Hrana života-1. kapitola

24. března 2014 v 15:35 | Karin |  Hrana života
Takže, přicházím se slíbenou novou povídkou- Hrana života, konrétně s její první kapitolou. Nepsala se lehce a omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale doufám, že se vám bude líbit. Ona konrétně je asi nejvíce inspirována právě Walking on the edge, When the smoke is going down, ale také The future never dies, všechny jmenované písně jsou od Scorpions. Kritiky se nebojím, vítám ji.
1. kapitola
Déšť trosek
Mladá dívka znuděně pozorovala slunce, jehož sluneční paprsky přes nachové závěsy pronikaly do přeplněné místnosti. Kousek jejího mozku čistě ze zvyku vnímal jejího otce, který zrovna stál a zvučným hlasem pronášel řeč o tom, kolika věcem by prospělo, kdyby se zdražil chléb. Leniara byla sice natolik zkušená, aby to na ní nebylo znát, ale v duchu se ušklíbla. Costly mahal bylo to nejdražší město, jaké si dovedla představit, a že za svůj život již navštívila mnoho z nich!
Hlavou však byla z větší části v oblacích. Vzpomínala na veřejnou školu, kam chodila, než se Leand stal jedním z nejvýše postavených senátorů. Na protivně milé učitele, pohodlné uniformy a hlavně na svého tehdejšího přítele. Jediného, kterého za celý život měla.
Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Zaznamenala, že jednání skončilo- opět úspěšně pro jejího otce, jak jinak. Postavila se, vzala do rukou desky, na kterých měla napsány poznámky, kdyby náhodou musela něco říct, když v tom momentě uslyšela tlumené prásk. Zpozorněla, ale vzápětí si vynadala za tu paranoiu. Když však otevřela dveře, ozvalo se další. Toto již bylo blíže. Alespoň se tak zdálo, jelikož celé tyto prostory byly zvukotěsné. Ne úplně, ale cosi tlumily. Toto však bylo opravdu blízko. Moc blízko. Země se zachvěla. Dusalo nyní městem stádo slonů? Přistáli mimozemšťané? Dívka by byla ochotná věřit naprosto všemu.
Ani neměla příliš čas uvažovat. Budova se totiž začínala při dalším třesknutí pozvolna naklánět. Nábytek se začínal sunout na jednu stranu. Leniara zmateně doběhla k oknu, ale když viděla tu výšku z devátého patra Vládní věže, rozmyslela si to. Její otec jí vzápětí popadl za paži a táhl ke schodům. Společně se po nich vydali dolů. Výtah za nimi se v tom okamžiku utrhl.
Někde u pátého patra se dívka začínala opravdu bát. Co se stalo? V ostatních městech se přece neválčilo a neměli důvod zaútočit právě na Costly Mahal! Vzpoura obyvatelstva? To jí přišlo jako pravděpodobnější, ale zdejší obyvatele moc dobře znala. Kdo z nich by byl schopen zničit své vlastní město? Nepochybovala, že to neodnesla pouze tato budova.
I její zdravý rozum však zachvátila naprostá panika, když strop nad nimi začínal pomalu praskat a lidé se kolem nich hnali hlava nehlava, bez ohledu na jejich vysoké postavení. Nemohla jim to mít za zlé, ale strkali do ní tak hrubě, že za chvíli zůstala téměř uvězněná při zdi. Tátova ani její osobní ochranka jim pomoct nemohla, protože je davy oddělily tak, že se přes ně nedostali ani zbraněmi. Ty by vzbudily ještě větší poplach.
Kouřové a policejní alarmy začínaly zběsile pípat, až z toho Leniaře třeštila hlava. Když se jí začínalo stmívat před očima, spatřila východ. Před ním se tísnil bezmocný dav, ale ona byla ven protáhnuta. Svým manželem.
"Děkuji," zasípala a rozkašlala se. Teprve nyní si uvědomila, že se nejspíš nadýchala nějakého jedovatého plynu. V tom zmatku si ničeho nevšimla. Ucítila kolem svého pasu paži, ale nenechala se obejmout. Do očí se jí tlačily slzy. Dala se do běhu. Cestou ztratila jednu karmínově rudou lodičku a u druhé si zlomila podpatek, ale nehleděla na to. Když jí začínal docházet dech, zastavila se a pohlížela na dílo zkázy, které ještě ani nebylo dokončeno.
Jako by se kolem ní zastavil čas. Budovy kolem ní padaly jedna za druhou, kamenitá zem praskala tak, že v ní uvízlo i několik lidí. A celá krajina působila dojmem, jako by snad byla zapálená i obloha. Hořely koruny stromů. Části budov postavené ze dřeva. Vítr, který se jí ještě před chvílí zdál mírný, nyní městem nesl déšť z padajícího kamení, kterému se museli lidé vyhýbat. Ona stála ve středu všeho dění, vlasy jí divoce vlály a nemohla se ani pohnout, jak jí hrůza ochromila.
"Tady jsi," pravil její muž udýchaně. "Díkybohu. Jsi naživu!" Ona však jeho slova ani polibky nevnímala. Zahlédla totiž hned dvě zvláštní věci. Tou ironičtější bylo, že jedna budova z města zatím zkázu přežívala. Malá, kamenná. Věznice.
Právě tam nyní také odváděli viníka celé této tragédie. Stál pouze několik metrů od ní. Neslyšela, co říká, ale poznala, že se přiznává. Nechal si spoutat ruce a se sklopenou hlavou následoval policii. Když procházel kolem ní, zastavil se. Zahleděl se jí hluboko do očí. Leniara nejdříve dostala strach, ale poté v těch jeho spatřila zmatek. Smutek. Lítost. Když už začínala přemýšlet, jestli ho polituje, nebo si na něm vybije vztek, udělal něco nečekaného. Usmál se. Přímo na ní. Ten úsměv odněkud znala, tím si byla jistá. Potřásla hlavou a otočila se ke svému muži.
"Ty ho znáš?" odfrkl si.
Dívka zavrtěla hlavou, ačkoliv si svou odpovědí nebyla příliš jistá. "Možná jsem ho někde někdy zahlédla, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Proč?"
"On s tebou flirtoval," prohlásil Leniařin manžel a dívce začínalo docházet, že žárlí. Začala se smát.
"To ne. Nejspíš si mě s někým spletl. Prosím tě, je to zvrhlý vězeň, který nám podpálil naše město pod nohama. Co se vůbec stalo?"
Muž pokrčil rameny. "Když ho zatýkali, probíhal jsem zrovna kolem. Neustále opakoval, že nechtěl zničit město. Že to byl nevydařený magický pokus mířený pouze na pár osob. Když jsme se ho zeptali, kterých, neodpověděl. Jen prohlásil, že svůj domov měl rád."
"Plakal?" optala se dívka.
"Kdybys tam byla, věděla bys to, zlato. Samozřejmě, že brečel. Každý vězeň hraje na city."
"A nenapadlo tě, že někdy to dělají prostě proto, že jim je líto, že něco provedli?"
"Ty se ho zastáváš?"
"Ne, to ne. Jen jsi pokrytec. Copak ty jsi nikdy v tomto městě nic neukradl, nic nepodpálil?"
"Proč bych to dělal?"
"Lžeš," odfrkla si a uskočilo, protože pod sebou ucítila chvějící se zem.
"Neříkej, že taková křehká víla jako ty by byla schopná něco ukrást. Pokud možno tak, aby si toho nikdo nevšiml." Dívka zaregistrovala, že se jí vysmívá. Vztekle si vyzula i druhou botu a levou rukou si současně prohrábla účes, takže již nevypadala tak formálně.
"Pro tvou informaci," pravila skoro výhružně a mávla botou, jakoby ho chtěla praštit, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. "Jsem mnohem lepší zlodějka, než si myslíš. V mládí jsem tuto činnost hodně provozovala. Je toho hodně, co o mě nevíš. A rozhodně mi již nikdy neříkej, že jsem křehká víla. Kdyby tě to zajímalo, teď jdu za ním. Stejně je věznice budovou, která se propadne jako poslední."
"To nemůžeš. Musíme vzít stráže a…"
Dívka divoce rozpřáhla ruce. "Tak dobře, vytáhneme někoho ze záchrany lidských životů jen proto, aby se mladá senátorka nebála ošklivého vězně? Tak to tedy ne! Když jsem křehká víla, pojď mi ukázat své ohromné mužství a udělejme něco šíleného! Pojď se mnou!"
"To není jen bláznovství, Leniaro! To je ohrožení života!"
"Mrtvá budu tak jako tak," zavrčela dívka a táhla svého muže směrem ke kýžené budově. Ten poznal, že tentokrát to myslí jeho družka vážně a nedovolil si jí odporovat. Vlastně neznal nikoho, kdo by se o to pokoušel, když má Leniara tyto nálady…
Čekalo je však velice nepříjemné překvapení. Přes jednu puklinu v zemi, která byla vlastně propastí, že jste ani na její dno nedohlédli, vedl jediný úzký trám. Obejít se nedala. Leniara se zamyslela, jak se přes ni dostal onen vězeň, ale usoudila, že se zde vytvořila, až když přešel. Přece jen, město se hroutilo velice rychle. Netušila, co jí k tomu vede, ale svou chybu si uvědomila, teprve když vstoupila. Nejspíš vážně potřebovala nějaké to pozdvižení. Ona nikdy nebyla zrozena pro politiku. Zakolísala, ale když rozpřáhla ruce, její rovnováha se vrátila do normálu. Vzpomněla si na své dětství, když se učila chodit po visutém laně. Usmála se. Slova jejího manžela jí však opět přivedla do reality.
"Můžeš mi vysvětlit, co děláš?" Neohlédla se.
"Blázním. A také trochu padám, zvlášť pokud si se mnou budeš chtít zrovna teď povídat," zamumlala a opět se vyvážila. Učinila další kroky. Již je za polovinou…
"Myslíš, že já za tebou půjdu?"
"Ani se o to nepokoušej," odpověděla. "Popros nějaké záchranáře, ať tě dostanou na druhou stranu. Ale budeš si muset hodinu nebo dvě počkat, až ti budou věnovat trochu pozornosti, senátore." Poslední slova pronesla téměř posměšně. Škodolibě si představila, jak svého druha dopálila. Nebyla ani daleko od pravdy.
"Proč to vůbec děláš?" zavolal na ní, nedbajíc na to, že opravdu měla velice blízko k pádu. Zapotácela se a chvíli v ošemetné situaci zůstala stát na jedné noze. Hlavou se jí mihla myšlenka, jestli někdy dělala opravdu něco nebezpečného, kdy jí šlo o život. Rychle jí však zaplašila. Samozřejmě. Když vylezla na nejvyšší strom. Když se pod výstrahou smrtících nástrah ve stylu egyptských hrobek vydala vloupat se do sousedova domu. Jenže to bylo moc dávno. A nyní se mělo ukázat, jestli to bylo příliš dávno na to, aby zapomněla, jak se to dělá.
Dívka pomalu přepadávala na pravý bok. Sice se jí konečně povedlo položit na trám i druhou nohu, ovšem již byla příliš nakloněná, aby se udržela. Dala se do prudkého běhu. Svět kolem ní jako by utichl, přestože se jí přímo za zády hroutilo několik celých městských bloků.
Když cítila, že se již neudrží ani vteřinu, skočila. Problém byl v tom, že pevná zem byla ještě daleko. Dívka dala do svého letu celou energii. Vnímala vzdušné proudy a prosila je, aby jí nesly alespoň několik centimetrů. Když o vlas minula svůj cíl, zatmělo se jí před očima.
Ještě než však stihla zpanikařit úplně, zachytila se o vystouplý kořen. Nebylo to nic moc a narušila tím celou statiku jámy, ale hbitě dokázala vyšplhat nahoru. Stálo jí to spoustu sil a nemusela se ani dívat na své dlaně, aby věděla, že jsou celé zkrvácené. Vtom za sebou zaslechla nějaký hluk. Otočila se jeho směrem.
"Trysky?" odfrkla si, když spatřila, co má její manžel na zádech a domyslela si, že se na druhou stranu dostal právě pomocí krátkodobého letu. "Záchranářům nechybí?"
"Bez obav, tyto nefungují," odbyl ji. "Odpovíš mi tedy na otázku?"
"Mně se zdá, že fungují až moc. A také by ses mě mohl zeptat, jestli jsem v pořádku nebo jestli jsem se zranila. Ano a ano, pro tvou informaci."
Naštvaně zavrtěl hlavou. "Kdybys byla doopravdy zraněná´, nestála bys na nohou. Podívej, já nevím, jakou závadu tyto trysky mají, ale viděl jsem nějakého záchranáře, jak je odhodil s tím, že nefungují."
"Dej mi je," pronesla autoritativním tónem, a když na ní udiveně pohlédl, doplnila se. "Je možné, že je budeme potřebovat. Chci vědět, proč nefungují, aby se to nakonec neukázalo, až to bude otázka života a smrti."
"Neříkej, že umíš i létat s tryskami," zasmál se.
"Teoreticky," odvětila a nasadila si celou soupravu na záda, jako by to byl batoh. Nahmatala tlačítko, které, jak jí bylo kdysi řečeno, přístroj aktivuje a horký plamen jí nadnesl několik metrů nad zem. Proletěla se dokolečka. Nepřišla na žádnou závadu. Zamyšleně zatáhla za páčku, která jí měla dostat výš. K úžasu obou přítomných se však nic nedělo. Zkusmo zatáhla na druhou stranu a snesla se k zemi, přesně tak, jak měla.
"Nefunguje výškové ovládání. Respektive směrem nahoru. Myslím," pravila celkem zbytečně, jelikož to oba viděli.
"Tím pádem bych se neostal nahoru, kdyby mě napadlo sletět níž do propasti," polemizoval Leniařin manžel tichým, trochu vyděšeným hlasem.
"Měl jsi štěstí, že to bylo nastaveno přesně tak, jak jsi potřeboval. Jdeme?"
"Znovu se ptám- co tě vede k tomu, abys navštívila věznici?" Nicméně poslechl a vydal se do kroku směrem ke kýžené budově.
"Napadlo mě, že když ho přesvědčím, aby nám řekl, jak jeho zbraně fungují, dokážeme zabránit, možná se nám povede zachránit pár lidských životů."
"Pokud se ti to povede. Jen marníš čas tím, že si hraješ na záchranářku."
"Já si na nic nehraji," odsekla. "Jen nechci čekat, až mi mé rodné město vybuchne pod nohama."
"Tvá senátorská povinnost to není. Tak proč to děláš?" Nevzdával se. Dívka si povzdechla.
"Prosím, konečně si zvykni, že já to dělám naopak. Povinnosti, které mám plnit, neplním, ale zato dělám spoustu jiných věcí, které nemusím. Copak tebe nikdy nenapadlo, že bys mohl mít vlastní vůli?"
"Já mám vlastní vůli, ale neposlušnost vůči senátu se rovná nefungování země, kterou spravuje."
"Halo! Všiml sis, že by naše město do toho výbuchu fungovalo, natož prosperovalo?"
"Naše území fungovalo dokonale. Do té doby, než ho ten tvůj vězeň vyhodil do povětří."
"Samozřejmě, že se to tak jevilo, když jsi vyšel na ulici jednou za uherský rok a to ještě v polstrovaném kočáře, viď? Kromě toho, ty jsi se mnou šel, aby ses hádal?"
"Ne. Nemohl jsem tě tam nechat jít samotnou."
"Mohu hádat? Že by láska? Nebo snad další SENÁTORSKÁ POVINNOST?" S obrovským důrazem na poslední slova strčila jeden z mnoha svých klíčů do zámku olověných dveří žaláře. Na odpověď nečekala.
"Ve které cele se schovává ten mizera?" zasyčel Leniařin muž. Dívka neodpovídala a kráčela dlouhou chodbou, hledajíc mezi stovkami zatčených toho jediného.
"Koho hledáte?" zeptala se jedna z vězenkyň, zatknutá za nepovolené množství pěstovaných obilnin, pobaveným hlasem a ležérně se opřela o mříže. Dívka kriticky pohlédla na její děravé a špinavé předepsané šaty a mile se usmála.
"Slyšela jsi ty výbuchy? Je za ně zodpovědný jeden vězeň. Zatknuli ho před chvílí. Pokud mi povíš, kde je, obstarám ti nové oblečení."
"To je to, na čem mi nejméně záleží," smutně se usmála žena. "Odvedli ho o pět nebo šest cel doleva odsud. Ráda ti pomůžu. Co se tam nahoře stalo?"
"Děkuji," odpověděla dívka a vydala se určeným směrem, bez kruté odpovědi, kterou by musela ženě říct.
"Měla bys k nim být krutější. Ne je odměňovat," poučil jí její manžel.
"Tímto přístupem nic nezískáš. Akorát je podpoříš v tom, že je celý náš vládní systém špatný a budou se více bouřit," odpověděla dívka popravdě a spatřila hledaného člověka. Zběsile hledala správný klíč asi mezi tisícem dalších. Ty od cel byly vždy označeny zeleně. Zeleně jako plíseň? No tak, nemysli na hlouposti a hledej! Pomyslela si Leniara. Vězeň seděl opřený o zeď a s matoucím výrazem, jenž byl směsicí smutku, beznaděje a radosti, jí pozoroval. Když se dívce konečně povedlo dveře odemknout, okamžitě se zvedl a přistoupil k ní.
"Leniara…" pravil zasněně a natáhl se k dívané ruce.
"Pryč od ní!" rozkázal Leniařin muž, ale dívka mu pokynula na znamení, ať počká. Zadívala se vězni hluboko do očí. Nechala ho uchopit její dlaň. Zavrtěla hlavou a do očí jí vytryskly slzy, které byly zároveň plné smutku i radosti.
"To je to poslední, co bych na světě čekala. Můžeš mi sakra prozradit, jak tě napadlo vypálit naše rodné město?" Nedbala na svého muže a vězně s úsměvem objala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik vám je let?

méně 2.4% (4)
10-12 24.3% (41)
13-15 42% (71)
16-18 15.4% (26)
19-25 9.5% (16)
26-35 1.8% (3)
35-40 1.8% (3)
starší(to jsem zvědavá, kdo by se tu mihl) 3% (5)

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 24. března 2014 v 19:33 | Reagovat

Krásná kapitola:3 A hrózně dlouhá:D tolik textu by mi vystačilo na kapitoly čtyřy, možná dokonce na pět xD
Moc se těším na další=)
Mimochodem, Leniara toho chlápka zná?!:D Na to, že v podstatě spáchal teroristický útok se k němu chová dost mile xD

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. března 2014 v 21:02 | Reagovat

[1]: Já zásadně píši dlouhé kapitoly, promiň...
Další díl se pokusím napsat co nejdříve.
No, ano zná. Není to chlápek. Přečti si prosím předmluvu, tam je to vysvětleno. Ona se k němu chová mile, ale je naštvaná, uvidíš v další kapitole...

3 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 24. března 2014 v 21:59 | Reagovat

[2]: to je spíš moje chyba že. emám čas xD
no já si tu předmluvu četla ale mám hrozně krátkou paměť takže jsem si z toho skoro nic nezapamatovala. musím si to přečíst znova xD
(Což mám taky hned po dopsání tohohle komentu v plánu xD)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. března 2014 v 7:01 | Reagovat

[3]: Aha, tak to se omlouvám. Jenže mě pořád nebaví vysvětlovat věci dokola a dokola. To je vůbec důvod, proč ty předmluvy píši. Snad mě chápeš...

5 Calla Calla | Web | 26. března 2014 v 20:17 | Reagovat

Zeleně jako plíseň?   Tahle věta mě rozesmála. Ani nevím proč. :DD A jinak to byla opravdu super kapitola. Nemohla jsem se dočkat až tady tuhle kapitolu přidáš a dočkala jsem se. A musím říct, že to stálo za to. :)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. března 2014 v 6:49 | Reagovat

[5]: Děkuji ti hrozně moc. Tvé pochvaly si nesmírně vážím.

7 Pet'ulik Pet'ulik | Web | 7. května 2014 v 17:07 | Reagovat

Máš úžasný blog a ty příběhy <333 To je něco!!! :))

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. května 2014 v 17:42 | Reagovat

[7]: Tak to ti hrozně moc děkuji. Pochvala pro mě vážně hodně znamená...

9 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 29. července 2014 v 20:31 | Reagovat

Proč já jen tak dlouho odkládala, než jsem tuhle povídku začala číst? Je úžasná! Strašně jsem si oblíbila Leniaru. Nevím přesně proč, ale působí strašně sympaticky (zatímco ten její manžel působí s prominutím jako úplný blb, moc jsem si ho neoblíbila, ale jak se znám, určitě po dalších kapitolách změním názor)...
Teď si jdu honem přečíst další kapitoly...

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 8:09 | Reagovat

[9]: Já má Leniaru také ráda. ne, a věř mi, že na Allana asi názor nezměníš. blb je to od začátku do konce. Děkuji moc...

11 Bezjmenná Bezjmenná | Web | 2. dubna 2015 v 14:59 | Reagovat

Opravdu moc krasné. Leniaru jsem si velmi oblíbila a nechápu jak si mohla vzít takového blbce (i když si ho asi ne vybrala ona).

12 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. dubna 2015 v 20:50 | Reagovat

[11]: Ona si ho nevybrala, správně. Je to blbec, ale má pro to důvod. Jinak, moc děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama