Osamělé noci- kapitola 8.

16. července 2014 v 12:00 | Karin |  Osamělélé noci
Jsem zde s další kapitolou, tentokrát Osamělých nocí. Úžasně letní příběh, že? Tady jde zase projednou vidět jasný vliv prvotí písně- Lonely nights od Scorpions. Budu za tebe bojovat. Ano, budu. Například. to e tak, když se té skladby naprosto přeposloucháte. No, každopádně doufám,že se bude alespoň ěkomu líbit. Budu moc ráda za jakoukoliv konstruktivní kritiku.

Kapitola 8.

Alexander

Snažil jsem se usilovně zůstat vzhůru, ani jsem netušil proč. Ve vzduchu však bylo cosi, co mě k tomu nutilo. Tam, tváří v tvář samotné smrti, jsem cítil, jakoby ke mně promlouvalo samo nebe. Jakoby říkalo, že já a Yasminetta se ještě setkáme. Můj rozum věděl, že je to nesmírná hloupost. Ale mé srdce se stále drželo té falešné naděje. Nedíval jsem se na ně. Pozoroval jsem vlastní krev kanoucí na bělostný sníh, jak mi led porušil zatím pouze ta nejcitlivější místa kůže. Ta bolest však pro mě nic neznamenala. Krvácel jsem mnohem více tam uvnitř. Umíral jsem, sám, a přesto byla ona mým světlem, mým lékem. I když by to tak nemělo být. Při životě mě držela její tvář, stejně jako přiživovala mé iluze.

Při těchto myšlenkách jsem se rozpadal na malé kousky, a ani si neuvědomoval, že křičím, dokud jsem se nepokusil promluvit. Bolest se proměnila v pouze tupé rány. Mé srdce však rozechvívalo zvláštní teplo. Pochopil jsem, že odcházím. S pocitem, že ještě nemůže být konec. Nevěřil jsem tomu, že umírám. Což bylo možná důvodem, proč jsem stále fantazíroval, že mám šanci jí vidět. Přesto jsem však musel pravit slova, která se mi drala na jazyk.

"Kéž bys tady byla…" zašeptal jsem do větru. Tato slova však patřila Yasminettě jen z části. Ta další byla mířená na štěstěnu, ačkoliv už bylo pozdě. Nestihl jsem zachránit Tertut. Nedokázal jsem umírat s tím, že se to možná nepovede ani Yasminettě. Zvláštní, že ještě před několika hodinami jsem byl přesvědčený o tom, že ano. Je však tolik věcí, které se mohou pokazit…

S obrovským vypětím jsem znovu otevřel oči. Všiml jsem si, že voják vedle mě již padl na kolena. Měl pevně zavřené oči a řval téměř nelidským zvukem, který drásal uši. To mě ještě utvrdilo v mých myšlenkách. Náhle jsem dostal hrozný vztek, ani jsem nevěděl, na co. Nohy se mi podlomily, ale já jsem zůstal stát. A znovu zopakoval větu, které jsem se tak skálopevně držel, nicméně s větší jistotou. Nevěřil jsem, že by něco znamenala, že by mohla něco ovlivnit, ale chtěl jsem, aby to byla má poslední slova. I šepot mě stál spoustu sil, nicméně nakonec jsem to dokázal.

"Toto není konec. Nemůže být. Nyní ne. Takto neumírá naděje. Takto se nevytrácí lidské životy. Ne."

"Zemřít není jednoduché. Ale toto je konec," odpověděl mi vojín chraplavě, přestože jsem to nečekal. Pevně jsem zaťal pěsti.

"Já vím. Ale stále tomu nevěřím. Mé srdce tomu nevěří. Toto není konec!" Jakmile jsem to zakřičel, začaly kolem mě tančit záblesky světla jako milióny očí. Blíží se smrt. Třpyt začal stoupat jako dým k obloze, a já jsem pevně zavřel oči. Když jsem je však zase otevřel, zjistil jsem, že se svit proměnil v temnotu. Oslepl jsem. Netušil jsem jak, ale i když mé oči nic nevěděli, věděl jsem, že světélka explodovala. Zaslechl jsem několik překvapených výkřiků. A poté začal panikařit. Cítil zase ostrost krystalků zabodávajících se mi pod kůži. Zjistil, že já už křičet ani šeptat nemohu. Hlas mi nadobro selhal. Stál jsem tam, němý a slepý, a přesto nějak věděl, že ten výbuch něco znamenal. Padl jsem k zemi. Tělo mi přestalo sloužit, a já se pouze třásl.

"Je mrtvý!" zaslechl jsem nad sebou zoufalý, lámající se hlas. "Je po všem."

"Zatím ne. Žiji," chtěl jsem promluvit. Nic ze mě však nevyšlo. Přesto jsem bezpečně věděl, že ke mně voják poklekl. Zdál se být ještě relativně v pořádku. Věděl jsem, že ačkoliv mi to připadá jako celá léta, v bouři stojíme teprve chvíli. Já jsem byl slabý už předtím. Oni ještě nejspíš neumírají. Alespoň ten pohled nebudu muset snášet. Na druhou stranu, pro mě neexistuje již žádné vidění.

"Ty nemůžeš mluvit," konstatoval. Ze všech sil jsem rozlepil víčka a horlivě přikývl.

"U všech angorek!" Zalapal po dechu a měl jsem takové tušení, že za to nemohla pouze bouře. "Vidíš vůbec něco?" Zoufale jsem zavrtěl hlavou a snažil se vymáčknout tázavý pohled. Voják na mě jen chvíli zmateně pohlížel.

"Tebe oslepilo to světlo?" zeptal se nakonec. Zauvažoval jsem, což bylo s tak zatemněnou myslí nesmírně těžké. Na toto jsem tedy nepomyslel. V hlavě jsem odpověděl, že si nejsem úplně jist, ale spíše ne. Zato ve skutečnosti jsem se zmohl na další pouhé zavrtění hlavou.

"Led," napadlo ho a já jsem se pokusil přikývnout. Síly mi však ubývaly každou vteřinou. "Dobře. Můžeš se pohnout?" Zkusil jsem se pozvednout paži. Šlo to nesmírně ztuha, a já jsem nechtěl plýtvat drahocennou energií. Na okamžik mě napadlo, proč se o mě vůbec zajímá, ale byl jsem příliš vysílený k většímu analyzování. "Trochu," gestikuloval jsem rty.

"Chápu. Je ti jasné…"

"Umírám. Toto je konec," zasípal jsem a byl nesmírně překvapen, když ze mě vyšel jakýsi sípot. Mluvě se to však nepodobalo ani zdaleka. Slyšel jsem kroky. Odcházel. Věděl jsem, že i on se drží jen tak tak. Ale kdyby už by nehrálo roli zdraví, on měl na rozdíl ode mě vojenskou disciplínu.

Procitl jsem. Ani jsem si neuvědomil, že jsem upadl do bezvědomí, dokud se mnou nyní někdo silně netřásl. Ozval se hlas vojína. Znal jsem ho. On mi dovolil spát na jeho klíně na sáních. On se mnou mluvil jako poslední. Ptal se, jak se cítím.

"Nech toho. Je mrtvý." Byl jsem si jistý tím, že žiji, ale neměl jsem dostatek sil, abych to dal nějak najevo.

"Mrtvoly většinou nedýchají, ani nemají puls," odsekl mu někdo neznámý. Co však bylo nejzvláštnější, zdálo se, že jeho hlas není poškozený vůbec. Jak to dokázal?

"Jasně. Ale nemá šanci přežít příštích pár hodin, a ty to víš."

"Musíme ho dopravit do Tertutu, než zemře." Pochopil jsem. To bylo to, o co zde šlo po celou dobu. Peníze. V tom samém okamžiku mi došly souvislosti. Neležel jsem uprostřed bouře. To pode mnou byla skála. Někdo nás zachránil. Aby mě mohli popravit. Zaťal jsem zuby, a když jsem se pokusil zvednout hlavu, vystřelila mi celým tělem očekávaná bolest. Jakoby odrážela utrpení mého nitra. Byla nespočetněkrát silnější, než jsem si jí představoval. Vydechl jsem, protože křičet stále nešlo.

"Ne," pravil neznámý muž pevným hlasem. "Nestihneme to. Kdybychom vyrazili teď, tu cestu by nepřežil."

"Je silnější, než si myslíš. Můžeš prosím na chvíli odejít? Mám nápad," odvětil vojín. Když se nic nedělo, dodal. "Chci si s ním promluvit. Asi by nechtěl, aby u toho byl někdo byl."

"Promluvit? Ty si myslíš…" začal zachránce se smíchem, avšak strážce ho přerušil.

"Já vím. Nemůže mluvit. Ale hýbat rty zvládne, věř mi."

"Kde je tvá pověstná zloba?" smál se muž nadále.

"Ten chlapec umírá," pronesl. "Nemá smysl ho ještě více týrat."

"A řekni mi jediný důvod, proč by měl říct něco tobě?"

"Věř mi," pověděl voják prostě. Slyšel jsem pouze dusot jeho nohou, který se stále vzdaloval. Pokusil jsem se otevřít oči, ale tak nesnesitelně mě pálily, že jsem je radši rychle zase zavřel. Cítil jsem drsnou dlaň, která vklouzla do té mé. Pevně mě stiskla. Vděčně jsem jí přijal. Bez ohledu na to, komu patřila, se s ní šířilo překrásné lidské teplo. Přestože někde v dáli bylo slyšet praskání ohně a já jsem byl zabalený do několika přikrývek a měl na sobě nepromokavou loveckou bundu, sužoval mě nepříjemný chlad. To přesto, že jsem musel mít horečku minimálně o pět stupňů vyšší, než je běžná teplota.

"Já nejsem sentimentální," začal tiše, snad proto, že více nahlas ani nemohl. "Ale ty jsi jeden z mála, ke kterému jsem od začátku chtě nechtě cítil obdiv." Voják se odmlčel. "Tolik, jako ty…nejsem si jistý, jestli by to vydrželi vůbec lovci. Nemám tušení, jak jsi dvakrát unikl takovému mrazu. Jsi hotové dítě štěstěny." Lehce se zasmál, ale mě při těch slovech zatrnulo. Bylo však vyloučené, aby mé touhy vykřičené do větru něco znamenaly. "Prokázal jsi nesmírnou odvahu a odolnost. Vím, čeho všeho ses musel vzdát. A jak miluješ tu dívku…Yasminettu." Na chvíli ztichl. Vůbec jsem netušil, o co jde. Toto všechno mi říkali i lovci, jenže u tohoto muže mi nesedělo pouhé chválení.

"Asi tě zajímá, proč ti to vše říkám. No, není to proto, že umíráš. Jak jsem říkal, nejsem sentimentální. Ale ani ne bezcitný. Chtěl jsem ti poděkovat. Zachránil jsi nás. Všechny. Zeptal bych se tě proč, ale vím, že mi nemůžeš odpovědět. Jestli budeš mít sílu…ne, omlouvám se. To po tobě nemůžu chtít."

Chtěl jsem namítnout, že já jsem přece nic neudělal. A také se dozvědět, co potřeboval. Nicméně jsem neměl nejmenší tušení, jak mu to naznačit. Pokusil jsem se zavrtět hlavou, nevyšel ze mě jen velice tichý sten, protože to zkrátka samou bolestí nešlo.

"Vím, na co myslíš," prohlásil. Zarazilo mě, že jeho hlas již nebyl chladný, avšak jsem vůbec netušil, proč. Nedokázal jsem na to přijít ani po usilovném přemýšlení, akorát zesílila má muka. "Zachránil jsi nás. Viděl jsem to. Viděli to všichni. Víš, oni jsou ti nesmírně vděční, stejně jako já. Akorát příliš pyšní, než aby ti to přišli říct. Ale má hrdost byla zlomena. V té bouři. Takže ti to můžu povědět. To světlo totiž vycházelo z tebe. Nejprve jsem tomu nevěřil, ale…je to možné. Musel jsi cítit nesmírně silné emoce. Myslím vážně silné. Jako nikdy předtím. A to je ten důvod, proč…však víš. Existuje Tertut a další taková města. My se váš neštítíme. My se vás bojíme. Že se stane něco takového. Ale úplně jsi mi tím převrátil životní hodnoty. Použil si svou nevyzpytatelnou magii jako světlici!"

Zalapal jsem po dechu. To, co říkal, znělo logicky. Věděl jsem, že je to pravda. Nicméně jsem tomu stále odmítal uvěřit. Věděl jsem, že umíme kouzlit, ale nikdo z nás nevěděl, jak přesně. Je zvláštní, že se to stalo zrovna v takové situaci. Otevřel jsem ústa. Toto jsem říct musel. Bylo to mnohem důležitější než všechno předchozí.

"Neděkujte mi. Za to já nemohu. To byla Štěstěna," zašeptal jsem a okamžitě se rozkašlal. Začal jsem se dávit nějakou teplou tekutinou. Vyplivl jsem jí na druhou stranu, než jsem očekával, že stojí voják. S hrůzou jsem očekával další vlnu, ale již žádná nepřišla. Možná proto, že mi v těle již žádná krev nemohla zbýt.

Stiskl mi ruku ještě pevněji. "Chceš jí znovu vidět?"

Omámeně jsem přikývl.

"Tak zůstaň naživu ještě několik dní. Já ti přísahám, že jí najdeme. Nemůžeme jí nechat lovcům."

Znovu jsem se rozkašlal. Tentokrát rozhořčením. "Nechte Yaminettu žít. Prosím. To je mé poslední přání," žádal jsem.

"Obávám se, že to je v přímém rozporu s našimi rozkazy. Promiň." Dal bych ruku do ohně za to, že v jeho hlase skutečně zazněla lítost. Mohla to ale být iluze. "Ale kvůli tobě jí chytíme co nejdříve. Nebude to tak těžké. Tehdy jsme jí nemohli vzít s tebou, ale teď už to dokážeme. Zasloužíš si jí ještě jednou cítit, když už ne vidět. Vydrž ještě týden. Pouhý týden."

Netušil jsem, jestli děkovat, nebo se naštvat. Nejspíš to všechno, co řekl, byla jen výmluva. Alespoň můj rozum si to myslel. Má duše říkala pravý opak. Tak jako tak, věděl jsem, že jeho prosba není v mých silách. Možná jsem toho dokázal hodně, ale toto je nemožné. Vždyť už kašlu krev! Proto jsem jen zoufale semknul rty. I tento pohyb nesmírně bolel.

Muž však ještě neodcházel. Ucítil jsem něco jemného na tváři. Teprve, když mi zašeptal do ucha několik slov, uvědomil jsem si, že to jsou jeho tmavé vlasy. Naklonil se ke mně.

"Kdyby to bylo jen na mě, asi bych tě nezabil. Nezavezl bych tě do Tertutu, kde tě čeká poprava. Ale peníze jsou peníze. Já bych váhal, ale ostatní v tom mají jasno. Ale nejsi tak špatný, jak jsem si myslel. Vlastně jsem si tě celkem oblíbil." Chvíli jsem jen ohromeně zíral do temnoty. Pokusil jsem se o úsměv, ale mé svaly mě neposlouchaly. Ani ty mimické. Opět se ozvaly kroky. "Nezapomínej na to, kým jsi," pronesl ještě, než zmizel.

I přesto, že to nesmírně bolelo, jsem se hluboce zamyslel. Tedy, tak hluboce, jak mi to zdravotní stav dovoloval. I když jsem věděl, že je to možná pouhá hra, a že bych v něm neměl vidět přítele, dojalo mě to. Možná to bylo nadcházející smrtí, možná mou vrozenou přecitlivělostí. Ale od té doby, co jsem opustil Tertut, se s výjimkou Yasminetty ke mně nikdo tak mile nechoval…

Yasminetta. Jakmile jsem na ní pomyslel, i přes slepotu jsem opět viděl její tvář. Usmívala se. Jako jasné slunce. Přesně, jak jsem povídal. Světlo mého života. Zčistajasna mě zachvátil pocit, že vše přece jen není tak černé, jak to vypadá. Někde ve skrytu mé duše zachvátila jiskřička naděje…

Ihned poté jsem si vynadal za tu naivitu. Umírám. Stejně tak brzy skončí i ona. Všechno jsme dělali úplně zbytečně. Štěstěna je mi sice očividně nakloněna, ale toto po ní nemohu chtít. Nemůže přece uzdravit mrtvého. Nebo někoho zachránit před jistou smrtí. Tertut má již zpečetěný osud. Nikdy ho nikdo nezachrání.

I přes tyto myšlenky jsem se však stále nemohl zbavit toho nadějného bodu ve skrytu svého srdce. A náhle jsem přesně věděl, co musím udělat. Pouze jsem ještě netušil, jak to provést. Hlavní ale bylo, že měl ten voják pravdu. Musím vydržet, než Yasminettu přivedou. Šance, že se jim to povede, není velká, když o tom mluvil s takovou jistotou, ačkoliv si nejsem jist, jak se chtějí dostat přes lovce.

Nechci zde být, abych jí viděl umírat. Ale abych za ní bojoval. Udělám vše, co bude v mých silách. Když už se nemohu bít za dny strávené s ní, budu bojovat za její život. Všemi prostředky. Bez strachu, bez zábran. Když to i přes to nevyjde, alespoň zemřu ve stejný okamžik. Když nemůžeme žít život bok po boku, nechť se alespoň provázíme po smrti.

Když mě napadaly tyto šílené myšlenky, neubránil jsem se podezření, jestli by to samé ona udělala pro mě. Když mě však začalo opouštět vědomí, stalo se tak s hřejivým pocitem, že ano. Ano, budu za ní bojovat. Yasminetta si to utrpení nezaslouží. A já potřebuji alespoň chvíli s ní. Takovou, jako byla ta naše první noc v noře. Dlaně na srdcích, s polibkem na rtech…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | 21. července 2014 v 8:58 | Reagovat

Ten konec.. :OO Ta poslední věta. Úžasný. :3 Vážně skvělá kapitola. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. července 2014 v 9:08 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. jsem hrozně ráda, že se ti líbí...

3 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 21:40 | Reagovat

Chudak! Začínám ho mít ráda, vážně jo.
Jinak super! Jen tak dál!

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 9:00 | Reagovat

[3]: Proč si všichni čtenáři zákonitě oblíbí Alexandera? ale ne, já ho také zbožňuji.
Moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama