Duben 2014

Hrana života- 6. kapitola

30. dubna 2014 v 21:52 | Karin |  Hrana života
Takže, přicházím s novou kapitolou Hrany života. Je psána přesně tak, jak nesnáším, čili nadvakrát, protože pak zapomenu, u které dějové části že jsem to skončila a co jsem už čtenářům všechno prozradila, a musím si to celé číct od začátku. p Psáno tedy přesně po částech oddělených onou těčkovanou čárou. Je to vlastně jeden velký rozhovor, nejprve mezi Cassillerem a Leniarou, poté Cassillerem a Arimerem (a nechtějte vědět, jaká šílenost mě napadla do další kapitoly, na kterou se nesmírně těším). Kažodpádně, snad se vám bude líbit, budu ráfda za každý upřímný názor, kritika je vítaná...
6. kapitola
Světlo duše
Dívčiny podpatky hlučně klapaly kamennou chodbou. Cassiller se zvědavě otočil a počkal, až ho Leniara dožene. Dívka byla v podstatě ráda, že nemůže popadnout dech, protože stejně neměla nejmenší tušení, co chce říct. Mistr netrpělivě přešlápl.
"Děje se něco?"
"V podstatě ne," promluvila Leniara konečně. "Chtěla jsem ti pouze říct- děkuji. Totiž, asi bych nemohla, vědět, proč jsi to udělal, viď?"
Cassiller udělal něco v jeho případě naprosto nepochopitelného. Povzdechl si. "Možná bys vyhrála i tak." Dívka na něj pohlédla s pozvednutým obočím. "Dělal jsem mnohem více chyb než včera. Ty sice také, ale nebylo jich tolik. Chtěl jsem to ukončit. Vím, jak tě celý ten turnaj trápí. Omlouvám se. Neměla to být marná naděje."
"Já jsem nevěřila, že jsem vyhrála díky sobě," přiznala.
"To jsem rád. Totiž, šlo vlastně o to, že mi tě bylo líto." Dívka zděšeně vrtěla hlavou. "Možná mi nevěříš, ale je to tak. Nechtěl jsem, abys ještě zemřela. Chtěl jsem to odložit ještě o jeden den. A navíc si chtěl promluvit s Arimerem."
"Dobře. A pravý důvod?"
"To byl ten pravý důvod. Také samozřejmě ukázat tvému otci, že o jeho nabídce ani neuvažuji." Leniara se na něj nevěřícně usmála.
"Je to realita, nebo sen?"
"Vyber si," odpověděl jí a po tváři mu na okamžik proběhla stará známá mazanost. Ihned však zmizela. "Nejspíš nám měli zakázat se během hry stýkat. City jsou zákeřná věc."
"Co tím chceš říct?" zeptala se Leniara zdráhavě.
"Co myslíš? Stali se z nás přátelé."
"Ne…totiž…já nevím, co ti na to říct. Děkuji, Cassillere."
"Za vztahy se neděkuje."
"Proč také? Jsou to nejhorší, co nás mohlo potkat. Kdyby nebylo lásky, nic z toho by se nestalo." Cassiller uznale přikývl.
"Jsem rád, že si to uvědomuješ. Poslyš, vážně se nehodláš vzdát?" Leniara převrátila oči.
"I ty, Brute?"
"Tvá inteligence je světoznámá. Citováním Césara už na mě dojem neuděláš." Ušklíbl se. "Ne, podívej- já tě nepřesvědčuji, abys to udělala. Pouze se ptám, jestli sis to náhodou nerozmyslela. Jednáš z lásky, nebo pýchy?"
"To bych také ráda věděla. Kam vůbec jdeš? Někdo postavil náhradní schody?"
"Kéž by."
"Máš pravdu. To by byla přílišná naivita. Kdyby byla naše vláda k čemu, už by lidé nepadali z lávek."
"Popravdě, zatím není znám případ, že…"
"Nevyhýbej se otázce."
"Vážně tě to zajímá? Vždyť jsem ti to před chvílí řekl. Promluvit si s Arimerem. Mám mu něco vzkázat?" Leniara na něj zůstala ohromeně zírat. Nenapadlo jí, že by to mohl myslet vážně.
"Blufuješ?"
"Proč bych se s tím namáhal? Takže?"
"Vyřiď mu, že ho miluji a…vlastně, víš co? Vykašli se na to. Slova jsou k ničemu a tobě nehodlám něco důvěrného prozrazovat. Prostě se ho zeptej, proč nechce, abych to vzdala. On to pochopí. A radši odejdi, než se budeš vytahovat, že ty tam můžeš, a já ne."
"To je rozkaz, vážená senátorko?" usmál se.
"Možná. Ale lezeš mi na nervy."
"Děkuji. To je účel." Jeho tvář náhle zvážněla. "Takže kdyby nechtěl, ty bys to vzdala?"
"Do toho ti v podstatě nic není. Ne. Ale uvažovala bych o tom. Ale pravda je taková, že pýcha mi to nedovolí. Vlastně jsi to vystihl přesně."
"V pořádku. Na tvém místě bych nejspíš udělal to samé. Ale než půjdu, chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat- chápeš mé důvody, proč tě nemohu nechat vyhrát celou hru?"
Dívka se stávala čím dál zmatenější. "Záleží na tom? V podstatě ano. Stejně by ti to nikdo nevěřil, že jsem prohrála. A ty tedy neuvažuješ o podvodu?"
"Nemám to zapotřebí," pravil a zákeřně se pousmál. "I když existuje malá šance, že vyhraješ. Ale je lepší férově prohrát, než vyhrát špatnou cestou. Copak ty by ses k tomu někdy snížila?"
"Kdybys to udělal i ty, možná. Ale pravděpodobně by se na to přišlo. Kromě toho, pokoušíš mou trpělivost?"
"A ani nedošlo na vytahování," odvětil s hraným smutkem. "Zatím se měj. A ještě něco- nepůjčila bys mi prosím klíče?"
Leniara se pobaveně usmála a podala Cassillerovi žádanou věc se slovy: "Už jsem myslela, že sis nějaké ukradl."
"Nebyla příležitost. Moc ti děkuji."
Zatímco se dívka procházela v ruinách hotelu, ponořená ve vzpomínkách na Arimera, Cassiller překonával překážky vedoucí k věznici.
……………………………………………………………………………………………

Mistr si pomalu, ale jistě přiznával, že držení rovnováhy nepatří mezi jeho nejsilnější stránky. Chtě nechtě cítil obdiv k té mladé senátorce. Častokrát jí pozoroval a divil se její lehkosti. Jeho překonávání překážek spočívalo spíše v plazení a kymácení se ze strany na stranu, sem a tam. Nakonec tam však díky přirozenému citu pro rychlé kdejakých učení věcí dorazil.
Když se ocitl v temné, zapáchající budově, již byl celý udýchaný a zpocený. Z končetin mu odcházel cit a netušil, jestli ze sebe dokáže něco vypravit. Přesto se však pomalu, ale jistě blížil k cíli. Netušil přesně, kde se vězeň nachází, ale jak se ukázalo, nemusel se ani ptát. Poznal ho. Když klíč, který si půjčil od Leniary, zarachotil v zámku, Arimer vzhlédl a v očích mu zazářila čirá panika. Prudce se postavil.
"Co se stalo?" zeptal se. "Leniara…žije?"
"Samozřejmě. Vždyť si to viděl sám. Vyhrála. Vzkazuje ti, že tě miluje," odpověděl mu Cassiller a usedl na lavici. Ihned však vstal, když ucítil, jak se mu její hrany nepříjemně zařezávají i přes látku do kůže. V duchu proklel lidi za to zodpovědné, že je neobrousili.
"O-opravdu?" odpověděl vězeň po chvíli. A uvidím jí ještě někdy? Myslím před popravou." Cassiller zaváhal. Přemýšlel, jestli mu řekne pravdu, ale lhát mu bylo proti srsti, a navíc si chtěl ověřit, kolik citů se v tomto viníkovi skutečně skrývá.
"Mám pocit, že ne. Přemlouval jsem jí, ale ona se nechce vzdát."
"Také bych si to přál," přiznal Arimer a zaváhal, kolik tomuto muži smí říct. Vlastně ani netušil, proč za ním přišel, přestože věděl, o koho jde. Usoudil však, že nemá co ztratit. "Jenže Leniara je příliš tvrdohlavá. I kdybych jí prosil, ať to nedělá, neposlechla by mě. Jen by se tím trápila. Znám ji."
"To bude nejspíš pravda. Uvědomuješ si, že kdyby nebylo tebe, nic z toho by se nestalo?" Arimer sklopil oči a nechal si do tváře spadnout závoj vlasů, aby nebylo vidět třpytění jeho slz.
"Jsem si toho vědom." Doufal, že zakolísání v jeho hlase nebylo příliš zřejmé. Ztěžka dosedl na sedadlo.
"Poslyš," oslovil ho Cassiller a rozhodl se na okamžik změnit téma, protože nechtěl Arimera ponížit více, než bylo nutné. Což by vyvrcholení pláče jistě znamenalo. "Jak se na té…věci sedí, aby to nebylo nepříjemné?" Arimer se přes slzy pousmál, přestože Mistr nemohl jeho výraz vidět.
"Je to o zvyku," odvětil nakonec. "Ale proto jste nepřišel."
"Tykej mi, ano? Nicméně máš pravdu. Přišel jsem si vlastně vyslechnout tvou verzi příběhu. Senátoři mi sice něco málo prozradili, ale jejich teorie má díry." Zaváhal, ale nakonec zůstal stát.
Vězeň si povzdechl a nenápadně se pokusil setřít si slzy. "Já jsem nechtěl vypálit město."
"Samozřejmě. To mi došlo podle toho, jak se trápíš. A jak tě Leniara miluje. Spíše by mě zajímalo, jak jsi to provedl. Říkají, že máš spojence v jiném městě. Ale jak se dostali přes vojenskou ostrahu."
Arimer k němu překvapeně vzhlédl. "Koho že mám kde? To by ale přece nešlo! Ne, ne. Podílel jsem se na tom jen já. Přísahám. Magickým postupem jsem upravil vodní bomby tak…"
"To je v podstatě jedno," přerušil ho Cassiller a spolkl přiznání o tom, že by žádnému postupu stejně neporozuměl, protože on s magií i chemií nejsou přátelé. "Takže to bylo plánované, a přesto jsi to nechtěl udělat?"
"Ano! Ne! Zkrátka- neměl jsem v úmyslu zničit celé město."
"Takže máš něco proti konkrétní čtvrti? Nenávidíš například…"
"Těsně vedle. Proti konkrétním lidem. Chtěl jsem zničit Senát." Cassiller překvapeně zdvihl obočí.
"Ale Leniara je senátorka!"
"To já vím. Jenže při celém tom plánování jsem na ní zapomněl."
"Proboha! Ty spácháš v podstatě teroristický útok a zapomeneš při tom na svou životní lásku?!"
"Ona ale není…neviděli jsme se sto padesát let…"
"Vzdálenost ani čas v pravém vztahu nic neznamená. Já jsem například svou milou nespatřil tři sta let, což je dvakrát více!" Teprve poté si Cassiller uvědomil, co vlastně prozradil. Bylo to jedno z mnoha jeho dobře ukrývaných tajemství. "Zapomeň na to. Jde o to, že i tak vím, kým je, a kdybych chtěl zaútočit na banku v Rikuru, určitě bych si zjistil nějakou chvíli, kdy prostě bude mimo ní."
Arimer přibližně tušil, co se Mistrovi odehrává v hlavě, ale rozhodl se to nechat být. "Leniara je na mě stále naštvaná?"
"Nemyslím si. Alespoň ne ze srdce. To by nehrála o tvůj život. Ale dost se jí divím. Něco takového, co jsi udělal, já bych neodpustil ani své…milované." Cassiller si se zděšením uvědomil, že při tom rozladění málem prozradil její jméno. To nesmělo za žádnou cenu vyjít na světlo světa.
"Děkuji za upřímný názor. I já jsem jejím chováním překvapený. A dojatý."
Mistr se zamyslel nad dalšími slovy. "Nemá cenu tě dále ponižovat. Řeknu ti ještě něco- Leniary sis měl vážit, když si měl šanci. Já nemohu prohrát i zítra. Jedna prohra a ztratím vše, co jsem kdy miloval. Nevrtej se v tom, ale je to prostě tak. Já si o tobě nemyslím, že jsi v hloubi duše špatný, ale nemohu nic udělat pro to, abys žil. Pravděpodobně budete spolu i v posmrtném životě. O nic v podstatě nejde. Nebo máš na tomto světě snad něco, na čem ti záleží více než na ní?"
Arimer si vlastně uvědomil, že ten muž má pravdu. Jeho poměrně milé chování ho naprosto odzbrojilo, a věci, které říkal, byly hlubší než jakékoliv útěchy. "Vlastně ne. Děkuji, Cassillere. Leniara se s tím také smířila?"
"To netuším. Mluvili jsme spolu třikrát v životě." Již nedodal, že mu vším připomíná právě jeho lásku, ani to neměl v úmyslu. Když to však již prozradil první bytosti, opět se mu vybavila její ostře řezaná tvář. Její ametystové oči. Její husté kaštanové kadeře. A hlavně vlídná slova. Polibky. Zatřásl hlavou, aby odehnal všetečné vzpomínky.
"Možná si nezasloužíš zemřít. Budu na tebe vzpomínat v dobrém, příteli. Jenže teď chci ještě něco říct tvé družce, takže se uvidíme až na posledním turnaji. Snad budeš mít v příštích životech více štěstí."
"Já netuším, co ti na to odpovědět. Snad znovu děkuji. Já tobě přeji, aby ses ještě někdy setkal s ní."
Cassiller se ušklíbl. "To se nestane. Ale děkuji, také. Mám Leniaře něco vyřídit? Ale nezvykejte si, že budu váš poštovní holub!"
Arimer se nejistě usmál. "Neměj strach. Snad jen, že jí miluji. A že je mi všechno moc líto. Také, že to nemusí dělat. Nemusí zemřít."
"To bude jako mluvit se sochou, ale budiž. Měj se."
Arimer vlažně odpověděl na pozdrav. Když se však dveře zavřely, napadlo ho, že navzdory jeho slovům musel Cassiller s Leniarou mluvit mnohem častěji. Málokdo dokáže takto přesně určit, jak bude reagovat, a co nemá smysl. I sám Arimer se v těchto věcech mnohokrát mýlil. Tak proč mu to Mistr nepřiznal?
Cassiller se naposledy nenápadně ohlédl po vězni. Když viděl jeho slzami zmáčenou tvář sevřenou v dlaních, bolestivě ho bodlo u srdce. Chtě nechtě mu tito dva nesmírně přirostli k srdci. Tolik mu připomínali jeho samého a Ermiellu…

Hvězdné míle- kapitola 3.

27. dubna 2014 v 20:45 | Karen |  Hvězdné míle
Jsem zde s další kapitolou Hvězdných mílí. Nejsem si jistá, jestli je to logicky možné, takže kdyby vám to nesedělo, neváhejte to napsat. Doufám, že se vám to bude líbit. budu ráda za každý smysluplný komentář!
3. kapitola
"Za jak dlouho tableta přestane účinkovat?" pomyslel si Dieter nevesele. Dokud se nedočkal odpovědi, netušil, že to pravil nahlas.
"Za tři hodiny," odpověděla mu dívka ležící před ním na podlaze. Samozřejmě, zapomněl, že mozky fungují jinak. Lépe vám vypočítají logické věci, ale na druhou stranu si nedokážou vytvořit žádný názor. Proto mu to dokázala přesně říct. Nejspíš jí v paměti utkvělo toto číslo, když jí ho naposledy říkal. To byla také pod vlivem Pembunutia, ze stejného důvodu jako dnes.
Stále měla světlé, rovné vlasy. Modré oči. Štíhlý pas. Kostýmek. On měl zase oblek a vyčesaný účes. Přesto se v Dieterovi vzedmula vlna nostalgie. Samozřejmě, že on byl nyní zoufalý a jeho bývalá družka pod vlivem té zkaženosti, ale přesto mu něco připadalo, že je zase jako dříve. Že je svět zase v pořádku. Zatřásl hlavou.
"Samozřejmě, děkuji. Já jsem to věděl, zkoušel jsem, jestli to víš i ty." Popravdě, zapomněl to, ale věděl, že ke zdrogovaným lidem se musí chovat, jakože je on ten dokonalý. Ingiena nějak nereagovala. Dieter na okamžik ucítil zvláštní chladný, bolestivý dotek na svém srdci, ale ignoroval ho. Emoce by neměly existovat.
Chvíli tam jen tak seděl a pozoroval jí. Jak tam sedí, kouká na něj, nehybně jako socha. Věděl, že jí nic neschází. Dokonce se jemně usmívala. On se však začínal nudit. Vytáhl z kapsy dotykový přístroj a chvíli pouze pozoroval vesmírné lodě opouštějící bitvu. Boj, který jejich svět prohrál. To se samozřejmě nesmí do oficiálních médií dostat, vypukla by hysterie. Musel lidem lhát. Znovu.
Zanedlouho však dostal nepříjemný pocit i z toho. Sváděl to na fakt, že se právě nebaví, když sedí zde ve sklepení a čeká, až se jeho sekretářka dostane z vlivu jedu, který jí podal. Věděl, že to by mu neprošlo ani u senátorů. Ale udělat to musel. Věděl také, že kdyby to nechal být, Ingiena by vzdorovala. To si nemohl dovolit. Takto jí alespoň částečně uklidní. Věděl, že nejedná správně, ale bylo to nutné.
Jediné, co si připouštěl, že ho mrzí, byla ta věc, že ho viděla. Byla si vědoma toho, že on jí podal tu tabletu. Ne jako minule ani předminule, kdy někomu rozkázal, aby to udělal za něj. Netušil, jestli ho bude ještě mít alespoň trochu ráda. Na její nenávisti mu nezáleželo, ale nebylo by správné nemít rád Vůdce, kterým on byl. Mohlo by to vést ke vzpouře. Z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu však doufal, že jí přesvědčí, tím pádem jí nebude muset zabít.
Zívl a protáhl se. V tom okamžiku ho napadl bláznivý nápad. Natáhl se pro papírový rodokmen. Zrovna se ho chystal rozprostřít a prohlédnout, když dívka vedle něj opět promluvila.
"Co to je?" Vyděšeně na ní pohlédl. Na malý moment ho napadlo, že otupělost po "léku" jen předstírá, ale její nepřítomný výraz v očích hovořil o opaku. Sice střídavě pozorovala dokument v jeho rukou a Dietera samotného, ale její pohled byl příliš rozostřený. Ani kdyby byla sebelepší herečka, toto by nedokázala. Nikdo to nedokáže. Tím se mu alespoň ukázalo, že když neberete Pembunutium pravidelně, jakousi vlastní vůli ještě máte. Ne natolik, abyste se naštvali na Vůdce, ale očividně stačí k tomu, aby se zajímala, proč třímá v dlaních ještě papírový arch.
"To nic. Budu si zjišťovat nějaké informace. Pojď se dívat, co z oho vyjde, se mnou." Byla to pouze výzva, ale že si to Ingiena vyloží jako rozkaz, mu došlo až poté. Obezřetně si k němu přisedla a zadívala se do monitoru jeho přístroje.
"Jak si přejete, Vůdce," pravila a Dieter se zamyslel, jestli má cenu namáhat si s tím, připomenout jí, že mu má tykat. Usoudil, že ne. V jejích očích byl nyní skutečný Vůdce, skoro jakoby ani nebyl stejné bytosti. Iluze by jí stejně nezkazil.
Zkusmo do klávesnice napsal několik jmen. Tím pádem se dozvěděl, že většina té jeho "ztracené" rodiny je mrtvá. Vlastně úplně všichni. Nezarmoutilo ho to. Smrt je přirozenou součástí života. Lež, že umírat je nepřirozené a že se musíme snažit zůstat zde co nejdéle, bez ohledu na to, kolik toho dokážeme, je pro obyčejný lid. Dieter si však občas musel připomínat, že jsou to lži, aby jim nakonec sám neuvěřil.
Napsal tedy poslední jméno. Dívka mu stále hleděla přes rameno, tiše a nehybně. Nepřikládal tomu velkou naději, věděl, že spíše zabíjí čas, ale rozklikl počítačovou stránku. Pochopitelně ne tu určenou pro lidi, ale tu, ke které mělo přístup jen několik vyvolených, jako byl on. Srdce mu vynechalo několik úderů, když spatřil zásadní informaci: živá. Bydlící v tomto městě. K jeho smůle však naprosto obyčejná občanka, pracující v továrně vyrábějící součásti vesmírných lodí. Tím pádem bude pod vlivem Pembunutia. Dieter si povzdechl. Možná našel svou sestru a zase jí ztratil. I kdyby nevzbudil příliš pozornosti tím, že mluví s podřadnou, příliš by tím nezískal. Snad jen kdyby…
Rychle tu myšlenku zaplašil. Pohlédl na Ingienu. Pokusil se usmát i přes depresivní náladu, kterou cítil. Úsměv mu oplatila, ale nebylo na něm nic staře oslňujícího a hřejivého. Jednalo se zkrátka o normální výraz nadopované bytosti.
"Chtěla jsi dobrodružství? Máš ho mít," zamumlal a popadl dívku za ruku. Zaváhal, ale v tom ho napadla spásná myšlenka. Pustil ji. "Počkej tady!" rozkázal. "Hned se vrátím." Běžel dlouhou, předlouhou chodbou, popojel o pár pater několika výtahy, až se dostal do místností, kde bydlel. Rychle našel kýženou věc a vydal se zpět ke sklepení. Naštěstí se nikdo nedivil senátorovi, který zmateně jen tak pobíhá sem a tam po sídlu. Určitě si mysleli, že má nějaké důležité jednání. Kéž by, ušklíbl se Dieter pro sebe. Alespoň by nedostával tak bláznivé nápady. Nebo by možná také potřeboval dávku Pembunutia…
Podal jí obrovské sluneční brýle. Snad to nikomu nebude podivné. Koneckonců, mohla je mít pro cokoliv. Dnes sice nebyl jeden z těch dnů, kdy byly potřeba, to když se to přehnalo s intenzitou umělého slunce, ale existují například i lidé, kteří tyto brýle nosí, protože se jim nelíbí jejich barva očí, nebo jsou po oční plastické operaci. To druhé by u Ingieny bylo i pravděpodobné. Jedině Dieter věděl, že nikdo nesmí získat podezření, že je pod vlivem tablet. A nejlépe se to poznává právě podle výrazu v očích.
"Nasaď si je. Až vyjdeme ze sklepení, nemluv, na nic nereaguj a jen mě následuj. Čekej na další rozkazy," poručil jí. K jeho úlevě se na nic dalšího neptala. Nevěděl, jak by to vysvětlil, když ani on sám nevěděl, proč to dělá. Nejspíš se prostě musel přesvědčit, že Sionellia skutečně existuje. Alespoň si myslel, že je to proto. Něco mu však našeptávalo, že jsou v tom jakési city. Potlačil ten záhadný hlas s tím, že on si přece nemůže dovolit cítit emoce!
Přesně jak očekával, dostali se ven bez sebemenšího problému. Podle jeho hodinek se blížil konec časových směn. Jeho plán byl jednoduchý. Z pokoje si totiž nezapomněl vzít ještě jednu věc- klíče. Univerzální klíče. Podle informací z počítače zamířil k jednomu z obytných domů, do správného bytu. Alespoň v tom doufal. Nezbývalo, než vyčkávat. Načasoval to tak schválně. Po večerech vliv "léků" slábne, snad se mu povede si s ní inteligentně promluvit. Zároveň však zjistil, že omámení tabletou, kterou podal své sekretářce, končí za půl hodiny. Měl jí dát jednu ze silnějších. Tato byla velice slabá, normálním lidem se podávala před nějakými deseti lety, kdy to ještě stačilo. Nepochyboval, že až Sionellia přijde domů, Ingieně se podaří vliv zlomit. Jen doufal, že s výčitkami počká na vhodnější dobu, až budou sami.
Pořádně si prohlédl pokoj. Téměř jako všechny byl nesmírně strohý. Jednalo se o obývací místnost. Stěny, strop i podlaha byly pokryty kovem, uprostřed se nacházela jen sedací souprava, nízký skelný stůl, malý koberec a o kousek dále televize. Nezbytná součást. V druhém rohu stál počítač. To bylo kromě skříní v podstatě vše. On však neměl ve svém senátorském sídle nic o moc lepšího. Na zmiňovanou pohovku se usadil a pokynul Ingieně, aby ho následovala. Nezbývalo, než čekat.
Plán se odvíjel přesně podle jeho očekávání. Zrovna, když začal z pohledu jeho bývalé družky mizet nepřítomný výraz, mezitím, co on se s ní snažil zapříst jakýkoliv rozhovor, dveře se otevřely. Dívka, která v nich stála, na ně pohlížela se šokovaným výrazem. Dietera napadlo, že pokud si nic nenamlouvá, byla mu dosti podobná.
Samozřejmě, že na sobě měla pouze pracovní uniformu, na rozdíl od Dietera v obleku. Ale její oči byly úplně totožně tyrkysové. Sice měla světlejší odstín vlasů než on, nebyl černý, ale téměř kaštanový, ale rysy se opět shodovaly. Stejně vystouplé lícní kosti, stejný nos po otci. Stejně tvarované rty po matce. Dieter rychle zamrkal, jestli se mu to pouze nezdá. Chvíli tam jen oba stály, s otevřenými ústy. Jako první k Dieterovu úžasu promluvila Ingiena.
"Tak dobře, a nechce mi tady NĚKDO vysvětlit, co se děje?" Dieter na ní překvapeně pohlédl. Věděl, že otázka je mířena na něj. Očekával jí, ale přesto ho trochu zarazilo, když přišla. Protože ještě přesně nevěděl, jak odpoví. Bylo to těžší, než se při promýšlení zdálo.
"Jmenuješ se Sionellia Mightová?" položil příchozí dívce zásadní otázku. Ingieně se rozhodl odpovědět později. Na chvíli se mu mihlo hlavou, proč si jejich shodného příjmení nikdy nevšiml. Muselo se přece ocitnout ve spisech! Nejspíš na takové věci již přes samé povinnosti nehleděl.
Jmenovanou na okamžik napadlo, co dělají cizí lidé v jejím bytě, ale o pár sekund později v nich poznala Vládce. Ti zde samozřejmě mohou chodit, kdy se jim zachce. Dívka na okamžik pomýšlela na to, že by se jich rovnou zeptala, co zde chtějí, ale nakonec pouze přikývla na Dieterovu otázku. Poté si vzpomněla, že by jim měla vyznat respekt. Lehce se uklonila.
"Vítám vás ve svém obydlí. Děkuji za návštěvu. Je mi potěšením vás spatřit."
"To je v pořádku," pokynul jí její muž, aby se postavila. "Nechceš se jít převléknout, pokud možno do něčeho pohodlného?" Dívka pochopila rozkaz a vydala se k ložnici se skříní plnou oblečení, kde začala zběsile hledat něco alespoň trochu formálně vypadajícího.
Ingiena na Vládce pohlédla se směsicí zloby, strachu a obav.
"Začni s výčitkami, prosím," zašeptal, aby ho Sionellia neslyšela. "Ale bylo to nanejvýš nutné. Nerad bych tě zabil."
"Já-nemám na to slov!" vyprskla sekretářka. "To, co jsi udělal, jako už tolikrát předtím, pro to není omluva. Myslíš si, že ti zase odpustím?"
"Ponižovala jsi Vládce."
"Samozřejmě. Na vině jsem opět já. Nech to být," zavrčela s hranou lehkostí. "Můžeš mi říct, kde jsme, a co zde děláme?"
"Dobře," začal, když v tom momentě vešla Sionellia do místnosti, v úzkých černých kalhotách a modrém zdobeném tílku. Nebylo to nic moc, ale nic lepšího narychlo nenašla. Dieter k dívce přistoupil. Ingiena také vstala, s pažemi založenými na prsou. "Já jsem Vládce, toto je má sekretářka. A ty jsi má sestra, Sio." Omluvně pohlédl nejdříve na ní, pak na Ingienu. Sionellia nic neříkala. Zkratka jejího jména jí něco říkala, přestože ho neslyšela již léta. Ale nejspíš to byl omyl. Ona není Vládkyně. Ten muž si jí nejspíš s někým plete.
"Musím si vzít tabletu," pravila dívka, protože poznala, že se jí hlavou míhají pochybné myšlenky. V tu nejhorší možnou chvíli.
"Ne!" zakřičel Dieter i Ingiena unisono. Překvapeně na ní pohlédl. Rozkaz na jeho sestru zafungoval
"Toto asi bude nějaké nedorozumění," vysvětlovala sekretářka. "Jak jsi přišel na to, že tato dívka je tvá sestra?" Dieter si až nyní uvědomil, že bytosti pod vlivem Pembunutia si nepamatuje, co se kolem ní děje.
"Pomocí rodokmenu. Papírového. Našel jsem ho. Podívej, Sio. Jsem sice Vládce, ale také tvůj bratr. Věříš mi?" Dívka na něj z úzkostí pohlédla. Nechápala, co po ní chce. Jistě se muselo něco stát. Třeba jí otravují sny. Ano, jistě to bude sen. Proto se musí probudit. Když zjistila, že nemůže, do očí jí vyhrkly slzy.
"Nech toho. Nevidíš, že jí trápíš? Máš ten rodokmen s sebou?"
"Samozřejmě," odpověděl a vytáhl z kapsy kus papíru. Věděl, že jedna z nich po něm bude chtít důkaz. Když se Ingiena dostala až k poslednímu řádku, rodokmen jí vypadl z rukou. Sionellia ho sebrala z podlahy, aniž by si uvědomila, co dělá. Koutkem oka zahlédla své jméno vedle jména nejslavnějšího vládce- Dietera. Ještě více vytřeštila oči. Až nyní jí došlo, že vlastně nikdy neznala jeho příjmení. Nyní jí však pohltil strach, že udělala něco, co neschvaloval. Pohlédla na něj.
Překvapilo ji, když však jen nastavil ruku. Uvědomila si, že je skutečně tak laskavý. Proč také ne? Proč by o jeho povaze někdo lhal? Usmál se na ni. Opatrně mu papír podala. Pustila ho sice předčasně, on měl ale rychlé reakce a zachytil ho v letu. Až nyní si dívka uvědomila, jak se jí třesou dlaně.
"Ty ses chtěl přesvědčit, že existuje?" zeptala se Ingiena. Otázka byla mířena na Dietera. Ten pouze omámeně přikývl. Dívka si pomyslela, že je podivné, že sekretářka tyká Vládci, ale rychle to zaplašila. Koneckonců, ještě divnější bylo, proč jí zakazují vzít si lék, když je nemocná, ale jistě i to bude mít racionální důvod.
Vládce se zhluboka nadechl. "Kde mám začít? Pravda je taková, že normální lidé jsou zkrátka občany. Ale ty jakožto sestra Vládce tam prostě nepatříš. Nechápu, jak se to mohlo stát. Pembunutium na tebe fungovalo?"
"To funguje na všechny. Nech tu dívku být. Nevidíš, že jí ubližuješ? Ona neví, jak ti odpovědět. Prostě víš, že existuje," vrčela Ingiena. Sionellia tiše pozorovala vzrůstající hádku.
"Ne. Když jsem jí našel, myslíš, že prostě jen odejdu?"
"Měl bys. Jsi přece Vládce."
"Ale ona nemá být občankou, chápeš to?!"
"Musí to mít nějaký rozumný důvod!"
"Nemá! Pochop! Je to stejné, jako se vším! Jeden velký nesmysl!" Teprve, když to řekl nahlas, uvědomil si svou chybu. Obě ho pozorovaly. Sionellia se zvídavým výrazem, Ingiena se špatně potlačovanou panikou."
"Sio-řeknu to pro začátek takto," pravil a cítil se najednou hrozně slabý. "Nic v tomto světě není myšleno tak, že bude v pořádku."

Konec zkouškám aneb Když si profesoři spletou testy

23. dubna 2014 v 21:00 | Karina |  Deníček
Abych to uvedla na pravou míru- mnozí z vás tuší, že včera a dnes jsem skládala přijímací zkoušky. Včera na gymnázium v Orlové, dnes taktéž na gymnázium, ovšem v Bohumíně. Kupodivu jsem narozdíl od většiny lidí nebyla nějak stresovaná, mám pocit, že mi trochu pomohla hudba, a také to, že jsem na obouz zkouškách tak trochu sotva držela otevřené oči. Poslední dobou mám nějakou spavou náladu. a jak se mi tedy vedlo?
Včera jsem začala matematikou. Viděla jsem zadání- a hned věděla, že to prostě nezvládnu. Zvláště mě zarazil poslední příklad :Narýsujte libovolný pětiuhelník a rozmístěte do něj tři vojáky, aby se nezastřelili". Dobře, má to ale már chyb:
•Který idiot by stavěl vojenský areál ve tvaru pětiuhelníku?
•Mají ti vojácí stát zvenčí nebo uvnitř?
•Proč by po sobě měli sakra střílet vojáci z jedné armády?
Mé řešení mělo několik zásadních chyb:
•Mí vojáci se samozřejmě zastřelili.
•Můj pětiuhelník byl křivý.
•Neumím rýsovat.
•Kdybych navrhovala ten areál já, stejně by se nic nestalo, protože mí vojáci by beztak byli tak pitomí, že by si zapomněli zbraně.
A takových příkladů tam bylo více. Čestina byla ž podivuhodně lehká. O výsledcích nemám tušení, protože webová stránka tohoto gymnázia má jakousi poruchu.
P.S.: Zná někdo české synonymum ke slovu "bistro" tak, aby se jednalo o slovo složené? Zpětně mě napadlo "rychloobčerstvení", ale to bude pravděpodobně blbost.
Přijímačky v Bohumíně byly však podivnější. Matematika se mi zdála lehčí, ačkoliv nějak nechápu, jak mám přijít na délku všech stran lichoběžníku a ještě ho narýsovat, když znám jen to, že jeho výška je s jednou stranou shodná, že se v něm nachází pravý úhel, kolik měří jedna strana a nějaké informace o úhlopříčce. Mám pocit, že jsem to zkoušela přes Pythagorovu větu, ale nějak se mi to nepovedlo. To tak ale dopadá, když u odmocnin zaokrouhlujete...
Čestina byla oproti tomu trochu těžší než v Orlové, ale jelikož mi docela jde, vlastně jsem ty přijímačky zvládla lépe. Co mě ale hodně, opravdu hodně překvapilo, byl inernetový výsledek.
Víte, mám tokový pocit, že buď popletli čísla, nebo omylem opravili jiný test, protože 433, tudíž já, prostě z matematiky dvacet dva bodů z padesáti získat nemohla. Čtyřicet z padesáti, což patří češtině, mě ani tak nepřekvapilo, ale ta matematika...ještě se nabízí možnost, že mi udělili nějaké body z milosti, protože jsem počítala s tak deseti, na více jsem nevěřila. Kde se jich tedy vzalo dvacet dva, když jsem polovinu příkladů ani nedopočítala a druhou tipovala? Jediné, co jsem vlastně bezpečně dodělala, byla taková hrozně lehká rovnice.
Takže jsem dohromady ještě s body za známky atd. měla 105. To bych ještě překousla, možná by se to stát mohlo, ale o čemž upřímně pochybuji, bylo mé umístění. No uvažte. Zkoušek se nás zúčastnilo celkem padesát. Buď muselo být těch dvacet osm lidí za mnou naprosto tupých, nebo prostě něco popletli. No, vážně, byla jsem druhá! Na první místo mi scházelo šest bodů. A čestinu i průměr známek jsem měla dokonce lepší než ten někdo!
Takže mám takový pocit, že když to ti profesoři opravovali, nesjpíš můj test vyměnili s někým, kdo měl podobné číslo. Například 443 nebo nějak tak. Jinak to nevidím. Když dobře vím, že jsem to zkazila, jak jsem sakra mohla získat tolik bodů? Že by se na mě usmála Štěstěna? To by musela mít obzvláště štědrou náladu. Už se děsím okamžiku, kdy nám domů zavolá ředitel a oznámí, že se stala nějaká chyba. Jsem šťastná, to pochopitelně, ale nevěřím tomu. Prostě ne. Vždyť jsem na matematiku jedna z nejpitomnějších osob světa!
A věřte mi, že je možná dobře, že orlovský gympl má tu poruchu své stránky. Beztak jsem skončila stá ze sta, a navíc se opravující krásně pobavili u mého řešení vojáků rozmístěných do křivého pětiúhelníku, kteří se zastřelili...
Dodatek: Takže na orlovské gymnáziu jsem tedy pohořela, přesně tak, jak jsem očekávala. Jsem 90. ze 122. Příjimají do třiceti. Ale ani to tak nevadí, stejně jsem tam nikdy nechtěla jít. Tak to ale dopadá, když spíte a u toho nemůžete z hlavy dostat Home is anywhere you are od Smokie...

105 naprosto zbytečných informací o mě

20. dubna 2014 v 20:14 | Karin |  Deník šílenkyně
Ahoj. Ve zkratce bych chtěla zmínit, že tento nápad mi vnukla Calla Blue. Bude se jednat a jakýsi soubor informací o mě, některé možná víte, jiné budou zcela neznámé. Snad to někoho zaujme. Vše je rozděleno do kategorií, které jsou zvýrazněny a obsahují jakési podinformace. Pokud budu místy Callu trošinku kopírovat, omlouvám se, ale myslím, že něco prostě vynechat nemůžu a ona to navíc měla krásně pochopitelné.
1) Mé pravé jméno je Karina, což se mi nelíbí, protože v jiných jazycích to možná může znít dobře, ale čeština do nich nepatří. Vyznívá mi to hrozně buransky.
2) V září mi bylo patnáct let.
3) Jsem komplikovaná osobnost, protože jsem melancholička, která se občas chová jako sangvinička se sklony k hysterickým výbuchům, ale zároveň mi je většina věcí ukradená.
4) Mám se hodně ráda, urrčitě nejsem jedna z těch dívek, které kvůli sobě mají deprese. Sebeláska je podle mě nejdůležitější, protože když nemilujete sami sebe, můžete pak milovat jiné?
5) Když mi někdo svěří tajemství a požádá mě, abych ho neprozrazovala, nepamatuji si, že bych ho až na extrémní výjimky neuposlechla.
6) Jak se již dalo povšimnout, jsem naprosto závislá na hudbě.
7) Ale nesnesu většinu moderní- mainstreamové. Nejvíce alergická jsem na Justina Biebera a One Direction.
8) Poslouchám až na výjimky hard rock nebo neopunk.
9) Mou nejoblíbenější kapelou jsou Scorpions.
10) Mou nejoblíbenější písní je Lorelei.
11) Zrovna mi do sluchátek hraje The future never dies od Scorpions.
12) Mou nejméně oblíbenou písní je One way or another od One direction, protože mi pořád leze do hlavy, přestože nensáším hlasy této pětice, text této písně i melodii.
13) Když slyším hudbu typu One Direction více než pět minut, začnu být neklidná a podrážděná a musím odejít z místnosti, abych na lidi nebyla zbytečně protivná.
14) Obloukem se vyhýbám Očku a podobným hudebním stanicím.
15) Nemůžu se zbavit přehrávání si písní v hlavě. Když si nenotuji, nebo si zpívám něco, co se mi nelíbí, něco není v pořádku.
16) Miluji zvířata.
17) Mé neoblíbenější vůbec je nejspíš kůň.
18) Máme doma fenku jezevčíka, tři křečky, ale mívali jsme snad všechno, co si umíte představit.
19) Nesnesu bodavý hmyz. Když ho vidím, ječím a utíkám. Když se mě dotkne, vyřvávám si hlasivky. Když mě píchne, nemám daleko do infarktu.
20) Závidím ptáků, protože mají křídla. Závidím rybám, protože mohou dýchat pod vodou. Závidím gepardům, protože mohou od všeho prostě utéct.
21) Jsem blázen do barev.
22) Ale šeď v přiměřené míře snesu, dokonce se v ní při správné náladě cítím dobře.
23) Mou nejoblíbenější barvou je modrá, protože mi připomíná vše, co mám ráda. Moře, oblohu, dětství.
24) Když jsem byla malá, musela jsem mít všechno modré. Tím myslím i šampńy, hračky a nejlépe i jídlo a pití.
25) Ačkoliv barvy miluji, sama se spíše ladím do nenápadna, ale to proto, že nejvíce mého oblíbeného oblečení je šedé.
26) Stěny v mém pokoji jsou naoko bílé, ale když tam nějakou dobu bydlíte, vlastně zjístíte, že jsou narůžovělé. A při správném světle zapadajícího slunce občas zmodrají.
27) Zbožňuji rostliny.
28) Přestože mám alergii na pyl.
29) Mými neoblíbenějšími listnatými stromy jsou břízy, protože nám jedna z nich roste před domem a (nesmějte se, napíšu o tom později) já s ní ráda rozmlouvám.
30) Mými nejoblíbenějšími jehličnatými stromy jsou smrky, protože jsem pod nimi jako malá trávila více času než v domě.
31) mými neoblíbenějšími květinami jsou kromě masožravek lilie.
32) Nesnáším posečenou trávu. Ano, její vůně je krásná, ale mnohem lépe na mé oči působí, když všechno vesele roste, místo aby to bylo zastřižené.
33)Nejhezčí svět je na podzim. Pohled na barevné listí nic nenahradí.
34) Zajímám se o esoteriku.
35) V létě mě prakticky nepotkáte s botami na nohou, protože ráda vnímám energii země.
36) Zbožňuji komunikaci s rostlinami.
37) Na energie jsem nesmírně citlivá.
38) Proto mi také vadí být příliš blízko, až na výjimky, jiných lidí.
39) Proto není snadné mě objímat. To, pokud vím, dovolím (počítám na prtech) čtyřem lidem. Celkem.
40) Dívám se do slunce. Mám citlivé oči, ale když to dělám při západu nebo východu, nevadí mi to, naopak mě to nějak uklidňuje. Možná to kvůli tenčící se ozónové vrstvě není právě zdravé, ale já se cítím dobře.
41) Jsem vášnivá čtenářka.
42) Má první samostatně přečtená kniha se jmenovala Jak si hrají zvířátka, to bylo podle mamky v pěti letech. Mým neoblíbenějším příběhem odtamtud byl ten se psy a klackem, přesně si již nepamatuji jeho jméno, knihu mám hluboko ve skříni.
43) Mým neoblíbenějším žádnrem je fantasy, ale nepohrdnu ani sci-fi a občas čtu i některé rodinné romány. Čtu tak v podstatě všechno.
44) Netuším, která je má neoblíbenější kniha, ale asi jmenuji trilogii Star wars.
45) Zrovna mám rozečtenou sérii Alice a... od Karen mc Combieové, která je dokonalým příkladem, že se nemá soudit knihy podle obalu, protože ty příběhy jsou vážně emotivní, i když občas poněkud povrchní.
46) Ke knihám se občas omylem chovám docela nešetrně, ale hodně toho poté lituji. Mým největším zlozvykem jsou oslí rohy.
47) Knihy si zakládám čímkoliv- tyčkami od lízátka, sponkami, náramky, papírky, jízdenkami z dopravních prostředků. propiskami...
48) Jediný žánr, kterým pohrdám, jsou klasické dívčí romány. Lásky jsou tam povrchní a jiný děj to v podstatě nemá.
49) Nikdy jsem se ještě nenechala strhnout do nějakého knižního šílenství. Doba Harryho Pottera mě nějak minula, protože jsem v té době byla malá, Pána prstenů jsem četla až po velkém šílenství, na Eragona se teprve chystám, Twilight ságu nenávidím a Hunger games mě nějak nelákají. A ano- u Upířích deníků jsem přečetla díl a třičtvrtě, poté odložila knihu naprosto otrávená. A u Vampíří akademie a Školy noci jsem nedočetla ani díl. Jiné mánie se mi momentálně nevybabují.
50) Čtení mě pochopitelně přivedlo k psaní, takovým katalizátorem byla trilogie Křišťály moci od Michaely Burdové.
51) Ráda se podívám i na filmy, ale na rozdíl od čtení jsem náročná divačka.
52) V podstatě jsem si neoblíbila jiný fim než sci-fi či fantasy.
53) Jako neoblíbenější opět jmenuji Star wars, protože ta šestidílná série má vážně něco do sebe a mohla bych se na ní dívat znovu a znovu.
54) Naprosto nesnáším parodie a komedie, jelikož se u nich ani trochu nesměji. Mou nejméně oblíbenou sérií je Scary movie, protože také nemám až na výjimky nemám ráda horory, neboť mi připadá, že trochu přizpívají k vymývání lidských mozků.
55) Zdá se mi, že až na občasné výjimky jsou mnohem lepší knihy než filmy.
56) Ačkoliv píšu od svých devíti let, nemohu se považovat za spisovatelku.
57) Úplně prvotně jsem začala psát kvůli své bývalé kamarádce, poté to byli jiní spisovatelé.
58) Ačkoliv jsem se nejprve pokoušela o rodinné romány, mým stěžejním žánrem je fantasy, kterého se držím, jen do něj občas přimíchávám romantiku a prvky science fiction.
59) Ke psaní mě inspiruje příroda a plus mínus poslední rok extrémně hudba, nejhorší (nebo nejlepší?) jsou v tom Scorpions.
60) Mám úctu k lidem, kteří píší.
61) Miluji kreslení.
62) Ovšem nějak extrémně mi to nejde.
63) Jenže většina mých "Děl" jsou postavy, kdy si ujasňuji jak vypadají i jak se chovají.
64) Také vedu mapy. S těch větších mám právě rozpracovanou ,společně s mou nejlepší kamarádkou Kate vesmírnou a také tu, kde je zakreslen celý Suan May Island. Kdybych měla skener nebo USB kabel, věřte mi, že bych vám to ukázala.
65) Nekreslím ani trochu dospěle, protože mou nejoblíbenější pomůckou jsou tužky/pastelky/úhly/rozmazávací pastely.
66) Kdysi jsem chtěla studovat uměleckou akademii.
67) Přestože zbožňuji hudbu, absolutně neumím zpívat ani tančit.
68) Ale mám hudební sluch, po příbuzných.
69) Něco málo bych vám zahrála na foukací harmoniku, zobcovou flétnu a piáno.
70) S největší pravděpodobností se budu učit hrát na kytaru. Mým učitelem bude taťka.
71) Na což jsem zvědavá, protože umím jen opravdu základní noty. Ale taťka říká, že na předchozí zmíněné nástroje jsem se také těch pár písní naučila hrát podle intuice a že kytara je v tom lehčí, takže se těším.
72) Absolutně nechápu a nikdy nepochopím transpozici.
73) Byla jsem hrozně šílené dítě.
74) Pravděpodobně byste se se mnou nechtěli kamarádit.
75) A i kdyby, nechtěla bych se já přátelit s vámi, protože jsem byla příšerná samotářka.
76) Byla jsem příšerně uplakané dítě a zůstalo mi to dodnes.
77) Vypadala jsem jako zmenšenina čarodejnic z pohádek (nejen, že jsem měla křivé zuby, oblékala se jako idiot, ale vlastně jsem si ani nechtěla rozčesávat mimochodem tmavě hnedé vlasy, které vypadaly jako černé. A aby toho nebylo málo, mé zelené oči byly tehdy hrozně obrovské).
78) Už snad od školky jsem si v hlavě vymýšlela různé příběhy, které něměli s normálním životem moc společného.
79) Byla jsem poněkud morbidní, protože v těch polosnech mnohokrát něco umíralo.
80) Ráda jsem chodila na lovy berušek, které jsem poté vypouštěla na zahradě.
81) Pět let svého života jsem prožila ve vesnici Hlinsko pod Hostýnem.
82) Mé neoblíbenější místo bylo Lesík. Ehm, tak jsme tomu říkali. Byl to prakticky kruh stromů, ale my jsme uvnitř trávili celé dny, dokonce jsme si tam občas donesli i jídla z domů a obědvali.
83) Příšerně jsem za lidmi dolézala, přestože jsem se s nimi ani nechtěla kamarádit. Otravování byl zkrátka můj druh zábavy.
84) Jako malá jsem byla naprosto závislá na vlacích.
85) A dost mi to zůstalo.
86) Jízdu vlakem jsem považovala za druh zábavy, občas jsme dokonce s taťkou jen tak nasedli na vlak a jeli až na konečnou stanici až zpět, prostě do neznáma.
87) Má neoblíbenější pohádka nebyla Červená Karkulka ani Tři kůzlátka (měla jsem radši to morbidnější verzi), ale taková o mašince, kterou mi vymyslel taťka. V podstatě šlo o to, že nějaká holčička měla hračku, kterou položila na koleje a vyrostl z ní opravdový vlak a ona s ním pak podnikala různá poněkud šílená dobrodružství. Ta se odvíjela od toho, co jsem zrovna měla nejradši. Koně? Tak jeli na koně. Sáňkování? Tak jeli sáňkovat. Je to nějaký čas, ale já si ty příběhyx stále pamatuji slovo od slova.
88) Toto je celkem vtipné- když jsem byla malá, měla jsem hrzoně dobrou paměť. A mamka říkala, že když jsem ještě neuměla číst, za předčítání jsem se naučila všechny pohádky nazpaměť, ať byly sebedelší a jentak si je občas mumlala. A má první naučená, kterou si bohužel už úplně doslova nepamatuji, byla o modrém vlaku, který se ztratil. To jsem vždy odříkávala, když jsme přejížděli železniční přejezd. Byl to takový zažitý rituál.
90) Když jsem byla malá, měla jsem podle mě poměrně dost hraček, ale v porovnání s ostatními dětmi vlastně žalostně málo.
91) Pamatuji si na svou obří, asi padesátičtenou plyšovou směčku psů.
92) Měly jsme se sestrou autodráhu. Až na to, že jsem vždy prohrála, mě to nesmírně bavilo.
93) Také autíčka na dálkové ovládání. Sice jsem s ním pořád někam narážela, ale jezdila s ním po celé vesnici.
94) Dodnes mám obřího, půlmetrového plyšového huskyho, tehdy za sedm set, kterého jsem si vybrečela v obchodě.
95) Měla jsem dvě panenky. Terezku, kterou jsem ztratila v tramvaji, a Lucinku.
96) Dívala jsem se v televizi i na normální pohádky, ale mé neoblíbenější byly stejně anglicky mluvící pohádky, kterých jsme měly tři kazety. Sice jsem tehdy měla ohromující slovní zásobu deseti anglických slov, ale uznejte, že více ani na Kačera Donalda nepotřebujete...
97) Pokud vím, měla jsem také blikající letadlo, auto, autobus a horu, horu nejrůznějších vlaků, od toho, co se prostě natáhl dozadu a když se putil, jel, až po obrovský, který měřil asi třicet centimetrů a jezdil po speciálních kolejích.
98) Měly jsme se sestou takový den dopravní koberec, na kterém je nakreslené nějaké město, asi pět autíček a hrály si na autohavárie.
99) Mixéry! Jak jsem mohla zapomenout na Mixéry? To byla naše neoblíbenější hra. Hrála se vždy jen a jen o Vánocích a spočívala v tom, že jste se roztočili jako blázni a křičeli věci typu" "Mixér číslo jedna si stoupne na pravou nohu!" nebo "Mixér číslo dvě zrychlí!" A prohrál ten, kdo nejdříve spadl.
100) Bu- bu- bu. Geniální hra. Až na to, že sjem s ní měla deprese. Spočívala v tom, že má sestra se schovala pod deku, já jsem řekla: "Jé, přišel mi balík!" a násilím jí odkryla. Když se mi to povedlo, hrála si na nějaké zvíře. Nenáviděla jsem, když ale dělala vránu, protože krákala vážně děsivě. Alespoň jsem si to tehdy myslela.
101) Hrozně jsem se bála toho vysavače z Teletubies a Kolomajzny z té pohádky, od které se mi nevybaví název, ale hlavní postava se jmenovala Anastázie nebo nějak tak. Vždy jsem se před nimi schovávala pod peřinu. Ne, nechápu proč.
102) Skladbou mého dětství je jednoznačně Wind of chance od Scorpions. Sestra jí snad od mých čtyř let měla na Walkmanu. Už tehdy jsem jí zbožňovala. Nebylo to to, co jsem slýchávala nejčastěji, ale už tehdy jsem věděla, že Scorpions zbožňuji.
103) Je příjemné si jen tak zavzpomínat.
104) Naprosto se netěším na příjimačky na gymnázia, které mě čekají v úterý a ve středu.
105) Původně těchto informací, které si stejně nikdo nepřečte, mělo být jen sto.

Hrana života- 5. kapitola

18. dubna 2014 v 16:07 | Karis |  Hrana života
Takže, přicházím s dlaší kapitolou Hrany života.Je isnpirovaná několika skladbami od Scorpions, ale ono si je stejně nikdy nikdo nepouští, když je vypíši, takže to nemá cenu. Dělávám to, protože mám pocit, že je neustále potřeba zdůrazňovat, jakou mám k této kapele úctu, nejen proto, že mě neustále inspiruje, ale od toho jsou tu koneckonců hudební rubliky.
Řeknu jen tolik- všechny postavy jsou buď sentimentálnější než kdy dříve, nebo právě naopak ještě nesnesitelnější. Na některé jsem se dokonce naštvala (i na Leniaru, protože nechápu, jak by někdo mohl být tak tupý, aby mu to všechno do sebe nezapadlo a nedomyslel si to dříve, než se to přímo ukáže na konci této kapitoly a začátku další).
Doufám, že se vám bude líbit a budu ráda za každý smysluplný komentář. Kritika je vítaná.
5. kapitola
Vzestup a pád nadějí
Jako předcházejícího rána se dívka vydala přesně určeným směrem. Sice se jí povedlo zbourat už dvě cesty, přesto však ještě několik přetrvalo. Leniara nechtěla ani pomýšlet na to, co se stane, pokud i ty přestanou existovat. Chvílemi jí napadalo, že možná by bylo i lepší, kdyby se prostě propadla. Přece jen-"Mladá dívka před druhým kolem turnaje tragicky spadla z nebezpečné lávky, když se chystala navštívit svého vězeňského přítele."zní lépe než "Mladá dívka se bláhově pustila do souboje s mistrem a díky dohodě byla zabita, když absolutně prohrála."
Zrovna, když se sama se sebou dohodla, že by ještě na chvíli chtěla Arimera spatřit, než zemře, ať to stojí, co to stojí, k jejím uším dolehl vysoký, nepříjemný zvuk. Píšťala, domyslela si dívka. Zaslechla něco o tom, že speciálně vyškolení policisté jí používají místo svých sirén, které měly připevněné k zvláštním druhům jízdních kol, kterými se přesouvali po pevné zemi, když ještě existovala.
Leniaru nejprve přirozeně napadlo přímý rozkaz k zastavení neuposlechnout, ale poté si uvědomila jednu hrůznou skutečnost- když tak učiní, Cassiller vyhraje kontumačně. Porušila by přece zákon, a to se v situacích, jako byla ta její, trestá distancí. Přesunula se z lávky na bezpečnější most, jelikož se již nacházel jen několik málo metrů a byla to výhodnější pozice pro řešení nějakých právních problémů, než zůstat na pochybně se viklajícím kusu dřeva.
Počkala, až se k ní takzvaní strážci zákona přesunou. Ani oni samozřejmě neměli žádné jištění, protože to zkrátka nešlo. Jenže pro takové situace byly na rozdíl od mladé senátorky dennodenně připravování.
"Děje se něco?" otázala se, když jí mohli slyšet. Snažila se mluvit nezaujatě, ale popravdě jí dost naštvali. Druhé kolo mělo začít již za několik hodin a ona si s Arimerem potřebovala nutně promluvit.
"Jménem zákona vám výše postavení přikazují, abyste se vrátila zpět do svého pokoje," pravil jeden z nich. Dívka pevně stiskla čelisti, aby se ovládla. Když opět promluvila, neznělo to lhostejně, jak zamýšlela. Spíše to jediné slovo vyštěkla.
"Proč?"
"Máte zakázáno se k vězni přibližovat. Bojí se…omlouvám se…Mají pocit, že by vaše setkání mohlo zvrátit průběh hry." Dívka pevně zaťala pěsti. Samozřejmě, že měli pravdu. Ale policista se přeřekl správně. Bojí se. Mají strach sami o sebe. Nedopustí, aby někdo jako ona vyhrál souboj. Cassiller se možná na této špinavé hře nepodílí, ale na něj také nebyla naštvaná.
"Jasný důkaz, že jsem pro svého otce loutka. Moc vám děkuji. Alespoň jsem zjistila, že jsem se nemýlila." Tlumeně pro sebe zavrčela a vrhla pohled plný touhy na nedalekou budovu kriminálu. Koutkem oka přitom zahlédla, že policisté na ní pohlížejí téměř se soucitem. Kupodivu jí to svým způsobem uklidnilo. Potřebovala vědět, že má pravdu, když už nic.
"Váš otec vám také vzkazuje…" zadržel jí jeden z policistů, ještě než se vydala zpět k hotelu.
"Že se mám vzdát. Jenže to není v jeho pravomoci. Může mi to pouze doporučit, ne rozkázat. Záleží to na mně. A nemusím to udělat, když nechci. Nepletu se, že ano?"
"Ne, vážená senátorko," odvětil muž téměř neslyšeně. "Nepletete."
Leniara ani nepřemýšlela nad tím, co dělá, když přecházela lávku. Poháněl jí vztek. Když se dostala k hotelu, neomylně zamířila k sálu svého otce. Dveře byly zavřené. Zevnitř se ozývaly zvuky. Jelikož stráže vždy stály uvnitř, ne venku, přitiskla se dívka ke dřevěným deskám a poslouchala. Nikde se nenacházely díry, aby dovnitř i viděla, ale zvuk jí stačil. Tuto činnost z nudy prováděla často. Většinou si vyslechla nějaké nudné rozhovoru o tom, jak být co nejkomerčnější, ale tentokrát jí něco napovídalo, že to bude důležité. Hlas jejího srdce se nemýlil.
"…protože je silná. Nevíme, jestli udělá i tentokrát nějakou chybu. Malá lest by mohla zajistit, že by se to nestalo." Dívka pochopila, že mluví o ní a turnaji. Uvědomila si, že toto jsou slova jejího otce. Neměla daleko k slzám.
"Vaší nabídky si vážím, ale já zvítězím i čestně. Je silná, nepochybně, ale ne natolik. Kromě toho je chytrá. Přišla by na to." Druhý hlas dívku zmátl. Byl také mužský. Měla své podezření, ale nebyla si tím příliš jistá.
"Příliš jí přeceňuješ, Cassillere." Ne, nepletla se. Když nyní znala oba aktéry dialogu, poslouchala dále. "Proč se s ní vůbec namáháš?"
"Protože je to po dlouhých letech má rovnocenná soupeřka. Já nebudu podvádět. Ani kdybych měl prohrát. Nemůžete mi to nakázat, pro to neexistuje zákon. Děkuji za tu možnost, ale nejde to."
Leand si zřetelně povzdechl. "Vy hráči Osudových hvězd nebo ostří jste všichni stejní. Stejně hloupí. Tyto hry vymývají mozek. Ale to je zbytečné tě o tom přesvědčovat."
Dívka převrátila oči. Takové řeči si musela poslechnout již nespočetněkrát. Začínala si plně uvědomovat, že mistr v této situaci není ten špatný. Právě naopak. Neexistuje mnoho bytostí, které by na něco takového nepřistoupili. Leniara navíc věděla, že by reagovala úplně stejně jako Cassiller. Ačkoliv se tomu bránila, cítila k hráči jisté sympatie.
"Vás je zase zbytečné přesvědčovat o pravdě, že tato hra je ve skutečnosti velice inteligentní, stejně jako vaše dcera. Ještě jednou děkuji za nabídku." Dívka se odtáhla ode dveří. Zanedlouho se otevřely.
"A Cassillere?" zavolal na něj Leniařin otec. Muž se otočil. "Chci, abys věděl, že kdyby sis to rozmyslel, dveře jsou stále otevřené."
"Děkuji," pravil Cassiller tónem, který prozrazoval, že se pouze snaží být zdvořilý. Podíval se na dívku zvláštním pohledem. Bylo v něm cosi spikleneckého. Cosi, co prozrazovalo, že to vidí úplně stejně. A že ví, že Leniara rozhovor dobře slyšela. Téměř nepatrně se na něj usmála. Když se však dveře zabouchly, úsměv jí přešel. Mysl jí opět naplnil ten nezředěný vztek.
"Naše setkání by mohlo ovlivnit průběh hry? A pomýšlel si někdy vůbec na to, že ho mám prostě ráda a chci ho vidět, než zemřu? Ne, počkej, mám lepší otázku- myslíš vůbec někdy?"
Leand si otráveně sedl na nejbližší židli. "A co říkáš mému návrhu, že se hezky posadíme a uklidníme? Víš, jsem unavený. S Cassillerem jsme museli něco moc důležitého vyřešit…"
"Ano," odfrkla si dívka. "Samozřejmě. Jsi unavený, takže nemáš ani čas na svou dceru. Chápu. Jistě. A proto jsi jí zakázal rozloučit se s osobou, na které jí záleží." Ještě se nerozhodla, jestli přizná, že je odposlouchávala, nebo ne, takže o tom pomlčela.
Její otec si povzdechl. "Takto se mnou nemůžeš mluvit a ty to víš. Leniaro," vstal a zatřásl s ní. Dívka se mu prudce vysmekla. "Uvědom si, že on je zrádce. Kriminálník. Vězeň. Nepohodlný. Kacíř. Blázen."
"Už jsi skončil? Nebo mi konečně řekneš něco, o čem nevím? Samozřejmě, že je Arimer idiot, ale také je to dobrý člověk, můj přítel a svých chyb lituje. Sám jsi nedávno říkal, že jsi ho měl rád."
"Ano. Ale za to, co udělal, mám důvod ho nenávidět."
"Vždyť ani nevíš, proč to udělal," uchechtla se dívka.
"Copak k takovým činům potřebuješ motiv?" odpověděl jí pohrdavě.
"Samozřejmě!" vysmála se mu dívka. "A víš, jaký byl ten jeho? Nenávidí Senát. Stačí ti to?" Na chvíli zavládlo ticho.
"Ovšem. Již se mu povedlo tě zkazit. Omámil tě. Vždyť nevidím, že si s tebou jen hraje? Jsi jeho loutka, Leniaro. Kdyby chtěl zničit jen Senát, nevypálil by celé město. Takoví lidé zkrátka cítí zlobu, tak něco zničí."
"Vůbec nevíš, jak to bylo. Nemluvil si s ním." Dívka pomlčela i o tom, že její otec něco podobného před chvílí vlastně říkal Cassillerovi, jen to pravil k jinému tématu. Dávno pochopila, že tento "argument" používá za každých okolností, když prostě žádný jiný nemá. Rozhodla se mu tedy alespoň naznačit, že něco tuší. "Vážím si tvých slov, ale nesouhlasím s nimi. Děkuji. A ještě jedna věc- ne, stále se nechci vzdát. Nemůžeš mi to nakázat, neexistuje na to zákon," téměř opakovala Cassillerova slova, s kterými plně souhlasila. Poslední, co při východu z místnosti zahlédla, byl otcův popletený výraz.
Když došla k výtahu, spatřila osobu, kterou by tam nikdy nečekala. Upřeně pozoroval kovové dveře. Dívka na něj zmateně pohlédla a udeřila pěstí do tlačítka. Několik sekund svítilo a poté zhaslo. Cassiller tam nadále stál.
"Ten krám nefunguje," pravila Leniara.
"Já vím," odvětil úplně jinak, než bylo zvykem. Trochu zašmutile, trochu nepřítomně. Jeho obvyklý ležérní a přátelský tón byl zkrátka pryč.
"Proč nejdeš po schodech?" zeptala se ho dívka a sama k němu zamířila.
"Zmizelo." Dívka povytáhla obočí. "Spadlo. Zasáhly ho těžké trosky. Bylo štěstí, že na něm zrovna nikdo nebyl, když se to stalo." Dívka přikývla. Dveře tam vedoucí byly zvukotěsné. Proto ránu ani nikdo neslyšel.
"Hotel se nám boří pod nohama. Ještě že místnost, kde se koná turnaj, se nachází v tomto patře." Cassiller přikývl.
"Vězeň se dnes nedostaví?" zeptal se a pohlédl na hodinky. "Ještě hodina a půl."
"Chceš mě provokovat, nebo to vážně nevíš?" podivila se dívka. "Zakázali mi za ním jít. Údajně by to mohlo zvrátit výsledek turnaje. Jako bych neprohrála tak jako tak."
Na Cassillerově tváři se na okamžik zjevil jeho starý úsměv. Tak rychle, jako se zjevil, však zase zmizel. "On zná trik, jak se vyhnout té chybě, kterou děláš?"
"Na to je tedy nějaký speciální trik? Děkuji, to mi moc pomůže, když nevím, o jaký jde."
"Já…"
"Nemůžeš mi to prozradit. Já vím. Promiň. Jsem rozčílená. Netuším, jestli to zná. Ale chtěla jsem to zkusit. Jenže to nebyl hlavní důvod, proč jsem za ním chtěla jít."
"Chtěla ses s ním rozloučit. Nejspíš naposledy." Dívka na něj pohlédla.
"Jak to víš?"
"Udělal bych na tvém místě to samé. Kromě toho, řekněme, že máš dost pronikavý hlas…"
"Ty jsi odposlouchával! Syčáku!" obvinila ho dívka, ale nemyslela to úplně vážně. Cassiller se ušklíbl.
"Alespoň jsme si kvit."
"Souhlasím," přiznala dívka. "Vlastně, když už to víš, chci ti říct- nemysli si o sobě kdo ví co, ale zasloužíš si z mé strany obdiv. Že jsi na tu nabídku nepřistoupil. Tedy, ne, že bych proti tobě měla šanci, i když hraješ zcela čestně. Ale mnoho bytostí by to neodmítlo. Je pravda, že si o mně myslíš, že jsem dobrá?"
"Kdyby existovalo něco jako čestné uznání od mistra, přidělil bych ti ho. Pravda je taková, že bych to neváhal udělat." Odmlčel se. "Nejsem tak čestný, jak si všichni myslí. Ale ne proti někomu, kdo by to také neudělal. Jako jsi ty."
"Takže už jsi někdy podváděl?" Cassiller se rozesmál, ale v jeho smíchu nebylo nic doopravdy šťastného.
"Víš, že ti to stejně nepovím. Tolik rád tě zase nemám. Ale ano, párkrát jsem udělal něco, co se blížilo podvodu. Když jsem hrál proti podvodníkům. Oko za oko, zub za zub." Dívka přikývla, ale na slova se nezmohla. Vlastně jí tato chvíle připadala hodně dojemná. Něco jí říkalo, že Cassiller tyto věci nepovídá jen tak na potkání.
"Děkuji," řekla a oba tušili, že se jejich vztah změnil. Nyní se stali něčím, co se blíží přátelům. "Co plánuješ dělat, až odsud odjedeš?" Leniara sice nedodala, že to také znamená, až ona zemře, ale oba to věděli.
"Co čekáš, že ti povím?" Jeho sebevědomí bylo zpět. "Že budu hrát, hrát a zase hrát? Ne. Chci si udělat čas na rodinu, ale to tě nejspíš nezajímá."
"Ale ano. Já jsem se nechtěla starat do tvých záležitostí. Omlouvám se. Tak zajímavý zase nejsi. Myslela jsem, který nešťastník zase tvou vinou zemře."
"To netuším," odvětil a po tváři mu přeběhly chmury. "Snad už dlouho nikdo. Nepůjdeme?" Leniara přikývla a oba si vydali do pokoje, kde se konal turnaj. Samozřejmě museli nějakou chvíli čekat před dveřmi, až se hra nachystala. Když vstoupili, dívka jako první zapátrala očima v hledišti. Byl tam. Navzdory tomu, že sebe i Arimera právě kvůli vlastní pýše stavěla tváří v tvář jisté smrti, obdarovala vězně úsměvem. Byla nesmírně ráda, že někdo zařídil, aby tam byl.
K hracímu stolu však sedala s morbidní myšlenkou, že vlastně prohrála ještě dříve, než vlastně hra začala. Když odkrývala první dva biče, pohrávala si s myšlenkou, že se vzdá. Protože tady vlastně šlo jen o její hrdost. Nerozhodně pohlédla na Arimera. Nemohlo se to brát jako napovídání, protože bylo zatím v podstatě jedno, co odkryje. Hrací kolo ještě pořádně nezačalo. Jeho pohled byl jasný. Dívka netušila, proč se rozhodl právě takto, ale vzkaz zněl: "Hraj." Dívka ho poslechla.
Druhé kolo netrvalo zdaleka ani zdaleka tak dlouho, jako to první. Na obou stranách byla spousta chyb. Cassiller i Leniara byli rozladění a jejich myšlenky běžely různými směry, čímž jim znemožňovaly soustředění. Vůbec to nepřipomínalo profesionální hru, spíše zápas dvou bytostí, které se tuto hru naučily teprve včera. Pokud si někdo jiný toho všiml, nedával to však najevo. Favorit byl i protentokrát jasný. Mistr byl v očích ostatních prostě zase mistrem.
Dívku na malý okamžik napadlo, jestli si s ní prostě nezahrává. Mohl předstírat, že je pro něj těžká soupeřka, aby se v očích stoupenců dostal ještě výše. Ten rozhovor mohl být také léčka. Jenže dívce nedávalo smysl, že by byla past i to, co vyslechla tajně. Zaprvé se to ke Cassillerovi nehodilo, zadruhé věděla, že je její otec mizerný herec a zatřetí si to prostě odmítala připustit.
Pomalu se začínala smiřovat s vlastní smrtí. Alespoň budou s Arimerem navždy spolu. Přesně, když jí toto napadlo, však hráč, který byl právě na tahu, udělal naprosto školáckou chybu. Měl na výběr mezi luky s dvojím zakřivením, obouručními meči a bombami. Vybral si meče. Ty ležely na předposlední vrstvě. Musel vědět, že má mizivou naději na vítězství!
Jednalo se o Cassillera. Dívka si chtěla namlouvat, že je to právě kvůli rozladěnosti. Ale toto byla moc velká chyba, aby za to mohla taková maličkost. Ne. Byla si téměř jistá, že to udělal schválně. Ale proč? Proč jí nechal vyhrát? Několik lidí z davu na to také přišlo a začalo si vzrušeně šeptat. Dívka pokrčila rameny a odsunula bomby. Ty se nacházely dobrých pět vrstev nad tou poslední.
Mistr odkryl luky. Také se nacházející na předposledních deskách před koncem. Na hrací ploše, přesně jak Leniara předpokládala, se nacházela poslední dvojice. S pozvednutým obočím odsunula dvě sekery. Pod nimi se nacházelo pouze dřevo. Pokud se chtěl Cassiller prohře, která právě nastala, ubránit, měl odebrat bomby. Udiveně na něj pohlédla a náhle si uvědomila, co se stalo. Vyhrála. Přežije to. Ona i Arimer. Minimálně do zítřka, kdy se bude konat poslední, rozhodující kolo, jak jim nezapomněl jeden senátor oznámit.
Dívka přistoupila blíže ke svému příteli a promluvila na něj očima. Doufala, že pochopí, že chce říct. "Já nevím, co stalo. Nechal mě vyhrát. Budu se snažit k tobě přijít. Zatím sbohem. Promiň." Nemohla mu to říct nahlas, když kolem bylo tolik lidí a stráže ho navíc táhly pryč, zpět do cely. Poslední, co zahlédla, však bylo jeho jemné, téměř nepatrné přikývnutí. Pousmála se a rozběhla směrem, kudy viděla odcházet Cassillera.

Hvězdné míle- kapitola 2.

17. dubna 2014 v 21:36 | Karina |  Hvězdné míle
Ahoj. Přicházím po delší době s další kapitolou Hvězdných mílí. Když jsem slibovala neromantickou povídku, trochu jsem lhala, zvrtlo se to, ale romantika nebude hlavní náplní. Jelikož jsem příšerně naštvaná, nechce se mi ani psát předmluvu, proto se můžete hned pustit do čtení. Snad se vám bude kapitola líbit a budu moc a moc ráda za každý upřímný názor...
Kapitola 2.
Dieter si hřbetem dlaně podepřel tvář a zamyšleně hleděl na obrazovku. Vůbec se to nevyvíjelo dobře. Všechny lodě hlásily ústup nebo alespoň velké ztráty. Muži bylo v podstatě jedno, co se stane s posádkou, přece jen, oni věděli, do čeho jdou a mohou si zato sami, ale spíše, aby se to nedozvěděli nepovolaní. Nikdo z nich na to není připraven.
Otočil se směrem ke své sekretářce. Úpěnlivě se snažil ignorovat její zářivé modré oči i téměř pravítkově rovné plavé vlasy, stejně jako vosí pas. Věděl, že za tím je spousta, spousta plastických operací, takových, o kterých ani obyčejní smrtelníci netušili, že existují. Stále si však nemohl pomoct. Viděl v ní tu dívku, kterou bývávala, než to všechno začalo. Tu kudrnatou tmavovlásku s jiskřivýma kočičíma očima. Ty vzpomínky ho k ní stále táhly, přestože věděl, že správně by měl být okouzlen jejím vylepšeným vzhledem. Vždyť celý tento systém se snaží o naprostou dokonalost!
"Bude nutné zvýšit dávku Pembunutia," pronesl pevným hlasem. Dívka skryla vystrašený pohled, ale on stejně její masku odhalil.
"Ale Diete-Vůdce!" Pohlédla na něj a čekala reakci na své přeřeknutí. Stále si nemohla zvyknout na nové oslovení svého tehdejšího přítele. On byl nyní něco více než ona. Oddechla si, když pokynul, aby pokračovala. "Omlouvám se. Chci říct, že vaše…"
"Tvé. Ty jsi jedna z mála, která mi může tykat," opravil ji. "Ovšem jen v soukromé sféře." Dívka se rozradostnila a naštvala zároveň. Dojalo jí, co řekl, protože to v podstatě bylo vyjádření, že jejich vztah ještě není úplně mrtvý, ale urazilo jí, že ani nemůže říct, co má na srdci, bez toho, aby jí přerušoval. Kromě toho příliš nechápala, proč ho musí nazývat Vůdcem a zároveň mu tykat. Zhluboka se nadechla.
"Tvé názory nezpochybňuji, přesto si však dovolím podotknout, že Pembunutium je jed. Jistě, funguje jako...jako…" Dívka se zarazila.
"Otupovač lidských mozků." Na tváři se mu mihl náznak úsměvu a sekretářka měla na chvíli pocit, že mezi nimi existuje stejné pouto jako dříve. Dieterova následující slova to však v mžiku vyvrátila. "Já vím, že ve vyšších dávkách může někoho zabít. Ale myslím, že jejich těla jsou n látku už tak zvyklá, že jim to nic vážnějšího nezpůsobí. A i kdyby, alespoň se sníží počty obyvatelstva. Pár z nich zemře, a když zjistíme, že se to děje, dávky opět snížíme. Je to jednoduché. Řešíš naprosté hlouposti. Pojď mi radši pomoct vyřešit situaci ve vesmíru."
Dívka si k němu přisedla na židli, a protože netušila, co říct, jen pevně semkla rty. Tolik se jí toho dralo na jazyk. Že moc vyžrala Dieterovi do mozku díry. Že je jen bezcitný, sobecký osel. Že obyčejní obyvatelé jsou nespočetněkrát lepšími bytostmi než on. Že chce, aby byl jako dříve. Že tím, že si sedne do pohodlné kanceláře a bude zírat do monitoru, nic nevyřeší. Ale za každou tuto větu by byla s největší pravděpodobností krutě popravena. Přesto se pokusila tu poslední věc alespoň naznačit.
"Myslím, že potřebujeme více pilotů."
"Žádní nezbyli, to přece víš," zabručel a jemně sebou trhl, když spatřil oznámení, že jedna z hvězdných lodí vybuchla. Dívku to pochopitelně zarmoutilo, ale věděla, že tak to musí být. Koneckonců, alespoň se ukázalo, že Dieter má alespoň nějaké city. Jeho emoce by sice nikdo jiný než ona neodhadl, ale zato mladá sekretářka dobře věděla, že se jí to nezdálo. Na to ho příliš dobře znala. Respektive znávala.
"A nemůžeme narychlo nějaké další vycvičit?" narážela dále. Věděla, že on tuší, kam směřuje, přestože dále koukal do obrazovky a nedával na sobě nic znát.
"Jsou pořád pod vlivem tablet. Nikdo se z toho nemůže dostat za méně než několik týdnů, to přece víš."
"Ano, samozřejmě. Ale kdo není pod vlivem otupovačů mozků?"
"Odpověz si sama. Ukaž mi z našich řad nějakého vesmírného pilota." Dívka si dodala odvahy a upřeně se na něj zadívala. Již nemohl předstírat nezájem. Naklonil se k ní a jemně objal.
"To nejde," zašeptal a sekretářka z jeho hlasu jasně cítila bolest, kterou však nechtěl dát najevo. Proto se k ní také choval tak důvěrně. Skrýval slzy. Nechtěla na něj dále tlačit, protože neměla v úmyslu rozbít jeho pečlivou masku. On však mluvil sám. "Jsem senátor. Ne letec."
"Copak toto rozdělení neexistuje jen pro obyvatelstvo? Přece nemusí vědět, že nějaký politik vyletěl pryč."
"Ne," souhlasil neochotně a odtáhl se od ní. Jeho tvář již byla zase ledová jako kámen. Jeho černé oči probodávaly dívku pohledem a vzbuzovaly v ní známý respekt, strach, ale zároveň i něco dávnějšího. Lásku. "Ale já nikam nepoletím. Stejně jsem to již zapomněl."
Dívka si pomyslela, že to je hodně chabá výmluva, když ví, že ona zná fakt, že dovednosti se prostě nezapomínají. Na druhou stranu moc dobře chápala jeho důvody. "V tom případě chci letět já. Přece jsem také hvězdná pilotka. Udělíš mi povolení?"
Pohlédl na ní s naštvaným výrazem a sekretářka by přísahala, že dokonce velice tlumeně zavrčel. "Nech toho. Žádný z nás si nebude hrát na statečného siláka střílejícího po nepřátelských lodích, jako by byly hračky."
Chvíli bylo naprosté ticho, přehlušované jen pípáním přístroje oznamujícím další ztráty lodí, životů nebo naděje. "Ty jsi jediná možnost k vítězství. Komandére." Posledními slovy narážela na jeho starou hodnost.
"Já nejsem komandér. Nikdy nebudu velitelem vesmírných lodí. Jsem Vůdce," pronesl.
"Tak proč neoprášit staré uniformy a zase si nevyletět nad oblaka? Myslím nad stará, skutečná oblaka! Mezi skutečné hvězdy! Jako kdysi! Jako za našich vesmírných toulek, když jsme doletěli až k Airdathu a ještě dál! Když jsme, ruku v ruce…"
"Ingieno!" vyprskl Dieter, až se několik zvědavějších senátorů otočilo. Samozřejmě, že ani zde neměli soukromí. Když je však zpražil zlostným pohledem, urychleně předstírali, že se vrací ke své práci. "Byl bych nerad, aby ti bylo nějak ublíženo. Takže respektuj rozhodnutí Vůdce, že nikam nepoletí." Dívka však věděla, že jindy svou možnost nedostane.
"To ti na nikom nezáleží? Kdyby tomu totiž tak bylo, pustil bys mě."
"Ne! Nechci zbytečně ohrozit další životy! Samozřejmě mi na lidech záleží, ale ne natolik, abych…" zarazil se. "Abych ztratil tebe. Stačí ti to? Nech mě být. Vztahy nás oslabují."
"Takže ty ses také nakrmil Pembunutiem? Vždyť to je to jediné, pro co lidé většinou ještě žijí!"
"A pro co umírají. Víš, Vládci a jiní vysoce postavení pochopitelně Pembunutium brát nemohou, stejně jako nemohou navštěvovat školu nebo obyčejná povolání, protože to všechno bylo navrženo, aby byl lid poslušnější, ale svět potřebuje i ty chytré. A to jsme pochopitelně my. Jenže to máme těžší. Jim si stačí vzít jediný lék a už jsou zase silní. Zato my milujeme, my tvoříme přátelství, to my ztrácíme. Abychom byli těmi dokonalými bytostmi, jak bychom měli, musíme se citů zbavit, ne je podporovat! Proto nemůžu dopustit, abych kvůli nějakým rozmarům opustil vše, co jsme vytvořili, a poletoval si mezi hvězdami!"
"A proč to tedy v mládí šlo? Proč to nejde, když náš svět spěje k zániku? Tady už nejde o moc, copak to nevidíš? A ještě něco- prací a školou se lidé nestávají poslušnější! To přece má za následek, aby nebyli hloupí zase tak úplně! Kromě toho, právě tam se přece nejčastěji snaží vzdorovat."
"Ale ano. Máš špatné informace, má sekretářko." Poslední slova pronesl téměř posměšně. "Škola i pracoviště byla navržena tak, aby se učili hlouposti. Je to geniální plán. Jistě, že se snaží bouřit, protože jim do mozků tlačíme nepravdivé a navíc naprosto scestné informace. Ale tím pádem budou mít myšlení zahlcené tím vším, tím pádem budou poslušnější." Dívka ze slušnosti přikyvovala, ne proto, že by souhlasila. Kromě toho si uvědomila, že Dieter se tím vyhýbá té důležitější otázce.
"Nesmím ti vyvracovat tvé názory. Jsem pouhá sekretářka. Přesto se musím ptát- je tedy konec? Myslím tím, že prostě budeš jen otupovat lidi?"
"Tak to není," povzdechl si, "Podívej, Ingieno. Poslední, co tento svět potřebuje, jsou vzpoury. Nech to být. Prostě nikdo nikam nepoletí."
"Dobře," pronesla dívka až s překvapivou lehkostí. Pohlédla na Dietera. Nic neřekl, ale v jeho očích zahlédla otázku. "Teď na chvíli zapomeneme, že jsi politik- jako příteli ti oznamuji, že poruším zákon a poletím tam stejně. Sbohem, možná navždy." Otočila se ke dveřím a zadržela úsměv, který se dral na povrch, když zareagoval přesně tak, jak doufala.
"Počkej. To nejde. Nemůžeš prostě odletět," téměř zašeptal a chytil jí za paži.
"Dietere, ale já nechci," odpověděla a zastavila slzy. "Ale musím. Pojď se mnou, nebo zůstaň. Ale něco ti chci říct." Při těchto slovech stiskla tlačítko a dveře se otevřely. "Je pravděpodobné, že se nevrátím. Tudíž…jsem tě milovala."
Na odpověď nečekala a utíkala do sklepa. Nepočítala s tím, ale on běžel za ní. V podzemí se za těžkými kovovými dveřmi, kde měla jako jedna z mála přístup, nacházela spousta věcí, včetně uniforem vesmírných letců. Pro jednu si také šla.
"Jak by se ti líbilo zemřít?" téměř na ní zaječel, až s sebou Ingiena trhla.
"Nepopravíš mě," zamumlala a zběsile otevírala krabice a přehrabovala police, aby našla kýženou věc. Netušila, kde se v ní náhle vzalo tolik odvahy, ale tušila, že se právě dopustila velké chyby- dovolila citům, aby jí zcela ovládly. Kupodivu však po velice dlouhé době cítila jakési teplo zaplavující její srdce. "Nejsi bezcitný."
"Sakra, Ingieno! Toto mi nedělej! Jsi bláznivá malá holka! Prober se!" vrčel a snažil se spoušť, kterou za sebou při hledání nechávala, zase urovnávat.
"Mám helmu!" zakřičela, nevšímajíc si Dieterových slov a zvedla to vzduchu starou vesmírnou přilbu. "Možná bych si jí z nostalgie měla vzít…"
Překvapilo ji, když vzadu na ramenech ucítila nějaký tlak. Došlo jí, že jí objal. Překvapeně se na něj pokusila podívat. "Nic se neděje," zašeptal nezvykle měkce. "Chtěla bys tedy vesmírný let…" Dívce jeho slova připadala velice podivná, ale v tom okamžiku ucítila i nějaký příjemný dotek přímo na jejích rtech. Nelíbal jí, ale přejížděl po nich prstem. Dívka si dovolila jemný úsměv. Blaženě zavřela oči. Cítila, jak se její ústa samovolně otvírají. Nebránila se tomu.
Vtom něco do jejích úst vklouzlo a dívka se to vyděšeně pokusila vyplivnout. Vzápětí se však přesunul tlak na její spodní čelist. Již nebyl příjemný. Konečně se jí povedlo zaklonit hlavu a opřít o jeho rameno. Nyní jejich tváře spočinuly opravdu blízko sebe. V jeho očích však již nebylo nic než pouhá chladná vypočítavost.
"Polkni. Jinak tě nepustím. Mám větší sílu než ty." Ingiena musela připustit, že v tomto má pravdu. S úlekem si však uvědomila, že důvěrně city jí projevil pouze jako zástěrku pro pravý plán- nakrmit jí Pembunutiem. Protože příliš vzdorovala. Slzy jí pálily tak usilovně, že je pustila. Kanuly jí po tváři a dívka zoufale zavrtěla hlavou.
"No tak. Svět bude krásnější, uvidíš. Stačí polknout. Mohu tě držet, jak dlouho budu chtít. Nebreč. To je pro slabochy." Ingiena se ho ještě chvíli snažila marně odstrčit, ale on to vyřešil jednoduše. Když na okamžik povolila stisk u jeho pravé ruky, u té, kterou jí nedržel čelist, zacpal jí nos. Dívka se pokusila prudce vydechnout, ale nešlo to. Začínala se dusit. Naprázdno polkla. Konečně jí pustil.
"Otevři ústa," přikázal chladně a dívka raději poslechla, přičemž si dávala bedlivý pozor, aby tableta nebyla vidět. Zasunula jí do samého rohu. Již však cítila její omamnou chuť a něco jí nutilo přestat bojovat. Nemínila se však vzdát. Ještě ne.
Dieter však měl plán. Prudce, opravdu silně jí stiskl dlaň, až dívce vyhrkla další várka slaných kapek. Jenže přesně jak předpokládal, lék jí zaskočil. Začala se dusit a kašlat. Tabletu naštěstí nevydávila. Zírala na něj pohledem poraněné zvěře. Na chvíli se mu hlavou mihly sentimentální myšlenky, ale rychle je zahnal.
Dívce se začaly klížit víčka. Oba věděli, že až se za pár minut probere, bude již pod vlivem. "Mizero," zašeptala zlostně.
"Nedělám to rád. Ale varoval jsem tě. Bylo by zbytečné tě zabít."
"Máš na mysli, že to nechceš udělat. Protože mě miluješ. Stejně jako já tebe. Láska tu stále je, ať chceš nebo ne. A ty chceš." To byla její poslední slova. Včas jí zachytil, aby se hlavou nepraštila o chladný kov. Přece jen, mrtvou jí opravdu nechtěl.
Když jí položil, chtěl se opřít o zeď, ale něco mu překáželo. Krabice. Odsunul jí. Jeden dokument, ještě staře papírový, však zůstal ležet na původním místě, kde vypadl. Dieter ho znuděně vzal do rukou a prohlédl si ho. Rodokmen jeho rodiny. Ten viděl již nespočetněkrát. Již ho chtěl odhodit, když si všiml několika jmen, které nikdy nespatřil. Nikde jinde nestály, tím si byl jistý. Claudia Mightová- jeho praprateta. Simoel Might- jeho vzdálený bratranec. Eimillie Mightová- jeho teta. Proč jsou jejich jména zapsána pouze zde? On znal svůj rodokmen téměř nazpaměť. Byl si jistý, že tito tak nebyli. Zajímalo ho to, ale uvědomil si, že by nemělo. Určitě o nic nešlo. Opět se chystal papír odložit, když si všiml ještě něčeho.
Vedle jeho jména stálo jedno další. Ale Dieter věděl, že je jedináček. Měl mít sestru. Znal by jí. Právě kvůli tomu usoudil, že tento dokument patři do sklepa právem a že je to jedna velká chyba. Konečně ho odsunul, v myšlenkách ho však pronásledoval až do probuzení Ingieny, která ovšem již nebyla tou Ingienou, kterou znával. Nemělo by mu to vadit, přesto se tak stalo. Ještě to v dieterovi posílilo ideu, že city oslabují. Právě to zažil na vlastní kůži. Přesto však neviděl rád svou bývalou dívku, jak na něj jen tupě hledí a čeká i sebehloupější rozkazy…

Hvězdné míle- kapitola 1.

11. dubna 2014 v 16:03 | Karina.98 |  Hvězdné míle
Jsem zde s první kapitolou Hvězdných mílí. Pro ty, kteří by náhodou nečetli předmluvu- upozorňuji, že hlavně první kapitoly povídky nejsou myšleny tak úplně vážně, takže mě prosím nepeskujte, já tyto názory vážně nesdílím. Tato první, konkrétně, je vážně extrémně inpirovaná zvláště písní American idiot od Green day ( Welcome to a new kind of tension, all across the alien nation, where everything isn't meant to be okay. Television dreams of tomorrow, we're not the ones, who're meant to follow, for that's enough to argue). Předem děkuji za přečtení a budu vděčná za každý váš názor, ať už z hlediska spisovatelského či psychologického. Kritiky se nebojím, naopak, vítám ji.
Kapitola 1.
Dívčiny boty hlasitě klapaly o kovový chodník, když procházela kolem jednoho z největších mrakodrapů. Zdvihla oči, aby si monumentální stavbu prohlédla, stejně jako tolikrát předtím. Nechtěla se na ní dívat, přesto však těch sto pater muselo zákonitě přitahovat její zrak. Tedy, alespoň se říkalo, že jich je sto. Nikdo to nevěděl s jistotou. Kromě těch, kteří se podíleli na její tvorbě, ale ti měli přísně zakázáno jakékoliv informace sdělovat veřejnosti. Dívka se pobaveně ušklíbla nad představou, že i ona je automaticky považována za možnou teroristku. Poté si ale uvědomila, že lepší je být paranoidní, než na neopatrnost nakonec doplatit.
Její pohled se přesunul k nebi. Vlastně to ani nebyla obloha. Možná, někde tam v dáli, ale zrak Sionellii nedokázal rozeznat, co je skutečné a co pouze zdařilá tvorba. Nad jejich městem se totiž klenula jakási průhledná poklice, která udržovala stálý tlak a zajišťovala, aby nekontrolovatelně nepršelo nebo nesvítilo slunce. Nebo snad nevál příliš prudký vítr. Přes obal by se daly přírodní úkazy vidět, ovšem dovnitř se navíc vpouštěly různé chemikálie, aby se například nadýchané chomáče vaty zdály bělejší nebo aby jich bylo více. Nebo se jimi například vytápělo, jako zrovna nyní.
Dívka si nepamatovala, že by tomu vlastně bylo někdy jinak. Nikdy necítila potřebu se odsud podívat někam dále, přestože úplně zakázané to nebylo. Nikdy se ještě necítila unavená, protože pila povzbuzující nápoje. Nikdy neměla hlad a žízeň, protože zde bylo všeho dostatek. Nikdy netrpěla zimou nebo horkem. Denně viděla spousty a spousty všemožných dopravních prostředků, jak vylétají ven za ochranný obal, ale nikdy nepocítila sebemenší potřebu jejich pasažéry napodobit. Zvláště, když slýchávala, jak tam trpí. Strádaly základní životní potřeby a navíc tam prý panovalo značné nepohodlí.
Těm báchorkám, které vyprávěli o tom pozitivním tam nahoře, nikdy nevěřila. Tomu, že tam svítí mnohem jasnější hvězdy, ještě důvěřovala. Vždyť to přece potvrzovala i jejich vláda, která byla považována za neomylnou. Ale když slyšela bláboly typu, že tam nahoře najdete pravé přátele nebo lásku, měla nesmírnou chuť navrhnout pro dané cestující psychiatrickou léčbu.
Na palubu každého dopravního prostředku se vešlo pouze omezené množství pasažérů. Jen několik desítek, maximálně stovek, do některých dokonce něco v řádu tisíců, záleželo na velikosti, ale nikdy ne opravdová společnost. Ta přece byla složena z miliard a miliard bytostí. Abyste se mohli zamilovat, potřebujete si přece prozkoušet co nejvíce lidí, ne? Tomu, že se vztahy tam nahoře upevní, věřila snad ještě méně. Měla za to, že když spolu lidé zůstanou příliš dlouho na jednom místě, zákonitě se musí rozhádat. Říkalo se tomu ponorková nemoc a bylo to vědecky dokázáno. Pak vás přece ani nenapadne někomu zachránit život. Proč byste to proboha dělali? Co by vám to přineslo? Peníze? Ne. Upevnilo by to vaší moc? Ne. Přineslo by to nějaké zpestření života? Ani náhodou. Ještě byste při tom mohli přece zranit i sami sebe. Taková práce patří záchranářům, kteří k tomu mají patřičné vzdělání. Protože člověk, kterého neškolily, zkrátka danou věc vykonat nedokáže.
Dívka se na okamžik odtrhla od svých myšlenek, aby ohlásila svůj příchod do zaměstnání. Jelikož jí už dávno bylo hodně přes dvanáct let, byla povinna vykonávat jako každý občan nějaké povolání. Vybrala si konstrukci laserů patřících do vesmírných lodí. Nikdy jí to příliš nezajímalo, ale věděla, že tím je prospěšná, protože pomáhá letcům, kteří vedou ve vesmíru velice důležitou válku. Přistoupila ke svému určenému pracovnímu stolu a opatrně vkládala poslední skelné části do jedné ze zbraní, kterou včera nestihla dokončit, když byla pracovní doba ukončena melodií několika vzestupných tónu.
Sionallee při těchto zvucích vždy tuhla krev v žilách a tělem jí projela čirá panika. Měla však za to, že je to pouze hloupý efekt nedokonalých lidských těl. Často záviděla mocným, protože věděla, že oni jsou dokonalí. Mají lepší myšlení, lepší funkce. Jim by se přece nic takového nestalo. Proto se to celá léta snažila potlačit, zapomenout na to. Vždy se proklínala, když se to opět stalo. Nikdo o tom naštěstí nevěděl, dívka si byla jistá, že by tím v jejích očích opravdu poklesla, takže to utajovala, jak se dalo. Nesměla se přece nechat vyvést z míry něčím, jako jsou melodie. Hudba k jejich životu zkrátka patřila. Dívka se často ušklíbala, když slyšela, že kdysi se hrávalo na nástroje, které nemusely být zapojeny do elektřiny. Neuměla si to představit a byla si jistá, že to muselo znít příšerně. Navíc s tím jistě byla zbytečná námaha. Proč se snažit něčeho takového dosáhnout, když vývoj technologií můžete nechat na vědcích a počkat si, až ještě lepší zvuky za vás učiní vynálezy?
Na práci s dalšími zbraněmi si vyjasnila mysl. Nevnímala čas plynoucí kolem ní. Byla koordinovaná pouze na jednu činnost. Informace z mozku předávala k pažím a stačilo jí to. Na chvílí ji napadlo, že by možná bylo k věci tyto lasery ještě zesílit, ale ihned tuto myšlenku vypudila z hlavy. Koneckonců, ona patřila mezi obyčejné pracovnice. Nebyla zde proto, aby se snažila něco vylepšovat. Toto byla opět práce někoho jiného a ona neměla absolutní právo jí jim krást. Stálo to dokonce v zákoníku. Pravidlo s označením 544fH565L: Žádný obyvatel nebude nikdy konat nic jiného, než k čemu byl předurčen. Porušení se trestá pobytem ve věznici s ostrahou 7. stupně. Dívka se bezděky zachvěla. Stupňů bylo celkem dvacet. Čím vyšší číslo, tím se s lidmi, kteří udělali něco špatného, zacházelo hůře. Ihned si však vynadala za tu slabost, zhluboka se nadechla a opět se pustila do práce.
Vtom se opět otevřely dveře do místnosti. Dívka se neohlédla, myslela si, že se jedná o jednu z pracovnic, které dnes přišly pozdě. Nepochybně je čeká spravedlivý trest. Byla však vyvedena z omylu, když ucítila dotek a následně teplo kolem svých boků. Ovládla výkřik, který se jí dral z úst, a opatrně se otočila. Pečlivě si pohlídala svůj výraz. Pohlédla na osobu stojící za ní zvídavě, hlavně ne zděšeně, což bylo nicméně přesně to, jak se ve svém nitru cítila. Věděla však, že by nebylo dobré dát to najevo. Jako již tolikrát předtím proklínala svou uniformu, která ovšem přesně splňovala předpisy. Věděla, že je to nutné. Obepínala její tělo a odhalovala boky, ramena a nohy. Dívka byla naštěstí štíhlá, za svou postavu se stydět nemusela. Stálo jí to však spoustu dřiny a hladovění.
"Pracuj. Přišel jsem se podívat, jestli to děláš správně," ozval se vedle ní mužský hlas. Jeho dlaně začaly sjíždět níže. Dívka zastavila silný třas a snažila se dále připevňovat jeden z krytů. "Práce je správná. Je prospěšná. Tak je to správně." S těmito slovy jí pustil a Sionellia si v duchu oddechla. Mohly se stát horší věci. Ředitel tohoto podniku, vážený senátor a diplomat, si totiž každý den vybral dívku, s kterou stráví noc v jeho ložnici. Nic to neznamenalo a dívka věděla, že tak to má být, když je to schvalováno. Přesto však byla ráda, že dnes nepřišla řada právě na ní.
Po několika dalších minutách nebo hodinách práce, nikdo přesně nevěděl, kolik ho uběhlo, protože obyčejní obyvatelé měli zakázané jakékoliv přístroje, které by byly schopné měřit čas, věřilo se, že i to je práce pouze vyvolených lidí a jejich harmonogram určovaly různé melodie vyzvánějící z radnice, se ozvala řada, která zněla jako: "bum-cr-tr-trr-píp-pííp-pííííp!". U dívky se dostavil dobře známý pocit tísně a bezmoci, ale již dávno se naučila nevěnovat mu pozornost. Nechala rozestavěný stabilizátor elektrické energie a odebrala se do svého malého, ale prakticky zařízeného domu, bez zbytečností, jak bylo podle statistik nejlepší.
Sotva dosedla na pohovku, ozvala se další řada tónu, tentokrát o něco méně protivná, trochu to připomínalo zvuky, při kterých startují létající vlaky. Něco jako "Pííísk-vžum-trrr!". Dívka se sama pro sebe usmála. Mohla si to dovolit, koneckonců si ještě nenašla partnera, který by jí byl podle zvláštně a geniálně sestavených tabulek vhodný, tudíž žila sama. Stěna se rozzářila a objevilo se na ní několik oken. Dívka přistoupila a zamyslela se. Byla to jedna z mála chvil, kdy se údajně nedalo něco určovat výše postavenými, protože se vybíraly televizní pořady, na které se bude daný jedinec dnes večer dívat, než ulehne.
Politika, Příběhy ze života a O kočce, která ztratila škrabadlo, tak zněla nabídka dnešního večera. Dívka po chvíli úporného přemýšlení zvolila Politiku. Upřímně nechápala, proč si musí vybírat. Nebylo by přece jednodušší, kdyby povolaný člověk vždy na večer vybral jediný program? Podporovalo by to sounáležitost lidí. Takto se totiž nemohla rozhodnout mezi právě tím, co zvolila a Příběhy ze života. Nad Kočkou, která ztratila škrabadlo, se ani nepozastavila, protože to byla pohádka, a ty jsou přece určeny výhradně pro děti. Na obrazovce naskočilo několik dalších okýnek s dalším výběrem. Dívka tiše zaúpěla.
Diskuze u šálku kávy, Chvíle pro politiku, Konec nenávisti, Soudy s nepohodlnými od A do Z a Síň smrti špatných. Dívka sklesle přepnula obrazovku zpět na hlavní výběr a rozklikla Příběhy ze života. Přesně, jak jí povídala prodavačka v obchodě, když si kupovala speciálně upravené suchary pro rychlejší hubnutí, o kterých se dozvěděla, když se občas na televizních obrazovkách objevila i sekce Snadný život. Její neoblíbenější politický pořad- Nejmodernější vládní postupy, dnes nevysílali.
Téměř náhodně tedy zapnula Tetičku Polly. Alespoň se dozví, jestli se Pollyina dcera konečně skamarádila s Tetrou, což byla její spolužačka, nebo ne. Sionellie se hlavou mihla krátká vzpomínka na její školní léta, tedy než jí bylo dvanáct a mohla podle zákona začít pracovat. Na to, jak jí vždy bavilo počítat ty krásně složité rovnice, které určitě dosud technologicky zaměření vědci využívají, zvláště ty, ve kterých se objevovaly výpočty poloměrů kruhů z obsahů různostranných trojúhelníků. Bavilo jí to, protože si naivně myslela, že jí vyvolí pro vědu. Tam se takové věci jistě potřebovaly, jinak by ji je přece neučili. Byla však spokojená i s tím, že byla pouhou konstruktérkou.
Zavrtěla hlavou a sledovala nadále spotřebič. Nebyl jasný zákon, že v tuto denní dobu je povinné se na televizi dívat, ale všichni to dělávali. Čím jiným by také trávili večery? Dívka se párkrát přistihla, jak potlačuje zívání, když na obrazovce zrovna není její oblíbená postava- Tetra, nebyla, avšak to přičítala tomu, že se dívá na pořad pro dospělé, přestože na to nejspíš ještě není připravená. Premiér přece veřejně přiznal, že zbožňuje Polly. Musí být úžasná, pokud jí miluje tak inteligentní člověk se srdcem na pravém místě. Sionellia se mu vždy chtěla vyrovnat, a přestože věděla, že to není možné, snažila se mu alespoň přiblížit. Což byl také jeden z důvodů, proč tento pořad sledovala.
Když se ukázaly závěrečné titulky, dívka je s úctou pozorovala a stejně jako to dělávalo hodně lidí, i ona děkovala všem, kteří se na tom podíleli a přinesli tak světlo do jejího života. Dívka se usmála nad tím pojmem. Světlo života- moc se jí to líbilo, ačkoliv přesně netušila, co to znamená. Matně si vzpomínala, že jednou v televizi viděla tvář umělce, který s tím prý přišel jako první. Bylo to na kanálu Nejvýznamnější osobnosti, který hrál vždy každý třetí den, od zvuků úvodní melodie, až po tu konečnou.
Dívka samozřejmě neměla ani tušení, jak čas běží, ale věděla, že po Tetičce Polly ji vždy zbývá spousta času, než zazní tóny, které znamenají konec televizního vysílání, a poté ještě ten, který byl vyhrazen pro volnou zábavu, trvající až do doby, kdy se šlo spát. Sionellia nikdy nevěděla, co si počít. Proto zamířila do své ložnice.
Nehodlala spát mimo vyhrazenou dobu, přestože by tím úplně neporušovala zákon. Místo toho popadla stříbrnou krabičku, která jí ležela na nočním stolku a vydala se s ní až do kuchyně. Samozřejmě si mohla přivolat robota, který by to udělal za ní, ale potřebovala zaplnit čas, takže se po svém obydlí prošla sama.
Nalila si sklenici vody a zadívala se na balení ve svých dlaních. Otevřela ho a chvíli pozorovala malé průhledné tablety. Na chvíli s ní cloumal vzdor, ale poté pokrčila rameny a jeden lék vyloupla. Stačilo, že na ně zapomněla včera. Věděla, že je psychicky nemocná. Že jí její myšlenky zrazují. Že by neměla cítit ty špatné pocity, protože tento svět je zkrátka dokonalý. Pokud by nebrala i dnes, mohlo by se prý stát, že by vlivem zlé nemoci začala někoho bezdůvodně nenávidět, nebo i horší věci. To proto jí její mozek lhal, že tabletu ve skutečnosti brát nechce. Tak to bylo. Ano. Vždyť jí to říkal lékař a mluvili o tom i ve Snadném životě, v předminulém vysílání.
Spolkla tabletu a následně jí zapila. Hned se cítila o něco lépe. Zasmála se nad svými hloupými myšlenkami, které jí dnes napadaly a s pocitem naprostého štěstí a bezpečí ulehla do postele. Než usnula, přemítala, jak bude pokračovat další díl Tetičky Polly. Ožení se její bratr s Isirou nebo Galiberrou? Ona zde však nebyla od toho, aby tvořila scénář, takže tohoto vysilujícího přemýšlení nechala. Místo toho již na nic nemyslela. Usnula. Necítila se unavená, ale věděla, že by spát měla, takže to prostě udělala. Výše postavení lidí vědí, co je správné. Když spí tělo, mozek udržuje jen ty nejdůležitější funkce. Odpočívá. Protože myšlení bolí. Proč by se s tím měl zatěžovat ještě v noci?

Hvězdné míle- předmluva

10. dubna 2014 v 21:58 | Karin |  Hvězdné míle
Tímto článkem jsem vám chtěla oznámit, že zde brzy příbydou první díly mé nové povídky, o které jsem se již několikrát zmiňovala, ale konečně přesně vím, o čem by měla být. Nazvala jsem jí Hvězdné míle a chci vám o ní prozradit několik informací, než jí začnu zveřejňovat.
Nemám v úmyslu zde příliš zveřejňovat děj, protože většina z něj má být překvapení, ale něco snad říct můžu- hned po úvodních slovech jistě každý pochopí, že je to něco jiného, než na co jste u mě zvyklí. Příběh se trotiž neodehrává na Suan May Islandu a nejedná se o romantický příběh. Tím pochopitelně něchci říct, že to není pro ženy, protože pro muže asi také ne, ale jde o sci-fi, trochu kombinované s fantasy.
Inspirací mi opět byla hudba. Celý ten nápad vlastně vznikl díky Fly away from here od Aerosmith, nicméně to půjde poznat až v pozdějších kapitolách. Mnohem jasněji uvidíte vliv American idiot od Green day, což jsem vykradla téměř do slovíčka, ačkoliv nemám v úmyslu nějak kritizovat Ameriku. To byly asi stěžejní skladby. A také jeden čaj s příchutí "Divokých višní", ale to pochopíte, až na to přijde. Nemyslím konkrétně ten čaj, ale název té příchutě...
Chtěla bych také na něco upozornit- asi pochopíte, proč se vlastně hlavní hrdinové chovají, jak se chovají, ale musím vás upozornit, že ani s jedním vážně nesouhlasím. Hlavně první kapitoly jsou psány se silnou nadsázkou a vlastně je to tak trochu fejeton, ale to, doufám, pochopíte.
Co bych k té povídce nadále řekla? Pokud se jí rozhodnete číst, čekejte nadmíru laserů, hvězdných lodí, létajících vlaků, trochu nesmyslných hádek a hlavně vesmíru. Takže, co vlastně na toto všechno říkate? Myslíte, že by se vám povídka mohla líbit? Pro informaci, již jsem začala sepisovat první kapitolu a hrozně mě to baví, nejspíš se to stane jednou z mých nejoblíbenějších povídek vůbec...

Hrana života- 4. kapitola

9. dubna 2014 v 12:31 | Karin |  Hrana života
Takže přicházím s čtvrtou kapitolou Hrany života, na kterou jsem se vážně nesmírně těšila. Úžasně se psala a moc doufám, že se vám bude líbit. Hurá do čtení!
4. kapitola
Seknutí mečem
Zdálo se, jakoby ohnivý déšť padal přímo z nebes. Dívka však věděla, že tomu tak není. Šlo o trosky budov. Domů, kde kdysi žili její přátelé. A místo většiny města se zde nacházela nekonečná černá propast, nad kterou se klenulo několik trámů, nad těmi většími dokonce narychlo postavené mosty. Dívka se zhluboka nadechla a snažila se nemyslet na to, že kdyby na ní spadl byť jej jediný žhavý uhlík, za několik okamžiků by vzplanula. Přímo tomu nahrávalo, že dnes vál od západu mírný vítr. Dost silný na to, aby přenášel plameny, ale ne tak, aby je uhasil. Přešla po zbytku pevné země k prvnímu mostu. Opatrně na něj vkročila.
Dřeva pod ní zavrzala, až Leniaře přeběhl mráz po zádech, ale nutila se pokračovat. Věděla, že bude hůře. Že se stále nachází na poměrně bezpečné cestě. Její myšlenky se zanedlouho od trasy, kterou musela ujít, zatoulaly k cíli. K bytosti, která se tam nacházela.
Dokáže to? Vážně byla hloupost natolik si věřit? Jak moc Arimera zklame? Bude na ní naštvaný? Je stále ona naštvaná na něj? U této myšlenky se mladá senátorka pozastavila. Měla by se na něj zlobit. Ale může, když toho tolik lituje? Nemá náhodou Allan pravdu? Není to tak, že to pouze předstírá?
Dívka zmateně zavrtěla hlavou a rozpřáhla paže, protože most končil a za ním se táhla až k další bezpečné, ještě držící části bývalého Costly mahalu pouze nepříliš široká lávka, sotva na šířku chodidla.
Když měla dívka pocit, že konečně bezpečně drží balanc, trám se začal nebezpečně viklat. Nejspíš je pro něj moc těžká, pomyslela si Leniara pochmurně. Rozběhla se a doufala, že se udrží na lávce tak dlouho, dokud nedorazí na kýžený kousek pěvné země. Ten však byl daleko.
Dívka jasně cítila tah doprava. Věděla, že kdyby neběžela, nestalo by se to. Neměla však ani tak problém s držením rovnováhy, jakože jediné, co jí drželo naživu, se hroutilo. Běžela dále a s naprostým děsem si uvědomovala, že se přestává dřeva dotýkat a pomalu, ale jistě pouze šlape vzduch. Nedokázala by však zastavit, ani kdyby chtěla.
Když cítila, že to, co právě provedla, byl poslední její krok, než se zřítí, donutila se více odrazit. Vyskočit. Odraz to byl mizerný a dívka věděla, že nestačí. Když trám začínal pozvolna padat, ještě stále se na něm držela. Pomalu sklouzávala, jelikož strana, kde se nacházela, směřovala dolů.
Zrovna, když se lávka uvolnila úplně, dívka se levou nohou dotkla země. Když sklouzla do půli těla, zapřela se i rukama, a přestože se neohlížela, věděla, že trám nyní letí prostorem. Po chvíli se ozval náraz. Nebyl zřetelný, tudíž musela být jáma dosti hluboká. Leniara silně pochybovala, že kdyby spadla, měla by šanci to přežít.
Využila všech svých sil a vytáhla se na pevninu. Chvíli tam jen tak ležela a prudce oddechovala. Když se jí trochu uklidnil tep, vypadala se na další cestu. Chvílemi jí sice napadali myšlenky, jak se dostane zpět, ale uklidňovala se tím, že přece musí být i jiná cesta než ta, kterou právě zbořila. Zbytek cesty k věznici proběhl v relativním klidu. Přesto však krví Leniary kolovaly obrovské vlny adrenalinu.
Vstoupila do budovy a rychle vyhledala celu, ve které seděl Arimer. Nepochybovala, že časový limit se rychle krátí, možná ho dokonce již přetáhla. Půlhodina nebyla příliš. Když jí zahlédl, překvapeně zamrkal a zvedl se z lavice.
"Leni," zašeptal a objal ji. Dívka se k němu také přitiskla. Oba především proto, ab ten druhý neviděl jejich slzy.
"Není čas," vyhrkla dívka po chvíli a odtrhla se od něj. "Pojď se mnou, vysvětlím ti to cestou." Když vybíhali z věznice, Leniaru na okamžik napadlo, že by mohli opustit město, ale rychle tu myšlenku zavrhla Nejen, že by to nebylo čestné a v přímém rozporu se spoustou zákonů, ale také by je okamžitě chytili. Arimer si to uvědomil také, když vstupovali na první most.
"Nemáš v plánu něco šíleného, viď?" zeptal se dívky opatrně.
"Samozřejmě," odvětila a vyhnula se jeho pohledu. Muže na chvíli zachvátila panika a uklidnil se až při dívčiných dalších slovech. "Který normální občan by bez jištění lezl po trámech sotva na šířku chodidla, ještě k tomu proto, aby mohl krutého vězně zavést na hru, kde půjde o jeho život?"
Arimer smutně zavrtěl hlavou. "Není šance, že bys vyhrála. Prosím, odvolej to. Já nechci, abys kvůli mně zemřela."
"To je jedno," odfrkla si dívka. "Stejně je každý život lepší než ten, který vedu nyní. Kromě toho, když tam budeš, alespoň mě bude držet nějaká naděje." Zahleděla se mu hluboko do očí, předtím, než vstoupila na trám. Tento byl obzvláště úzký. "Pokud tedy nehodláš spadnout."
"Takže ty jsi chtěla, abych tam byl?" zeptal se tiše a opatrně vykročil. Snažil se našlapovat lehce, bez zaváhání. Přesto zjistil, že za ta léta si jeho nohy odvykly. Nepochyboval však o tom, že i kdyby spadl on, Leniara se na druhou stranu dostane. Alespoň by se tím vše vyřešilo, pomyslel si. Na krátký okamžik se váhavě nahnul doleva.
"To ať tě ani nenapadne!" vyjekla dívka a na okamžik ztratila koncentraci. Stejně tak Arimer. Oběma se však povedlo to vyrovnat.
"Jak jsi věděla, co chci udělat?" podivil se.
"Promiň. Vyděsila jsem tě. Cítila jsem vibrace. Navíc jsem věděla, že tě podobná blbost napadne. Vždyť se známe."
"Bohužel," přisvědčil Arimer. "Víš vůbec, s kým dnes hraješ?"
"S Cassillerem," odvětila dívka. Muže zamrazilo hned ze dvou věcí. Zaprvé, pokud před vyřknutím tohoto jména existovala nějaká naděje na vítězství, nyní se naprosto vytratila. Zadruhé ho překvapil klid, s jakým to vyslovila.
"Jsi si jistá?" zeptal se, přestože odpověď znal. Lávka skončila a navazoval na ní most, jeden z mála, který měl dokonce zábradlí.
"Věř mi, že toho slizkého otrapu si s nikým nemohu splést," přisvědčila dívka a srovnala s Arimerem krok.
"Jsi blázen, ale to ti neříkám poprvé," zamumlal Arimer tiše, přesně tak, aby ho dívka slyšela. Pouze se na něj hořce usmála a ukázala na budovu hotelu tyčící se v dáli. "Dobře, takže tam vede jeden most…a další trám."
"Úžasné vyhlídky. Nešlo by to kratší cestou, Ta lávka se mi zdá dost dlouhá," polemizoval Arimer a ukázal na několikametrový trám spojující poslední most a plošinu s ruinami hotelu.
"Šlo by. Ale přesně tu cestu se mi povedlo zbořit," přiznala dívka a ukázala na mezeru, přes kterou nic nevedlo."
"Čím dál lepší," zavrčel. Chvíli nastalo ticho. První slova opět pronesl Arimer. "A Leni? Chtěl jsem ti poděkovat. Za to všechno. Co pro mě děláš. Nezasloužím si to. Zničil jsem ti vše, co jsi milovala."
"Neomlouvej se. Odpustila jsem ti," odpověděla dívka po chvíli přemýšlení. Usoudila, že nemá smysl mu máčet čenich v něčem, co si již moc dobře uvědomoval. "Alespoň vidíš, že ani senát není všemocný." Opět nastala chvíle ticha, prokládaná pouze dalšími padajícími troskami. Zanedlouho Arimer i Leniara vstoupili na zmiňovanou lávku. Byla sice trochu širší než ta minulá, ale také možná i o kilometr delší. Dívka se zhluboka nadechla, kdežto muž vstoupil na trám s rychle bušícím srdcem.
"Nic se neděje, nic se neděje," mumlala si Leniara stále dokola, nevědomky tím pomáhající i Arimerovi. Když se ocitli v polovině, oba byli pevně koncentrovaní pouze na nebezpečnou chůzi.
"Nikdy mě nenapadlo, co to vlastně znamená, kráčet po hraně. Teď to vím," zasmál se Arimer nervózně. Dívka mu dala za pravdu.
"Kéž by souboj s Cassillerem mohl probíhat takto. Porazila bych ho na plné čáře."
"Můžeš to zkusit navrhnout."
"Radši ne. Ne, že bych se bála, že by byl dobrý, ale stejně by na to nepřistoupil. Ty víš, že ctí akorát tradiční hry. A kromě toho, při mém štěstí bych beztak hned po prvních krocích spadla." Hned, jak to dořekla, trám pod ní zapraskal. "Už zase?" zaúpěla a rozběhla se. Arimer jí chvíli jen omámeně pozoroval, sledoval její ladné kroky, ale posun lávky dolů ho rychle vrátil do reality. Také se rozběhl, ačkoliv si připadal nemotorný jako stádo slonů.
Když dívka proskočila otevřeným oknem do pokoje, jelikož se trám se klenul opravdu vysoko, dokonce ještě výše, než bývala kdysi země, lávka se sesunula ještě níže. Arimerovi se na okamžik zastavilo srdce, když činil těch několik kroků, aby jí napodobil. Když vyskočil a učinil salto, aby na druhé straně pokoje dopadl na nohy, trám za nimi praskl. Nepochyboval, že kdyby se ho dotkla byť jen moucha, navždy by se zřítil do hlubin. Držel na vlásku.
K jeho úžasu se dostali přímo do místnosti, kde se konala hra. Respektive do její předsíně, kde je uvítal mistr pozorující své zlatavé hodinky.
"Minuta do skončení časového limitu. Vypadáte strašně."
"Děkuji," odpověděla dívka a při pohledu na své roztrhané oblečení uznala, že má pravdu. "Budu hádat. Chystají hru?"
"Přesně tak. Ale neboj, vystrčili mě tady, ještě než začali. Požádal jsem je o tu nejtěžší úroveň." Zlomyslně se pousmál. Leniara přikývla. Věděla, že říká pravdu. Cassiller byl opravdu čestný, zásadně proti lžím a podvádění. Nikdy by to neudělal, jen aby vyhrál hru. A dívka věděla, že hráči nesmí být přítomní, když se herní pole chystá, aby si nemohli jednotlivé obrázky na hracích deskách, které jim měly zůstat až do posledních okamžiků skryty, zapamatovat.
Cassiller zabloudil pohledem k Arimerovi. Jeho úsměv, který mohl být upřímný, se vytratil. "Takže máš, co jsi chtěl. Zničit Costly Mahal se ti povedlo geniálně."
"To nebyl účel," zavrčel Arimer a sklopil oči. Cassiller otevřel ústa, aby něco odpověděl, ale Leniara ho předběhla.
"Dost! Nestojí to za to. Arimer není povinen tobě říkat, proč a co vlastně udělal, a ty to víš. Kromě toho, polovinu města ani tak nezničily ty výbuchy, ale déšť z trosek. Kdyby byla vláda k čemu, něco s tím udělá. Takhle všechno obstarávají dobrovolní záchranáři."
Cassiller se na dívku zkoumavě zadíval. "Pořád máš výhrady proti systémům svého otce a jemu podobným?"
"Samozřejmě," odvětila dívka. "Co tím sleduješ?"
"Nic. Rád bych věděl, proč jim to tak dlouho trvá nachystat." Dívka neměla šanci mu však odpovědět, protože se dveře rozevřely a postarší muž jim pokynul, aby vstoupili. Cassiller a Leniara se usadili k hracímu stolu, každý na jednu stranu, a Arimer do hlediště.
"Vidím, že viník je přítomen. Považuji hru za zahájenou. Pravidla znáte. Tři kola, komu zůstane destička poslední, prohrál, bla, bla, bla, žádné podvádění," pravil jeden z přítomných senátorů otráveně. Dívce bylo jasné, že jim výsledek hry je zřejmý, a také to, že byly uzavřený vysoké sázky.
"Začni," pokynul Cassiller dívce a sebevědomě se usmál. Leniara pokrčila rameny. Koneckonců, proč ne? Zadívala se na hrací desku. Na jejím vrchu se nacházelo deset desek. Dvě dýky, dvě mačety, dvě katany, dva dvouruční meče, jeden poměrně běžný meč a jedna rituální dýka. Zatím to nechtělo příliš taktizovat. Dívka sebrala první desky, které jí přišly pod ruku, což byly mačety. Odkryla tím další rituální dýku a nový nástroj-válečná sekera.
Cassiller povytáhl obočí a ještě předtím, než učinil tah, pravil: "Tolik zbraní a ona si vybere katanu." Dívka na něj zmateně pohlédla. Vždyť ona přece odebrala mačety, ne katany! Odstranil dýky a odkryl tak další meče, tentokrát jiný japonský a keltský. Leniaře po chvíli došlo, že přesně to měl v úmyslu. Odvést jí od koncentrace. Pro sebe si zavrčela a přísahala si, že už se znovu nachytat nenechá.
"Nemám tušení, jak ještě může někdo žít, když si plete mačety a katany. Mám pocit, že na bitevním poli by tě to stálo život." Cassiller se však na ní ani nepodíval, pouze se usmál. Leniaře došlo, že jí prokoukl. Takovéto matení soupeře by se mělo považovat za podvádění, pomyslela si a již se plně soustředila na hru. Odkryla dvouruční meče a spatřila další zbraně.
Hra se táhla až do pozdního večera. Dívka již byla unavená, ale nepřipouštěla si to. V hlavě měla jen herní pole. Zbývalo pouze několik posledních vrstev. Právě odstranila jedinou možnost, kterou měla. Zaklela, když spatřila, že pod ní se také nacházejí dva stejné symboly. Zatajila dech a počkala, až je Cassiller odstraní ze hry. Pod nimi se nacházel oštěp a kuše. Dívka vydechla úlevou a spojila oštěp s jiným, nacházejícím se ve vyšší vrstvě. Cassiller se znovu usmál a odstranil dvě kuše.
Dívka téměř bezmyšlenkovitě dala pryč dva ozdobné meče, které jí padly do oka. Ve stejném momentě zaťala pěsti. Urputně se snažila, aby si Cassiller nevšiml jejího výrazu, ale on na ní jen pohlédl a s téměř lítostivým výrazem odsunul dvě hrací desky. Dívka jako ve zpomaleném filmu pozorovala, jak luky mizí z hracího pole. V duchu proklínala svého soupeře a hlavně samu sebe. V hracím poli zbylo pět desek. Každá jiná.
"Gratuluji vítězi," pravila dívka a postavila se. Snažila se zakrýt slzy, které se jí hrnuly do očí. Pokud nevyhrála dnes, prohrála všechna kola. Cassiller nepochybně za těch několik hodin odkoukal celou její taktiku a zítra se podle toho zařídí. Leniara si mrzutě pomyslela, že toto nejspíš pro něj byla jen lehká rozcvička. Možná to schválně protahoval, aby si více užil.
Zpropadený meč! Zapomněla se Arimera zeptat, jak se dá této chybě vyhnout. Věděla o ní. Přesto doufala, že k ní nedojde. Podívala se na svého přítele. Nevesele se na ní usmál a promnul si unavené oči. Leniara však poznala, že je z toho zklamaný více, než dává najevo. Vyšla ven a již se nesnažila slané kapky zadržovat.
Cassiller jí však dohnal. Snažila se k němu neobracet tvář, aby si pláče nevšiml. "Co ještě chceš?" vyštěkla.
"Prohrála jsi. Víš, že bys možná dokázala celou hru zrušit. Žila bys dále…"
"Jestli si přišel proto, můžeš zase odejít. Ani mě to nenapadne." Popravdě, přemýšlela o tom, ale nemohla, už kvůli tomu, že si všichni mysleli, že právě to udělá.
"Ne. Přišel jsem se ti omluvit."
"Opravdu?" podivila se dívka a skryla si tvář závojem vlasů. Předstírala, že pospíchá.
"Ano. Věř mi, že kdybych mohl, nechal bych tě vyhrát. Je mi tě líto a toho vězně také. Jenomže nemohu ztratit pověst tím, že bych prohrál zrovna s tebou, jestli chápeš."
"Jistě," zavrčela dívka, přestože mu úplně tak nevěřila.
"Nakonec jsem se tě chtěl na něco zeptat. Ty jsi věděla o tom, že jsi udělala chybu, že ano?"
"Myslím, že to na mě bylo poznat. Vím o ní. Jen netuším, jak se toho zbavit." Výtah se otevřel a dívka do něj vstoupila. Jediný funkční. Zatím. Cassiller se však za ní k jejímu vzteku vecpal i tam.
"S něčím se ti svěřím. Úplně stejné potíže jsem míval kdysi já. Ty meče byly vždy mým kamenem úrazu. Škoda, že zemřeš. Možná bych tě dokázal naučit, jak se tomu vyvarovat. Ale jako soupeř to udělat nemohu. Poté bych tě nejspíš neporazil."
"Nelichoť mi, prosím. Neporazila bych tě ani tak."
"Ale ano," překvapil ji. "Jsi vážně úžasná, Popravdě, podcenil jsem tě."
"Opravdu? Takže ta hra netrvala tak dlouho, protože jsi chtěl?" zajímala se Leniara.
"Ne. Vážně jsem tě nemohl porazit. Věř mi. Já nelžu." Dívka se víceméně rozhodla, že ho poslechne. Rozjetý výtah se zastavil a dveře se otevřely. Dívka zamířila ke své místnosti.
"Tak tedy dobrou noc a zítra," rozloučila se s ním chvatně. Nečekala na odpověď a zabouchla dveře, podél kterých se poté sesunula až k zemi a neovladatelně rozvzlykala…

Osamělé noci- kapitola 6.

8. dubna 2014 v 11:59 | Carina |  Osamělélé noci
Takže, přicházím s novou kapitolou Osamělých nocí. Netuším, co bych ní pověděla, snad jen to, že je trochu smutnější než většina předchozích. I tak doufám, že se vám bude líbít a předem moc děkuji za každý upřímný komentář.
Kapitola 6.
Yasminetta
Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila kovovou pachuť krve. Vojáci pomalu kráčeli směrem k nám. Utrápeně jsem pohlédla na Alexandera. Nenastala však žádná změna. Něco mi říkalo, že toto jsou možná poslední chvíle v mém životě, kdy nemusíme utíkat. Kdy si spolu můžeme sednout a mluvit, přestože on umírá.
"Jak se cítíš?" zašeptala jsem. Věděla jsem, že je vzhůru. Jeho oči byly lehce pootevřené. Nečinilo mi žádnou radost ho takto vidět. Vzpomínala jsem na ten den, kdy jsme se potkali. Přestože uplynuly skoro tři dny, mně to připadalo jako celá léta. Tolik se od té doby změnilo. On kdysi sršel sebevědomím a nadějí, já jsem byla hloupá malá ustrašená holka. Zdá se, že ať chceme, nebo ne, naše role se musely vyměnit.
Není to tak, že by byl nyní bojácný a tupý. Jen je to on, kdo potřebuje být chráněn. To mě však přivedlo i k myšlenkám, kolik pro mě toho udělal. Se zděšením jsem došla až k tomu, že se nejspíš několikrát pokusil položit za mě život. Co vlastně ke mně cítí? A co k němu cítím já?
"Mizerně," zašeptal a pokusil se o úsměv. "Co se stalo?"
Nemělo smysl mu lhát, když nejspíš něco málo vnímal. "Bojím se o tebe." Překvapilo mě, jak upřímná slova jsem mu pověděla. Neměl sílu na větší pohyby, ale přesto ke mně natočil hlavu. Pochopila jsem, že to má zastupovat pozvednuté obočí.
"Já vím. Žij, prosím, i kdyby naděje zemřela. Já budu minulost."
"Ještě nevíš, jestli zemřeš. Takové věci neříkej. Zachráním tě za každou cenu!"
"To nevyjde," zašeptal nevěřícně. "Já svou naději ztratil. Ty ne."Jeho hlava klesla a pochopila jsem, že je již marné s ním mluvit. Julian na něj znepokojeně pohlédl.
"A vypráví mi tu o tom, jak mám věřit. Planým řečičkám nevěří snad nikdo," zavrčela jsem pro sebe.
"Někdy jsou lepší, než skutečná pravda. Už jsou zde," odvětil Julian tiše a ukázal na přicházející, zachmuřené vojíny.
"Neexistuje jiné východisko," téměř zakřičel jeden z nich a dupl nohou, nejspíš aby ho všichni vnímali.
"Jaké?" otázala se Claire příkrým hlasem.
"Tu holku si pro mě za mě nechte, i když je to blbost. Ale ten kluk jde s námi. Je to válečná kořist, za kterou dostaneme více peněz, než se vám kdy vůbec zdálo."
Zalapala jsem po dechu a téměř bez přemýšlení vyhrkla to, co se ode mě očekávalo. "Já jdu s ním." Postavila jsem se a máchla levou rukou ve vzduchu. Julian také vstal a téměř do poslední chvíle jsem netušila, co má v plánu. A poté najednou ta stejná ruka už nesvírala kopí. Omluvně na mě pohlédl.
"Ne. Pořád jsi náš zajatec a jdeš s námi," pravila Claire tak rozhodně, až mě zamrazilo. "Neříkám to ráda, ale…vaši nabídku přijímám." Vytřeštila jsem na ní oči. Strážce vážně přikývl a naklonil se nad Alexandera, kterého jsem předtím trochu odsunula, když jsem se zvedala.
"Nečiní mi to žádné zvrácené potěšení. Ale život je život. To jednou pochopíš," prohodil tiše, když se nahýbal, aby ho zvedl. Chvatně jsem k němu přiskočila a snažila se mu co nejšetrněji pomoct. Myslím, že mě nechtěl ještě více rozrušit, takže radši Alexandera popadl poměrně jemně a ihned ho odnášel ven, nejspíš na jejich sáně. Všimla jsem si, že bundu mu nechal. Lovci nic nenamítali.
"Mohu se s ním rozloučit? Bude to nejspíš navždy…" zeptala jsem se obezřetně a všichni přítomní na sebe pohlédli. Nedokázala jsem odhadnout výsledek tiché domluvy mezi nimi. Ten však byl vzápětí praven jedním vojínem nahlas.
"Nic proti tomu nemáme. Ale pouze na chvíli. Už tam jsme se dost zdrželi. Začalo období sněžných bouří. Chceme celý tento úkol splnit, než přijde ta první. To může být každou minutou." Kývla jsem na porozuměnou, ačkoliv jsem to příliš nechápala, a vydala se sáním, kde ležel.
Venku mě překvapil prudký nával zimy. Zachumlala jsem se hlouběji do loveckého ošacení a dále na to nedbala. Chvíli jsem tam jen tiše stála a pozorovala ho. Jeho tvář se stala ještě bledší. Bílé vločky mu zdobily tmavé vlasy. Vypadal tak slabý, tak zranitelný. Přisedla jsem k němu. Všimla jsem si, že jeden vojín stojí u vchodu, nejspíš abych se nepokusila utéct. V duchu jsem zaklela, protože to přesně jsem měla v plánu, přestože mi docházelo, že tak snadno to nepůjde. Po chvíli jsem na to přestala myslet a naklonila se k Alexandrovi. A když jsme si měli říct další, konečné poslední sbohem, náhle mi došla slova.
"Děkuji. Za všechno. Udělal si pro mě toho více, co všichni lidé dohromady za celý život. Znala jsem tě necelé tři dny, a přesto tě mám ráda. Nemám tušení, jak bych ti to všechno měla vynahradit, a proto tě prosím, odpustíš mi?" Na více jsem se nezmohla, protože mi začaly stékat slzy. Tiše jsem vzlykla.
"Více, než to. Byla jsi pro mě vždy světlem na konci tunelu," zaslechla jsem a rychle na něj pohlédla. Ačkoliv ho to muselo stát mnoho námahy, posadil se, bez toho, aby dal nějak najevo bolest. Nejprve jsem ho opatrně objala, ale když cítila, že nevzdoruje, přitiskla jsem se k němu pevněji.
"Ty máš naději. Přiveď pomoc. Neumíš si představit, co by to znamenalo. Náš útěk by se zdařil!" Jeho hlas se náhle zdál tak jasně šťastným, že jsem se musela přes slané krůpěje usmát. "Vždyť já jsem jen člověk. Ztráta jednoho života nic neznamená."
"Ne," odpověděla jsem pochmurně a trochu se od něj odtáhla. Koutkem oka jsem zahlédla, že jeden voják přispěchal až k nám. Nastavil ruce, aby nás odtáhl, ale já jsem předstírala, že jsem si ničeho nevšimla, abych mohla v Alexaderovém objetí zůstat alespoň o moment déle. Claire zdvihla paži. Vojín přikývl a zastavil jsem. Pocítila jsem k lovkyni vlnu vděčnosti. "Snad najdeš věčný klid."
"Já tomu pevně věřím. Nemám potřebu se těm vojákům mstít, pokud zemřu tak, jak mám. Mají pravdu. Ani oni se systému nemohou vzepřít."
"Myslím, že o dobrodružství mám na celý život vystaráno, pokud toto všechno přežiji," zamumlala jsem, abych odběhla od nebezpečného tématu.
"Já v tebe věřím," odpověděl a slabě se usmál. Teprve nyní jsem v jeho očích vypozorovala to, jak se trápí.
"Alexandře," pronesla jsem a zhluboka se nadechla. Vlastně jsem ani netušila, jestli je to, co chci říct, úplná pravda. Když jsem se však nad tím zamyslela, bylo to logické. Vše tomu nasvědčovalo. "Já mám takový pocit. Nikdy bych ti to neřekla, protože si tím nejsem úplně jistá, ale myslím…já myslím, že k tobě cítím něco více, než přátelství. Mám takové tušení, že je to…láska." Poslední slovo téměř zaniklo v hučení větru, ale já jsem podle jeho výrazu stejně poznala, že to slyšel. Chvíli nastalo ticho. Čekala jsem na jeho odpověď a pomalu začínala propadat panice, že jsem zkazila tak překrásnou chvíli.
"Sbohem," zněla jeho poslední slova. Pustil mě. Takže mé očekávání bylo správné. Nevěřícně jsem jeho poslední slovo zopakovala. On tam jen seděl, se sklopenou hlavou. Když nasedli i vojáci, sáně se pomalu rozjely. Nabíraly však čím dál větší rychlost. Mávala jsem mu. To, že ke mně nejspíš necítí to samé, neznamená, že mě nemá rád. Alespoň trochu. Chtěla jsem tomu věřit. Musela. Slzy mi vyhrkly do očí. Vlastně jsem ani netušila, kvůli čemu se trápím více. Stála jsem tam a mávala ještě dlouho po tom, co se mi dopravní prostředek ztratil z dohledu.
"Musíme jít," ozvalo se vedle mě. Sklesle jsem na Juliana pohlédla.
"Pryč?" položila jsem otázku a až poté si uvědomila, že vlastně nedává smysl. Ale nemohla jsem si pomoct. Můj život měl smysl i bez něj. Alespoň jsem se o tom pokoušela samu sebe přesvědčit. Ale spíše jsem se bála, že to i přes všechno nevyjde. Stále se mohlo něco pokazit, věděla jsem to.
"Daleko odsud," přisvědčil. "Mám totiž plán."
Vzbudil ve mně mírný zájem. "O co jde?"
"Bylo chytré doufat, že vám někdo pomůže, až se dostanete z plání. Takže se toho budeme držet."
"S tím plánem přišel Alexander," zamumlala jsem. Můj největší problém nyní byl, že jsem se nemohla na nikoho zlobit. Věděla jsem, že já za to nemohu. Udělala jsem všechno, co bylo možné. Alexander udělal ještě více. Lovci za to nemohli ani trochu, to právě oni nám přinesli naději. Vojáci zase pouze konali svou povinnost. Mohla jsem se zlobit jen na diktátora. Těžko se ale naštvete na někoho, koho jste nikdy neviděli a nyní se od vás nachází spousty mil. Jde ho nenávidět, ale ne k němu cítit zlobu v pravém slova smyslu.
"Právě proto zachráníme nejdříve jeho, pak Tertut." Udiveně jsem na Claire, která tuto větu pronesla, pohlédla.
"Jak?"
"Přesně tak, jak jste chtěli. Někoho zmobilizujeme. Myslím, že nikdo není tak chladný, aby Alexanderovi nepomohl, když to vlastně byl jeho plán, zachránit celé město." Smutně jsem přikývla.
"Jenže i když jsme s Alexanderem stále měli naději, že se dostaneme z plání, stále jsme věděli, že to prostě nevyjde. Proč by nám někdo pomáhal?"
"Věř mi, že nikdo," odvětil Anthony s důrazem na slovo "nikdo", "nebude mít to srdce tě odmítnout, když vypovíš celý váš příběh."
"Já doufám, ale nevěřím tomu," povzdechla jsem si.
"Alexander měl pravdu," prohlásil Julian a málem mi vyhrkly slzy, když jsem znovu uslyšela jeho jméno. "Nesmíš ztrácet naději, ani kdyby už byl mrtvý."
Lovec to myslel dobře, jenomže to mě přivedlo k dalšímu děsivému zjištění. "Takže to nemusíme vůbec stihnout. Zachránit ho."
"Ne," přiznal. "Ale ta možnost, že se to podaří, je stále zde. Kromě toho, obyvatelé Tertutu již čekají celá léta. Ty zachráníme určitě.
"Něco mi říká, že se to zvrtne, když to budeme nejméně čekat," zavrčela jsem. Julian a Claire mě objali, každý z jedné strany.
"Právě proto musíš být jako lovkyně pořád na pozoru. Neměj tak černé myšlenky, nesvědčí ti to," prohlásila žena a lehce se usmála svým osobitým divokým úsměvem. Nastala chvíle ticha, kterou jsem přerušila já.
"Když vás Alexander našel poprvé, choval se zbaběle?" zajímala jsem se. Věděla jsem, že od svého trápení si řečmi o něm nepomohu, ale chtěla jsem mít alespoň pocit, že je stále nablízku. I když to pomyšlení tak bolelo.
"Ne, vůbec ne," prohlásila lovkyně a úsměv jí nezmizel. "Naopak. Popravdě, vlastně mu ani nešlo o vlastní život. Šlo mu jen o tebe." Přikývla jsem. Ani mě to nepřekvapilo. Zjistila jsem, že pro Alexandera jeho život vlastně není žádnou cenou. Při této myšlence jsem se hořce ušklíbla, když jsem si vzpomněla na to, co po mě vlastně za útěk chtěl. A jak má matka říkala, že se mu nejspíš líbím. Přesto mě nikdy nemiloval. Zato by za mě položil život. Jak silný vztah ke mně vlastně cítí? Nekonal toto všechno jen z potřeby povinnosti vůči svým slibům? Nenamlouvala a nenamlouvám si pouze stále, že v tom bylo něco více?
"Proč se to prostě nemohlo povést?" zaúpěla jsem jen tak, k nebesům.
"Protože život by byl poté příliš jednoduchý," odpověděl Julian, jako vždy na to, co vlastně nebyla otázka. Sklopila jsem hlavu.
"Vlastně vám něco dlužím." Všichni tři na mě udiveně pohlédli. "Jen nemám tušení, co by to mělo být. Ale něco velkého. Jako poděkování. Udělali jste pro mě i Alexe toho tolik, že by nestačilo ani tisíc zlaťáků."
"Alex?" zasmál se Julian nad tím tvarem. "Zní to krásně. Museli jste si být opravdu blízcí, protože muži jako je on by si nikdo jiný takto říkat nedovolil." Krátce jsem se nad tím zamyslela. Vlastně měl pravdu. Pro Alexandera muselo jít o důvěrnou přezdívku. Velice důvěrnou. Vlastně si nepamatuji, že bych mu tak řekla v jiných chvílích.
"Myslím, že ani ne. Vzpomeň si, jak jsem mu říkala ,příteli´. ,Alex´je proti tomu nic. Myslím, že Alexander na přezdívkách zase tak nelpěl." Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Stále jsem si chtěla udržovat tu ideu, že mezi námi něco bylo a Claire mi to mermomocí chtěla pokazit. Přesto bylo nějakým způsobem osvobozující bavit se tak, jako kdyby Alexanderovi nic nehrozilo. Ani nám. Což pochopitelně nebyla pravda.
"Myslíš, když jsi mu prozrazovala přesně ty informace, kterými by nám mohl uškodit?" popíchl jí Anthony.
Žena převrátila oči. "Upřímně, v tu chvíli by stejně nic moc nezmohl, ani kdyby chtěl. Viděla jsem, že sotva stál na nohou. Je podivuhodné, že v tom stavu ještě našel Yasmi, poté běžel několik mil a nakonec přežil několik hodin ve sněhu. Nemám tušení, jestli bych to dokázala já. A to jsem lovkyně."
"Já ho spíše obdivuji za jeho práci. Samozřejmě, i jiné klienty průvodců jako je on jsme chytali, ale popravdě, vy dva jste nám dali dost zabrat," prohodil Anthony víceméně směrem ke mně. "Navíc je to v podstatě šlechetné, zachraňovat lidi z něčeho takového. Řekneš nám Yasmi, jak to v Tertutu vůbec vypadalo?"
Povzdechla jsem si. Vůbec se mi o tom nechtělo vyprávět. Ale věděla jsem, že mají právo to vědět. "Je to těžké popsat pro někoho, kdo to nikdy nezažil. Představte si svět, odkud nemůžete uniknout. Jste zavření a pohlížejí na vás, jako byste byli zavření ve zkumavce. Představte si takovou zemi, kde každé ráno propadáte beznaději, protože víte, že jste pouhé loutky a někdo si s vámi zase bude hrát. Vstanete po noci na ledové zemi, vyjdete ven a vidíte přeplněné ulice. Jako první myšlenka vás napadne, že minimálně polovina z nich se dnes nedostane k pitné vodě, protože prostě nemají peníze. A vy jste jedni z nich."
Claire na mě znepokojeně pohlédla. "Přesný opak toho, jak žijeme například my." Přikývla jsem.
"Ale je to ještě horší. Neustále se musíte ohlížet, kdo slyší vaše slova. Kdo sleduje vaše kroky. A neustále se bát, jestli dnešek náhodou není váš poslední den. Děláte něco, co se vymyká normálu? Jdete například do obchodu o hodinu později, než obvykle? Povídáte si s jinými lidmi, než obvykle? Jste hned podezřelí." Slzy se mi začaly koulet po tváři a já jsem je nemohla zastavit, protože jsem si vzpomněla na úplně svůj první rozhovor s Alexanderem.
Právě tehdy jsme byli těmi nedůvěryhodnými my, zvláště když každý věděl, že on je průvodce a já systém Tertutu nemohu vystát, pouze nemám odvahu se proti němu veřejně postavit. Kdyby se mě někdo nyní zeptal, jestli to udělám, bez váhání bych přikývla. Koneckonců, horší už to být nemůže. Ale tehdy to bylo jiné. Byla jsem naivní. Stále jsem si myslela, že nám někdo pomůže. Nicméně osud je nejspíš hodně zlomyslný, protože nyní je právě ta záchrana, to osvobození, na mě. Byla jsem nesmírně vděčná, že mám po svém boku alespoň lovce. Přesto tu však něco scházelo. Alexander. Který to nejspíš nepřežije. Dostavila se další vlna slaných kapek. Je svět vůbec místem k žití, pokud se někomu dějí takovéto věci?