Osamělé noci- kapitola 7.

17. května 2014 v 14:11 | Karis |  Osamělélé noci
Dnes jsem dostala nějak zimní náladu (možná bych měla přestat pořád dokola poslouchat A winter´s tale od Smokie a Lonely nights od Scorpions, pak by mě to možná i přešlo...), takže jsem se rozhodla sepsat další kapitolu Osamělých nocí, sedmou. Za tuto kapitolu, zvláště za ten konec, mě většina z vás asi bude chtít zabít, takže pokud nemáte nějak morbidní náladu jako například já, protože jsem opět nemocná, raději to ani nečtěte. Přesto doufám, že se to alespoň někomu zalíbí. Budu ráda za každý upřímný názor, kritika je zde vítaná.
Kapitola 7.
Alexander
Ohlížel jsem se tak dlouho, dokud mi zcela nezmizela z očí. Stále jsem si přehrával naší poslední chvíli. Proč jsem jí neřekl, co k ní skutečně cítím? Že se jedná o velice hluboký pocit, myslím, že ho nazvala láska? Protože když jsme se loučili, došlo mi to. Nejen, že jí miluji nyní. Miloval jsem jí od okamžiku, kdy jsem jí poprvé spatřil. Jako by mé podvědomí vědělo, že spolu jednou zažijeme něco takového.
Zadržel jsem slzy, které se mi tlačily do očí, a zabalil se hlouběji do loveckého oděvu. Přestože nebyl přímo její, byla to jediná věc, která mě s ní ještě spojovala. Poznal jsem, že se Julian stal jejím přítelem. Ta bunda byla jeho. Přitiskl jsem se k ní, a představoval si to nádherné teplo, které vycházelo z jejího těla. V tom okamžiku mi něco došlo- prodal bych i svou duši za to, abych jí mohl ještě jednou spatřit. Neviděli jsme se několik minut, a už se mi po ní stýská.
Mé tělo mě přestávalo poslouchat. Možná bylo dobře, že jsem se propadal do spánku. Alespoň mě nebudou stále pronásledovat zoufalé myšlenky. Doufal jsem, že fáze mého spaní bude dostatečně hluboká, aby se mi nezdály žádné sny. Natož noční můry. Přesto jsem však musel vědět poslední věc.
"Jak dlouho potrvá, než dorazíme do Tertutu? Prosím, mám právo to vědět," požádal jsem jednoho ze strážců sedícího poblíž mě.
Zamyslel se. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli váhá, jestli mi to vůbec může říct, nebo vyhodnocuje odpověď na mou otázku, ale trvalo mu to poměrně dlouho. Já jsem vydával veškerou energii, abych nechal oči otevřené. "Bez sebemenších komplikací by to mělo být něco kolem dvou nebo tří dnů." Přikývl jsem a pokusil se smířit s myšlenkou, že se mé poslední přání nikdy nevyplní. Bylo to však nesmírně těžké.
"Chce se ti spát?" zeptal se mě. Ta otázka mě tolik vyvedla z míry, že mi chvíli trvalo, než jsem odpověděl.
"A-ano," odvětil jsem nakonec. Raději jsem se rozhodl neptat, proč ho to zajímá. S těmito muži nebylo správné si zahrávat, jak jsem pochopil. Jak se ukázalo, o okamžik později mi na to odpověděl sám.
"Nepřemáhej se. Opři se o mě, já zajistím, abys nespadl. Jsi cenný náklad. A myslím, že by nebylo vhodné, abys dorazil v takovém stavu." Se zaťatými zuby jsem přikývl. Dávno jsem pochopil, že pro ně nejsem více než zboží. Na druhou stranu, alespoň ke mně necítili nenávist.
"Přesto děkuji," odpověděl jsem popravdě. I když to bylo pouze proto, abych se trochu uzdravil, přesto jsem mu musel být vděčný, že mi dá šanci si odpočinout.
"Za to neděkuj. Mám na tebe ale poslední otázku- kolik jsi toho slyšel z rozhovoru v jeskyni?"
Zaváhal jsem. Stejně nemělo smysl lhát. Jednak by to vyšlo najevo, jednak nebylo proč. Odpověď, která byla pravdivá, se mi stejně zdála jako nejuspokojivější. "Zhruba všechno. Kromě menších detailů. Například jsem nepochopil, proč jste si Yasminettu nevzali prostě násilím."
"Ona je v rukou Lovců. Jen tak by jí nevydali. Za tebe bude stejně mnohem větší odměna, průvodce." Ušklíbl se. Přikývl jsem na porozuměnou. Zavřel jsem oči a cítil, jak se propadám do jiného světa. Můj předposlední dojem byl, že jsem se o něco opřel. O tertutského strážce. Respektive mě on na sebe položil.
A ten poslední? Netušil jsem, jestli patřil ještě do světa živých, či již do snové říše, ale jasně jsem viděl jednu tvář. Bělostnou, jako by byla vytesána z mramoru. Byla lemována rozčepýřenými černými vlasy, všelijak dlouhými- vzadu až po lopatky, vpředu po ramena, vlajícími v zimním vichru. Ztratil jsem se v jejích uhrančivých černých očích. Její rty mi zase připomněly náš polibek. Bylo to, jako by stála přímo přede mnou. Tak jasný ten obraz byl. Zanedlouho se však začal vytrácet a já jsem konečně usnul oním vytouženým hlubokým spánkem.
Když jsem se probudil, poznal jsem, že jsme již urazili značnou část cesty. Ledová krajina totiž není tak jednotvárná, jak si všichni myslí. A jak jsem jí ještě před nedávnem vnímal já. Rozeznával jsem skalnaté výčnělky, kolem kterých jsme projížděli…kdy vlastně? Zdálo se to tak dávno. Tehdy ještě existovala naděje.
Zamrkal jsem, abych podobné myšlenky zahnal. Voják si toho však všiml. Pohlédl na mě s kamenným výrazem. Zapojil jsem do toho veškerou sílu, ale sedl si. Nechtěl jsem se ho dotýkat déle, než bylo nutné. Prudce se mi však zatočila hlava, a svět přede mnou na okamžik ztratil barvy. Zbyla jen temnota.
"Kolik času uběhlo, mezitím, co jsem spal?" zeptal jsem se a cítil, jak mě vlastní hlas opět zrazuje. Kolísal tak, že jsem si ani nebyl jistý, jestli mi strážce rozuměl. Očividně však ano.
"Jako by na tom záleželo. Sotva …" zarazil se. Ignoroval jsem bolest a prudce se otočil jeho směrem. Něco upřeně pozoroval. Zatajil jsem dech a následoval jeho pohled. A nedokázal potlačit výkřik. Ostatní vojáci na mě udiveně pohlédli.
"Sotva asi den a přišla první bouře. Sakra!" zaklel ten, který se mnou komunikoval.
"Klid, nevzrušujme se! Podívejte, jak je daleko. Než přijde, může to trvat i jeden den!" zasmál se další vojín s lehkostí v hlase. Nikdo se však k němu nepřidal. Proč, to jsem pochopil ve stejný okamžik, jako to bylo řečeno.
"Jenže my nemáme úkryt. Ten nejbližší vhodný je asi dva dny cesty. To nestihneme ani za plné rychlosti. Lovecká jeskyně není dostačující. Chtělo by to nějakou podzemní…"
Došlo mi to. Takové místo existovalo. Dokonce bychom to možná stihli. Jednalo se o dostačující kryt. Problém byl ten, že se jednalo o stejnou noru, jako vodíme uprchlíky. O tu, kam jsme se schovali s Yasminettou.
Nešlo o to, že bych se bál, že by tam nyní někdo byl. Nikdy nevodíme další uprchlíky, když víme, že ti předchozí mohou být ještě na cestě. Vždy jsme čekali až několik týdnů. Nebo že bych se tam nechtěl vrátit kvůli tomu, že se jednalo o místo, kde jsme ještě byli spolu, právě naopak. Chtěl bych ty chvíle prožít znovu. Ale nemohl jsem prozradit přímo těmto mužům tak dobře utajovanou jedinou naději tertutského obyvatelstva.
Nemohl jsem s rozhodnutím čekat. Muselo se odehrát tady a teď. Totiž, stihli bychom to pouze za podmínky, že bychom vyrazili okamžitě. Dlouze jsem zaváhal. Nechtělo se mi zmařit tolik životů, i když to byli mí nepřátelé. Na vlastním mi již nezáleželo, protože jí stejně již nikdy neuvidím. Na druhou stranu, když se nechám pohřbít sněhem spolu s nimi, zachráním tak celý zbývající Tertut. Protože Yasminettě se to možná povede. Alespoň jsem v to doufal.
Ocenil bych, kdybych se o tom mohl s někým poradit, ale vojínům jsem to pochopitelně říct nemohl. A ona zde zkrátka nebyla. Proto bylo rozhodnuto. Dnes zemřu. Sice mi nebude dělat žádné potěšení, vidět se zmítat v bolestech i je, ovšem to bylo nevyhnutelné. Proto jsem mlčel.
V okamžiku, kdy jsem došel ke konečnému rozhodnutí, jsem však ucítil ostré dloubnutí na svém boku. Pohlédl jsem na nepochybně nabitou pušku a poté na strážce, který jí držel. Byl to ten, který se mnou jako jediný otevřeně mluvil. Nejspíš musel mít nesmírnou trpělivost, že mě ještě nezabil. "Ptal jsem se tě, jestli nemáš nějaký plán. Spíše jaký je, protože ty ho máš vždy." Teprve nyní jsem zaregistroval, že sáně zastavily.
Zavrtěl jsem hlavou. "Omlouvám se. Zavzpomínal jsem se." Zhluboka jsem se nadechl. Další slova byla nezvratná. "Angorkám žel, já žádný plán nemám. Opravdu. Jsem na Ledových pláních poprvé."
"Nelži," zavrčel a divoce máchl zbraní. Kupodivu mě neuhodil. "Své lidi musíte někam ukrývat. A hned u Hraničních skal to nebude."
Semknul jsem rty a pokusil se z toho vybruslit. "Ano. Máte pravdu. Ale je to odsud příliš daleko. Za den to nestihneme."
"Jak moc daleko?"
"Asi dva, možná dva a půl dne."
"Na saních?"
"Na saních. Pěšky to je pochopitelně více," přisvědčil jsem. K mému úžasu nad tím pouze mávl rukou, přestože mi vůbec neseděly vzdálenosti, které jsem mu nalhal. A nebyla tak úplná pravda, že úkryt je daleko od jeskyní. Dělá to jen několik hodin. Které však nemáme. Přesto jsem to zkusil navrhnout.
"A když si pospíšíme, nestihneme to k Hraničním skalám? Tak bychom se snad někde schovali…"
Vojín zašmutile přikývl. "Tam bychom to možná stihli. Ale nemáme čas hledat úkryt."
"A nezkusíme to alespoň?"
Udiveně na mě pohlédl. "Je ti jasné, že smrt mezi sněhovými vločkami by pro tebe byla příjemnější, než to, co tě čeká v Tertutu?"
Nyní jsem se podivil zase já. Říkal přece, že mu je jedno, jestli zemřu. Jde mu jen o peníze. To jsem však nahlas neřekl. "Ano, já vím," přisvědčil jsem místo toho.
"Takže?"
Zhluboka jsem se nadechl. Nechtěl jsem to přiznat, protože jsem věděl, že se mi budou minimálně vysmívat. Také jsem nechtěl působit zbytečně naivně, což byl protiklad toho, co jsem právě cítil. Přesto jsem však musel prozradit pravdu. "Nikdo nemá zbytečně umírat. Nepřeji si to, ani přesto, že jsme nepřátelé." Několik mužů se
"Jedeme! Stejně jsou jeskyně blíž, než ten druhý cíl. A je blbost tady zůstat!" zavelel jeden z nich a saně se rozjely. Tak rychle, až mi ostrý vítr ošlehával tvář. Takovou rychlostí jsem ještě nikdy nejel. Sice to příliš neprospělo mému zdraví, ale byl jsem rád, že to zastavilo i proud mých zmatených myšlenek. Byl jsem zde jen já, vichr a zima. Její tváře v mysli jsem se však stále nezbavil.
Stále jsem pozoroval blížící se bouři. Jednalo se o obrovský, modrošedý mrak, který se za námi hnal, jakoby nás snad pronásledoval. Byl tak velký, že bych se nedivil, kdyby zakrýval polovinu plání. Pověstná ledová bouře však ještě nenastala, to jsem poznal. Toto byla jen předzvěst. Sníh se divoce vlnil, ale pochybuji, že kdybychom se nyní ocitli přímo ve středu, nějak by nám to ublížilo. Vyprávěli mi však, že to může zesílit znenadání.
Uháněli jsme dále a já jsem přestával sledovat míle, které zůstali za námi. V tom okamžiku mi něco došlo. S obrovskou námahou jsem se otočil na vojína.
"Nějaká otázka?" zeptal se. Z jeho hlasu jsem vycítil podrážděnost. Nedivil jsem se mu.
"Vlastně ano. Mohu?" odvětil jsem a cítil, jak mi vítr bere slova z úst. On mě však slyšel, protože pokrčil rameny. "Nebudou v jeskyních nasazeny další stráže?"
"No, to budou," pravil. Proti své vůli jsem se otřásl.
"Nemohou nám nějak pomoct?"
"To nemohou. V tomto počasí asi těžko fungují naše komunikační přístroje. Kromě toho, jak asi?"
"To já netuším," zamumlal jsem se sklopenou hlavou. "Omlouvám se."
"Ale zeptal ses správně," řekl a pokývl. "Většina vězňů se ptá na takové zbytečnosti, jestli by mohli mít ještě poslední přání, nebo nás prosí o odpuštění, a takové věci. Vlastně, když už spolu mluvíme, chci něco vědět."
"Já to chápu. Jenže mé poslední přání se v podstatě už splnilo a udělal jsem tolik věcí proti zákonu, že byste mi to nemohli odpustit, ani kdybyste chtěli. Co si přejete vědět?"
"Ty jsi chtěl vidět tu holku?" přikývl jsem. Pokračoval. "No, všiml jsem si, že když jsem se tě zeptal na plán, odpověděl jsi: , Angorkám žel, já žádný plán nemám. ´ A toho jsem si nevšiml poprvé."
"Ano, přisvědčil jsem. "Opravdu ho nemám."
"To ti věřím," přiznal. "Ale o to nejde- ty jsi angoran?"
V duchu jsem si vynadal. "Ano. Mezi obyvateli Tertutu existují různá náboženství. Máme pouze společnou rasu. Já osobně uctívám nebeské kočky- říká se jim angorky. Je to…"
"Já vím, co to je," přerušil mě. "Já jsem totiž také angoran. Jako většina suanů."
Zalapal jsem po dechu, až mi do plic vnikl mrazivý vzduch. Rozkašlal jsem se. Několikrát mi praštil do zad tak silně, až jsem měl pocit, že mi odchází dech.
"Jen mě to zajímalo. Vždycky jsem si myslel, že jste všichni agamité."
"Agamismus je sprostá sekta! Vyžívají se v bolesti a utrpení jiných. Libují si ve vlastní nadřazenosti. A to i mezi sebou. Přičemž je muž vždy více než žena a dospělí více než děti. To je vše, co o nich vím, ale v Tertutu je málo lidí, kteří mezi ně doopravdy patří. Naše rodina mezi ně nepatří. Agamité by průvodce nikdy nedělali."
"Buď klidný. Mám ti věřit, přestože jediní z vás, koho jsem kdy potkal, agamité vážně byli? Tím pádem jim pomáháš. Takže mezi ně patříš. Protože mezi sebou si za splnění jistých strašlivých úkolů tito lidé pomáhat mohou. Je to pochopitelně vždy obrovská cena, ale oni jí platí." V jeho hlase jsem zaslechl trpkost. Tak toto byla ta věc, kterou proti mně osobně měl!
"Já pomáhám každému. Bez ohledu na náboženství. Pokud zaplatí…není problém. Prosím, jak vám mám dosvědčit, že jsem angoran?"
"Jako agamit se nechováš," přisvědčil. "Myslím, že jsi to dokázal v hodně situacích. Ta holka…agamitka byla?"
Zarazil jsem se. To jsem netušil. Nikdy jsem se jí na to neptal. U některých jde náboženství poznat okamžitě, ale u některých opravdu ne. Než jsem však stihl cokoliv říct, přerušil mě jiný vojín. "Jasně, že byla. Všichni Tertuťané jsou agamité."
"Ten kluk je angoran," namítl před nedávnem se mnou mluvící strážce.
Druhý strážce se zamyslel. "Je to možné?"
"Všichni z Tertutu nejsme agamité. Jen někteří. Ale já nevím, jaké náboženství vyznávala Yaminetta. Omlouvám se." Skaliska se stále přibližovala. Byla obrovská šance, že to stihneme…
Zrovna, když vojín otevřel ústa, aby odpověděl, a já jsem si pomyslel, že existuje naděje, nebesa se rozhodla být ironická, a spustila sníh. Nejednalo se však o sněhové vločky, ale ledové krystalky, které se mi okamžitě začaly zařezávat do kůže. Okolí začala zahlcovat hustá mlha. Odehrávalo se to příliš rychle. S každým mrknutím oka se ochlazovalo.
Začala mi zase být zima. Lovecká bunda již nestačila. Byl jsem si vědom, že má horečka stoupá. Cítil jsem každý kousek kůže, který mi odloupl mráz. Sáně stále uháněly, ale věděl jsem, že ani husky za chvíli nebudou mít sílu. Vzduch kolem nás začínal vířit a já jsem se křečovitě chytil kusu dřeva. Přesto jsem cítil jeho tah. Hrozivý mrak potemněl, a já jsem si pomyslel, že tak to má nejspíš být.
Když jsem tam tak seděl, a zima trhala na kousky nejen mé tělo, ale i duši, v hlasitém křiku sebe i ostatních jsem si uvědomil, že tak to má být. To já jsem si vybral zemřít. Tehdy jsem opět spatřil tu překrásnou tvář a uvědomil si, že ztrácím vědomí. Svět kolem mě se nadále točil a převracel…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 17. května 2014 v 15:54 | Reagovat

Co to..?! :OOOO úžasná kapitola i když ten konec ... :/ určitě to dopadne nějak dobře že jo?

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 17. května 2014 v 16:11 | Reagovat

[1]: No...myslím, že mohu prozradit, že chystám i další kapitoly Osamělých nocí, bude jich asi kolem patnácti, možná dvaceti. A děkuji ti moc....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama