Hrana života- 6. kapitola

30. dubna 2014 v 21:52 | Karin |  Hrana života
Takže, přicházím s novou kapitolou Hrany života. Je psána přesně tak, jak nesnáším, čili nadvakrát, protože pak zapomenu, u které dějové části že jsem to skončila a co jsem už čtenářům všechno prozradila, a musím si to celé číct od začátku. p Psáno tedy přesně po částech oddělených onou těčkovanou čárou. Je to vlastně jeden velký rozhovor, nejprve mezi Cassillerem a Leniarou, poté Cassillerem a Arimerem (a nechtějte vědět, jaká šílenost mě napadla do další kapitoly, na kterou se nesmírně těším). Kažodpádně, snad se vám bude líbit, budu ráfda za každý upřímný názor, kritika je vítaná...
6. kapitola
Světlo duše
Dívčiny podpatky hlučně klapaly kamennou chodbou. Cassiller se zvědavě otočil a počkal, až ho Leniara dožene. Dívka byla v podstatě ráda, že nemůže popadnout dech, protože stejně neměla nejmenší tušení, co chce říct. Mistr netrpělivě přešlápl.
"Děje se něco?"
"V podstatě ne," promluvila Leniara konečně. "Chtěla jsem ti pouze říct- děkuji. Totiž, asi bych nemohla, vědět, proč jsi to udělal, viď?"
Cassiller udělal něco v jeho případě naprosto nepochopitelného. Povzdechl si. "Možná bys vyhrála i tak." Dívka na něj pohlédla s pozvednutým obočím. "Dělal jsem mnohem více chyb než včera. Ty sice také, ale nebylo jich tolik. Chtěl jsem to ukončit. Vím, jak tě celý ten turnaj trápí. Omlouvám se. Neměla to být marná naděje."
"Já jsem nevěřila, že jsem vyhrála díky sobě," přiznala.
"To jsem rád. Totiž, šlo vlastně o to, že mi tě bylo líto." Dívka zděšeně vrtěla hlavou. "Možná mi nevěříš, ale je to tak. Nechtěl jsem, abys ještě zemřela. Chtěl jsem to odložit ještě o jeden den. A navíc si chtěl promluvit s Arimerem."
"Dobře. A pravý důvod?"
"To byl ten pravý důvod. Také samozřejmě ukázat tvému otci, že o jeho nabídce ani neuvažuji." Leniara se na něj nevěřícně usmála.
"Je to realita, nebo sen?"
"Vyber si," odpověděl jí a po tváři mu na okamžik proběhla stará známá mazanost. Ihned však zmizela. "Nejspíš nám měli zakázat se během hry stýkat. City jsou zákeřná věc."
"Co tím chceš říct?" zeptala se Leniara zdráhavě.
"Co myslíš? Stali se z nás přátelé."
"Ne…totiž…já nevím, co ti na to říct. Děkuji, Cassillere."
"Za vztahy se neděkuje."
"Proč také? Jsou to nejhorší, co nás mohlo potkat. Kdyby nebylo lásky, nic z toho by se nestalo." Cassiller uznale přikývl.
"Jsem rád, že si to uvědomuješ. Poslyš, vážně se nehodláš vzdát?" Leniara převrátila oči.
"I ty, Brute?"
"Tvá inteligence je světoznámá. Citováním Césara už na mě dojem neuděláš." Ušklíbl se. "Ne, podívej- já tě nepřesvědčuji, abys to udělala. Pouze se ptám, jestli sis to náhodou nerozmyslela. Jednáš z lásky, nebo pýchy?"
"To bych také ráda věděla. Kam vůbec jdeš? Někdo postavil náhradní schody?"
"Kéž by."
"Máš pravdu. To by byla přílišná naivita. Kdyby byla naše vláda k čemu, už by lidé nepadali z lávek."
"Popravdě, zatím není znám případ, že…"
"Nevyhýbej se otázce."
"Vážně tě to zajímá? Vždyť jsem ti to před chvílí řekl. Promluvit si s Arimerem. Mám mu něco vzkázat?" Leniara na něj zůstala ohromeně zírat. Nenapadlo jí, že by to mohl myslet vážně.
"Blufuješ?"
"Proč bych se s tím namáhal? Takže?"
"Vyřiď mu, že ho miluji a…vlastně, víš co? Vykašli se na to. Slova jsou k ničemu a tobě nehodlám něco důvěrného prozrazovat. Prostě se ho zeptej, proč nechce, abych to vzdala. On to pochopí. A radši odejdi, než se budeš vytahovat, že ty tam můžeš, a já ne."
"To je rozkaz, vážená senátorko?" usmál se.
"Možná. Ale lezeš mi na nervy."
"Děkuji. To je účel." Jeho tvář náhle zvážněla. "Takže kdyby nechtěl, ty bys to vzdala?"
"Do toho ti v podstatě nic není. Ne. Ale uvažovala bych o tom. Ale pravda je taková, že pýcha mi to nedovolí. Vlastně jsi to vystihl přesně."
"V pořádku. Na tvém místě bych nejspíš udělal to samé. Ale než půjdu, chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat- chápeš mé důvody, proč tě nemohu nechat vyhrát celou hru?"
Dívka se stávala čím dál zmatenější. "Záleží na tom? V podstatě ano. Stejně by ti to nikdo nevěřil, že jsem prohrála. A ty tedy neuvažuješ o podvodu?"
"Nemám to zapotřebí," pravil a zákeřně se pousmál. "I když existuje malá šance, že vyhraješ. Ale je lepší férově prohrát, než vyhrát špatnou cestou. Copak ty by ses k tomu někdy snížila?"
"Kdybys to udělal i ty, možná. Ale pravděpodobně by se na to přišlo. Kromě toho, pokoušíš mou trpělivost?"
"A ani nedošlo na vytahování," odvětil s hraným smutkem. "Zatím se měj. A ještě něco- nepůjčila bys mi prosím klíče?"
Leniara se pobaveně usmála a podala Cassillerovi žádanou věc se slovy: "Už jsem myslela, že sis nějaké ukradl."
"Nebyla příležitost. Moc ti děkuji."
Zatímco se dívka procházela v ruinách hotelu, ponořená ve vzpomínkách na Arimera, Cassiller překonával překážky vedoucí k věznici.
……………………………………………………………………………………………

Mistr si pomalu, ale jistě přiznával, že držení rovnováhy nepatří mezi jeho nejsilnější stránky. Chtě nechtě cítil obdiv k té mladé senátorce. Častokrát jí pozoroval a divil se její lehkosti. Jeho překonávání překážek spočívalo spíše v plazení a kymácení se ze strany na stranu, sem a tam. Nakonec tam však díky přirozenému citu pro rychlé kdejakých učení věcí dorazil.
Když se ocitl v temné, zapáchající budově, již byl celý udýchaný a zpocený. Z končetin mu odcházel cit a netušil, jestli ze sebe dokáže něco vypravit. Přesto se však pomalu, ale jistě blížil k cíli. Netušil přesně, kde se vězeň nachází, ale jak se ukázalo, nemusel se ani ptát. Poznal ho. Když klíč, který si půjčil od Leniary, zarachotil v zámku, Arimer vzhlédl a v očích mu zazářila čirá panika. Prudce se postavil.
"Co se stalo?" zeptal se. "Leniara…žije?"
"Samozřejmě. Vždyť si to viděl sám. Vyhrála. Vzkazuje ti, že tě miluje," odpověděl mu Cassiller a usedl na lavici. Ihned však vstal, když ucítil, jak se mu její hrany nepříjemně zařezávají i přes látku do kůže. V duchu proklel lidi za to zodpovědné, že je neobrousili.
"O-opravdu?" odpověděl vězeň po chvíli. A uvidím jí ještě někdy? Myslím před popravou." Cassiller zaváhal. Přemýšlel, jestli mu řekne pravdu, ale lhát mu bylo proti srsti, a navíc si chtěl ověřit, kolik citů se v tomto viníkovi skutečně skrývá.
"Mám pocit, že ne. Přemlouval jsem jí, ale ona se nechce vzdát."
"Také bych si to přál," přiznal Arimer a zaváhal, kolik tomuto muži smí říct. Vlastně ani netušil, proč za ním přišel, přestože věděl, o koho jde. Usoudil však, že nemá co ztratit. "Jenže Leniara je příliš tvrdohlavá. I kdybych jí prosil, ať to nedělá, neposlechla by mě. Jen by se tím trápila. Znám ji."
"To bude nejspíš pravda. Uvědomuješ si, že kdyby nebylo tebe, nic z toho by se nestalo?" Arimer sklopil oči a nechal si do tváře spadnout závoj vlasů, aby nebylo vidět třpytění jeho slz.
"Jsem si toho vědom." Doufal, že zakolísání v jeho hlase nebylo příliš zřejmé. Ztěžka dosedl na sedadlo.
"Poslyš," oslovil ho Cassiller a rozhodl se na okamžik změnit téma, protože nechtěl Arimera ponížit více, než bylo nutné. Což by vyvrcholení pláče jistě znamenalo. "Jak se na té…věci sedí, aby to nebylo nepříjemné?" Arimer se přes slzy pousmál, přestože Mistr nemohl jeho výraz vidět.
"Je to o zvyku," odvětil nakonec. "Ale proto jste nepřišel."
"Tykej mi, ano? Nicméně máš pravdu. Přišel jsem si vlastně vyslechnout tvou verzi příběhu. Senátoři mi sice něco málo prozradili, ale jejich teorie má díry." Zaváhal, ale nakonec zůstal stát.
Vězeň si povzdechl a nenápadně se pokusil setřít si slzy. "Já jsem nechtěl vypálit město."
"Samozřejmě. To mi došlo podle toho, jak se trápíš. A jak tě Leniara miluje. Spíše by mě zajímalo, jak jsi to provedl. Říkají, že máš spojence v jiném městě. Ale jak se dostali přes vojenskou ostrahu."
Arimer k němu překvapeně vzhlédl. "Koho že mám kde? To by ale přece nešlo! Ne, ne. Podílel jsem se na tom jen já. Přísahám. Magickým postupem jsem upravil vodní bomby tak…"
"To je v podstatě jedno," přerušil ho Cassiller a spolkl přiznání o tom, že by žádnému postupu stejně neporozuměl, protože on s magií i chemií nejsou přátelé. "Takže to bylo plánované, a přesto jsi to nechtěl udělat?"
"Ano! Ne! Zkrátka- neměl jsem v úmyslu zničit celé město."
"Takže máš něco proti konkrétní čtvrti? Nenávidíš například…"
"Těsně vedle. Proti konkrétním lidem. Chtěl jsem zničit Senát." Cassiller překvapeně zdvihl obočí.
"Ale Leniara je senátorka!"
"To já vím. Jenže při celém tom plánování jsem na ní zapomněl."
"Proboha! Ty spácháš v podstatě teroristický útok a zapomeneš při tom na svou životní lásku?!"
"Ona ale není…neviděli jsme se sto padesát let…"
"Vzdálenost ani čas v pravém vztahu nic neznamená. Já jsem například svou milou nespatřil tři sta let, což je dvakrát více!" Teprve poté si Cassiller uvědomil, co vlastně prozradil. Bylo to jedno z mnoha jeho dobře ukrývaných tajemství. "Zapomeň na to. Jde o to, že i tak vím, kým je, a kdybych chtěl zaútočit na banku v Rikuru, určitě bych si zjistil nějakou chvíli, kdy prostě bude mimo ní."
Arimer přibližně tušil, co se Mistrovi odehrává v hlavě, ale rozhodl se to nechat být. "Leniara je na mě stále naštvaná?"
"Nemyslím si. Alespoň ne ze srdce. To by nehrála o tvůj život. Ale dost se jí divím. Něco takového, co jsi udělal, já bych neodpustil ani své…milované." Cassiller si se zděšením uvědomil, že při tom rozladění málem prozradil její jméno. To nesmělo za žádnou cenu vyjít na světlo světa.
"Děkuji za upřímný názor. I já jsem jejím chováním překvapený. A dojatý."
Mistr se zamyslel nad dalšími slovy. "Nemá cenu tě dále ponižovat. Řeknu ti ještě něco- Leniary sis měl vážit, když si měl šanci. Já nemohu prohrát i zítra. Jedna prohra a ztratím vše, co jsem kdy miloval. Nevrtej se v tom, ale je to prostě tak. Já si o tobě nemyslím, že jsi v hloubi duše špatný, ale nemohu nic udělat pro to, abys žil. Pravděpodobně budete spolu i v posmrtném životě. O nic v podstatě nejde. Nebo máš na tomto světě snad něco, na čem ti záleží více než na ní?"
Arimer si vlastně uvědomil, že ten muž má pravdu. Jeho poměrně milé chování ho naprosto odzbrojilo, a věci, které říkal, byly hlubší než jakékoliv útěchy. "Vlastně ne. Děkuji, Cassillere. Leniara se s tím také smířila?"
"To netuším. Mluvili jsme spolu třikrát v životě." Již nedodal, že mu vším připomíná právě jeho lásku, ani to neměl v úmyslu. Když to však již prozradil první bytosti, opět se mu vybavila její ostře řezaná tvář. Její ametystové oči. Její husté kaštanové kadeře. A hlavně vlídná slova. Polibky. Zatřásl hlavou, aby odehnal všetečné vzpomínky.
"Možná si nezasloužíš zemřít. Budu na tebe vzpomínat v dobrém, příteli. Jenže teď chci ještě něco říct tvé družce, takže se uvidíme až na posledním turnaji. Snad budeš mít v příštích životech více štěstí."
"Já netuším, co ti na to odpovědět. Snad znovu děkuji. Já tobě přeji, aby ses ještě někdy setkal s ní."
Cassiller se ušklíbl. "To se nestane. Ale děkuji, také. Mám Leniaře něco vyřídit? Ale nezvykejte si, že budu váš poštovní holub!"
Arimer se nejistě usmál. "Neměj strach. Snad jen, že jí miluji. A že je mi všechno moc líto. Také, že to nemusí dělat. Nemusí zemřít."
"To bude jako mluvit se sochou, ale budiž. Měj se."
Arimer vlažně odpověděl na pozdrav. Když se však dveře zavřely, napadlo ho, že navzdory jeho slovům musel Cassiller s Leniarou mluvit mnohem častěji. Málokdo dokáže takto přesně určit, jak bude reagovat, a co nemá smysl. I sám Arimer se v těchto věcech mnohokrát mýlil. Tak proč mu to Mistr nepřiznal?
Cassiller se naposledy nenápadně ohlédl po vězni. Když viděl jeho slzami zmáčenou tvář sevřenou v dlaních, bolestivě ho bodlo u srdce. Chtě nechtě mu tito dva nesmírně přirostli k srdci. Tolik mu připomínali jeho samého a Ermiellu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké oči jsou podle vás nejhezčí?

Zelené 24.5% (26)
Modré 41.5% (44)
Hnědé 20.8% (22)
Černé 6.6% (7)
Šedé 2.8% (3)
Zlatavé 2.8% (3)
Jiné(jaké) 0.9% (1)

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 2. května 2014 v 20:14 | Reagovat

Ermiella... To je tak úžasně krásné jméno.. :33 Páni. Nádherná kapitola. Strašně se mi líbilo, že byla poskládaná z přímé řeči, protože to já miluji! :D Takže pro mě byla tahle kapitola úžasná. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 3. května 2014 v 19:53 | Reagovat

Také, že jsem nad tím jménem přemýšlela snad půl hodiny (bez přehánění)...
Jinak ti strašně moc děkuji. Pochvala od někoho jako ty pro mě vážně moc znamená...

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 8. září 2014 v 19:03 | Reagovat

To je tak...tak...dá se o kapitole prohlásit, že je chytlavá? Nemyslím to v tom smyslu, v jakém se to slovo používá u písniček, spíše mě to prostě naprosto chytilo a málem rozbrečelo. Nevím ani proč, vždyť to asi neměla být kdoví jak smutná kapitola, ale mi to připadalo tak strašně dojemné a romantické...
P.S.: Už jsem se zmínila, jak zbožňuji Cassillera?

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 8. září 2014 v 19:39 | Reagovat

[3]: Zmínila, a nechápu, jak tě to mohlo málem rozplakat, opravdu jsou v této povídce i smutnější kapitoly. A děkuji moc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama