Srpen 2014

Osamělé noci- kapitola 10.

25. srpna 2014 v 7:00 | Karin |  Osamělélé noci
Tento článek je předepsaný, jsem opět u taťky.
Jedná se o další, spíše rozhovorovou kapitolu Osamělých nocí, tak snad se vám bude líbit!

10. kapitola
Yasminetta
"A co když se neprobere?" zaslechla jsem hlas plný hněvu.
"Na tom, jestli se probere, nebo ne, nezáleží. Mrtvá je tak či tak," odporoval někdo jiný podobným tónem.
Skutečnost, že v jejich armádě nebylo ženy, jsem usoudila, že mluví o mně. Zhluboka jsem se nadechla, a ihned pocítila vlnu omračující, palčivé bolesti. Dokonce i má mysl byla natolik zmrzlá, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ve skutečnosti nejsem vážně zraněná. Byl to chlad. Opatrně jsem otevřela oči. Nade mnou se nacházela ocelově šedé nebesa, ze kterých se lehce snášely vločky. Sněží. Opět.
"Takže žiješ," konstatoval jeden z hlasů. Vojín se ke mně naklonil. Hleděla jsem do jeho větrem ošlehané tváře s pevnými rysy. Překvapily mě však jeho oči. Zrcadlil se v nich zmatek, a možná i strach. Vzal mou ruku. Něco zapraskalo. Ohlédla jsem se za tím zvukem. Má bunda. Má nepromokavá lovecká bunda byla pokrytá snad centimetr silnou vrstvou ledu. "Tvůj puls je nepravidelný, a trochu méně zřetelný, než by měl být. Zato o dost rychlejší. Za obvyklých okolností bys to nejspíš odnesla jen s pořádnou chřipkou. Udělala jsi to schválně, že?"
"Co?" vydechla jsem ohromeně. "Ne! Kdybych chtěla zemřít, již bych pod tou vodou zůstala! Zavrtěla jsem hlavou. "Já ho musím vidět. Bez něj nezemřu. Cítím, že je to důležité. Opravdu důležité."
"Jasně," ušklíbl se. "Víš, někteří uprchlíci toto udělají taky. Vyberou si nějaký nenápadný způsob, jak zemřít, aby to vypadalo jako nehoda, ale potom si uvědomí, že ta smrt bolí, a snaží se jí uniknout."
Zavrtěla jsem znovu hlavou, ale neměla nadále sílu se s ním dohadovat. Pokusila jsem se vstát. Celé tělo jsem měla jako v jednom ohni, a těžší než kamení, ale kupodivu to šlo. Jistě. Nejsem zraněná, pouze zmrzlá. Když jsem se však pokusila učinit první krok, podlomila se mi kolena. Voják mě naštěstí zachytil. Zlostně jsem pohlédla k nedalekým skalám pokrytým ledem, protože to ony za to mohly.
Přestože se mi příčilo někoho takového dotýkat, byl mou jedinou nadějí pro to, říct Alexanderovi, co k němu skutečně cítím, a omluvit se mu. Věděla jsem, že má duše by si to vyčítala po celou existenci, kdybych se nyní rozhodla odejít. Navíc jsem to, proč jsem zde, ještě nedokonala. Musím pro to udělat alespoň ještě něco. Ano, musíme se dostat za sněhové pláně. Netuším, jak to provedeme, ale pokud to nevyjde nyní, nevyjde to již nikdy. Se zaťatými zuby jsem použila jeho rameno jako podpěru, a takto učinila první krůček. Druhý. Třetí. Když jsem cítila, že už to dokážu, pustila jsem se. A skutečně. Další stopu ve sněhu jsem zanechala pouze vlastní silou.
"Dobře. Nasadíme svižný krok. A raz, a…" pronesl jeden strážce, byl však přerušen.
"Při vší úctě, ale jak daleko si myslíš, že dojdeme? Ta holka se zatím drží, ale to jen proto," otočil se ke mně a v očích se mu zaleskla zloba i starost. "Že mráz jí je nyní přítelem, ale brzy jí zabije. A ani my na tom nejsme nejlépe."
"Máš snad lepší nápad?" zavrčel, a již bez počítání se vydal na cestu. Netuším, jestli se mi to pouze zdálo, ale téměř utíkal. V žádném případě jsem mu nemohla stačit. Několik dalších vojáků ho následovalo.
"Omlouvám se, ale proč bych měla zemřít?" otázala jsem se, protože mi nebylo jasné, jak je to myšleno. Vojín, který mi předtím pomohl udržet se na nohou, se hořce ušklíbl.
"Na to by ses radši ani neměla ptát. Copak tebe to neděsí?"
"Děsit není správný výraz. Nechci zemřít, ale ne proto, že bych se bála smrti. Vím, že je to pouze další, nejspíš i šťastnější etapa mé duše. Ale nechci, aby se tomu stalo takto."
"Ehm…copak se v Tertutu netvrdí, že reinkarnace neexistuje?"
"A copak je to snad pravda?"
Jeho pohled zůstal chladný, ale podle jeho následujících slov jsem poznala, že jsem ho dostala do úzkých.
"Myslím, že pokud se mnou o tom takhle diskutuješ, odpověď už stejně znáš. K věci- led, kterým jsi pokrytá, tě zatím vlastně izoluje před mrazem zvenčí. Do té doby, než se teplotou tvého těla změní ve vodu. Poté tě pravděpodobně zabije." Zhluboka jsem se nadechla.
"Tudíž naznačujete, že za pár hodin již zde nebudu?"
"Pokud něco nevymyslíme, obávám se, že tu nebude nikdo," odvětil. Na okamžik mě pohltila panika tak silná, že jsem měla nutkání křičet, ale poté jsem si sama sobě pevně zapřísáhla, že bez ohledu na to, co povídají, já to přežiji. A přestože se mé nohy zdály skutečně těžké, zrychlila -jsem krok. Točila se mi z toho hlava, a svět přede mnou byl zahalen v temné mlze, jak jsem přestávala vnímat realitu, ale dokud jsem neměla omdlít, nebrala jsem na to ohledy. Celé mé tělo protestovalo, a já jsem si nesmírně přála, aby umělo mlčet.
"Mám řešení!" vykřikl jeden vojín vítězoslavně, a všichni se zastavili. Kromě mě. Stále jsem přešlapovala. Bála jsem se totiž, že kdybych se zastavila úplně, síla vůle by se zlomila, a já bych padla k zemi. Zkoumavě se na mě zahleděl, jako bych byla nějaký výzkumný objekt, takže jsem radši sklopila oči k bělostné pokrývce dole.
"No?" vybídl ho jiný strážce.
"Pokud by dokázala to, co ten kluk…"
"Blbost," odbyl ho druhý voják. Teprve nyní mi došlo, že mají na mysli Alexandera. "Nezapomeň, že právě to ho zabilo."
"Počkejte, prosím- říkali jste přece, že stále žije!"
"Ne na dlouho," odbyl mě voják. "A také nás to zachránilo." Pozvedla jsem obočí. Jaký by měl motiv, aby zachraňoval své nepřátelé? Otočil jsem ke mně. "Jak rozvinuté jsou tvé schopnosti?"
Neudržela jsem se a suše zasmála. "Náhle jsou vám dobré, že ano? Pokud vím, byli jste to právě vy, kdo nám se je snažil držet na uzdě."
"Pozor na jazyk, je to poslední varování. Kdybychom tě nepotřebovali, už bys byla dávno mrtvá. Ten kluk…nevím, jak ti to popsat. Vyslal část své magické energie, a vytvořil tak světlici."
Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. "Vaše zbraně, pokud vím, jsou také utopené. Náhodou vím, že i kdyby se vám podařily vylovit, nebudou použitelné. A to, co říkáte, že dokázal Alexander…je nemožné. Tedy, dokážeme to, asi, ale on na rozdíl ode mě neměl blokovanou většinu schopností. Vyrůstali jsme v jiných podmínkách."
"Ne, ale můžu utopit i tebe. Nemůžeš to, u všech angorek, alespoň zkusit?"
"V takových podmínkách? Obávám se…"
"Sakra, když to udělal ten kluk, byl na tom ještě hůře!"
Odvrátila jsem tvář, protože mi do očí vyhrkly slzy. "Co se stane, když to nezvládnu?"
"Budeš to zkoušet stále dokola. Jinak zemřeš. Dokud to nedokážeš, nebo neomdlíš vyčerpáním." Zatnula jsem zuby.
"A co když to v sobě vůbec nemám? Ne všichni máme stejné schopnosti."
"To nezjistíme, když to nezkusíš." Zamyslela jsem se.
"Tak tedy dobře. Mám nápad. Předpokládám, že se vám to nebude líbit, ale- udělejme řetězec. Budu tak moct čerpat vnitřní energii nejen ze sebe, tím pádem je větší naděje, že se to povede."
Jeden vojín si mě nevěřícně změřil. No tak, já jsem na stejné lodi! Máme stejný cíl! "Jak ti máme věřit, že nás energeticky nevysaješ?"
Pousmála jsem se. "Kdybych to měla v plánu, udělala bych už to dávno. Bez obav- ani netuším, jestli to je v našich silách!" uznale přikývl, a vzal mou dlaň do své. Příjemně hřála, a to i přes rukavici. Záviděla jsem mu, že jeho chlad netrápí. Alespoň ne tolik. Ostatní se připojili.
Pevně jsem zavřela oči. Přestala jsem vnímat chlad, nechala do svého těla proudit spousty energie. Místo temnoty jsem přes zavřené oči viděla světelné záblesky všech barev. Pokoušela jsem se všechnu sílu, včetně té své, hromadit ve svém srdci, a doufala, že je mé tělo natolik silné, aby to ustálo. Když už jsem si myslela, že to dokážu, narazila jsem ve své mysli na něco, co bylo nepochybně blokem.
Malou část své energie jsem nechala stoupat vzhůru, a zatlačila na něco, co mi bránilo provést kouzlo. Představila jsem si to jako betonovou zeď, která ze tří čtvrtin obklopovala Tertut. Celé mé tělo zachvátil nesmírný hněv-a zeď spadla. Prudce jsem vydechla, a v tom okamžiku se stalo něco neočekávaného-všechna energie se ze mě vytratila. Ucítila jsem tlak v oblasti hrudi, a poté zkrátka byla pryč. Poté jsem pouze cítila, jak padám k zemi. Těsně předtím, než mě však dostaly spáry temnoty, jsem násilím otevřela oči, a spatřila oslepující záblesk. Stoupal výše a výše, až nad vrcholky hor, k samotným mračnům, která se poté rozzářila. Déle jsem se již při vědomí udržet nemohla.
Když jsem procitla, velice rychle jsem pochopila, že nejsem ani na jednom břehu smrtelné řeky Sinie. Mé tělo se totiž nacházelo ve velice nepohodlné poloze, Jako bych seděla v nějaké malé místnosti, a ta místnost se se mnou otřásala. Nahoru, dolů, a zase nahoru a dolů, v pravidelném rytmu. S námahou jsem otevřela oči.
Kéž by místnost. Zarazilo mě sice, že vidím rozmazaně, avšak usoudila jsem, že je to lepší než nic. Nejspíš je to z té oslepující záře. Stejně zemřu. Voják si toho všiml, a věnoval mi bezvýrazný pohled. Pokusila jsem se promluvit, a zjistila, že můj hlas zní jinak. Jako bych vážně byla předem odepsaná.
"To je v pořádku. Můžu jít po svých." Strážce si mě nedůvěřivě změřil. Postavil mě na nohy, a mně se zatmělo před očima. Zaťala jsem však zuby, a předstírala, že nevyužívám jeho podpěry. Ušla jsem několik rychlých kroků. Motala se mi hlava jako při kocovině, a držela jsem se na nohou pouze silou vůle, ale i kdybych to dělala jen proto, abych dokázala, že jsem také silná, pro pouhou pýchu, zkrátka jsem musela. Pustil mě a sledoval s ohromeným úsměvem. Tempu jeho mužů jsem pochopitelně nestačila, ale tuším, že ho překvapilo i to, že vůbec jdu.
"Máš horečku," oznámil mi.
"Ano. To mi mohlo dojít," odvětila jsem, ale hlas se mi třásl. Chřipka je to nejhorší, co mohu v ledových planinách dostat. Navzdory vážnosti situace jsem se ušklíbla. Dobře, že cesta nevede přes tropické lesy. Tam se dá dostat spousta nemocí. Minimálně bych to odnesla s malárií. Vlastně se divím, že při mém štěstí ještě nemám kurděje. "Co- co se vlastně stalo?"
"Záleží na tom, kolik z toho jsi vnímala," odpověděl.
"Omdlela jsem, když se zjevila ta oslepující zář…"
"Takže o nic moc více než my. U všech angorek, to bylo mnohem lepší než světlice! Divil bych se, kdyby to neviděli i v Tertutu! Jak se ti to povedlo?"
"Já- já vlastně ani nevím," vykoktala jsem. "Nejspíš jsem musela čerpat i z vaší fyzické energie. Za to se omlouvám."
"No," začal. "Pár z nás také omdlelo, ale nikdo na několik hodin jako ty. Shodli jsme se na tom, že to stálo za to. Vy dva jste zkrátka fascinující!"
Dovolila jsem si pouze lehký úsměv, protože jsem netušila, jak reagovat. Zavřela jsem oči, protože se svět v mých očích podezřele zablýskl. Netušila jsem, jestli je to dobře, či přestávám s konečnou platností vidět. Když jsem je zase otevřela, opět se ponořil do té temné mlhy, přes kterou jsem skoro nic nerozpoznávala.
"Kam vlastně jdeme?"
"Dále, pro případ, že by pro nás přece jen nepřijela záchrana. Jinak vlastně jen zamezujeme umrznutí. Pohyb rozehřívá."
"Děkuji, to je přesně to, co nyní potřebuji," neudržela jsem se. K mému překvapení se voják pouze ušklíbl.
"Máš štěstí, že nyní nemám způsob, jak tě zabít. Jak říkám, jste…zajímaví." Uvědomila jsem si jednu věc. Bylo ke vzteku, že mám tak dokonalou příležitost utéct, ale nemohu. Hlavním důvodem bylo, že jsem sotva šla. Nikdy bych nezvládla sama ujít ani míli, i kdyby se mě tertutští vojáci nesnažili donutit jít s nimi. Druhá věc byla, že bych tím pádem stejně zemřela, ale sama. Nemohu v tom Alexandera čekat, když prý on žije jen kvůli mně.
"Možná bychom je ani neměli dovést na popravu, ale do vědeckého ústavu. Tam by nám i více zaplatili…" zamumlal jeden ze strážců.
"Jako vědecký experiment? V žádném případě! Porušujete lidská práva. Jsme bytosti jako vy."
"Bytosti, které mají schopnosti…bohů?" udeřil na mě jeden z nich.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "My nejsme bohové. Každá lidská bytost kdysi uměla to, co my. Jenže vaše konkrétní rasa o to…nějak přišla. Kde je mezi námi rozdíl?"
"Možná. Ale nejsme stejní. Srovnej naše myšlení."
"Jistě. Vy se snažíte vydělat, zatímco my žít."
"Nech už toho. Stále tady rozhodujeme my. Stejně by to s tím ústavem asi neprošlo. Ale zkusit to můžeme.
"Je tolik způsobů, jak v jeskyni spáchat sebevraždu…" usmála jsem se.
"Pozor na jazyk. Chceš snad být pod neustálým dozorem?"
"Jestli mi v tom dokážete zabránit, to se uvidí."
"Nevím proč, ale mám Alexandera radši," zasmál se jiný vojín. "Je opatrnější. Ta holka je příliš drzá."
"Od té doby, co nemáme zbraně, nezapomeň. Kdo ví, co by si dovolil on. Pokud už to půjde příliš do extrému, je přece tolik způsobů, jak někoho bolestivě zranit uprostřed ledových oblastí…"
Parodoval mě. To bylo jasné. Zaťala jsem pěsti, abych se nerozčílila. "Kdybyste mě v tomto zdravotním stavu zranili, zemřela bych vám. Poté by už nevyšel ani jeden váš plán."

Strážce chtěl něco jedovatého odseknout, ale místo toho se zazubil. Vztyčil ruku na znamení ticha. Po chvíli jsem to uslyšela také, i přes zvonění v uších. Vzdálený štěkot. "Záchrana," zašeptal zrovna v tom okamžiku, kdy jsem si to samé pomyslela.

Hvězdné míle- kapitola 6.

23. srpna 2014 v 20:20 | CarinaB. |  Hvězdné míle
Po dosti dlouhé době jsem zde s další, kapku sentimentální kapitolou Hvězdných mílí. Doufám, že se alespoň někomu bude líbit. Budu opravdu ráda za každý upřímný názor, nejlépe konstruktivní kritiku!
Prosím, i pro vás, kdo jste již tuto kapitolu četli- blog. cz nejspíš zase blbne, protože mi to nějak uložilo pouze sotva polovinu kapitoly. A právě ta, kterou mi to de facto smazalo, je na tom ta nejdůležítější. Moc vás prosím, jestli byste si to nedočetli! Opravdu, jinak vám další nebudou dávat moc smysl.

6. kapitola
Dieter s téměř posvátnou úctou mávl rukou. Bok kokpitu se se bzučením otevřel, a odhalil malou místnost, kde se nenacházelo nic jiného než ovládací panely, a tři sedadla. Přičemž dva z nich stály vepředu, a třetí se jevilo za nimi, trochu v zákrytu. Vše bylo laděno do šedomodrých odstínů. Sionellia zděšeně vykulila oči, ale to už jí její bratr podal ruku, a společně vstoupili do lodi. Do nového života.
Sledovala, jak se on i se svou bývalou družkou usadil na přední sedadla. Nervózně si mnula dlaně, a postávala na vstupní rampě.
"Tak pojď," pobídl jí Dieter. Jeho hlas zněl zvláštně zastřeně. Dívka se znovu rozhlédla po prostoru, který jí připadal tak neznámý. Tak vzrušující. Netušila, jestli se má smát, nebo prolévat slzy. Stále měla pocit, že toto je pouhý sen. Nebo léčka. Přesto však váhavě dosedla do posledního volného sedadla. Skoro se v něm utopila, jak se zdálo příjemně měkké.
"Vidíš ten pás? Je to ta tmavě modrá podlouhlá věc, která má na každém konci kus železa. Zacvakni je do sebe." Dieter se otočil na svou sestru.
"Ale…proč? Neomezí to můj pohyb?" Uchopila jednu stranu pásu.
Dieter se usmál. Musel si připomenout, že když byl ve vesmírné lodi poprvé, právě na to se také ptal, jinak by nejspíš považoval Sionelliu za hloupou. "Právě o to jde. Přestože vážky mají umělou gravitaci, při vzletu by tě to vyhodilo do prostoru."
"Absolutně nechápu, o čem to mluvíš," podotkla dívka, ale poslušně k sobě dala dva konce, a zatlačila. Ozval se jakýsi zvuk, a pás jí začal svírat rameno i klín, přes které byl veden. Rychle si však na nepříjemný tlak zvykla.
"To bude těžké," prohodil Dieter směrem k Ingieně, která si dovolila pouze lehký úsměv.
Vůdce vzal do rukou podivný kulatý přístroj. O to více Sionelliu překvapilo, když do něj začal mluvit. Jeho slova jí vůbec nedávala smysl. "Ohnivý šíp je připraven. Máme povolení vzlétnout, základno?"
V komunikačním zařízení to zapraskalo. Dieter ho položil do připraveného důlku v palubní desce. "Povolení uděleno. Šťastnou cestu, Ohnivý šípe!"
"Ehm…kapitáne?" ozvala se Ingiena nesměle. Nezapomněli jsme na něco?" Dieter svraštil obočí. Přemýšlel hodnou chvíli.
"Že pokud budeme lelkovat ještě chvíli, zabijí nás?"
"To také," zazubila se sekretářka. Její úsměv působil uměle, ale její oči byly stejně zářivé a divoké jako kdysi. "Oděv. Kombinézy." Vůdce konečně pokýval hlavou.
"Letím vstříc smrti, ale na něco takového bych zapomněl. Sio, zase se odepni, a následuj mě!" Zmatená dívka nedokázala nic lepšího, než ho poslechnout.
"Jde vidět, že jsi již dlouho neletěl," popíchla ho Ingiena. Poté sklopila oči, a čekala, jak její dávný přítel zareaguje. On se však pouze váhavě usmál. Projevování emocí se pro ně náhle stalo tak neznámé, skoro jako skutečné hvězdy.
"Jsem zvědavý, kolik věcí zapomeneš ty," odvětil nakonec. Jeho bývala družka pouze pokrčila rameny.
Vůdce praštil do tlačítka ve stěně. K údivu jeho sestry z ní vyjela zásuvka, ve které bylo několik modročerných balíčků. Tři z nich vytáhl, a otvor se automaticky zavřel. Každému podal jeden, a sám ten svůj roztrhl. Jeho obsah se zvětšil, a Dieter náhle vytáhl kompletní vesmírný oblek.
"Na co čekáte?" zasmál se.
"Ve vážkách není převlékací komora," namítla Ingiena. "Když už jsme u toho, já jsem ve vážce nikdy neletěla. Umíme jí vůbec pilotovat?"
"A to mi říkáš teď?" zaúpěl Dieter. "Ale bez obav, já jsem létal, i konkrétně s Ohnivým šípem. Tak se prostě všichni otočíme ke zdím, to snad není žádný problém. O co jde tobě, sestřičko?"
"Zdi," zamumlala Sionellia a zděšeně se otočila na svého bratra. "To zde budeme muset zůstat? Navždy? Slíbil jsi mi svobodu, a místo toho mi dáváš…co vlastně?"
"Sio," pravil, a poklekl si k ní. "Já vím, jak ti nyní je. Připadáš si, jako bych ti vzal kus života. Část tebe. Ale jakmile budeme nahoře, uvidíš, že všechno bude v pořádku. Skutečně v pořádku. Přísahám."
"Já tvým slibům nemohu věřit."
"Dobře," povzdechl si. "Co kdybychom se nejprve dostali do vesmíru, a teprve tam si povídali, Než doletíme do bitvy, času budeme mít ažaž.
"Souhlasím," přisvědčila Ingiena, a oba se jako jedna bytost otočili ke zdím. Sionellia je chvíli pozorovala, než jí došlo, že se vesmírné oblečení nasazuje na nahé tělo. S povzdechem roztrhla pytlík, a obrátila se ke třetí zdi. Začala se soukat do upnuté černé uniformy, která na sobě měla vyšitý tmavě modrý vzorek.
"Hvězdy? Opravdu?" Symbol poznala.
"No, jsme přece vesmírní cestovatelé, ne snad?" odvětil jí její bratr. "Neměj strach, já důvod toho zdobení také nechápu." Dívka si zapnula zip umístěný vepředu, a opatrně se otočila. Ukázalo se, že Dieter i jeho sekretářka byli mnohem rychlejší.
"Již se můžete otočit," pobídla je. Ingiena přikývla, a převzala si s její náruče oblečení. Převzala si i to od Dietera, a všechno nějak vtiskla zpět do kapes, které se samy uzavřely. Vložila je zpět do zásuvky. "Jak jsi to provedla?" zajímala se.
"Malé kouzlo," odvětil její bratr. Dívka vykulila oči. Dieter si toho nemohl nevšimnout. "Copak jsem ti již nevysvětloval, že magie existuje?"
"Ano," odpověděla Sionellia a naprázdno polkla. "Promiň. Ale celý život jsi mi tvrdil pravý opak. Je pro mě těžké si na ty změny zvyknout."
"To je v pořádku," prohlásil. Dívku napadlo, že by se spíše on měl omlouvat jí, ale ihned si za tu myšlenku vynadala. Ať se dělo, co se dělo, stále to byl Vůdce. "Sedněme si zpět, a konečně vyleťme! Mimochodem," otočil se ke své bývalé družce, a mluvil spíše na ní. "Boty se opět nacházejí ve skryté komoře u sedaček. Jako na Olivii, pamatuješ?
"Jistě, že pamatuji. Tam jsem se poprvé musela katapultovat z kokpitu. Nejhorší zážitek v mém životě."
"Co přesně to znamená?" zeptala se Sionellia.
" V zájmu zachování vlastního života se nechat vyhodit z lodi do vzduchoprázdna. Do vesmíru," odpověděl jí Dieter. "Ale neboj. Snad k tomu nedojde. Ohnivý šíp je těžko zaměřitelný."
"Ta loď se jmenuje Ohnivý šíp?" ověřovala si dívka.
"Přesně tak. Protože je rychlá jako šípy vystřelené z dlouhých luků, a smrtonosná jako plameny. Nebo se to o něm alespoň povídá."
"Aby bylo jasno, ve skutečnosti je to strašný křáp. Podle mého skromného názoru se tak jmenuje, protože když se mu do cesty připlete střela, okamžitě začne hořet, a řítí se prázdnotou…jako šíp." Ingiena se po svých slovech usmála. Sionellia však na ní pouze vykulila oči. První důstojnice, což byla občasně její hodnost při cestách v kokpitu s Dieterem, pokud zrovna nebyla kapitánkou, dosedla na své místo a připoutala se. Oba sourozenci jí napodobili.
"Tak to pozor. Není to až tak ztracená bárka, jak to na první pohled vypadá. Hbitější loď jsi ještě neřídila."
"To doufám. Bude se to hodit, až se nás pokusí sestřelit,"konstatovala.
"Moment-řekla jste ,až´, ne ,pokud´…O kom mluvíte, prosím?" zajímala se Dieterova sestra.
"Sio, nemáš nejmenší důvod mi vykat. Já už nejsem senátorka, a nikdy jí nebudu. Časem ti vysvětlím, že bych vlastně měla spíše cítit obdiv já k tobě. Mluvím o našich nepřátelích, až se přimícháme do bitvy. Což se, hádám, stane dosti brzy."
"Takže se o to nebudou pokoušet naši krajané?"
"Pokud ano, jsme předem odepsaní," převzal Dieter slovo. "Ale bez obav. Pokud nebudeme plkat ještě déle, ani včas nezjistí, že jsme pryč. První důstojnice-zažehni první motory, a leťme!"
"Dobře, ale zase jsi na něco zapomněl. Boty!"
"Á….jistě," prohlásil Dieter, a stiskl nějaké tlačítko na opěrce svého sedadla. "Třetí zleva." Vysunula se další z tejných komor, ve které se nacházely černé boty, od pohledu pevně vypadající. Sionellia si pomyslela, že pokud budou stejně nepohodlné jako zbytek obleku, má se na co těšit. Její ruka nad tlačítky zaváhala. I senátorka už měla boty i nazuté.
"Co když stisknu něco špatně?" Tlačítek byly desítky.
"Bez obav. Autodestrukční je tam pouze jedno," pravil její bratr. "Prostě zmáčkni třetí zleva, a pospěš si." Nehodlal být na svou sestru nějak zlý, ale zdálo se mu, že čekání na vzlet už trvá příliš dlouho. Dívka jeho pokyn splnila, a dříve, než si stihla uvědomit, co vlastně dělá, již měla boty na nohou. Napadlo jí, že to nejspíš bude dozvuk vlivů Pembunutia. Také zjistila, že se nemýlila. Boty podivně tlačily.
Více si pomyslet nestihla, protože Ingiena sice nehnula ni prstem, ale loď se náhle odlepila od země, a rychlostí vyšší, než si mladá konstruktérka laserů kdy dokázala představit, vyrazila. Přinutila se nedívat ven. Obrátil se jí žaludek. A než se nadála, stoupali k nebesům pokrytým prachem.
"Ovládání pomocí telepatie," pronesla senátorka. A mimochodem, proč ty nejnudnější úkoly, jako vzlet, musím vždy dostat pouze já?"
"Dieter se zasmál, ale hned poté zvážněl. "Jak se cítíš, Sio?"
"Budu zvracet. Předpokládám, že vzlet je to nejhorší," pravila tichým hlasem.
"Ne. To nejhorší teprve přijde. Uvidíš. Mělo mi dojít, že to nejspíš nesneseš. Nepodstoupila jsi žádnou, ani krátkou, přípravu. Nehodláš nám zašpinit kokpit, že ne? Možná by se mělo zapracovat na tom, aby byl samočistící, ale ještě k tomu nějak nedošlo." Dívce se zatočila hlava.
"Jak tě to může bavit?" zaúpěla.
Dieter si povzdechl. "Opakuji- počkej, až uvidíš hvězdy."
"A ty jsou snad skutečné?"
"Ve vesmíru? Jistě. Zničili jsme si pouze svou planetu, a její okolí."
"Počkej- zničili?" zarazila se jeho sestra.
"Samozřejmě. Nic, co se nachází na Nawale, není v pořádku. Je vlastně podivuhodné, že ještě stále obíhá svou hvězdu."
"Vždy jsem si myslela, že jsme jedna z nejvyspělejších planet. A to ve všech ohledech."
"Ne. Pouze v oblasti technologií. A zaplatili jsme za to obrovskou daň."
"Takže ty si myslíš, že pokud vyhrajeme válku, mohlo by se něco změnit?" Dieter se na ní v otáčecím křesle obrátil. Vážně se jí zahleděl do očí.
"Jestli se chceš dozvědět celou pravdu," pravil pomalu. "Pro začátek bys měla vědět, že nám již není pomoci.
Ale obyčejní občané to nesmí až do poslední chvíle vědět. Vypukla by panika. Důvod, proč tam letím, je…že chci válku zastavit. Nechci v ní pokračovat."
"ale to je nemožné," namítla Ingiena. "Nevíme, s kým máme co dočinění. Netušila jsem, že to byl od začátku tvůj cíl."
Dieter se zahleděl mezi šedivá mračna. "Nenapadlo tě někdy, že se chci pokusit změnit svět? Stejně se celý systém naší planety hroutí."
"O čem to mluvíte?" zajímala se Sionellia.
Tentokrát se k ní otočili oba piloti. "Proč si myslíš, že byly zvýšeny dávky? Neměla jsi šanci si těch trhlin všimnout…ale byly tam. Sio, povím ti to na rovinu, jako bych ti to řekl, kdybych byl pouze tvým bratrem- lidstvo umírá."
"Stále tě nechápu. Trápí nás přece přelidnění, a…"
"Ne. Nevymíráme viditelně. Ale zevnitř. Již nejsme myslícími bytostmi. Za své bohy považujeme vládu, která je však skrz naskrz zkažená, a popravdě- většině z nás šlo pouze o peníze."
"A tobě?" položila Dieterova sestra další otázku.
Vůdce musel hodně zaváhat. "Ne. Chtěl jsem zachránit, co se dá. Zabránit vzpourám a zbytečným krveprolitím."
"Takže ti šlo o moc. Bál ses o to, že bys mohl ztratit svůj vliv."
"O co ti jde?" pravil zraněným tónem a obrátil se ke kokpitu. Sledoval paprsky slunce. Do očí se mu začaly tlačit slzy. Po takové době. Zběsile zamrkal. Jeho sekretářka si toho však přesto všimla. Pevně zavřela oči, a zkusila, jestli starý trik, který se kdysi naučila na palubě lodi jménem Fortune, funguje i zde.
Dietere…slyšíš mě?
Telepatická komunikace pomocí magického pole lodi? Copak my jsme to ještě nezapomněli? Jeho hlas zněl zvláštně, jako by ho naplňovala bolest. To ranilo i Ingienu.
Zdá se, že ne. Vlastně to není tak těžké, jak si pamatuji. Jen poté asi usnu. Chtěla jsem ti pouze říct, že pokud budeš potřebovat psychickou podporu…dveře ke mně jsou ti stále otevřené.
Já…ani nevím, co ti na to mám odpovědět. Omlouvám se. Omlouvám se ti. Senátorka nevěřícně poslouchala. Nechtěl jsem tě znepokojit. Pouze jsem na okamžik zaváhal….jestli se skutečně nemýlí. Jestli mi opravdu šlo o blaho lidu. A pokud ano, možná….možná jsem na to šel vážně špatnou cestou. Na chvíli zavládlo ticho.
Ať už ses vydal kudykoliv, a ještě vydáš, pamatuj si, že tě budu vždy následovat. Dieter netušil, že se dá šeptat i v rozhovorech tímto způsobem, ale Ingiena to právě dokázala. Nyní bylo zadržet slzy skutečně těžké.
Bez tebe, prohlásil nakonec. Bych nikdy nikam nešel, a ty to víš. Chtěl bych, aby mé místo bylo navždy po tvém boku. Jako za starých časů, kdy jsme si i my mysleli, že je svět v pořádku. Jako za našich toulek ve hvězdách.

Jizvy lásky

21. srpna 2014 v 10:43 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Jak již vypovídá název, jedná se o romantickou báseň. Je to opět jedna z těch sepsaná kolem půlnoci, jenže problém je, že po mě u takových nemůžete chtít výklad. Bude to znít divně, ale já opravdu nevím, o čem to je. Ne přesně. Ráda hledám významy v cizích dílech, ale hledat v tom vlastním je skutečně zvláštní. Bylo to, jakobych to nepsala já, ale pouze má ruka. slova mi našeptával někdo jiný. Ano, opět je to psáno z mužského pohledu. Snad se to bude někomu líbit, a budu moc ráda i za konstruktivní kritiku!
Jizvy lásky

Kráčím se svých stínem
pod zářícími hvězdami,
mezi ruinami a ztracenými krámy,
má duše pláče,
a mé srdce krvácí.

Pouze pro tebe,
jako jsem kdysi žil,
nyní ubývá mi sil,
pro naši lásku umírám,
naděje se rychle ztrácí.

Vše začalo pouhou mrazivou nocí,
kdy zhasla světla svící,
málem utichlo mé srdce bijící,
protože s odchodem naší lásky
zemřel jsem i já.

A stále umírám,
protože nestojíš po mém boku,
krok po kroku,
míli za mílí,
mohli jsme dnes zdolávat.

Světlo měsíce matně příliš
zničenou krajinou září,
když neodráží se ve tvé tváří,
ale v mém srdci zde stále stojíš,
navždy tě budu milovat.

Co znamená jedna noc
pro naši nekonečnou lásku,
jež dnes visí na vlásku,
na přetržené niti,
jestě můžeme spojit srdce svá.

Tělem nám koluje stejné štěstí,
když splyneme v objetí,
nepotřebujeme říkat žádné věty,
slova vyčteme si z očí,
protože jsme jako jeden.

Zranil jsem tě,
jizvy lásky bolí věčně
v ledové vlně nekonečné,
copak necháme vše zemřít
pro jeden pád?

Neměl jsem odejít
pro vztek a pýchu,
pro vidinu vrchu
vyššího než naše láska,
místo toho jsem tvrdě narazil.

Rány nic nezhojí,
snad pouhý tvůj návrat,
prosím tě více než natisíckrát,
dole na kolenou, abych to mohl zkusit znovu.

má špinabvá duše,
brzy shoří tam pod oblaky,
spolu se všemi chybami a skutky,
chtěl bych ještě hledět do tvých očí,
ve kterých by nestálo pouhé opovržení.

Monhokrát naplněn zlobou
vyčítal jsem ti předávné chyby,
že děláš, co se ti zlíbí,
pouze abys způsobila další ránu,
nyní vím, že jsem to zapříčinil já.

Pokud bych mohl,
znovu tě žádám,
navzdory všem jizvám a vadám,
které rozbily naší lásku,
jestli by to nestálo za poslední šanci.

Je tqžké zavřít dveře,
pustovali jsme spolu přece,
přes daleké pouště i vánice,
proti proudu řek,
všemu naše láska odolala.

A tak se ptám,
proč by ji měla zničit jediná noc,
cožpak již zášti nebylo příliš a moc,
kvůli jedné hloupé urážce,
necháme spadnout náš svět?

Osamělé noci- kapitola 9.

17. srpna 2014 v 21:30 | Carina |  Osamělélé noci
Díky bohu za starou dobrou automatickou kontrolu chyb! Možná, že se zde nějaké vyskytnou, ale očekávajte jich podsatně méně.
Jinak, ano, ještě mě nepustila ta zasněžená nálada. Tato kapitola je jedna z trochu akčnějších, tak doufám, že se vám bude líbit.
P.S.: Vysvětlení všech nejasností a dohadů se dočkáte postupně...

9. kapitola
Yasminetta
Navzdory hluku okolo jsem slyšela pouze svůj tlukot srdce a dech, který mě měl brzy prozradit. Poslední, co jsem si pamatovala, byl křik. Můj křik. Poté dlouhou, zledovatělou chodbu. Ano, snažila jsem se vyprostit z něčího sevření. Ale proč? Mé vzpomínky mi nedávaly pražádný smysl. Ta úplně poslední patří ráně do spánku-a poté jsem se propadla do temnoty.
Zaťala jsem zuby, a přinutila se uklidnit. Ať se děje, co se děje, něco mi říkalo, ať na sebe příliš neupozorňuji. Na ty tváře si dobře pamatuji. Byli to ti samí muži, kteří ode mě předtím odtrhli Alexandera. Ale jak se tak vzali?
Postupně se mi začínalo rozjasňovat. Nechápu, jak se jim podařilo projít přes lovce, zvláště pak přes Juliana, který měl zrovna hlídku, protože si usmysleli, že mě budou chránit i ve spánku, ale de facto mě jim ukradli. Přes Claire a Anthonyho se nejspíš nějak proplížili, protože mě omráčili ihned poté, co jsem začala křičet. Myslím, že rukojetí dýky. Zarazila jsem se. Co se tím pádem stalo s mým hlídačem? Zachvátila mě taková panika, že jsem se již nedokázala ovládat. Za chvíli jim dojde, že jsem vzhůru. Teď, nebo nikdy!
Prudce jsem vstala a překulila se na bok. Domyslela jsem si totiž, že jedeme na saních. Teprve, když se mé lovecké boty dotkly zmrzlých kapek, otevřela jsem oči. "To bych…" ozval se nějaký hlas. Dříve, než to dořekl, jsem však ucítila silný tah na rukou. Pokusila jsem se je osvobodit, ale bylo to k ničemu. "...Nedělal." Dořekl, a já jsem cítila, jak to se mnou smeklo k zemi. Zalapala jsem po dechu, a pokusila se postavit. Mé nohy však byly příliš pomalé, a jelikož nestačily tempu dopravního prostředku, opět uklouzly.
Sebrala jsem všechny síly, ale do rovnováhy jsem se dostala pouze na okamžik. Přejela jsem všechny vojíny pohledem. Mělo jít o vražedný, ale dobře jsem věděla, že působil spíše vyděšeně. Když jsem tentokrát vůbec nezvládla krok, a ocitla se na břiše, nadzvedly se mi všechny vrstvy oblečení, a já jsem ucítila na své kůži, která se pomalu odírala, palčivý chlad. Musím se znovu dostat na nohy. Příliš jsem toho možná o zimě nevěděla, ale takto dozajista brzy zemřu.
Nesmírně mě překvapilo, když mi jeden voják podal ruku. Vlastně se pouze vyklonil ze saní, a nastavil jí do vzduchu. Pokud nějaká existovala, v tu chvíli mě nenapadla žádná možnost, jak by mi neignorování tohoto gesta nemohlo přinést prospěch. Vlastně jsem ani příliš nepřemýšlela. S námahou jsem se vyškrábala znovu na nohy. Věděla jsem, že další pád by mohl být můj poslední. Popadla jsem a sevřela jeho dlaň. Nohy mi znovu podklouzly, ale stihl mě vytáhnout nahoru dříve, než jsem stihla opět spadnout. Prudce jsem oddechovala.
"Proč ji nenecháš běžet? Že bys změknul? Hele, vždyť ona si za chvíli zvykne. Nebude tak často padat." Netušila jsem, jestli se následně zasmál svým slovům, nebo jejímu vyděšenému výrazu. Byla jsem si dobře vědoma, že takový fyzický úkon je nad rámec mých možnosti. Radši jsem sklopila oči, aby z mých zoufalých pohledů neměli radost.
"Ne," odvětil muž, který mě vytáhl, mírně znepokojeně. "Zdržovala by nás. Další sněžnou bouři nepotřebujeme."
"A v sedle nás zdržovat nebude?" odporoval mu jakýsi další.
"Ona není trénovaná. Kromě toho, v takovém mrazu není dobré se fyzicky namáhat. Tělní tekutiny na tobě zamrznou…a sám jsi viděl, jak dopadl ten chlapec." Již jsem nedokázala předstírat nečinnost.
"Alexander? Mluvíte o Alexanderovi?" Prosebně jsem pohlédla na vojáky. "Řeknete mi, co se s ním stalo?" Můj hlas přešel téměř do šepotu.
"Za chvíli," mávl poslední mluvící muž rukou. "Neptej se, nebo tě budeme muset umlčet." Vůbec se mi nelíbil příkrý a nadřazený tón, s jakým se mnou jednal. Opravdu jsem si to přála vědět okamžitě. Ale usoudila jsem, že se nebudu pokoušet jejich trpělivost.
"Pro mě za mě," promluvil jiný strážce. "Ale trocha toho by jí neuškodila."
"Už nebudu riskovat. Kdo je se mnou?" Ozvalo se několik hlasů. Vlastně se ani pořádně nedohodli, ale skutečnost, že jsem se nemusela nechat táhnout saněmi za svázané zápěstí, mi opravdu stačila, abych jim to nepřipomínala.
"Ptala ses na toho kluka. Je naživu. To ti musí stačit. Na nic dalšího se neptej." Bylo to poprvé, co na mě někdo z nich opravdu promluvil. Přikývla jsem, a na okamžik mi spadl kámen ze srdce. Vzápětí jsem si však uvědomila, že to není vše. Chvíli bylo slyšet jen kvílení větru, svištění sání, a husky lehce dopadající do sněhu.
"Dobře se uveleb, a užívej si pohodlí, protože pojedeme několik dní," ozval se voják, který jí předtím vytáhl. Vyznělo mi to trochu jako sarkastická poznámka, ale raději jsem dodržovala jejich pokyny, a pouze přikývla. "Musí se ti ale nechat, že jsi podobně silná jako on."
Tato poznámka mě však příliš vyvedla z míry. Otočila jsem se k němu, stejně jako většina strážců. "Ne. Nejsem silná. Omlouvám se. Nikdy jsem nezažila to, co on."
"Ne. Ale nemáš to lehké. Všichni tady musíme uznat, že většina viníků začíná prosit už v prvních chvílích. A to se nikomu z nich nestalo, co těm dvěma. Ji ani toho kluka jsem neslyšel o něco žádat ani jednou. Pokud tedy nechtěli vědět, co je s tím druhým. Musí být vnitřně nesmírně silní."
"To je taky fakt," odvětil jiný vojín. O to více mě překvapovalo, když jsem si uvědomila, že mě jen tak nechválí. V jejich hlasech zněl obdiv.
"Ne," roztřeseně jsem se nadechla. "Tak to není. Pokusili jsme se utéct. Nevyšlo to. Je konec."
"Pokud jsem to dobře pochopil, přejete si zemřít. Ale bok po boku." Zamyslela jsem se nad tím. Netušila jsem, jak na to přišel, ale vlastně měl pravdu. Ano. S Alexanderem jsme toho příliš mnoho zažili, a já jsem mu nestihla ani pořádně poděkovat. Navíc jsem měla jakousi nutkavou potřebu ho ještě jednou alespoň obejmout.
Trhla jsem sebou, protože se mě něco dotklo. Překvapeně jsem pohlédla na vojáka. Chtěla jsem se ho zeptat na jeho počínání, ale jeho ukazováček na rtech mě od toho odradil. Nečekaně jemně mi odhrnul vlasy, a krátce se naklonil k mému uchu. Zašeptal jedinou větu. "On tě potřebuje." Nikdo jiný si toho nevšiml, nebo to alespoň nedával najevo.
Nervózně jsem si skousla spodní ret. Ta tři pouhá slova ve mně vyvolala vír otázek. Žádnou jsem však nemohla pronést nahlas. Až na jedinou. "Smím mít dotaz?" zeptala jsem se opatrně, ale nečekala na odpověď. Buď mě praští, nebo odpoví. "Co se mu vlastně stalo? Prosím. Opravdu mi na tom záleží."
Vojáci si vyměnili tázavé pohledy. "Tak fajn," začal jeden z nich. "Řeknu ti natvrdo, bez nějakých sentimentálních řečiček okolo. Každý, kdo ho viděl, ví, že zemře. Uvízli jsme ve sněhové bouři. My všichni, které tady vidíš. Ještě jsme se z toho pořádně nedostali, proto ti možná tolik vyhovujeme. Ale on to odnesl zdaleka nejhůř." Pevně jsem zavřela oči. Zapřísáhla jsem si, že nebudu plakat, ale zrádné kapky mi stejně stekly po tváři, div že nezmrzly. Několikrát jsem rychle zamrkala, ale slzy se tlačily stále. Trhavě jsem se nadechla, abych zamaskovala vzlyk.
"On se z toho dostane," pronesla jsem, ale můj vlastní hlas mě zrazoval. Neznělo to příliš jistě. "Je to bojovník. Zemře až na popravě."
"Také bychom si to přáli. Za živého je větší odměna než za mrtvého. Ale pochopil jsem, že čeká jen na tebe. Chce tě vidět…a pak zemřít."
"Takže to jsi s ním řešil, když jste spolu mluvili o samotě?" uchechtl se jeden strážce. Musela jsem silou vůle zadržet svou ruku, aby mu nevlepila políček.
"Ne," zazubil se muž, který mě předtím vytáhl nahoru. "Sám víš, že jeho hlasivky jsou rozbitější než kry ledu, na které dopadl balvan. Ale v tom stavu, v jakém je, se špatně kontrolují výrazy ve tváři, i racionální chování. Vyčetl jsem to z jeho očí a paniky." Navzdory situaci mě uvnitř něco zahřálo. Opravdu čeká pouze na mě? Napadlo mě ještě něco.
"Tak proč jste mě tedy unesli?" Voják na mě vrhl vražedný pohled.
"Toto už je od tebe přílišná drzost. Ještě jedna taková otázka, a znovu se propadneš do snové říše. Lepší jeden mrtvý a živá, než jeden mrtvý, po kterém zbude zoufalý duch."
"Pardon," zašeptala jsem, ale uvědomila si, že mi vlastně i odpověděl. Nedovedla jsem si ani představit, jak na tom musí být zle. Nemám nejmenší tušení, jak taková sněhová bouře vypadá. Vzdušné víry tvořené ledem a sněhem? Něco mi říkalo, že pokud si opravdu nepospíšíme, zakusím to na vlastní kůži. Vločky jakoby mi to chtěly potvrdit, když se začaly pomalu snášet z nebes.
Sáně se náhle prudce zastavily. Naklonila jsem se na bok, abych se podívala, co se děje, a zjistila to hned na první pohled. Před námi se zjevila obrovská puklina naplněná vodou.
"Zpátky, zpátky!" zakřičel jeden z vojínů. "Brzy to může prasknout ještě více, a pohltit nás to!"
"Ne!" odporoval druhý. Pokud couvneme, dostane se to k nám právě! Musíme se nehýbat! Zůstaňme tak, jak jsme! Pokud uděláme ještě krok jakýmkoliv směrem, praskne to!"
"A to tu chceš zůstat navždy?" ozval se někdo další.
Pevně jsem si skousla spodní ret. Snažila jsem se nadlehčit, a opatrně se sesunout na zem. Lehla jsem si na břicho. Led pode mnou zasténal. Můj dech se zrychlil, ale nic se nestalo. Zatím. Ten, jenž celé sáně řídil, se na mě zkoumavě zahleděl. Kdybych mohla, pokrčila bych rameny. Alespoň jsem doufala v to, že tuto část jsem si z povídaček o místě ve věčném sněhu dobře zapamatovala-pokud hrozí, že pod vámi praskne led, lehněte si na břicho, abyste působili svým tlakem na co největší plochu, a tím pádem se rovnoměrně rozložil. Poté je o něco menší šance, že pod vámi praskne.
Pustil lano, kterým držel psí spřežení, a pronesl několik slov. "Ať to tu holku napadlo, jak chtělo, je to nejlepší, co můžeme udělat. Sednout! Lehnout!" Povel pravděpodobně patřil zvířecí smečce, ale začali ho poslouchat i lidé. "Dobře. Nevydávejme moc hluku, a opatrně se položme na led, jeden po druhém." Jako názorový příklad mě napodobil, ovšem pod ním žádný led nesténal. Po čele mi začal rašit pot, jak usilovně jsem si přála, abychom to všichni zvládli. I já jsem chtěla Alexandera naposledy vidět, a bylo mi jedno, v jakém bude stavu. Když všichni leželi na zemi a prudce oddechovali, ozval se jeden muž, kterého jsem ještě neslyšela promluvit.
"Ok. Zaprvé, co teď? A zadruhé- k čemu bylo to opatření proti hluku? Abychom si příliš nepovídali?" Ozval se slabý smích.
"Ne," zašeptala jsem bezmocně, a led znovu zasténal.
"Sakra, má pravdu! Původně jsem to myslel jako opatření proti lavině, ale teď vidím, že jsem se měl vyjádřit jasněji- pokud vám to nedošlo, i chvění vzniklé při smíchu může způsobit prasknutí."
"Jasně, promiň. Ehm…lavina?"
"Proč ne? Vidíš ten nahrnutý sníh? To je podle mě z kopců kole nás. Lavina může přinést balvany, a ty možná udělaly díru v ledu."
"Možná. Ale nezapomeň, že s touto ledovou plání byl málokdy problém. Většinou jsme si ani nevšimli, že jedeme po ledu. Ale není čas hádat se o příčinách. Nejprve se odsud musíme dostat. Nějaký nápad?"
"Doplazíme se tam," zněla první odpověď. Nebyla jsem jediná, kdo v tu chvíli tiše zaúpěl.
"Celou čtvrtmíli?" zeptal se jeden z nich. "Uvědomuješ si, kolik to zabere času? A jaké při tom hrozí nebezpečí?"
"Chceš se radši bezhlavě rozběhnout?"
"Ne," zněla poraženecká odpověď. "Má někdo nějaký smysluplnější nápad?" Zavládlo hrozivé ticho.
"Pokud máš nějakou myšlenku i ty, nemusíš se bát ji říct," pobídl ji strážce, který ji předtím vlastně zachránil. Pouze se však bezmocně zavrtěla hlavou.
"Ne. Nezlobte se, ale napadlo mě jen- neměli byste odložit zbraně?" Vojáci zaváhali.
"Má pravdu," pronesl tichý hlas plný napětí. "S nimi to nezvládneme. Příliš nás tíží."
"A jak víš, že to není nějaký její plán?" prskl jiný muž.
"Ona je jedna. Nás je mnoho. Chceš radši zemřít?" Strážní velice neochotně odložili vše, co měli. Dýky, pušky i pistole. Nyní byli stejně bezmocní jako já.
"Plazit se!" zavelel ten, který předtím řídil celý náš dopravní prostředek. Psí smečka se začala obratně posouvat vpřed. Led pod nimi sice slabě sténal, ale zatím nepraskl. Nechtělo se mi věřit, že jsou vycvičeni i na toto.
"Jdeme na to. Udržujte mezi sebou rozestupy dlouhé alespoň stopu!" znělo konečné rozhodnutí.
"Ani se nehni!" zaslechla jsem. Již jsem se chtěla vydat na cestu, ale rozkaz beze všeho patřil mně. Voják se obezřetně posunul ke mně. "Těmi psy se neinspiruj. Oni vědí, co dělají, ale ty by ses neměla zapírat body jako je loket nebo koleno. Propadneš se. Rozumíš něčemu z toho, co ti říkám?" Jeho hlas zněl podrážděně, ale v takové situaci jsem mu to nemohla vyčítat. Pouze jsem jemně přikývla.
"Dobře," ztišil hlas. "Posouvej se dopředu jako had. Natahuj celé končetiny. Led ti pomůže. A Yasmi- neboj se. To dokážeme. Již jsem podobné situace zažil. Mnohokrát jsme to zvládli. Pokud ale začneš panikařit, je po všem." Pochopila jsem, že mě chce pouze v zachování svého vlastního života uklidnit. Pozdě. Zpanikařila jsem již dávno. Pouze jsem si zatím ještě udržovala zdravý rozum.
Počkat- řekl mnohokrát. Ne vždy. Pevně jsem zavřela oči. Uslyšela jsem, jak se kolem mě začíná pomalu soukat dopředu. Pomalu jsem předložila první, pravou paži. V žilách mi koloval čistý adrenalin, ale nebyl to vůbec příjemný pocit. Zanedlouho jsem již ani nevnímala, že se posouvám dopředu. Měla jsem ale pocit, že díky svému strachu musím být nespočetněkrát těžší.
Radši jsem celou cestu podstupovala se zavřenýma očima. Bála jsem se toho, co bych mohla vidět. Byla by to skutečnost. Snažila jsem místo toho myslet na něco krásného. Všechny vzpomínky, dokonce i ty nešťastnější, však příliš bolely, právě proto, že je mohu všechny ztratit v jediné vteřině.
Pomalu se už i dostala k myšlenkovému seznamu toho, co by dělala radši. Zvláštní bylo, že se tam ocitly i takové položky, jako postupovat tertutský policejní výslech. Či respektive mučení, v případě jejího rodného a nenáviděného města. Nakonec zaslechla radostné výskání, takže se odvážila odevřít oči. Byla jedna z posledních, kdo ještě zůstal na ledě.
"ticho tam u kopce, z kterého se brzy může spustit lavina!" zakřičel na ně bývalý kočí. "Nebo vás přizabiji, až se tam dostanu." To vyvolalo až hysterický smích. Začala jsem se jemně pousmívat také…když v tom se ozvalo zlověstné zapraskání, a náhle mě zahltil ten nekrutější mráz, horší, než jsem si uměla představit.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem vlastně pod vodou. Pod opravdu studenou vodou. Ještě delší čas mi trvalo, než mi došlo, že vlastně neumím plavat. Tentokrát mě panika pohltila zcela. Začala jsem kolem sebe zběsile kopat. Nakrátko se mi podařilo dostat tam, kde jsem si myslela, že je nahoře, ale když se mé paže dotkly nějaké překážky, přestala jsem s vodou bojovat. To se mi stalo osudné. Potopila jsem se hlouběji, a mé plíce málem explodovaly. Zoufale prosily o vzduch. Zpomalovalo se mi myšlení.
Takže nebylo divu, že mé další myšlenky byly poněkud zmatené- problesklo mi hlavou- tak, a můžu se začít učit plavat. To však nebylo nic oproti té následující- to musím umírat, abych byla alespoň trochu vtipná.
Ne, ozval se hlas v mé hlavě. Protože jsem už mrtvá byla.
Před mýma očima začala tančit spousta světel, prolínajících se v divokých vírech. Zlatavá a stříbřitá světla pod hladinou. Poté mi svět začal mizet a propadat se do temnoty, a já si náhle uvědomila- toto je konec? Opravdu? Má svíce života dnes dohasla? Vojín povídal, že jsme, já a Alexander, pozoruhodně silní. Ne. Možná je konec, ale ne dnes. Ne teď. Prudce jsem se rozmáchla, a náhle zjistila, že vím, jak na to. Zamířila jsem opět vzhůru k pevné bariéře. Téměř jsem před temné skvrny nic neviděla, můj mozek pomalu ztrácel vědomí, plíce musely již dávno prasknout, ale já jsem nic z toho nebrala na vědomí.
Poháněla mě bezútěšná bolest. Začala jsem zběsile hmatat…a náhle ucítila něco teplého. Alespoň mi to po té době v ledové vodě svírajíc srdce tak připadalo. Náhle má mysl vyslala ochromující vlnu bolesti, a já jsem se propadla do nekonečné temnoty, kde jsem zůstala úplně sama. Má poslední úvaha patřila Alexanderovi.

Kde se skrývá pravda?

14. srpna 2014 v 14:35 | Karisek |  Něco, co se rýmuje
Ano, přesně tak. další báseň. Tato mě napadla jednoho rána, asi jsem se příliš přeposlouchala světo a lidstvo kritizujících písní, zvláštně Know your enemy od Green day. Tato báseň je vlastně na podobné téma. Uvídíte, pokud si jí přečtete. Tak snad se vám bude líbit...

Kde se skrývá pravda?

Věříš stále světu,
že je skutečný jako dříve,
věříš stále květům,
že divoce lemují silnice,
tak vzhlédni ke hvězdám.

Vidíš ta zářícíc slunce,
nebo spatříš pouhý prach,
kapky deště padajíc příliš prudce,
jsi v opravdovém světě?
Tak zkus najít lásku.

Touláš se ulicemi plnými lidí,
přesto se však cítíš tak sám,
paranoia po městě slídí,
a hledá ztracená srdce,
v níchž by mohla růst.

Ještě můžeš vykročit ze stínu
temného ovládajíc tvou duši,
můžeš obnovit hlínu,
aby v ní rostlo skutečné štěstí,
nehraj jejich egoistické hry.

Možná se bojíš
ztráty vlastní duše,
snad radši sloužíš
pokusu o zničení lidstva,
prodáváš svobodu.

Zatínáš zuby
pro zdánlivý klid.
netušíš, kam a kudy
jít, abys nalesl cestu
ke svému vlastnímu já.

Víš, co vlastně ztrácíš,
za co žiješ,
a jestli se navrátíš
do opravdového života,
jestli prohlédneš před iluzi?

Tvořena je spínou města,
smogem temnějším než stín,
pouze ničí a trestá,
víš, co jí tvoří,
že za ní žiješ a umíráš?

Když už zjistíš.
co nyní znáš.
když už si myslíš,
že jsi pochopil tu krutost,
popadneš meč či sekeru.

Opět jsi otevřel špatnou bránu,
hněv zabíjíš zlobou.
zasadíš první ránu,
na to oni čekají,
víš, tudy cesta také nevede.

Lze se ještě zachránit,
před sebou samým,
krev prolít,
stojí to za to,
aby všichni žili v míru?

Odpověď nalezneš hluboko v sobě...

V prachu

9. srpna 2014 v 17:52 | Katherine |  Něco, co se rýmuje
Tato báseň mě vlastně napadla asi před dvěma dny, nejspíš vlivem světokritizujících písní a skladeb o míru. Procházela jsem se pozdního večera po Bohumíně, jak je z básně zřejmé, mířila jsem domů. Zrovna jsem míjela jednu hospodu, a přitom pomýšlela na zkaženost lidstva.
V poslední sloce zcela záměrně vykrádám myšlenku z Wind of chance od Scorpions. To je proto, že jsem nejspíš cítila něco podobného, jako se popisuje, že tehdy u Moskvy, kdy tu píseň vymyslel, Klaus Meine, podle všech dostupných informací. jenomže opačně. On cítil, že příchází mír. Já jsem cítila, že přichází válka. To proto, aby mě někdo nezkritizoval za kopírování myšlenky- je to schválně.
Mimo jiné, v básni je i vyjádřeno, jak to v takovém Bohumíně večer vypadá. mám na mysli ty narážky na smog...
Ještě jedno upozořnění-neplánovala jsem to, ale ta báseň je docela kontroverzní.
No, každopádně doufám, že se bude alespoň někomu líbit. Budu moc ráda za každý upřímný názor.

V prachu

Nesejde mi již
na svitu slunce,
nechci se vznést výš
k rozzářeným nebesům,
která mi lžou.

Mračna už dávno netvoří pára,
prašné cesty kropí kyselý déšť,
kde kdysi jsem se smála,
spolu s anděly,
nyní zbyla jen temnota.

Nohy mě nesou domů,
já zastavím se však,
vzhlédnu ke korunám stromů,
skutečně dnes stojím
na správné straně pravdy?

Rozhlížím se okolo sebe,
chtěla bych křičet,
kapka za kapkou o dlažbu klepe,
lidé se nadále smějí
u sklenek plných prohry.

Lidstvo na planetě Zemi
odhalilo vesmírnu,
zdá se mi,
že lze zabít opravdové štěstí,
že můžeme prodat svou duši.

Tak proč zde ještě sedíme,
popíjíme nápoje plné lží,
s rukama na klíně,
vsťaňme a pojďme změnit to,
co zničilo naše vlastní já!

Krůpěje chutnají hořce,
kdfyž ve své mysli volám:
"Tak přidejte se přece,
pojďme zkusit vážně žít!"
Mé rty však mlčí.

Uvěznili by mě,
či snad považovali za blázna?
Kdybych nezůsala nemě
přihlížet konci věků lidstva,
kdybych již nechtěla být dalším bezejmenným číslem?

Našim nepřítelem jsme my sami,
naše fantazie a iluze,
naše převrácené ideály,
tak pročnesvrhneme manipulativní byrokracii
a nenastavíme opravdový svět?

Rozhlížím se dokola,
protikorupční policie je podplacená,
lidstvo již zemřelo skoro,
uprostřed míru válčíme,
můžeme ještě zastavit boj?

Slyším houkání sirény,
policejního majáku,
proč sypou sůl do rány,
proč přikládají na potápející se loď,
zase pořádají hon na ,špatné lidi´?

Nesouhlasíš s vládou?
Jsi zločinec.
Nejdeš s dobou?
Jsi narušitel.
Pouze dav ti zajistí bezpečí.

Kde nachází se
všechny děti vzdoru?
Co další den přinese
za utrpení a ztráty,
chceme opravdu čekat?

Vítr změn opět se vznáší ve vzduchu,
jako tolik srpnových nocí předtím,
znamená další léta v prachu,
nebo snad konečně klid,
co tentokrát přivane?

Jediné přání

6. srpna 2014 v 12:05 | Karina |  Něco, co se rýmuje
Je to tři dny, co jsem se nejspíš opět přeposlouchala romantických písní, a uprostřed noci jsem dostala neovladatelnou chuť pokusit se něco srýmovat. Doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit. Opět je to psáno z mužského pohledu, z ženského mi to bůhvíproč nějak stále nejde, a to jsem dívka!
Aby bylo jasno- na začátku vzpomíná. Od deváté sloky si vlastně představuje, co by chtěl udělat, a poslední sloka se konečně odehrává v realitě. Můj nápad byl, že odešel do bitvy, a ona si myslela, že tam zemřel, a on se bojí, že když k ní přijde, už ho nebude milovat.

Jediné přání

Byla májová teplá noc,
když usmály se na mě
tvé oči plné modři,
uvrhly mě ve svou moc,
mé srdce po tobě touží,
zaříš jasněji než Jitřenka.

Od prvního okamžiku
cítil jsem tu jiskru
zažehnoucí naší lásku
svític na věky věků,
kdesi v mém nitru
byl jsem ztracený.

Ve tvých očích
a své duši,
stala ses částí mého srdce,
hvězdou chladných nocí,
písní v mých uších,
od našeho prvního úplňku.

Luna zářila jako oheň,
kráčeli jsme prašnými cestami,
vložila jsi svou dlaň do mé,
uvnitř nás se ozývala zamilovaná píseň,
jenž svými slovy a větami
předurčovala mi tě milovat.

Navždy a na věčnost,
tak proč jsem musel odejít?
Opustit tě pro smrt?
Byla jsi vždy mého života klenot,
tak proč jsem již nemohl spatřit tvůj svit?
Proč jsem jen musel pozvednout zbraň?

Pýcha a strach,
nedovolili mi zůstat,
ztratil jsem se ve stínech,
změnil se v prach,
než budeš po mém boku stát,
než nadejde den vysvobození.

Co jsi celé ty věkdy dělala?
Čekala na můj návrat?
Snažila se zapomenout?
Kolik slz jsi prolela?
Myslela jsi na mě kolikrát?
Mám právo se ti dnes omlouvat?

Chtěl jsem zvítězit,
hrdě nést vlajku svobody,
procházet se ulicí lemovanou růžemi,
že však mohl jsem tě ztratit,
že však zmizí s tebou strávené doby,
jsem nemohl vědět.

Mířím k dřevěnému stavení,
stále zde stojí,
stejně jako při mém odchodu,
může být konec smutných písní pění,
stačí pouze projít,
dvěřmi vedoucími k lásce.

Buď mohu ztratit,
odvahu či kontrolu,
všechno nebo nic,
mohu zničit či vrátit,
můžeme se rozejít nebo být pospolu,
jsi láska naplňujíc můj život.

Nesměle přistupuji,
jako tolik nocí předtím,
tisíce či miliony,
zpět dnes nepoputuji,
opět sním
o tvém úsměvu.

Toužebně sleduji tvé dveře,
zamčené na stovky západů,
dočkám se objetí?
Je mi k vlastní nevíře,
kolik jsem přežil pádu
a bojím se jediného.

Dnes ještě ne,
čekat však již dále nemohu,
proto podnikám zoufalý krok,
sleduji, jak se víno po dvěřích pne,
a poté své naději pomohu,
klepu a nečekám.

Pod prahem dopis nechávám,
ve kterém stojí spolu s básní touto,
že bez tebe umírám,
že mezi ruinami stávám,
myslím na naše pouto,
a měním se v pouhou další trosku.

Skrývám se mezi stromy,
ze dveří dlouho nikdo nevychází,
až náhle spatřím nebeskou zář,
nesoucí se mezi domy,
tolik mi cházíš,
když tam tak blízko stojíš.

Pergamen křehký jako naše láska,
spočívá ve tvých dlaních,
otevíráš přání mé,
bíláholubice na střeše vrká,
a z oblak se snáší sníh,
když začínáš číst řádky.

Nahlížíš mezi nimi
hluboko do mé duše,
a já začínám si přát,
abych zůstal němý,
abych šíp risku nikdy nevystřelil z kuše,
abych ti navždy mohl být nablízku.

Ty se však usmíváš,
temnotou zní mé jméno,
rozbíháš se do mého náručí,
štěstí ti rozjasňuje tvář,
má drahá Athilleno,
cítím tvou auru radosti.

Sedím v temnotě,
svíce pomalu dohasíná,
a já mám vroucné přání,
ještě naposledy milovat tě,
smutek zapíjím sklenicí vína,
a sním o nocích s tebou.

Di ritorno da Italia

5. srpna 2014 v 17:30 | Carina |  Deník šílenkyně
Přesně tak. Vrátila jsem se z Itálie, jak vypovídá nadpis. Mohla bych vám sáhodlouhe rozepisovat, jaké to bylo, ale myslím, že nejvíce o tom stejně vypoví následující fotografie z Porto Recanati:
Tak toto byl pokuds o vyfocení Alp z auta. není to nejkrásnější pohled, ale pro představu to stačí. Tato fotografie má pro mě zvláštní význam, protože když jsme kolem projížděli, poslouchali jsme For a few dollars more od Smokie, a mě napadla nová povídka. Ty Alpy byly kromě té písně věc, která mjě hodně inspirovala...
Další fotografie Alp. Ne, vážně jsme si nefotili to auto jedoucí před námi.
Naše turistická vesnička v noci. V dáli si můžete povšimnout několika obytných krychlí, které vypadají jako naše základní škola.
Místo nazýváné pakoviště (Ptákoviště+ parkoviště). Přísáhám, že tam bylo něco kolem padesátiracků. Zvláštní bylo, že jim absolutně nevadilo, že se jim potopil ostrůvek pod nohama...
Toto byla poslední část cesty na pláž- veliíce inspirativní most nad takovou džunglí. Ta modrá skvrna vzadu už je moře...
Ukázka toho, jak to myslím s tou džunglí...
Zde už jsme skoro u moře...

Zde jsme se kachnili...
Mořský vlnolam, když přichází vlny...
Tehdy přicházela bouře...
Tato hora byla viděna z pláže. Také hrozně inspirativní. Bohužel jsme jí nikdy nebyli blízko, aler podle jednoho Kateina snu tam žije mumie, takže je to možná i dobře...
Trochu méně modrá hora, tehdy nebylo tak krásné počasí...
Malá ukázka promenády, bohužel focena za dne, takže to nemá tu správnou atmosféru...
Promenáda z druhé strany...
Skaliska u pláže, kde bydlí odpadky a kočky...
Kočka číslo dvě...
Náš milý Theodor. Kocour, který u nás neustále loudil jídlo. Snídani, oběd, ale nejčastěji večeři...
Theodor potřetí. to auto vzadu je mimochodem naše Terezka...

Ve zkratce k věcem, které nejsou na fotografiích- několik dní jsme se starali o tři malá koťata. Zapojili se do toho tíéměř všechny děti a teenageři z kempu. Povedlo se. Nakonec se ukázala, že nejsou osiřelá, a vrátila se k mamince.
Nějak se nám z fotek vytratila hrana- taková kláda, na které se mělo držet rovnováhu. No, to jsme s Kate sice dělaly, ale určitě ne tak, jak se mělo- každé ráno jsme si to přešli dvacetkrát. Nebylo to těžké, ale jako cvičení to šlo. Já jsem to dělala proto, abych zjistila, jestli jde to, co mé postavy v povídce Hrana života dělávaly na podobných tránech- jde, ale je to nesmírně těžké. A u toho jsme si samozřejmě nahlas notovaly Walknig on the edge od Scorpions...
tímto asi tento článek ukončím. Snad se vám alespoň trochu líbil...
Omlouvám se z zmatky, kvůli nezobrazujícím se fotkám je zde ten článek tak hloupě pozdě...

Jezdci v temnotě

3. srpna 2014 v 12:00 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Tuto báseň jsem sepsala v Itálii, týká se vlastně jedné připravované povídky, popisuje život hlavního hrdiny předtím, než si uvědomil svou chybu. Upozorňuji, že jsem měla docela morbidníá náladu. No, snad se vám to bude alespoň trochu líbit...

Jezdci v temnotě

Za hvězdné noci,
pozorujíc Jistřenku,
v síle a moci,
daleko od rozbřesku,
letí krajinou.

Zahaleni ve stínech,
v temném plášti,
s napnutými luky na klínech,
zaslepení pomstychtivou záští,
podél pobřeží se vinou.

V temnotě zdá se být svět černý,
jako prázdná srdce,
své ješitnosti každý muž věrný,
každý pro pýchu chce
konat či zemřít.

Vítr šumí v korunách,
vlny velké jako dům
tvoří jako pouštní prach,
dává to naději vznést se snům,
špinavých duší.

Provázeni povrchními srdci,
v zemi plné mravů,
se svými temnými hřebci,
v sevření žárlivých vlivů,
ve vlnách nelidských pří.

Ukrývají se v odrazech
své vlastní zloby,
pro nenávist v obrazech
unáhlené doby
prodali své já.

Nic je nezachrání,
pouhá radost ze života
se těžko shání,
když přestanou jí hledat,
mohou s vlky na měsíc výt.

Bez lásky a bez vína,
zahánějíc hořkou pachuť
dalšího osamělého rána
vynořivšího se ze zákrut
nejtemnější beznaděje.

Tak den za dnem,
noc za nocí,
jako kouřový vjem,
v rytmických krocích,
putují jezdci z temnoty.

Přes vichr ve tváři,
s paprsky na těle,
i když bílí motýli mrazí,
pátrají po smrti stále,
kovbojové osamění.