Osamělé noci- kapitola 5.

29. března 2014 v 12:31 | Karin |  Osamělélé noci
Ahoj. Takže, přicházím - věřte nebo ne, s novou kapitolou Osamělých nocí. Ne, nezačalo sněžit nebo tak něco, prostě mám jen trochu špatnou náladu, takže jsem potřebovala napsat něco, co není zase tak šťastná povídka a napadlo mě, že Osamělé noci již dlouho nepřibyly. Takže, zde máte pátou kapitolu a doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit. Kritiky se nebojím, budu ráda za každý upřímný názor.
P.S.: Doufám, že vám trochu zasněšená povídka nebude v tomto jarním období nějak vadit. Já konkrétně mám asi nějakou vánoční náladu, protože zrovna poslouchám Happy Christmas od Johna Lennona a kromě toho, že mám velký vlakový záchvat, neustále myslím na sníh a led...
Kapitola 5.
Yasminetta
Vybrali prostornou jeskyni. Uprostřed nyní plápolal oheň, ke kterému jsem natahovala zkřehlé, svázané ruce a snažila se zahřát. Cítila jsem, jak se můj tep uklidňuje. Poznal jsem však, že mám horečku. Sice mi v lovecké bundě bylo podstatně tepleji, ale nebyla jsem na takový chlad zvyklá. Neuměla jsem si představit, jak trpí Alexander. Seděl vedle mě se zavřenýma očima, těžce oddechoval a nebýt svázaného zápěstí, objala bych ho. Bohužel terstští vojáci příliš dbali na to, abychom jim neutekli, přestože jsme se nemohli ani hnout.
"Tímto zahajuji poradu, kam s nimi," promluvil Anthony, vyšší s dvou mužských lovců.
"Toho kluka jsme chytili my. Máme na něj nárok. Ve městě čeká odměna," udeřil jeden z vojáků. Všimla jsem si, že Alexander vnímá více, než jsem si původně myslela, protože sebou prudce trhl a otevřel oči.
"Ale ta dívka, Yasminetta, se vykoupila," namítla Claire a lehce se usmála, nejspíš, aby mě povzbudila. Příliš to však nepomáhalo.
"Vážně? Za kolik se ti to povedlo?" uchechtl se vojín a přistoupil ke mně. "Za náramek? Nebo nějaké rodinné dědictví?"
"Za dvacet zlatých," přiznala jsem popravdě a sklopila oči. Nemusela jsem se dívat, abych viděla jejich udivené pohledy.
"Přesněji za dvacet jedna," opravil mě Julian, a vydal se mým směrem. Nejprve jsem netušila, o co mu jde, nicméně když přistoupil k Alexandrovi, věděla jsem to zcela jasně. Sáhl mu na čelo a on pouze na okamžik znaveně otevřel oči. Julian jemně zvedl jeho tělo.
"Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?" obořil se na něj voják.
"Ten chlapec nevydrží příliš dlouho. Neměl by ležet na studené podlaze." Při těchto slovech si ke mně přisedl a jeho horní část těla mi položil na klín. Něco mě nabádalo k tomu, abych ho pohladila po tváři, ale ani kdybych chtěla, nemohla jsem. Nemohla jsem příliš pohnout s rukama. "Odměna za jeho život bude jistě vyšší než ta za smrt. Když ještě nevíme, co s nimi, nemůžeme dopustit, aby se trápil více, než je nutné." Vysvětloval dále a zabalil Alexandera do své náhradní bundy. Já jsem na sobě nesla také rezervní, ovšem od Claire. To byla jedna ze spousty věcí, která dokazovala, že nejsou skrz naskrz zlí, jak jsem si ze začátku myslela. Hlava mi začínala klesat, ale nebylo by dobré, kdybych usnula. Alexander totiž sotva vnímal dění okolo sebe a věděla jsem, že zanedlouho ho únava dostane. Takové stavy jsem znala od lidí z Tertutu.
"Ale za tu dívku byste dostali mnohem větší cenu než dvacet jedna zlatých. Možná i čtyřicet, pokud byste dobře vyjednávali. Jenže jediný, kdo vám ty peníze může dát, jsme my. Do měst nemůžete," usmál se jeden z vojáků vítězným úsměvem.
"Naznačujete, abychom vám jí prodali?" zeptala se Claire nevěřícným tónem, což mě dost zmátlo.
"Navrhujeme vám to. Ten kluk je náš, to je jasná věc, ale tu holku teď máte vy a zadarmo jí asi nevydáte, že?" odvětil vojín.
"A když odmítneme?"
"Prosím vás, kdo by se s ní chtěl vláčet přes celou tuto oblast. Ta holka nic neví, nic nikdy nezkusila. Bude vám přítěží. Kromě toho, pokud to nepůjde po dobrém, budeme nuceni vás zabít."
"To nedokážete," zasmála se Claire suše. "Uprchneme vám. Jako tolikrát předtím."
"Tím pádem ale dostaneme to, co jsme chtěli. Oba budou naši."
Claire se znepokojeně ohlédla po svých přátelích. Julian mi povzbudivě stiskl ruku, ale nepomáhalo to. "Copak vám jde opravdu jen o peníze?" nechápal Anthony.
"Apelování na naše city je naprosto zbytečná námaha. Každý se nějak musí živit. Vy přece děláte to samé."
"To je pravda," přiznala Claire. "Dobře. Protože se známe tak dlouho, přátelé, budu k vám upřímná- myslím, že mohu mluvit za všechny z nás. Myslíme si, že Yasminetta je jiná. Hodně jsme si jí oblíbili. Problém je v tom, že netušíme, jestli bychom jí dokázali prodat." Udiveně jsem na ní pohlédla, ale Julian se usmál.
"Přiznáváme, že většinu z uprchlíků jsme chytili pouze proto, že jsme věděli, že to dříve nebo později stejně uděláte vy a chtěli jsme z toho mít alespoň nějaký zisk. Ale Yasminettu prostě nemůžeme nechat zabít vašim barbarským a naprosto nevybíravým způsobem!" vysvětlovala Claire.
"A toho kluka si chcete vzít proč?" zeptal se voják a viditelně se dobře bavil. Zaťala jsem pěsti.
"Je to Yasminettin přítel. Pochybuji, že bez něj někam půjde," odpověděl Anthony, nicméně jsem pochybovala, že to je celá pravda. Ano, pověděla jsem jim, že mám Alexandera hodně ráda, ale nemyslím si, že to jediné by mohlo hrát roli.
"Je přece úplně jedno, jestli půjde dobrovolně, nebo jí budete muset přinutit násilím!"
"To byste se divili," prozrazovala Claire. "Veidurrové si mohou vůlí zastavit srdce. Ona radši zemře, než aby dělala něco, co je silně proti její vůli. Je zázrak, že zde vůbec ještě sedí." Vlastně měla pravdu. Vždy jsem zůstávala žít pouze proto, že existovala nějaká naděje. Kdyby zmizela, nejspíš bych zemřela, ať už, jak říkala Claire, nebo bez svého vlastního dočinění, pouze vůlí mého vnitřního já.
"Dobře. Tak tedy neodejde bez něj. Ale říkám vám, že ten kluk za to nestojí. Je to slaboch."
"Ano? Našli jste ho snad ležet na zemi, slabého, bezmocného, nečinného?" bránila ho Claire.
"Sedět," upřesnil voják a mě zachvátila panika.
"Jak dlouho tam seděl? Na ledové zemi?" vypravila jsem zděšeně a všichni na mě pohlédli. Vojín poté zavrtěl hlavou.
"To netuším. Když jsme ho našli, téměř nereagoval. Chtěli jsme, aby běžel za sáněmi, ale byl tak vysílený, že to nešlo. Snažil se chovat jako při plné síle, ale sotva nechával otevřené oči. Nemyslel jsem to tak, že není silný obyčejně, to samozřejmě je, když dokázal dělat tertutského průvodce a zatím se nám nepodařilo ho chytit, ale momentálně prostě nemá sílu a minimálně ještě několik týdnů mít nebude. Říkám, že by vám stejně byl pouze přítěží." Znepokojeně jsem pohlédla na jeho tělo. Opět se snažil vnímat, ale čelo se mu nebezpečně lesklo a jeho tělo jako by bylo v jednom ohni.
Julian s ním začal jemně třást. "Kdyby jen to. Mám pocit, že pokud tam byl opravdu dlouho…nepřežije to. To chcete?" V jeskyni zavládlo hrobové ticho. Alexander zanedlouho otevřel oči úplně, ale víčka mu ve stejném okamžiku opět klesla. Dostala jsem o něj nesmírný strach, Hrdlo se mi sevřelo tak, jako ještě nikdy. Hodně lidí mi umíralo přímo v náručí, ale nemůžu dopustit, aby to byl zrovna on. On mi dal naději na nový život, přestože to nevyšlo. Něco takového si ani trochu nezaslouží. Smrt by možná pro něj byla vysvobozením, ale ne tady a ne teď.
"Máš pravdu. Takhle by nejspíš neměl zemřít."
"Neměl. Alexandře, slyšíš mě?" Jemně, téměř nezřetelně, Julianovi přikývl. "Dobře. Jak dlouho jsi seděl na sněhu, než tě našli tertutští vojáci? Na tom, co řekneš, závisí celý tvůj život."
Bolestně semkl rty. "Já…nemám tušení. Už před svítáním…" Po těchto slovech jeho hlava opět bezvládně klesla. V rámci možností jsem se k němu přitiskla. Jeho rytmus srdce byl nepravidelný a těžce dýchal, ale já jsem ho přesto potřebovala slyšet. Zvláštním způsobem mě to uklidňovalo.
"Ještě před svítáním…" zamumlala Claire nevěřícně. "Když od nás utekl, do svítání moc hodin nezbývalo. Musel být už tehdy hrozně slabý."
"On vám vážně zdrhl?" zasmál se jeden z vojáků.
"Myslím, že mě chtěl zachránit," odvětila jsem a zadržovala slzy, které se mi tlačily do očí.
"Je statečný. Jen mi to nedává smysl. Když jsme ho našli, ještě byl při vědomí. Přitom se blížilo poledne."
"Chceš říct, že on v tom sněhu seděl minimálně pět hodin?!" zděsil se Julian.
"Bude to pravděpodobně ještě více," přisvědčil vojín. V jeho hlase jsem neslyšela přímo lítost, ale cosi jako chmury. To mě udivilo, ale koneckonců ho mohlo trápit cokoliv.
"To je hloupost. To by nikdo nepřežil. NIKDO!" odporovala Claire, ale na její tváři byly jasně znát pochyby.
"On musel vědět, že se něco takového stane, když se přestal v takové zimě hýbat. Musel být hodně slabý, pokud to udělal," polemizoval další ze strážců.
"Nebo chtěl zemřít. Myslíš, že by byl schopný natolik přestat věřit ve vlastní síly, že by udělal něco takového?" přidal se k němu Anthony. Nebylo pochyb, že jeho otázka byla mířena na mě.
"Nemám tušení," přiznala jsem. "Popravdě, já ho neznám."
Všechny pohledy, které se na mě dívaly, byly udivené. "Na to, že ho údajně neznáš, se k sobě chováte nějak důvěrně," štěkl po mě jeden z vojáků.
"Opravdu?" podivila jsem se a stočila oči na spícího Alexandera. Uvědomila jsem si, že má vlastně pravdu. Všichni strážci i lovci nás vlastně viděli s výjimkou několika při těch nejdůvěrnějších činnostech, co jsme spolu zatím provozovali. Bude těžké jim to vyvrátit a vlastně to nebylo ani potřeba pro náš život. Ale museli vědět, že já jim nelžu. "Známe se s Alexanderem teprve třetí den. Já vím, že to tak vůbec nevypadá, ale jde o to, že za ty tři dny jsme spolu prožili něco, co není možné ani za celý život." K mému úžasu všichni chápavě přikyvovali.
"Víš, už jsem tuto otázku vlastně položil jemu, ale rád bych to slyšel znovu- vážně jste si mysleli, že vám ten útěk vyjde?" otázal se voják sedící naproti mně.
"Ne," odpověděla jsem bez přemýšlení. "Ale za pokus to stálo."
"Něco takového mi odpověděl i on. Mám další otázku- odkud jsi měla těch dvacet jedna zlatých?"
Pochopila jsem, že mě vyslýchá. Neměla jsem důvod pokusit se lhát. "Nevěděla jsem, že utečeme. Šla jsem nakoupit pro všechny lidi z našeho domu. Vím, že jim ty peníze budou scházet, ale myslela jsem, že například přivedu pomoc a zachráním je, vysvobodím z Tertutu…" Hlas mi na konci selhal a já jsem měla co dělat, abych zadržela vzlyk.
"Jsi rozumná dívka," pochválil mě Julian s úsměvem. "Bohužel je z nás asi jediná. Takže, přecházíme k vážné věci. Ona se vykoupila, takže je naše. O život toho chlapce se očividně nedokážeme dohodnout, takže budeme bojovat." Než jsem stihla poděkovat, přeřízl provaz, který svíral má zápěstí a vrazil mi do ruky své zásobní kopí, to, co mi půjčil i předtím.
"Ta holka vám bude v boji akorát překážet. Kromě toho, kopí proti puškám? Navíc máme převahu."
"Absolvovala rychlokurz. Ale to kopí má pouze proto, aby se stala jednou z nás. Ona nebude bojovat. Kromě toho, kdo říkal, že nemáme pušky?" odpověděl Julian, ale všimla jsem si, že když vytahoval svou zbraň, třásly se mu ruce. Možná jsou opravdu dobří, ale tři proti dvaceti je přílišná menšina. Nikdy jsem netušila, že něco takového udělám, ale koneckonců, dlužím jim to.
"Ne. Pokud chtějí vojáci Alexandera, já půjdu s ním. Žádná krev zde nepoteče."
"Problém je však v tom, že my ho také chceme, Yasmi," odpověděla Claire a zaujala bojový postoj.
"Uvědomujete si, že když se já a Alexander odsud dostaneme pryč, možná vám dokážeme zařídit plnohodnotný život. Žádné zabíjení nevinných…" vložila jsem vše do slov mířených na vojáky. Nejistě na mě pohlédli.
"To se vám nejspíš nepovede."
"Ne," připustila jsem. "Ale vy také potřebujete nějaké světlo, které by vneslo naději do vašich pochmurných životů, které se točí pouze kolem materiálních věcí!"
"Uvědomuješ si, že pokud se do několika dnů nevrátíme i s vámi, začnou po nás pátrat další jednotky?"
"Tak jim utečeme!" navrhla jsem.
"Jejich sáně jsou příliš rychlé. Kromě toho nás obklíčí."
"Máme obrovský náskok."
"Přibližně den a půl cesty. To není nic," odporoval. I kdybychom na to chtěli přistoupit, zkrátka to nejde. K mé úlevě však schoval zbraň a někteří jeho soudruzi ho napodobili. Nemohla jsem uvěřit tomu, že přemýšlí nad mými slovy. Říkala jsem to první, co mě napadlo.
Vojíni se po sobě podívali. "Tvá řeč je překvapivá. Máš pravdu, ale prostě to nejde. Přesto bychom rádi dostali trochu času na válečnou poradu." Všimla jsem si, jak se napětí kolem náš uvolnilo. Julian se dokonce usmál.
"Máš neskutečné charisma. Přesvědčit se je o tom snažíme už celá léta. A je možnost, že pokud najdeme řešení, tak se ti to povedlo. Máš nesmírné právo být lovkyní."
"Děkuji. Ale myslím, že kdyby Alexander neumíral, nedokázala bych to," odvětila jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 30. března 2014 v 11:00 | Reagovat

Úžasná kapitola. Opravdu bych si přála, abych ti mohla napsat dobrou kritiku, ale já tam prostě žádnou nemůžu najít. Tohle je tvůj styl. Tvá osobnost. To jak píšeš.. Prostě tě už poznám díky tvému stylu psaní a zřejmě jsem si na něj tak zvykla, že už tam žádnou kritiku nevidím. :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. března 2014 v 11:18 | Reagovat

[1]: Děkuji ti hrozně moc. Teď jsem se začala usmívat jako idiot :-D
Mimochodem, pokud soudíš mou osobnost podle postav, tak to je scestné. Kdybych já byla postava, věř mi, že bych byla příšerná anti- Marry Sue...

3 Calla Calla | Web | 31. března 2014 v 6:34 | Reagovat

[2]:  Ne, podle postav ne, ale podle toho, jak píšeš. Že ráda popisuješ a jakým stylem... Že nepoužíváš sprosté výrazy (jenom občas, ale když to srovnám třeba semnou..) :DD Tak.. já nevím.. Mám z tebe strašně příjemný pocit. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. března 2014 v 6:43 | Reagovat

Ani nevíš, jak se teď červenám. Opravdu si tvé pochvaly vážím. Děkuji moc. Mimochodem, já vím, že opakuji slova, dokonce si uvědomuji, kde přesně, ale to proto, že neznám žádná synonyma a prostě to jinak nejde...

5 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 19:42 | Reagovat

Vážně zajímavá kapitola! Jednu chvíli jsem byla, tak začetla, že jsem nevnímala svou mamku jak na mě křičí "pojď uklidit myčku," teprve když došla ke mně a zaklepala mi na rameno. Nevypadala moc spokojeně. To už jsem odbočila. Dnes je tvoje povídka na programu. Budu jí číst místo knížky!

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 8:56 | Reagovat

[5]: Tak za to se omlouvám, neměla jsem to v úmyslu :-)
Děkuji moc! Jsem ráda, že se ti to líbí. Tvé pochvaly jsou hřejivé.

7 Annette Annette | Web | 19. července 2017 v 10:27 | Reagovat

Ako sa dostať bezplatný iPhone6S? Veľmi jednoduché! Podrobností WEB!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama