Hvězdné míle- kapitola 3.

27. dubna 2014 v 20:45 | Karen |  Hvězdné míle
Jsem zde s další kapitolou Hvězdných mílí. Nejsem si jistá, jestli je to logicky možné, takže kdyby vám to nesedělo, neváhejte to napsat. Doufám, že se vám to bude líbit. budu ráda za každý smysluplný komentář!
3. kapitola
"Za jak dlouho tableta přestane účinkovat?" pomyslel si Dieter nevesele. Dokud se nedočkal odpovědi, netušil, že to pravil nahlas.
"Za tři hodiny," odpověděla mu dívka ležící před ním na podlaze. Samozřejmě, zapomněl, že mozky fungují jinak. Lépe vám vypočítají logické věci, ale na druhou stranu si nedokážou vytvořit žádný názor. Proto mu to dokázala přesně říct. Nejspíš jí v paměti utkvělo toto číslo, když jí ho naposledy říkal. To byla také pod vlivem Pembunutia, ze stejného důvodu jako dnes.
Stále měla světlé, rovné vlasy. Modré oči. Štíhlý pas. Kostýmek. On měl zase oblek a vyčesaný účes. Přesto se v Dieterovi vzedmula vlna nostalgie. Samozřejmě, že on byl nyní zoufalý a jeho bývalá družka pod vlivem té zkaženosti, ale přesto mu něco připadalo, že je zase jako dříve. Že je svět zase v pořádku. Zatřásl hlavou.
"Samozřejmě, děkuji. Já jsem to věděl, zkoušel jsem, jestli to víš i ty." Popravdě, zapomněl to, ale věděl, že ke zdrogovaným lidem se musí chovat, jakože je on ten dokonalý. Ingiena nějak nereagovala. Dieter na okamžik ucítil zvláštní chladný, bolestivý dotek na svém srdci, ale ignoroval ho. Emoce by neměly existovat.
Chvíli tam jen tak seděl a pozoroval jí. Jak tam sedí, kouká na něj, nehybně jako socha. Věděl, že jí nic neschází. Dokonce se jemně usmívala. On se však začínal nudit. Vytáhl z kapsy dotykový přístroj a chvíli pouze pozoroval vesmírné lodě opouštějící bitvu. Boj, který jejich svět prohrál. To se samozřejmě nesmí do oficiálních médií dostat, vypukla by hysterie. Musel lidem lhát. Znovu.
Zanedlouho však dostal nepříjemný pocit i z toho. Sváděl to na fakt, že se právě nebaví, když sedí zde ve sklepení a čeká, až se jeho sekretářka dostane z vlivu jedu, který jí podal. Věděl, že to by mu neprošlo ani u senátorů. Ale udělat to musel. Věděl také, že kdyby to nechal být, Ingiena by vzdorovala. To si nemohl dovolit. Takto jí alespoň částečně uklidní. Věděl, že nejedná správně, ale bylo to nutné.
Jediné, co si připouštěl, že ho mrzí, byla ta věc, že ho viděla. Byla si vědoma toho, že on jí podal tu tabletu. Ne jako minule ani předminule, kdy někomu rozkázal, aby to udělal za něj. Netušil, jestli ho bude ještě mít alespoň trochu ráda. Na její nenávisti mu nezáleželo, ale nebylo by správné nemít rád Vůdce, kterým on byl. Mohlo by to vést ke vzpouře. Z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu však doufal, že jí přesvědčí, tím pádem jí nebude muset zabít.
Zívl a protáhl se. V tom okamžiku ho napadl bláznivý nápad. Natáhl se pro papírový rodokmen. Zrovna se ho chystal rozprostřít a prohlédnout, když dívka vedle něj opět promluvila.
"Co to je?" Vyděšeně na ní pohlédl. Na malý moment ho napadlo, že otupělost po "léku" jen předstírá, ale její nepřítomný výraz v očích hovořil o opaku. Sice střídavě pozorovala dokument v jeho rukou a Dietera samotného, ale její pohled byl příliš rozostřený. Ani kdyby byla sebelepší herečka, toto by nedokázala. Nikdo to nedokáže. Tím se mu alespoň ukázalo, že když neberete Pembunutium pravidelně, jakousi vlastní vůli ještě máte. Ne natolik, abyste se naštvali na Vůdce, ale očividně stačí k tomu, aby se zajímala, proč třímá v dlaních ještě papírový arch.
"To nic. Budu si zjišťovat nějaké informace. Pojď se dívat, co z oho vyjde, se mnou." Byla to pouze výzva, ale že si to Ingiena vyloží jako rozkaz, mu došlo až poté. Obezřetně si k němu přisedla a zadívala se do monitoru jeho přístroje.
"Jak si přejete, Vůdce," pravila a Dieter se zamyslel, jestli má cenu namáhat si s tím, připomenout jí, že mu má tykat. Usoudil, že ne. V jejích očích byl nyní skutečný Vůdce, skoro jakoby ani nebyl stejné bytosti. Iluze by jí stejně nezkazil.
Zkusmo do klávesnice napsal několik jmen. Tím pádem se dozvěděl, že většina té jeho "ztracené" rodiny je mrtvá. Vlastně úplně všichni. Nezarmoutilo ho to. Smrt je přirozenou součástí života. Lež, že umírat je nepřirozené a že se musíme snažit zůstat zde co nejdéle, bez ohledu na to, kolik toho dokážeme, je pro obyčejný lid. Dieter si však občas musel připomínat, že jsou to lži, aby jim nakonec sám neuvěřil.
Napsal tedy poslední jméno. Dívka mu stále hleděla přes rameno, tiše a nehybně. Nepřikládal tomu velkou naději, věděl, že spíše zabíjí čas, ale rozklikl počítačovou stránku. Pochopitelně ne tu určenou pro lidi, ale tu, ke které mělo přístup jen několik vyvolených, jako byl on. Srdce mu vynechalo několik úderů, když spatřil zásadní informaci: živá. Bydlící v tomto městě. K jeho smůle však naprosto obyčejná občanka, pracující v továrně vyrábějící součásti vesmírných lodí. Tím pádem bude pod vlivem Pembunutia. Dieter si povzdechl. Možná našel svou sestru a zase jí ztratil. I kdyby nevzbudil příliš pozornosti tím, že mluví s podřadnou, příliš by tím nezískal. Snad jen kdyby…
Rychle tu myšlenku zaplašil. Pohlédl na Ingienu. Pokusil se usmát i přes depresivní náladu, kterou cítil. Úsměv mu oplatila, ale nebylo na něm nic staře oslňujícího a hřejivého. Jednalo se zkrátka o normální výraz nadopované bytosti.
"Chtěla jsi dobrodružství? Máš ho mít," zamumlal a popadl dívku za ruku. Zaváhal, ale v tom ho napadla spásná myšlenka. Pustil ji. "Počkej tady!" rozkázal. "Hned se vrátím." Běžel dlouhou, předlouhou chodbou, popojel o pár pater několika výtahy, až se dostal do místností, kde bydlel. Rychle našel kýženou věc a vydal se zpět ke sklepení. Naštěstí se nikdo nedivil senátorovi, který zmateně jen tak pobíhá sem a tam po sídlu. Určitě si mysleli, že má nějaké důležité jednání. Kéž by, ušklíbl se Dieter pro sebe. Alespoň by nedostával tak bláznivé nápady. Nebo by možná také potřeboval dávku Pembunutia…
Podal jí obrovské sluneční brýle. Snad to nikomu nebude podivné. Koneckonců, mohla je mít pro cokoliv. Dnes sice nebyl jeden z těch dnů, kdy byly potřeba, to když se to přehnalo s intenzitou umělého slunce, ale existují například i lidé, kteří tyto brýle nosí, protože se jim nelíbí jejich barva očí, nebo jsou po oční plastické operaci. To druhé by u Ingieny bylo i pravděpodobné. Jedině Dieter věděl, že nikdo nesmí získat podezření, že je pod vlivem tablet. A nejlépe se to poznává právě podle výrazu v očích.
"Nasaď si je. Až vyjdeme ze sklepení, nemluv, na nic nereaguj a jen mě následuj. Čekej na další rozkazy," poručil jí. K jeho úlevě se na nic dalšího neptala. Nevěděl, jak by to vysvětlil, když ani on sám nevěděl, proč to dělá. Nejspíš se prostě musel přesvědčit, že Sionellia skutečně existuje. Alespoň si myslel, že je to proto. Něco mu však našeptávalo, že jsou v tom jakési city. Potlačil ten záhadný hlas s tím, že on si přece nemůže dovolit cítit emoce!
Přesně jak očekával, dostali se ven bez sebemenšího problému. Podle jeho hodinek se blížil konec časových směn. Jeho plán byl jednoduchý. Z pokoje si totiž nezapomněl vzít ještě jednu věc- klíče. Univerzální klíče. Podle informací z počítače zamířil k jednomu z obytných domů, do správného bytu. Alespoň v tom doufal. Nezbývalo, než vyčkávat. Načasoval to tak schválně. Po večerech vliv "léků" slábne, snad se mu povede si s ní inteligentně promluvit. Zároveň však zjistil, že omámení tabletou, kterou podal své sekretářce, končí za půl hodiny. Měl jí dát jednu ze silnějších. Tato byla velice slabá, normálním lidem se podávala před nějakými deseti lety, kdy to ještě stačilo. Nepochyboval, že až Sionellia přijde domů, Ingieně se podaří vliv zlomit. Jen doufal, že s výčitkami počká na vhodnější dobu, až budou sami.
Pořádně si prohlédl pokoj. Téměř jako všechny byl nesmírně strohý. Jednalo se o obývací místnost. Stěny, strop i podlaha byly pokryty kovem, uprostřed se nacházela jen sedací souprava, nízký skelný stůl, malý koberec a o kousek dále televize. Nezbytná součást. V druhém rohu stál počítač. To bylo kromě skříní v podstatě vše. On však neměl ve svém senátorském sídle nic o moc lepšího. Na zmiňovanou pohovku se usadil a pokynul Ingieně, aby ho následovala. Nezbývalo, než čekat.
Plán se odvíjel přesně podle jeho očekávání. Zrovna, když začal z pohledu jeho bývalé družky mizet nepřítomný výraz, mezitím, co on se s ní snažil zapříst jakýkoliv rozhovor, dveře se otevřely. Dívka, která v nich stála, na ně pohlížela se šokovaným výrazem. Dietera napadlo, že pokud si nic nenamlouvá, byla mu dosti podobná.
Samozřejmě, že na sobě měla pouze pracovní uniformu, na rozdíl od Dietera v obleku. Ale její oči byly úplně totožně tyrkysové. Sice měla světlejší odstín vlasů než on, nebyl černý, ale téměř kaštanový, ale rysy se opět shodovaly. Stejně vystouplé lícní kosti, stejný nos po otci. Stejně tvarované rty po matce. Dieter rychle zamrkal, jestli se mu to pouze nezdá. Chvíli tam jen oba stály, s otevřenými ústy. Jako první k Dieterovu úžasu promluvila Ingiena.
"Tak dobře, a nechce mi tady NĚKDO vysvětlit, co se děje?" Dieter na ní překvapeně pohlédl. Věděl, že otázka je mířena na něj. Očekával jí, ale přesto ho trochu zarazilo, když přišla. Protože ještě přesně nevěděl, jak odpoví. Bylo to těžší, než se při promýšlení zdálo.
"Jmenuješ se Sionellia Mightová?" položil příchozí dívce zásadní otázku. Ingieně se rozhodl odpovědět později. Na chvíli se mu mihlo hlavou, proč si jejich shodného příjmení nikdy nevšiml. Muselo se přece ocitnout ve spisech! Nejspíš na takové věci již přes samé povinnosti nehleděl.
Jmenovanou na okamžik napadlo, co dělají cizí lidé v jejím bytě, ale o pár sekund později v nich poznala Vládce. Ti zde samozřejmě mohou chodit, kdy se jim zachce. Dívka na okamžik pomýšlela na to, že by se jich rovnou zeptala, co zde chtějí, ale nakonec pouze přikývla na Dieterovu otázku. Poté si vzpomněla, že by jim měla vyznat respekt. Lehce se uklonila.
"Vítám vás ve svém obydlí. Děkuji za návštěvu. Je mi potěšením vás spatřit."
"To je v pořádku," pokynul jí její muž, aby se postavila. "Nechceš se jít převléknout, pokud možno do něčeho pohodlného?" Dívka pochopila rozkaz a vydala se k ložnici se skříní plnou oblečení, kde začala zběsile hledat něco alespoň trochu formálně vypadajícího.
Ingiena na Vládce pohlédla se směsicí zloby, strachu a obav.
"Začni s výčitkami, prosím," zašeptal, aby ho Sionellia neslyšela. "Ale bylo to nanejvýš nutné. Nerad bych tě zabil."
"Já-nemám na to slov!" vyprskla sekretářka. "To, co jsi udělal, jako už tolikrát předtím, pro to není omluva. Myslíš si, že ti zase odpustím?"
"Ponižovala jsi Vládce."
"Samozřejmě. Na vině jsem opět já. Nech to být," zavrčela s hranou lehkostí. "Můžeš mi říct, kde jsme, a co zde děláme?"
"Dobře," začal, když v tom momentě vešla Sionellia do místnosti, v úzkých černých kalhotách a modrém zdobeném tílku. Nebylo to nic moc, ale nic lepšího narychlo nenašla. Dieter k dívce přistoupil. Ingiena také vstala, s pažemi založenými na prsou. "Já jsem Vládce, toto je má sekretářka. A ty jsi má sestra, Sio." Omluvně pohlédl nejdříve na ní, pak na Ingienu. Sionellia nic neříkala. Zkratka jejího jména jí něco říkala, přestože ho neslyšela již léta. Ale nejspíš to byl omyl. Ona není Vládkyně. Ten muž si jí nejspíš s někým plete.
"Musím si vzít tabletu," pravila dívka, protože poznala, že se jí hlavou míhají pochybné myšlenky. V tu nejhorší možnou chvíli.
"Ne!" zakřičel Dieter i Ingiena unisono. Překvapeně na ní pohlédl. Rozkaz na jeho sestru zafungoval
"Toto asi bude nějaké nedorozumění," vysvětlovala sekretářka. "Jak jsi přišel na to, že tato dívka je tvá sestra?" Dieter si až nyní uvědomil, že bytosti pod vlivem Pembunutia si nepamatuje, co se kolem ní děje.
"Pomocí rodokmenu. Papírového. Našel jsem ho. Podívej, Sio. Jsem sice Vládce, ale také tvůj bratr. Věříš mi?" Dívka na něj z úzkostí pohlédla. Nechápala, co po ní chce. Jistě se muselo něco stát. Třeba jí otravují sny. Ano, jistě to bude sen. Proto se musí probudit. Když zjistila, že nemůže, do očí jí vyhrkly slzy.
"Nech toho. Nevidíš, že jí trápíš? Máš ten rodokmen s sebou?"
"Samozřejmě," odpověděl a vytáhl z kapsy kus papíru. Věděl, že jedna z nich po něm bude chtít důkaz. Když se Ingiena dostala až k poslednímu řádku, rodokmen jí vypadl z rukou. Sionellia ho sebrala z podlahy, aniž by si uvědomila, co dělá. Koutkem oka zahlédla své jméno vedle jména nejslavnějšího vládce- Dietera. Ještě více vytřeštila oči. Až nyní jí došlo, že vlastně nikdy neznala jeho příjmení. Nyní jí však pohltil strach, že udělala něco, co neschvaloval. Pohlédla na něj.
Překvapilo ji, když však jen nastavil ruku. Uvědomila si, že je skutečně tak laskavý. Proč také ne? Proč by o jeho povaze někdo lhal? Usmál se na ni. Opatrně mu papír podala. Pustila ho sice předčasně, on měl ale rychlé reakce a zachytil ho v letu. Až nyní si dívka uvědomila, jak se jí třesou dlaně.
"Ty ses chtěl přesvědčit, že existuje?" zeptala se Ingiena. Otázka byla mířena na Dietera. Ten pouze omámeně přikývl. Dívka si pomyslela, že je podivné, že sekretářka tyká Vládci, ale rychle to zaplašila. Koneckonců, ještě divnější bylo, proč jí zakazují vzít si lék, když je nemocná, ale jistě i to bude mít racionální důvod.
Vládce se zhluboka nadechl. "Kde mám začít? Pravda je taková, že normální lidé jsou zkrátka občany. Ale ty jakožto sestra Vládce tam prostě nepatříš. Nechápu, jak se to mohlo stát. Pembunutium na tebe fungovalo?"
"To funguje na všechny. Nech tu dívku být. Nevidíš, že jí ubližuješ? Ona neví, jak ti odpovědět. Prostě víš, že existuje," vrčela Ingiena. Sionellia tiše pozorovala vzrůstající hádku.
"Ne. Když jsem jí našel, myslíš, že prostě jen odejdu?"
"Měl bys. Jsi přece Vládce."
"Ale ona nemá být občankou, chápeš to?!"
"Musí to mít nějaký rozumný důvod!"
"Nemá! Pochop! Je to stejné, jako se vším! Jeden velký nesmysl!" Teprve, když to řekl nahlas, uvědomil si svou chybu. Obě ho pozorovaly. Sionellia se zvídavým výrazem, Ingiena se špatně potlačovanou panikou."
"Sio-řeknu to pro začátek takto," pravil a cítil se najednou hrozně slabý. "Nic v tomto světě není myšleno tak, že bude v pořádku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 28. dubna 2014 v 19:49 | Reagovat

Tohle je prostě nej nej povídka! :D Sice mě Dieter v minulé kapitole pěkně naštval, ale v téhle kapitole jsem ho zase naopak tak nějak... začala mít ráda. No.. Prostě skvělá kapitola! :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 21:11 | Reagovat

[1]: To byl účel. Ale v další kapitole tě pravděpodobně naštve zase, to mi věř. Říkala, jsem, že je idiot :-)
Jinak, moc, opravdu hrozně moc ti děkuji. Netušíš, co pro mě tvá pochvala znamená...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama