Osamělé noci- kapitola 6.

8. dubna 2014 v 11:59 | Carina |  Osamělélé noci
Takže, přicházím s novou kapitolou Osamělých nocí. Netuším, co bych ní pověděla, snad jen to, že je trochu smutnější než většina předchozích. I tak doufám, že se vám bude líbít a předem moc děkuji za každý upřímný komentář.
Kapitola 6.
Yasminetta
Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila kovovou pachuť krve. Vojáci pomalu kráčeli směrem k nám. Utrápeně jsem pohlédla na Alexandera. Nenastala však žádná změna. Něco mi říkalo, že toto jsou možná poslední chvíle v mém životě, kdy nemusíme utíkat. Kdy si spolu můžeme sednout a mluvit, přestože on umírá.
"Jak se cítíš?" zašeptala jsem. Věděla jsem, že je vzhůru. Jeho oči byly lehce pootevřené. Nečinilo mi žádnou radost ho takto vidět. Vzpomínala jsem na ten den, kdy jsme se potkali. Přestože uplynuly skoro tři dny, mně to připadalo jako celá léta. Tolik se od té doby změnilo. On kdysi sršel sebevědomím a nadějí, já jsem byla hloupá malá ustrašená holka. Zdá se, že ať chceme, nebo ne, naše role se musely vyměnit.
Není to tak, že by byl nyní bojácný a tupý. Jen je to on, kdo potřebuje být chráněn. To mě však přivedlo i k myšlenkám, kolik pro mě toho udělal. Se zděšením jsem došla až k tomu, že se nejspíš několikrát pokusil položit za mě život. Co vlastně ke mně cítí? A co k němu cítím já?
"Mizerně," zašeptal a pokusil se o úsměv. "Co se stalo?"
Nemělo smysl mu lhát, když nejspíš něco málo vnímal. "Bojím se o tebe." Překvapilo mě, jak upřímná slova jsem mu pověděla. Neměl sílu na větší pohyby, ale přesto ke mně natočil hlavu. Pochopila jsem, že to má zastupovat pozvednuté obočí.
"Já vím. Žij, prosím, i kdyby naděje zemřela. Já budu minulost."
"Ještě nevíš, jestli zemřeš. Takové věci neříkej. Zachráním tě za každou cenu!"
"To nevyjde," zašeptal nevěřícně. "Já svou naději ztratil. Ty ne."Jeho hlava klesla a pochopila jsem, že je již marné s ním mluvit. Julian na něj znepokojeně pohlédl.
"A vypráví mi tu o tom, jak mám věřit. Planým řečičkám nevěří snad nikdo," zavrčela jsem pro sebe.
"Někdy jsou lepší, než skutečná pravda. Už jsou zde," odvětil Julian tiše a ukázal na přicházející, zachmuřené vojíny.
"Neexistuje jiné východisko," téměř zakřičel jeden z nich a dupl nohou, nejspíš aby ho všichni vnímali.
"Jaké?" otázala se Claire příkrým hlasem.
"Tu holku si pro mě za mě nechte, i když je to blbost. Ale ten kluk jde s námi. Je to válečná kořist, za kterou dostaneme více peněz, než se vám kdy vůbec zdálo."
Zalapala jsem po dechu a téměř bez přemýšlení vyhrkla to, co se ode mě očekávalo. "Já jdu s ním." Postavila jsem se a máchla levou rukou ve vzduchu. Julian také vstal a téměř do poslední chvíle jsem netušila, co má v plánu. A poté najednou ta stejná ruka už nesvírala kopí. Omluvně na mě pohlédl.
"Ne. Pořád jsi náš zajatec a jdeš s námi," pravila Claire tak rozhodně, až mě zamrazilo. "Neříkám to ráda, ale…vaši nabídku přijímám." Vytřeštila jsem na ní oči. Strážce vážně přikývl a naklonil se nad Alexandera, kterého jsem předtím trochu odsunula, když jsem se zvedala.
"Nečiní mi to žádné zvrácené potěšení. Ale život je život. To jednou pochopíš," prohodil tiše, když se nahýbal, aby ho zvedl. Chvatně jsem k němu přiskočila a snažila se mu co nejšetrněji pomoct. Myslím, že mě nechtěl ještě více rozrušit, takže radši Alexandera popadl poměrně jemně a ihned ho odnášel ven, nejspíš na jejich sáně. Všimla jsem si, že bundu mu nechal. Lovci nic nenamítali.
"Mohu se s ním rozloučit? Bude to nejspíš navždy…" zeptala jsem se obezřetně a všichni přítomní na sebe pohlédli. Nedokázala jsem odhadnout výsledek tiché domluvy mezi nimi. Ten však byl vzápětí praven jedním vojínem nahlas.
"Nic proti tomu nemáme. Ale pouze na chvíli. Už tam jsme se dost zdrželi. Začalo období sněžných bouří. Chceme celý tento úkol splnit, než přijde ta první. To může být každou minutou." Kývla jsem na porozuměnou, ačkoliv jsem to příliš nechápala, a vydala se sáním, kde ležel.
Venku mě překvapil prudký nával zimy. Zachumlala jsem se hlouběji do loveckého ošacení a dále na to nedbala. Chvíli jsem tam jen tiše stála a pozorovala ho. Jeho tvář se stala ještě bledší. Bílé vločky mu zdobily tmavé vlasy. Vypadal tak slabý, tak zranitelný. Přisedla jsem k němu. Všimla jsem si, že jeden vojín stojí u vchodu, nejspíš abych se nepokusila utéct. V duchu jsem zaklela, protože to přesně jsem měla v plánu, přestože mi docházelo, že tak snadno to nepůjde. Po chvíli jsem na to přestala myslet a naklonila se k Alexandrovi. A když jsme si měli říct další, konečné poslední sbohem, náhle mi došla slova.
"Děkuji. Za všechno. Udělal si pro mě toho více, co všichni lidé dohromady za celý život. Znala jsem tě necelé tři dny, a přesto tě mám ráda. Nemám tušení, jak bych ti to všechno měla vynahradit, a proto tě prosím, odpustíš mi?" Na více jsem se nezmohla, protože mi začaly stékat slzy. Tiše jsem vzlykla.
"Více, než to. Byla jsi pro mě vždy světlem na konci tunelu," zaslechla jsem a rychle na něj pohlédla. Ačkoliv ho to muselo stát mnoho námahy, posadil se, bez toho, aby dal nějak najevo bolest. Nejprve jsem ho opatrně objala, ale když cítila, že nevzdoruje, přitiskla jsem se k němu pevněji.
"Ty máš naději. Přiveď pomoc. Neumíš si představit, co by to znamenalo. Náš útěk by se zdařil!" Jeho hlas se náhle zdál tak jasně šťastným, že jsem se musela přes slané krůpěje usmát. "Vždyť já jsem jen člověk. Ztráta jednoho života nic neznamená."
"Ne," odpověděla jsem pochmurně a trochu se od něj odtáhla. Koutkem oka jsem zahlédla, že jeden voják přispěchal až k nám. Nastavil ruce, aby nás odtáhl, ale já jsem předstírala, že jsem si ničeho nevšimla, abych mohla v Alexaderovém objetí zůstat alespoň o moment déle. Claire zdvihla paži. Vojín přikývl a zastavil jsem. Pocítila jsem k lovkyni vlnu vděčnosti. "Snad najdeš věčný klid."
"Já tomu pevně věřím. Nemám potřebu se těm vojákům mstít, pokud zemřu tak, jak mám. Mají pravdu. Ani oni se systému nemohou vzepřít."
"Myslím, že o dobrodružství mám na celý život vystaráno, pokud toto všechno přežiji," zamumlala jsem, abych odběhla od nebezpečného tématu.
"Já v tebe věřím," odpověděl a slabě se usmál. Teprve nyní jsem v jeho očích vypozorovala to, jak se trápí.
"Alexandře," pronesla jsem a zhluboka se nadechla. Vlastně jsem ani netušila, jestli je to, co chci říct, úplná pravda. Když jsem se však nad tím zamyslela, bylo to logické. Vše tomu nasvědčovalo. "Já mám takový pocit. Nikdy bych ti to neřekla, protože si tím nejsem úplně jistá, ale myslím…já myslím, že k tobě cítím něco více, než přátelství. Mám takové tušení, že je to…láska." Poslední slovo téměř zaniklo v hučení větru, ale já jsem podle jeho výrazu stejně poznala, že to slyšel. Chvíli nastalo ticho. Čekala jsem na jeho odpověď a pomalu začínala propadat panice, že jsem zkazila tak překrásnou chvíli.
"Sbohem," zněla jeho poslední slova. Pustil mě. Takže mé očekávání bylo správné. Nevěřícně jsem jeho poslední slovo zopakovala. On tam jen seděl, se sklopenou hlavou. Když nasedli i vojáci, sáně se pomalu rozjely. Nabíraly však čím dál větší rychlost. Mávala jsem mu. To, že ke mně nejspíš necítí to samé, neznamená, že mě nemá rád. Alespoň trochu. Chtěla jsem tomu věřit. Musela. Slzy mi vyhrkly do očí. Vlastně jsem ani netušila, kvůli čemu se trápím více. Stála jsem tam a mávala ještě dlouho po tom, co se mi dopravní prostředek ztratil z dohledu.
"Musíme jít," ozvalo se vedle mě. Sklesle jsem na Juliana pohlédla.
"Pryč?" položila jsem otázku a až poté si uvědomila, že vlastně nedává smysl. Ale nemohla jsem si pomoct. Můj život měl smysl i bez něj. Alespoň jsem se o tom pokoušela samu sebe přesvědčit. Ale spíše jsem se bála, že to i přes všechno nevyjde. Stále se mohlo něco pokazit, věděla jsem to.
"Daleko odsud," přisvědčil. "Mám totiž plán."
Vzbudil ve mně mírný zájem. "O co jde?"
"Bylo chytré doufat, že vám někdo pomůže, až se dostanete z plání. Takže se toho budeme držet."
"S tím plánem přišel Alexander," zamumlala jsem. Můj největší problém nyní byl, že jsem se nemohla na nikoho zlobit. Věděla jsem, že já za to nemohu. Udělala jsem všechno, co bylo možné. Alexander udělal ještě více. Lovci za to nemohli ani trochu, to právě oni nám přinesli naději. Vojáci zase pouze konali svou povinnost. Mohla jsem se zlobit jen na diktátora. Těžko se ale naštvete na někoho, koho jste nikdy neviděli a nyní se od vás nachází spousty mil. Jde ho nenávidět, ale ne k němu cítit zlobu v pravém slova smyslu.
"Právě proto zachráníme nejdříve jeho, pak Tertut." Udiveně jsem na Claire, která tuto větu pronesla, pohlédla.
"Jak?"
"Přesně tak, jak jste chtěli. Někoho zmobilizujeme. Myslím, že nikdo není tak chladný, aby Alexanderovi nepomohl, když to vlastně byl jeho plán, zachránit celé město." Smutně jsem přikývla.
"Jenže i když jsme s Alexanderem stále měli naději, že se dostaneme z plání, stále jsme věděli, že to prostě nevyjde. Proč by nám někdo pomáhal?"
"Věř mi, že nikdo," odvětil Anthony s důrazem na slovo "nikdo", "nebude mít to srdce tě odmítnout, když vypovíš celý váš příběh."
"Já doufám, ale nevěřím tomu," povzdechla jsem si.
"Alexander měl pravdu," prohlásil Julian a málem mi vyhrkly slzy, když jsem znovu uslyšela jeho jméno. "Nesmíš ztrácet naději, ani kdyby už byl mrtvý."
Lovec to myslel dobře, jenomže to mě přivedlo k dalšímu děsivému zjištění. "Takže to nemusíme vůbec stihnout. Zachránit ho."
"Ne," přiznal. "Ale ta možnost, že se to podaří, je stále zde. Kromě toho, obyvatelé Tertutu již čekají celá léta. Ty zachráníme určitě.
"Něco mi říká, že se to zvrtne, když to budeme nejméně čekat," zavrčela jsem. Julian a Claire mě objali, každý z jedné strany.
"Právě proto musíš být jako lovkyně pořád na pozoru. Neměj tak černé myšlenky, nesvědčí ti to," prohlásila žena a lehce se usmála svým osobitým divokým úsměvem. Nastala chvíle ticha, kterou jsem přerušila já.
"Když vás Alexander našel poprvé, choval se zbaběle?" zajímala jsem se. Věděla jsem, že od svého trápení si řečmi o něm nepomohu, ale chtěla jsem mít alespoň pocit, že je stále nablízku. I když to pomyšlení tak bolelo.
"Ne, vůbec ne," prohlásila lovkyně a úsměv jí nezmizel. "Naopak. Popravdě, vlastně mu ani nešlo o vlastní život. Šlo mu jen o tebe." Přikývla jsem. Ani mě to nepřekvapilo. Zjistila jsem, že pro Alexandera jeho život vlastně není žádnou cenou. Při této myšlence jsem se hořce ušklíbla, když jsem si vzpomněla na to, co po mě vlastně za útěk chtěl. A jak má matka říkala, že se mu nejspíš líbím. Přesto mě nikdy nemiloval. Zato by za mě položil život. Jak silný vztah ke mně vlastně cítí? Nekonal toto všechno jen z potřeby povinnosti vůči svým slibům? Nenamlouvala a nenamlouvám si pouze stále, že v tom bylo něco více?
"Proč se to prostě nemohlo povést?" zaúpěla jsem jen tak, k nebesům.
"Protože život by byl poté příliš jednoduchý," odpověděl Julian, jako vždy na to, co vlastně nebyla otázka. Sklopila jsem hlavu.
"Vlastně vám něco dlužím." Všichni tři na mě udiveně pohlédli. "Jen nemám tušení, co by to mělo být. Ale něco velkého. Jako poděkování. Udělali jste pro mě i Alexe toho tolik, že by nestačilo ani tisíc zlaťáků."
"Alex?" zasmál se Julian nad tím tvarem. "Zní to krásně. Museli jste si být opravdu blízcí, protože muži jako je on by si nikdo jiný takto říkat nedovolil." Krátce jsem se nad tím zamyslela. Vlastně měl pravdu. Pro Alexandera muselo jít o důvěrnou přezdívku. Velice důvěrnou. Vlastně si nepamatuji, že bych mu tak řekla v jiných chvílích.
"Myslím, že ani ne. Vzpomeň si, jak jsem mu říkala ,příteli´. ,Alex´je proti tomu nic. Myslím, že Alexander na přezdívkách zase tak nelpěl." Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Stále jsem si chtěla udržovat tu ideu, že mezi námi něco bylo a Claire mi to mermomocí chtěla pokazit. Přesto bylo nějakým způsobem osvobozující bavit se tak, jako kdyby Alexanderovi nic nehrozilo. Ani nám. Což pochopitelně nebyla pravda.
"Myslíš, když jsi mu prozrazovala přesně ty informace, kterými by nám mohl uškodit?" popíchl jí Anthony.
Žena převrátila oči. "Upřímně, v tu chvíli by stejně nic moc nezmohl, ani kdyby chtěl. Viděla jsem, že sotva stál na nohou. Je podivuhodné, že v tom stavu ještě našel Yasmi, poté běžel několik mil a nakonec přežil několik hodin ve sněhu. Nemám tušení, jestli bych to dokázala já. A to jsem lovkyně."
"Já ho spíše obdivuji za jeho práci. Samozřejmě, i jiné klienty průvodců jako je on jsme chytali, ale popravdě, vy dva jste nám dali dost zabrat," prohodil Anthony víceméně směrem ke mně. "Navíc je to v podstatě šlechetné, zachraňovat lidi z něčeho takového. Řekneš nám Yasmi, jak to v Tertutu vůbec vypadalo?"
Povzdechla jsem si. Vůbec se mi o tom nechtělo vyprávět. Ale věděla jsem, že mají právo to vědět. "Je to těžké popsat pro někoho, kdo to nikdy nezažil. Představte si svět, odkud nemůžete uniknout. Jste zavření a pohlížejí na vás, jako byste byli zavření ve zkumavce. Představte si takovou zemi, kde každé ráno propadáte beznaději, protože víte, že jste pouhé loutky a někdo si s vámi zase bude hrát. Vstanete po noci na ledové zemi, vyjdete ven a vidíte přeplněné ulice. Jako první myšlenka vás napadne, že minimálně polovina z nich se dnes nedostane k pitné vodě, protože prostě nemají peníze. A vy jste jedni z nich."
Claire na mě znepokojeně pohlédla. "Přesný opak toho, jak žijeme například my." Přikývla jsem.
"Ale je to ještě horší. Neustále se musíte ohlížet, kdo slyší vaše slova. Kdo sleduje vaše kroky. A neustále se bát, jestli dnešek náhodou není váš poslední den. Děláte něco, co se vymyká normálu? Jdete například do obchodu o hodinu později, než obvykle? Povídáte si s jinými lidmi, než obvykle? Jste hned podezřelí." Slzy se mi začaly koulet po tváři a já jsem je nemohla zastavit, protože jsem si vzpomněla na úplně svůj první rozhovor s Alexanderem.
Právě tehdy jsme byli těmi nedůvěryhodnými my, zvláště když každý věděl, že on je průvodce a já systém Tertutu nemohu vystát, pouze nemám odvahu se proti němu veřejně postavit. Kdyby se mě někdo nyní zeptal, jestli to udělám, bez váhání bych přikývla. Koneckonců, horší už to být nemůže. Ale tehdy to bylo jiné. Byla jsem naivní. Stále jsem si myslela, že nám někdo pomůže. Nicméně osud je nejspíš hodně zlomyslný, protože nyní je právě ta záchrana, to osvobození, na mě. Byla jsem nesmírně vděčná, že mám po svém boku alespoň lovce. Přesto tu však něco scházelo. Alexander. Který to nejspíš nepřežije. Dostavila se další vlna slaných kapek. Je svět vůbec místem k žití, pokud se někomu dějí takovéto věci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik vám je let?

méně 2.4% (4)
10-12 24.3% (41)
13-15 42% (71)
16-18 15.4% (26)
19-25 9.5% (16)
26-35 1.8% (3)
35-40 1.8% (3)
starší(to jsem zvědavá, kdo by se tu mihl) 3% (5)

Komentáře

1 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 19:59 | Reagovat

V této kapitole jsem si trochu všimla opakováních slov, ale jinak je to naprosto úžasné
A normálně jsem i plakala, což se mi nestává moc často. Jen u dobře napsaných povídek!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 8:58 | Reagovat

[1]: Za opakování slov se moc omlouvám, až to budu opravovat, určitě se na to také podívám.
Za to, že jsem tě rozplakala, jsem ráda, ale také se moc omlouvám.
A děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama