Hrana života- 10. kapitola

25. července 2014 v 12:00 | Karina |  Hrana života
Jak jsem možná již zmiňovala, jsem opět mimo domov, konkrétně u svého taťky. Nemám tušení, kdy přesně se vrátím, takže tento článek je opět předepsaný. Jedná se o další kapitolu Hrany života, desátou. Doufám, že se bude alespoň někomu líbit. budu ráda za jakoukoliv konstruktivní kritiku...
10. kapitola
Další šance
Leniara opatrně popadla první kus betonu, který se spolu se zeminou zřítil do propasti. Pokusila se ho vyprostit. Silně zatáhla. Když to nevyšlo, zakývala s úlomkem ze strany na stranu. Neposunul se ani o píď. Dívka do něj vztekle praštila pěstí. Vzápětí vyjekla bolestí. Na rameni jí přistála něčí dlaň.
"Víš, co každý hráč potřebuje?" ozval se hlas majitele. Tázavě na něj pohlédla, ještě stále poněkud nevrle. "Inteligenci, ale to je nad slunce jasné. Vyrovnanost. Mír v srdci. Trpělivost. Klid."
Senátorka si povzdechla. "Já vím. Omlouvám se. Musíme najít řešení."
"Jinou cestu než tuto nenajdete," zašeptala pěstitelka. Cassiller i Leniara souhlasně přikývli.
"Proto nějak musíme odstranit trosky, kamení a hlínu," pronesl Cassiller zamyšleně.
"Jedno řešení by zde bylo," promluvil i Arimer. Všichni na něj pohlédli, ačkoliv většině již začalo svítat. "Znovu vyrobím vodní žraloky." Ozval se všeobecný souhlas.
"To znamená další ztracený čas," uvědomila si senátorka o okamžik později a polkla několik kleteb. "Může být pozdě…"
"O důvod více, proč začít hned teď. Potřebuješ nějak pomoct?" Cassillerova poslední slova však zněla zastřeně. Bylo to téměř neznatelné, ale Leniaře to stejně neuniklo.
"Něco se děje?" zeptala se poplašeně. Mistr však jen s rozpačitým úsměvem zavrtěl hlavou.
"Ne, nic, omlouvám se. Neměl jsem v plánu tě vyděsit. Jen mi došlo, že jsem málem zemřel zbytečně. Nepočítal jsem s tím, že se to propadne. Kdybych to věděl, mohl jsem si ulehčit práci."
Leniara si dopřála chvíli času a probírala si jeho slova v hlavě. "Á…ty máš na mysli to nošení vody. Vždyť to by nedošlo snad nikomu!"
"Ale mohlo. Bylo by mnohem jednodušší přece prohloubit tunel z druhé strany. Ačkoliv by to bylo těžší v tom, že bych netušil, kde vyústí. Ale skoro bych se při tom nezabil."
"Na tom už nyní nezáleží," konejšila ho Leniara. Povšimla si, že se Arimer mezitím někam vytratil. Zhluboka se nadechla. Jakmile řekne první větu, již nebude úniku. "Mohla bych si s tebou promluvit? Víš, o samotě."
Mistr váhavě přikývl a spolu poodešli o kousek dále. "Povídej," pobídl ji.
Leniara si nervózně skousla spodní ret. "Jsi si jistý…že nám chceš pomáhat?"
Cassiller marně hledal za jejími slovy skrytý význam. "Nemám tušení, jak to myslíš, ale ano," odvětil nakonec.
"Víš…já bych potřebovala jistotu. Mám totiž strach, že je to všechno jen špinavá hra. Nastávají zoufalé časy. Já už nevím, kdo je můj přítel a kdo nepřítel…"
Mistr se začal smát. "Tak o toto jde. Leni, pokud ti tak mohu říkat, nevidím nejmenší důvod, proč bych ti měl nějak ublížit. Koneckonců, sama víš, že o peníze mi nejde. Je pravda, že ze začátku…" na okamžik se odmlčel.
"Ze začátku co?" podivila si dívka.
"Ze začátku jsem toto všechno viděl jen jako cestu k získání své lásky. Ale časem jsme se stali přáteli a…"
"Vím, že nikdy nelžeš, ale přesto mě něco nutí nedůvěřovat ti."
Cassiller se zarazil. Snažil se dát co nejméně najevo, jak ho to zranilo, ale věděl, že ho zrazuje pohled v očích. "Proč mi to všechno říkáš?" zašeptal.
Leniara na něj omluvně pohlédla a znovu si povzdechla. "Chtěla bych mít vážně jistotu. Můžeš prosím přísahat?"
"Ty po mě chceš přísahat, že vás zachráním?" opakoval nevěřícně.
"Ne," opravila. "Chci, aby ses o to alespoň pokusil.
"Leni," pravil ohromeně. "Ale to udělám i bez nějaké přísahy! Chtěl bych ti dokázat, že nejsem jen inteligentní robot. Já mám také city. Jak jsem již říkal, přece jsme přátelé!"
"Jenže tady nejde o mě," přiznala a sklopila hlavu. "Ale o Arimera. On si nezaslouží zemřít. Byl to první revolucionář po takové době…"
"A ty by sis přála, aby mu to vyšlo, že ano?" pochopil. Leniara zkroušeně přikývla.
"Myslíš, že pokud se takových lidí najde více…"
Cassiller však zoufale zavrtěl hlavou. "Jediné, co pro vás mohu udělat, je zachránit holý život. Arimerova vzpoura byla poslední. Až se vláda tohoto města někde usídlí…všechno začne nanovo."
"Takže v tobě můžu vidět přítele?" ukončila radši Leniara tuto debatu, protože hrozilo, že propadne naprostému zoufalství. Všechno je marné.
"Pokud ti to pomůže," pravil Mistr. "Přísahám na všechny svaté angorky, že udělám, co bude v mých silách, abych ti pomohl."
"Děkuji," zašeptala senátorka a objala ho. Cassiller se však nemohl ubránit depresivní myšlence, že jejich přátelství nejspíš není vzájemné. Možná bylo dobře, že ho donutila přísahat. Nechtěl, aby byla pouze další bytostí, jíž zklamal.
O několik desítek minut později již přišel Arimer a přinesl nádobu plnou tekutiny, která se zdánlivě jevila jako voda. Všichni přítomní však věděli, že se přeměna látky povedla.
"Další nádoby jsou v mé cele," pravil tiše a položil hliněnou mísu na betonovou podlahu. U posledních slov se však zadrhl, když zahlédl zamyšlený pohled senátorky. Zkoumavě se na ní zadíval. Chvíli trvalo, než si uvědomila, co po ní chce.
"Omlouvám se," vyhrkla. "Jen jsem váhala, jestli vás znovu zavřít do cel, či ne. Hlídači občas nahlédnou dovnitř…"
"To nám říkáš teprve nyní?" zareagoval Mistr. "Leni, vždy musíš mít rezervní plán!"
"Proč si u všech angorek myslíš, že jsem tak nervózní!" odsekla mu.
"Kdybys mi to řekla, na něco bychom přišli…" odvětil klidně. Zjemnil hlas. "Ale to nevadí. Pro příště se ale nemusíš bát, ano? Já být tebou bych je nejspíš zavřel. Co když budou zkoušet zámky?"
"To je pravda," přisvědčila dívka. "Omlouvám se…" Podala klíče náhodnému vězni. "Je velká šance, že tvou celu otevírat nebudou. Zamkni nás, a pak i všechny ostatní. Klíče dobře ukryj. Ve svém pokoji se zavři a snaž se na sebe nepoutat pozornost, pokud přijdou. Souhlasíš?" Plavovlasý muž, zatčený za pašování kvalitní bavlny do Costly Mahalu, přikývl a začal plnit pobídky, které pochopil jako rozkazy.
Leniaře se mihlo hlavou, že nyní by se hodilo mnohonásobně dříve než kdysi, kdyby šly cely odemykat a zamykat zevnitř. Proti tomu nicméně byly pojištěny tlačítkem nacházejícím se příliš daleko od mříží, které se muselo stisknout a během pěti sekund zasunout klíč do zámku. To neměl pašerák nejmenší šanci stihnout.
Přistoupila k Arimerovi a pevně ho objala. "Původně jsem sem vlastně přišla, abych se s tebou rozloučila. Jestli to nevyjde…chci, abys věděl, že…že tě stále miluji. Milovala jsem tě vždy. Stále budeš v mém srdci. Nezáleží na minulosti, ani na budoucnosti. Jsi jedna z mála bytostí, která má ještě v dnešním zkaženém světě správné myšlení." Pevně se k němu přitiskla, tudíž ani neviděla slzu dojetí, která mu skanula po tváři. Předtím, než se odebral do své místnosti, vtiskl jí krátký polibek. Přímo na rty. Hřejivý jako letní slunce. Dívka chvíli zůstala omráčené stát, ale rozum jí brzy pobídl k rychlému konání. Zakázala si na něco ohledně jejích citů k tomuto vězni myslet.
Předtím, než pověřený zamknul cely pěstitelky a Arimera, Leniara donesla několik dalších nádob plných vodních žraloků. Nastal čas se dát do práce. Mezitím, co kapky "vody" probourávaly cestu, se Leniaře svíralo hrdlo panikou. Co když se tunel znovu sesype, tentokrát nenávratně? Nebo dorazí na konec a zjistí, že už je pozdě? Aby se nerozplakala, zamaskovala ten sžíravý pocit logickou otázkou.
"Co když si stráže všimnou, že je v zemi obrovská díra?" Všichni přítomní na ní pohledli.
"Mám to!" zajásala pěstitelka. Zkrátka jí přikryjeme. Rukama začala prohrabávat několik věcí, které měla naskládané v rohu pokoje. Nakonec vytáhla obrovskou plachtu. Jeden konec podala senátorce. V zámku něco zachrastilo. Nyní již nebylo úniku.
Obě překryly díru plachtou. Žena poté vytáhla několik knih a zdánlivě ledabyle s nimi přichytila okraje. Poté si na jeden rok, který nepokrýval jámu, sedla. "Takto to udělám, pokud přijdou. Budu předstírat, že jsem na té plachtě před chvílí ležela," vysvětlila. Dívka uznale přikývla.
"Přikryjte to hned, jak vlezeme dovnitř," pravila a plachtu odhodila bokem. Zhluboka se nadechla a vklouzla do díry, již vytvořené vodními žraloky. Pevně se modlila, aby opět měli takové štěstí. Když se začala plazit, slyšela, jak Cassiller vlezl za ní. Cesta zatím vypadala průchodná. Náhle svět pokryla temnota. Sluneční paprsky zastavila pokrývka.
"Tolik věcí, co se může pokazit…" zavrčela si Leniara víceméně pro sebe.
"To budeme řešit, až se to stane," odvětil jí přesto Mistr.
"Říkáš , ne jestli…" podotkla senátorka.
"Sama jsi říkala, že když se my dva spojíme, všechno je v háji," nervózně se zasmál.
Leniara neodpověděla. Neslyšně pohybovala rty v modlitbách. Tma jí sužovala. Tolik toužila spatřit světlo. Když se to konečně vyplnilo, cesta k její radosti protentokrát nevedla kolmo vzhůru. Vyplazila se ven a vzhlédla k purpurové obloze. Vypadalo to na podvečer. Po nebesích se líně proháněly mračna snad všech odstínů. Dnes však nebyl čas obdivovat tu nádheru. Stejně jí ve výhledu stínilo obrovské, téměř nefunkční vznášedlo.
"Rychle!" zavelela a popadla Mistra na paži. Společně nasedli na přístroj.
"připomeň mi," pravil a párkrát se zhluboka nadechl. "Abych se už s tebou nikdy nezapojoval do žádných pohybových aktivit." Leniara se trochu nesměle usmála.
"Snažím se pouze o to samé jako ty. Zachránit nám život," pravila. "Víš, všechno se nedá vyřešit partií Osudových hvězd nebo Osudového ostří…"
"Souhlasím. Ačkoliv jsem před tím vším tvrdil pravý opak."
"Kde ses vůbec naučil tak úžasně hrát?" zeptala se, jen aby řeč nestála.
"Na to samé bych se mohl zeptat já tebe," odvětil téměř bez přemýšlení. "Já jsem se nestal senátorem. Ta hra je celý můj život."
"Hrál jsi i s ní?" zeptala se opatrně. Snad poprvé se vyhnul jejímu pohledu.
"Ne," zašeptal téměř neslyšně. "To, co ti teď povím, jsem neřekl ještě nikdy nikomu. Vztah mezi mnou a Ermiellou nikdy nebyl ideální. Totiž, nikdy jsem nehrál ty hry jen tak."
"Můžeš mi to více objasnit?" vyptávala se dívka zvídavě.
"Když jsem již začal, není důvod, proč bych neměl. Vždy to bylo o něco- peníze, osobní majetek…nebo život."
"Tak počkej- o co přesně hraješ ten náš turnaj?"
"O život," zašeptal.
"A když prohraješ?"
"Zemřu."
"Tak počkej- říkal jsi…."
"Lhal jsem."
"Proč?" Vznášedlo se divoce zakývalo, ale letělo dále vzhůru.
"Nebyl jsem připraven." Sklonil hlavu. Leniara k němu přistoupila a něžně ho pohladila po paži. Cassiller se zhluboka nadechl a se slzami v očích, které se snažil skrýt, pokračoval.
"Ermiella při našem posledním setkání povídala, že jestli ještě jednou ohrozím svůj život…s naším vztahem je konec. Vím, že jí nedokážu lhát. Až se za ní vrátím, povím jí to. Ale nechci jí zničit. Vím, že s naším oddělením se jednou vyrovná. Nicméně má smrt…by jí zničila. Bojím se, že by udělala nějakou neuváženou hloupost. Něco na způsob sebevraždy. Nebo by se chtěla pomstít tobě."
"Nemysli na to." Leniara se sebe vymáčkla planý povzbudivý úsměv. "Protože si neumím představit selhání našeho plánu."
"Ani nevíš, jak snadno by mohlo nastat…" zašeptal. "Ale zatím je vše v pořádku. Sama jsi to Arimerovi řekla. Nemysleme na minulost ani na budoucnost. Žijme pro dnešek." S těmito slovy vpadli do místnosti plné politiků. Přes celý pokoj zazněla jediná Leniařina věta.
"Svým senátorským jménem odvolávám své rozhodnutí vzdát se!"
"Dcerko," přistoupil k Leand s falešným úsměvem. "Právě o tvém rozhodnutí sepisujeme papíry!"

"Takže ještě není pozdě," upřela na něj tvrdý pohled. "Odvolala jsem to. Kdy se koná poslední kolo?" Její otec na dlouhou dobu ztratil řeč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 25. července 2014 v 19:28 | Reagovat

Mě tahle povídka nějak totálně vypadla, jsem si musela jít přečíst předchozí kapitoly, páč jsem na začátku byla úplně mimo xD
Někdy mě tam trochu mlátila do očí tak korektní spisovná mluva, ale jinak se mi kapitola líbila :) O něco méně než Pavučina ze snů, přiznávám, ale stejně byla dobrá :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 8:07 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. Ta korektní mluva je schválně, oni se tak v tom městě zkrátka téměř všichni vyjadřují, přišlo mi to tak pod klávesnici, ale zkusím se mírnit, ok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama