Hvězdné míle- kapitola 2.

17. dubna 2014 v 21:36 | Karina |  Hvězdné míle
Ahoj. Přicházím po delší době s další kapitolou Hvězdných mílí. Když jsem slibovala neromantickou povídku, trochu jsem lhala, zvrtlo se to, ale romantika nebude hlavní náplní. Jelikož jsem příšerně naštvaná, nechce se mi ani psát předmluvu, proto se můžete hned pustit do čtení. Snad se vám bude kapitola líbit a budu moc a moc ráda za každý upřímný názor...
Kapitola 2.
Dieter si hřbetem dlaně podepřel tvář a zamyšleně hleděl na obrazovku. Vůbec se to nevyvíjelo dobře. Všechny lodě hlásily ústup nebo alespoň velké ztráty. Muži bylo v podstatě jedno, co se stane s posádkou, přece jen, oni věděli, do čeho jdou a mohou si zato sami, ale spíše, aby se to nedozvěděli nepovolaní. Nikdo z nich na to není připraven.
Otočil se směrem ke své sekretářce. Úpěnlivě se snažil ignorovat její zářivé modré oči i téměř pravítkově rovné plavé vlasy, stejně jako vosí pas. Věděl, že za tím je spousta, spousta plastických operací, takových, o kterých ani obyčejní smrtelníci netušili, že existují. Stále si však nemohl pomoct. Viděl v ní tu dívku, kterou bývávala, než to všechno začalo. Tu kudrnatou tmavovlásku s jiskřivýma kočičíma očima. Ty vzpomínky ho k ní stále táhly, přestože věděl, že správně by měl být okouzlen jejím vylepšeným vzhledem. Vždyť celý tento systém se snaží o naprostou dokonalost!
"Bude nutné zvýšit dávku Pembunutia," pronesl pevným hlasem. Dívka skryla vystrašený pohled, ale on stejně její masku odhalil.
"Ale Diete-Vůdce!" Pohlédla na něj a čekala reakci na své přeřeknutí. Stále si nemohla zvyknout na nové oslovení svého tehdejšího přítele. On byl nyní něco více než ona. Oddechla si, když pokynul, aby pokračovala. "Omlouvám se. Chci říct, že vaše…"
"Tvé. Ty jsi jedna z mála, která mi může tykat," opravil ji. "Ovšem jen v soukromé sféře." Dívka se rozradostnila a naštvala zároveň. Dojalo jí, co řekl, protože to v podstatě bylo vyjádření, že jejich vztah ještě není úplně mrtvý, ale urazilo jí, že ani nemůže říct, co má na srdci, bez toho, aby jí přerušoval. Kromě toho příliš nechápala, proč ho musí nazývat Vůdcem a zároveň mu tykat. Zhluboka se nadechla.
"Tvé názory nezpochybňuji, přesto si však dovolím podotknout, že Pembunutium je jed. Jistě, funguje jako...jako…" Dívka se zarazila.
"Otupovač lidských mozků." Na tváři se mu mihl náznak úsměvu a sekretářka měla na chvíli pocit, že mezi nimi existuje stejné pouto jako dříve. Dieterova následující slova to však v mžiku vyvrátila. "Já vím, že ve vyšších dávkách může někoho zabít. Ale myslím, že jejich těla jsou n látku už tak zvyklá, že jim to nic vážnějšího nezpůsobí. A i kdyby, alespoň se sníží počty obyvatelstva. Pár z nich zemře, a když zjistíme, že se to děje, dávky opět snížíme. Je to jednoduché. Řešíš naprosté hlouposti. Pojď mi radši pomoct vyřešit situaci ve vesmíru."
Dívka si k němu přisedla na židli, a protože netušila, co říct, jen pevně semkla rty. Tolik se jí toho dralo na jazyk. Že moc vyžrala Dieterovi do mozku díry. Že je jen bezcitný, sobecký osel. Že obyčejní obyvatelé jsou nespočetněkrát lepšími bytostmi než on. Že chce, aby byl jako dříve. Že tím, že si sedne do pohodlné kanceláře a bude zírat do monitoru, nic nevyřeší. Ale za každou tuto větu by byla s největší pravděpodobností krutě popravena. Přesto se pokusila tu poslední věc alespoň naznačit.
"Myslím, že potřebujeme více pilotů."
"Žádní nezbyli, to přece víš," zabručel a jemně sebou trhl, když spatřil oznámení, že jedna z hvězdných lodí vybuchla. Dívku to pochopitelně zarmoutilo, ale věděla, že tak to musí být. Koneckonců, alespoň se ukázalo, že Dieter má alespoň nějaké city. Jeho emoce by sice nikdo jiný než ona neodhadl, ale zato mladá sekretářka dobře věděla, že se jí to nezdálo. Na to ho příliš dobře znala. Respektive znávala.
"A nemůžeme narychlo nějaké další vycvičit?" narážela dále. Věděla, že on tuší, kam směřuje, přestože dále koukal do obrazovky a nedával na sobě nic znát.
"Jsou pořád pod vlivem tablet. Nikdo se z toho nemůže dostat za méně než několik týdnů, to přece víš."
"Ano, samozřejmě. Ale kdo není pod vlivem otupovačů mozků?"
"Odpověz si sama. Ukaž mi z našich řad nějakého vesmírného pilota." Dívka si dodala odvahy a upřeně se na něj zadívala. Již nemohl předstírat nezájem. Naklonil se k ní a jemně objal.
"To nejde," zašeptal a sekretářka z jeho hlasu jasně cítila bolest, kterou však nechtěl dát najevo. Proto se k ní také choval tak důvěrně. Skrýval slzy. Nechtěla na něj dále tlačit, protože neměla v úmyslu rozbít jeho pečlivou masku. On však mluvil sám. "Jsem senátor. Ne letec."
"Copak toto rozdělení neexistuje jen pro obyvatelstvo? Přece nemusí vědět, že nějaký politik vyletěl pryč."
"Ne," souhlasil neochotně a odtáhl se od ní. Jeho tvář již byla zase ledová jako kámen. Jeho černé oči probodávaly dívku pohledem a vzbuzovaly v ní známý respekt, strach, ale zároveň i něco dávnějšího. Lásku. "Ale já nikam nepoletím. Stejně jsem to již zapomněl."
Dívka si pomyslela, že to je hodně chabá výmluva, když ví, že ona zná fakt, že dovednosti se prostě nezapomínají. Na druhou stranu moc dobře chápala jeho důvody. "V tom případě chci letět já. Přece jsem také hvězdná pilotka. Udělíš mi povolení?"
Pohlédl na ní s naštvaným výrazem a sekretářka by přísahala, že dokonce velice tlumeně zavrčel. "Nech toho. Žádný z nás si nebude hrát na statečného siláka střílejícího po nepřátelských lodích, jako by byly hračky."
Chvíli bylo naprosté ticho, přehlušované jen pípáním přístroje oznamujícím další ztráty lodí, životů nebo naděje. "Ty jsi jediná možnost k vítězství. Komandére." Posledními slovy narážela na jeho starou hodnost.
"Já nejsem komandér. Nikdy nebudu velitelem vesmírných lodí. Jsem Vůdce," pronesl.
"Tak proč neoprášit staré uniformy a zase si nevyletět nad oblaka? Myslím nad stará, skutečná oblaka! Mezi skutečné hvězdy! Jako kdysi! Jako za našich vesmírných toulek, když jsme doletěli až k Airdathu a ještě dál! Když jsme, ruku v ruce…"
"Ingieno!" vyprskl Dieter, až se několik zvědavějších senátorů otočilo. Samozřejmě, že ani zde neměli soukromí. Když je však zpražil zlostným pohledem, urychleně předstírali, že se vrací ke své práci. "Byl bych nerad, aby ti bylo nějak ublíženo. Takže respektuj rozhodnutí Vůdce, že nikam nepoletí." Dívka však věděla, že jindy svou možnost nedostane.
"To ti na nikom nezáleží? Kdyby tomu totiž tak bylo, pustil bys mě."
"Ne! Nechci zbytečně ohrozit další životy! Samozřejmě mi na lidech záleží, ale ne natolik, abych…" zarazil se. "Abych ztratil tebe. Stačí ti to? Nech mě být. Vztahy nás oslabují."
"Takže ty ses také nakrmil Pembunutiem? Vždyť to je to jediné, pro co lidé většinou ještě žijí!"
"A pro co umírají. Víš, Vládci a jiní vysoce postavení pochopitelně Pembunutium brát nemohou, stejně jako nemohou navštěvovat školu nebo obyčejná povolání, protože to všechno bylo navrženo, aby byl lid poslušnější, ale svět potřebuje i ty chytré. A to jsme pochopitelně my. Jenže to máme těžší. Jim si stačí vzít jediný lék a už jsou zase silní. Zato my milujeme, my tvoříme přátelství, to my ztrácíme. Abychom byli těmi dokonalými bytostmi, jak bychom měli, musíme se citů zbavit, ne je podporovat! Proto nemůžu dopustit, abych kvůli nějakým rozmarům opustil vše, co jsme vytvořili, a poletoval si mezi hvězdami!"
"A proč to tedy v mládí šlo? Proč to nejde, když náš svět spěje k zániku? Tady už nejde o moc, copak to nevidíš? A ještě něco- prací a školou se lidé nestávají poslušnější! To přece má za následek, aby nebyli hloupí zase tak úplně! Kromě toho, právě tam se přece nejčastěji snaží vzdorovat."
"Ale ano. Máš špatné informace, má sekretářko." Poslední slova pronesl téměř posměšně. "Škola i pracoviště byla navržena tak, aby se učili hlouposti. Je to geniální plán. Jistě, že se snaží bouřit, protože jim do mozků tlačíme nepravdivé a navíc naprosto scestné informace. Ale tím pádem budou mít myšlení zahlcené tím vším, tím pádem budou poslušnější." Dívka ze slušnosti přikyvovala, ne proto, že by souhlasila. Kromě toho si uvědomila, že Dieter se tím vyhýbá té důležitější otázce.
"Nesmím ti vyvracovat tvé názory. Jsem pouhá sekretářka. Přesto se musím ptát- je tedy konec? Myslím tím, že prostě budeš jen otupovat lidi?"
"Tak to není," povzdechl si, "Podívej, Ingieno. Poslední, co tento svět potřebuje, jsou vzpoury. Nech to být. Prostě nikdo nikam nepoletí."
"Dobře," pronesla dívka až s překvapivou lehkostí. Pohlédla na Dietera. Nic neřekl, ale v jeho očích zahlédla otázku. "Teď na chvíli zapomeneme, že jsi politik- jako příteli ti oznamuji, že poruším zákon a poletím tam stejně. Sbohem, možná navždy." Otočila se ke dveřím a zadržela úsměv, který se dral na povrch, když zareagoval přesně tak, jak doufala.
"Počkej. To nejde. Nemůžeš prostě odletět," téměř zašeptal a chytil jí za paži.
"Dietere, ale já nechci," odpověděla a zastavila slzy. "Ale musím. Pojď se mnou, nebo zůstaň. Ale něco ti chci říct." Při těchto slovech stiskla tlačítko a dveře se otevřely. "Je pravděpodobné, že se nevrátím. Tudíž…jsem tě milovala."
Na odpověď nečekala a utíkala do sklepa. Nepočítala s tím, ale on běžel za ní. V podzemí se za těžkými kovovými dveřmi, kde měla jako jedna z mála přístup, nacházela spousta věcí, včetně uniforem vesmírných letců. Pro jednu si také šla.
"Jak by se ti líbilo zemřít?" téměř na ní zaječel, až s sebou Ingiena trhla.
"Nepopravíš mě," zamumlala a zběsile otevírala krabice a přehrabovala police, aby našla kýženou věc. Netušila, kde se v ní náhle vzalo tolik odvahy, ale tušila, že se právě dopustila velké chyby- dovolila citům, aby jí zcela ovládly. Kupodivu však po velice dlouhé době cítila jakési teplo zaplavující její srdce. "Nejsi bezcitný."
"Sakra, Ingieno! Toto mi nedělej! Jsi bláznivá malá holka! Prober se!" vrčel a snažil se spoušť, kterou za sebou při hledání nechávala, zase urovnávat.
"Mám helmu!" zakřičela, nevšímajíc si Dieterových slov a zvedla to vzduchu starou vesmírnou přilbu. "Možná bych si jí z nostalgie měla vzít…"
Překvapilo ji, když vzadu na ramenech ucítila nějaký tlak. Došlo jí, že jí objal. Překvapeně se na něj pokusila podívat. "Nic se neděje," zašeptal nezvykle měkce. "Chtěla bys tedy vesmírný let…" Dívce jeho slova připadala velice podivná, ale v tom okamžiku ucítila i nějaký příjemný dotek přímo na jejích rtech. Nelíbal jí, ale přejížděl po nich prstem. Dívka si dovolila jemný úsměv. Blaženě zavřela oči. Cítila, jak se její ústa samovolně otvírají. Nebránila se tomu.
Vtom něco do jejích úst vklouzlo a dívka se to vyděšeně pokusila vyplivnout. Vzápětí se však přesunul tlak na její spodní čelist. Již nebyl příjemný. Konečně se jí povedlo zaklonit hlavu a opřít o jeho rameno. Nyní jejich tváře spočinuly opravdu blízko sebe. V jeho očích však již nebylo nic než pouhá chladná vypočítavost.
"Polkni. Jinak tě nepustím. Mám větší sílu než ty." Ingiena musela připustit, že v tomto má pravdu. S úlekem si však uvědomila, že důvěrně city jí projevil pouze jako zástěrku pro pravý plán- nakrmit jí Pembunutiem. Protože příliš vzdorovala. Slzy jí pálily tak usilovně, že je pustila. Kanuly jí po tváři a dívka zoufale zavrtěla hlavou.
"No tak. Svět bude krásnější, uvidíš. Stačí polknout. Mohu tě držet, jak dlouho budu chtít. Nebreč. To je pro slabochy." Ingiena se ho ještě chvíli snažila marně odstrčit, ale on to vyřešil jednoduše. Když na okamžik povolila stisk u jeho pravé ruky, u té, kterou jí nedržel čelist, zacpal jí nos. Dívka se pokusila prudce vydechnout, ale nešlo to. Začínala se dusit. Naprázdno polkla. Konečně jí pustil.
"Otevři ústa," přikázal chladně a dívka raději poslechla, přičemž si dávala bedlivý pozor, aby tableta nebyla vidět. Zasunula jí do samého rohu. Již však cítila její omamnou chuť a něco jí nutilo přestat bojovat. Nemínila se však vzdát. Ještě ne.
Dieter však měl plán. Prudce, opravdu silně jí stiskl dlaň, až dívce vyhrkla další várka slaných kapek. Jenže přesně jak předpokládal, lék jí zaskočil. Začala se dusit a kašlat. Tabletu naštěstí nevydávila. Zírala na něj pohledem poraněné zvěře. Na chvíli se mu hlavou mihly sentimentální myšlenky, ale rychle je zahnal.
Dívce se začaly klížit víčka. Oba věděli, že až se za pár minut probere, bude již pod vlivem. "Mizero," zašeptala zlostně.
"Nedělám to rád. Ale varoval jsem tě. Bylo by zbytečné tě zabít."
"Máš na mysli, že to nechceš udělat. Protože mě miluješ. Stejně jako já tebe. Láska tu stále je, ať chceš nebo ne. A ty chceš." To byla její poslední slova. Včas jí zachytil, aby se hlavou nepraštila o chladný kov. Přece jen, mrtvou jí opravdu nechtěl.
Když jí položil, chtěl se opřít o zeď, ale něco mu překáželo. Krabice. Odsunul jí. Jeden dokument, ještě staře papírový, však zůstal ležet na původním místě, kde vypadl. Dieter ho znuděně vzal do rukou a prohlédl si ho. Rodokmen jeho rodiny. Ten viděl již nespočetněkrát. Již ho chtěl odhodit, když si všiml několika jmen, které nikdy nespatřil. Nikde jinde nestály, tím si byl jistý. Claudia Mightová- jeho praprateta. Simoel Might- jeho vzdálený bratranec. Eimillie Mightová- jeho teta. Proč jsou jejich jména zapsána pouze zde? On znal svůj rodokmen téměř nazpaměť. Byl si jistý, že tito tak nebyli. Zajímalo ho to, ale uvědomil si, že by nemělo. Určitě o nic nešlo. Opět se chystal papír odložit, když si všiml ještě něčeho.
Vedle jeho jména stálo jedno další. Ale Dieter věděl, že je jedináček. Měl mít sestru. Znal by jí. Právě kvůli tomu usoudil, že tento dokument patři do sklepa právem a že je to jedna velká chyba. Konečně ho odsunul, v myšlenkách ho však pronásledoval až do probuzení Ingieny, která ovšem již nebyla tou Ingienou, kterou znával. Nemělo by mu to vadit, přesto se tak stalo. Ještě to v dieterovi posílilo ideu, že city oslabují. Právě to zažil na vlastní kůži. Přesto však neviděl rád svou bývalou dívku, jak na něj jen tupě hledí a čeká i sebehloupější rozkazy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. dubna 2014 v 13:20 | Reagovat

To je takový hajzl! Já ho asi.... Ghrrrr..... Doufám, že to nějak napraví. Protože pokud ne, tak ho zabiju přes internet! :D Jinak skvělá kapitola! :) :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 20:08 | Reagovat

[1]: Ehm, koho přesně? Všichni tam jsou idioti. já bych zabila Leanda, ale nevím, koho máš na mysli ty.
Děkuji ti moc. Tvůj komentář mě potěšil a rozesmál zároveň...

3 Calla Calla | Web | 19. dubna 2014 v 20:21 | Reagovat

[2]:  Dietera! :D Protože.. jak to na ni zahrál... ghr... :DD

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 18:11 | Reagovat

[3]: Pardon, spletla jsem si své dvě povídky, protože jsem jaksik odpovídala dohromady. Hvězdné míle a Hranu života. Omlouvám se. ano, Dieter je idiot, ale neboj, bude ještě větší....

5 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 10. června 2014 v 20:01 | Reagovat

Frr, že já blbec to vůbec četla! Já věděla, že to bude úžasné...ale takhle? Vážně jsi ve mně dokázala vzbudit opravdovou zlost na knižní postavu. Nefalšovanou zlost! Já bych Dietera přetrhla jak hada! Syčák! Doufám, že v příštích kapitolách se to nějak vysvětlí a napraví a že se nebudu muset přidat k Calle v tom virtuálním zabíjení...

Úplně úžasná kapitola, výborně mi zkazila náladu, tak, jak morbidní kapitoly kazit náladu mají.

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. června 2014 v 20:16 | Reagovat

[5]: Děkuji moc. No, Dieter to v podstatě myslel dobře, takže ho prosím radši nezabíjejte :-) Hvězdné míle by bez něj nepokračovaly. Ale varuji tě, že toto není vrchol jeho pitomosti...
Za tu náladu se omlouvám. A moc, opravdu moc děkuji podruhé, jsem ti nesmírně vděčná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama