Hrana života- 8. kapitola

18. května 2014 v 14:54 | Karisek98 |  Hrana života
Rozhodla jsem se sepsat další kapitolu Hrany života. Je mírně řečeno trochu podivná, hlavně proto, že se hlavní postavy ani trochu nechovají, jak by měly, přestože se právě snaží spáchat zločin, který je trestán smrtí. Sepsat mi to trvalo asi o hodinu déle, než běžné kapitoly (ale tak to dopadá, když si v průběhu na "odlehčení" pouštíte rozhovor se Scorpions, jenomže pak se tak naladíte na překlad z angličtiny, že vám dělá trochu problém psát česky- dokonce i vaše myšlenky mluví anglicky!), tak doufám, že to stálo za to. Kdyby jste viděli nějakou zásadní nelogičnost, prosím, upozorněte mě, ale snažila jsem se je všechny eliminovat.Snad se to bude někomu líbit...
P.S.: Nemám tušení proč, ale já jsem se hrozně nasmála u sepisování toho dialogu mezi strážníkem a Cassillerem...
8. kapitola
Blesk radosti
Mistr položil poslední hrnec a zvědavě sledoval Arimera sedícího na chladné podlaze, se zavřenýma očima a soustředěným výrazem. Voda uvnitř se na okamžik zbarvila do duhových barev, ale poté se opět stala průhledná.
"Mohu již mluvit?" zeptal se tichým hlasem.
"Ano," odvětil vězeň a otevřel oči. Na okamžik mu v nich ulpěl zasněný výraz.
"Co přesně to udělá, až se to aktivuje?"
"V podstatě to s sebou vezme všechno, čeho se to dotkne, když to vybuchne. Říkal jsem, že to trochu funguje na principu těch bomb, které jsem použil na…vyhození tohoto města do povětří." Cassiller si povšiml, že mu zakolísal hlas.
"Jistě, chápu. Víš, možná jsem se tě měl zeptat už předtím- ale také nejdou samotné bomby slyšet?"
"Ne," přisvědčil. "Hluk dělají jen ty věci, které to zboří."
"Říkal jsi, že to potrvá asi hodinu. Ale zvládl jsi to za pár minut! Děkuji!" Cassiller popadl první nádobu a v prvním okamžiku ho napadlo, jestli strážným nebude podivné, že přes město přepravuje vodu. Na druhou stranu, Costly mahal vlastní vodní nádrže nemá. Je přepravována rozváděcí sítí. Ta je ukryta bezpečně pod zemí, tudíž přežila, ale může jim nalhat, že se zrovna u jejich hotelu porouchala…
"Ještě to není," namítl Arimer. "Než to začne účinkovat, potrvá to ještě asi půl hodiny. Ale děkuji."
"Dobře," pravil Mistr a sedl si na lavici. Zapomněl však, jak je nepohodlná, takže zase rychle vstal. Raději si tedy přisedl k Arimerovi na zem. "Vlastně jsem ti ani neřekl, o co jde, viď?"
"Ne," přikývl kriminálník.
Cassiller zkontrolovat, jestli je nikdo neposlouchá, a naklonil se k němu. "Mám v plánu sem propašovat Leniaru. Abyste si mohli promluvit. Pod zemí. Učiníme takový tunel." Arimer se na něj zděšeně podíval. "Co? Není to možné učinit tajně?"
Vězeň se nervózně usmál. "Ale ano, je. Jen se může stát, že se o pár let později země na místě, kde použijete bomby, propadne. Ale to snad nevadí. Když si vyberete nějaký velký kráter, nějak se dostanete na jeho dno a bude to dostatečně hluboko, způsobí to jen menší zemětřesení na povrchu, ale toho si za těchto okolností nikdo nevšimne."
"Přesně v to jsem doufal. Tak v čem je problém?"
"V ničem," zavrtěl Arimer hlavou. "Pouze mě to udivilo. Omlouvám se. Netušil jsem, že nám pomáháš."
"Leniaře jsem řekl, že přátelé si mají pomáhat," přiznal Cassiller. "Ale to není důvod. Já ho totiž neznám. Ale cítím, že je to tak správně."
"Mám pocit, že ani kdybych ti dal všechny dary světa, nebylo by to dostatečné poděkování," usmál se Arimer. V duši se však cítil nadmíru zmatený. Nechápal, proč jim zcela bezdůvodně pomáhá. Sice mu řekl pravdu, to věděl, ale přesto mu to k Mistrovi nějak nesedělo. Nikdy Cassillera vlastně nebral jako člověka. Byl to pouze ten Mistr. Kdyby se to nedělo již přes několik dní, přísahal by, že je to sen. Ale šťastné sny nejsou takto děsivé. A v nočních můrách zase neexistuje naděje.
"To ne. Jak vůbec poznáš, že už budou…říkáš jim vodní žraloci, viď? Že už budou účinní?"
"Jednoduše. Voda začne vřít," odvětil Arimer.
Cassiller povytáhl obočí. "A jak dlouho ten děj bude probíhat?"
"Jen chvíli."
"To jsem rád," oddechl si Mistr. "Totiž, musím ty nádoby propašovat před hlídku."
"Prosím, nenaštvi se, ale mám jeden dotaz- jak je chceš všechny odnést?"
Cassiller se zarazil. Přiznal si, že nad tímto zatím nepřemýšlel. A to je považován za jednoho z nejlepších taktiků. "Pravděpodobně po jedné. Za předpokladu, že nespadnu."
"Je to vůbec možné, přejít to bez pomoci rukou a se závažím?" zapochybovat Arimer. Cassillerovi neušlo, že to řekl trpce. Netušil však, jestli mu záleží na něm, nebo na svém vlastním životě. S údivem však usoudil, že pravděpodobnější bude to první.
"To nevím. To se uvidí."
"Leniara tě přizabije, až to uvidí," zavrtěl Arimer hlavou. "Ona vyhledává nebezpečí, ale ne takové, kde je pravděpodobnost, že tě to bude stát život, nejvyšší."
"Myslím, že kdyby mě chtěla přizabít, udělala by to kvůli jiným věcem," mávl nad tím mistr rukou a ležérně se usmál. V duchu však začínal panikařit. Kdyby byla na jeho místě Leniara, o možnosti, že nezemře, by se dalo uvažovat. Ale když spadne, Arimer i ta dívka zemřou. To rozhodně nechtěl, ať už bych ten skrytý důvod jakýkoliv. "Dobře, mám poslední otázku- jak se ta zbraň aktivuje?"
"Stačí to vylít z mísy," odvětil Arimer, když v tom momentě začala voda divoce bublat. Oba počkali asi minutu, a tekutina se vrátila do původního stavu.
"A co když část vyliju omylem?" zamračil se Cassiller.
Arimer pokrčil rameny. "Z pádu několika budov snad nikdo nebude podezřívat louži vody."
"Ne. Budou podezřívat tebe. Ačkoliv nevím, jak bys tu vodu dostal ven. Pokusím se vylít co nejméně. Sbohem."
"Sbohem. A Cassillere?" muž se otočil. "Dokážeš to."
"Kéž by slova měla v tomto případě nějakou váhu…" pravil Mistr a v hlase mu zazněl smutný podtón.
Vybral si jeden z menších hrnců a vyšel ven z věznice. Nejprve ho čekal trám. Nebyl příliš úzký, ale ani široký. Opatrně učinil první krok. Dřevo se pod ním začalo nejistě viklat. Mistr odolal pokušení rozpřáhnout ruce.
Zanedlouho již zjistil, jak správně naklánět tělo, aby udržel rovnováhu. Sice měl pocit, že vylil pár kapek, což bylo dosvědčeno tím, že když přešel první dřevěnou desku, začaly se v ní objevovat díry. Fascinovaně na ten děj zíral. Poté zavrtěl hlavou a vstoupil na poměrně široký most. Až po chvíli si všiml, že na jeho konci stojí několik strážných. V duchu zaklel, ale opatrně k nim přistoupil.
"Jménem zákona mám povinnost se vás optat, kam jdete a co to nesete!" zahřměl jeden z nich. Přestože o jejich přítomnosti Cassiller věděl, hrubý a hlasitý zvuk ho tak vylekal, že je tak tak neupustil nádobu. Přesto se hladina zhoupla a vytryskla trocha začarované vody. Cassiller se zastavil a přišlápl vznikající díru botou. Když však cítil, že mu mizí podrážka, dal nohu pryč a doufal, že si strážní ničeho nevšimnou.
"Mířím do hotelu," pronesl Mistr, když k němu přistoupili a potlačil nutkání vrčet. "Pokazil se nám přívod vody, takže jí nesu v nádobách."
"O tom nic nevíme! Tuto práci mají dělat sluhové!" odpověděl muž a nějak neubral na hlasitosti. Cassillerovi ten zvuk řezal ušní bubínky. Také se zamyslel, jestli strážný mluví vlastními slovy, nebo jen cituje nějaké příručky.
"Všichni sluhové jsou bohužel mrtví nebo zaneprázdnění. Nabídl jsem se. Zatím jsme o problému s vodou nikomu neřekli."
"Aha!" téměř zavelel muž. Mistr potlačil smích. Rád by věděl, jestli tento muž vůbec umí regulovat svou hlasitost. V jeho případě by seděla i ta teorie, kterou jako lež dovykládal Leandovi, o hlasité komunikaci mezi hlídači. "Jménem zákona ochutnávám, jestli se skutečně jedná o vodu!"
Tentokrát se Cassiller nesmál. Strnul. Bylo však již pozdě. Muž si nabral tekutinu do dlaní a upil. Mistr zvažoval možnosti. Mohl by utéct. Nebo se z toho pokusit vylhat. Všechny však znamenaly, že žádné třetí kolo turnaje nebude. Protože prohrál. Potlačil zrádné slzy a otočil hlavu. Nemusel vidět, jak ho to sežere zevnitř…
"Voda!" však téměř zaječel strážce k jeho úžasu. "Jděte! Hezký den!" Cassiller na něj nevěřícně pohlédl a došel až na konec mostu. Všiml si, že když muž pil, trochu toho vylil, přímo na Cassillerovi dlaně. Otřel si je do kalhot. Takže záhada byla vyřešena- na lidské tělo to očividně jako kyselina nepůsobilo. Nebo možná ano, protože ho místo, kam voda dopadla, o chvíli později začalo nepříjemně svědit. Strážný z toho bude mít jistě zdravotní potíže. Ale alespoň ho to nerozleptalo…
Mistr vstoupil na velice úzkou lávku. Značně zpomalil krok. Lávka byla dlouhá, ale on se rozhodl nespěchat. Několikrát zakolísal, nejhorší chvilka nastala, když mu málem vylétl z rukou hrnec. Netušil, jak dlouho šel, ale rozhodně to byla předlouhá doba. Ani netušil, kolik "vody" vylil, ale byla jí spousta. Když dorazil k hotelu, už neměl ani sílu na mluvení, natož se otočit a jít tam znovu.
Když dorazil k oknu, z kterého vyšel, čekalo ho však překvapení. Nejdříve zahlédl Leniařiny záda. Ale poté uslyšel i hlasy. Říkala větu, která mu téměř vyrazila dech. "Cassiller šel pro vodu, protože se náš přívod pokazil, tati!"
"Cože?"
"Ano. Podívej- Cassiller je tady!" Mistr byl tak vyvedený z míry, že měl v hlavě jen jedinou myšlenku- ona použila úplně stejnou výmluvu, jako on!
"Cassillere!" zvolal Leand v předstíraném nadšení a jmenovaného napadlo, že asi má také ten problém s pokaženým regulátorem hlasitosti. Vlastně jediný, kdo ho nemá, a koho potkal v tomto městě, byla Leniara. "Proč jsi někoho nepověřil?"
"Vaši sluhové mají moc práce. Nechtěl jsem je obtěžovat."
Leand se zamračil. Neuniklo mu, že říká úplně stejné věci, jako jeho dcera. Nejspíš se domluvili. Nemohl to však nějak dokázat. Musel tomu přijít na kloub sám. Jejich přátelství se mu ale nezdálo. Rychle roztáhl rty do úsměvu. Leniaře ani Cassillerovi ta změna však neušla. "Je to jejich práce."
"Ale jeden hrnec nestačí. Musím jít zase. Omlouvám se," pravil Cassiller a otočil se k východu.
"Žádné takové!" zasáhla Leniara. Mistr na ní pohlédl s pozvednutým obočím. "Musíš si odpočinout."
"Ne," odpověděl Mistr. "Není čas." Vrhl po dívce významný pohled. Leand byl z toho nadmíru zmatený. Na nic se však radši neptal, aby nepojali podezření, že o něčem ví.
"Tak dobře," rezignovala dívka. "Ale nechceš všechno nosit v rukou, nebo snad ano?"
Mistr si povzdechl a pomyslel na tu námahu. "Mám snad na výběr?"
"U všech angorek! Tati, mohu mu půjčit nějaké vznášedlo?"
"Já s tím neumím létat," namítl Cassiller. Dívka si zamyšleně skousla spodní ret.
"Člověka to na autopilota neuveze, ale nádobí s vodou snad ano. Zajdu do skladu pro to největší, co máme."
"Tak dobře. Ale pospěš si, ať lidé netrpí žízní," nevědomky jim přihrál senátor. Neměl sebemenší důvod nevěřit, že voda zde skutečně není dodávaná. Koneckonců, Leniara s Cassillerem nebyli první, kdo mu to řekl…
Dívka vstoupila do místnosti a pod ní plula obrovská deska. Když jí Mistr viděl, došlo mu, proč neumí na autopilota převážet lidi. Byla příšerně nemotorná. Narážela do všeho. To však nebylo to, čeho si všiml nejdříve. Leniara plakala.
"Co se děje?" zeptal se její otec nechápavě.
Dívka pevně semkla rty. "Myslím, že na to nemám. Vzdávám se. Vzdávám hru."
"Cože?" zašeptal Cassiller nevěřícně, ale Leniara se na něj jen smutně usmála.
"Když jsem si uvědomila, jaký má Arimerův atentát následky…já už za něj nedokážu položit život." Mistr rezolutně vrtěl hlavou.
"Tak dobře. Já jsem věděl, že jednou získáš rozum!" usmál se její otec a pevně jí objal.
"Já tedy zaletím do věznice pro vodu, ať si to můžete vyříkat," pravil Cassiller, ale nikdo ho pořádně nevnímal. Pokrčil tedy rameny a se svými zmatenými pocity se dotkl obrazovky, která byla na sloupku připevněná k vznášedlu. Ovládání, jak zjistil, bylo jednoduché. Vyhledal na mapě věznici a tlačítkem aktivoval autopilota. Chvíli měl nutkání nastoupit, ale když viděl, jak sebou i prázdná plošina škube, rozmyslel si to.
S hlavou plnou otázek udělal, co slíbil. Arimerovi nic neprozradil, nechtěl ho rozrušit. Když naložil všechny nádoby, zamířil zpět k hotelu. Liboval si, že má prázdné ruce. V držení rovnováhy už se zlepšoval. Důvod, proč tentokrát nepotkal žádného legračně křičícího strážce, poznal, když vstoupil dovnitř. Shromáždilo se tam celé město.
"Rychle," zatáhl ho někdo za ruku. Pohlédl na dobře známou političku. "Vysvětlím ti to cestou." Cassiller jí poslušně následoval. Společně se dostali mimo dohled ostatních, na poměrně bezpečnou plošinu. Mistr si nemohl nevšimnout, že i se vznášedlem.
"Co to mělo znamenat?" udeřil na ní.
"Podívej- asi tě to vyděsí, ale v našem městě jsou kamery."
"Ano?" pobaveně se ušklíbl Cassiller. Při dívčině odpovědi však zvážněl.
"Na sledování lidí." Omluvně se pousmála. "I přenosem zvuku. Ještě, než přišel můj otec, sledovala jsem tě při rozmluvě s tím strážným. A rozhodla se řídit podle tvého plánu."
"Ano? A patřilo do toho i to vzdávání?"
"Ano," pravila dívka a oči se jí rozzářily. "Podívej, jako vysoce postavená osoba mohu odříct i toto. Takže jsem se de facto nevzdala. Jen jsem potřebovala způsobit poprask, který by vylidnil město. Alespoň od strážných pracujících kolem hotelu. Ti totiž musí na jednání, ve kterém se bude řešit, že jsem se tedy vzdala. Samozřejmě bez mé přítomnosti."
"Myslím, že chápu. Ale proč jsme se tím pádem namáhali s nošením vody."
"U věznice ještě strážní budou. Říkal ti Arimer něco, o čem bych měla vědět?"
"Víš, že takové otázky většinou pokládá tvůj otec?" utahoval si Mistr z dívky. "Takže ten pláč a hysterická scéna- to vše bylo divadlo?"
"Jsem výborná herečka," přikývla dívka.
Cassiller se usmál. Věděl, že je Leniara chytrá, ale toto vymyslela naprosto geniálně. Sice překrývala jednu lež druhou, nicméně to bylo účinné. A proti lhářům a podvodníkům platí pouze lži a podvody.
Beze slova věděli, jak zní další plán. Nastoupili na plošinu k nádobám s tekutinou. Dívka zapnula klesání. Pohyblivá plošina sebou sice začala divoce škubat a většina vody se rozlila. To však nevadilo, protože již klesali tam, kde chtěli vytvořit tunel. Když se plošina zastavila na dně, oba na okamžik pohlédli vzhůru k purpurové obloze, poté začali vylévat i zbytek vody. Bez jakéhokoliv hluku se jim tvořil tunel v zemi. Oba úpěnlivě doufali, že to bude stačit.
"Jde to nějak snadno, na to, že to děláme zrovna my dva," zamumlal Cassiller a spokojeně sledoval tvořící se cestu. Všimla si však, že se dívka mračí jako bouřkový mrak. Zadíval se na ní s otázkou v očích.
"To je prostor sotva na plazení!" namítla.
"To vydržíme. Zase tak daleko to není. Vždyť už jsi dělala i nebezpečnější věci! Ber to tak, že zde alespoň nemůžeš spadnout. Zbývající nádobku na rozpuštění podlahy věznice vezmu já, v tom není žádný problém."
Dívka na něj pohlédla s omluvným výrazem. "Myslím, že jsem ještě nepřiznala, že trpím klaustrofobií…"
Cassiller převrátil oči. "Ne, myslím, že ne." Poté se však povzbudivě usmál. "Neboj, já jsem zde s tebou. A kdyby ti to nestačilo, vzpomeň si, proto koho to děláš. Arimer tě miluje a navždy bude."
"Já vím," odvětila dívka a zhluboka se nadechla. Bylo načase překonat svou největší hrůzu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 18. května 2014 v 21:17 | Reagovat

Héééj, to znám :D V dobrý vůli si pustím něco inspirujícího a skončím spíš u toho než u psaní xD
Cassilier je sympaťák. Moc se mi líbí rozhovor mezi ním a mistrem, celkově se mi tu líbí dialogy, v kapitole, baví mě je číst :) Jenom...Kdyby byla každý přímá řeč na vlastním řádku, bylo by to asi lepší. Trochu jsem se ztrácela.

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. května 2014 v 7:13 | Reagovat

[1]: Ne, ne, ty jsi to špatně pochopila. Casiller je Mistr. Myšleno jako Mistr Osudového ostří/Osudových hvězd, což jsou vlastně deskové hry na stejném principu, které v této povídce hrají velkou roli. Nechápu, jak sis mohla myslet, že jsou to dvě osoby. Jen jsem nechtěla opakovat slova.
A když jsem si pouštěla ten rozhovor se Scorpions- to ani nebylo za účelem inspirace. Spíše odpočinku. Ale už mi nějak nedošlo, že když budu hodinu poslouchat anglicky mluvící lidi a pak ještě anglickou hudbu, trochu mi to vleze na mozek...

3 Callia Callia | Web | 20. května 2014 v 17:54 | Reagovat

To byla krásná kapitola. :D Zvláště se mi líbil ten konec.. :3 Ta věta: Bylo načase překonat svou největší hrůzu…  Zní strašně zvláštně.. Tak nějak mě to povzbudilo :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. května 2014 v 20:25 | Reagovat

[3]: Děkuji hrozně moc. Jsem ráda, že se ti kapitola líbila. A také za to, že tě povzbudilo něco, co jsem napsala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama