Červenec 2014

Hrana života- 10. kapitola

25. července 2014 v 12:00 | Karina |  Hrana života
Jak jsem možná již zmiňovala, jsem opět mimo domov, konkrétně u svého taťky. Nemám tušení, kdy přesně se vrátím, takže tento článek je opět předepsaný. Jedná se o další kapitolu Hrany života, desátou. Doufám, že se bude alespoň někomu líbit. budu ráda za jakoukoliv konstruktivní kritiku...
10. kapitola
Další šance
Leniara opatrně popadla první kus betonu, který se spolu se zeminou zřítil do propasti. Pokusila se ho vyprostit. Silně zatáhla. Když to nevyšlo, zakývala s úlomkem ze strany na stranu. Neposunul se ani o píď. Dívka do něj vztekle praštila pěstí. Vzápětí vyjekla bolestí. Na rameni jí přistála něčí dlaň.
"Víš, co každý hráč potřebuje?" ozval se hlas majitele. Tázavě na něj pohlédla, ještě stále poněkud nevrle. "Inteligenci, ale to je nad slunce jasné. Vyrovnanost. Mír v srdci. Trpělivost. Klid."
Senátorka si povzdechla. "Já vím. Omlouvám se. Musíme najít řešení."
"Jinou cestu než tuto nenajdete," zašeptala pěstitelka. Cassiller i Leniara souhlasně přikývli.
"Proto nějak musíme odstranit trosky, kamení a hlínu," pronesl Cassiller zamyšleně.
"Jedno řešení by zde bylo," promluvil i Arimer. Všichni na něj pohlédli, ačkoliv většině již začalo svítat. "Znovu vyrobím vodní žraloky." Ozval se všeobecný souhlas.
"To znamená další ztracený čas," uvědomila si senátorka o okamžik později a polkla několik kleteb. "Může být pozdě…"
"O důvod více, proč začít hned teď. Potřebuješ nějak pomoct?" Cassillerova poslední slova však zněla zastřeně. Bylo to téměř neznatelné, ale Leniaře to stejně neuniklo.
"Něco se děje?" zeptala se poplašeně. Mistr však jen s rozpačitým úsměvem zavrtěl hlavou.
"Ne, nic, omlouvám se. Neměl jsem v plánu tě vyděsit. Jen mi došlo, že jsem málem zemřel zbytečně. Nepočítal jsem s tím, že se to propadne. Kdybych to věděl, mohl jsem si ulehčit práci."
Leniara si dopřála chvíli času a probírala si jeho slova v hlavě. "Á…ty máš na mysli to nošení vody. Vždyť to by nedošlo snad nikomu!"
"Ale mohlo. Bylo by mnohem jednodušší přece prohloubit tunel z druhé strany. Ačkoliv by to bylo těžší v tom, že bych netušil, kde vyústí. Ale skoro bych se při tom nezabil."
"Na tom už nyní nezáleží," konejšila ho Leniara. Povšimla si, že se Arimer mezitím někam vytratil. Zhluboka se nadechla. Jakmile řekne první větu, již nebude úniku. "Mohla bych si s tebou promluvit? Víš, o samotě."
Mistr váhavě přikývl a spolu poodešli o kousek dále. "Povídej," pobídl ji.
Leniara si nervózně skousla spodní ret. "Jsi si jistý…že nám chceš pomáhat?"
Cassiller marně hledal za jejími slovy skrytý význam. "Nemám tušení, jak to myslíš, ale ano," odvětil nakonec.
"Víš…já bych potřebovala jistotu. Mám totiž strach, že je to všechno jen špinavá hra. Nastávají zoufalé časy. Já už nevím, kdo je můj přítel a kdo nepřítel…"
Mistr se začal smát. "Tak o toto jde. Leni, pokud ti tak mohu říkat, nevidím nejmenší důvod, proč bych ti měl nějak ublížit. Koneckonců, sama víš, že o peníze mi nejde. Je pravda, že ze začátku…" na okamžik se odmlčel.
"Ze začátku co?" podivila si dívka.
"Ze začátku jsem toto všechno viděl jen jako cestu k získání své lásky. Ale časem jsme se stali přáteli a…"
"Vím, že nikdy nelžeš, ale přesto mě něco nutí nedůvěřovat ti."
Cassiller se zarazil. Snažil se dát co nejméně najevo, jak ho to zranilo, ale věděl, že ho zrazuje pohled v očích. "Proč mi to všechno říkáš?" zašeptal.
Leniara na něj omluvně pohlédla a znovu si povzdechla. "Chtěla bych mít vážně jistotu. Můžeš prosím přísahat?"
"Ty po mě chceš přísahat, že vás zachráním?" opakoval nevěřícně.
"Ne," opravila. "Chci, aby ses o to alespoň pokusil.
"Leni," pravil ohromeně. "Ale to udělám i bez nějaké přísahy! Chtěl bych ti dokázat, že nejsem jen inteligentní robot. Já mám také city. Jak jsem již říkal, přece jsme přátelé!"
"Jenže tady nejde o mě," přiznala a sklopila hlavu. "Ale o Arimera. On si nezaslouží zemřít. Byl to první revolucionář po takové době…"
"A ty by sis přála, aby mu to vyšlo, že ano?" pochopil. Leniara zkroušeně přikývla.
"Myslíš, že pokud se takových lidí najde více…"
Cassiller však zoufale zavrtěl hlavou. "Jediné, co pro vás mohu udělat, je zachránit holý život. Arimerova vzpoura byla poslední. Až se vláda tohoto města někde usídlí…všechno začne nanovo."
"Takže v tobě můžu vidět přítele?" ukončila radši Leniara tuto debatu, protože hrozilo, že propadne naprostému zoufalství. Všechno je marné.
"Pokud ti to pomůže," pravil Mistr. "Přísahám na všechny svaté angorky, že udělám, co bude v mých silách, abych ti pomohl."
"Děkuji," zašeptala senátorka a objala ho. Cassiller se však nemohl ubránit depresivní myšlence, že jejich přátelství nejspíš není vzájemné. Možná bylo dobře, že ho donutila přísahat. Nechtěl, aby byla pouze další bytostí, jíž zklamal.
O několik desítek minut později již přišel Arimer a přinesl nádobu plnou tekutiny, která se zdánlivě jevila jako voda. Všichni přítomní však věděli, že se přeměna látky povedla.
"Další nádoby jsou v mé cele," pravil tiše a položil hliněnou mísu na betonovou podlahu. U posledních slov se však zadrhl, když zahlédl zamyšlený pohled senátorky. Zkoumavě se na ní zadíval. Chvíli trvalo, než si uvědomila, co po ní chce.
"Omlouvám se," vyhrkla. "Jen jsem váhala, jestli vás znovu zavřít do cel, či ne. Hlídači občas nahlédnou dovnitř…"
"To nám říkáš teprve nyní?" zareagoval Mistr. "Leni, vždy musíš mít rezervní plán!"
"Proč si u všech angorek myslíš, že jsem tak nervózní!" odsekla mu.
"Kdybys mi to řekla, na něco bychom přišli…" odvětil klidně. Zjemnil hlas. "Ale to nevadí. Pro příště se ale nemusíš bát, ano? Já být tebou bych je nejspíš zavřel. Co když budou zkoušet zámky?"
"To je pravda," přisvědčila dívka. "Omlouvám se…" Podala klíče náhodnému vězni. "Je velká šance, že tvou celu otevírat nebudou. Zamkni nás, a pak i všechny ostatní. Klíče dobře ukryj. Ve svém pokoji se zavři a snaž se na sebe nepoutat pozornost, pokud přijdou. Souhlasíš?" Plavovlasý muž, zatčený za pašování kvalitní bavlny do Costly Mahalu, přikývl a začal plnit pobídky, které pochopil jako rozkazy.
Leniaře se mihlo hlavou, že nyní by se hodilo mnohonásobně dříve než kdysi, kdyby šly cely odemykat a zamykat zevnitř. Proti tomu nicméně byly pojištěny tlačítkem nacházejícím se příliš daleko od mříží, které se muselo stisknout a během pěti sekund zasunout klíč do zámku. To neměl pašerák nejmenší šanci stihnout.
Přistoupila k Arimerovi a pevně ho objala. "Původně jsem sem vlastně přišla, abych se s tebou rozloučila. Jestli to nevyjde…chci, abys věděl, že…že tě stále miluji. Milovala jsem tě vždy. Stále budeš v mém srdci. Nezáleží na minulosti, ani na budoucnosti. Jsi jedna z mála bytostí, která má ještě v dnešním zkaženém světě správné myšlení." Pevně se k němu přitiskla, tudíž ani neviděla slzu dojetí, která mu skanula po tváři. Předtím, než se odebral do své místnosti, vtiskl jí krátký polibek. Přímo na rty. Hřejivý jako letní slunce. Dívka chvíli zůstala omráčené stát, ale rozum jí brzy pobídl k rychlému konání. Zakázala si na něco ohledně jejích citů k tomuto vězni myslet.
Předtím, než pověřený zamknul cely pěstitelky a Arimera, Leniara donesla několik dalších nádob plných vodních žraloků. Nastal čas se dát do práce. Mezitím, co kapky "vody" probourávaly cestu, se Leniaře svíralo hrdlo panikou. Co když se tunel znovu sesype, tentokrát nenávratně? Nebo dorazí na konec a zjistí, že už je pozdě? Aby se nerozplakala, zamaskovala ten sžíravý pocit logickou otázkou.
"Co když si stráže všimnou, že je v zemi obrovská díra?" Všichni přítomní na ní pohledli.
"Mám to!" zajásala pěstitelka. Zkrátka jí přikryjeme. Rukama začala prohrabávat několik věcí, které měla naskládané v rohu pokoje. Nakonec vytáhla obrovskou plachtu. Jeden konec podala senátorce. V zámku něco zachrastilo. Nyní již nebylo úniku.
Obě překryly díru plachtou. Žena poté vytáhla několik knih a zdánlivě ledabyle s nimi přichytila okraje. Poté si na jeden rok, který nepokrýval jámu, sedla. "Takto to udělám, pokud přijdou. Budu předstírat, že jsem na té plachtě před chvílí ležela," vysvětlila. Dívka uznale přikývla.
"Přikryjte to hned, jak vlezeme dovnitř," pravila a plachtu odhodila bokem. Zhluboka se nadechla a vklouzla do díry, již vytvořené vodními žraloky. Pevně se modlila, aby opět měli takové štěstí. Když se začala plazit, slyšela, jak Cassiller vlezl za ní. Cesta zatím vypadala průchodná. Náhle svět pokryla temnota. Sluneční paprsky zastavila pokrývka.
"Tolik věcí, co se může pokazit…" zavrčela si Leniara víceméně pro sebe.
"To budeme řešit, až se to stane," odvětil jí přesto Mistr.
"Říkáš , ne jestli…" podotkla senátorka.
"Sama jsi říkala, že když se my dva spojíme, všechno je v háji," nervózně se zasmál.
Leniara neodpověděla. Neslyšně pohybovala rty v modlitbách. Tma jí sužovala. Tolik toužila spatřit světlo. Když se to konečně vyplnilo, cesta k její radosti protentokrát nevedla kolmo vzhůru. Vyplazila se ven a vzhlédla k purpurové obloze. Vypadalo to na podvečer. Po nebesích se líně proháněly mračna snad všech odstínů. Dnes však nebyl čas obdivovat tu nádheru. Stejně jí ve výhledu stínilo obrovské, téměř nefunkční vznášedlo.
"Rychle!" zavelela a popadla Mistra na paži. Společně nasedli na přístroj.
"připomeň mi," pravil a párkrát se zhluboka nadechl. "Abych se už s tebou nikdy nezapojoval do žádných pohybových aktivit." Leniara se trochu nesměle usmála.
"Snažím se pouze o to samé jako ty. Zachránit nám život," pravila. "Víš, všechno se nedá vyřešit partií Osudových hvězd nebo Osudového ostří…"
"Souhlasím. Ačkoliv jsem před tím vším tvrdil pravý opak."
"Kde ses vůbec naučil tak úžasně hrát?" zeptala se, jen aby řeč nestála.
"Na to samé bych se mohl zeptat já tebe," odvětil téměř bez přemýšlení. "Já jsem se nestal senátorem. Ta hra je celý můj život."
"Hrál jsi i s ní?" zeptala se opatrně. Snad poprvé se vyhnul jejímu pohledu.
"Ne," zašeptal téměř neslyšně. "To, co ti teď povím, jsem neřekl ještě nikdy nikomu. Vztah mezi mnou a Ermiellou nikdy nebyl ideální. Totiž, nikdy jsem nehrál ty hry jen tak."
"Můžeš mi to více objasnit?" vyptávala se dívka zvídavě.
"Když jsem již začal, není důvod, proč bych neměl. Vždy to bylo o něco- peníze, osobní majetek…nebo život."
"Tak počkej- o co přesně hraješ ten náš turnaj?"
"O život," zašeptal.
"A když prohraješ?"
"Zemřu."
"Tak počkej- říkal jsi…."
"Lhal jsem."
"Proč?" Vznášedlo se divoce zakývalo, ale letělo dále vzhůru.
"Nebyl jsem připraven." Sklonil hlavu. Leniara k němu přistoupila a něžně ho pohladila po paži. Cassiller se zhluboka nadechl a se slzami v očích, které se snažil skrýt, pokračoval.
"Ermiella při našem posledním setkání povídala, že jestli ještě jednou ohrozím svůj život…s naším vztahem je konec. Vím, že jí nedokážu lhát. Až se za ní vrátím, povím jí to. Ale nechci jí zničit. Vím, že s naším oddělením se jednou vyrovná. Nicméně má smrt…by jí zničila. Bojím se, že by udělala nějakou neuváženou hloupost. Něco na způsob sebevraždy. Nebo by se chtěla pomstít tobě."
"Nemysli na to." Leniara se sebe vymáčkla planý povzbudivý úsměv. "Protože si neumím představit selhání našeho plánu."
"Ani nevíš, jak snadno by mohlo nastat…" zašeptal. "Ale zatím je vše v pořádku. Sama jsi to Arimerovi řekla. Nemysleme na minulost ani na budoucnost. Žijme pro dnešek." S těmito slovy vpadli do místnosti plné politiků. Přes celý pokoj zazněla jediná Leniařina věta.
"Svým senátorským jménem odvolávám své rozhodnutí vzdát se!"
"Dcerko," přistoupil k Leand s falešným úsměvem. "Právě o tvém rozhodnutí sepisujeme papíry!"

"Takže ještě není pozdě," upřela na něj tvrdý pohled. "Odvolala jsem to. Kdy se koná poslední kolo?" Její otec na dlouhou dobu ztratil řeč.

Žraloci a egoismus

22. července 2014 v 19:53 | Carina |  Deník šílenkyně
Navzdory poněmkud legračnímu nadpisu jde vlastně o jednu z těch mých stížností, kterou ani nemusíte číst. Pamatujete si ještě na mé svěřování ohledně oněch dvou "spisovatelek", které tvrdily, že když vás při psaní automaticky nenapadají jména, píšete špatně? No, setkala jsem se s případem, který mohu klidně jmenovat, protože dvě dotyčné, které tímto článkem nesmírně urazím, to napsaly do veřejných komentářů, ale neudělám to.
Nebudu si zde hrát na chudinku, jenže tentokrát jsem naprosto přesvědčená, že jsem v právu. Je zbytečné psát sem, co řekly, budu citovat. K tomu přídám své argumenty, které jsem napsala i jim, i proč mě to rozesmálo, a chvíli poté nesmírně naštvalo. Budu jim říkat J., K. a S. Podotýkám, že celé toto se odehrávalo tam, kam to rozhodně nepatřilo- v jakési listině omluvených nepřítomností...
S.:A koho zajímá, že budete pryč?- É, není snad slušnost, když se člověk omluví, když odjíždí na čtrnáctidenní dovolenou, a napíše to na patřičné místo?
Obě jste stejné! Pořád se chováte, jako by se svět točil jen kolem Vás.- Prosím? Ano, občas mám egoistické sklony, má kamarádka Kate neméně, ale nechápu, co přesně jsme zrovna JIM udělaly.
A povídky tady chcete jen proto, abyste mohli psát, jaké tam jsou chyby a že to nemá zápletku a tak. Prý pomoct! Jen komandovat!!!- Toto mě vyvedlo z míry asi nejvíce. Vím asi tak o třech lidech nejméně, komu mé rady vážně pomohly, a když v tom vidím chyby, mám snad napsat "jo jo, úžasné"? Myslím, že tady si někdo prostě nepřipouští, že není dokonalý...
Myslíte si, že když napíšete dvě nebo pět stránek nějakého příběhu, že jsou z Vás zkušené spisovatelky! Přitom Vaše psaní příběhu, stojí za staré kulové!- Zaprvé jsem si naprosto jistá, že S. ode mně nic nečetla, a zadruhé, mezi pěti a skoro dva tisíci stran je trošinku rozdíl. Já jsem si jistá, že jsem toho popsala více než ona, i když na tom nezáleží. dobře, přiznám si- myslím si, že píši lépe než ona. Tak proč bych jí nemohla pomoct se dostat na mou úroveň, když jsem jí pouze slušně radila?
Běžte si do Itálie, a pište tam ty své "příběhy", snad dostanete alespoň trochu rozumu.- Radši bez komentáře. I kdyby byla milionkrát lepší než já, nikdy v životě bych horších písálkům nenapsala, že jejich díla jsou "příběhy", i s těmi uvozovkami. Kdybych byla mladší, nebo začínala, dokonce by to mohlo způsobit, že bych s psaním nadobro sekla. Každý má přece právo se zlepšovat!

J.: Ano, souhlasím se Sarah! Děláte ze sebe spisovatelky, a přitom jste jak malé děcka.- Nikdy jsem neřekla, že jsem spisovatelka. Říkám si písálek, ale na to má právo i ona.
V každém článku, Karino, píšeš o své oblíbené kapele.
"Moje oblíbená kapela udělala to! A je to nejlepší kapela!" A ještě: "Bez urážky, ale nesnáším tento typ hudby..." Jsi normální?! Karino?!- Tak toto tedy nedělám. Ano, neustále píši o Scorpions, ale ne o tom, co udělali oni, ale o jejich písních. O tom, jak mě inspirovali. Existuje totiž málo umělců, které uznávám, a Scorpions jsou právě jedni z nich. A když jí to vadí, ať můj blog nečte, nebo hudební zmínky prostě, jako většina, ignoruje. Ano, jsem na scorpions opravdu závislá, ale nestydím se za to. Navíc mám pocit, že by nic takovho nenapsala, kdyby si od nich vědomě pustila jedinou skladbu. Neříkám, že by se jí nutně musela líbit, ale alespoň by pochopila mé argumenty. A k muzice, co nemám ráda? No, vždyť já jí ale nějak neurážím. Pouze píši, PROČ jí neposlouchám, ne ŽE jí neposlouchám. A je to to samé- má věc. Ona nemá právo nadávat někomu kvůli tomu, co si píše na osobní blog.
Běž si do té blbé Itálie i s Kateinkou! Snad dostanete obě rozum, protože nejste normální. A ano, Sarah. Ony si fakticky myslí, že svět se točí jen kolem nich! -Ne, nejsme normální. Copak je na tom něco špatně? A ne, nemyslíme si, že se svět točí kolem nás. Mohly by se pokusit nás nejdříve poznat, než něco takového napíší.
P.S. Vy dvě, Kateina a Karina, jste takové kurviska! Člověk by se z vás posral. Nány jedny pitomé! Jste jak děti! Rozežrané děcka!- Ale to už je moc! ani nám bez jakékoliv provokace sprostě nadávají. jen kvůli této omluvě: Jelikož vyrážíme na výpravu za žraloky do Itálie, nebudeme ve zmíněné dny tady. Děkujeme za pochopení! To je vše!
P.P.S: Sarah, napíšu ti na e-mail, a popovídáme si tam o těch dvou. -Ehm, a není to trošinku dětinské? Ony si vážně myslí, že se kvůli tomu budeme trápit? já nejsem smutná, jen pobavená, a příšerně rozhořčená!

S.: O těch dvou ne, nemám na ně náladu! Spíš a našich klucích, ne?- Tak to už si dělají legraci ne? Zaprvé, stále nám neřekli, co jsme jim udělaly, a za druhé, tím se ukážou jako překrásné tupé ovečky davu. Chápu, že jim je, tuším, jedenáct, ale láska není o tom, že s někým chodíme! To jsem si já uvědomila asi kolem deseti let, či mi to spíše mamka vysvětlila. Moc mě mrzí, že ony to neví...

Poté se nás někdo zastal, za což nejmenované(mu) moc děkuji.

K.:No, já se Sarah a Jančou souhlasím. Obě si myslí, jaké jsou kdoví co, a přitom se opravdu chovají jak děcka. Karino a Kate, je mi vás líto, ale zkuste se opravdu zamyslet nad tím, jestli chcete ke každému příběhu psát, co tomu chybí. Ano, každý to sem tam ocení, ale když to píšete furt!-A když chceme komentovat, máme být neupřímné? Například já bych byla opravdu vděčná, kdyby mi někdo ke každé kapitole napsal, co tomu chybí. alespoň bych měla šanci se zlepšit. Vím, jak mi bylo, když jsem si uvědomila, že jsem musela na všechny zkušenosti spojené s psaním přijít sama. Vážněš mi nikdo nepomáhal, a dodnes mi je to hrozně líto. Snad malinko uživatelé z piste-povidky.cz, za což jim moc děkuji, ale nebyl to neustálý přísun kritiky, jestli víte, jak to myslím.
Třeba taková Viktorie Křenková. Dívala jsem se na její blog typu deník, a taky. Má tam příběh a vy pořád, co tomu chybí, že to má upravit. Máte alespoň nějakou školu s pravopisem a tak? Viky tam pak psala jen dobře a fajn. Moc vám za to neděkovala. - My jsme jí jen slušně radily, co by mohla zlepšit. A jak jsme sakra měly vědět, že jí to vadí? Kdyby to napsala přímo, nechaly bychom toho! A škola pravopisu...ehm...existuje? A ona jí snad má? Nemyslím si...
Jednou jsem si s ní psala, a ona mi řekla, že jí Karin a Kate pořád buzerují. "Máš tam plno pravopisných chyb!" Hele, vy nejste spisovatelky. Vy se to taky budete celý život učit, jak se správně píše. A nemůžete si říct, že umíte všechno ohledně pravopisu a psaní. -Ale my jsme netvrdily, že všechno známe, všechno víme. Asi před třemi lety jsem dělala úplně stejné pravopisné chyby jako Viky, a asi bych u nich stále zůstala, kdyby mi například naše učitelka neřekla, že se to tak nepíše. Či již zmiňovaní uživatelé piste-povidky.cz...Když tam prostě ty pravopisné chyby má, je nějaký zločin je vytknout? Kromě toho, pravopisné chyby se opravují nesnadněji. Nejhorší jsou na to nelogičnosti.
Nemůžete někomu říkat, jaké má z psaní hodnocení! Víte, jak to myslím? - Ne. Jaké hodnocení z psaní, sakra!?
Užijte si Itálii! Ale prosím, jak se vrátíte, nechte Viky už být. Řekla jsem jí, ať vám něco napíše. Ne výhružně, ale tak...uvidíte.-Ano. Konečně nám napsala, že nechce naše komentáře. Respektujeme to, ale kdyby nám to řekla dříve, předešlo by se všem nedorozumněním...

Poté už následuje jen má a Kateina odpověď. Kdo chce důkaz, klidně mu nějak soukromě přepošlu odkaz. Co si o tom myslíte? Sozhlasíte s nimi, nebo s námi? Diskutujme o tom, prosím!

Osamělé noci- kapitola 8.

16. července 2014 v 12:00 | Karin |  Osamělélé noci
Jsem zde s další kapitolou, tentokrát Osamělých nocí. Úžasně letní příběh, že? Tady jde zase projednou vidět jasný vliv prvotí písně- Lonely nights od Scorpions. Budu za tebe bojovat. Ano, budu. Například. to e tak, když se té skladby naprosto přeposloucháte. No, každopádně doufám,že se bude alespoň ěkomu líbit. Budu moc ráda za jakoukoliv konstruktivní kritiku.

Kapitola 8.

Alexander

Snažil jsem se usilovně zůstat vzhůru, ani jsem netušil proč. Ve vzduchu však bylo cosi, co mě k tomu nutilo. Tam, tváří v tvář samotné smrti, jsem cítil, jakoby ke mně promlouvalo samo nebe. Jakoby říkalo, že já a Yasminetta se ještě setkáme. Můj rozum věděl, že je to nesmírná hloupost. Ale mé srdce se stále drželo té falešné naděje. Nedíval jsem se na ně. Pozoroval jsem vlastní krev kanoucí na bělostný sníh, jak mi led porušil zatím pouze ta nejcitlivější místa kůže. Ta bolest však pro mě nic neznamenala. Krvácel jsem mnohem více tam uvnitř. Umíral jsem, sám, a přesto byla ona mým světlem, mým lékem. I když by to tak nemělo být. Při životě mě držela její tvář, stejně jako přiživovala mé iluze.

Při těchto myšlenkách jsem se rozpadal na malé kousky, a ani si neuvědomoval, že křičím, dokud jsem se nepokusil promluvit. Bolest se proměnila v pouze tupé rány. Mé srdce však rozechvívalo zvláštní teplo. Pochopil jsem, že odcházím. S pocitem, že ještě nemůže být konec. Nevěřil jsem tomu, že umírám. Což bylo možná důvodem, proč jsem stále fantazíroval, že mám šanci jí vidět. Přesto jsem však musel pravit slova, která se mi drala na jazyk.

"Kéž bys tady byla…" zašeptal jsem do větru. Tato slova však patřila Yasminettě jen z části. Ta další byla mířená na štěstěnu, ačkoliv už bylo pozdě. Nestihl jsem zachránit Tertut. Nedokázal jsem umírat s tím, že se to možná nepovede ani Yasminettě. Zvláštní, že ještě před několika hodinami jsem byl přesvědčený o tom, že ano. Je však tolik věcí, které se mohou pokazit…

S obrovským vypětím jsem znovu otevřel oči. Všiml jsem si, že voják vedle mě již padl na kolena. Měl pevně zavřené oči a řval téměř nelidským zvukem, který drásal uši. To mě ještě utvrdilo v mých myšlenkách. Náhle jsem dostal hrozný vztek, ani jsem nevěděl, na co. Nohy se mi podlomily, ale já jsem zůstal stát. A znovu zopakoval větu, které jsem se tak skálopevně držel, nicméně s větší jistotou. Nevěřil jsem, že by něco znamenala, že by mohla něco ovlivnit, ale chtěl jsem, aby to byla má poslední slova. I šepot mě stál spoustu sil, nicméně nakonec jsem to dokázal.

"Toto není konec. Nemůže být. Nyní ne. Takto neumírá naděje. Takto se nevytrácí lidské životy. Ne."

"Zemřít není jednoduché. Ale toto je konec," odpověděl mi vojín chraplavě, přestože jsem to nečekal. Pevně jsem zaťal pěsti.

"Já vím. Ale stále tomu nevěřím. Mé srdce tomu nevěří. Toto není konec!" Jakmile jsem to zakřičel, začaly kolem mě tančit záblesky světla jako milióny očí. Blíží se smrt. Třpyt začal stoupat jako dým k obloze, a já jsem pevně zavřel oči. Když jsem je však zase otevřel, zjistil jsem, že se svit proměnil v temnotu. Oslepl jsem. Netušil jsem jak, ale i když mé oči nic nevěděli, věděl jsem, že světélka explodovala. Zaslechl jsem několik překvapených výkřiků. A poté začal panikařit. Cítil zase ostrost krystalků zabodávajících se mi pod kůži. Zjistil, že já už křičet ani šeptat nemohu. Hlas mi nadobro selhal. Stál jsem tam, němý a slepý, a přesto nějak věděl, že ten výbuch něco znamenal. Padl jsem k zemi. Tělo mi přestalo sloužit, a já se pouze třásl.

"Je mrtvý!" zaslechl jsem nad sebou zoufalý, lámající se hlas. "Je po všem."

"Zatím ne. Žiji," chtěl jsem promluvit. Nic ze mě však nevyšlo. Přesto jsem bezpečně věděl, že ke mně voják poklekl. Zdál se být ještě relativně v pořádku. Věděl jsem, že ačkoliv mi to připadá jako celá léta, v bouři stojíme teprve chvíli. Já jsem byl slabý už předtím. Oni ještě nejspíš neumírají. Alespoň ten pohled nebudu muset snášet. Na druhou stranu, pro mě neexistuje již žádné vidění.

"Ty nemůžeš mluvit," konstatoval. Ze všech sil jsem rozlepil víčka a horlivě přikývl.

"U všech angorek!" Zalapal po dechu a měl jsem takové tušení, že za to nemohla pouze bouře. "Vidíš vůbec něco?" Zoufale jsem zavrtěl hlavou a snažil se vymáčknout tázavý pohled. Voják na mě jen chvíli zmateně pohlížel.

"Tebe oslepilo to světlo?" zeptal se nakonec. Zauvažoval jsem, což bylo s tak zatemněnou myslí nesmírně těžké. Na toto jsem tedy nepomyslel. V hlavě jsem odpověděl, že si nejsem úplně jist, ale spíše ne. Zato ve skutečnosti jsem se zmohl na další pouhé zavrtění hlavou.

"Led," napadlo ho a já jsem se pokusil přikývnout. Síly mi však ubývaly každou vteřinou. "Dobře. Můžeš se pohnout?" Zkusil jsem se pozvednout paži. Šlo to nesmírně ztuha, a já jsem nechtěl plýtvat drahocennou energií. Na okamžik mě napadlo, proč se o mě vůbec zajímá, ale byl jsem příliš vysílený k většímu analyzování. "Trochu," gestikuloval jsem rty.

"Chápu. Je ti jasné…"

"Umírám. Toto je konec," zasípal jsem a byl nesmírně překvapen, když ze mě vyšel jakýsi sípot. Mluvě se to však nepodobalo ani zdaleka. Slyšel jsem kroky. Odcházel. Věděl jsem, že i on se drží jen tak tak. Ale kdyby už by nehrálo roli zdraví, on měl na rozdíl ode mě vojenskou disciplínu.

Procitl jsem. Ani jsem si neuvědomil, že jsem upadl do bezvědomí, dokud se mnou nyní někdo silně netřásl. Ozval se hlas vojína. Znal jsem ho. On mi dovolil spát na jeho klíně na sáních. On se mnou mluvil jako poslední. Ptal se, jak se cítím.

"Nech toho. Je mrtvý." Byl jsem si jistý tím, že žiji, ale neměl jsem dostatek sil, abych to dal nějak najevo.

"Mrtvoly většinou nedýchají, ani nemají puls," odsekl mu někdo neznámý. Co však bylo nejzvláštnější, zdálo se, že jeho hlas není poškozený vůbec. Jak to dokázal?

"Jasně. Ale nemá šanci přežít příštích pár hodin, a ty to víš."

"Musíme ho dopravit do Tertutu, než zemře." Pochopil jsem. To bylo to, o co zde šlo po celou dobu. Peníze. V tom samém okamžiku mi došly souvislosti. Neležel jsem uprostřed bouře. To pode mnou byla skála. Někdo nás zachránil. Aby mě mohli popravit. Zaťal jsem zuby, a když jsem se pokusil zvednout hlavu, vystřelila mi celým tělem očekávaná bolest. Jakoby odrážela utrpení mého nitra. Byla nespočetněkrát silnější, než jsem si jí představoval. Vydechl jsem, protože křičet stále nešlo.

"Ne," pravil neznámý muž pevným hlasem. "Nestihneme to. Kdybychom vyrazili teď, tu cestu by nepřežil."

"Je silnější, než si myslíš. Můžeš prosím na chvíli odejít? Mám nápad," odvětil vojín. Když se nic nedělo, dodal. "Chci si s ním promluvit. Asi by nechtěl, aby u toho byl někdo byl."

"Promluvit? Ty si myslíš…" začal zachránce se smíchem, avšak strážce ho přerušil.

"Já vím. Nemůže mluvit. Ale hýbat rty zvládne, věř mi."

"Kde je tvá pověstná zloba?" smál se muž nadále.

"Ten chlapec umírá," pronesl. "Nemá smysl ho ještě více týrat."

"A řekni mi jediný důvod, proč by měl říct něco tobě?"

"Věř mi," pověděl voják prostě. Slyšel jsem pouze dusot jeho nohou, který se stále vzdaloval. Pokusil jsem se otevřít oči, ale tak nesnesitelně mě pálily, že jsem je radši rychle zase zavřel. Cítil jsem drsnou dlaň, která vklouzla do té mé. Pevně mě stiskla. Vděčně jsem jí přijal. Bez ohledu na to, komu patřila, se s ní šířilo překrásné lidské teplo. Přestože někde v dáli bylo slyšet praskání ohně a já jsem byl zabalený do několika přikrývek a měl na sobě nepromokavou loveckou bundu, sužoval mě nepříjemný chlad. To přesto, že jsem musel mít horečku minimálně o pět stupňů vyšší, než je běžná teplota.

"Já nejsem sentimentální," začal tiše, snad proto, že více nahlas ani nemohl. "Ale ty jsi jeden z mála, ke kterému jsem od začátku chtě nechtě cítil obdiv." Voják se odmlčel. "Tolik, jako ty…nejsem si jistý, jestli by to vydrželi vůbec lovci. Nemám tušení, jak jsi dvakrát unikl takovému mrazu. Jsi hotové dítě štěstěny." Lehce se zasmál, ale mě při těch slovech zatrnulo. Bylo však vyloučené, aby mé touhy vykřičené do větru něco znamenaly. "Prokázal jsi nesmírnou odvahu a odolnost. Vím, čeho všeho ses musel vzdát. A jak miluješ tu dívku…Yasminettu." Na chvíli ztichl. Vůbec jsem netušil, o co jde. Toto všechno mi říkali i lovci, jenže u tohoto muže mi nesedělo pouhé chválení.

"Asi tě zajímá, proč ti to vše říkám. No, není to proto, že umíráš. Jak jsem říkal, nejsem sentimentální. Ale ani ne bezcitný. Chtěl jsem ti poděkovat. Zachránil jsi nás. Všechny. Zeptal bych se tě proč, ale vím, že mi nemůžeš odpovědět. Jestli budeš mít sílu…ne, omlouvám se. To po tobě nemůžu chtít."

Chtěl jsem namítnout, že já jsem přece nic neudělal. A také se dozvědět, co potřeboval. Nicméně jsem neměl nejmenší tušení, jak mu to naznačit. Pokusil jsem se zavrtět hlavou, nevyšel ze mě jen velice tichý sten, protože to zkrátka samou bolestí nešlo.

"Vím, na co myslíš," prohlásil. Zarazilo mě, že jeho hlas již nebyl chladný, avšak jsem vůbec netušil, proč. Nedokázal jsem na to přijít ani po usilovném přemýšlení, akorát zesílila má muka. "Zachránil jsi nás. Viděl jsem to. Viděli to všichni. Víš, oni jsou ti nesmírně vděční, stejně jako já. Akorát příliš pyšní, než aby ti to přišli říct. Ale má hrdost byla zlomena. V té bouři. Takže ti to můžu povědět. To světlo totiž vycházelo z tebe. Nejprve jsem tomu nevěřil, ale…je to možné. Musel jsi cítit nesmírně silné emoce. Myslím vážně silné. Jako nikdy předtím. A to je ten důvod, proč…však víš. Existuje Tertut a další taková města. My se váš neštítíme. My se vás bojíme. Že se stane něco takového. Ale úplně jsi mi tím převrátil životní hodnoty. Použil si svou nevyzpytatelnou magii jako světlici!"

Zalapal jsem po dechu. To, co říkal, znělo logicky. Věděl jsem, že je to pravda. Nicméně jsem tomu stále odmítal uvěřit. Věděl jsem, že umíme kouzlit, ale nikdo z nás nevěděl, jak přesně. Je zvláštní, že se to stalo zrovna v takové situaci. Otevřel jsem ústa. Toto jsem říct musel. Bylo to mnohem důležitější než všechno předchozí.

"Neděkujte mi. Za to já nemohu. To byla Štěstěna," zašeptal jsem a okamžitě se rozkašlal. Začal jsem se dávit nějakou teplou tekutinou. Vyplivl jsem jí na druhou stranu, než jsem očekával, že stojí voják. S hrůzou jsem očekával další vlnu, ale již žádná nepřišla. Možná proto, že mi v těle již žádná krev nemohla zbýt.

Stiskl mi ruku ještě pevněji. "Chceš jí znovu vidět?"

Omámeně jsem přikývl.

"Tak zůstaň naživu ještě několik dní. Já ti přísahám, že jí najdeme. Nemůžeme jí nechat lovcům."

Znovu jsem se rozkašlal. Tentokrát rozhořčením. "Nechte Yaminettu žít. Prosím. To je mé poslední přání," žádal jsem.

"Obávám se, že to je v přímém rozporu s našimi rozkazy. Promiň." Dal bych ruku do ohně za to, že v jeho hlase skutečně zazněla lítost. Mohla to ale být iluze. "Ale kvůli tobě jí chytíme co nejdříve. Nebude to tak těžké. Tehdy jsme jí nemohli vzít s tebou, ale teď už to dokážeme. Zasloužíš si jí ještě jednou cítit, když už ne vidět. Vydrž ještě týden. Pouhý týden."

Netušil jsem, jestli děkovat, nebo se naštvat. Nejspíš to všechno, co řekl, byla jen výmluva. Alespoň můj rozum si to myslel. Má duše říkala pravý opak. Tak jako tak, věděl jsem, že jeho prosba není v mých silách. Možná jsem toho dokázal hodně, ale toto je nemožné. Vždyť už kašlu krev! Proto jsem jen zoufale semknul rty. I tento pohyb nesmírně bolel.

Muž však ještě neodcházel. Ucítil jsem něco jemného na tváři. Teprve, když mi zašeptal do ucha několik slov, uvědomil jsem si, že to jsou jeho tmavé vlasy. Naklonil se ke mně.

"Kdyby to bylo jen na mě, asi bych tě nezabil. Nezavezl bych tě do Tertutu, kde tě čeká poprava. Ale peníze jsou peníze. Já bych váhal, ale ostatní v tom mají jasno. Ale nejsi tak špatný, jak jsem si myslel. Vlastně jsem si tě celkem oblíbil." Chvíli jsem jen ohromeně zíral do temnoty. Pokusil jsem se o úsměv, ale mé svaly mě neposlouchaly. Ani ty mimické. Opět se ozvaly kroky. "Nezapomínej na to, kým jsi," pronesl ještě, než zmizel.

I přesto, že to nesmírně bolelo, jsem se hluboce zamyslel. Tedy, tak hluboce, jak mi to zdravotní stav dovoloval. I když jsem věděl, že je to možná pouhá hra, a že bych v něm neměl vidět přítele, dojalo mě to. Možná to bylo nadcházející smrtí, možná mou vrozenou přecitlivělostí. Ale od té doby, co jsem opustil Tertut, se s výjimkou Yasminetty ke mně nikdo tak mile nechoval…

Yasminetta. Jakmile jsem na ní pomyslel, i přes slepotu jsem opět viděl její tvář. Usmívala se. Jako jasné slunce. Přesně, jak jsem povídal. Světlo mého života. Zčistajasna mě zachvátil pocit, že vše přece jen není tak černé, jak to vypadá. Někde ve skrytu mé duše zachvátila jiskřička naděje…

Ihned poté jsem si vynadal za tu naivitu. Umírám. Stejně tak brzy skončí i ona. Všechno jsme dělali úplně zbytečně. Štěstěna je mi sice očividně nakloněna, ale toto po ní nemohu chtít. Nemůže přece uzdravit mrtvého. Nebo někoho zachránit před jistou smrtí. Tertut má již zpečetěný osud. Nikdy ho nikdo nezachrání.

I přes tyto myšlenky jsem se však stále nemohl zbavit toho nadějného bodu ve skrytu svého srdce. A náhle jsem přesně věděl, co musím udělat. Pouze jsem ještě netušil, jak to provést. Hlavní ale bylo, že měl ten voják pravdu. Musím vydržet, než Yasminettu přivedou. Šance, že se jim to povede, není velká, když o tom mluvil s takovou jistotou, ačkoliv si nejsem jist, jak se chtějí dostat přes lovce.

Nechci zde být, abych jí viděl umírat. Ale abych za ní bojoval. Udělám vše, co bude v mých silách. Když už se nemohu bít za dny strávené s ní, budu bojovat za její život. Všemi prostředky. Bez strachu, bez zábran. Když to i přes to nevyjde, alespoň zemřu ve stejný okamžik. Když nemůžeme žít život bok po boku, nechť se alespoň provázíme po smrti.

Když mě napadaly tyto šílené myšlenky, neubránil jsem se podezření, jestli by to samé ona udělala pro mě. Když mě však začalo opouštět vědomí, stalo se tak s hřejivým pocitem, že ano. Ano, budu za ní bojovat. Yasminetta si to utrpení nezaslouží. A já potřebuji alespoň chvíli s ní. Takovou, jako byla ta naše první noc v noře. Dlaně na srdcích, s polibkem na rtech…

Hrana života- 9. kapitola

13. července 2014 v 12:00 | Karina |  Hrana života
Nyní se nejspíš opět kachním v moři. Moře! Asi bych neměla psát, když nemyslím na nic jiného než na dovolenou v Itálii. Ale já si nemůžu pomoct! Tento článek je tedy předepsaný, jedná se o další kapitolu Hvězdných mílí. Tyto předepsané články jsou důvodem, proč v červnu toho zrovna moc nevýjde. Ale snad vám to nebude vadit.
Netuším, co bych k této kapitole řekla. Děj s pohne, ale jen maličko. Snad se vám to však bude líbit. Konstruktivní kritiku přijímám s nadšením...
P.S.: Jak vám možná dojde, ta řeka je pojmenovaná po italském městečku...
9. kapitola
Pouť za svobodou
Oba vylili i zbývající vodu. K jejich úlevě to stačilo na vytvoření tunelu tak akorát. Cassiller spokojeně vylezl z díry a i přesto, že by celý zablácený, se šťastně usmíval.
"Viděl jsem světlo. Víš, co to znamená?"
"Že se dostaneme ven?" přisvědčila dívka. "Světlo na konci tunelu…"
Mistr se místo odpovědi na Leniaru dlouze zadíval. "Víš, že nyní porušuji zákaz vlastně jen já?"
"Ne," zavrtěla dívka hlavou, když si uvědomila, co tím myslí. "Já vím, že jsem se vzdala," rukou naznačila uvozovky. "Ale u nás to zkrátka funguje tak, že se všechny zákazy musí podepsat. Stejně jako to, když jsou porušeny. Nikdy to není tak, že by se zrušily pouhým nedodržením z jedné strany."
"Rozumím ti, nicméně…"
"Nerozumíš tomu nařízení, viď? Já také ne."
"Tobě to nevysvětlují?" podivil se Cassiller.
"Ne. Proč by měli?" pokrčila senátorka rameny. "Jdeme tedy?"
Mistr se opět odmlčel. "Jsi připravená?"
"Ne. Kdo z nás jde první?"
"To netuším. Vlastně…si ani nejsem moc jistý, jestli jsme se prokopali do věznice."
"Prosím?" vytřeštila dívka oči.
"Totiž, nahoře lze vidět pouze šedivý strop."
"Skvělé. Víš, že jsme se tak dobře mohli dostat zpět do hotelu?"
"Do místnosti, kde právě přebývá tvůj otec." Cassiller se usmál, ale když viděl, že ho dívka nenásleduje, zvážněl. "Ale neboj. Určitě jsme ve věznici."
"Kromě toho, my chceme vyšplhat? Nahoru?"
"Jak to myslíš?"
"Možná si to neuvědomuješ, ale my nemáme žebřík!"
"O to nemusíš mít vůbec strach. Mám plán."
"Samozřejmě. A je šance na jeho provedení vyšší než pět procent?"
Cassiller potřásl hlavou. "Leniaro, já jsem s hrncem plným kyseliny přešel po trámech celé město! Kromě toho, v tomto není žádná věda."
"Jdeme!" zavelela dívka a lehla si k otvoru. Posunula se pomocí paží kupředu a zachvátila jí panika. Bylo zde tak temno, její tělo se dotýkalo stěn, nebylo úniku…a ona se na to nutila nemyslet. Radši si v hlavě přehrávala své pocity, když jí Arimer naposledy objal. Přistihla se, jak se při hadích pohybech norou usmívá…
Hodně jí pomáhalo, že slyšela Mistra plazícího se hned za ní. Bylo jasné, že on na takové věci není zvyklý. Samozřejmě, věnoval se logickému přemýšlení, ne zakázanému prolézání úzkých prostor. Dělal u toho až přílišný hluk a sípal- Přesto dívka cítila, že největší zbabělec je zde ona. Samotný fyzický úkon pro ni nebyl nejmenším problémem, pouze měla strach. Místy zapomínala dýchat a dále jí poháněla pouze láska.
Již se sama sebe neptala, jak může milovat někoho, koho má nenávidět. I ten největší vrah a zloděj by byl totiž lepší než její vlastní otec a další spolupracovníci. Provinilci jsou totiž alespoň ve většině případů lidé se srdcem na pravém místě. V Costly Mahalu se málokdy stávalo, že by někdo spáchal zločin kvůli penězům. Tak to většinou řekli u něčeho jako soud, který ovšem nebyl ani trochu spravedlivý. Ale dívka s nimi občas upřímně promlouvala i poté a nemálo jí přiznalo, že se vlastně chtěli vzepřít politickému systému…
Z konce tunelu, odkud přišli, se ozval hluk padající půdy. Oba přítomní zpanikařili a zrychlili. Nyní už není cesta zpět, pouze dále a dále…
"Cassillere…" zašeptala v jednom okamžiku, aniž by si uvědomila, co koná. Již však bylo pozdě. Zaťala pěsti, a naštvala se na samu sebe. Samozřejmě, že tam stále je, když zřetelně slyší jeho pohyby!
"Ano?" reagoval Mistr.
"Omlouvám se," zamumlala dívka, ačkoliv si nebyla jistá, jestli jí slyšel. "Chtěla jsem jen slyšet, že zde nejsem sama." Kupodivu se nesmál, ani nějak sarkasticky nereagoval.
Naopak, Cassiller skryl do temnoty svůj úsměv. On to totiž také potřeboval. Ta dívka překonala svůj největší strach jen kvůli jeho šílenému plánu, který s největší pravděpodobností ani nevyjde. Kromě toho, také se necítil dobře. S klaustrofobií to však v jeho případě nemělo nic společného. Bál se. Již několik dní žil v permanentním stresu, že ho odhalí. Potě už by nikdy nespatřil Ermiellu…
Zanedlouho již dívka spatřila druhý konec otvoru. Byl opravdu úzký, ale ona věděla, e se tam ještě vejde. Netušila, jak se tam dostane Cassiller, ale věřila tomu, že si nějak poradí. Ona nyní měla větší problém. Terén rostl. A ona se nahoru nemohla vyšplhat. Oči jí zalily slzy. Pokud se tam totiž nedostane ona, nezvládne to ani Mistr. Zůstanou zde navždy, zavření jako krysy v kanálu…
"Nejde to," zašeptala téměř neslyšitelné. V tom úzkém prostoru však její hlas dolehl až ke Cassillerovým uším. Posunul se k ní a opatrně vyzul dívčiny tenisky. Leniara to zareagovala, až když byly obě dole. "Můžeš mi sakra říct, co děláš?"
"To uvidíš, neboj. Věříš mi?"
"Mám na výběr?"
"Dostaň se co nejvíce nahoru, jak můžeš."
"Ale…" namítla dívka, když si uvědomila, v čem spočívá jeho plán. "Jak se dostaneš nahoru ty? Druhý konec je pravděpodobně zasypaný…"
"Spoléhal jsem na to, že mě ty a Arimer vytáhnete. Vzala sis klíče od jeho cely, že ano?"
"Samozřejmě," odvětila. "Ale netuším, jestli na to budeme mít sílu, víš…"
"To nevadí," pravil až překvapivě měkkým hlasem. "Musíte se o to pokusit. A kdyby to nevyšlo, život jde dále. Já jsem…"
"To neříkej," zadržela ho dívka. "Ty jsi pro nás udělal příliš na to, abys umřel. Tady. Takto. Však víš…"
Cassiller se dojatě pousmál a jemně zatlačil dívku do chodidel. Poslušně se vyškrábala skoro až na povrch. Cassiller jí následoval. I on cítil, že to klouže. Když však se již neudržela ona a padala na něj, vší silou jí zatlačil do zad a dívka se s touto velkou pomocí snažila dostat nahoru. Nakonec tam již visela horní částí těla. Cassiller sklouzl. Dívka zaúpěla.
"Já se neudržím!" křičela.
"Ani pro Arimera?" zareagoval Mistr a snažil se vyšplhat zpět k dívce. Oběma již dávno došla síla.
"To se ti snadno řekne," odsekla senátorka a posunula se o několik centimetrů.
"Já už ti nemůžu pomoct," pravil Cassiller, když cítil, že se k ní nedostane. "Ale dokážeš to."
Dívka nabyla naději, až když viděla laskavou tvář pěstitelky obilí. Její ruce se natáhly k těm Leniařiným. Dívka cítila, jak stoupá. Když byla nahoře, nemohla si pomoct a chvíli zůstala bezmocně ležet na podlaze. Poté se s prudkým nádechem posadila a pohlédla do laskavých, ustaraných šedomodrých očí.
"Děkuji," zašeptala dojatě a nedokázala zadržet několik slz.
"Senátorko," pravila žena ohromeně. "Co se stalo?"
Dívka se prudce postavila, nedbajíc na pocit, jako by jí někdy do hlavy nasypal rozbité sklo. "Ano, to jsem já. Omlouvám se. Potřebovala jsem se dostat do vězení. Prokopali jsme se zemí a…já netuším, jak to vysvětlit."
"Ano, Arimer o tom něco povídal," pravila žena.
"Pomohla jste mi. Opět. Každý mi jen pomáhá. Beru, nedávám," vzlykla dívka a cítila se hrozně slabá.
"Na to přijde časem. Utíkej."
"Konečně chápu smysl toho, proč jsou všechny klíče na jednom svazku," zamumlala politička, když odemykala dveře od cely této ženy, aby prošla chodbou a dostala se do té Arimerovy. V duchu se pochválila za to, že upustila od původního plánu vzít jen ten Arimerův klíč. Nyní by se totiž nedostala z ženiné cely a Cassiller by mezitím umíral. Jí i Arimera by popravili, až by je našli a…Ne. Nesmí na to myslet. Naštěstí se nic takového nestalo.
Zamířila za svým přítelem. Opět seděl na lavici. Když jí však viděl, oči mu zářily neředěným štěstím. "Leni!" vykřikl a běžel ke dveřím. Dívka mu oplatila úsměv, její srdce se však ještě radovat nedovedlo. Když otevřela dveře, Arimera objala. On se k ní přidal. Něco jí však po chvíli donutilo se od něj odtrhnout. Byla neklidná.
"Ráda tě vidím, ale potřebuji pomoct. Cassiller uvízl tam dole…"
"Cože?"
"V tunelu. Pomohl mi nahoru, ale sám tam zůstal. Prosím!"
Arimer se rázně vydal chodbou až k místnosti s pěstitelkou. "Já samozřejmě neváhám, jen mi nedává smysl, proč toho pro nás tolik dělá…"
"Věř mi, že mě také ne. Ale pomoct mu musíme. Nechci ho tam nechat už ani minutu." Leniařiny svaly byly stále zesláblé, ale nedbala na to. Když dorazili k otvoru, neváhala a zakřičela Mistrovo jméno.
"Tady jsem!" ozval se v odpověď. Pokusím se dostat co nejvýše!"
Arimer i Leniara spustili ruce a jakmile se jich konečky prstů Cassillera dotkly, oba ho uchopili za zápěstí a pokusili se táhnout. Mistr se jim snažil pomáhat, ale příliš to nešlo. Všichni tři již byli vysílení, ale Cassillerovo tělo centimetr po centimetru stoupalo, až bylo možno spatřit jeho tvář. Pěstitelka vzala Leniařiny klíče, které jí mezitím vypadli z kapsy, a pootvírala spousty cel. Samozřejmě, některé byli moc daleko, jiní vězni byli pro vypuštění skutečně moc nebezpeční, ale stejně nakonec Mistrovo tělo vytáhlo asi padesát bytostí. Stejně jako předtím Leniara, zůstal chvíli ležet na studené podlaze.
"Děkuji všem moc. Netuším, jak se vám odvděčit," pravil po chvíli.
"Nám stačí, že pomůžeš těmto," pravila obilná pěstitelka a ukázala na senátorku a jejího přítele. Ostatní vězni souhlasně přikyvovali.
"Netuším, co na to říct…"odvětil ohromeným hlasem.
"Mohli bychom si promluvit o samotě? My tři?" zeptala se Leniara a ukázala na sebe, Arimera a Mistra. Ostatní to pochopili a přikývli.
"Pojďme do mé cely," navrhl Arimer a oba ho poslechli. O chvíli později již seděli na zemi, protože ta byla pohodlnější než lavice.
"Takže," ujala se senátorka slova. "Hrozně ráda tě zase vidím!" Poslední slova pochopitelně patřila Arimerovi. Jemně jí k sobě přivinul a ona mu položila hlavu na hruď. Na chvíli zavřela oči. Bylo uklidňující poslouchat ten pravidelný tlukot.
"Přišla ses rozloučit?" zeptal se na rovinu. Dívka smutně přisvědčila.
"Popravdě, vlastně jsem to vzdala." Arimer vytřeštil oči. "Alespoň oficiálně. Jenže nemám tušení, jestli je ještě čas vzít to zpět."
"I kdyby ne," uklidňoval jí vězeň, ačkoliv se před Cassillerem stále cítil nesvůj. "Chci, abys věděla, že na tom nesejde. Chtěla jsi bojovat. A dala jsi mi naději. A obětovala jsi svou pýchu, abys mi mohla říct poslední sbohem. Jistě budeš moct ještě hrát. Chci, abys věděla, že tě nadále miluji."
"Nápodobně," odvětila. "A budu stále. Chtěla jsem ti ještě, říct, Cassillere," pravila pro změnu k Mistrovi. "Tady před arimerem, že jsem ti nesmírně vděčná. Nezáleží na tom, jaké máš úmysly, nebo co tě k tomu vede. Ale pomáháš nám."
"Nemáš zač. Přátelé si mají pomáhat. Kromě toho, možná by ses neměla snažit vyhrát poslední kolo…"
"Co tím myslíš?" podivila se politička.
"Že mám další plán…"
"Proč mi něco říká, že se mi to nebude líbit?"
"Protože je to ještě větší bláznovství než všechno předchozí dohromady." Mistr si povzdechl. "Kdybys prohrála, má čest by byla zachována. A vy utečete."
"Cože?"
"Těsně před popravou. Pomůžu vám. Vím, kdy na řece Rimini plují záchranné lodě, které odsud odvážejí obyvatele. Dovedu vás tam. Ve správný čas."
"A…co ty?" pravil Arimer ohromeně.
"Já? Já se vrátím domů. Za svou milou."
"Takže tě bude stále milovat?"
"Ona mě nemiluje," zavrtěl Cassiller hlavou nad Arimerovou otázkou. Oba mladí lidé pozvedli obočí. "Ale já jí ano. Ano, vrátím se domů."
"Zase nám pomáháš."
"Vy jste mě také zachránili."
"Jednou. Kromě toho…" Leniara však větu nedopověděla. Ozval se rámus. Všichni vypuštění vězni vyběhli na chodbu. Jen pěstitelka zůstala ve své cele stát. Třeštila oči a dívala se na tu pohromu s otevřenými ústy. Třásla se. Byla v šoku. Na tom kousku, který z místnosti zbyl. Zbytek se zřítil do tunelu, ve kterém ještě před několika minutami ležel Mistr.
"Sám bych se sem do té doby nedostal," dodal měkce. "Přátelé si pomáhají," zopakoval svou tradiční větu. "Jen jsem zvědavý, jak se nyní dostaneme ven…"