Hrana života- 9. kapitola

13. července 2014 v 12:00 | Karina |  Hrana života
Nyní se nejspíš opět kachním v moři. Moře! Asi bych neměla psát, když nemyslím na nic jiného než na dovolenou v Itálii. Ale já si nemůžu pomoct! Tento článek je tedy předepsaný, jedná se o další kapitolu Hvězdných mílí. Tyto předepsané články jsou důvodem, proč v červnu toho zrovna moc nevýjde. Ale snad vám to nebude vadit.
Netuším, co bych k této kapitole řekla. Děj s pohne, ale jen maličko. Snad se vám to však bude líbit. Konstruktivní kritiku přijímám s nadšením...
P.S.: Jak vám možná dojde, ta řeka je pojmenovaná po italském městečku...
9. kapitola
Pouť za svobodou
Oba vylili i zbývající vodu. K jejich úlevě to stačilo na vytvoření tunelu tak akorát. Cassiller spokojeně vylezl z díry a i přesto, že by celý zablácený, se šťastně usmíval.
"Viděl jsem světlo. Víš, co to znamená?"
"Že se dostaneme ven?" přisvědčila dívka. "Světlo na konci tunelu…"
Mistr se místo odpovědi na Leniaru dlouze zadíval. "Víš, že nyní porušuji zákaz vlastně jen já?"
"Ne," zavrtěla dívka hlavou, když si uvědomila, co tím myslí. "Já vím, že jsem se vzdala," rukou naznačila uvozovky. "Ale u nás to zkrátka funguje tak, že se všechny zákazy musí podepsat. Stejně jako to, když jsou porušeny. Nikdy to není tak, že by se zrušily pouhým nedodržením z jedné strany."
"Rozumím ti, nicméně…"
"Nerozumíš tomu nařízení, viď? Já také ne."
"Tobě to nevysvětlují?" podivil se Cassiller.
"Ne. Proč by měli?" pokrčila senátorka rameny. "Jdeme tedy?"
Mistr se opět odmlčel. "Jsi připravená?"
"Ne. Kdo z nás jde první?"
"To netuším. Vlastně…si ani nejsem moc jistý, jestli jsme se prokopali do věznice."
"Prosím?" vytřeštila dívka oči.
"Totiž, nahoře lze vidět pouze šedivý strop."
"Skvělé. Víš, že jsme se tak dobře mohli dostat zpět do hotelu?"
"Do místnosti, kde právě přebývá tvůj otec." Cassiller se usmál, ale když viděl, že ho dívka nenásleduje, zvážněl. "Ale neboj. Určitě jsme ve věznici."
"Kromě toho, my chceme vyšplhat? Nahoru?"
"Jak to myslíš?"
"Možná si to neuvědomuješ, ale my nemáme žebřík!"
"O to nemusíš mít vůbec strach. Mám plán."
"Samozřejmě. A je šance na jeho provedení vyšší než pět procent?"
Cassiller potřásl hlavou. "Leniaro, já jsem s hrncem plným kyseliny přešel po trámech celé město! Kromě toho, v tomto není žádná věda."
"Jdeme!" zavelela dívka a lehla si k otvoru. Posunula se pomocí paží kupředu a zachvátila jí panika. Bylo zde tak temno, její tělo se dotýkalo stěn, nebylo úniku…a ona se na to nutila nemyslet. Radši si v hlavě přehrávala své pocity, když jí Arimer naposledy objal. Přistihla se, jak se při hadích pohybech norou usmívá…
Hodně jí pomáhalo, že slyšela Mistra plazícího se hned za ní. Bylo jasné, že on na takové věci není zvyklý. Samozřejmě, věnoval se logickému přemýšlení, ne zakázanému prolézání úzkých prostor. Dělal u toho až přílišný hluk a sípal- Přesto dívka cítila, že největší zbabělec je zde ona. Samotný fyzický úkon pro ni nebyl nejmenším problémem, pouze měla strach. Místy zapomínala dýchat a dále jí poháněla pouze láska.
Již se sama sebe neptala, jak může milovat někoho, koho má nenávidět. I ten největší vrah a zloděj by byl totiž lepší než její vlastní otec a další spolupracovníci. Provinilci jsou totiž alespoň ve většině případů lidé se srdcem na pravém místě. V Costly Mahalu se málokdy stávalo, že by někdo spáchal zločin kvůli penězům. Tak to většinou řekli u něčeho jako soud, který ovšem nebyl ani trochu spravedlivý. Ale dívka s nimi občas upřímně promlouvala i poté a nemálo jí přiznalo, že se vlastně chtěli vzepřít politickému systému…
Z konce tunelu, odkud přišli, se ozval hluk padající půdy. Oba přítomní zpanikařili a zrychlili. Nyní už není cesta zpět, pouze dále a dále…
"Cassillere…" zašeptala v jednom okamžiku, aniž by si uvědomila, co koná. Již však bylo pozdě. Zaťala pěsti, a naštvala se na samu sebe. Samozřejmě, že tam stále je, když zřetelně slyší jeho pohyby!
"Ano?" reagoval Mistr.
"Omlouvám se," zamumlala dívka, ačkoliv si nebyla jistá, jestli jí slyšel. "Chtěla jsem jen slyšet, že zde nejsem sama." Kupodivu se nesmál, ani nějak sarkasticky nereagoval.
Naopak, Cassiller skryl do temnoty svůj úsměv. On to totiž také potřeboval. Ta dívka překonala svůj největší strach jen kvůli jeho šílenému plánu, který s největší pravděpodobností ani nevyjde. Kromě toho, také se necítil dobře. S klaustrofobií to však v jeho případě nemělo nic společného. Bál se. Již několik dní žil v permanentním stresu, že ho odhalí. Potě už by nikdy nespatřil Ermiellu…
Zanedlouho již dívka spatřila druhý konec otvoru. Byl opravdu úzký, ale ona věděla, e se tam ještě vejde. Netušila, jak se tam dostane Cassiller, ale věřila tomu, že si nějak poradí. Ona nyní měla větší problém. Terén rostl. A ona se nahoru nemohla vyšplhat. Oči jí zalily slzy. Pokud se tam totiž nedostane ona, nezvládne to ani Mistr. Zůstanou zde navždy, zavření jako krysy v kanálu…
"Nejde to," zašeptala téměř neslyšitelné. V tom úzkém prostoru však její hlas dolehl až ke Cassillerovým uším. Posunul se k ní a opatrně vyzul dívčiny tenisky. Leniara to zareagovala, až když byly obě dole. "Můžeš mi sakra říct, co děláš?"
"To uvidíš, neboj. Věříš mi?"
"Mám na výběr?"
"Dostaň se co nejvíce nahoru, jak můžeš."
"Ale…" namítla dívka, když si uvědomila, v čem spočívá jeho plán. "Jak se dostaneš nahoru ty? Druhý konec je pravděpodobně zasypaný…"
"Spoléhal jsem na to, že mě ty a Arimer vytáhnete. Vzala sis klíče od jeho cely, že ano?"
"Samozřejmě," odvětila. "Ale netuším, jestli na to budeme mít sílu, víš…"
"To nevadí," pravil až překvapivě měkkým hlasem. "Musíte se o to pokusit. A kdyby to nevyšlo, život jde dále. Já jsem…"
"To neříkej," zadržela ho dívka. "Ty jsi pro nás udělal příliš na to, abys umřel. Tady. Takto. Však víš…"
Cassiller se dojatě pousmál a jemně zatlačil dívku do chodidel. Poslušně se vyškrábala skoro až na povrch. Cassiller jí následoval. I on cítil, že to klouže. Když však se již neudržela ona a padala na něj, vší silou jí zatlačil do zad a dívka se s touto velkou pomocí snažila dostat nahoru. Nakonec tam již visela horní částí těla. Cassiller sklouzl. Dívka zaúpěla.
"Já se neudržím!" křičela.
"Ani pro Arimera?" zareagoval Mistr a snažil se vyšplhat zpět k dívce. Oběma již dávno došla síla.
"To se ti snadno řekne," odsekla senátorka a posunula se o několik centimetrů.
"Já už ti nemůžu pomoct," pravil Cassiller, když cítil, že se k ní nedostane. "Ale dokážeš to."
Dívka nabyla naději, až když viděla laskavou tvář pěstitelky obilí. Její ruce se natáhly k těm Leniařiným. Dívka cítila, jak stoupá. Když byla nahoře, nemohla si pomoct a chvíli zůstala bezmocně ležet na podlaze. Poté se s prudkým nádechem posadila a pohlédla do laskavých, ustaraných šedomodrých očí.
"Děkuji," zašeptala dojatě a nedokázala zadržet několik slz.
"Senátorko," pravila žena ohromeně. "Co se stalo?"
Dívka se prudce postavila, nedbajíc na pocit, jako by jí někdy do hlavy nasypal rozbité sklo. "Ano, to jsem já. Omlouvám se. Potřebovala jsem se dostat do vězení. Prokopali jsme se zemí a…já netuším, jak to vysvětlit."
"Ano, Arimer o tom něco povídal," pravila žena.
"Pomohla jste mi. Opět. Každý mi jen pomáhá. Beru, nedávám," vzlykla dívka a cítila se hrozně slabá.
"Na to přijde časem. Utíkej."
"Konečně chápu smysl toho, proč jsou všechny klíče na jednom svazku," zamumlala politička, když odemykala dveře od cely této ženy, aby prošla chodbou a dostala se do té Arimerovy. V duchu se pochválila za to, že upustila od původního plánu vzít jen ten Arimerův klíč. Nyní by se totiž nedostala z ženiné cely a Cassiller by mezitím umíral. Jí i Arimera by popravili, až by je našli a…Ne. Nesmí na to myslet. Naštěstí se nic takového nestalo.
Zamířila za svým přítelem. Opět seděl na lavici. Když jí však viděl, oči mu zářily neředěným štěstím. "Leni!" vykřikl a běžel ke dveřím. Dívka mu oplatila úsměv, její srdce se však ještě radovat nedovedlo. Když otevřela dveře, Arimera objala. On se k ní přidal. Něco jí však po chvíli donutilo se od něj odtrhnout. Byla neklidná.
"Ráda tě vidím, ale potřebuji pomoct. Cassiller uvízl tam dole…"
"Cože?"
"V tunelu. Pomohl mi nahoru, ale sám tam zůstal. Prosím!"
Arimer se rázně vydal chodbou až k místnosti s pěstitelkou. "Já samozřejmě neváhám, jen mi nedává smysl, proč toho pro nás tolik dělá…"
"Věř mi, že mě také ne. Ale pomoct mu musíme. Nechci ho tam nechat už ani minutu." Leniařiny svaly byly stále zesláblé, ale nedbala na to. Když dorazili k otvoru, neváhala a zakřičela Mistrovo jméno.
"Tady jsem!" ozval se v odpověď. Pokusím se dostat co nejvýše!"
Arimer i Leniara spustili ruce a jakmile se jich konečky prstů Cassillera dotkly, oba ho uchopili za zápěstí a pokusili se táhnout. Mistr se jim snažil pomáhat, ale příliš to nešlo. Všichni tři již byli vysílení, ale Cassillerovo tělo centimetr po centimetru stoupalo, až bylo možno spatřit jeho tvář. Pěstitelka vzala Leniařiny klíče, které jí mezitím vypadli z kapsy, a pootvírala spousty cel. Samozřejmě, některé byli moc daleko, jiní vězni byli pro vypuštění skutečně moc nebezpeční, ale stejně nakonec Mistrovo tělo vytáhlo asi padesát bytostí. Stejně jako předtím Leniara, zůstal chvíli ležet na studené podlaze.
"Děkuji všem moc. Netuším, jak se vám odvděčit," pravil po chvíli.
"Nám stačí, že pomůžeš těmto," pravila obilná pěstitelka a ukázala na senátorku a jejího přítele. Ostatní vězni souhlasně přikyvovali.
"Netuším, co na to říct…"odvětil ohromeným hlasem.
"Mohli bychom si promluvit o samotě? My tři?" zeptala se Leniara a ukázala na sebe, Arimera a Mistra. Ostatní to pochopili a přikývli.
"Pojďme do mé cely," navrhl Arimer a oba ho poslechli. O chvíli později již seděli na zemi, protože ta byla pohodlnější než lavice.
"Takže," ujala se senátorka slova. "Hrozně ráda tě zase vidím!" Poslední slova pochopitelně patřila Arimerovi. Jemně jí k sobě přivinul a ona mu položila hlavu na hruď. Na chvíli zavřela oči. Bylo uklidňující poslouchat ten pravidelný tlukot.
"Přišla ses rozloučit?" zeptal se na rovinu. Dívka smutně přisvědčila.
"Popravdě, vlastně jsem to vzdala." Arimer vytřeštil oči. "Alespoň oficiálně. Jenže nemám tušení, jestli je ještě čas vzít to zpět."
"I kdyby ne," uklidňoval jí vězeň, ačkoliv se před Cassillerem stále cítil nesvůj. "Chci, abys věděla, že na tom nesejde. Chtěla jsi bojovat. A dala jsi mi naději. A obětovala jsi svou pýchu, abys mi mohla říct poslední sbohem. Jistě budeš moct ještě hrát. Chci, abys věděla, že tě nadále miluji."
"Nápodobně," odvětila. "A budu stále. Chtěla jsem ti ještě, říct, Cassillere," pravila pro změnu k Mistrovi. "Tady před arimerem, že jsem ti nesmírně vděčná. Nezáleží na tom, jaké máš úmysly, nebo co tě k tomu vede. Ale pomáháš nám."
"Nemáš zač. Přátelé si mají pomáhat. Kromě toho, možná by ses neměla snažit vyhrát poslední kolo…"
"Co tím myslíš?" podivila se politička.
"Že mám další plán…"
"Proč mi něco říká, že se mi to nebude líbit?"
"Protože je to ještě větší bláznovství než všechno předchozí dohromady." Mistr si povzdechl. "Kdybys prohrála, má čest by byla zachována. A vy utečete."
"Cože?"
"Těsně před popravou. Pomůžu vám. Vím, kdy na řece Rimini plují záchranné lodě, které odsud odvážejí obyvatele. Dovedu vás tam. Ve správný čas."
"A…co ty?" pravil Arimer ohromeně.
"Já? Já se vrátím domů. Za svou milou."
"Takže tě bude stále milovat?"
"Ona mě nemiluje," zavrtěl Cassiller hlavou nad Arimerovou otázkou. Oba mladí lidé pozvedli obočí. "Ale já jí ano. Ano, vrátím se domů."
"Zase nám pomáháš."
"Vy jste mě také zachránili."
"Jednou. Kromě toho…" Leniara však větu nedopověděla. Ozval se rámus. Všichni vypuštění vězni vyběhli na chodbu. Jen pěstitelka zůstala ve své cele stát. Třeštila oči a dívala se na tu pohromu s otevřenými ústy. Třásla se. Byla v šoku. Na tom kousku, který z místnosti zbyl. Zbytek se zřítil do tunelu, ve kterém ještě před několika minutami ležel Mistr.
"Sám bych se sem do té doby nedostal," dodal měkce. "Přátelé si pomáhají," zopakoval svou tradiční větu. "Jen jsem zvědavý, jak se nyní dostaneme ven…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 14. července 2014 v 14:01 | Reagovat

Snad se ti dobře kachní :D ;)
Kapitola zase dlouhá, musela jsem kvůli tomu stopnout seriál, jindy se dokážu soustředit současně :D
Líbily se mi dialogy, ale to ujištění, že jsou určitě ve věznici, trochu zabilo to napětí, které vygradovalo při pochybnostech. Ale zase se mi líbilo, ani nevím proč to:
"Já se neudržím!"
"Ani pro Arimera?"
Takže celkově povedená kapča a budu se těšit na další :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. července 2014 v 22:12 | Reagovat

[1]: Kachnilo se výtečně :-)
Za to rozbití napětí se omlouvám, neuvědomila jsem si to. Pro příště se zkusím tvou výtkou řídit, a neudělat to.
Ten dialog, který se ti líbí, měl být pokus o vyjádření chemie vládnoucí mezi Arimerem a Leniarou. Jsem moc ráda, že se ti líbí on, i celá kapitola, nesmírně.

3 Callia Callia | 21. července 2014 v 8:49 | Reagovat

Byla to skvělá kapitola a já se omlouvám, že komentuji až teď. :/ A mě by také zajímalo, proč jim pomáhá. Doufám, že má jenom dobré úmysly protože jestli to na ně hraje... Ale to si myslím, že ne. :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. července 2014 v 9:07 | Reagovat

[3]: No, proč jim pomáhá, se vlastně čtenáři dozví až na konci. ale nevím, jaký by měl mít důvod, to předstírat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama