Hrana života- 5. kapitola

18. dubna 2014 v 16:07 | Karis |  Hrana života
Takže, přicházím s dlaší kapitolou Hrany života.Je isnpirovaná několika skladbami od Scorpions, ale ono si je stejně nikdy nikdo nepouští, když je vypíši, takže to nemá cenu. Dělávám to, protože mám pocit, že je neustále potřeba zdůrazňovat, jakou mám k této kapele úctu, nejen proto, že mě neustále inspiruje, ale od toho jsou tu koneckonců hudební rubliky.
Řeknu jen tolik- všechny postavy jsou buď sentimentálnější než kdy dříve, nebo právě naopak ještě nesnesitelnější. Na některé jsem se dokonce naštvala (i na Leniaru, protože nechápu, jak by někdo mohl být tak tupý, aby mu to všechno do sebe nezapadlo a nedomyslel si to dříve, než se to přímo ukáže na konci této kapitoly a začátku další).
Doufám, že se vám bude líbit a budu ráda za každý smysluplný komentář. Kritika je vítaná.
5. kapitola
Vzestup a pád nadějí
Jako předcházejícího rána se dívka vydala přesně určeným směrem. Sice se jí povedlo zbourat už dvě cesty, přesto však ještě několik přetrvalo. Leniara nechtěla ani pomýšlet na to, co se stane, pokud i ty přestanou existovat. Chvílemi jí napadalo, že možná by bylo i lepší, kdyby se prostě propadla. Přece jen-"Mladá dívka před druhým kolem turnaje tragicky spadla z nebezpečné lávky, když se chystala navštívit svého vězeňského přítele."zní lépe než "Mladá dívka se bláhově pustila do souboje s mistrem a díky dohodě byla zabita, když absolutně prohrála."
Zrovna, když se sama se sebou dohodla, že by ještě na chvíli chtěla Arimera spatřit, než zemře, ať to stojí, co to stojí, k jejím uším dolehl vysoký, nepříjemný zvuk. Píšťala, domyslela si dívka. Zaslechla něco o tom, že speciálně vyškolení policisté jí používají místo svých sirén, které měly připevněné k zvláštním druhům jízdních kol, kterými se přesouvali po pevné zemi, když ještě existovala.
Leniaru nejprve přirozeně napadlo přímý rozkaz k zastavení neuposlechnout, ale poté si uvědomila jednu hrůznou skutečnost- když tak učiní, Cassiller vyhraje kontumačně. Porušila by přece zákon, a to se v situacích, jako byla ta její, trestá distancí. Přesunula se z lávky na bezpečnější most, jelikož se již nacházel jen několik málo metrů a byla to výhodnější pozice pro řešení nějakých právních problémů, než zůstat na pochybně se viklajícím kusu dřeva.
Počkala, až se k ní takzvaní strážci zákona přesunou. Ani oni samozřejmě neměli žádné jištění, protože to zkrátka nešlo. Jenže pro takové situace byly na rozdíl od mladé senátorky dennodenně připravování.
"Děje se něco?" otázala se, když jí mohli slyšet. Snažila se mluvit nezaujatě, ale popravdě jí dost naštvali. Druhé kolo mělo začít již za několik hodin a ona si s Arimerem potřebovala nutně promluvit.
"Jménem zákona vám výše postavení přikazují, abyste se vrátila zpět do svého pokoje," pravil jeden z nich. Dívka pevně stiskla čelisti, aby se ovládla. Když opět promluvila, neznělo to lhostejně, jak zamýšlela. Spíše to jediné slovo vyštěkla.
"Proč?"
"Máte zakázáno se k vězni přibližovat. Bojí se…omlouvám se…Mají pocit, že by vaše setkání mohlo zvrátit průběh hry." Dívka pevně zaťala pěsti. Samozřejmě, že měli pravdu. Ale policista se přeřekl správně. Bojí se. Mají strach sami o sebe. Nedopustí, aby někdo jako ona vyhrál souboj. Cassiller se možná na této špinavé hře nepodílí, ale na něj také nebyla naštvaná.
"Jasný důkaz, že jsem pro svého otce loutka. Moc vám děkuji. Alespoň jsem zjistila, že jsem se nemýlila." Tlumeně pro sebe zavrčela a vrhla pohled plný touhy na nedalekou budovu kriminálu. Koutkem oka přitom zahlédla, že policisté na ní pohlížejí téměř se soucitem. Kupodivu jí to svým způsobem uklidnilo. Potřebovala vědět, že má pravdu, když už nic.
"Váš otec vám také vzkazuje…" zadržel jí jeden z policistů, ještě než se vydala zpět k hotelu.
"Že se mám vzdát. Jenže to není v jeho pravomoci. Může mi to pouze doporučit, ne rozkázat. Záleží to na mně. A nemusím to udělat, když nechci. Nepletu se, že ano?"
"Ne, vážená senátorko," odvětil muž téměř neslyšeně. "Nepletete."
Leniara ani nepřemýšlela nad tím, co dělá, když přecházela lávku. Poháněl jí vztek. Když se dostala k hotelu, neomylně zamířila k sálu svého otce. Dveře byly zavřené. Zevnitř se ozývaly zvuky. Jelikož stráže vždy stály uvnitř, ne venku, přitiskla se dívka ke dřevěným deskám a poslouchala. Nikde se nenacházely díry, aby dovnitř i viděla, ale zvuk jí stačil. Tuto činnost z nudy prováděla často. Většinou si vyslechla nějaké nudné rozhovoru o tom, jak být co nejkomerčnější, ale tentokrát jí něco napovídalo, že to bude důležité. Hlas jejího srdce se nemýlil.
"…protože je silná. Nevíme, jestli udělá i tentokrát nějakou chybu. Malá lest by mohla zajistit, že by se to nestalo." Dívka pochopila, že mluví o ní a turnaji. Uvědomila si, že toto jsou slova jejího otce. Neměla daleko k slzám.
"Vaší nabídky si vážím, ale já zvítězím i čestně. Je silná, nepochybně, ale ne natolik. Kromě toho je chytrá. Přišla by na to." Druhý hlas dívku zmátl. Byl také mužský. Měla své podezření, ale nebyla si tím příliš jistá.
"Příliš jí přeceňuješ, Cassillere." Ne, nepletla se. Když nyní znala oba aktéry dialogu, poslouchala dále. "Proč se s ní vůbec namáháš?"
"Protože je to po dlouhých letech má rovnocenná soupeřka. Já nebudu podvádět. Ani kdybych měl prohrát. Nemůžete mi to nakázat, pro to neexistuje zákon. Děkuji za tu možnost, ale nejde to."
Leand si zřetelně povzdechl. "Vy hráči Osudových hvězd nebo ostří jste všichni stejní. Stejně hloupí. Tyto hry vymývají mozek. Ale to je zbytečné tě o tom přesvědčovat."
Dívka převrátila oči. Takové řeči si musela poslechnout již nespočetněkrát. Začínala si plně uvědomovat, že mistr v této situaci není ten špatný. Právě naopak. Neexistuje mnoho bytostí, které by na něco takového nepřistoupili. Leniara navíc věděla, že by reagovala úplně stejně jako Cassiller. Ačkoliv se tomu bránila, cítila k hráči jisté sympatie.
"Vás je zase zbytečné přesvědčovat o pravdě, že tato hra je ve skutečnosti velice inteligentní, stejně jako vaše dcera. Ještě jednou děkuji za nabídku." Dívka se odtáhla ode dveří. Zanedlouho se otevřely.
"A Cassillere?" zavolal na něj Leniařin otec. Muž se otočil. "Chci, abys věděl, že kdyby sis to rozmyslel, dveře jsou stále otevřené."
"Děkuji," pravil Cassiller tónem, který prozrazoval, že se pouze snaží být zdvořilý. Podíval se na dívku zvláštním pohledem. Bylo v něm cosi spikleneckého. Cosi, co prozrazovalo, že to vidí úplně stejně. A že ví, že Leniara rozhovor dobře slyšela. Téměř nepatrně se na něj usmála. Když se však dveře zabouchly, úsměv jí přešel. Mysl jí opět naplnil ten nezředěný vztek.
"Naše setkání by mohlo ovlivnit průběh hry? A pomýšlel si někdy vůbec na to, že ho mám prostě ráda a chci ho vidět, než zemřu? Ne, počkej, mám lepší otázku- myslíš vůbec někdy?"
Leand si otráveně sedl na nejbližší židli. "A co říkáš mému návrhu, že se hezky posadíme a uklidníme? Víš, jsem unavený. S Cassillerem jsme museli něco moc důležitého vyřešit…"
"Ano," odfrkla si dívka. "Samozřejmě. Jsi unavený, takže nemáš ani čas na svou dceru. Chápu. Jistě. A proto jsi jí zakázal rozloučit se s osobou, na které jí záleží." Ještě se nerozhodla, jestli přizná, že je odposlouchávala, nebo ne, takže o tom pomlčela.
Její otec si povzdechl. "Takto se mnou nemůžeš mluvit a ty to víš. Leniaro," vstal a zatřásl s ní. Dívka se mu prudce vysmekla. "Uvědom si, že on je zrádce. Kriminálník. Vězeň. Nepohodlný. Kacíř. Blázen."
"Už jsi skončil? Nebo mi konečně řekneš něco, o čem nevím? Samozřejmě, že je Arimer idiot, ale také je to dobrý člověk, můj přítel a svých chyb lituje. Sám jsi nedávno říkal, že jsi ho měl rád."
"Ano. Ale za to, co udělal, mám důvod ho nenávidět."
"Vždyť ani nevíš, proč to udělal," uchechtla se dívka.
"Copak k takovým činům potřebuješ motiv?" odpověděl jí pohrdavě.
"Samozřejmě!" vysmála se mu dívka. "A víš, jaký byl ten jeho? Nenávidí Senát. Stačí ti to?" Na chvíli zavládlo ticho.
"Ovšem. Již se mu povedlo tě zkazit. Omámil tě. Vždyť nevidím, že si s tebou jen hraje? Jsi jeho loutka, Leniaro. Kdyby chtěl zničit jen Senát, nevypálil by celé město. Takoví lidé zkrátka cítí zlobu, tak něco zničí."
"Vůbec nevíš, jak to bylo. Nemluvil si s ním." Dívka pomlčela i o tom, že její otec něco podobného před chvílí vlastně říkal Cassillerovi, jen to pravil k jinému tématu. Dávno pochopila, že tento "argument" používá za každých okolností, když prostě žádný jiný nemá. Rozhodla se mu tedy alespoň naznačit, že něco tuší. "Vážím si tvých slov, ale nesouhlasím s nimi. Děkuji. A ještě jedna věc- ne, stále se nechci vzdát. Nemůžeš mi to nakázat, neexistuje na to zákon," téměř opakovala Cassillerova slova, s kterými plně souhlasila. Poslední, co při východu z místnosti zahlédla, byl otcův popletený výraz.
Když došla k výtahu, spatřila osobu, kterou by tam nikdy nečekala. Upřeně pozoroval kovové dveře. Dívka na něj zmateně pohlédla a udeřila pěstí do tlačítka. Několik sekund svítilo a poté zhaslo. Cassiller tam nadále stál.
"Ten krám nefunguje," pravila Leniara.
"Já vím," odvětil úplně jinak, než bylo zvykem. Trochu zašmutile, trochu nepřítomně. Jeho obvyklý ležérní a přátelský tón byl zkrátka pryč.
"Proč nejdeš po schodech?" zeptala se ho dívka a sama k němu zamířila.
"Zmizelo." Dívka povytáhla obočí. "Spadlo. Zasáhly ho těžké trosky. Bylo štěstí, že na něm zrovna nikdo nebyl, když se to stalo." Dívka přikývla. Dveře tam vedoucí byly zvukotěsné. Proto ránu ani nikdo neslyšel.
"Hotel se nám boří pod nohama. Ještě že místnost, kde se koná turnaj, se nachází v tomto patře." Cassiller přikývl.
"Vězeň se dnes nedostaví?" zeptal se a pohlédl na hodinky. "Ještě hodina a půl."
"Chceš mě provokovat, nebo to vážně nevíš?" podivila se dívka. "Zakázali mi za ním jít. Údajně by to mohlo zvrátit výsledek turnaje. Jako bych neprohrála tak jako tak."
Na Cassillerově tváři se na okamžik zjevil jeho starý úsměv. Tak rychle, jako se zjevil, však zase zmizel. "On zná trik, jak se vyhnout té chybě, kterou děláš?"
"Na to je tedy nějaký speciální trik? Děkuji, to mi moc pomůže, když nevím, o jaký jde."
"Já…"
"Nemůžeš mi to prozradit. Já vím. Promiň. Jsem rozčílená. Netuším, jestli to zná. Ale chtěla jsem to zkusit. Jenže to nebyl hlavní důvod, proč jsem za ním chtěla jít."
"Chtěla ses s ním rozloučit. Nejspíš naposledy." Dívka na něj pohlédla.
"Jak to víš?"
"Udělal bych na tvém místě to samé. Kromě toho, řekněme, že máš dost pronikavý hlas…"
"Ty jsi odposlouchával! Syčáku!" obvinila ho dívka, ale nemyslela to úplně vážně. Cassiller se ušklíbl.
"Alespoň jsme si kvit."
"Souhlasím," přiznala dívka. "Vlastně, když už to víš, chci ti říct- nemysli si o sobě kdo ví co, ale zasloužíš si z mé strany obdiv. Že jsi na tu nabídku nepřistoupil. Tedy, ne, že bych proti tobě měla šanci, i když hraješ zcela čestně. Ale mnoho bytostí by to neodmítlo. Je pravda, že si o mně myslíš, že jsem dobrá?"
"Kdyby existovalo něco jako čestné uznání od mistra, přidělil bych ti ho. Pravda je taková, že bych to neváhal udělat." Odmlčel se. "Nejsem tak čestný, jak si všichni myslí. Ale ne proti někomu, kdo by to také neudělal. Jako jsi ty."
"Takže už jsi někdy podváděl?" Cassiller se rozesmál, ale v jeho smíchu nebylo nic doopravdy šťastného.
"Víš, že ti to stejně nepovím. Tolik rád tě zase nemám. Ale ano, párkrát jsem udělal něco, co se blížilo podvodu. Když jsem hrál proti podvodníkům. Oko za oko, zub za zub." Dívka přikývla, ale na slova se nezmohla. Vlastně jí tato chvíle připadala hodně dojemná. Něco jí říkalo, že Cassiller tyto věci nepovídá jen tak na potkání.
"Děkuji," řekla a oba tušili, že se jejich vztah změnil. Nyní se stali něčím, co se blíží přátelům. "Co plánuješ dělat, až odsud odjedeš?" Leniara sice nedodala, že to také znamená, až ona zemře, ale oba to věděli.
"Co čekáš, že ti povím?" Jeho sebevědomí bylo zpět. "Že budu hrát, hrát a zase hrát? Ne. Chci si udělat čas na rodinu, ale to tě nejspíš nezajímá."
"Ale ano. Já jsem se nechtěla starat do tvých záležitostí. Omlouvám se. Tak zajímavý zase nejsi. Myslela jsem, který nešťastník zase tvou vinou zemře."
"To netuším," odvětil a po tváři mu přeběhly chmury. "Snad už dlouho nikdo. Nepůjdeme?" Leniara přikývla a oba si vydali do pokoje, kde se konal turnaj. Samozřejmě museli nějakou chvíli čekat před dveřmi, až se hra nachystala. Když vstoupili, dívka jako první zapátrala očima v hledišti. Byl tam. Navzdory tomu, že sebe i Arimera právě kvůli vlastní pýše stavěla tváří v tvář jisté smrti, obdarovala vězně úsměvem. Byla nesmírně ráda, že někdo zařídil, aby tam byl.
K hracímu stolu však sedala s morbidní myšlenkou, že vlastně prohrála ještě dříve, než vlastně hra začala. Když odkrývala první dva biče, pohrávala si s myšlenkou, že se vzdá. Protože tady vlastně šlo jen o její hrdost. Nerozhodně pohlédla na Arimera. Nemohlo se to brát jako napovídání, protože bylo zatím v podstatě jedno, co odkryje. Hrací kolo ještě pořádně nezačalo. Jeho pohled byl jasný. Dívka netušila, proč se rozhodl právě takto, ale vzkaz zněl: "Hraj." Dívka ho poslechla.
Druhé kolo netrvalo zdaleka ani zdaleka tak dlouho, jako to první. Na obou stranách byla spousta chyb. Cassiller i Leniara byli rozladění a jejich myšlenky běžely různými směry, čímž jim znemožňovaly soustředění. Vůbec to nepřipomínalo profesionální hru, spíše zápas dvou bytostí, které se tuto hru naučily teprve včera. Pokud si někdo jiný toho všiml, nedával to však najevo. Favorit byl i protentokrát jasný. Mistr byl v očích ostatních prostě zase mistrem.
Dívku na malý okamžik napadlo, jestli si s ní prostě nezahrává. Mohl předstírat, že je pro něj těžká soupeřka, aby se v očích stoupenců dostal ještě výše. Ten rozhovor mohl být také léčka. Jenže dívce nedávalo smysl, že by byla past i to, co vyslechla tajně. Zaprvé se to ke Cassillerovi nehodilo, zadruhé věděla, že je její otec mizerný herec a zatřetí si to prostě odmítala připustit.
Pomalu se začínala smiřovat s vlastní smrtí. Alespoň budou s Arimerem navždy spolu. Přesně, když jí toto napadlo, však hráč, který byl právě na tahu, udělal naprosto školáckou chybu. Měl na výběr mezi luky s dvojím zakřivením, obouručními meči a bombami. Vybral si meče. Ty ležely na předposlední vrstvě. Musel vědět, že má mizivou naději na vítězství!
Jednalo se o Cassillera. Dívka si chtěla namlouvat, že je to právě kvůli rozladěnosti. Ale toto byla moc velká chyba, aby za to mohla taková maličkost. Ne. Byla si téměř jistá, že to udělal schválně. Ale proč? Proč jí nechal vyhrát? Několik lidí z davu na to také přišlo a začalo si vzrušeně šeptat. Dívka pokrčila rameny a odsunula bomby. Ty se nacházely dobrých pět vrstev nad tou poslední.
Mistr odkryl luky. Také se nacházející na předposledních deskách před koncem. Na hrací ploše, přesně jak Leniara předpokládala, se nacházela poslední dvojice. S pozvednutým obočím odsunula dvě sekery. Pod nimi se nacházelo pouze dřevo. Pokud se chtěl Cassiller prohře, která právě nastala, ubránit, měl odebrat bomby. Udiveně na něj pohlédla a náhle si uvědomila, co se stalo. Vyhrála. Přežije to. Ona i Arimer. Minimálně do zítřka, kdy se bude konat poslední, rozhodující kolo, jak jim nezapomněl jeden senátor oznámit.
Dívka přistoupila blíže ke svému příteli a promluvila na něj očima. Doufala, že pochopí, že chce říct. "Já nevím, co stalo. Nechal mě vyhrát. Budu se snažit k tobě přijít. Zatím sbohem. Promiň." Nemohla mu to říct nahlas, když kolem bylo tolik lidí a stráže ho navíc táhly pryč, zpět do cely. Poslední, co zahlédla, však bylo jeho jemné, téměř nepatrné přikývnutí. Pousmála se a rozběhla směrem, kudy viděla odcházet Cassillera.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 21. srpna 2014 v 12:53 | Reagovat

Strašně krásná kapitola...hrozně obdivuji tvůj styl psaní.
Jen, divíš se mi, že toho Leniařina otce nesnáším kapitolu od kapitoly více?

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 13:14 | Reagovat

[1]: Nedivím. Ale ani on není skrz naskrz špatný, jen své dobré stránky moc nedává najevo.
A opravdu hrozně děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama