděsila se dívka.
"Že mám nechat popravit tohoto vězně."
"Lžeš."
"Zeptej se kteréhokoliv vojína."
"Kolika miliardami si každého z nich podplatil?"
"Je mi líto, ale říká pravdu. Váš otec nám dal rozkaz k popravě," promluvil jeden z nich.
"Ne. Musí to jít nějak obejít."
"Ani kdybych chtěl." Allan se opět usmál, tak, jak to Leniara nesnášela. Tak protivně. Přesně jako bytost s opravdu vysokým egem, kterou také byl.
"Počkat!" vykřikla dívka a oči se jí rozzářily. Jiskry však okamžitě pohasly, když si uvědomila, co to obnáší. Byla však pevně rozhodnutá.
"Ne. Leni, prosím. Nedělej to," přemlouval jí Arimer, který pochopil její záměr.
"Ne. Nesmíš to udělat. Na tomto se s viníkem shodnu."
"On není viník. A jde jen a jen o mé rozhodnutí. Budu hrát o jeho život. Chci hrát Osudové hvězdy nebo Osudové ostří. Je mi jedno, kterou sadu. Umím obě."
"Uvědomuješ si, že nehraješ jen o můj život, ale i o ten svůj? Nedělej to. Moc tě prosím. Nestojím ti za to."
"Má pravdu," přisvědčil její manžel.
"Ne. Jsem rozhodnutá."
"Budeš hrát o dva životy proti mistrovi. Je to velice nebezpečná hra," varoval jí Arimer.
"Musíš mi věřit."
"Stále nemohu zjistit, jaký druh blázna vlastně jsi. Nemám tušení, jestli bych pro tebe měl tu sílu udělat to samé, kdyby tomu bylo naopak."
"Určitě," pokusila se Leniara uklidnit vězně. "Neboj se vložit své srdce do mých dlaní."
"Já se nebojím o sebe. Ale ty si to nezasloužíš," snažil se stále dívku přesvědčit, přestože věděl, že je to marné. Přistoupila k němu a objala ho. Svět kolem nich přestal na okamžik existovat. Mohla by to být krásná chvíle, kdyby se právě nerozhodla vložit osudy jich obou do jediných tří utkání deskové hry.

Hrana života-1. kapitola

24. března 2014 v 15:35 | Karin |  Hrana života
Takže, přicházím se slíbenou novou povídkou- Hrana života, konrétně s její první kapitolou. Nepsala se lehce a omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale doufám, že se vám bude líbit. Ona konrétně je asi nejvíce inspirována právě Walking on the edge, When the smoke is going down, ale také The future never dies, všechny jmenované písně jsou od Scorpions. Kritiky se nebojím, vítám ji.
1. kapitola
Déšť trosek
Mladá dívka znuděně pozorovala slunce, jehož sluneční paprsky přes nachové závěsy pronikaly do přeplněné místnosti. Kousek jejího mozku čistě ze zvyku vnímal jejího otce, který zrovna stál a zvučným hlasem pronášel řeč o tom, kolika věcem by prospělo, kdyby se zdražil chléb. Leniara byla sice natolik zkušená, aby to na ní nebylo znát, ale v duchu se ušklíbla. Costly mahal bylo to nejdražší město, jaké si dovedla představit, a že za svůj život již navštívila mnoho z nich!
Hlavou však byla z větší části v oblacích. Vzpomínala na veřejnou školu, kam chodila, než se Leand stal jedním z nejvýše postavených senátorů. Na protivně milé učitele, pohodlné uniformy a hlavně na svého tehdejšího přítele. Jediného, kterého za celý život měla.
Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Zaznamenala, že jednání skončilo- opět úspěšně pro jejího otce, jak jinak. Postavila se, vzala do rukou desky, na kterých měla napsány poznámky, kdyby náhodou musela něco říct, když v tom momentě uslyšela tlumené prásk. Zpozorněla, ale vzápětí si vynadala za tu paranoiu. Když však otevřela dveře, ozvalo se další. Toto již bylo blíže. Alespoň se tak zdálo, jelikož celé tyto prostory byly zvukotěsné. Ne úplně, ale cosi tlumily. Toto však bylo opravdu blízko. Moc blízko. Země se zachvěla. Dusalo nyní městem stádo slonů? Přistáli mimozemšťané? Dívka by byla ochotná věřit naprosto všemu.
Ani neměla příliš čas uvažovat. Budova se totiž začínala při dalším třesknutí pozvolna naklánět. Nábytek se začínal sunout na jednu stranu. Leniara zmateně doběhla k oknu, ale když viděla tu výšku z devátého patra Vládní věže, rozmyslela si to. Její otec jí vzápětí popadl za paži a táhl ke schodům. Společně se po nich vydali dolů. Výtah za nimi se v tom okamžiku utrhl.
Někde u pátého patra se dívka začínala opravdu bát. Co se stalo? V ostatních městech se přece neválčilo a neměli důvod zaútočit právě na Costly Mahal! Vzpoura obyvatelstva? To jí přišlo jako pravděpodobnější, ale zdejší obyvatele moc dobře znala. Kdo z nich by byl schopen zničit své vlastní město? Nepochybovala, že to neodnesla pouze tato budova.
I její zdravý rozum však zachvátila naprostá panika, když strop nad nimi začínal pomalu praskat a lidé se kolem nich hnali hlava nehlava, bez ohledu na jejich vysoké postavení. Nemohla jim to mít za zlé, ale strkali do ní tak hrubě, že za chvíli zůstala téměř uvězněná při zdi. Tátova ani její osobní ochranka jim pomoct nemohla, protože je davy oddělily tak, že se přes ně nedostali ani zbraněmi. Ty by vzbudily ještě větší poplach.
Kouřové a policejní alarmy začínaly zběsile pípat, až z toho Leniaře třeštila hlava. Když se jí začínalo stmívat před očima, spatřila východ. Před ním se tísnil bezmocný dav, ale ona byla ven protáhnuta. Svým manželem.
"Děkuji," zasípala a rozkašlala se. Teprve nyní si uvědomila, že se nejspíš nadýchala nějakého jedovatého plynu. V tom zmatku si ničeho nevšimla. Ucítila kolem svého pasu paži, ale nenechala se obejmout. Do očí se jí tlačily slzy. Dala se do běhu. Cestou ztratila jednu karmínově rudou lodičku a u druhé si zlomila podpatek, ale nehleděla na to. Když jí začínal docházet dech, zastavila se a pohlížela na dílo zkázy, které ještě ani nebylo dokončeno.
Jako by se kolem ní zastavil čas. Budovy kolem ní padaly jedna za druhou, kamenitá zem praskala tak, že v ní uvízlo i několik lidí. A celá krajina působila dojmem, jako by snad byla zapálená i obloha. Hořely koruny stromů. Části budov postavené ze dřeva. Vítr, který se jí ještě před chvílí zdál mírný, nyní městem nesl déšť z padajícího kamení, kterému se museli lidé vyhýbat. Ona stála ve středu všeho dění, vlasy jí divoce vlály a nemohla se ani pohnout, jak jí hrůza ochromila.
"Tady jsi," pravil její muž udýchaně. "Díkybohu. Jsi naživu!" Ona však jeho slova ani polibky nevnímala. Zahlédla totiž hned dvě zvláštní věci. Tou ironičtější bylo, že jedna budova z města zatím zkázu přežívala. Malá, kamenná. Věznice.
Právě tam nyní také odváděli viníka celé této tragédie. Stál pouze několik metrů od ní. Neslyšela, co říká, ale poznala, že se přiznává. Nechal si spoutat ruce a se sklopenou hlavou následoval policii. Když procházel kolem ní, zastavil se. Zahleděl se jí hluboko do očí. Leniara nejdříve dostala strach, ale poté v těch jeho spatřila zmatek. Smutek. Lítost. Když už začínala přemýšlet, jestli ho polituje, nebo si na něm vybije vztek, udělal něco nečekaného. Usmál se. Přímo na ní. Ten úsměv odněkud znala, tím si byla jistá. Potřásla hlavou a otočila se ke svému muži.
"Ty ho znáš?" odfrkl si.
Dívka zavrtěla hlavou, ačkoliv si svou odpovědí nebyla příliš jistá. "Možná jsem ho někde někdy zahlédla, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Proč?"
"On s tebou flirtoval," prohlásil Leniařin manžel a dívce začínalo docházet, že žárlí. Začala se smát.
"To ne. Nejspíš si mě s někým spletl. Prosím tě, je to zvrhlý vězeň, který nám podpálil naše město pod nohama. Co se vůbec stalo?"
Muž pokrčil rameny. "Když ho zatýkali, probíhal jsem zrovna kolem. Neustále opakoval, že nechtěl zničit město. Že to byl nevydařený magický pokus mířený pouze na pár osob. Když jsme se ho zeptali, kterých, neodpověděl. Jen prohlásil, že svůj domov měl rád."
"Plakal?" optala se dívka.
"Kdybys tam byla, věděla bys to, zlato. Samozřejmě, že brečel. Každý vězeň hraje na city."
"A nenapadlo tě, že někdy to dělají prostě proto, že jim je líto, že něco provedli?"
"Ty se ho zastáváš?"
"Ne, to ne. Jen jsi pokrytec. Copak ty jsi nikdy v tomto městě nic neukradl, nic nepodpálil?"
"Proč bych to dělal?"
"Lžeš," odfrkla si a uskočilo, protože pod sebou ucítila chvějící se zem.
"Neříkej, že taková křehká víla jako ty by byla schopná něco ukrást. Pokud možno tak, aby si toho nikdo nevšiml." Dívka zaregistrovala, že se jí vysmívá. Vztekle si vyzula i druhou botu a levou rukou si současně prohrábla účes, takže již nevypadala tak formálně.
"Pro tvou informaci," pravila skoro výhružně a mávla botou, jakoby ho chtěla praštit, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. "Jsem mnohem lepší zlodějka, než si myslíš. V mládí jsem tuto činnost hodně provozovala. Je toho hodně, co o mě nevíš. A rozhodně mi již nikdy neříkej, že jsem křehká víla. Kdyby tě to zajímalo, teď jdu za ním. Stejně je věznice budovou, která se propadne jako poslední."
"To nemůžeš. Musíme vzít stráže a…"
Dívka divoce rozpřáhla ruce. "Tak dobře, vytáhneme někoho ze záchrany lidských životů jen proto, aby se mladá senátorka nebála ošklivého vězně? Tak to tedy ne! Když jsem křehká víla, pojď mi ukázat své ohromné mužství a udělejme něco šíleného! Pojď se mnou!"
"To není jen bláznovství, Leniaro! To je ohrožení života!"
"Mrtvá budu tak jako tak," zavrčela dívka a táhla svého muže směrem ke kýžené budově. Ten poznal, že tentokrát to myslí jeho družka vážně a nedovolil si jí odporovat. Vlastně neznal nikoho, kdo by se o to pokoušel, když má Leniara tyto nálady…
Čekalo je však velice nepříjemné překvapení. Přes jednu puklinu v zemi, která byla vlastně propastí, že jste ani na její dno nedohlédli, vedl jediný úzký trám. Obejít se nedala. Leniara se zamyslela, jak se přes ni dostal onen vězeň, ale usoudila, že se zde vytvořila, až když přešel. Přece jen, město se hroutilo velice rychle. Netušila, co jí k tomu vede, ale svou chybu si uvědomila, teprve když vstoupila. Nejspíš vážně potřebovala nějaké to pozdvižení. Ona nikdy nebyla zrozena pro politiku. Zakolísala, ale když rozpřáhla ruce, její rovnováha se vrátila do normálu. Vzpomněla si na své dětství, když se učila chodit po visutém laně. Usmála se. Slova jejího manžela jí však opět přivedla do reality.
"Můžeš mi vysvětlit, co děláš?" Neohlédla se.
"Blázním. A také trochu padám, zvlášť pokud si se mnou budeš chtít zrovna teď povídat," zamumlala a opět se vyvážila. Učinila další kroky. Již je za polovinou…
"Myslíš, že já za tebou půjdu?"
"Ani se o to nepokoušej," odpověděla. "Popros nějaké záchranáře, ať tě dostanou na druhou stranu. Ale budeš si muset hodinu nebo dvě počkat, až ti budou věnovat trochu pozornosti, senátore." Poslední slova pronesla téměř posměšně. Škodolibě si představila, jak svého druha dopálila. Nebyla ani daleko od pravdy.
"Proč to vůbec děláš?" zavolal na ní, nedbajíc na to, že opravdu měla velice blízko k pádu. Zapotácela se a chvíli v ošemetné situaci zůstala stát na jedné noze. Hlavou se jí mihla myšlenka, jestli někdy dělala opravdu něco nebezpečného, kdy jí šlo o život. Rychle jí však zaplašila. Samozřejmě. Když vylezla na nejvyšší strom. Když se pod výstrahou smrtících nástrah ve stylu egyptských hrobek vydala vloupat se do sousedova domu. Jenže to bylo moc dávno. A nyní se mělo ukázat, jestli to bylo příliš dávno na to, aby zapomněla, jak se to dělá.
Dívka pomalu přepadávala na pravý bok. Sice se jí konečně povedlo položit na trám i druhou nohu, ovšem již byla příliš nakloněná, aby se udržela. Dala se do prudkého běhu. Svět kolem ní jako by utichl, přestože se jí přímo za zády hroutilo několik celých městských bloků.
Když cítila, že se již neudrží ani vteřinu, skočila. Problém byl v tom, že pevná zem byla ještě daleko. Dívka dala do svého letu celou energii. Vnímala vzdušné proudy a prosila je, aby jí nesly alespoň několik centimetrů. Když o vlas minula svůj cíl, zatmělo se jí před očima.
Ještě než však stihla zpanikařit úplně, zachytila se o vystouplý kořen. Nebylo to nic moc a narušila tím celou statiku jámy, ale hbitě dokázala vyšplhat nahoru. Stálo jí to spoustu sil a nemusela se ani dívat na své dlaně, aby věděla, že jsou celé zkrvácené. Vtom za sebou zaslechla nějaký hluk. Otočila se jeho směrem.
"Trysky?" odfrkla si, když spatřila, co má její manžel na zádech a domyslela si, že se na druhou stranu dostal právě pomocí krátkodobého letu. "Záchranářům nechybí?"
"Bez obav, tyto nefungují," odbyl ji. "Odpovíš mi tedy na otázku?"
"Mně se zdá, že fungují až moc. A také by ses mě mohl zeptat, jestli jsem v pořádku nebo jestli jsem se zranila. Ano a ano, pro tvou informaci."
Naštvaně zavrtěl hlavou. "Kdybys byla doopravdy zraněná´, nestála bys na nohou. Podívej, já nevím, jakou závadu tyto trysky mají, ale viděl jsem nějakého záchranáře, jak je odhodil s tím, že nefungují."
"Dej mi je," pronesla autoritativním tónem, a když na ní udiveně pohlédl, doplnila se. "Je možné, že je budeme potřebovat. Chci vědět, proč nefungují, aby se to nakonec neukázalo, až to bude otázka života a smrti."
"Neříkej, že umíš i létat s tryskami," zasmál se.
"Teoreticky," odvětila a nasadila si celou soupravu na záda, jako by to byl batoh. Nahmatala tlačítko, které, jak jí bylo kdysi řečeno, přístroj aktivuje a horký plamen jí nadnesl několik metrů nad zem. Proletěla se dokolečka. Nepřišla na žádnou závadu. Zamyšleně zatáhla za páčku, která jí měla dostat výš. K úžasu obou přítomných se však nic nedělo. Zkusmo zatáhla na druhou stranu a snesla se k zemi, přesně tak, jak měla.
"Nefunguje výškové ovládání. Respektive směrem nahoru. Myslím," pravila celkem zbytečně, jelikož to oba viděli.
"Tím pádem bych se neostal nahoru, kdyby mě napadlo sletět níž do propasti," polemizoval Leniařin manžel tichým, trochu vyděšeným hlasem.
"Měl jsi štěstí, že to bylo nastaveno přesně tak, jak jsi potřeboval. Jdeme?"
"Znovu se ptám- co tě vede k tomu, abys navštívila věznici?" Nicméně poslechl a vydal se do kroku směrem ke kýžené budově.
"Napadlo mě, že když ho přesvědčím, aby nám řekl, jak jeho zbraně fungují, dokážeme zabránit, možná se nám povede zachránit pár lidských životů."
"Pokud se ti to povede. Jen marníš čas tím, že si hraješ na záchranářku."
"Já si na nic nehraji," odsekla. "Jen nechci čekat, až mi mé rodné město vybuchne pod nohama."
"Tvá senátorská povinnost to není. Tak proč to děláš?" Nevzdával se. Dívka si povzdechla.
"Prosím, konečně si zvykni, že já to dělám naopak. Povinnosti, které mám plnit, neplním, ale zato dělám spoustu jiných věcí, které nemusím. Copak tebe nikdy nenapadlo, že bys mohl mít vlastní vůli?"
"Já mám vlastní vůli, ale neposlušnost vůči senátu se rovná nefungování země, kterou spravuje."
"Halo! Všiml sis, že by naše město do toho výbuchu fungovalo, natož prosperovalo?"
"Naše území fungovalo dokonale. Do té doby, než ho ten tvůj vězeň vyhodil do povětří."
"Samozřejmě, že se to tak jevilo, když jsi vyšel na ulici jednou za uherský rok a to ještě v polstrovaném kočáře, viď? Kromě toho, ty jsi se mnou šel, aby ses hádal?"
"Ne. Nemohl jsem tě tam nechat jít samotnou."
"Mohu hádat? Že by láska? Nebo snad další SENÁTORSKÁ POVINNOST?" S obrovským důrazem na poslední slova strčila jeden z mnoha svých klíčů do zámku olověných dveří žaláře. Na odpověď nečekala.
"Ve které cele se schovává ten mizera?" zasyčel Leniařin muž. Dívka neodpovídala a kráčela dlouhou chodbou, hledajíc mezi stovkami zatčených toho jediného.
"Koho hledáte?" zeptala se jedna z vězenkyň, zatknutá za nepovolené množství pěstovaných obilnin, pobaveným hlasem a ležérně se opřela o mříže. Dívka kriticky pohlédla na její děravé a špinavé předepsané šaty a mile se usmála.
"Slyšela jsi ty výbuchy? Je za ně zodpovědný jeden vězeň. Zatknuli ho před chvílí. Pokud mi povíš, kde je, obstarám ti nové oblečení."
"To je to, na čem mi nejméně záleží," smutně se usmála žena. "Odvedli ho o pět nebo šest cel doleva odsud. Ráda ti pomůžu. Co se tam nahoře stalo?"
"Děkuji," odpověděla dívka a vydala se určeným směrem, bez kruté odpovědi, kterou by musela ženě říct.
"Měla bys k nim být krutější. Ne je odměňovat," poučil jí její manžel.
"Tímto přístupem nic nezískáš. Akorát je podpoříš v tom, že je celý náš vládní systém špatný a budou se více bouřit," odpověděla dívka popravdě a spatřila hledaného člověka. Zběsile hledala správný klíč asi mezi tisícem dalších. Ty od cel byly vždy označeny zeleně. Zeleně jako plíseň? No tak, nemysli na hlouposti a hledej! Pomyslela si Leniara. Vězeň seděl opřený o zeď a s matoucím výrazem, jenž byl směsicí smutku, beznaděje a radosti, jí pozoroval. Když se dívce konečně povedlo dveře odemknout, okamžitě se zvedl a přistoupil k ní.
"Leniara…" pravil zasněně a natáhl se k dívané ruce.
"Pryč od ní!" rozkázal Leniařin muž, ale dívka mu pokynula na znamení, ať počká. Zadívala se vězni hluboko do očí. Nechala ho uchopit její dlaň. Zavrtěla hlavou a do očí jí vytryskly slzy, které byly zároveň plné smutku i radosti.
"To je to poslední, co bych na světě čekala. Můžeš mi sakra prozradit, jak tě napadlo vypálit naše rodné město?" Nedbala na svého muže a vězně s úsměvem objala.

Hrana života

19. března 2014 v 14:36 | Karin |  Hrana života
Chtěla jsem vám konečně prozradit to, o čem se již pár článků zmiňuji pouze v náznacích-konečně jsem totiž domyslela hlavní okolnosti zmiňované povídky. Jak bych začala? Snad, že mi opět pomohli Scorpions, zvláště jejich Walking on the edge, ale také When the smoke is going down a Where the river flows.
Také bych ráda zmínila ještě jednu inspiraci- znáte hru Bugs opera? Jelikož naše televize je mírně řečeno křáp, máme ji tam v menu a hraje se s obyčejným televizním ovládačem. Zkrátka tam jde o to, že přemisťujete brouky tak, aby vždy u sebe byli minimálně tři. Když jsem se tím předevčírem bavila s mamkou, domýšlela jsem Hranu života, jak zní název mého nového příběhu.
A o čem tedy bude? Hlavnímu hrdinovi (ne, nemám pro něj jméno), se podaří zničit celé jeho rodné město (které také zatím nenese žádný název), "omylem, kvůli magickému pokusu, který s nevydařil" (jak bude tvrdit). Přijde se na to, ale pro město již bude pozdě. Lidé se začnou pozvolna stěhovat pryč, on bude za trest uzavřen do jediné přeživší budovy- věznice.
Hlavní hrdinkou (pro tu jsem náhodou vymyslela jméno dnes cestou ze školy- Leniara) bude dcera vysoce postaveného senátora (ten také prozatzím nemá žádné jméno), která se za vězněm půjde z politických povinnotí podívat. Bohužel společně se svým manželem. Jenže hlavního hrdinu pozná, protože byli kdysi opravdu dobří přátelé. Před sto padesáti lety.
Rozhodně se však, že hlavní hrdina bude popraven. Když se Leniara zeptá, jaká možnost by ho mohla zachránit, dozví se, že musí hrát svou oblíbenou hru z dětství- destičky, vrstveny na sebe, kdy se může odebírat pouze ta nejvrchnější destička. Tentokrát však půjde o hru na život na na srmt. O život její i život hlavního hrdiny.
Její otec i muž s tím však zásadně nesouhlasí. Hlavního hrdinu nestrpí. Dají Leniaře něco, co by každý člověk se zdravým rozumem v danou chvíli odmítl- podmínku, že i pokud bu hru vyhrála, musí s hlavním hrdinou jejich rodné město navždy opustit.
Ona však s hrou souhlasí. Každé utkání má tři kola-pokud dva vyhrajete, vyhráli jste celý zápas. Vhraje ten, kdo odstraní poslední destičky, které jsou možny- odstraňují se vždy po dvojicích (taková hra vážně existuje. Možná jí znáte jako on-line. Asi z mého příšerného popisu nikdo neví, jak se jmenuje, že?). V prvním kole prohraje a ztratí veškerou naději. Přece jen, jejím soupeřem bude Mistr této hry...
Mám i pokračování, dokonce i konec, ale to vám nechci příliš prozrazovat. Jen to, že pro některé postavy to skončí jako happy end, pro některé zase naopak jako noční můra, ze které se však nelze probudit. Co si o tomto příběhu myslíte? Mám ho začít sepisovat? Napadá někoho jakékoliv jméno/ název pro město/řeku/ název zmiňované hry?