Osamělé noci- kapitola 10.

25. srpna 2014 v 7:00 | Karin |  Osamělélé noci
Tento článek je předepsaný, jsem opět u taťky.
Jedná se o další, spíše rozhovorovou kapitolu Osamělých nocí, tak snad se vám bude líbit!

10. kapitola
Yasminetta
"A co když se neprobere?" zaslechla jsem hlas plný hněvu.
"Na tom, jestli se probere, nebo ne, nezáleží. Mrtvá je tak či tak," odporoval někdo jiný podobným tónem.
Skutečnost, že v jejich armádě nebylo ženy, jsem usoudila, že mluví o mně. Zhluboka jsem se nadechla, a ihned pocítila vlnu omračující, palčivé bolesti. Dokonce i má mysl byla natolik zmrzlá, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ve skutečnosti nejsem vážně zraněná. Byl to chlad. Opatrně jsem otevřela oči. Nade mnou se nacházela ocelově šedé nebesa, ze kterých se lehce snášely vločky. Sněží. Opět.
"Takže žiješ," konstatoval jeden z hlasů. Vojín se ke mně naklonil. Hleděla jsem do jeho větrem ošlehané tváře s pevnými rysy. Překvapily mě však jeho oči. Zrcadlil se v nich zmatek, a možná i strach. Vzal mou ruku. Něco zapraskalo. Ohlédla jsem se za tím zvukem. Má bunda. Má nepromokavá lovecká bunda byla pokrytá snad centimetr silnou vrstvou ledu. "Tvůj puls je nepravidelný, a trochu méně zřetelný, než by měl být. Zato o dost rychlejší. Za obvyklých okolností bys to nejspíš odnesla jen s pořádnou chřipkou. Udělala jsi to schválně, že?"
"Co?" vydechla jsem ohromeně. "Ne! Kdybych chtěla zemřít, již bych pod tou vodou zůstala! Zavrtěla jsem hlavou. "Já ho musím vidět. Bez něj nezemřu. Cítím, že je to důležité. Opravdu důležité."
"Jasně," ušklíbl se. "Víš, někteří uprchlíci toto udělají taky. Vyberou si nějaký nenápadný způsob, jak zemřít, aby to vypadalo jako nehoda, ale potom si uvědomí, že ta smrt bolí, a snaží se jí uniknout."
Zavrtěla jsem znovu hlavou, ale neměla nadále sílu se s ním dohadovat. Pokusila jsem se vstát. Celé tělo jsem měla jako v jednom ohni, a těžší než kamení, ale kupodivu to šlo. Jistě. Nejsem zraněná, pouze zmrzlá. Když jsem se však pokusila učinit první krok, podlomila se mi kolena. Voják mě naštěstí zachytil. Zlostně jsem pohlédla k nedalekým skalám pokrytým ledem, protože to ony za to mohly.
Přestože se mi příčilo někoho takového dotýkat, byl mou jedinou nadějí pro to, říct Alexanderovi, co k němu skutečně cítím, a omluvit se mu. Věděla jsem, že má duše by si to vyčítala po celou existenci, kdybych se nyní rozhodla odejít. Navíc jsem to, proč jsem zde, ještě nedokonala. Musím pro to udělat alespoň ještě něco. Ano, musíme se dostat za sněhové pláně. Netuším, jak to provedeme, ale pokud to nevyjde nyní, nevyjde to již nikdy. Se zaťatými zuby jsem použila jeho rameno jako podpěru, a takto učinila první krůček. Druhý. Třetí. Když jsem cítila, že už to dokážu, pustila jsem se. A skutečně. Další stopu ve sněhu jsem zanechala pouze vlastní silou.
"Dobře. Nasadíme svižný krok. A raz, a…" pronesl jeden strážce, byl však přerušen.
"Při vší úctě, ale jak daleko si myslíš, že dojdeme? Ta holka se zatím drží, ale to jen proto," otočil se ke mně a v očích se mu zaleskla zloba i starost. "Že mráz jí je nyní přítelem, ale brzy jí zabije. A ani my na tom nejsme nejlépe."
"Máš snad lepší nápad?" zavrčel, a již bez počítání se vydal na cestu. Netuším, jestli se mi to pouze zdálo, ale téměř utíkal. V žádném případě jsem mu nemohla stačit. Několik dalších vojáků ho následovalo.
"Omlouvám se, ale proč bych měla zemřít?" otázala jsem se, protože mi nebylo jasné, jak je to myšleno. Vojín, který mi předtím pomohl udržet se na nohou, se hořce ušklíbl.
"Na to by ses radši ani neměla ptát. Copak tebe to neděsí?"
"Děsit není správný výraz. Nechci zemřít, ale ne proto, že bych se bála smrti. Vím, že je to pouze další, nejspíš i šťastnější etapa mé duše. Ale nechci, aby se tomu stalo takto."
"Ehm…copak se v Tertutu netvrdí, že reinkarnace neexistuje?"
"A copak je to snad pravda?"
Jeho pohled zůstal chladný, ale podle jeho následujících slov jsem poznala, že jsem ho dostala do úzkých.
"Myslím, že pokud se mnou o tom takhle diskutuješ, odpověď už stejně znáš. K věci- led, kterým jsi pokrytá, tě zatím vlastně izoluje před mrazem zvenčí. Do té doby, než se teplotou tvého těla změní ve vodu. Poté tě pravděpodobně zabije." Zhluboka jsem se nadechla.
"Tudíž naznačujete, že za pár hodin již zde nebudu?"
"Pokud něco nevymyslíme, obávám se, že tu nebude nikdo," odvětil. Na okamžik mě pohltila panika tak silná, že jsem měla nutkání křičet, ale poté jsem si sama sobě pevně zapřísáhla, že bez ohledu na to, co povídají, já to přežiji. A přestože se mé nohy zdály skutečně těžké, zrychlila -jsem krok. Točila se mi z toho hlava, a svět přede mnou byl zahalen v temné mlze, jak jsem přestávala vnímat realitu, ale dokud jsem neměla omdlít, nebrala jsem na to ohledy. Celé mé tělo protestovalo, a já jsem si nesmírně přála, aby umělo mlčet.
"Mám řešení!" vykřikl jeden vojín vítězoslavně, a všichni se zastavili. Kromě mě. Stále jsem přešlapovala. Bála jsem se totiž, že kdybych se zastavila úplně, síla vůle by se zlomila, a já bych padla k zemi. Zkoumavě se na mě zahleděl, jako bych byla nějaký výzkumný objekt, takže jsem radši sklopila oči k bělostné pokrývce dole.
"No?" vybídl ho jiný strážce.
"Pokud by dokázala to, co ten kluk…"
"Blbost," odbyl ho druhý voják. Teprve nyní mi došlo, že mají na mysli Alexandera. "Nezapomeň, že právě to ho zabilo."
"Počkejte, prosím- říkali jste přece, že stále žije!"
"Ne na dlouho," odbyl mě voják. "A také nás to zachránilo." Pozvedla jsem obočí. Jaký by měl motiv, aby zachraňoval své nepřátelé? Otočil jsem ke mně. "Jak rozvinuté jsou tvé schopnosti?"
Neudržela jsem se a suše zasmála. "Náhle jsou vám dobré, že ano? Pokud vím, byli jste to právě vy, kdo nám se je snažil držet na uzdě."
"Pozor na jazyk, je to poslední varování. Kdybychom tě nepotřebovali, už bys byla dávno mrtvá. Ten kluk…nevím, jak ti to popsat. Vyslal část své magické energie, a vytvořil tak světlici."
Zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. "Vaše zbraně, pokud vím, jsou také utopené. Náhodou vím, že i kdyby se vám podařily vylovit, nebudou použitelné. A to, co říkáte, že dokázal Alexander…je nemožné. Tedy, dokážeme to, asi, ale on na rozdíl ode mě neměl blokovanou většinu schopností. Vyrůstali jsme v jiných podmínkách."
"Ne, ale můžu utopit i tebe. Nemůžeš to, u všech angorek, alespoň zkusit?"
"V takových podmínkách? Obávám se…"
"Sakra, když to udělal ten kluk, byl na tom ještě hůře!"
Odvrátila jsem tvář, protože mi do očí vyhrkly slzy. "Co se stane, když to nezvládnu?"
"Budeš to zkoušet stále dokola. Jinak zemřeš. Dokud to nedokážeš, nebo neomdlíš vyčerpáním." Zatnula jsem zuby.
"A co když to v sobě vůbec nemám? Ne všichni máme stejné schopnosti."
"To nezjistíme, když to nezkusíš." Zamyslela jsem se.
"Tak tedy dobře. Mám nápad. Předpokládám, že se vám to nebude líbit, ale- udělejme řetězec. Budu tak moct čerpat vnitřní energii nejen ze sebe, tím pádem je větší naděje, že se to povede."
Jeden vojín si mě nevěřícně změřil. No tak, já jsem na stejné lodi! Máme stejný cíl! "Jak ti máme věřit, že nás energeticky nevysaješ?"
Pousmála jsem se. "Kdybych to měla v plánu, udělala bych už to dávno. Bez obav- ani netuším, jestli to je v našich silách!" uznale přikývl, a vzal mou dlaň do své. Příjemně hřála, a to i přes rukavici. Záviděla jsem mu, že jeho chlad netrápí. Alespoň ne tolik. Ostatní se připojili.
Pevně jsem zavřela oči. Přestala jsem vnímat chlad, nechala do svého těla proudit spousty energie. Místo temnoty jsem přes zavřené oči viděla světelné záblesky všech barev. Pokoušela jsem se všechnu sílu, včetně té své, hromadit ve svém srdci, a doufala, že je mé tělo natolik silné, aby to ustálo. Když už jsem si myslela, že to dokážu, narazila jsem ve své mysli na něco, co bylo nepochybně blokem.
Malou část své energie jsem nechala stoupat vzhůru, a zatlačila na něco, co mi bránilo provést kouzlo. Představila jsem si to jako betonovou zeď, která ze tří čtvrtin obklopovala Tertut. Celé mé tělo zachvátil nesmírný hněv-a zeď spadla. Prudce jsem vydechla, a v tom okamžiku se stalo něco neočekávaného-všechna energie se ze mě vytratila. Ucítila jsem tlak v oblasti hrudi, a poté zkrátka byla pryč. Poté jsem pouze cítila, jak padám k zemi. Těsně předtím, než mě však dostaly spáry temnoty, jsem násilím otevřela oči, a spatřila oslepující záblesk. Stoupal výše a výše, až nad vrcholky hor, k samotným mračnům, která se poté rozzářila. Déle jsem se již při vědomí udržet nemohla.
Když jsem procitla, velice rychle jsem pochopila, že nejsem ani na jednom břehu smrtelné řeky Sinie. Mé tělo se totiž nacházelo ve velice nepohodlné poloze, Jako bych seděla v nějaké malé místnosti, a ta místnost se se mnou otřásala. Nahoru, dolů, a zase nahoru a dolů, v pravidelném rytmu. S námahou jsem otevřela oči.
Kéž by místnost. Zarazilo mě sice, že vidím rozmazaně, avšak usoudila jsem, že je to lepší než nic. Nejspíš je to z té oslepující záře. Stejně zemřu. Voják si toho všiml, a věnoval mi bezvýrazný pohled. Pokusila jsem se promluvit, a zjistila, že můj hlas zní jinak. Jako bych vážně byla předem odepsaná.
"To je v pořádku. Můžu jít po svých." Strážce si mě nedůvěřivě změřil. Postavil mě na nohy, a mně se zatmělo před očima. Zaťala jsem však zuby, a předstírala, že nevyužívám jeho podpěry. Ušla jsem několik rychlých kroků. Motala se mi hlava jako při kocovině, a držela jsem se na nohou pouze silou vůle, ale i kdybych to dělala jen proto, abych dokázala, že jsem také silná, pro pouhou pýchu, zkrátka jsem musela. Pustil mě a sledoval s ohromeným úsměvem. Tempu jeho mužů jsem pochopitelně nestačila, ale tuším, že ho překvapilo i to, že vůbec jdu.
"Máš horečku," oznámil mi.
"Ano. To mi mohlo dojít," odvětila jsem, ale hlas se mi třásl. Chřipka je to nejhorší, co mohu v ledových planinách dostat. Navzdory vážnosti situace jsem se ušklíbla. Dobře, že cesta nevede přes tropické lesy. Tam se dá dostat spousta nemocí. Minimálně bych to odnesla s malárií. Vlastně se divím, že při mém štěstí ještě nemám kurděje. "Co- co se vlastně stalo?"
"Záleží na tom, kolik z toho jsi vnímala," odpověděl.
"Omdlela jsem, když se zjevila ta oslepující zář…"
"Takže o nic moc více než my. U všech angorek, to bylo mnohem lepší než světlice! Divil bych se, kdyby to neviděli i v Tertutu! Jak se ti to povedlo?"
"Já- já vlastně ani nevím," vykoktala jsem. "Nejspíš jsem musela čerpat i z vaší fyzické energie. Za to se omlouvám."
"No," začal. "Pár z nás také omdlelo, ale nikdo na několik hodin jako ty. Shodli jsme se na tom, že to stálo za to. Vy dva jste zkrátka fascinující!"
Dovolila jsem si pouze lehký úsměv, protože jsem netušila, jak reagovat. Zavřela jsem oči, protože se svět v mých očích podezřele zablýskl. Netušila jsem, jestli je to dobře, či přestávám s konečnou platností vidět. Když jsem je zase otevřela, opět se ponořil do té temné mlhy, přes kterou jsem skoro nic nerozpoznávala.
"Kam vlastně jdeme?"
"Dále, pro případ, že by pro nás přece jen nepřijela záchrana. Jinak vlastně jen zamezujeme umrznutí. Pohyb rozehřívá."
"Děkuji, to je přesně to, co nyní potřebuji," neudržela jsem se. K mému překvapení se voják pouze ušklíbl.
"Máš štěstí, že nyní nemám způsob, jak tě zabít. Jak říkám, jste…zajímaví." Uvědomila jsem si jednu věc. Bylo ke vzteku, že mám tak dokonalou příležitost utéct, ale nemohu. Hlavním důvodem bylo, že jsem sotva šla. Nikdy bych nezvládla sama ujít ani míli, i kdyby se mě tertutští vojáci nesnažili donutit jít s nimi. Druhá věc byla, že bych tím pádem stejně zemřela, ale sama. Nemohu v tom Alexandera čekat, když prý on žije jen kvůli mně.
"Možná bychom je ani neměli dovést na popravu, ale do vědeckého ústavu. Tam by nám i více zaplatili…" zamumlal jeden ze strážců.
"Jako vědecký experiment? V žádném případě! Porušujete lidská práva. Jsme bytosti jako vy."
"Bytosti, které mají schopnosti…bohů?" udeřil na mě jeden z nich.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "My nejsme bohové. Každá lidská bytost kdysi uměla to, co my. Jenže vaše konkrétní rasa o to…nějak přišla. Kde je mezi námi rozdíl?"
"Možná. Ale nejsme stejní. Srovnej naše myšlení."
"Jistě. Vy se snažíte vydělat, zatímco my žít."
"Nech už toho. Stále tady rozhodujeme my. Stejně by to s tím ústavem asi neprošlo. Ale zkusit to můžeme.
"Je tolik způsobů, jak v jeskyni spáchat sebevraždu…" usmála jsem se.
"Pozor na jazyk. Chceš snad být pod neustálým dozorem?"
"Jestli mi v tom dokážete zabránit, to se uvidí."
"Nevím proč, ale mám Alexandera radši," zasmál se jiný vojín. "Je opatrnější. Ta holka je příliš drzá."
"Od té doby, co nemáme zbraně, nezapomeň. Kdo ví, co by si dovolil on. Pokud už to půjde příliš do extrému, je přece tolik způsobů, jak někoho bolestivě zranit uprostřed ledových oblastí…"
Parodoval mě. To bylo jasné. Zaťala jsem pěsti, abych se nerozčílila. "Kdybyste mě v tomto zdravotním stavu zranili, zemřela bych vám. Poté by už nevyšel ani jeden váš plán."

Strážce chtěl něco jedovatého odseknout, ale místo toho se zazubil. Vztyčil ruku na znamení ticha. Po chvíli jsem to uslyšela také, i přes zvonění v uších. Vzdálený štěkot. "Záchrana," zašeptal zrovna v tom okamžiku, kdy jsem si to samé pomyslela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 krabiceplnapribehu krabiceplnapribehu | Web | 26. srpna 2014 v 19:59 | Reagovat

Dlouhá, po literární stránce dokonalá a obsažná kapitola! Úžasně se to čte a nemohu se dočkat, až přibude nějaká další! Jen tak dál!

2 Callia Callia | 27. srpna 2014 v 20:46 | Reagovat

Jak už jsem snad milionkrát psala, jsem spíše na krátké kapitoly, ale u tebe mi dlouhé kapitoly vůbec nevadí. :) Tahle kapitola byla naprosto senzační a já se moc těším na další. :) :D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 17:18 | Reagovat

[1]: Děkuji, tvé pochvaly jsou opravdu hřejivé!

[2]: Strašně děkuji. Jsi hrozně milá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama