Červen 2014

Hvězdné míle- kapitola 5.

1. června 2014 v 12:58 | Karina.98 |  Hvězdné míle
Po delší době přicházím s novou kapitolou, tentokrát Hvězdných mílí. Snad se bude někomu líbit.
Další z těch písní, kromě American idiot a Fly away from here, ktrerými jsem se v této kapitole také inspirovala, bylo Humanity od Scorpions. To jde jasně vidět na tom rozhovoru o bezejmenných číslech.
Vlastně je to jeden velký dialog o hrůzách jejich města, které jsou vlastně inspirovány naším světem. Na konci se to hodně zvrtne v klasické vesmírné sci-fi, tak doufám, že budu v příštích kapitolách Star wars kopírovat jen trochu :-). Ale když ono to je tak nádherný příběh! Nemůžu si pomoct!
Budu ráda za každý upřímný názor...

5. kapitola
Trojice se procházela městem. Dieter zápasil s pramínky tmavé paruky, která mu spadala do očí. Ingiena se musela usmívat, ale ona na tom nebyla o moc lépe. Měla na sobě neforemné šedé a pytlovité oblečení, aby nevynikala její dokonalá postava. Na hlavě měla cosi, co se ani nedalo nazvat falešnými vlasy. Kaštanová afro hříva vážila více, než by se mohlo zdát.
"Mám pocit, že takto vzbuzujeme více pozornosti, než kdybychom šli jako senátoři," zavrčel Dieter a ušklíbl se. Obě dívky jen přikývly a mlčely. "Sluší ti to," popíchl poté Ingienu.
"Děkuji," zamumlala senátorka a sklonila hlavu. Dieter se na ní zkoumavě zadíval.
"Co se stalo?" zeptal se. Dívka netušila, kdy tyto slova od něj slyšela naposledy. Přesto však byla nucena odpovědět opak toho, co se jí honilo hlavou.
"Nic se neděje, děkuji za optání. Nechala jsem se polapit zbytečným přemýšlením."
Dieter pozvedl obočí. Došla mu slova. Dlouho mu trvalo, než je opět nalezl. "Ingieno…nemusíš nic z toho říkat. I kdyby někoho napadlo náš zrovna v tuto chvíli odposlouchávat, stejně nás nestihne chytit, než odletíme."
"Moment…" přerušila ho jeho sestra. "Odposlouchávat?!"
"Ano," přikývl Dieter a cítil se zahanbeně. "To je jedna z těch věcí, které ti musím říct. Kvůli strachu o vzpouru zkrátka…"
"Odposloucháváte lidi?" Sionellia ohrnula horní ret. "Narušujete jejich soukromí?"
"Já vím, je to sprosté," přisvědčil. "Ale potřebujeme vědět, co se děje a o čem lidé komunikují."
"Abyste je případně mohli popravit," dodala jeho sestra. "Chápu."
"Sio…" povzdechl si Dieter. "Toto město jinak zkrátka nefunguje!"
"Fungovalo by, kdyby někdo s těmito nesmysly nezačal," zavrčela. "Já tomu prostě nemůžu uvěřit! Můj bratr prostě otupuje lidi, aby byli poslušnější! Co se ještě dozvím? Že jim čteš myšlenky? Nebo je dokonce ovlivňuješ?"
"Samozřejmě, že je ovlivňuji. V tom to celé spočívá."
"A do jisté míry i čte," dodala Ingiena a nevesele se ušklíbla. Dieter po ní střelil vyčítavým pohledem.
"Požaduji vysvětlení," zavrčela Sionellia a založila si paže na prsa.
"Telepatie," zašeptal. "Občas čteme myšlenky podezřelých pomocí telepatie. Ovlivňování je pak pácháno Pembunutiem, televizními pořady, názory, které by měli všichni mít…a reklamami."
"Ty myslíš ty obří tabule, které se nacházejí ve vedlejším městském bloku?" ujasňovala si jeho sestra.
Vůdce zašmutile přikývl. "Půjdeme tamtudy. Až je uvidíme, vysvětlím ti je."
"Telepatie?" pokračovala ve vyptávání Sionellia. "Myslela jsem, že je zakázaná a považována za čarodějnictví!"
"Pro obyčejné lidi," přisvědčil.
"Takže ty o sobě tvrdíš, že jsi lepší, než například já?"
"Ano," přiznal a sklopil oči. "Ale nemyslím si to."
Sionellia se zamyslela. "Jistě. Mohu mít poslední dotaz?"
"Prosím," pokynul jí.
"Jak se vůbec stalo, že jsi Vůdcem…toho všeho?"
Ingiena Dietera soucitně pohladila po rameni. Dobře si pamatovala na chvíli, kdy se ho na to samé zeptala ona. Bylo tomu tak dávno…Vůdce si skousl spodní ret.
"Nebyl jsem první," pustil se do vysvětlování. "Oni pouze využili mé slabosti, když jsem si myslel, že jsi zemřela. Nepřerušuj mě, prosím. Že jsi odešla z tohoto světa spolu s rodiči, jsem se dozvěděl už jako malý. Ale teprve v náctiletém věku jsem si to přiznal. Byl jsem tehdy značně zoufalý. Oni chtěli peníze, já jsem chtěl jen místo, kam mohu patřit. Jenže jsem se tím nechal příliš unést…a vzniklo to, co vidíš před sebou."
"To všechno kvůli mně?" zašeptala Vůdcova sestra. "Proč sis vlastně myslel, že jsem mrtvá?"
"Řekli mi to," zamumlal a setře slzu kanoucí po tváři. "A já jsem jim uvěřil. Slehla se po tobě zem."
"Takže…jistě! Stvořit tě Vůdcem byl jejich plán od samého začátku!"
"Myslím, že ano. Jenže už to nešlo vzít zpět."
"Ale ano!" usmála se dívka. "Vždyť si to právě udělal! A proč si tedy říkal, že jsi nevěděl, že máš sestru?"
I Dieter se usmál. Jeho tvář však ihned poté zase zvážněla. "Zapomněl jsem na tebe. Vím, že to zní hloupě, ale oni mě naučili blokovat své vzpomínky, ,zbytečné´myšlenky i emoce. Zkrátka jsem začal věřit tomu, že jsi nikdy neexistovala. Na vše jsem si vzpomněl až s tím rodokmenem."
"Já ti věřím," pravila. "Sama jsem zažila, co vaše prostředky dokážou. Ale stále mi nedává smysl jedna věc…"
"Říkal jsem ti, že ti většinu věcí povím na lodi," odvětil. "Tady to není příliš bezpečné."
"O to nejde," mávla nad tím Sionellia rukou. "Ale jak nás chceš do té lodi propašovat?"
"Nebudeme se tam vloupávat," vysvětloval. "Piloti…jsou jiní. Oni nejsou pod vlivem Pembunutia, protože potřebují čisté myšlení. Jak je držíme od vzpoury, pochopíš, až tam dorazíme. Ale líbit se ti to nebude."
"Horší to být nemůže," pravila dívka. "Nemůžu tomu uvěřit. Myslíš, že se to opravdu děje?"
"Není to sen," přisvědčil zrovna ve chvíli, kdy procházeli těžkými kovovými dveřmi do dalšího sektoru města. Jednalo se o ten, o kterém předtím mluvil Sionelliin bratr.
Do očí jim okamžitě zablýskalo několik neonově zářících reklam. Všechny tři bytosti rychle zamrkaly, aby si přivykly. Sionellia zvědavě četla nápisy. Několikrát zde pod vlivem té drogy byla, ale moc si nepamatovala.
Organizace "Všichni žijeme v jednom městě!" Vstříc za lepší budoucností!
Buďte in s počítači, které myslí za vás!
Nemějte strach! Vůdci vás zbaví starostí! Stačí být věrný!
Chtějme mír! Nedělejme rozdíly!
"Nejsou některé dosti…extrémní?" ozvala se konstruktérka laserů.
"Jsou," přisvědčil Dieter. A o to právě jde. Zde jsou shromaždováni ti největší rebelové. Mimochodem, neměla jsi daleko k tomu, abychom tě sem přestěhovali. Tvé myšlenky byly…nebezpečné."
"Ty jsi tedy věděl, že existuji?!" nechápala Sionellia.
"Věděl," přisvědčil. "Ale nemohl jsem tušit, že jsi má sestra. Totiž, pro nás nemáte jména. Pouze pořadová čísla. Ty jsi byla 3-458 44-19 9 20 06-4. Myslím."
"3-458 44-19 9 20 06-3," opravila ho Iriena, než mohla Dieterova sestra nějak zareagovat.
"Jistě. Tři. Děkuji," odvětil.
"Pořadová čísla? Takže pro vás nejsme lidé?" podivila se Sionellia.
"Ne," přiznal její bratr. "Pouze bezejmenná čísla. Aby bylo snazší nic necítit."
"Co by se stalo, kdybyste osvobodili své emoce?" vyptávala se dívka nadále.
"Sama to vidíš," zasmál se Vůdce. "Porušili bychom plus mínus miliardu svých vlastních zákonů, našli svou léta ztracenou sestru a vydali se válčit do vesmíru."
"Tak počkat!" zarazila se dívka a Ingiena tlumeně zaúpěla nad hloupostí svého nadřízeného. "Válčit? Bojovat?"
"Ve vesmíru zuří jedna bitva za druhou. Ale to ti lépe vysvětlí piloti."
"Tak proto jsme potřebovali více Pembunutia než kdy jindy?"
"Bylo to nejlepší."
"Myslím, že tentokrát tě chápu, i když tvé rozhodnutí neschvaluji. Kdybychom se o tom dozvěděli, vypukla by naprostá panika."
"Přesně tak." Po těchto slovech se Dieter zdánlivě bezdůvodně rozesmál. Zmlkl, až když se po něm obyvatelé bloku zvědavě ohlíželi.
Jste proti nám? Nechcete být utopení ve vlastní beznaději? Tak buďte s námi! Hlásal jeden z plakátů vylepených na štítu domu. Sionellia nechápavě potřásla hlavou, když zjistila, co její bratr pozoruje.
"Vymývání mozků?"
"Kéž by. Podprahové vymývání mozků. Kdybychom to napsali přímo, něco jako Následujte Vůdce!, obyvatelé by začali pochybovat. I přes Pembunutium. Takto…je menší šance."
"Proč jsou zde reklamy i na domech?"
"Aby byli lépe viditelné," vysvětlil Dieter.
"Já se divím, že ještě nejsou po zemi."
"NIKDO se nedívá na zem," odvětil.
"A co nebe? Stejný případ?" Sionellia vtipkovala, dostala ovšem vážnou odpověď.
"Tam náhodou jsou. Ale jen od sedmi ráno do osmi večer. Nyní je jedenáct v noci. Víš, že až vyletíme, uvidíme hvězdy?"
"Ale ty jsou vidět i odsud!"
"Ne," zasmál se její bratr a pohlédl na svou sekretářku. Přikývla. "Všimla sis někdy, že se nemění? Kdyby to byly skutečné hvězdy…naše planeta se otáčí. Měnily by svou polohu. Toto je jen napodobenina. Nedělají to."
"To nejsou hvězdy?" zašeptala dívka. "Proč jste nám je schovali?"
"My jsme vám nechtěli schovat tolik sluncí," vysvětloval Vůdce. Ale museli jsme naše město něčím zastřešit, abychom mohli regulovat teplotu a tak podobně. Totiž, počasí tam nad krytem je bláznivé."
"Cože?"
"Narušili jsme atmosféru. Vypouštěli jsme příliš mnoho jedů."
"Chápu. Ale já jsem nezaregistrovala, kdy zmizel svět, a zavřeli jste nás do kopule!"
"I sebe, neboj. To jsi už byla pod vlivem Pembunutia. Prakticky jsme to udělali přes noc. A nalhali vám, že vzduch je jiný, protože se planeta jemně, opravdu jemňoulince odchýlila, že jsme to napravili a časem se to spraví. Až jste si zvykli, vydali jsme zprávu, že ve vzduchu už nic podivného není."
"Na to si pamatuji!" přisvědčila Sionellia. "Nevěřila jsem tomu. Ne úplně."
"Ale nemohla jsi pochybovat. Ale pravda je, že ta teorie má díry."
"Ta teorie se málem rozpadla," dodala senátorka.
"Jsme zde," pravil Dieter a všichni tři se zastavili. Stáli před nízkou, prostou, a jako obvykle kovovou budovou. Vůdce zaklepal na plechové dveře Ingieně dobře známým, ovšem málem zapomenutým signálem. Klep-klep- ťuk- plesk! Vyšel staře vypadající muž s dlouhými bílými vlasy.
"Co zde pohledáváte?" zeptal se. Hlas měl nízko položený, ale ne nepříjemný. Spíše svým způsobem uklidňující.
"Můžeme si promluvit uvnitř?" zeptal se Dieter a nervózně se ohlédl za sebe.
Muž se suše zasmál. "Toto je výcvikový tábor pro vesmírně piloty. Ne místo pro civilisty!"
"To jsem já, u všech angorek!" zavrčel Vůdce. Obě dívky poznaly, že je podrážděný. "Tahgnatiene, ty mě nepoznáváš? Bylo mi šestnáct, když jsem odešel. Prosím, pusť mě dovnitř!"
"Smůla. Neznám tě," odsekl muž a chtěl zabouchnout dveře. Zabránila mu v tom však Dieterova noha.
"Mé jméno začiní na ,d´. Má nynější funkce na ,v´. Nyní mám masku, ale mé vlasy jsou černé, mé oči tyrkysové. Sám jsi mě učil."
Hlídači dveří chvíli trvalo, než si to v hlavě poskládal. "To jsi….ty? A ty…tvé jméno začíná na ,i´?" Ukázal na Dieterovu sekretářku.
"Ano. Můžeme tedy dovnitř?" odpověděla Ingiena.
"Samozřejmě!" pravil muž a otevřel. "Kde se tu berete?" Očima zabloudil k Sionellie a nadechl se k další otázce.
"Co by?" usmál se Dieter. "Jdeme si zalétat. Totiž- Sio, toto je Tahgnatien, bývalý vesmírný pilot. Bohužel je na to již příliš starý, takže učí nováčky a udržuje komunikaci letících pilotů s planetou. A Tahgnatiene- toto je má sestra Sionellia."
"Nikdy ses nezmínil, že máš sourozence. A co má znamenat ta paruka?" Praštil Dietera po hlavě, až mu spadla.
"Au," zamumlal dotčeně a třel si temeno. "Já jsem také nevěděl, že mám sestru. Přišel jsem na to nedávno."
"A senátoři ti řekli, že s ní máš bojovat ve vesmíru?"
"Právě, že ne. Oni ani neví, že existuje. Proto ten směšný kostým?"
"Moment. Ty jsi porušil své vlastní zákony?"
"Co myslíš?" zasmál se Vůdce a stáhl falešné vlasy i z hlavy své družky. "Můžeme tedy letět?"
"Kdo všechno o tom ví?"
"Ty, já, Sia a Ingiena," odvětil Dieter a pokrčil rameny.
"Přísahám, že jestli doletíš živý, tak tě vlastnoručně zabiju," pobaveně konstatoval bývalý pilot a ukázal na model vážky, jak se lidově válečně lodi říkávalo, a také na nádobu plnou zvláštního mlhavého kouzla, které sloužilo jako palivo. "Na co čekáte?" dodal, když viděl, jak trojice ohromeně zkoumá štíhlé tělo letounu, od elegantního kokpitu, přes kulatá křídla, až po kormidelní dlouhý ocas. Díky tomu připomínal zmiňovaný hmyz. "Leťte. Hodně štěstí a málo volně poletujících asteroidů. A opovažte se nechat zasáhnout."