Hrana života- 3. kapitola

4. dubna 2014 v 18:39 | Carin |  Hrana života
Vítejte u dalšího dílu telenovely jménem Hrana života. No neříkejte, že tato kapitola trochu nepřipomíná takovou tu tupoučkou televizní novelu, kde vynecháte (jak rád říká náš učitel) sto dílů a postavy se přesunou z gauče na postel? Ale dobře, teď vážně. Mám pocit, že v této kapitole bude hodně chyb. Ani ne tak pravopisných, ty jsem si snažila kontrolovat, jako nelogičností. Kdybyste na nějakou narazili, prosím, upozorněte mě.
Jsem totiž opět nemocná. Ok, to nejsem možná sama. Zarputile jsem chtěla dnes psát, snažím se dokonce i normálně docházet do školy, ale pravda je taková, že od včerejšího rána mě příšerně bolí v krku, za půl hodiny vysmrkám 2-3 balíčky papírových kapesníčků a pokud zrovna nejsem nadopovaná tabletami, má teplota těla se pohybuje okolo 38 stupňů (a vy víte, jak nerada do sebe cpu chemii, ale není zbytí, protože se blíží přijímačky a já do té školy vážně musím, kromě toho, dneškem přece začíná víkend, ne?) Takže se omlouvám, ale opravdu jsem tuto kapitolu psala, když mi bylo vážně mizerně. Myslím, že jako důkaz stačí, že jsem asi prví dva odstavce a dva někde uprostřed psala v první osobě jednotného čísla, z pohledu Leniary, než jsem si uvědomila, co vlastně píši za povídku a že by to ani moc nešlo...
3. kapitola
Dýka a mačeta
Nad její hlavou jako ametystové slunce zářila obrovská lampa a osvětlovala starý kus dřeva, na kterém se za ta léta usadilo spoustu centimetrů prachu. Od gramofonové desky se k ní nesly zvuky rychlé jdoucích tónů, protože pouze taková hudba jí dokázala uklidnit. Dnes však nefungovalo ani to. Bezradně ťukala prsty o kovovou stolní desku a místo, aby se snažila vymyslet, jak překonat to, kdyby na ní j soupeř zkusil tah, proti kterému nikdy ve svém životě neměla šanci a kvůli kterému většinou prohrála celou hru, si zoufala, do čeho jsem se vůbec vydala. Proč ani nebyl čas, aby se na to zeptala Arimera?
Neměla nejmenší tušení, co si má o celé dnešní události myslet. Její domov zničil jediný člověk, kterého kdy měla doopravdy ráda. Kvůli němu se nachází zde, v domě uprchlíků. Jakožto senátorka má sice pokoj jen pro sebe, ale to jí ještě více odvádí od koncentrace, neboť musí stále myslet na to, jak se několik pokojů od ní mačká i dvacet lidí. A připomínalo jí to časy, kdy se ještě jednalo o pětihvězdičkový hotel. Bohužel přežil jen tak napůl. Rozhodně to nebylo něco bezpečného, protože statika této budovy byla velice silně narušená.
Nebylo divu, že když se ozvalo hlučné bouchání do dveří, Leniara polekaně nadskočila. Tolik se ponořila do svých morbidních myšlenek, že jí trvalo několik sekund, než přistoupila a přes tenký plech se zeptala, kdo co chce. Přitom jí napadlo, že jediným důvodem, proč tato budova přežila alespoň částečně, je právě to, že většina věcí je kovová.
"To jsem já. Otevři," ozvalo se v odpověď. Dívka převrátila oči a hlavou se jí mihlo, že jejímu otci by slovíčko "prosím" přece neuškodilo, ale poslechla. Jeho pohled okamžitě zabloudil ke stolu, kde měla rozprostřenou hrací desku Osudového ostří.
"Trénuješ? Víš, proti komu vlastně budeš zítra hrát?" zeptal se jí a posadil se na nejbližší židli, s důrazem na to, aby si ještě více nepokrčil svůj oblek, přestože byl stejně celý špinavý a hlavně zaprášený. Leniaru napadlo, že zvyk je železná košile.
"Proti mistrovi," odvětila dívka a pokrčila rameny. Podala svému otci silný čas, který sice původně uvařila pro sebe, aby zůstala déle vzhůru, ale napadlo jí, že ho trochu uklidní, když je to jeho oblíbený. Srkl si, ale poté položil nápoj na malý stůl, kde nadále zůstal netknutý.
"Proti tomu největšímu. Jsi hloupá, malá, poblázněná holka. I zvrhlým vrahům jako je on, stačí, aby se na tebe usmál, a všechno mu odpustíš, dokonce zemřeš spolu s ním."
"Tak to není!" ohradila se dívka a prudce se narovnala, přičemž praštila do kusu nábytku, až hrnek s čajem povyskočil. "Ten takzvaný zvrhlík je Arimer! Ten Arimer! Ale to ti Allan neřekl, že ne?"
"To vím," pravil její otec s nesnesitelným klidem, ale ona poznala, že to jen hraje. Mluvil na ní takovým tónem jako s politiky, s kterými hluboce nesouhlasil, dokonce jimi opovrhoval, nicméně si nemohl dovolit se na ně třeba jen křivě podívat. "Ale nezáleží na tom, že jste kdysi byli přátelé. Pro to, co udělal, není omluva."
"Samozřejmě. A ty jsi tam byl a mluvil jsi s ním," vyprskla Leniara.
"Allan říkal, že jste se objímali a poté jsi s ním mluvila mileji než s ním," namítl senátor. "Že jsi ho nevyslýchala, ale povídala si s ním."
"Nelhal," přisvědčila dívka a upřela svůj pohled do toho jeho. Pevně a kamenně, jako skála. "Jenže zase- ty jsi tam prostě nebyl. Můžu ti říct toto- Arimer toho hluboce lituje a jeho úmyslem vlastně nebylo vyhodit do povětří naše město. Proč by to dělal?"
"Mohlo to být v záchvatu nebo mu něco přeskočilo v mozku…"
"Takže ty zastáváš stejný názor jako Allan? Že žádný zločinek nemůže mít motiv a že jim prostě jde jen o to, aby co nejvíce uškodili lidem?" vyprskla dívka.
"Ne," zavrtěl její otec hlavou. "Popravdě, většina politiků i v našich řadách si to myslí. Ale já ne. Navíc vím, jaký Arimer je, tedy alespoň býval. Takže, o co mu vlastně šlo?"
Leniara se zhluboka nadechla. "Slibuješ, že nebudeš křičet? A okamžitě ho neodsoudíš?"
"Ještě se mu nepovedlo nikoho zabít, takže ne," přisvědčil.
"Oni to přežili? Úplně všichni? Celé město?" Dívce se rozzářily oči štěstím.
"Ano. Někteří jsou na pokraji smrti, ale zatím nemáme ani jednoho mrtvého. Takže co vlastně Arimer chtěl?"
Leniařin úsměv pohasl. "On říkal, a já mu věřím, že věděl, že se z toho všichni dostaneme. Neměl v úmyslu někoho zabít. Chtěl jen ukázat několika lidem, že se nemohou chovat, tak jak se chovají." Senátorovi to začínalo docházet.
"Ten útok byl mířený na nás."
Dívka vážně přikývla. "Na senát. Vodní bombou. Vysvětloval to tak, že…" Leniara zaváhala. Když jí to říkal, znělo to šíleně. Věděla, že od ní to bude znít ještě o něco více bláznivě. "Kouzlem donutil částečky vody, aby si myslely, že jsou bílý fosfor."
K jejímu úžasu se začal politik smát. Jeho tvář po chvíli však zvážněla. "Pokud nás tímto všechny nevodí za nos, opravdu se chová jako ten Arimer, kterého jsem kdysi znával. Ale nevím, proč kvůli němu chceš zahodit celý svůj život."
"A co když vyhraji?" nadhodila dívka a ležérně si opřela lokty o stůl.
"To těžko. Hraješ s Cassillerem."
"Proč?" zhrozila se dívka, když slyšela jméno toho, proti kterému nemá nejmenší šanci. Vždyť ani není z jejich města!
"Protože si to přál. On nechce, aby to Arimer přežil. Vláda města, kde bydlí- Mas masamu také ne. Musím jim vyhovět."
"To je úžasné!" vykřikla Leniara a jako divoká šelma zavřená v kleci začala přecházet od stěny ke stěně. "Takže ty radši zaprodáš život své dcery, pouze abys udržel stejně se pomalu rozpadající mírové vztahy? Kromě toho, kdo jim vlastně o naší situaci řekl?"
"Musel jsem. Když jsem volal o pomoc, chtěli vědět každý detail."
"Úžasné. Ale bylo to pěkně na nic, když sem stejně nepřijeli, že?"
"To ne. Udělali pro nás mnohem více. Uvolnili nám několik domů v jejich městě plus zařídili ještě několik obytných prostor u oceánu."
"Pokud ti to nedochází, oceán se odsud nachází pěkných pár stovek mil."
"Přirozeně nám k Řece svobody pošlou několik lodí."
"I kdyby. Já stejně o jeho život hrát budu. Ať už s Cassillerem nebo kýmkoliv jiným."
"Možná tě přesvědčí, že i když vyhraješ, město budeš muset opustit. Už nebudeš senátorka. Nebudeš moct ani do měst, protože tam pro tebe nebude rezervované místo."
"A to také nakázali oni?"
"Ne. To je má senátorská povinnost. Pochop, že nemohu kvůli lidem nechat ve svém okolí nikoho, kdo se bratříčkuje s vrahy. I když jsi moje dcera a Arimerovi věřím."
"Takže kdybych čistě teoreticky vyhrála, musela bych opustit město i s ním a najít nějaké lepší?" Leniara se pousmála. "To se mi zamlouvá."
"Ale pokud to vezmeš zpět, ještě stále můžeš být vítaná."
"V tom případě ale Arimer zemře. Částečně tvou vinou."
"Vždyť je to vrah. Ať už byl, jaký chce a ať má jakékoliv úmysly. Nic jiného si nezaslouží."
"Ne. On ještě nechce zemřít. A nemusí. Já mu chci dát alespoň malou naději. Kdyby to nevyšlo, já už bych neměla pro co žít."
"Co to povídáš?" ohradil se. "Neviděla jsi ho sto padesát let. Navíc máš vše, co si můžeš přát. Mívala jsi, než ti zničil domov."
"Pro tvou informaci, jednu věc jsem nikdy neměla, od doby, co jsem ho poprvé ztratila. Přátelé. A rodinu. Tu, která by mě milovala. Ty to nechápeš? To on je to, pro co žiji. Vidina našeho setkání vždy byla mým světlem na konci tunelu!" S těmito slovy zabouchla dveře, kterými vešla do toaletní místnosti, a když rázně pootočila klíčem, pustila všechny slzy, které zadržovala. Její otec měl však v jedné věci pravdu. Proti Cassillerovi nemá ani tu nejmenší šanci. Hlava jí po chvíli vyčerpáním klesla na hrudník.
Když Leniara otevřela své bolavé oči, malým oknem dovnitř již průsvítalo jemné ranní světlo a hladilo jí po tváři. Nastával slunečný den. Jindy by z toho měla ohromnou radost. Dnes však věděla, co je za den. Vyjde ven a uvidí konečné následky výbuchu. Kromě toho hraje s mistrem, kterého ještě mnoho bytostí neporazilo, hru o život viníka celé katastrofy i ten svůj.
Odemkla a vyšla do pokoje. Snažila se ignorovat bolest, kterou jí způsoboval každý krok. Většina otců by jí nikdy nenechala usnout v tak nepohodlné poloze, uprostřed plačícího záchvatu, v místnosti, kde většina bytostí pouze vykoná svou potřebu, a která měří sotva tři na tři metry. Ne tak jeden z nejvlivnějších a nezkorumpovanějších politiků. Přemýšlela, kolik miliónů mu asi za její smrt nabídli.
Odhodlaným krokem zamířila do hlavní haly ubytovny. Viděla přesně to, co očekávala. Leand se hlasitě dohadoval s několika svými kolegy. Zaslechla slova jako zemřít, peníze či mírové vztahy, ale náplň onoho rozhovoru nezjistila. Ostatně, tato slova v přítomnosti jejího otce padala stále.
"Takže kde a kdy se koná první kolo?" vyhrkla na něj dívka, bez ohledu na to, kolik lidí okolo něj právě bylo.
"Nepřeji si, abys tam šla," odpověděl jí tak chladně, až Leniaru bodlo u srdce.
"Radši zemřu, než žít s tím, že jsem nepomohla, i když jsem mohla. Co jsou peníze? Co jsou moc? Co je to vláda, když potřebuješ přátelství? Když potřebuješ lásku?" Senátoři okolo nich se očividně bavili, ale na Leniařiny hysterické scény byli zvyklí. Dívka dokonce měla pocit, že na ně čekají. Rádi jí okoukávají a pokoušeli si i o osahávání, ale to si nenechala líbit.
"Hra se koná právě teď, ale bez obav, všichni na tebe čekají. V hale na protějším konci této budovy. Timur tě tam už zavede."
"Ano, pane," procedil jmenovaný poslíček mezi zuby a postavil se dále od Leniary. Nerad byl někde s touto dívkou sám. Děsila ho. Stačí, že musel stát po boku svého pána, i když tam byla přítomná i ona. Leniaru napadlo, že většinu lidí na jistou smrt doprovodí někdo, kdo jí má rád. Například jejich otec. Ne jeho sluha, který jí ještě k tomu očividně nenávidí.
"Ale jsi hloupá. Však ještě přilezeš, abys mě prosila, až prohraješ první kolo. Zítra nebudeš mít sílu prohrát znovu."
"To se uvidí. Kromě toho, na poměry naší bytosti jsem ještě dospívající dívka. To nevíš, že když mladistvým řekneš, že budou prosit, už z principu raději zemřou, než aby ztratili svou důstojnost tím, že proroctví svého rodiče naplní? Jdeme, Timure!"
"Uvidíme, jestli budeš tak statečná i v dalších dnech!" Dívka neodpověděla, aby nedala znát, jak jí jeho slova zranila. Posel jí beze slova vedl změtí chodeb.
"Zakázal by mi to! Samozřejmě, že by mi to zakázal! Kdyby neexistoval zákon této hry, že si každý o jejím konání rozhoduje sám, bez ohledu na to, jestli je dělník, obchodník nebo vysoce postavený politik, zakázal by mi to! Já ho nenávidím!" mudrovala dívka cestou a zatínala pěsti. Timur se moudře rozhodl mlčet, aby dívku nenaštval ještě více. Hluboko v sobě s ní však soucítil.
"Jsme zde, lady. Mám tam být s vámi?" promluvil služebník zdvořile. Dívka ho chtěla poslat pryč, avšak ve stejném okamžiku si něco uvědomila.
"Ano, prosím. Potřebuji co největší podporu. Nemusíš nic říkat. Já vím, že jsi na mé straně. Potřebuji někoho takového." S těmito slovy otevřela dveře a posel se zamyslel nad tím, jak ho dokázala tak rychle přečíst. Dokonce měla pravdu. Ale možná jen blufovala.
"Turnaj se nekoná. Zajatec bude popraven. Vraťte se prosím ke své politické práci," uvítal jí strohý znuděný hlas.
"Proč?" zeptala se muže u dveří tak ostrým tónem, až se Timur po jejím boku otřásl. Zdálo se však, že byl jediný v místnosti, koho se to nějak dotklo.
"O všechny hry jsme přišli. Mysleli jsme, že nějakou donese náš ctěný Cassiller, ale jak se ukázalo…ehm…"
"Zapomněl jsem jí doma. Můžete to klidně říct, vždyť je to pravda," promluvil vysoký muž a přistoupil k Leniaře. "Těší mě." Chtěl jí políbit ruku, nicméně dívka se odtáhla.
"Pěkně hloupý důvod, proč rušit turnaj, kde jde o lidský život. Pro vaši informaci, já mám hru na pokoji. Timure, zůstaň zde jako záruka, že se vrátím." Leniara nečekala na odpověď a pádila po schodech nahoru, ignorujíc výtahy, pouze proto, aby si mohla namlouvat, že je její srdce splašené z běhu, ne strachu.
Zanedlouho našla místnost konání i s deskou v ruce. Rozprostřela jí na kamenný stůl a s hraným sebevědomým úsměvem usedla.
"Tímto považuji hru za zahájenou," promluvila, když viděla, že všichni zaraženě mlčí. V tom okamžiku jí došlo, že něco chybí. Či spíše někdo. I Cassiller se tvářil nějak zaraženě.
"Osudové ostří?" zeptal se udiveným tónem.
"Proč zde není i ten, o jehož život jde především?" vyhrkla Leniara úplně ve stejnou chvíli. "Omlouvám se. Ale sada Osudových hvězd se mi ztratila. Dokážete přece hrát i s tímto, ne?"
"Ano. Jde jen o to, že nemám rád zbraně a už vůbec ne jejich vykreslování na této hře. Kromě toho, první vznikly Osudové hvězdy. Osudové ostří je pouhá variace. Ale máš pravdu. Proč zde není ten, kdo má dnes zemřít?" Zahleděl se mezi diváky. Dívka věděla, že by si měla plánovat tahy, ale místo toho sledovala vývoj situace. Ona Arimera potřebovala. Bez něj to nezvládne už vůbec. Nevyhraje, to věděla jistě, avšak vše bude snazší, když zde bude on.
"Je to vrah. Nemá zde co dělat. Nepatří k nám."
"Ale týká se ho to. Já bez něj nehraji!" prohlásila dívka umanutě.
"Tak dobře," povzdechl si rozhodčí celého utkání, protože Leniaru znal a věděl, že svá slova myslí vážně. "Máš půl hodiny na to, abys ho sem přivedla. Nech zde opět svého sluhu, abychom měli záruku, že zbaběle neutečeš."
"Timure…" zašeptala dívka a pohlédla na něj s omluvným výrazem.
"V pořádku," prohlásil tiše. "Hodně štěstí." Teprve když Leniara spatřila to, co zbylo z města, pochopila, o čem mluvil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 5. dubna 2014 v 20:37 | Reagovat

Ach jo.. Já jsem prostě hrozná! Mě se vždycky líbí konce kapitol více než celá kapitola! :D Ale teď to nemyslím nijak zle. Kapitola byla skvělá, ale konec byl prostě.. :33 A tahle věta: I když jsi moje dcera a Arimerovi věřím. Strašně mě naštvala. Ale strašně moc. Kdybych tam stála místo ni asi bych tomu otci vlepila facku nebo já nevím :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 14:02 | Reagovat

[1]: Děkuji ti hrozně moc. Když se nad tím zamyslím, vlastně máš pravdu. Leniara musí mít nesmírnou trpělivost, protože já bych se buď rozbrečela, nebo- jak říkáš- bych mu vlepila facku.
Strašně moc ti ještě jednou děkuji, tvé komentáře mě vždy hrozně potěší...

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 29. července 2014 v 20:58 | Reagovat

Jé, na Cassillera jsem se strašně těšila, už jen z tvého vyprávění je to má nejoblíbenější postava! Za to jsem si v téhle kapitole vybrala i svou nejméně oblíbenou postavu- Leniařin otec, ten mě tak naštval!

Úžasná kapitola. Strašně zbožňuji tvůj styl psaní...

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 8:12 | Reagovat

[3]: Děkuji opravdu moc. S těmi postavami to mám stejně jako ty. Já zase miluji tvůj styl psaní, takže jsme si kvit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama