Květen 2014

Místa za sněhem

30. května 2014 v 21:30 | Carina.98
Rozhodla sjem se založit novou podrubriku, prozatím k povídce Osamělé noci- Dodatky. Netuším, co vše by zde mohlo být, ale tentokrát je to můj další pokus o báseň, akorát že vztahující se přímo k této povídce. Naleznu i další své takové básně a přehodím se také do rubrik určených pro dodatky. K této básni bych chtěla poznamenat ještě jednu věc- může vás zmást její předposlední verš- totiž, v městě, kde se chtějí Alexander a Yasminetta dostat, roste taková obrovská divoká višeň, která bude mít pro konec Osamělých nocí kolosální význam... Takže, zde je něco, co jsem nazvala:

Místo za sněhem

Zapomenutá místa,
věčností ztracená,
kde šedivá rána vítá,
strach a beznaděj.
Mezi kouřem a prachem,
za zdmi z pušek,
pod temným mračnem,
starostí o denní přežití.
Moudří lidé povídají
o světě na konci skal,
kde vojáci vídávají
místo další bezejmenné.
Pokryté dalším prachem,
snášejíc se z nebes,
s omamným pachem,
vůní svobody.
Ve světě plném ledoví,
jenž hřeje srdce,
kde nenávist si nedovolí
růst a postavit tábor.
Zoufalství jednou zažehlo vášeň,
ta změnila se v lásku,
za boj pro divokou višeň,
rostoucí v městě daleko odsud.

Počítání hvězd

30. května 2014 v 13:40 | Karis |  Napadena kreativitou
Včera jsem měla kreativní náladu a večer v programu Malování nakreslila jeden...obrázek (?). Nemyslím si o něm, že je nejkrásnější, rozhodně by to šlo i lépe, ale já kreslit zase tak moc neumím. Hlavní důvod, proč ho sem dávám, je, že se vlastně jedná o hrdinku té povídky, myslím, že jsem se o ní zmiňovala. Říkávám jí "Haubótová válka", někdy i "Ohnivá válka". Tato kresbomalba a vlastně i ten příběh je částečně inspirován skladbou Lady Starlight od Scorpions, proto také název "Počítání hvězd" (Walking throught a winter night, couting the stars...)
Doufám, že se vám to alespoň trochu líbí...

Píseň ztracené lásky

29. května 2014 v 20:59 | Karin |  Rýmovačky na přání
Ahoj. Rozhodla jsem se dnes přispět s takovou básní, kterou jsem sepsala v záchvatu kreativity u taťky, jelikož jí nejspíš nepoužiji do žádné povídky.
Kdysi jsem si totiž do svého uměleckého zápisníku opsala 30 days Writting challenge, ale nikdy se do toho nepustila. A když jsem si pročítala staré zápisy, narazila sjem na to. Zadání tedy zní:
Napis báseň se slovy: modrá, nedůvěra, polovina, brnknout (doufám, že v takovýchto případěch nevadí, když změním slovní druh...).
P.S.: Nevíte, proč vždy, když píši zamilované básně, používám mužský pohled, přestože jsem dívka? Někdy to zkusím i opačně, ale kupodivu mi to připadá nějak nepřirozené. ale zase mi nedává smysl, že bych v minulém životě byla básník mužského pohlaví, protože tak dobrá nejsem...
P.S.S: Možná mám novou povídku, Jsem jediná, kdo pojmenovává své postavy po těch v pohybových videohrách ( Myslím Yuet. Vyhrála jsem s ní bowlingový zápas. Měla jsem tři sta bodů z tři sta možných. Samé striky. Jenže když můžete měnit směr bowlingové koule, je to příšerně lehké. S postavou jménem Ami jsem zase mimochodem vyhrála třetí a první místo v lyžařském závodě a dva tenisové zápasy. Ne, nejsem nadaná na sport...)?

Píseň ztracené lásky

Sedím pod statným stromem,
a zpívám si smutnou píseň,
se slunečným ránem,
bolest neodchází.
Pod modře zbarvenými listy,
se slzami v očích,
v duši s místy,
kde strávili jsme život.
Prožívám tu tíseň znovu,
když si uvědomuji,
od novu do úplňku a od úplňku do novu,
že polovina mě zemřela.
Od tvého odchodu,
nedůvěřuji svému srdci,
snažím se kráčet proti proudu,
svých zraněných pocitů.
Brnkám do strun,
stále tak sám,
kdo dnes ocení můj um?
Když se již nenavrátíš?

Hrana života- 8. kapitola

18. května 2014 v 14:54 | Karisek98 |  Hrana života
Rozhodla jsem se sepsat další kapitolu Hrany života. Je mírně řečeno trochu podivná, hlavně proto, že se hlavní postavy ani trochu nechovají, jak by měly, přestože se právě snaží spáchat zločin, který je trestán smrtí. Sepsat mi to trvalo asi o hodinu déle, než běžné kapitoly (ale tak to dopadá, když si v průběhu na "odlehčení" pouštíte rozhovor se Scorpions, jenomže pak se tak naladíte na překlad z angličtiny, že vám dělá trochu problém psát česky- dokonce i vaše myšlenky mluví anglicky!), tak doufám, že to stálo za to. Kdyby jste viděli nějakou zásadní nelogičnost, prosím, upozorněte mě, ale snažila jsem se je všechny eliminovat.Snad se to bude někomu líbit...
P.S.: Nemám tušení proč, ale já jsem se hrozně nasmála u sepisování toho dialogu mezi strážníkem a Cassillerem...
8. kapitola
Blesk radosti
Mistr položil poslední hrnec a zvědavě sledoval Arimera sedícího na chladné podlaze, se zavřenýma očima a soustředěným výrazem. Voda uvnitř se na okamžik zbarvila do duhových barev, ale poté se opět stala průhledná.
"Mohu již mluvit?" zeptal se tichým hlasem.
"Ano," odvětil vězeň a otevřel oči. Na okamžik mu v nich ulpěl zasněný výraz.
"Co přesně to udělá, až se to aktivuje?"
"V podstatě to s sebou vezme všechno, čeho se to dotkne, když to vybuchne. Říkal jsem, že to trochu funguje na principu těch bomb, které jsem použil na…vyhození tohoto města do povětří." Cassiller si povšiml, že mu zakolísal hlas.
"Jistě, chápu. Víš, možná jsem se tě měl zeptat už předtím- ale také nejdou samotné bomby slyšet?"
"Ne," přisvědčil. "Hluk dělají jen ty věci, které to zboří."
"Říkal jsi, že to potrvá asi hodinu. Ale zvládl jsi to za pár minut! Děkuji!" Cassiller popadl první nádobu a v prvním okamžiku ho napadlo, jestli strážným nebude podivné, že přes město přepravuje vodu. Na druhou stranu, Costly mahal vlastní vodní nádrže nemá. Je přepravována rozváděcí sítí. Ta je ukryta bezpečně pod zemí, tudíž přežila, ale může jim nalhat, že se zrovna u jejich hotelu porouchala…
"Ještě to není," namítl Arimer. "Než to začne účinkovat, potrvá to ještě asi půl hodiny. Ale děkuji."
"Dobře," pravil Mistr a sedl si na lavici. Zapomněl však, jak je nepohodlná, takže zase rychle vstal. Raději si tedy přisedl k Arimerovi na zem. "Vlastně jsem ti ani neřekl, o co jde, viď?"
"Ne," přikývl kriminálník.
Cassiller zkontrolovat, jestli je nikdo neposlouchá, a naklonil se k němu. "Mám v plánu sem propašovat Leniaru. Abyste si mohli promluvit. Pod zemí. Učiníme takový tunel." Arimer se na něj zděšeně podíval. "Co? Není to možné učinit tajně?"
Vězeň se nervózně usmál. "Ale ano, je. Jen se může stát, že se o pár let později země na místě, kde použijete bomby, propadne. Ale to snad nevadí. Když si vyberete nějaký velký kráter, nějak se dostanete na jeho dno a bude to dostatečně hluboko, způsobí to jen menší zemětřesení na povrchu, ale toho si za těchto okolností nikdo nevšimne."
"Přesně v to jsem doufal. Tak v čem je problém?"
"V ničem," zavrtěl Arimer hlavou. "Pouze mě to udivilo. Omlouvám se. Netušil jsem, že nám pomáháš."
"Leniaře jsem řekl, že přátelé si mají pomáhat," přiznal Cassiller. "Ale to není důvod. Já ho totiž neznám. Ale cítím, že je to tak správně."
"Mám pocit, že ani kdybych ti dal všechny dary světa, nebylo by to dostatečné poděkování," usmál se Arimer. V duši se však cítil nadmíru zmatený. Nechápal, proč jim zcela bezdůvodně pomáhá. Sice mu řekl pravdu, to věděl, ale přesto mu to k Mistrovi nějak nesedělo. Nikdy Cassillera vlastně nebral jako člověka. Byl to pouze ten Mistr. Kdyby se to nedělo již přes několik dní, přísahal by, že je to sen. Ale šťastné sny nejsou takto děsivé. A v nočních můrách zase neexistuje naděje.
"To ne. Jak vůbec poznáš, že už budou…říkáš jim vodní žraloci, viď? Že už budou účinní?"
"Jednoduše. Voda začne vřít," odvětil Arimer.
Cassiller povytáhl obočí. "A jak dlouho ten děj bude probíhat?"
"Jen chvíli."
"To jsem rád," oddechl si Mistr. "Totiž, musím ty nádoby propašovat před hlídku."
"Prosím, nenaštvi se, ale mám jeden dotaz- jak je chceš všechny odnést?"
Cassiller se zarazil. Přiznal si, že nad tímto zatím nepřemýšlel. A to je považován za jednoho z nejlepších taktiků. "Pravděpodobně po jedné. Za předpokladu, že nespadnu."
"Je to vůbec možné, přejít to bez pomoci rukou a se závažím?" zapochybovat Arimer. Cassillerovi neušlo, že to řekl trpce. Netušil však, jestli mu záleží na něm, nebo na svém vlastním životě. S údivem však usoudil, že pravděpodobnější bude to první.
"To nevím. To se uvidí."
"Leniara tě přizabije, až to uvidí," zavrtěl Arimer hlavou. "Ona vyhledává nebezpečí, ale ne takové, kde je pravděpodobnost, že tě to bude stát život, nejvyšší."
"Myslím, že kdyby mě chtěla přizabít, udělala by to kvůli jiným věcem," mávl nad tím mistr rukou a ležérně se usmál. V duchu však začínal panikařit. Kdyby byla na jeho místě Leniara, o možnosti, že nezemře, by se dalo uvažovat. Ale když spadne, Arimer i ta dívka zemřou. To rozhodně nechtěl, ať už bych ten skrytý důvod jakýkoliv. "Dobře, mám poslední otázku- jak se ta zbraň aktivuje?"
"Stačí to vylít z mísy," odvětil Arimer, když v tom momentě začala voda divoce bublat. Oba počkali asi minutu, a tekutina se vrátila do původního stavu.
"A co když část vyliju omylem?" zamračil se Cassiller.
Arimer pokrčil rameny. "Z pádu několika budov snad nikdo nebude podezřívat louži vody."
"Ne. Budou podezřívat tebe. Ačkoliv nevím, jak bys tu vodu dostal ven. Pokusím se vylít co nejméně. Sbohem."
"Sbohem. A Cassillere?" muž se otočil. "Dokážeš to."
"Kéž by slova měla v tomto případě nějakou váhu…" pravil Mistr a v hlase mu zazněl smutný podtón.
Vybral si jeden z menších hrnců a vyšel ven z věznice. Nejprve ho čekal trám. Nebyl příliš úzký, ale ani široký. Opatrně učinil první krok. Dřevo se pod ním začalo nejistě viklat. Mistr odolal pokušení rozpřáhnout ruce.
Zanedlouho již zjistil, jak správně naklánět tělo, aby udržel rovnováhu. Sice měl pocit, že vylil pár kapek, což bylo dosvědčeno tím, že když přešel první dřevěnou desku, začaly se v ní objevovat díry. Fascinovaně na ten děj zíral. Poté zavrtěl hlavou a vstoupil na poměrně široký most. Až po chvíli si všiml, že na jeho konci stojí několik strážných. V duchu zaklel, ale opatrně k nim přistoupil.
"Jménem zákona mám povinnost se vás optat, kam jdete a co to nesete!" zahřměl jeden z nich. Přestože o jejich přítomnosti Cassiller věděl, hrubý a hlasitý zvuk ho tak vylekal, že je tak tak neupustil nádobu. Přesto se hladina zhoupla a vytryskla trocha začarované vody. Cassiller se zastavil a přišlápl vznikající díru botou. Když však cítil, že mu mizí podrážka, dal nohu pryč a doufal, že si strážní ničeho nevšimnou.
"Mířím do hotelu," pronesl Mistr, když k němu přistoupili a potlačil nutkání vrčet. "Pokazil se nám přívod vody, takže jí nesu v nádobách."
"O tom nic nevíme! Tuto práci mají dělat sluhové!" odpověděl muž a nějak neubral na hlasitosti. Cassillerovi ten zvuk řezal ušní bubínky. Také se zamyslel, jestli strážný mluví vlastními slovy, nebo jen cituje nějaké příručky.
"Všichni sluhové jsou bohužel mrtví nebo zaneprázdnění. Nabídl jsem se. Zatím jsme o problému s vodou nikomu neřekli."
"Aha!" téměř zavelel muž. Mistr potlačil smích. Rád by věděl, jestli tento muž vůbec umí regulovat svou hlasitost. V jeho případě by seděla i ta teorie, kterou jako lež dovykládal Leandovi, o hlasité komunikaci mezi hlídači. "Jménem zákona ochutnávám, jestli se skutečně jedná o vodu!"
Tentokrát se Cassiller nesmál. Strnul. Bylo však již pozdě. Muž si nabral tekutinu do dlaní a upil. Mistr zvažoval možnosti. Mohl by utéct. Nebo se z toho pokusit vylhat. Všechny však znamenaly, že žádné třetí kolo turnaje nebude. Protože prohrál. Potlačil zrádné slzy a otočil hlavu. Nemusel vidět, jak ho to sežere zevnitř…
"Voda!" však téměř zaječel strážce k jeho úžasu. "Jděte! Hezký den!" Cassiller na něj nevěřícně pohlédl a došel až na konec mostu. Všiml si, že když muž pil, trochu toho vylil, přímo na Cassillerovi dlaně. Otřel si je do kalhot. Takže záhada byla vyřešena- na lidské tělo to očividně jako kyselina nepůsobilo. Nebo možná ano, protože ho místo, kam voda dopadla, o chvíli později začalo nepříjemně svědit. Strážný z toho bude mít jistě zdravotní potíže. Ale alespoň ho to nerozleptalo…
Mistr vstoupil na velice úzkou lávku. Značně zpomalil krok. Lávka byla dlouhá, ale on se rozhodl nespěchat. Několikrát zakolísal, nejhorší chvilka nastala, když mu málem vylétl z rukou hrnec. Netušil, jak dlouho šel, ale rozhodně to byla předlouhá doba. Ani netušil, kolik "vody" vylil, ale byla jí spousta. Když dorazil k hotelu, už neměl ani sílu na mluvení, natož se otočit a jít tam znovu.
Když dorazil k oknu, z kterého vyšel, čekalo ho však překvapení. Nejdříve zahlédl Leniařiny záda. Ale poté uslyšel i hlasy. Říkala větu, která mu téměř vyrazila dech. "Cassiller šel pro vodu, protože se náš přívod pokazil, tati!"
"Cože?"
"Ano. Podívej- Cassiller je tady!" Mistr byl tak vyvedený z míry, že měl v hlavě jen jedinou myšlenku- ona použila úplně stejnou výmluvu, jako on!
"Cassillere!" zvolal Leand v předstíraném nadšení a jmenovaného napadlo, že asi má také ten problém s pokaženým regulátorem hlasitosti. Vlastně jediný, kdo ho nemá, a koho potkal v tomto městě, byla Leniara. "Proč jsi někoho nepověřil?"
"Vaši sluhové mají moc práce. Nechtěl jsem je obtěžovat."
Leand se zamračil. Neuniklo mu, že říká úplně stejné věci, jako jeho dcera. Nejspíš se domluvili. Nemohl to však nějak dokázat. Musel tomu přijít na kloub sám. Jejich přátelství se mu ale nezdálo. Rychle roztáhl rty do úsměvu. Leniaře ani Cassillerovi ta změna však neušla. "Je to jejich práce."
"Ale jeden hrnec nestačí. Musím jít zase. Omlouvám se," pravil Cassiller a otočil se k východu.
"Žádné takové!" zasáhla Leniara. Mistr na ní pohlédl s pozvednutým obočím. "Musíš si odpočinout."
"Ne," odpověděl Mistr. "Není čas." Vrhl po dívce významný pohled. Leand byl z toho nadmíru zmatený. Na nic se však radši neptal, aby nepojali podezření, že o něčem ví.
"Tak dobře," rezignovala dívka. "Ale nechceš všechno nosit v rukou, nebo snad ano?"
Mistr si povzdechl a pomyslel na tu námahu. "Mám snad na výběr?"
"U všech angorek! Tati, mohu mu půjčit nějaké vznášedlo?"
"Já s tím neumím létat," namítl Cassiller. Dívka si zamyšleně skousla spodní ret.
"Člověka to na autopilota neuveze, ale nádobí s vodou snad ano. Zajdu do skladu pro to největší, co máme."
"Tak dobře. Ale pospěš si, ať lidé netrpí žízní," nevědomky jim přihrál senátor. Neměl sebemenší důvod nevěřit, že voda zde skutečně není dodávaná. Koneckonců, Leniara s Cassillerem nebyli první, kdo mu to řekl…
Dívka vstoupila do místnosti a pod ní plula obrovská deska. Když jí Mistr viděl, došlo mu, proč neumí na autopilota převážet lidi. Byla příšerně nemotorná. Narážela do všeho. To však nebylo to, čeho si všiml nejdříve. Leniara plakala.
"Co se děje?" zeptal se její otec nechápavě.
Dívka pevně semkla rty. "Myslím, že na to nemám. Vzdávám se. Vzdávám hru."
"Cože?" zašeptal Cassiller nevěřícně, ale Leniara se na něj jen smutně usmála.
"Když jsem si uvědomila, jaký má Arimerův atentát následky…já už za něj nedokážu položit život." Mistr rezolutně vrtěl hlavou.
"Tak dobře. Já jsem věděl, že jednou získáš rozum!" usmál se její otec a pevně jí objal.
"Já tedy zaletím do věznice pro vodu, ať si to můžete vyříkat," pravil Cassiller, ale nikdo ho pořádně nevnímal. Pokrčil tedy rameny a se svými zmatenými pocity se dotkl obrazovky, která byla na sloupku připevněná k vznášedlu. Ovládání, jak zjistil, bylo jednoduché. Vyhledal na mapě věznici a tlačítkem aktivoval autopilota. Chvíli měl nutkání nastoupit, ale když viděl, jak sebou i prázdná plošina škube, rozmyslel si to.
S hlavou plnou otázek udělal, co slíbil. Arimerovi nic neprozradil, nechtěl ho rozrušit. Když naložil všechny nádoby, zamířil zpět k hotelu. Liboval si, že má prázdné ruce. V držení rovnováhy už se zlepšoval. Důvod, proč tentokrát nepotkal žádného legračně křičícího strážce, poznal, když vstoupil dovnitř. Shromáždilo se tam celé město.
"Rychle," zatáhl ho někdo za ruku. Pohlédl na dobře známou političku. "Vysvětlím ti to cestou." Cassiller jí poslušně následoval. Společně se dostali mimo dohled ostatních, na poměrně bezpečnou plošinu. Mistr si nemohl nevšimnout, že i se vznášedlem.
"Co to mělo znamenat?" udeřil na ní.
"Podívej- asi tě to vyděsí, ale v našem městě jsou kamery."
"Ano?" pobaveně se ušklíbl Cassiller. Při dívčině odpovědi však zvážněl.
"Na sledování lidí." Omluvně se pousmála. "I přenosem zvuku. Ještě, než přišel můj otec, sledovala jsem tě při rozmluvě s tím strážným. A rozhodla se řídit podle tvého plánu."
"Ano? A patřilo do toho i to vzdávání?"
"Ano," pravila dívka a oči se jí rozzářily. "Podívej, jako vysoce postavená osoba mohu odříct i toto. Takže jsem se de facto nevzdala. Jen jsem potřebovala způsobit poprask, který by vylidnil město. Alespoň od strážných pracujících kolem hotelu. Ti totiž musí na jednání, ve kterém se bude řešit, že jsem se tedy vzdala. Samozřejmě bez mé přítomnosti."
"Myslím, že chápu. Ale proč jsme se tím pádem namáhali s nošením vody."
"U věznice ještě strážní budou. Říkal ti Arimer něco, o čem bych měla vědět?"
"Víš, že takové otázky většinou pokládá tvůj otec?" utahoval si Mistr z dívky. "Takže ten pláč a hysterická scéna- to vše bylo divadlo?"
"Jsem výborná herečka," přikývla dívka.
Cassiller se usmál. Věděl, že je Leniara chytrá, ale toto vymyslela naprosto geniálně. Sice překrývala jednu lež druhou, nicméně to bylo účinné. A proti lhářům a podvodníkům platí pouze lži a podvody.
Beze slova věděli, jak zní další plán. Nastoupili na plošinu k nádobám s tekutinou. Dívka zapnula klesání. Pohyblivá plošina sebou sice začala divoce škubat a většina vody se rozlila. To však nevadilo, protože již klesali tam, kde chtěli vytvořit tunel. Když se plošina zastavila na dně, oba na okamžik pohlédli vzhůru k purpurové obloze, poté začali vylévat i zbytek vody. Bez jakéhokoliv hluku se jim tvořil tunel v zemi. Oba úpěnlivě doufali, že to bude stačit.
"Jde to nějak snadno, na to, že to děláme zrovna my dva," zamumlal Cassiller a spokojeně sledoval tvořící se cestu. Všimla si však, že se dívka mračí jako bouřkový mrak. Zadíval se na ní s otázkou v očích.
"To je prostor sotva na plazení!" namítla.
"To vydržíme. Zase tak daleko to není. Vždyť už jsi dělala i nebezpečnější věci! Ber to tak, že zde alespoň nemůžeš spadnout. Zbývající nádobku na rozpuštění podlahy věznice vezmu já, v tom není žádný problém."
Dívka na něj pohlédla s omluvným výrazem. "Myslím, že jsem ještě nepřiznala, že trpím klaustrofobií…"
Cassiller převrátil oči. "Ne, myslím, že ne." Poté se však povzbudivě usmál. "Neboj, já jsem zde s tebou. A kdyby ti to nestačilo, vzpomeň si, proto koho to děláš. Arimer tě miluje a navždy bude."
"Já vím," odvětila dívka a zhluboka se nadechla. Bylo načase překonat svou největší hrůzu…

Osamělé noci- kapitola 7.

17. května 2014 v 14:11 | Karis |  Osamělélé noci
Dnes jsem dostala nějak zimní náladu (možná bych měla přestat pořád dokola poslouchat A winter´s tale od Smokie a Lonely nights od Scorpions, pak by mě to možná i přešlo...), takže jsem se rozhodla sepsat další kapitolu Osamělých nocí, sedmou. Za tuto kapitolu, zvláště za ten konec, mě většina z vás asi bude chtít zabít, takže pokud nemáte nějak morbidní náladu jako například já, protože jsem opět nemocná, raději to ani nečtěte. Přesto doufám, že se to alespoň někomu zalíbí. Budu ráda za každý upřímný názor, kritika je zde vítaná.
Kapitola 7.
Alexander
Ohlížel jsem se tak dlouho, dokud mi zcela nezmizela z očí. Stále jsem si přehrával naší poslední chvíli. Proč jsem jí neřekl, co k ní skutečně cítím? Že se jedná o velice hluboký pocit, myslím, že ho nazvala láska? Protože když jsme se loučili, došlo mi to. Nejen, že jí miluji nyní. Miloval jsem jí od okamžiku, kdy jsem jí poprvé spatřil. Jako by mé podvědomí vědělo, že spolu jednou zažijeme něco takového.
Zadržel jsem slzy, které se mi tlačily do očí, a zabalil se hlouběji do loveckého oděvu. Přestože nebyl přímo její, byla to jediná věc, která mě s ní ještě spojovala. Poznal jsem, že se Julian stal jejím přítelem. Ta bunda byla jeho. Přitiskl jsem se k ní, a představoval si to nádherné teplo, které vycházelo z jejího těla. V tom okamžiku mi něco došlo- prodal bych i svou duši za to, abych jí mohl ještě jednou spatřit. Neviděli jsme se několik minut, a už se mi po ní stýská.
Mé tělo mě přestávalo poslouchat. Možná bylo dobře, že jsem se propadal do spánku. Alespoň mě nebudou stále pronásledovat zoufalé myšlenky. Doufal jsem, že fáze mého spaní bude dostatečně hluboká, aby se mi nezdály žádné sny. Natož noční můry. Přesto jsem však musel vědět poslední věc.
"Jak dlouho potrvá, než dorazíme do Tertutu? Prosím, mám právo to vědět," požádal jsem jednoho ze strážců sedícího poblíž mě.
Zamyslel se. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli váhá, jestli mi to vůbec může říct, nebo vyhodnocuje odpověď na mou otázku, ale trvalo mu to poměrně dlouho. Já jsem vydával veškerou energii, abych nechal oči otevřené. "Bez sebemenších komplikací by to mělo být něco kolem dvou nebo tří dnů." Přikývl jsem a pokusil se smířit s myšlenkou, že se mé poslední přání nikdy nevyplní. Bylo to však nesmírně těžké.
"Chce se ti spát?" zeptal se mě. Ta otázka mě tolik vyvedla z míry, že mi chvíli trvalo, než jsem odpověděl.
"A-ano," odvětil jsem nakonec. Raději jsem se rozhodl neptat, proč ho to zajímá. S těmito muži nebylo správné si zahrávat, jak jsem pochopil. Jak se ukázalo, o okamžik později mi na to odpověděl sám.
"Nepřemáhej se. Opři se o mě, já zajistím, abys nespadl. Jsi cenný náklad. A myslím, že by nebylo vhodné, abys dorazil v takovém stavu." Se zaťatými zuby jsem přikývl. Dávno jsem pochopil, že pro ně nejsem více než zboží. Na druhou stranu, alespoň ke mně necítili nenávist.
"Přesto děkuji," odpověděl jsem popravdě. I když to bylo pouze proto, abych se trochu uzdravil, přesto jsem mu musel být vděčný, že mi dá šanci si odpočinout.
"Za to neděkuj. Mám na tebe ale poslední otázku- kolik jsi toho slyšel z rozhovoru v jeskyni?"
Zaváhal jsem. Stejně nemělo smysl lhát. Jednak by to vyšlo najevo, jednak nebylo proč. Odpověď, která byla pravdivá, se mi stejně zdála jako nejuspokojivější. "Zhruba všechno. Kromě menších detailů. Například jsem nepochopil, proč jste si Yasminettu nevzali prostě násilím."
"Ona je v rukou Lovců. Jen tak by jí nevydali. Za tebe bude stejně mnohem větší odměna, průvodce." Ušklíbl se. Přikývl jsem na porozuměnou. Zavřel jsem oči a cítil, jak se propadám do jiného světa. Můj předposlední dojem byl, že jsem se o něco opřel. O tertutského strážce. Respektive mě on na sebe položil.
A ten poslední? Netušil jsem, jestli patřil ještě do světa živých, či již do snové říše, ale jasně jsem viděl jednu tvář. Bělostnou, jako by byla vytesána z mramoru. Byla lemována rozčepýřenými černými vlasy, všelijak dlouhými- vzadu až po lopatky, vpředu po ramena, vlajícími v zimním vichru. Ztratil jsem se v jejích uhrančivých černých očích. Její rty mi zase připomněly náš polibek. Bylo to, jako by stála přímo přede mnou. Tak jasný ten obraz byl. Zanedlouho se však začal vytrácet a já jsem konečně usnul oním vytouženým hlubokým spánkem.
Když jsem se probudil, poznal jsem, že jsme již urazili značnou část cesty. Ledová krajina totiž není tak jednotvárná, jak si všichni myslí. A jak jsem jí ještě před nedávnem vnímal já. Rozeznával jsem skalnaté výčnělky, kolem kterých jsme projížděli…kdy vlastně? Zdálo se to tak dávno. Tehdy ještě existovala naděje.
Zamrkal jsem, abych podobné myšlenky zahnal. Voják si toho však všiml. Pohlédl na mě s kamenným výrazem. Zapojil jsem do toho veškerou sílu, ale sedl si. Nechtěl jsem se ho dotýkat déle, než bylo nutné. Prudce se mi však zatočila hlava, a svět přede mnou na okamžik ztratil barvy. Zbyla jen temnota.
"Kolik času uběhlo, mezitím, co jsem spal?" zeptal jsem se a cítil, jak mě vlastní hlas opět zrazuje. Kolísal tak, že jsem si ani nebyl jistý, jestli mi strážce rozuměl. Očividně však ano.
"Jako by na tom záleželo. Sotva …" zarazil se. Ignoroval jsem bolest a prudce se otočil jeho směrem. Něco upřeně pozoroval. Zatajil jsem dech a následoval jeho pohled. A nedokázal potlačit výkřik. Ostatní vojáci na mě udiveně pohlédli.
"Sotva asi den a přišla první bouře. Sakra!" zaklel ten, který se mnou komunikoval.
"Klid, nevzrušujme se! Podívejte, jak je daleko. Než přijde, může to trvat i jeden den!" zasmál se další vojín s lehkostí v hlase. Nikdo se však k němu nepřidal. Proč, to jsem pochopil ve stejný okamžik, jako to bylo řečeno.
"Jenže my nemáme úkryt. Ten nejbližší vhodný je asi dva dny cesty. To nestihneme ani za plné rychlosti. Lovecká jeskyně není dostačující. Chtělo by to nějakou podzemní…"
Došlo mi to. Takové místo existovalo. Dokonce bychom to možná stihli. Jednalo se o dostačující kryt. Problém byl ten, že se jednalo o stejnou noru, jako vodíme uprchlíky. O tu, kam jsme se schovali s Yasminettou.
Nešlo o to, že bych se bál, že by tam nyní někdo byl. Nikdy nevodíme další uprchlíky, když víme, že ti předchozí mohou být ještě na cestě. Vždy jsme čekali až několik týdnů. Nebo že bych se tam nechtěl vrátit kvůli tomu, že se jednalo o místo, kde jsme ještě byli spolu, právě naopak. Chtěl bych ty chvíle prožít znovu. Ale nemohl jsem prozradit přímo těmto mužům tak dobře utajovanou jedinou naději tertutského obyvatelstva.
Nemohl jsem s rozhodnutím čekat. Muselo se odehrát tady a teď. Totiž, stihli bychom to pouze za podmínky, že bychom vyrazili okamžitě. Dlouze jsem zaváhal. Nechtělo se mi zmařit tolik životů, i když to byli mí nepřátelé. Na vlastním mi již nezáleželo, protože jí stejně již nikdy neuvidím. Na druhou stranu, když se nechám pohřbít sněhem spolu s nimi, zachráním tak celý zbývající Tertut. Protože Yasminettě se to možná povede. Alespoň jsem v to doufal.
Ocenil bych, kdybych se o tom mohl s někým poradit, ale vojínům jsem to pochopitelně říct nemohl. A ona zde zkrátka nebyla. Proto bylo rozhodnuto. Dnes zemřu. Sice mi nebude dělat žádné potěšení, vidět se zmítat v bolestech i je, ovšem to bylo nevyhnutelné. Proto jsem mlčel.
V okamžiku, kdy jsem došel ke konečnému rozhodnutí, jsem však ucítil ostré dloubnutí na svém boku. Pohlédl jsem na nepochybně nabitou pušku a poté na strážce, který jí držel. Byl to ten, který se mnou jako jediný otevřeně mluvil. Nejspíš musel mít nesmírnou trpělivost, že mě ještě nezabil. "Ptal jsem se tě, jestli nemáš nějaký plán. Spíše jaký je, protože ty ho máš vždy." Teprve nyní jsem zaregistroval, že sáně zastavily.
Zavrtěl jsem hlavou. "Omlouvám se. Zavzpomínal jsem se." Zhluboka jsem se nadechl. Další slova byla nezvratná. "Angorkám žel, já žádný plán nemám. Opravdu. Jsem na Ledových pláních poprvé."
"Nelži," zavrčel a divoce máchl zbraní. Kupodivu mě neuhodil. "Své lidi musíte někam ukrývat. A hned u Hraničních skal to nebude."
Semknul jsem rty a pokusil se z toho vybruslit. "Ano. Máte pravdu. Ale je to odsud příliš daleko. Za den to nestihneme."
"Jak moc daleko?"
"Asi dva, možná dva a půl dne."
"Na saních?"
"Na saních. Pěšky to je pochopitelně více," přisvědčil jsem. K mému úžasu nad tím pouze mávl rukou, přestože mi vůbec neseděly vzdálenosti, které jsem mu nalhal. A nebyla tak úplná pravda, že úkryt je daleko od jeskyní. Dělá to jen několik hodin. Které však nemáme. Přesto jsem to zkusil navrhnout.
"A když si pospíšíme, nestihneme to k Hraničním skalám? Tak bychom se snad někde schovali…"
Vojín zašmutile přikývl. "Tam bychom to možná stihli. Ale nemáme čas hledat úkryt."
"A nezkusíme to alespoň?"
Udiveně na mě pohlédl. "Je ti jasné, že smrt mezi sněhovými vločkami by pro tebe byla příjemnější, než to, co tě čeká v Tertutu?"
Nyní jsem se podivil zase já. Říkal přece, že mu je jedno, jestli zemřu. Jde mu jen o peníze. To jsem však nahlas neřekl. "Ano, já vím," přisvědčil jsem místo toho.
"Takže?"
Zhluboka jsem se nadechl. Nechtěl jsem to přiznat, protože jsem věděl, že se mi budou minimálně vysmívat. Také jsem nechtěl působit zbytečně naivně, což byl protiklad toho, co jsem právě cítil. Přesto jsem však musel prozradit pravdu. "Nikdo nemá zbytečně umírat. Nepřeji si to, ani přesto, že jsme nepřátelé." Několik mužů se
"Jedeme! Stejně jsou jeskyně blíž, než ten druhý cíl. A je blbost tady zůstat!" zavelel jeden z nich a saně se rozjely. Tak rychle, až mi ostrý vítr ošlehával tvář. Takovou rychlostí jsem ještě nikdy nejel. Sice to příliš neprospělo mému zdraví, ale byl jsem rád, že to zastavilo i proud mých zmatených myšlenek. Byl jsem zde jen já, vichr a zima. Její tváře v mysli jsem se však stále nezbavil.
Stále jsem pozoroval blížící se bouři. Jednalo se o obrovský, modrošedý mrak, který se za námi hnal, jakoby nás snad pronásledoval. Byl tak velký, že bych se nedivil, kdyby zakrýval polovinu plání. Pověstná ledová bouře však ještě nenastala, to jsem poznal. Toto byla jen předzvěst. Sníh se divoce vlnil, ale pochybuji, že kdybychom se nyní ocitli přímo ve středu, nějak by nám to ublížilo. Vyprávěli mi však, že to může zesílit znenadání.
Uháněli jsme dále a já jsem přestával sledovat míle, které zůstali za námi. V tom okamžiku mi něco došlo. S obrovskou námahou jsem se otočil na vojína.
"Nějaká otázka?" zeptal se. Z jeho hlasu jsem vycítil podrážděnost. Nedivil jsem se mu.
"Vlastně ano. Mohu?" odvětil jsem a cítil, jak mi vítr bere slova z úst. On mě však slyšel, protože pokrčil rameny. "Nebudou v jeskyních nasazeny další stráže?"
"No, to budou," pravil. Proti své vůli jsem se otřásl.
"Nemohou nám nějak pomoct?"
"To nemohou. V tomto počasí asi těžko fungují naše komunikační přístroje. Kromě toho, jak asi?"
"To já netuším," zamumlal jsem se sklopenou hlavou. "Omlouvám se."
"Ale zeptal ses správně," řekl a pokývl. "Většina vězňů se ptá na takové zbytečnosti, jestli by mohli mít ještě poslední přání, nebo nás prosí o odpuštění, a takové věci. Vlastně, když už spolu mluvíme, chci něco vědět."
"Já to chápu. Jenže mé poslední přání se v podstatě už splnilo a udělal jsem tolik věcí proti zákonu, že byste mi to nemohli odpustit, ani kdybyste chtěli. Co si přejete vědět?"
"Ty jsi chtěl vidět tu holku?" přikývl jsem. Pokračoval. "No, všiml jsem si, že když jsem se tě zeptal na plán, odpověděl jsi: , Angorkám žel, já žádný plán nemám. ´ A toho jsem si nevšiml poprvé."
"Ano, přisvědčil jsem. "Opravdu ho nemám."
"To ti věřím," přiznal. "Ale o to nejde- ty jsi angoran?"
V duchu jsem si vynadal. "Ano. Mezi obyvateli Tertutu existují různá náboženství. Máme pouze společnou rasu. Já osobně uctívám nebeské kočky- říká se jim angorky. Je to…"
"Já vím, co to je," přerušil mě. "Já jsem totiž také angoran. Jako většina suanů."
Zalapal jsem po dechu, až mi do plic vnikl mrazivý vzduch. Rozkašlal jsem se. Několikrát mi praštil do zad tak silně, až jsem měl pocit, že mi odchází dech.
"Jen mě to zajímalo. Vždycky jsem si myslel, že jste všichni agamité."
"Agamismus je sprostá sekta! Vyžívají se v bolesti a utrpení jiných. Libují si ve vlastní nadřazenosti. A to i mezi sebou. Přičemž je muž vždy více než žena a dospělí více než děti. To je vše, co o nich vím, ale v Tertutu je málo lidí, kteří mezi ně doopravdy patří. Naše rodina mezi ně nepatří. Agamité by průvodce nikdy nedělali."
"Buď klidný. Mám ti věřit, přestože jediní z vás, koho jsem kdy potkal, agamité vážně byli? Tím pádem jim pomáháš. Takže mezi ně patříš. Protože mezi sebou si za splnění jistých strašlivých úkolů tito lidé pomáhat mohou. Je to pochopitelně vždy obrovská cena, ale oni jí platí." V jeho hlase jsem zaslechl trpkost. Tak toto byla ta věc, kterou proti mně osobně měl!
"Já pomáhám každému. Bez ohledu na náboženství. Pokud zaplatí…není problém. Prosím, jak vám mám dosvědčit, že jsem angoran?"
"Jako agamit se nechováš," přisvědčil. "Myslím, že jsi to dokázal v hodně situacích. Ta holka…agamitka byla?"
Zarazil jsem se. To jsem netušil. Nikdy jsem se jí na to neptal. U některých jde náboženství poznat okamžitě, ale u některých opravdu ne. Než jsem však stihl cokoliv říct, přerušil mě jiný vojín. "Jasně, že byla. Všichni Tertuťané jsou agamité."
"Ten kluk je angoran," namítl před nedávnem se mnou mluvící strážce.
Druhý strážce se zamyslel. "Je to možné?"
"Všichni z Tertutu nejsme agamité. Jen někteří. Ale já nevím, jaké náboženství vyznávala Yaminetta. Omlouvám se." Skaliska se stále přibližovala. Byla obrovská šance, že to stihneme…
Zrovna, když vojín otevřel ústa, aby odpověděl, a já jsem si pomyslel, že existuje naděje, nebesa se rozhodla být ironická, a spustila sníh. Nejednalo se však o sněhové vločky, ale ledové krystalky, které se mi okamžitě začaly zařezávat do kůže. Okolí začala zahlcovat hustá mlha. Odehrávalo se to příliš rychle. S každým mrknutím oka se ochlazovalo.
Začala mi zase být zima. Lovecká bunda již nestačila. Byl jsem si vědom, že má horečka stoupá. Cítil jsem každý kousek kůže, který mi odloupl mráz. Sáně stále uháněly, ale věděl jsem, že ani husky za chvíli nebudou mít sílu. Vzduch kolem nás začínal vířit a já jsem se křečovitě chytil kusu dřeva. Přesto jsem cítil jeho tah. Hrozivý mrak potemněl, a já jsem si pomyslel, že tak to má nejspíš být.
Když jsem tam tak seděl, a zima trhala na kousky nejen mé tělo, ale i duši, v hlasitém křiku sebe i ostatních jsem si uvědomil, že tak to má být. To já jsem si vybral zemřít. Tehdy jsem opět spatřil tu překrásnou tvář a uvědomil si, že ztrácím vědomí. Svět kolem mě se nadále točil a převracel…

Hrana života- 7. kapitola

7. května 2014 v 12:46 | Karis |  Hrana života
Ahoj. Pokud ještě někdo vůbec mé povídky čte, jsem zde s pokračováním Hrany života, již 7. kapitolou. Psala se mi vcelku dobře, je tam hodně dialogů, a ty mi jsou nejsnáz. Takže doufám, že se někomu bude tato kapitola líbit. Neváhejte mi sdělit váš upřímný názor.
P.S.: Víte, že mám další zápletku? Její šílenost nejlépe uvidíte, když vám řeknu, kdo je hlavní hrdina- hlídač krav...
7. kapitola
Vodní žraloci
Když se Cassiller doplazil zpět k hotelu, čekalo tam na něj nepříjemné překvapení. V místě, kde měl vstoupit, stálo několik senátorů. V čele s Leandem. Mistr v duchu zaklel a zvažoval možnosti. Neměl kam uniknout. Stále kráčel po hraně. Navíc, už ho spatřili. Upřel na ně tázavý pohled.
"Cassillere!" vykřikl Leniařin otec a široce se usmál. Alespoň ústy. Mistrovi neušlo, že jeho oči zůstávaly chladné. "Tebe jsem tu nečekal! Byl jsi ve městě?" Bylo jasné, že na něj přímo hlídkoval. Mistra to v nitru naštvalo k nepříčetnosti, ale navenek zůstával klidný.
"Mohu dovnitř? Nerad bych spadl," odpověděl a senátoři mu ochotně uvolnili místo. Nečekali na nic, Leand začal znovu mluvit snad ještě dříve, než se Cassillerovy podrážky dotkly kamene, který sloužil jako podlaha.
"Samozřejmě. Vždyť víš, že jsi vždy vítán. Nechceš si náhodou o něčem promluvit?"
"Nemám tušení o ničem, co by mohlo být důležité," odvětil Mistr a nenápadně se sunul ke dveřím vedoucím pryč z místnosti. Politici ho však následovali.
"To nevadí," odvětil mu Leand. Cassillera napadlo, že si ho snaží získat na svou stranu. Jenže to nevyjde. "Spadla nějak další budova?"
"Ne," téměř odsekl Mistr. Začínal být značně nevrlý i navenek. Již dlouho to v sobě dusit nedokáže, to věděl. Dveře se v tom okamžiku rozevřely. Horší okamžik si nemohla vybrat.
"Omlouvám se," pravila dívka a couvala. "Nevěděla jsem, že se jednání přesunulo sem. Měla bych o něčem vědět?" Očima plnýma otázky loupla po Cassillerovi. Téměř nezřetelně zdvihl oči ke stropu, ale dívka si toho stejně všimla. A pochopila.
"Ne, Leniaro. Co jsi vlastně chtěla?"
Dívka se zhluboka nadechla. "Mluvit s Cassillerem." Mistr v duchu zaúpěl. Na druhou stranu, neměla na výběr. Musela říct pravdu.
"Ano? A o čem? Jak senátor a tvůj otec to musím vědět."
"Je to soukromé. Nemáš nejmenší právo vrtat se do mých věcí. Nebo mi snad chceš ještě přikazovat, o čem si mám s kým povídat?" prskla dívka a rázně za sebou zabouchla.
"O čem s tebou chtěla mluvit?" obrátil se senátor na Mistra. Ten pevně stiskl čelisti, aby se ovládl. Kéž by mohl odpovědět jako ona. On však musel být zdvořilý- v rámci možností. Proto se rozhodl zalhat. Rozhodně to u něj nebylo obvyklé, ale před takovými lidmi to jinak nešlo. Pokrčil tedy rameny.
"Nemám nejmenší tušení."
"Například ti chce říct, že se vzdává." Cassiller zavrtěl hlavou.
"To si nemyslím. Ptal jsem se jí před několika hodinami. Tak rychle by si to nerozmyslela."
"Jak to víš?" Mistr proklel sám sebe. Dostal se do slepé uličky. Samozřejmě nemohl říct, že jí za těch pár dní dobře poznal. Mohl by tím ublížit sobě i jí. Žádný z nich to nepotřeboval.
"Vypadala, že to myslí vážně," pravil nakonec. Senátor se zasmál. Cassillerovi z tohoto zvuku bůhvíproč přeběhl mráz po zádech.
"Je to prostě mladá dívka. Něco jí přelétne přes nos a okamžitě se podle toho zařídí. Já jsem si jistý, že chtěla oznámit, že se vzdává. Už bylo načase. Nerad bych jí ztratil." Cassiller si pomyslel, že doslova každá věta je lež, ale navenek pouze pokrčil rameny. On věděl, že senátorova dcera taková není. A že se nevzdá. Za každou cenu. Jako on. "Jak ses vlastně rozhodl ohledně mé nabídky?"
Cassillerovi téměř okamžitě došlo, co tím myslí. Pečlivě se ovládal, aby nepozvedl obočí. Copak to neřekl dost jasně? "Nerozmyslel jsem se. Stále si pevně stojím za tím, že proti vaší dceři nebudu dělat nic, co by jí ublížilo." Jasně ucítil, jak v místnosti zavládla napjatá atmosféra. Nikdo kromě jeho a Leanda pochopitelně netušil, o co jde, také proto to neřekl přímo, nepotřeboval si Leniařina otce poštvat proti sobě, ale každý, kdo má alespoň jednu mozkovou buňku, musel vytušit, že se nejedná právě o zákonnou věc. Cassiller si chvíli pohrával s myšlenkou, jestli onu buňku mají vůbec všichni politici dohromady, ale radši jí zahodil.
"Ohromná škoda. Nezbývá příliš času. Dveře se zavírají. Pokud by sis to rozmyslel, máš ještě stále čas, ale nezapomeň, že ho nezbývá příliš."
"Samozřejmě." Mistr se na chvíli zamyslel. Když se zeptá opatrně, nic ho to nebude stát. "Je pravda, že má vaše dcera zakázáno jít do věznice?"
"Ona ti to pověděla?" Cassiller zaváhal. Nechtěl to dívce dělat ještě těžší, než to dosud měla. Navíc se nabízela odpověď, která neublíží nikomu. Mistr nechtěl být zlý. I on měl city a Leniara mu navíc tolik připomínala Ermiellu…zahnal sentimentální myšlenky.
"Nejspíš jsem neměl nic slyšet, ale bavilo se o tom několik stráží. Nejspíš si chtěli ukrátit pracovní dobu, ve které se zrovna nic nedělo." Leand si to nechal projít hlavou. Docházelo mu, že Cassiller neříká všechno, ale toto znělo logicky. Možná to byla lež, ale ne taková, jakože si s Leniarou nerozumí. Rozhodl se proto si to vyříkat s Mistrem někdy v soukromí. Koneckonců, jeho dcera si zasloužila prohrát, pokud bude nadále tak naivní a nevzdá se. Bude to z její hlouposti. A on jí nemůže pomáhat. Přestože je to jeho potomek. To už radši pomůže Mistrovi. Ten alespoň nečiní poblázněné hlouposti. To je výsada mladých.
"Dobře. Promluvím si s nimi, ať příště takové věci nevyřvávají do světa, když jsi to slyšel, i když jsi jen procházel." Cassiller si byl jistý, je toto bylo myšleno sarkasticky, ale rozhodl se přistoupit na senátorovu hru. Došlo mu totiž, že je to psychologický tah. Chce ho donutit "ochránit" stráže tím, že prozradí, jak to bylo doopravdy. Ale i kdyby měly problém, Mistrovi na nich zase tolik nezáleželo.
"Souhlasím. A z jaké dálky to bylo slyšet! Dobře. Mohu odejít?"
Politik si uvědomil, že si s ním Cassiller nepěkně hraje. Rozhodl se to však nechat být. Věděl, že toho muže není radno si znepřátelit. Zvláště pokud jste někdo vysoce postavený, kdo se angažuje do řízení většího územního celku. "Samozřejmě. A pamatuj- dveře jsou stále otevřené!"
"Ano, myslím na to," pravil Mistr a byl rád, že již otevřel jiné dveře, hmotné, a prošel jimi, protože mu unikl tichý, otrávený povzdech. Po celou dobu plkání se senátorem se mu v hlavě rodil bláznivý plán. Jenže ten rozhodně nebyl v souladu se zákony a Mistr ani příliš nechápal, proč by ho měl uskutečnit. Přesto nyní mířil tam, kde si myslel, že se vydala Leandova dcera.
Přistoupil k ní zezadu, ale schválně činil hlasitý rámus, aby jí tolik nevyděsil. Stála totiž na místě, kde se lávka setkávala s pevninou. Zasněně hleděla do dáli. Nebo spíše na jednu z mála stojících budov. Cassiller tušil, že tam bude, protože to by udělala Ermiella a vlastně i on sám. Nebylo pochyb, na co, respektive spíše na koho, myslí.
"Chce, aby ses rozhodla sama." Dívka na něj pohlédla. V očích se jí něco jiskřilo. Možná radost, možná skrývané slzy. Cassiller by spíše sázel na to druhé.
"On nechce, abych hrála i třetí kolo," uhádla dívka pravdu.
"Arimer nechce, abys za něj položila život, když…však víš."
"Když nám vyhodil rodné město do vzduchu. Tak mi pověz, proč ho stále miluji?" Cassiller pokrčil rameny a pro jednou to myslel upřímně. Poté se mu znovu připomněl jeho plán. První náznak vyhrkl dříve, než si to mohl rozmyslet.
"Poslyš- ty máš zakázáno jít do věznice, že ano?" Dívka se zamračila.
"Samozřejmě. Jako bych to nevěděla."
"A chtěla bys ho vidět."
"Není to logické? Co tím sleduješ?"
"Jak závažným trestem by se vinilo porušení?"
"Počkej, ty to chceš vážně vyjmenovat? Za mé situace- znamenalo by to tvé kontumační vítězství turnaje, tudíž bych žádný jiný trest nedostala, protože já i Arimer bychom byli mrtví. Snad jen, že by mě zabili krutěji, než zamýšlejí. Myslím, že dokud se nějak neproviním, pouze prohraji, ,jen´mě zastřelí. Ale za jiných okolností bych byla uvězněna, možná i zabita, za vzpouru, a jelikož jsem senátorka, tak ještě k tomu za porušení několika přísah a zákonů, které se vztahují pouze na nás."
"Dobře. Mám pocit, že to mi stačí. Podívej, je mi jasné, že vzduchem se tam kvůli hlídkám nedostaneš. Ale co pod zemí?"
"Samozřejmě. Ty mě zkoušíš, nebo něco takového? Protože já nevím o tom, že by se tam nacházely nějaké průchodné tunely. Snad jen…ne…asi vím, co máš na mysli, ale nepůjde to. Pokud sis nevšiml, má to jeden háček."
"Jaký?" otázal se Mistr a zlověstně se usmál.
"Já to neumím!"
"Nemusíš to umět. Věděl bych o jednom člověku z tohoto města, který ano."
"V tom případě jsou dva. Jeden je uzavřený ve věznici, kam nemohu, a ten druhý…"
Cassiller převrátil oči. "Žádný druhý není! Právě jsem ti nabídl, že za ním zajdu a požádám ho o to. Počkej zde."
"Cassillere, já…nevím, co ti na to mám říct. Děkovat nestačí," pravila dívka dojatě a objala ho. "Proč to všechno vlastně děláš?"
"Co?" zajímalo Mistra a jemně dívku odtáhl, aby se jí mohl podívat do obličeje. Po němž nyní tekly slané potůčky.
"Jako bys to nevěděl. Jsi na mě hrozně milý. Mluvíš se mnou jako se sobě rovnou. Bezdůvodně mi pomáháš, přestože může hodně ztratit."
"Prosím tebe, co? Myslíš, že na to někdo přijde. Omlouvám se, ale většina vašeho obyvatelstva je tak hloupá, že by jim nedošlo, že pták před nimi je orel, ani kdyby měl obrovský transparent a na něm to napsáno."
Leniara se nervózně zasmála. "To je pravda. Dokonce i někteří politici jsou takoví. Ale odbočuješ od tématu."
Cassiller si povzdechl a přemáhal se, aby nezvýšil hlas. Přece jen, ta dívka mu skládala komplimenty. Neměl v plánu jí urazit. Řekl proto to, co si myslel od srdce, a doufal, že to pochopí. "Žádám tě, aby ses neptala. Důvod to má, ale ten je čistě soukromý. Nemusím ti snad vyprávět celý svůj život, nebo ano?"
"Ne, samozřejmě že ne," přikývla dívka. "Nebudu se tedy ptát. Až však po této otázce- opravdu to pro mě chceš udělat?"
"Přátelé si mají pomáhat," odpověděl s náznakem úsměvu a povzbudivě stiskl dívce rameno. Vydal se na strastiplnou pouť k věznici. Dívka se musela usmát, když viděla, jak se na hranách kolébá jako kachna. Úsměv jí však přešel, když si uvědomila, že to dělá pro ni a Arimera, ať už z jakéhokoliv důvodu. Dokonce riskuje nejen svou čest, výhru, ale i život.
Když se Mistr dokolébal a doplazil do kýžené budovy, neomylně zamířil k Arimerově cele. Když ho vězeň spatřil, okamžitě se postavil a zapnul smysly na nejvyšší ostražitost. Klíče, které měl Cassiller stále vypůjčené, zachrastily v zámku.
"Posunul se termín posledního zápasu?" vyhrkl Arimer. Mistr na něj pohlédl téměř s lítostí. Byl špinavý, potlučený a bylo jasně vidět, že trpí. Pravda však byla, že nejvíce vězně svírala láska.
"Ne. Díkybohu, nebo snad bohužel?"
"Vlastně ani sám nevím. Stalo se něco Leniaře?"
"Ne. Zatím."
"Koná se dnes poprava?"
"Pokud vím, výsledek zápasu ještě není znám. Takže ne. Vlastně jsem tě přišel o něco požádat."
"Ano?"
"Nemáš nazbyt několik těch vylepšených vodních bomb? Na nic se neptej. Není čas." Arimer se na okamžik zarazil. Cassiller ho však vyznal, ať se neptá. A on se mu rozhodl vyhovět.
"Samozřejmě mi je zabavili, ale s pomocí několika maličkostí bych asi do hodiny dokázal vyrobit něco, čemu říkám vodní žraloci…" pravil rozvážně a sledoval, jak muži blýskla v očích jiskřička naděje…

Hvězdné míle- kapitola 4.

4. května 2014 v 19:32 | Karina.98 |  Hvězdné míle
Takže, rozhodla jsem se napsat novou kapitolu Hvězdných mílí. Zrovna mám rozečtenou knihu Milion sluncí, takže se omlouvám, pokud by na této povídce byl její vliv vidět. Každopádně, tato kapitola je vlastně jeden rozhovor, ale velice důležitý. Doufám, že se vám bude líbit.
P.S.: Smějte se mi, nebo ne, ale v hlavě se mi pomalu formuje nápad na novou povídku, opět inspirovanou písní (tentokrát White dove od Scorpions, pokud to někoho zajímá, ale tentokrát vážně inspirovanou, tudíž ne vlastně doslovný přepis)...
4. kapitola
Ingiena již nedokázala předstírat klid. Pevně zaťala pěsti a probodávala Dietera zlostným pohledem. On se mu pečlivě vyhýbal. Vyhýbal se i očím své sestry, které těkaly mezi ním a jeho sekretářkou, v zoufalé naději, že někdo z nich řekne, že to není pravda, že to byla zkouška, legrace, zkrátka cokoliv. Pouze ne pravda.
"Je mi to líto. Ale jinak to nešlo." Dívka polekaně o krok ucouvla. Neměla nejmenší tušení, jak na slova Vůdce reagovat. Pravděpodobně se jedná o nějakou zkoušku, tím si byla jistá. Měla by mu uvěřit, nebo tvrdit, že ona nemůže být sestra někoho takového. To druhé by byla dokonce i pravda.
"Dost! Jdi si vzít lék. Být tak dlouho bez něj by mohlo být nebezpečné. Poté ti vysvětlíme, v čem toto všechno spočívalo, ano?" promluvila vysoká senátorka. Sionellia na okamžik zaváhala, ale vynadala si, že jí takové myšlenky přepadají zrovna před vysoce postavenými senátory a pomalu se vydala do ložnice.
"Ne!" zakročil však muž, když zrovna otevírala dveře. "Totiž- Sio, nikam nechoď. Ty tablety- ony jsou droga. Jed. Rozumíš? Nedělej to. Prosím. Jí poslouchat nemusíš."
Dívka se zastavila a do očí jí vyhrkly slzy. Dostala dva protichůdné rozkazy. A oba chtěla vyplnit. Navíc příliš nechápala, co se děje? Jed? Drogy? Jistě se jednalo o nedorozumění. Například si Vůdce myslel, že si chce vzít nějaké jiné léky…ale pokud věděla, slovo "drogy" bylo naposledy vyřčeno před několika desítkami let. Protože když začal v tomto městě nový, lepší systém, proti závislým lidem se tvrdě zakročilo. Dnes si to již nikdo nedovolí. A tak to bylo správně. Nebo ne?
Dívka potřásla hlavou. Samozřejmě, že to bylo dobře. Nezáleží na tom, jak tvrdá tato opatření byla. Ti lidé si to zasloužili. Kromě toho, ona nebyla oprávněná k tomu, aby něco takového řešila. Měla pouze sestrojovat lasery. Tak to bylo správně.
"Gratuluji. Povedlo se ti tu dívku zmást. Nemáš u sebe ještě nějakou slabší dávku Pembunutia, prosím?" zeptala se senátorka. Sionellia cítila z jejího hlasu lehkou nervozitu, ale to se nejspíš jen zdálo. Více jí zmátla ta poznámka o slabé dávce léku. Takže mysleli ten samý, jako ona. Ale jiné dávky, než ta, kterou pravidelně dostává, přece již dávno neexistují! Museli se vyvinout silnější, protože jsou lidé závažněji nemocní.
Dieter se na chvíli zamyslel. Slabá dávka fungovala pouhých několik hodin. Což je dost času, aby to všechno Ingieně vysvětlil a přesvědčil ji, ale zároveň dost málo na to, aby ještě dnes v noci mohl uskutečnit svůj plán. Když se nad tím zamyslel, začínal tušit, že to je všechno jedna velká hloupost, ale vzít zpět se to nedalo. "Tak dobře," svolil a sáhl si do kapsy. Pro případy nouze, jaké se dnes udály dva, je vždy měl po ruce. Pomalu přistoupil ke své sestře, aby jí ještě více nevyděsil. Něco uvnitř mu trhalo srdce na kousky, ale Dieter se již dávno naučil takovým pocitům nevěnovat pozornost.
Vložil jí do dlaně tabletu a zahleděl se do jejích očí. Téměř se utápěl v tónech modři a zeleně, které se navzájem překrývaly. Aniž by odtrhl zrak, promluvil na svou sekretářku. "Ingieno, doneseš prosím sklenici vody?" Záměrně použil oslovení i otázku, aby náhodou nezareagovala jeho sestra. Věděl, že bytosti pod vlivem vnímají vše, ale nejvíce rozkazy. Když si byl jistý, že je jeho sekretářka v kuchyni a slyší jen tekoucí proud, zašeptal několik slov směrem k Sionellii.
"Jsi má sestra. Jen přesvědčím svou sekretářku, že dělám správnou věc, a do té doby se probereš. Budeš to zase ty. A poté ti vše vysvětlím. Přisahám. Odejdi prosím. Až si vezmeš tabletu. Například se podívej na nějaký zajímavý pořad v televizi." Dívka přikývla. Dieter by si rád namlouval, že porozuměla jeho slovům, ale spíše to bylo tak, že vykonává rozkaz.
V tom okamžiku dorazila Ingiena se sklenicí vody. Podala jí dívce. Nebylo třeba pobízet. Sionellia chtěla opět ucítit ten slastný pocit, že je vše, jak má být. Bez zbytečných myšlenek. Když polykala tabletu, v hlavě se jí krátce přehrála poslední Dieterova slova. Neměla však čas přemýšlet nad jejich významem. Po těle se jí rozlilo příjemné teplo. Vydala se k televizi.
Dieter se zhluboka nadechl. "Myslím, že máme asi půl hodiny. Více ne. Než se probere."
"Dobře," řekla sekretářka klidným hlasem. Mladý muž však pochopil, že tomu tak je pouze proto, že se ovládá. "Die…Vůdce-chtěla bych ti říct, že úplně nesouhlasím s tím, co jsi udělal, ale je to tvé rozhodnutí. Jen si dovolím poznamenat, že ona není na pravdu připravená. A nesejde na tom, jestli je to tvá sestra, nebo ne."
"Ale ano. Pochop, že když to teď vím, už jí zkrátka nemůžu lhát."
"Já to všechno chápu. Ale uvědomuješ si, že jsi tím zbořil vše, co jsme postavili? Pokud to někomu řekne, tak…"
"Neřekne. Nastěhuje se do senátorského sídla. Budeme vládnout spolu." Ingiena se pokusila potlačit úšklebek, ale Dieter si ho přesto všiml. Chvíli přemýšlela, jak by mu co nejšetrněji pověděla to, co mám na mysli.
"Uvědomuješ si existenci ostatních senátorů?"
"Já jim to vysvětlím. Neměj strach, neřeknu, že jsi zde byla se mnou."
"Ale…je mi to líto, ale to nepůjde. Zabijí tě. Za zradu a za to všechno, co jsi tímto porušil. Já ti nemohu říkat, co máš dělat, ale mohu ti poradit. Máš dvě možnosti. Buď jí pustíš zpět mezi obyčejné lidi, čímž ovšem všechno praskne, protože na toto nestačí žádný rozkaz. Tak by se tomu stalo, i kdyby ses rozhodl zemřít. Nebo může zemřít ona. To by byla nejlepší možnost. Pokud to nechceš udělat…"
"Ne, ne, ne!" vykřikl Dieter a do očí mu vytryskly slzy, které zahnal, až když si uvědomil, co vlastně dělá. Ingieně i přes okolnosti připadal lidštější než kdy jindy. "Musí existovat ještě nějaké řešení!" Ingiena zaťala čelist a mlčela. "Chci se tě na něco zeptat- co bys mi řekla, kdybych nebyl Vůdce, ale tvůj přítel?"
Ingiena zaváhala. Usoudila však, že on již odpověď stejně tuší. "Řekla bych ti, že jsi neskutečný idiot. A že tě to vůbec nemělo napadnout. A že bys potřeboval hodně silnou dávku Pembunutia. A že přestávám věřit tomu, že tě stále ještě miluji." Dieter byl přesně na tuto odpověď připravený. Až na poslední větu. A nikdy by nevěřil, jak se ho dokázala dotknout.
"Samozřejmě. Děkuji. Takže jí mám podle tebe zabít…" vypravil ze sebe.
"Bylo by to nejlogičtější. I když lidé se prostě občas logicky nechovají."
Dieter se zhluboka nadechl. "Ne. V novém systému ne. Jde nám přece o dokonalost. Která jde nastolit. Momentálně jsem sice já hloupost udělal, ale napraví se to. Život jedné bytosti nic neznamená. Nechám jí zabít."
"Okamžik- necháš?" zarazila se.
"Samozřejmě. Proč?"
"A kým?" vyzvídala senátorka.
"Přece- vlastně máš pravdu. Takže jí zabiji sám." Uvědomil si Dieter. Do Senátu jí nepropašuje. A i kdyby ano, katové by to řekli jiným senátorům. A zemřel by on. Když však tyto slova říkal, bolestivě ho bodlo u srdce a žaludek se mu zkroutil. Jako vždy to však nevnímal.
"Bude to potřeba," přikývla Ingiena. Oba pochopili, že je to pouze obdoba fráze "je mi to moc líto", jen zněla nepěkněji. "I když- mám nápad! Jsi ochotný si ho vyslechnout?" Dieter potlačil úsměv. Neušlo mu mírné pohupování dívky na špičkách. Pozůstatek starého poskakování, které vždy prováděla, když jí zaplavily emoce. Nemohl by jí odmítnout, ani kdyby chtěl.
"Samozřejmě."
"Je mi jasné, že nebudeš souhlasit. Ale blesklo mi hlavou- ty jí máš doopravdy rád, že ano?" Vůdce se na okamžik zamyslel. Odpověď znal, ale nevěděl, jestli to není v rozporu s tím, co prohlašoval obvykle. Dnes zde však byl jen on a jeho bývalá družka.
"Je to má sestra," přiznal. "Nejspíš bych neměl duši, kdybych nemiloval své nejbližší."
"Ne. Proto jí nechceš zabít."
"Ano. Částečně. Také pro to nejsem ten správný. Ale to je vedlejší. Řekneš mi konečně ten svůj plán?"
Dívka se zhluboka nadechla. "Vezmeš jí na loď. Ty, já a ona poletíme napříč vesmírem. Zpět si dovezeme vítězství. Pak už bude všem jedno, kolik příkazů a pravidel jsi porušil."
"Prosím? Máš na mysli zatáhnout nás do bitvy?"
"Někdo ty jatka musí zastavit. A ty já jsme piloti! Troufám si říct, že dobří."
"Bývali jsme piloty. Kromě toho, jsem si jistý, že ona létat neumí."
"Jak to víš? Vždyť když toto celé začalo, tobě bylo patnáct! Netuším, kolik je jí, ale moc velký rozdíl v tom nebude. Měla šanci se to naučit."
"Šestnáct," opravil ji. "Ale ona není pilotka. Nevím, jestli sis toho někdy všimla, ale od jiných lidí se lišíme. I když jsme nepilotovali bezmála deset let, jako ty a já, například. Máme jiné držení těla, jinou chůzi a jen tak něco nás nepřekvapí. A milujeme hvězdy. Více než jiní. Protože my jsme je viděly zblízka."
"Zeptáme se jí, jestli je ochotna vložit život do našich rukou. Může nám například donášet důležité nářadí, komunikovat s jinými piloty a tak dále. Oni přece nemusí vědět, že není pilotka a budou navíc nadšení, že loď řídíš ty."
"To je nejspíš pravda. Musím si to nechat projít hlavou." Uznal Dieter. Skutečně nebyl rozhodnutý. Na tom, co říkala, něco bylo. Ale skutečně by mohl opět spatřit miliony a miliony sluncí a planet kroužících kolem nich?
"Není čas. Ještě pár minut a látka přestane účinkovat. Jestli už se tak nestalo," konstatovala sekretářka.
Dieter si znovu procházel všechna pro a proti, když v tom okamžiku utichl zvuk elektronického přístroje. Ani jeden televizní pořad ještě neskončil, tím si byli oba senátoři jistí. Beze slova na sebe pohlédli a vydali se k dívce.
Beze slova seděla na pohovce a objímala si kolena. Jemně se pohupovala. Když si k ní senátoři přisedli, každý z jedné strany, zvedla hlavu. "Vůdce?" pravila ochromeně.
"To jsem já. Ale můžeš mi říkat Dietere. Tak se totiž jmenuji." Ingieně připadalo, že tak měkký hlas od něj neslyšela již dlouho. "Jak se cítíš?"
Dívka na něj nedůvěřivě pohlédla. Připadalo jí podivné, že se zajímá o její pocity. Cítila pocit prázdnoty. Pamatovala si na události dnešního dne, stejně jako těch předchozích, ale pomalu se jí rozplývaly v mlze. Ten pocit jí děsil. Chtěla se vybrečet. Věděla, že je to slabost. Proto si přála, aby tito lidé odešli. Nechtěla, aby jí někdo viděl.
"Cítím se, jakoby mi chyběl kousek srdce," odpověděla popravdě. "Děkuji za optání. Co se stalo?"
Dieter si nervózně poposedl a pohlédl na Ingienu. Ta téměř nezřetelně přikývla. "Pamatuješ si ještě, když jsem ti říkal, kdo jsi?"
"Konstruktérka laserů?" otázala se dívka, protože jí v hlavě vytanula vzpomínka na povolání, které vykonávala. Následoval obraz nějaké oválné tablety. Dívce se nic konkrétního k ní nevybavovalo, ale nějakým způsobem věděla, že jí ovlivnila celý život. A že možná může i za tu mlhu. Začala jí nenávidět.
Dieter se pobaveně pousmál. "To také. Ale to důležitější- jsi má sestra."
Samozřejmě, vzpomněla si Sionellia. Něco takového jí tento muž říkal. Když ještě byla- ano! Když byla pod vlivem té tablety! Pembunutia! Nechápala, proč jí tato věc tak zatemnila mysl, ale nyní tomu nevěřila o nic více. Cítila, jak jí poslední vliv té věci opouští. Ulevilo se jí.
"To si nemyslím. Co je to Pembunutium?"Místo, aby jí Dieter však odpověděl, objal jí. A smál se. Dívku to zarazilo, ale to bylo nyní Vůdci jedno. Sionellia se vymanila ze spárů toho jedu. Až po několika krásných minutách jí pustil a začal s vysvětlováním.
"Tableta. Jako většina populace jsi jí byla krmena, abys-řekněme, neuspořádala vzpouru. Popravdě, trochu tě to otupovalo. Ale to bylo, než jsem se dozvěděl, že jsi má sestra." Odmlčel se.
"Počkat! Cože? Takže ostatní jsou pořád ještě pod vlivem? Co přesně to má za funkci?"
"V podstatě jsem ti to řekl- zastavit revoluce. Činí to lidi poslušnějším. Ale je to droga- vzniká na tom závislost. Vlastně, to jsem ti už říkal před chvílí- v tomto světě není nic myšleno, že bude v pořádku."
"Cože? Proč?" Dívka se cítila nadmíru zmatená.
"Ono je to složitější. Radši bych ti to vysvětlil časem, ale hlavní je, že myšlenkou bylo, aby naše město prosperovalo. A k tomu nepotřebuješ mezilidské konflikty. Rozumně to nešlo, takže jsme to zařídili takto."
"Takže jste vládli pomocí strachu, tyranie a hysterie? A v podstatě za to můžeš ty?" naštvala se dívka a zapomněla přitom na uctivé chování k Vůdci. Nelitovala však. Někdo mu to musel říct. Musel si to uvědomit. Ingiena špatně potlačila smích. Dívka jí předtím zaregistrovala, ale až nyní si plně uvědomila její přítomnost.
"Senátorko?" oslovila jí opatrně.
"Zdravím tě," odpověděla Ingiena, ještě stále s náznakem smíchu. "Omlouvám se. Rozveselilo mě to, protože ty jsi první, která to Dieterovi takto přímo řekla. Kromě mě."
"A děkuji za to. Vlastně máš pravdu."
"A kdy mi tedy vysvětlíš ten zbytek?" Na Ingienu dívka naštvaná nebyla. Zato na svého údajného bratra dvojnásobně.
"K tomu jsem se chtěl dostat," pravil. Sáhl si do kapsy. Něco v ní zachřestilo. Jistě, Pembunutium, vzpomněla si dívka. Kdyby se příliš vzpouzela, opět by jí tím nakrmil. On však vytáhl nějaký papír. V této době? Papír. "Toto jsem ti ukazoval již před chvílí. Je to důkaz o tom, že jsme rodina. Náš rodokmen." Byl nakreslen před dávnými a dávnými časy, tím si byla dívka jistá. A byl pravdivý. Přesto však nemohla uvěřit svému jménu stojícího hned vedle toho jeho. Na okamžik přestala i dýchat.
"Omlouvám se. Musím se s tím vyrovnat."
"V pořádku. Každopádně, chci, abys se mnou letěla. Do vesmíru," navrhl Dieter, přestože on sám ještě nebyl tak úplně přesvědčený, jestli to chce on. O válce tam zuřící se zatím nezmíní. Buď jí to dojde samo, nebo jí to vysvětlí později. Ingiena mlčela, za což jí byl nesmírně vděčný. "Mezi hvězdy. Jen my tři. Není nad čím váhat. To ti také vysvětlím později, ale pokud nesouhlasíš, dostanu tě tam pod vlivem Pembunutia."
Dívka ztěžka polkla. "Jiná možnost není?"
"Také tě mohu zabít," pravil. Ingiena po něm loupla zlostným pohledem. Dívce se udělalo nevolno.
"Letím. Ale chci vědět úplně všechno. I to, proč to všechno vlastně začalo. A proč jsem nikdy nevěděla, že mám bratra."