Září 2014

Osamělé noci- kapitola 15.

25. září 2014 v 19:03 | CarinaB. |  Osamělélé noci
Tak. Toto je pro mě hodně zvláštní chvíle, protože přicházím s POSLEDNÍ kapitolou Osamělých nocí. Musím říct, že se to staslo mým nejoblíbenějším příběhem, a dosti mě mrzí, že to muselo skončit. Jak tomu vše nasvědčovalo, tato kapitola bude asi to nejsmutnější, co jsem kdy sepsala, hlavně ke konci. Slzy mi zatím netečou, ale to teprve přijde. Asi jsem si to ještě ani neuvědomila. Nicméně, cítím jakýsi zvláštní tlak u srdce, a pohltila mě melancholie. Tak, snad se vám to bude líbit, a můžete se těšit nejspíš na schylování k závěru u Hrany života, nebo na spoustu nových příběhů.
P.S.: tato kapitola bude kratší, ale snad to u poslední nikomu nevadí...

15. kapitola
Alexander
Hleděl jsem hluboko do jejích tmavých očí. Někde tam venku, na ledových pláních, zářily skutečné hvězdy. V Tertutu tomu sice tak nebylo, ale na tom nesešlo, protože brzy přestane existovat. Držel jsem její hřejivé dlaně, a přál si je nikdy nepustit. Věděli jsme, že na rituální popravu bychom měli být dobře vyspaní, ale již několik hodin jsme byli příliš rozrušení. Sice naše smrt znamenala pouze další etapu života, ale na to, jak bude umírat, na tu chvíli se nikdo netěší. A pokud ano, má masochistické sklony.
"Hrdinové většinou před svou smrtí říkají něco hrozně statečného, tak, aby na to každý vzpomínal. Napadá tě něco?" Snažil jsem se zlehčit situaci, ale vypadala stále stejně zuboženě. Zavrtěla hlavou, a chvíli se mi zdálo, že se nedívá na mě, ale skrz.
"Promiň, ale já nejsem jako ty. Už to v sobě nedokážu držet," zašeptala. Poté vztekle praštila do lůžka. "Jsme tak…mladí!"
Přitáhl jsem jí k sobě, ale cítil, jak se mi třesou ruce. "Alespoň odejdeme z tohoto světa důstojně a dobře vypadajíc." Poté jsem se odmlčel, a konečně řekl něco, čím jsem se jí nesnažil rozveselit nebo uklidnit. "Já vím, jak se cítíš, Yasmi. Jsem na tom úplně stejně, ale nechci se rozplakat. Potřebuješ, abych byl silný. Ale stejně si myslím, že náš strach není opodstatněný."
"Já nejsem slabá. Unesla bych to i bez tebe. Nemusíš si hrát na něco, co necítíš," pravila tiše a čím dál tím více se ke mně tulila. Vím však, že říkala pravdu. "Promiň. Musí to být pro tebe hrozně těžké. Dej mi chvíli, potřebuji se jen uklidnit." Pevně zavřela oči.
"Ne, Yasmi," přerušil jsem jí. "Nedrž to v sobě. Začal jsem s tím, protože ti chci poradit, jak ten pocit prázdného srdce zaháním já. Prosím, poslouchej mě. Představ si, že jsi dítětem."
"Jistě," odvětila, a zadívala se na mě.
"Někdo z Tertutu, nějaká dívka a muž, které znáš z ulice, se obětují, abys mohla vést spokojenější život. Je ti jich líto, ale víš, že díky nic se odsud dostaneš. Budeš skutečně svobodná! Trochu kvůli tomu máš výčitky svědomí, ale víš, že oni budou po smrti navždy spolu, a narodí se někde jinde, pryč od vší bolesti. Miluješ je za to." Usmál se na ní, přestože mi moc do smíchu nebylo.
"Myslím, že vím, co tím chceš říct," odpověděla, a také ze sebe vymáčkla něco jako úsměv. "Chceš mi říct, že odejdu šťastná, a ještě k tomu jako hrdinka. Ale já to všechno vím. Jen je těžké si uvědomit, že sotva jsem se v jednou životě orientovala, zase ho opustím."
"Ne, Yasmi," odpověděl jsem a připadal si jako blázen. "Prostě jsme přinesli štěstí nové generaci. Copak tebe to nehřeje?"
Na okamžik se zarazila. "Ano, jistě že těší. Promiň." Krátce se odmlčela. "Prostě mě to hned nenapadlo. Na rozdíl od tebe jsem dost sobecká."
Netušil jsem, jak odpovědět, takže jsem na moment zabořil tvář do jejích hebkých vlasů. "Ne. To je má chyba. Každý by měl občas myslet na své štěstí. Ale jistě pochopíš, že to ti rodina plná průvodců do hlavy jako chlapci nevtlouká. Život v takové společnosti má své výhody, ale nevýhody."
"Musí na tebe být hrozně pyšní," prohlásila.
V podobném duchu se tento rozhovor rozvíjel až do časného rána. Ještě se ani nerozednilo, když do místnosti vklouzl jeden z vojáků. Nešlo o hraničního strážce, nepoznával jsem ho. Nesl v rukou podnos s ovocem a vodou. Rozpačitě jsem pustil Yasminettu, a pozoroval ho.
"Za jak dlouho se koná poprava?" zeptal jsem se, a můj hlas zněl o oktávu výše, než jsem zamýšlel. Věnoval mi chladný pohled, za slovy, která poté pronesl, se však náznak emocí skrýval.
"Přijdu pro vás. Je mi jasné, že jste buď vyhládlí, nebo nemáte na jídlo ani pomyšlení, nebo možná obojí najednou, ale přikázali mi to. Na druhou stranu mi však nedovolili vzít větší tác než tento." Pokrčil rameny. "Raději byste měli něco sníst."
"Děkuji," zašeptala Yasminetta, a podnos od něj převzala. Pokývl jsem na něj na znamení, že se k ní připojuji. Vojín se zkrátka odebral ke dveřím.
"Počkejte, prosím," požádal jsem ještě. Zastavil se a pozoroval mě, dokud jsem se znovu nerozmluvil. "Budeme…zastřeleni?" Téměř neznatelně kývl.
"Hodně štěstí," pravil nakonec, a dveře se opět zaklaply. Těžko říct, jestli to bylo myšleno sarkasticky, nebo jako přání do nového, lepšího života. Ani na tom tolik nesešlo.
Dokázali jsme pozřít jen pár kousků ovoce, a vypít trochu vody. Zvláštní bylo, že jsem se nyní cítil mnohem klidnější. Bylo to, jako by mě čekal nějaký důležitý proslov, a já se prostě chvěl nervozitou. Znovu jsem vzal dívku do náruče, a rozhodl se jí říct ještě několik slov.
"Láska je tak zlomyslná mrcha, až se to zdá být legrační," začal jsem. "Někdo hledá ženu či muže naplňující celé jeho srdce celý život, a když už se to někomu povede, skončí jako my dva. Ale alespoň spolu strávíme poslední vteřiny."
Vážně přikývla. "Ale myslím si, že náš život by už stejně neměl smysl. Já jsem díky tobě pochopila spoustu věcí, zvláště co to vlastně láska znamená, a že existuje. Navíc jsme zachránili celé město! Nezdálo by se to pak…nudné?"
Usmál jsem se, spokojen, že se konečně také smířila se svým osudem. Nebo tak alespoň působí. "To sice ano, ale víš, o jak nádherné historky přijdou naše vnoučata? Představ si to- a to byl ten den, Claire, kdy jsem se setkal se tvou jmenovkyní."
"Počkej," zarazila se. "Ty bys opravdu naše vnoučata chtěl pojmenovat po Lovcích? Kromě toho, vždyť nemáme ani děti!"
Posmutněl jsem. Měla samozřejmě pravdu. To byla totiž ta jediná věc, co jsme nemohli stihnout. "Život je příliš krátký," odvětil jsem nakonec. "Možná v příštím."
"Ale to ztratí všechno kouzlo. Já a ty budeme úplně někdo jiný, jmenovat se budeme nějak jako Kordula a Arminius a o Lovcích nebudeme vědět vůbec nic!"
"Počkej," smál jsem se. "Vždyť to jsou nádherná jména! A něco mi říká, že naše další dobrodružství budou ještě šílenější."
"To nejde," namítla, ale její slova se ztratila v polibku. Štěstím bylo, že trval jen okamžik, protože dveře se otevřely. Sotva jsem spatřil postavu mladého vojáka, nejistě jsem se postavil na nohy. Kupodivu jsem se udržel, ale kroky by se dělaly těžko, i kdybych nebyl oslabený. Vkráčet na jistou popravu není právě nejlehčí z věcí, co jsem kdy musel udělat. Yasminetta se ke mně přidala. Došli jsme až k němu.
"Dobře. Už jste někdy byli na rituální popravě?" Napadlo mě, jestli není ve službě nováčkem, protože jinak si z nás utahoval. Na druhou stranu, kratší dobu než několik týdnů pracovat nemohl. Vždyť přece nemohli být tak hloupí, aby cvičili další vojáky!
"Angorkám žel. Je to přece povinné. Pokud někoho takto zabíjejí, musí být přítomno celé město. Vím, že si oběti popravu de facto řídí sami," odpověděl jsem mu. Pokývl v souhlas. Vydali jsme se kolem dlouhé řady pacientů čekajících na akutní ošetření. Oni byli jediní, kteří nemohli být přítomni. Nadechl jsem se hustého, nepřirozeného vzduchu. Ještě nikdy mi nepřipadal tak odporný. Cesta "venkovním" prostředím pokračovala až k předem určenému místu.
Ano, v Tertutu se objevovala jedna zatravněná plocha. Kopanou na ní ale nikdo nehrál, protože sloužila právě jako popraviště. I kdyby to nebylo neuctivé a nechutné, díky krvi zde vzniklo mnoho nerovností. Navíc mnohdy ani nestihla uschnout, a poté se vám zdálo, jako byste se brodili v bažině. Já osobně jsem to naštěstí nikdy nemusel zkusit, ale vím, že i to byl jeden z druhů trestů. Při těchto myšlenkách se mi zvedl žaludek.
Raději jsem se zahleděl na dokonalou dívčinu tvář a naposledy se usmál. Voják se zlehka dotkl mého ramene, a zamíchal se do davu tvořícího se kolem plochy. Yasminetta se slyšitelně zhluboka nadechla, a stoupla si na jedno relativně neposkvrněné místo. Přistoupil jsem k ní.
"Popravdě," zvolal jsem, a děkoval angorkám za to, že se mi netřese hlas. "Nemáme připravenou žádnou řeč. Tím se stáváme asi prvními bytostmi v historii, které toto prohlásily. Ale přece něco zkusím." Udiveně na mě pohlédla, po první větě však vypadala, že porozuměla. "Za ten čas mezi ledem jsem si něco uvědomil. Totiž, vojáci i otroci, vy můžete žít pospolu! Přísel jsem totiž na to, že jsme stejní. Věříme ve stejné náboženství, žijeme pod stejným nebem. Chtěl bych, abyste na naší památku založili zcela novou generaci, protože mír může existovat!" Yasminetta se usmála.
"Ano. A i když naše myšlení je značně rozdílné, sdílíme společný svět, a ještě dlouho budeme! Každá rasa si zaslouží kráčet pod sluncem, cítit vítr ve tváři." Zhluboka se nadechla. "Já si přeji, aby se nikdo nikomu nemstil. Možná to nevíte, ale bojujeme vlastně proti společnému nepříteli." Výhoda těchto poprav byla, že vám sice málokdo věřil, protože jste byli považováni za duševně narušené blázny, ale zase vás nikdo nepřerušoval. Tedy, ani to první v našem případě nebyla pravda. Většina k nám vzhlížela.
"Nikdo z nás přece nechce bojovat pro špatnou věc! Nikdo nechce umírat mladý a bez viny! Nikdo nechce zažít začátek konce! Nikdo nechce vidět, jak jeho přátelé i nepřátelé nepřežijí! Nikdo nechce přece nenávidět svůj život! Nikdo nechce odejít s pocitem, že mnoho zničil!" pokračoval jsem. Z davu se ozývalo souhlasné pískání.
"Náš svět jsme si zničili my sami," převzala štafetu Yasminetta. Na to, že jsme si to vůbec neplánovali, nám to docela šlo. "Ale toto je cesta k novému začátku! My dva možná zemřeme, ale naše myšlenky mohou žít navždy. Ještě můžeme zastavit boj. Dnes zde umíráme, protože jsme poslední oběti starého systému! Ale nastoupí nový, a to bude vláda lidu!"
"Svoboda nové generaci!" vykřikl jsem nakonec. Přišlo mi, že by naše ideje měly mít nějaké jednotné heslo.
Chvíli jsme tam jen tak stáli, a poslouchali skandování davu, než všem došlo, že už nebudeme pokračovat. Náhle nastalo děsivé ticho. Beze slova k nám přistoupil voják, se kterým jsme předtím mluvili v nemocnici. Náhle mě napadlo ještě něco.
"Vyřiďte prosím, poděkování těm, kteří nám pomohli. Lovci, a také někteří z vás. Uděláte to pro mě?" Hlas mi selhával, když jsem hleděl do útrob masivní pušky. Beze slova přikývl.
"To, co se bude dít s našimi těly, ať rozhodnou naše rodiny!" zvolala náhle ještě Yasminetta. Pohlédla na mě, abych jí potvrdil, jestli to tak může být. Lehce jsem přikývl. Nemohl jsem se na ní přestat dívat. Byla tak nádherná. Tak statečná. Tak živá.
"Takže…kdo první?" otázal se vojín. Nerozhodně jsme na sebe pohlédli. Nakonec jsem ze sebe vypravil její jméno. Neudělal jsem to proto, že bych nechtěl zemřít před ní, ale proto, aby kvůli bolesti nemohla vnímat žal nad tím, že padám k zemi. Poté udělal něco, co bych opravdu nečekal. Soucitně se usmál. Nedostal jsem však více času o tom přemýšlet.
Davy se rozvášnily, a zazněl první výstřel. Mimoděk jsem pustil dívčinu dlaň, a přikryl jsem si uši. Slyšel jsem mnoho ran, i takto zblízka, ale tentokrát jsem na to nebyl připravený. Zvláště, když to znamenalo, že jsme skutečně na cestě do ráje. Zavřel jsem oči. Zaslechl jsem hrozivé klapnutí, jak zbraň nabíjel. Poté se ozval druhý výstřel.
O okamžik později jsem cítil, jak klesám na kolena. Palčivá bolest se dostavila až poté. Teprve nyní jsem zjistil, že mířil přímo na hruď. Jistě, to jsem nemohl přežít. Kdybych byl člověk, a měl štěstí, možná by to šlo, ale my jsme na cizí předměty v těle obzvláště hákliví. Zanedlouho jsem cítil zkrvavenou trávu na své tváři.
"Yasmi…" zašeptal jsem. Nikdy bych nevěřil, že to bude mé poslední slovo, ale potřeboval jsem ještě naposledy slyšet, jak nádherně ten zvuk zní. Přísahal bych, že i ona pravila mé jméno, ale možná jsem si to jen představoval.
Sice se říká, že vám při smrti přeběhne před očima celý život, ale nikdy jsem nevěřil, že to může být tak intenzivní. Byl jsem malý chlapec, a snažil se pochopit, že je svět špatný. Povyrostl jsem a chtěl ho změnit. Vždy jsem chtěl změnit svět. Udělal jsem spoustu chyb. Nedokázal jsem zachránit rodinu dívku, kterou jsem o něco později začal milovat. Potkal jsem jí. Putovali jsme spolu závějemi. A po tom všem- po to všem jsem to doopravdy dokázal. Ano. Mohl jsem zemřít.

Mrazivá pravda

24. září 2014 v 22:02 | Karina |  Jednodílné příběhy
Po velice dlouhé době přicházím- světe div se- s jednodílnou povídkou! Opravdu. Vlastně to původně měl být několikadílný příběh, ale takto je to přece jen lepší. Tato předmluva bude dostidlouhá, takže prosím usněte až u samotné povídky. Nejprve bych chtěla říct takové ty klasické informace.
Je to další z těch příběhů, které mě napadly v pokoji u poslechu hudby. Toto konkrétně je velice inspirováno třemi skladbami- především A winter´s tale od Smokie. Jediný důvod, proč to nepovažuji za fanfiction, je, že to jinak skončí, a úplně hlavní myšlenka také není stejná. Další písní je Sleepwalking od Avantasii, či spíše videoklip k této skladbě. A třetí- no, vlastně jsem si to uvědomila až teď, ale je to Malá dáma od Kabátů. Ne, že bych tu píseň poslouchala nějak často, ale mám jí ráda. Tím vznikla vlastně hlavní hrdinka.
Toto ale není jen tak obyčejná povídka. Nevím, jak bych to řekla, ale-pokud z toho nesejde, co nejspíš ne, bude to mé první autorské čtení. ne, neobdivujte mě, ani tak něco. Nejde o nic velkého. Jde zkrátka o to, že mě za jistých okolností spolužáci a paní profesorka přinutili k tomu, abych to v pondělí donesla do školy, a přečetla v hodině výtvarné výchovy. Ano, ve výtvarce se prosím u nás čtou příběhy. Já vím, že se nejspíš spolužáci začnou smát už od první věty, ale žádnou vhodnější povídku opravdu nemám.
Také chci upozornit, že tato povídka vlastně ani nemá něco, čemu by se dalo říkat děj. Snažila jsem se spíše vyjádřit několik zásadních myšlenek, a to, co se děje kolem toho, je zamýšleno jako druhořadé.
No, tak snad si tento příběh užijete, a budu moc ráda za každý upřímný názor. Prosím, tentokrát je to pro mě opravdu důležité, hrozně se totiž bojím pondělka, a chci vědět, jestli se tím ztrapním moc, nebo jen tak trochu.

Vločky pravdy
Hodiny tikaly v pravidelném rytmu, a tvořily tak jediný zvuk v místnosti plné ticha. Skleněná okna se pomalu mlžila, díky hustě padajícímu sněhu. Vločky tančily ve vzduchu, a tvořily tak nádherné kreace. Právě tento výhled se naskýtal dvěma bytostem držícím se za ruce.
Mladý muž se usmál. "Jsem rád, že jsi přišla. Pomalu si ani nepamatuji chvíle, kdy nejsme spolu."
Dívka mu výraz sice oplatila, ale nenašel v něm nic radostného. Upřeně se na ní zadíval. Sklopila oči, což by u většiny lidí signalizovalo ostýchavost, ale on věděl, že v jejím případě je v tom něco víc. Vyčkával ještě chvíli. Zrovna, když už se chtěl zeptat, Miranda se sama rozpovídala.
"Víš...včera večer jsem si něco uvědomila." Její hlas zněl tiše a raněně. Siderilovi se sevřelo srdce. "Možná se pletu. Ráda bych tomu věřila, ale bojím se. Vím, že mi řekneš pravdu." Odmlčela se. "Pročítala jsem si ty básně, co jsi mi kdysi psával. Možná ti to přijde irelevantní, ale říkal jsi, že jsou určeny jen a jen mě. Ale proč tedy nikdy nezmíníš mé jméno? Navíc jsi mi dlouho žádnou nedaroval." Mladý muž na okamžik zapomněl dýchat.
"Co-co tím chceš říct?" Cítil, jak se mu nepříjemně stahuje hrdlo.
Smutně zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si, že jsem prostě příliš paranoidní. Ale ptala jsem se run. Uznávám, že se mohou mýlit. Právě proto jsem sem také přišla. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli mi stále budeš tvrdit, že jsem pro tebe ta jediná..."
Sideril bolestně přivřel oči. Věděl, že Miranda ve městě platí za podvivínku, a možná i čarodějnici, právě kvůli svým věštbám. On však věděl, že až podivuhodně vycházejí. mohl by se pokusit lhát, ale když už pominul to, že by mu nejspíš nevěřila, nedokázal to. U kohokoli jiného by neváhal, alek Mirandě skutečně cítil něco více. Od začátku věděl, že nemůže navždy žít ve lži, ale tento okamžik přišel mnohem dříve, než očekával.
"Naznačuješ, že jsem tě podváděl s jinými dívkami?"
Miranda se na něj zadívala pohledem plným zloby a zoufalství. "To záleží na tom, co mi k tomu řekneš." Pustila jeho dlaň. V pokoji jako by se náhle ochladilo. Mráz na oknech již nakreslil květy, a domem se začal šířit mrazivý stín hněvu a nekonečného smutku.
"Nikdy bych ti nepovídal, jak moc pro mě znamenáš, kdyby to nebyla pravda." Mluvil téměř neslyšně, jak to bylo těžké vypravit, a proto málem nedokázal uhasit jiskru naděje v dívčiných očích. ale věděl, že už jí stejně ztratil. Ona zná pravdu. Jen jí nechce uvěřit. Kdyby zapíral, všechno by to ještě zhoršil. "Ale nebývalo to tak vždy."
Miranda pevně stiskla rty. "Podvádíš mě- ano, či ne?"
"Podváděl jsem," opravil jí. Vrhla po něm znechucený pohled.
Beze slova přistoupila k věšáku a popadla kabát. Mladý muž náhle zpanikařil, a popadl jí za paži. Pokusila se mu vykroutit, nicméně byl silnější. Pokusila se mu proto dupnout na nohu. Krátce zasténal bolestí a pustil ji. Přistoupila ke dveřím vedoucím ven.
"Chceš mi snad ještě něco říct?" Její hlas mrazil Siderilovo srdce.
" Snad nechceš teď odejít?" zašeptal. Dívka pozvedla obočí. "Venku zuří vánice. Prosím, možná mi neodpustíš, ale nevycházej z těch dveří."
"Já se o sebe umím postarat," zavrčela, vyběhla z domu, a zabouchla za sebou dveře s takovou silou, že se nábytek zatřásl.
Sideril se na okamžik zamyslel, ale nakonec usoudil, že se nejspíš vrátí. Pokud ne, stejně by jí nezachránil. Možná by i sám došel k úhoně. Sednout si však nedokázal. Místo toho chvíli pochodoval tam a zěpt po místnosti, až nakonec otevřel dveře. Miranda za nimi již nestála.
Do dřevěného pokoje se vevalila hustá, chladná mlha. Sideril jí však téměř nevnímal. místo toho zalétl pohledem ke starému krbu u protější zdi- jediné kamenné zdi zde. Ne, jeho plameny zmrzlé srdce zahřát nemohly. Mladému muži spíše připadalo, že pálí. Jako nyní všechny jeho sladké vzpomínky na Mirandu.
Dívka se stále nevracela. Sideril naposledy zaváhal, ale poté se také oblékl, nasadil si klobouk, jak se slušelo, protože věděl, že bude muset projít kus města, a vběhl do začínající sněžné bouře.
Hlavní nápor mohl přijít za pár minut, ale i hodin. Na to se však Sideril snažil nemyslet. Svištící vítr mu profoukl kabátem jako nic, takže se už teď třásl zimou. Ledové krystalky se mu zabodávaly do tváře, až měl mladý poustník pocit, že krvácí. Na tom však nesešlo, protože ho Mirandina nenávist mrazila mnohem více, a jeho srdce již také dávno krvácelo. Šlo pouze o další důvod, proč dívku rychle najít.
Sledovat stopy ve sněhu nebylo snadné, ačkoli byla Miranda pochopitelně jedinou živou bytostí, která zde v posledních hodinách procházela. Jednak mu to totiž znemožňovala mlha, a také otisky překrýval další bílý prach. Sideril se už chystal vzdát, když zahlédl ještě někoho, kdo dnes nechal otevřené dveře.
Spoluobčan na něj pokývl. Ermie byla velice malým městem, každý o druhých věděl snad více než sám o sobě. Sideril poslušně přistoupil.
"Nechceš si alespoň oprášit klobouk?" Zněla první mužova slova. Sideril téměř instinktivně zvedl ruku, aby pobídku učinil, ale však si uvědomil, co to znamená.
"Já nejdu dovnitř. Musím...musím najít Mirandu," přiznal.
"Ve sněhové bouři? Neblázni chlapče!" Podivil se postarší starousedlík.
"Už nejsem chlapec," namítl. "Nevíte, kam šla, prosím?"
Pomalu přikývl. "Chtěl jsem jí alespoň nabídnout čaj, ale ani neodpověděla. Myslím, že by sis s tím neměl dělat hlavu. Annie se určitě vydala jen vyzkoušet nějaké nové zaklínadlo. Pojď dovniř, nebo umrzneš. Ona dobře ví, co dělá."
Siderila už vytáčelo, jak každý jeho dívce říkal. Annie. Na tom oslovení samotném nebylo nic špatného, i on jí tak občas volal. O dost méně se mu ale líbily přívlastky, které po vyslovení tohoto jména všichni zdejší obyvatelé vybavili. Věštkyně, čarodějnice, či podívínka, to byly ještě ty lichotivější z nich.
"Ne. Ona utekla. Očividně mi moc nepomůžete, že?" Sideril nechtěl být tak netaktní, ale na někom si zlost vybít musel.
V mužových temně šedých očích se blýsklo porozumění. Poté ho vystřídal soucit. V té chvíli Sideril pochopil, že to bude těžší, než si myslel.
"Nerad ti to říkám," pronesl starousedlík nakonec. "Ale myslím, že se vydala domů. Bydlí přece na druhé straně." Mladý muž smekl klobouk jako gesto díků, ale spíše z reflexu, než toho, co skutečně cítil. Za špatné zprávy je totiž velice těžké poděkovat. "A pokud ano, je předem odepsaná," dodal ještě.
Tato zpráva byla přímo příšerná. Město se totiž skládalo ze dvou polovin, oddělených několika mil širokou planinou. Za normálních okolností by se tato plocha dala přejít za několik málo hodin, ale Miranda by už měla větší šanci na přežití, kdyby se rozhodla putovat na okolo. Co jí to napadlo, vydat se na cestu v takovémto počasí, a sama? Není divu, že jí obyvatelé nechtěli přijmout mezi sebe, pokud se ukazuje ve světle takových šíleností. Jenže tentokrát nešlo o pouhou hru. Mohlo se jí to stát osudné.
Sideril zanedlouho vkročil mezi sněhové závěje. Pokrývka mu sahala skoro až ke kolenům. Za obvyklých okolností by se znavil po několika krocích, ale kupředu ho poháněla touha. Hustá mlha se zdála být čím dál koncentrovanější, ale mladý muž se již dávno neřídil zrakem. Vedl ho instinkt
Stále se mu v hlavě ozýval starcův hlas. Podle něj tento den znamenal Mirandin konec. Přitom mohl být tak krásný. Sideril se ze všech sil snažil věřit, že se mýlí, ale nebylo to snadné. Na okamžik dokonce zatoužil po dívčiných runách, ale zaprvé z nich neuměl číst tak dobře jako ona, a zadruhé věděl, že jejich nejčastější omyly vznikají právě při předpovědích budoucnosti.
Po asi míli začal uvažovat o tom, že by hledání vzdal. Znovu. Zdálo se však, že bouře sílí, přes křik větru neslyšel ani své vlastní myšlenky. Miranda je jistě v pořádku. Pokud ne, i kdyby jí našel, mužova slova by se vyplnila. Nakonec ale zavrtěl hlavou. Nalezne ji, živou nebo mrtvou. Ublížil jí, ale stále byla láskou jeho života. To i přesto, že odešla. Nedopustí, aby odplula na druhý konec řeky sama a zrazená. Rozhodl se, že jí vše vysvětlí, i kdyby objevil jen její tělo.
Upřímně, věděl, proč je město rozděleno touto plání, a hlavně, proč na ní nestojí žádné stavby, ale teprve nyní to zcela pochopil. Kdysi taková propast mezi západní a východní částí Ermily neexistovala. Nicméně, právě zde se stávaly bouře nejintenzivnějšími. Brzy se zjistilo, že mnohem příjemnější je život pod ochranou skalisk mimo pláň. Proč vítr nezadrží ani nejpevnější stavby, si obyvatelé povětšinou vykládali jako zvláštní jev, něco na způsob polární záře, jen na jiném principu. Miranda zase tvrdila, že tomuto místu vládne pro racionální vědu nevysvětlitelná magická anomálie. Tak či tak, Ermila se rozdělila na obytnou, především zemědělsky založenou polovinu, a na tu, která byla spíšeadministrativní a průmyslovější.
Zanedlouho krystalky Siderila již dočista oslepily. Bolest však necítil. Dobře věděl, že ta přijde poté, nyní byl příliš pohlcen adrenalinem. Zato se však otevřela jeho mysl, a on spíše cítil, než viděl, před sebou dívčinu tvář. Byla bledá, utrápení, a z ametystových očí jí kanuly slzy, ale zdála se být překrásná jako vždy. Lemovaly jí husté vlnité kadeře, poletující v mírném vánku. Siderilovi již od toho okamžiku před spoustou let připomínaly podzimní listí.
Ano, sice se dali dohromady teprve před několika měsíci, ale to pouze proto, že každý hledal svou spřízněnou duši, a v zápalu si neuvědomili, že jí mají přímo před nosem. Pravda, že Sideril to hledání provozoval poněkud nevybíravějším způsobem, ale na tom teď nesešlo. První jeho vzpomínka na Mirandu byla z raného dětství. Hráli si ve zdejším parku s kamínky. Ona se mu již tehdy pokoušela vysvětlit, co cítí z každého z nich...
Vyhrkly mu slzy do očí. Bylo to ironické, že pláče, že pláče, když se všem snažil dokázat, že už je z něj muž, ale tady ho stejně nikdo nemohl vidět. Který jiný blázen by se potuloval uprostřed vánice? Ale jak si mohl dovolit jí ztratit. On měl sice spousty přátel, ale nikdo pro něj nic neznamenal. Jedině ano. Opravdu jí musel podvádět s dívkami, o kterých stejně neměl příliš valné mínění? Ne, nesešlo na tom, že v posledních pár týdnech toho nechal.
Náhle se vzduch zachvěl, a Sideril by v té chvíli přísahal, že mu byla seslána myšlenka. Nebo spíše hvězda, protože mu probleskla hlavou jediná možnost, která by nemusela znamenat konec.
Veden srdcem se obrátil směrem, kde předpokládal, že najde kýžený cíl. Starousedlík měl sice pravdu, avšak s títmo místem nepočítal. Nemohl o něm vědět. Život po boku "podivínky" měl své výhody. Do plání totiž ostatní chodili jen vyšlapanou stezkou. Ta ovšem nevedla kolem jedné malé jeskyně...
Byl v ní již tolikrát, že jí skutečně nalezl doslova poslepu. Vklouzl do úzké průrvy, a zamrkal. Zrak se mu stále nevracel. Sideril začal panikařit, ale nedával na sobě nic znát. Jeho rozum mu totiž velel, aby ještě několik minut počkal.To by také učinil, ale slojí se rozezněl ublížený hlas.
"Co ty tady pohledáváš? Proč?" Majitelku by poznal i mezi tisícovkou dalších, k tomu oči nepotřeboval.
"Musel jsem vědět, jestli jsi v pořádku," zašeptal v odpověď a sklonil hlavu. Bílá skvrna před očima se pomalu začínala měnit v nejasný obrys kamenité podlahy jeskyně.
Dívka se suše zasmála. "Myslíš si snad, že nemám vše pod kontrolou?" Poté však překvapivě zjemnila tón. "Ty jsi mě opravdu našel v té vánici? Jak?"
"Následoval jsem své srdce," odvětil popravdě. "Věděl, že ona je jediná, kdo to pochopí. "Omlouvám se. Neviděl jsem, co ztrácím, a náhle je všechno mezi námi pouhý sen. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit."
"A to, že jsi zlomil srdce tolika dalším dívkám, to ti nevadí?" Založila si ruce na prsa. Již si domyslela, že jí nevidí, šlo o podvědomé gesto.
"Ale žádná z nich jsi nebyla ty," odvětil a rozhodil paže. Pohled se mu pomalu začínal rozjasňovat, ale byl by si přál, aby se tak nestalo. Nemusel by se dívat na jějí výraz plný opovržení.
Dívka dlouho mlčela. "Tobě na mě opravdu záleží?"
Sideril přikývl. "Takže...je konec?"
Nastala další odmlka. "Přemýšlela jsem o tom," prohlásila nakonec. "Myslím, že bychom mohli být zase přáteli. Jako předtím. Klidně si dál lam srdce, ale já už nechci být pouze další z tvých dívek."
"Byla jsi..." Sideril chtěl zopakovat, že jí skutečně miloval, ale rozmyslel si to. "Takže jsme....jen přátelé?"
Miranda však zavrtěla hlavou. "Ne. Neříkej pouze. Přátelství je někdy více než láska. Ta jen ničí a zabíjí. Ne vždy, ale ty nejsi ten, který by navždy vydržel jen s jednou. Přátelství je naproti tomu věčné. Takto můžeme být navždy spolu." Dříve, než mohl zareagovat, k němu přistoupila, a pevně ho objala. Skryla tak totiž své slzy dojetí a úsměv. Opravdu to udělal jen kvůli ní. Vyčetla to z jeho očí. Záleží mu na ní. Není jen jedna z jeho dlouhého seznamu dívek na jednu noc...

SAP-kapitola I.

22. září 2014 v 7:07 | Karin a Kate |  SAP
Toto je začátek toho nového příběhu, který píšeme společně s mou nejlepší kamarádkou Kate. Nazvaly jsme to po dlouhých dohadech SAP, zhruba v polovině kapitoly pochopíte, proč.
Prosím, nepátrejte, kdo co psal, je to složitější. Seděly jsme totiž u jednoho počítače, a střídaly se po odstavci či svou, přičemž u přímých řečí jsme si prostě rozdělily postavy- Aydlin a Averina jsem získala nakonec já, a Kate má Deventera a Yeneriu. Pokud se tam vyskytovala ještě jiná postava, psala za ní prostě ta druhá, která zrovna neměla starosti z jedním z těch čtyř.
Jména byly také vymyšleny trochu podivně.Řeknu to takto- hodina zemepisu, mapa, a jde se komolit! Jediný název, co opravdu existuje, je Deventer, a jedná se o německé město. To, že je německé, jsme zjistily až později.
Tak, snad se vám to bude líbit, a my uvítáme každý upřímný názor!

I.
Plavovlasá dívka vzhlížela k monumentálnímu dřevěnému kolosu tyčícímu se vysoko, skoro až ke ztemnělým nebesům. Kdysi dávno ho již spatřila, ale nevzpomínala si, že by vypadal tak ohromujícně. To možná proto, že jí tehdy nesvíral strach. Připadalo jí, jako by tento prostředek byl ztělesněním temnoty. Nebylo jí to nepříjemné, nebo to alespoň nevnímala. Příliš se soustředila na svůj úkol.
Několik slunečních paprsků prosvítalo skrz pochmurné mraky a mořskou vodou zmáčené tmavé dřevo obrovské lodi se pod nimi skoro třpytilo. Bok plavidla zdobily výrazné ornamenty, odkazující na stáří bárky. Mezi nimi vévodila elegantní černá písmena, tvořící nápis Noční vítr, jméno tohohle symbolu vznešenosti.
Záři byly také osvětleny kapky vody tvořící celý nekonečný oceán. Loď působila, jako by neplula v něm, ale spíše se vznášela, nebýt čeřících se vlnek okolo ní, jak se mírně kymácela v začínajícím vichru. Ještě že odsud měla za pár hodin vyjet, bylo totiž zřejmé, že za chvíli začne bouře. Na západě, kam chtěla zamířit, však bylo jasno. Alespoň prozatím.
V přístavu už se mezitím formovalo hemžení nejrůznějších bytostí a kufrů, někteří se loučili, jiní hledali po taškách ztracené palubní lístky a odháněli ty, kteří se snažili ony lístky nalézt v cizích zavazadlech. Štěkot smutných psů, kteří odprovázeli páníčky až sem, se mísil s křikem a rámusem davu lidí. Vládl zmatek, neklid a přípravy k nalodění byly v plném proudu.
Aydlin se smutně pousmála. Pamatovala si, když kdysi zažívala něco podobného- tehdy se bála, aby se náhodou neztratila v takové mase svému bratrovi. Byli mladí a čestní. Ale to se stalo dávno. Nyní se zdálo být vše jinak. Dívce se to sice příliš nelíbilo, nicméně jejich cíle nebyly právě pro všeobecné dobro.
Přístavní hodiny nemilosrdně odbily půl čtvrté. Z čekající bárky spustili námořníci nástupní můstek a jakmile dřevo dopadlo na dlážděnou zem, dav zpozorněl a začala mírná tlačenice o to, kdo se nalodí dříve. Avšak zbytečně. Kontrolor palubních lístků už je řadil do fronty a pouštěl je na palubu jednoho po druhém. Lokajové se mezitím ujali kufrů.
Aydlin zůstala vzadu, a hledala svého příbuzného. Zrovna, když začínala panikařit, že se na ní vykašlal, přistoupil k ní a vítězoslavně zatřepotal palubním lístkem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nebyl jen jeden. Dívka se na něj nejistě usmála.
"Připravená?" oslovil ji.
"Ne," odsekla mu, ale navzdory tomu se vydala na palubu. Snažila se působit sebejistě, avšak vzhledem k okolnostem to bylo opravdu těžké. Averin musel skoro běžet, aby jí dohnal. Společně vstoupili na můstek, a nechali se unášet davem. Již nebylo cesty zpět.
Jakmile se na mladé sourozence dostala řada, hlídač se nedůvěřivě podíval na jejich vstupenku. Nějak se mu nezdála. A to konkrétně tím, že ať si ji prohlížel jak dlouho chtěl, ona se pořád ne a ne rozdvojit.
"Předložte druhou." vyzval je stručně. Jejich obličeje si zapamatuje, když už nic.
"É..." začal Averin a snažil se své sestře nenápadně naznačit, že přišel čas. Pokud rychle neodejde, jejich riskantní plán ztroskotá ještě dříve, než se jím vůbec mohli začít řídit. "Je to rodinný lístek!" prohlásil nakonec a s uspokojením sledoval rychle se vzdalující se Aydliina záda.
"Tak počkejte, pane, já si to ověřím." přikývl námořník, vytáhl nějakou tabulku a začetl se do ní. Potom s mírně naštvaným výrazem zvedl oči. "Žádné ,rodinné lístky´ nevydáváme! Ta slečna bude muset- počkat, kde je?"
"Omlouvám se," pravil Averin, ale nemyslel to ani trochu upřímně. "Chtěli jsme to zkusit. Tak nám ten podvod nevyšel. Nevím, kde je, ale myslím si, že se bála vašich výtek, a sama radši odešla z lodi. Víte, ona už je taková." Nestydatě lhal, ale ani při tom nemrkl.
"Tak dobře, pane. Můžete jít. Další!" zvolal hlídač a mladý muž s úsměvem pokračoval na palubu.
Aydlin mezitím uháněla dolů po točitých dřevěných schodech, temných jako ostatně vše na této lodi. Na dlouhé chodbě na okamžik zaváhala, a snažila si cestu vybavit v paměti, ale nakonec zahnula doprava. Sledovala nápisy na dveřích. Strojovna.. Ne, tudy to není. Vrátila se zpět, a běžela vlevo. Ano. Sklad. Přesně to potřebovala. Stihla to včas. Chodbou se začalo ozývat několik hlasů. V panice se schovala za jakousi obrovskou dřevěnou krabici. Mohly v ní být klidně výbušniny, ale ona nic lepšího neměla. Nakonec zjistila, že v místnosti ani lepšího úkrytu není. Tak tady stráví celou plavbu. Jako černá pasažérka.
Dívka zvědavě nahlížela za bednu, až jí z toho trochu bolelo za krkem. Tajemné osoby už dorazily do místnosti. Zamrazilo ji. K její úlevě ale hlasy nepatřily nikomu, kdo by měl co dělat s bezpečností. Ti lidé ani nebyli oblečeni v námořnické uniformě, patřili pravděpodobně k nějaké soukromé společnosti a přišli zkontrolovat...Aydlin se mermomocí snažila lépe zaostřit a věci identifikovat, ale nedařilo se.
Pořád to vypadalo jako obrovské rostliny. Už jen ty květináče! Kdyby si sedla za jeden z nich, spolehlivě by se skryla. Samotné majestátní kytky se výrazně kroutily, až se černé pasažérce zdálo, že mají volnost pohybu. Každá disponovala jen jedním, ale za to pořádným listem na straně stonku, který připomínal sloní ucho.
Z druhé strany rostliny vyrůstal impozantně působící květ různých barev, některé květiny až připomínaly duhu. Odstíny však do sebe s nádherou vplývaly, a tvořily tak jakési světelné iluze. Vypadalo to, jako by ze stonku rašil nějaký živočich, ale ve skutečnosti to byl pouze rozdvojený květ, který měl dokonce i zuby! V místě, kde se setkával se zbytkem rostliny, ho lemovalo několik menších okvětních lístků, zpravidla v trochu tmavším odstínu. Celé to vypadalo tak krásně a děsivě zároveň, že dívka málem nahlas zalapala po dechu.
"Vypadá to, že jsou kytky v pořádku. Uf, Deventer nás nepřetrhne. Jdeme podat hlášení?" shrnul to jeden z kontrolorů a nelegální cestující si opravdu oddechla. Nevšimli si jí!
"Deventer," odporoval mu jeden z jeho kolegů. "Nás stejně přizabije, akorát že kvůli něčemu jinému." Vyvolal nervózní smích. Nervózní, protože to byla pravda.
"To jo. A jindy si nás ani nevšimne. Ale kdyby sme se převlíkli za kytky, možná by nás povýšil..." Aydlin horko těžko zadržela smích.
"Ty seš hlava! Jdem si ušít převlek!" Dívka, která je odposlouchávala, opravdu doufala, že si dělají legraci. Tak jako tak, odešli.
Nelegálně cestující turistka znovu pohlédla na rostliny. Vypadaly skutečně nebezpečně. Již předtím si pomyslela, jestli náhodou nežerou lidské bytosti, ale zatím žila, takže to nebylo pravděpodobné. Pokud ovšem zrovna nemají plné žaludky. Ti námořníci přece naznačili, že se o ně někdo stará...

Mezitím na palubě se jedna cestující nervózně ohlížela. Ta loď musí být tak velká...a tím pádem se tam bohužel vleze hodně lidí. Spousta podezřelých... tedy spolucestujících znamená spousta práce. Položila těžkou modrou příruční tašku na zem. Jako jediná tehdy nedovolila lokajům dotknout se jejích zavazadel.
Poupravila si tmavě zelený kabátek a přistoupila k prvnímu z davu bytostí, koho uviděla. Vzpomněla si, že existují určitá pravidla nenápadnosti. Zásada číslo jedna- usmívat se. V důsledku působila jako pobavený žralok a člověk málem utekl.
"Ehm...po-potřebujete například vědět, kolik je hodin? Je tři čtvrtě na čtyři. Nebo snad chcete něco jiného?" Toužil se zubící se osoby co nejrychleji zbavit.
"Ne, ne- dobrý den, to dneska máme ale počasí, že? Nemyslete si prosím, že jsem od policie, nebo tak něco, ale nejste náhodou terorista?" Yeneria úsměv ještě rozšířila. Chtěla vypadat přirozeně a nenuceně, ačkoli se jí to příčilo. Nesnášela usměvavé lidi!
"Slečno, je zataženo. A pokud jste opilá, neměla byste se potloukat mezi námi, slušnými lidmi!" Cestující se znechuceně zašklebil, a ráznými kroky se vydal co nejdále od této podivné ženy.
Yeneria se zamyslela, co učinila špatně. "Příště bez toho počasí... Zkusím se zeptat třeba jestli neviděli nějaký zápas v kopané..." mumlala si, zatímco odcházela za dalším vyslýchaným. Času je málo a lidí moc!
Většina lidí jí utekla, nakonec se jí podařilo zastavit příjemně působící rodinku s postarším párem a jedním dítětem. Opět nasadila úsměv, a muž sebou trhl. Naštěstí však zatím nikdo neutekl.
"Děje se něco?" promluvila k ní žena. "Mimochodem ,asi nevíte, kde se nachází padesátá osmá kajuta, že?"
"Ne, omlouvám se, nevím, ale můžu zavolat na centrálu a-" pak si uvědomila, co říká a uculila se víc, aby to zamaskovala. "Ráda bych vám položila pár otázek. Hledám nebezpečného teroristu. Nevíte o někom?"
"Na této lodi je terorista?!" zhrozila se žena, a pevně k sobě přitiskla svého malého syna. "Vy- vy jste od policie?" Hlas se jí třásl.
"Ano- tedy ne! Možná, ale je to velmi tajné. A zachovejte klid, já ho vypátrám..." pak jí došlo, že právě rozdmýchává paniku. "...kdyby tady nějaký byl! Žádný není! Jen preventivní opatření!"
"Dost! Jdeme domů!" zavelela turistka.
"Ale...lásko, neblázni! Vždyť to má být dovolená! Po takové době. A slyšela jsi tady paní vyšetřovatelku. Žádný terorista tu není!" odporoval jí její manžel.
"Te-tero-teororista?" snažil se malý chlapec vyslovit složité slovo. Více z jejich rozhovoru již Yeneria neslyšela, protože se radši dala na únik.
Svůj kufr, zapomenutý kdoví kde, ani nehledala. Sluhové, také agenti v převlečení, jí ho přinesou...Nedostali ale ani zdaleka to nejhorší krytí, pomyslela si žena, když si vzpomněla na svou vlastní roli úspěšné obchodnice, nejbohatší pasažérky na lodi...

Všeobecná veřejnost měla za to, že rostliny tohoto druhu moc péče a pozornosti nepotřebují. Pro tyhle konkrétní to ale neplatilo. Alespoň v Deventerových očích ne. Už od momentu, kdy se vzácné květiny ocitly na palubě, o ně měl strach. Co kdyby dostaly hlad?
Myslel si, že je dnes první, vyjma svých podřízených, kdo zamířil do podpalubí. Nesmírně se na své okvětěné přátelé těšil. Podle jeho názoru se s nimi dalo vyjít mnohem lépe než s valnou většinou lidí. Velké davy ho děsily, a nebýt těchto rostlin, lodi by se vyhnul obloukem.
Před několika dny dostal příkaz přepravit sedm z nich za oceán. Nebyl z toho převážení zrovna nadšený, ale poslechnout musel. Kdokoli jiný by vybral pár svých lidí, ať vzácné rostliny dostanou na loď a hlídají je, ale on osobně by si to nikdy neodpustil. Musel se nalodit taky a starat se o ně sám, jinak by to přece nešlo!
Vešel do určené místnosti a rychle přelétl sals vilnis pohledem. Naštěstí se všechny všechny být v pořádku. Zalovil ve velké brašně. Nůž? Ne, potřebuje lahvičku. Nakonec vytáhl kýženou věc a natočil nádobku tak, aby mohla tekutinu rozptýlit přímo na listy rostlin.
"Vypadá to, že ti dva opravdu nic nepokazili...to je dobře. Podívejte, sice vám nenesu jídlo, ale mám pro vás tohle. Je to až z skoro druhé strany světa a mělo by vám to pomoct lépe vyrůst. Prý to obsahuje spoustu skvělých látek a stálo to dost peněz, takže to asi opravdu bude moc dobré. Bohužel, nemůžu s vámi dneska zůstat, protože je to pro lidi docela prudce jedovaté..."
Aydlin, stále skrytá za jedním z květináčů, zahltila panika. Možnost, že by muž neříkal pravdu, byla mizivá, a ona nemohla riskovat svou smrt. Z vězení jí možná její bratr dostane. Ona by ho totiž nikdy neudala. Bylo rozhodnuto. Musí se zachránit, ať to stojí, co to stojí. Pomalu a velice neochotně se postavila a vystoupila před hlídače sals vilnis. Se sevřeným srdcem k němu přistoupila. Hleděli si zpříma do očí.
"Prosím, já....nevím, jak ti to mám vysvětlit. Tak trochu se tady schovávám. Mohla bych ti první vysvětlit své důvody, než mě udáš? Můžeme si promluvit?"
"Člověk. Co asi pohledává ve skladu? Vyslechneme ji. Doufám, že vás nerušila při spánku."
"É....promiň. Netušila jsem, že tyto....rostliny vůbec někdy odpočívají. Dobře. Řeknu to takto- nepřišla jsem zde jako obyčejná turistka. Cestuji nelegálně, ale to pouze proto, že chci změnit svět. Co víš o Syntetických Artiklech Potravy? Pokud vím, jsou již rozšířeny po hned několika světech..." Hlas jí pomalu selhával.
"Mluví o SAP. To my známe. Víme, že je to jed. Zabíjí to velmi pomalu. My bychom to pro své zaměstnance nikdy nekoupili, že ne?"
"Tak nějak," potvrdila dívka. "Vlastně je to ale veřejnosti prezentováno jako nejúčinnější hnojiva a podporovadla růstu. Tak či tak, můj pobyt na této lodi je jediným způsobem, jak možná jejich výrobu, nebo alespoň dovoz, zastavit. Ještě se v tom orientuješ?"
"My známe propagandu. Výborně ji známe, takže tomuto člověku rozumíme. Pokud má tahle dívka způsob, jak zničit a zakázat SAP, my jí pomůžeme. Nesnášíme lidi, ale nemáme rádi, když zbytečně umírají. Také nás vytáčí naši kolegové, kteří nám pořád vnucují nějaká nechutná páchnoucí hnojiva za ještě nechutnější ceny. Chtěli bychom je odstranit."
"Děkuji, že mi rozumíš. Ty i tví...svěřenci. Chápu tě. Ale potíž není v tom, co chci udělat, ale jak to chci udělat. Mám v plánu unést loď. Možná si myslíš, že jsem teroristka, a možná jí opravdu jsem, ale jiná možnost není. Nejde jen o to, že umírají lidé, ale SAP ničí i samotné rostliny. Řekneš o mě kapitánovi?"
"Kapitán této lodi je idiot. My s ním nemluvíme. Pokud bude záhadná mladá teroristka chtít, může se ukrývat mezi námi. Ale my máme také své podmínky! Tento člověk mi vás bude na oplátku pomáhat krmit a hlídat. Potom nás může žádat i o pomoc v případném boji a my ji vyslyšíme. Další podmínka! Musíme znát teroristčino jméno."
"Dobře. Vy byste měli vědět dvě věci- jmenuji se Aydlin, a, to především, jsem mizerná zahradnice. Ale pokusím se žádnou rostlinu nepřelít, ani nepřiotrávit. Nevím, jak vám poděkovat! Zaplatila bych vám, ale proč si myslíte, že si přidělávám problémy tím, že cestuji načerno?"
"Aydlin nemusí děkovat, my díky obvykle nepřijímáme, což platí o sals vilnis, a Deventer není důležitý. Také nemusí platit, protože my jsme bohužel hrozně bohatí. Možná nás měla ale raději včera požádat, ať jí koupíme lístek, protože by to bylo snazší. Bereme v úvahu, že nás neznala, ale i přesto nás mrzí, že jsme nepomohli." Zelenooký vědec se rozpačitě odmlčel. "Ale měli bychom se taky představit. Jade, Zoe, Grace, Rosie, Leon, Diego, Amir a jejich mluvčí je Deventer. Prosíme, seznamte se."
"Jistě," odvětila Aydlin rozpačitě. "Chvíli potrvá, než si to zapamatuji, ale snad to nebude vadit. Takže...jsme se seznámili. Ehm, nezlob se, Deventere, ale mohla bych se tě zeptat, kdo ta jména vlastně vymýšlel?" Touto vcelku zbytečnou otázkou chtěla jen zamaskovat svou nervozitu. Ona netrpěla fóbií z lidí, ale fóbií z ozubených rostlin ano.
"Myslíme, že Deventer, ale nevzpomínáme si. Kdo vymýšlel jeho jméno, nevíme už vůbec, ale troufáme si říct, že jeho matka."
Dívka sklopila oči a ztišila hlas. "Omlouvám se, ale ty se...mě bojíš? Totiž, zajímalo by mě, proč se mnou nemluvíš přímo. Nevadí mi to, ale je to trochu zvláštní." To však byla pravda jen zčásti. Cítila se kvůli tomu tak vyplašená, že by opravdu uvítala, kdyby přestal.
"Možná. Lidé jsou děsiví. Většina z nich Deventera nesnáší a on na oplátku nedokáže vydržet jejich nenávistné pohledy. Jeho přátelé to nedělají. Bohužel se ho ale nemohou zastat, protože když mluví, nikdo kromě něj je neslyší, takže se rozhodl hovořit i za ně. Omlouváme se, všech osm z nás se omlouvá, ale nejvíce Deventer."
Černá pasažérka odolala pokušení mladého muže obejmout, aby ho utěšila, protože věděla, že tím by si ho zcela jistě znepřátelila. Nedělala to pouze proto, aby jí nechal se ukrývat, jak si uvědomila. Skutečně jí ho bylo líto. "V tom případě je to v pořádku. Souhlasím. Lidé jsou opravdu špatní. Tedy alespoň většina. Ale nechápu, jaký mají důvod nenávidět zrovna tebe. Možná je to proto, že se od nich odlišuješ, ale těžko říct. Napadlo mě- mohli bychom být přáteli. Já, a vás osm?" Pokusila se vyloudit úsměv, ale cítila se příliš zmatená.
"My...my přijímáme nabídku a jsme velice dojatí laskavostí člověka jménem Aydlin, našeho přítele. Všichni souhlasíme a už předem slibujeme, že ji nebudeme nutit mluvit o sobě ve třetí osobě množného čísla. A ještě bychom chtěli podotknout, že pokud je ona teroristka, pak my se stáváme teroristy také. Deventer doufá, že to od nás není moc troufalé a že se budeme hodit."
Aydlin se neubránila smíchu. "Děkuji. Kromě toho, na teroristu se přece hodí každý, kdo má alespoň jednu mozkovou buňku, ne snad? Mimochodem, nemohl bys mě tedy naučit, jak se o vás stará, Respektive o sedm z vás, o tebe, Deventere, se starat nehodlám, když jsme pravděpodobně stejný druh, i stejně staří."

"A vy, pane, jak se jmenujete? Provádím výsl- tedy výzkum, o ehm...počasí a terorismu. Musíte mi odpovědět, je to vaše občanská povinnost." Yeneria se podívala napřed do malého, zatím prázdného notýsku, který držela v ruce a potom na aktuální oběť- světlovlasého mladíka s tmavě šedýma očima.
Cestující se suše zasmál. "Nevidím jediný důvod, proč bych vám to měl říkat, ale budiž. Mé jméno zní Averin. A vy jste kdo? Očividně nejste od policie, ale obyčejná turistka také ne, viďte?"
"Jsem Yeneria, prezidentka finanční korporace- jak se ta firma jmenuje, to vás nemusí zajímat. A já se tady ptám! Odpovězte stručně! Co ty mraky?! Myslíte, že bude pršet?"
Mladý muž pozvedl obočí. "Na tomto místě? Určitě, ale nebojte, snad nás to nezastihne." Vrhl po ženě mrazivý pohled, který si nedokázal odpustit. "Pokud vedete nějakou finanční korporaci, ať se, jmenuje, jak chce, vlastně jsme si rovni, protože já lidi jako jste vy nesnáším. Jistě víte o mnoha zajímavých věcech, že?" Zdůraznil slovo zajímavých a významně se na spolucestující usmál. V úsměvu však nebyla ani špetka po vřelosti.
"Ano, například terorismus na téhle lodi...o tom vím hodně, a vy?" oplácela mu chlad a záštiplný pohled.
Averinovi přejel mráz po zádech, a doufal, že si obchodnice ničeho nevšimla. "Promiňte, ale o čem to mluvíte? Na této lodi se páchá nějaký terorismus? Proč, proboha? Co s tím mám já společného?"
"Vy...možná nic...ale možná všechno! Mluvte se mnou na rovinu, protože pokud to jste vy, tak vás stejně časem dostanu a pokud ne...tak se nic neděje. Ten terorista a vy...jste jedna a tatáž osoba?! Máte právo nevypovídat a cokoli, co řeknete i neřeknete, může být použito proti vám!"
Nyní se Averin zcela upřímně rozesmál. "Prosím vás! Copak vypadám jako terorista? Řeknete mi alespoň konečně, jestli tady vůbec nějaký je? Jinak si budu myslet, že buď lžete, nebo lžete, ale ani o tom nevíte. Já s vámi komunikuji zcela na rovinu, a netuším, proč jste si vybrala zrovna mě. Kromě toho, jste příšerná vyšetřovatelka." V mysli si však pokládal otázku, jestli ho již skutečně neodhalila. Ale jak?
Ženu nahlodávaly pochybnosti. Nemá přece žádné důkazy. Jenže něco...něco jí říkalo, že se možná nemýlí. Ale také existovala vysoká pravděpodobnost, že je to něco úplně vedle a ona se jen ztrapňuje a podezírá nesprávného. "Pane Averine, co vám říká název Lidový obchodní dům?"
Právě odtamtud, z místa, kde koupíte palubní lístky sice trochu načerno, ale zase o pár zlaťáků levněji, přišlo udání. Že prý si někdo známý kontaktem s "místní teroristickou pobočkou" koupil vstupenku zrovna na tuto plavbu.
Averin na okamžik odvrátil tvář, aby zamaskoval zděšený pohled. "Jistě. Dobře, přiznávám se- koupil jsem si tam lístek. Víte, madam, každý není tak zbohatlý jako vy. Já se například v penězích netopím. Ale zatknout mě za to nemůžete. Na pokutu to také není. Potřebujete ještě něco?"
Yeneria už neskrývala vztek, naprosto vybuchla. "Myslíte si, že to, že jste chudý terorista, z vás dělá něco víc?! Trochu uberte sebevědomí! Víte vůbec, s kým mluvíte?! Já jsem- tedy byla taky chudá a taky musím pracovat! A vůbec nejsem od policie, jak si o mě sakra myslíte!" když přestala ječet, zmateně zalapala po dechu.
To u Averina v té chvíli vyvolalo další vlnu smíchu, a uvědomil si, že v té chvíli ani trochu nepřipomínal svou sestru. Ta měla tendence se naštvaným lidem okamžitě omlouvat, bez ohledu na to, jestli byla v právu, či ne. "Kolikrát mám opakovat, že nejsem terorista? Kromě toho, každý přece nemá štěstí na dobře placená zaměstnání, kde se povětšinou ani nehne prstem."
"Tak to už jste přehnal!" v agentce vřel hněv. Podezření v ní sílilo- nebo to byly prostě antipatie? Tak či tak, ona toho člověka dostane- a je jedno za jaký zločin. Prostě pokud kdy v životě udělal něco špatného, ona to vyčmuchá a dá ho za to zavřít. Rozhodla se nedržet na uzdě a ještě si trochu zaječet. "Tak já že podle vás ,ani nehnu prstem´?! Tohle naznačujete?! Tak to ne! Já jsem...ehm...to vám neřeknu, ale musím riskovat život téměř každý den, bojovat se zločinem...tedy, se zloději našich účtů a..." začínala pomalu přicházet zase k racionalitě. Co to zatraceně řekla? Nesmí to prozradit! "...a jsem prostá finanční úřednice!"
Averin se znovu usmál, tentokrát skoro lítostivě. "Tou jste byla nedávno. Podívejte, já přece dávno vím, že pracujete pro policii. Nemusíte to skrývat, já nejsem ten, koho hledáte. Uznávám, že pokud jste agentka, asi se opravdu nezastavíte, ale zato jste chyběla, když se rozdávala inteligence." V mysli si však slíbil, že si na tuto ženu musí dát pozor. Možná není tak hloupá, jak se tváří...
"Ještě se mnohokrát uvidíme a jednou vám překazím ty vaše odporné sobecké plány a zachráním nevinné cestující, jen si počkejte..." zavrčela Yeneria tiše a temně, když už byla na odchodu.
"Sice nevím, před čím je chcete zachránit, ale budiž," odvětil jí klidným hlasem. Alespoň toto byla pravda. On přece neměl v plánu nikomu ublížit, právě naopak! Nebo alespoň považoval své záměry za správné...

Osamělé noci- kapitola 14.

19. září 2014 v 20:04 | Carin |  Osamělélé noci
Jsem zde s další kapitolou Osamělých noci, ta příští už bude s nejbvětší pravděpodobností poslední. U této se děj dosti posune, alespoň na začátku, ale konci jsem opět měla náladu na psaní pořádně romantických scén, tak snad se mi to povedlo, a není to zase takový kýč. No, doufám, že se vám to bude líbit, a budu moc ráda za každý upřímný názor, konstruktivní kritika je vítaná!

14. kapitola
Yasminetta
Neuběhlo příliš času, než jsme se dostali zpět do města. Koneckonců, vlastně jsme si pouze objeli Hraniční skaliska. Legrační je, že jsem si důvod uvědomila teprve před chvílí- nejspíš si mysleli, že jsme tam na ně nastražili s Alexanderem pasti. V obytné části k tomu nebyl důvod, ale u stezky vedoucí do města ano. Objížďka byla bezpečnějším řešením. I když to znamenalo počkat, než přejde vánice. Já tedy o žádných léčkách nevím, ale jejich podezření jsem docela chápala. Sama jsem viděla, jak precizně on vše provedl v tak krátkém čase. Kdo ví, jestli se nepojistil ještě nějak. I když by to v tuto chvíli znamenalo, že by ublížil i sobě. A mě.
Vlastně jsem neměla nejmenší tušení, že zde existuje ještě jeden vchod, ale bylo to tak. Nicméně, ten nebyl o nic méně hlídaný než ten známý. Kdybychom s Alexandrem chtěli utéct, vzbudilo by to ještě větší podezření, jelikož se nachází v části města, kde obvykle nebývá nikdo kromě stáží. To proto, že jiné čtvrtě se alespoň místní v rámci svých možností snaží udržovat. Ale ta, kterou jsme nyní přijeli, je vylidněná. Prázdná a špinavá. Možná je pravda jinde, ale já osobně si myslím, že je to proto, že právě tam se nacházejí kasárny vojáků, aby nás stále měl kdo ovládat.
Můj domov se vůbec nezměnil. Ale já jsem byla jiná. Nyní jsem nechápala, jak jsem zde mohla prožít celý dosavadní život. Sice zde byla stálá teplota, což znamenalo vítané ohřátí, ale vzduch byl dusný a těžký. Plný otroctví. Strachu a zloby. Jako by světlo života znovu pohaslo. Sáně jsme nechali před vchodem. Zhluboka jsem se nadechla.
Hlaveň pušky zazvonila o betonovou zem. Popravdě, tentokrát jsem to povzbuzení opravdu potřebovala. Neučinila bych jediný krok, ale takto jsem musela. Nemocnice se nachází daleko, skoro na druhé straně Tertutu, což znamená, že cesta k ní bude vlastně stezka hanby. Starostlivě jsem se podívala na Alexandera. Sevřelo se mi srdce.
Vůbec se mu to nepodobalo. Hlavu měl sklopenou a klopýtal. Toužila jsem se k němu rozběhnout, ale drželi nás od sebe. Spolu s příchodem do města pominula i jakási přátelská atmosféra, jež se nám podařila s některými vojáky vytvořit.
Já jsem svou hlavu držela zakloněnou. Hleděla jsem ocelově šedým nebesům a vzpomínala. Vím, že se to stalo snad jen před několika týdny, ale mě to připadalo jako věky, co jsme odsud odešli. Pro mě nikdy nebyl domov místem, kam bych se ráda vracela. Cítila jsem k tomuto místu nesmírnou zášť, která mě nyní naplňovala více než kdy dříve.
Tam v ledové pustině jsme sice byli štváni jako zvěř, nicméně tam stejně byla cítit ta svoboda, které se nám málem povedlo dosáhnout. A možná i úplně. Pokud Julian a ostatní Lovci skutečně něco učiní, bude vše tak, jak jsme plánovali. Zemřeme, a zrodíme se na jiném místě, pryč od všech těch krutostí. Jediné, co mě mrzí, je, že přinesu bolest své rodině a dalším blízkým. Dále, žen nikdy Lovcům ani Alexandrovi nesplatím to, co pro mě udělali. Ale stojí to za to. Oproti záchraně celého města je to jen malá cena. Jako můj první polibek.
Zanedlouho jsme se již dostali do obytné části. Poznala jsem to docela jednoduše. Ulice totiž byly plné davů. Někteří z nich byli vojáci, ale ti mě v tuto chvíli nezajímali. Většinu z toho totiž tvořili obyvatelé. Nevěnovali se však běžným činnostem. Mávali transparenty, na kterých stále jediné slovo: Svoboda. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje- revoluce. Vojáci tam sice byli, ale nestříleli. Nejspíše měli za úkol zabít jen nekontrolovatelné bojovníky. Do věci se totiž zapojili úplně všichni. Nebylo mi to dvakrát příjemné, ale i děti. Těžko mohli zabít úplně všechny, jednak na to nestačí, a jednak nechtěli naši rasu zničit. Pouze ovládnout. Všichni ti obyvatelé bojovali kvůli nám. Myslela jsem, že se rozpláču, ale vysvobozující slzy nepřicházely. Místo toho mě to svíralo u srdce. Ten pocit byl k nevydržení.
"Jak se to dozvěděli?" ozval se náhle Alexander. Jeho hlas zněl vzdáleně, ale byl dostatečně hlasitý, abych ho slyšela i já. Vojín, který s námi tehdy mluvil u průrvy, mu cosi zašeptal do ucha. Alexander nasadil kamenný výraz. Na takovou dálku jsem neviděla do jeho očí, takže jsem nemohla odtušit, jak se cítí. Snadno jsem to však zjistila o okamžik později.
"Omylem se to dostalo do médií," zazněl mi do uší hlas vojína, se kterým jsem ještě nemluvila. Takže i on o tom věděl. "Za to můžou Lovci, tím jsem si jistý. Dokázali jste to." V první chvíli jsem nedokázala skrýt úsměv. Poté jsem se sice ovládla, ale toto znamenalo, že nic nebylo zbytečné.
V davu jsem náhle zahlédla několik postav. Nejprve mi nedošlo, kdo jsou, ale všichni se sběhli k Alexanderovi, a jeden po druhém ho pevně objali. Jeho rodina. Pátrala jsem po té své. Masa však byla příliš obrovská. Pokusila jsem se nežárlit, a přát mu štěstí, ale nebylo to lehké, zvláště po tom, co ke mně neexistující vánek zanesl slova pronesená jeho matkou.
"Synu, nic neříkej, nic nevysvětluj. Všechno víme. Jsem na tebe i tu dívku moc pyšná. Nová generace již bude vyrůstat ve skutečném světě!" Všechno víme. To může znamenat jediné- do města opět přišla donáška nelegálních novin. Pochopitelně vláda zakazovala jejich koupi, a vůbec vystavování, ale nebyli všemocní. A v listech je celá pravda. Julian, Claire a Anthony se skutečně vyznamenali.
Náhle se vše pokazilo. Začalo to dusotem těžkých nohou. Poté do mě někdo prudce strčil a potáhl mě za paži mimo dav, na relativně volné prostranství. Aby mě bylo vidět Stačilo několik slov, a přece jen jsem se roztřásla strachy. Věděla jsem, že to stejně dopadne záchranou Tertutu. Ne. Zcela sobecky jsem se bála o sebe. Nicméně si říkám, že po tom všem mám na to právo.
"Přestaňte! Pokud nepřestanete bojovat, odvlečeme tyto dva do vědeckého ústavu. Žádná poprava, a tradiční pohřeb. Zkoumání. Všichni, kdo se je pokusí zachránit, zemřou. Máte poslední šanci." Vojákův hlas sklesl. "Stejně víte, že jste už vyhráli. O Tertutu se ví. Nelze to zastavit. Chcete prolévat další krev, když mají zemřít jen oni dva?" Dav se zarazil, a hleděl na nás.
"Má pravdu," zvolala jsem, ale bylo to nesmírně těžké vypravit. Konečně jsem vyhledala svou matku, Hleděla na mě. Plakala. Když však viděla, že já se také dívám na ni, smutně se usmála. Neobviňovala mě. Cítila hrdost.
"Výborně. Nikdo snad nebude protestovat proti tomu, když se poprava a pohřeb budou konat zítra. Totiž, myslím, že pozítří bude toto město osvobozeno. Nenechte je zemřít, nebo se tak stane většině z vás. A oni budou trpět. Ještě stále jsme silnější než vy!" Ozvalo se odevzdané zamumlaní. Usmála jsem se na Alexandera, a on mi výraz radosti oplatil.
Docela poddajně jsme následovali několik vojínů do budovy nemocnice. Já osobně jsem byla tak odevzdaná, protože se jednalo o ty, u kterých jsem si byla jistá, že nám vlastně pomáhají. Zůstal tu jen ten, který nám vše prozradil u průrvy, ostatní odešli. Stáli jsme v nevelké místnosti, a já se rozhlížela.
Bylo to přesně tak nehostinné místo, jak jsem si pamatovala. Podlaha se jevila stejně chladná jako led. Jako téměř vše v Tertutu byla vyrobená pouze z fádního betonu. Existence nábytku byla téměř nulová, až na dvě kovové, již od pohledu nepohodlně vypadající lůžka pokrytá pouze tenkou přikrývkou, která sice byla ustlána, ale pouze ledabyle. Stěny byly vymalovány bíle, a objevoval se na nich celý arzenál skvrn. Z šedivého stropu viselo několik pavučin. Nebyla tu ani okna, pouze několik svíček. Zajímalo by mě, jak si myslí, že je zapálíme. Zhluboka jsem se nadechla.
"Ještě, že tu budeme nuceni přečkat jedinou noc," pronesla jsem a hlas se mi chvěl.
"Nemůžu vážně uvěřit tomu, že vám ta šílenost vyšla," zasmál se voják, očividně nereagujíc na mou poznámku. Jeho úsměv byl tak nakažlivý, že jsme se k němu přidali.
"Za to přece vděčíme vám a Lovcům," namítl nakonec Alexander.
"Ne. Nemohli bychom to udělat, kdybyste se vy neodhodlali k útěku."
"Ale…snad jsme nebyli jediní, komu se povedlo dostat alespoň pár mil ke svobodě," namítl Alexander. Přikývla jsem na znamení, že to by mě také zajímalo.
"Ne," odvětil stále s veselím v hlase. "Ale většina skončila zhruba tam, kde se Yasmi propadla do závěje. A ti, kteří došli ještě dále, se stejně vzdali, jakmile jsme je poprvé chytili. A ten zbytek prostě nějak zabila krajina. Vy jste byli příliš silní, a naše tradiční postupy se ukázaly být krátké. Myslím, že Lovci to měli podobně. Tak jsme se vám prostě rozhodli pomoct. I když to znamenalo, že budeme spolupracovat."
"Děkujeme," pronesl Alexander. "Stejně mi to celé přijde jako nějaký sen."
Chvíli nastalo ticho, což byla příležitost k tomu, aby mě něco napadlo.
"A vaše odměna za naše dopadení…"
Strážce se mi zahleděl do tváře. V té mé se nejspíš odrážel strach, zmatek, překvapení, ale i kapka dávno ztracené radosti, ta jeho byla zcela nečitelná. "Malou část jsme dostali spolu s dopisem, že se koná revoluce, a jak vás máme do města dopravit. Ale…dělali jsme to pro peníze, a nakonec nedostali vlastně vůbec žádné. Kdybych to věděl, nemuseli jste zemřít." Tušila jsem, že se ve skutečnosti omlouvá. "Ale i já získám svobodu. Radost. Štěstí. Smyl života. A to je důležitější než nějaký materiál." Opět jsme se všichni tři usmívali. Voják po chvíli vyšel ze dveří. Otočila jsem se Alexandrovi, který mezitím vyčerpaně dosedl na lůžko, které pod ním zoufale zavrzalo. Přisedla jsem si k němu.
"Myslíš, že už se to nebude opakovat? Že nevytvoří další město, jako je Tertut…"
"Ne," přerušil mou domněnku ještě dříve, než jsem jí vůbec dopověděla. "Alespoň několik století se na to bude dávat pozor. Nikdo nic takového nedopustí. Kromě toho, dnes je přece slavný den. Copak si ho chceš něčím pokazit?"
"Promiň," začala jsem se smíchem. "Ale uvědomuješ si, že jsme v márnici, tedy, nemocnici, ale v tomto případě to vyjde nastejno, a zítra nás zabijí?"
"Popraví," opravil mě, a nepřestával se zubit. "Právě proto si dnešek musíme náležitě užít, ne snad?"
"Co tím máš na mysli?" nechápala jsem. Upíral na mě své pronikavé oči.
"Netuším. Ale něco ještě vymyslím."
Naklonil se ke mně, a něžně mě políbil na ústa. Nebránila bych se, ani kdybych mohla. Byla jsem však příliš šokovaná. Moment překvapení se po chvíli změnil ve vášeň, a já jsem zavřela oči. Radostí mě nenaplňovala skutečnost, že mě líbá, ale že se mě vůbec dotýká. Teprve v tu chvíli mi vlastně došlo, jak moc jsem ho po celý ten čas milovala.
Polibek trval nesmírně dlouho, ale byl stále tak lehký, jako pomalu se snášející sněhové vločky. Tiskla jsem se k němu, a v té chvíli věděla, že budeme spolu navěky věků, a nerozdělí nás ani tisíce smrtí. Již nikdy nebude záležet na tom, jaká vzdálenost se mezi námi naskytne. Pravá láska neznamená někoho milovat po celý život. Znamená to cítit k někomu lásku po celou existenci duše.
Pomalu se ode mě oddálil, a trhavě se nadechl, stále se zavřenýma očima. Vypadal tak dokonale, že jsem neodolala a pohladila ho po tváři. Otevřel oči, a vzal mou dlaň do své. Chvíli jsme pouze naproti sobě seděli, a já jsem mu chtěla němě sdělit všechny mé pocity. Zdálo se, že pochopil, že i on pro mě byl vždy tím jediným.
"To je ta věc, kterou jsi měl na mysli?" zašeptala jsem.
"Možná." Znovu se zazubil, nemusel vědět, že na toto ani jeden z nás nezapomene. Možná si po smrti nikdy nevzpomeneme na naše polibky, ale vždy, když se spatříme, zaplaví nás stejný hřejivý pocit.
"Nechápu, jak jsi to udělal. Skoro bych řekla, že jsi mě doslova okouzlil, kdybych si nebyla vědoma toho, že to neumíš. Také si myslím, že máš absolutní moc nad každou dívkou."
Do očí se mu náhle vkradl smutek. "Ne. Vlastně se budeš divit, ale většina dívek z města mě nenávidí. A ty ostatní radši neví o mé existenci. Vždy jsem byl jen ten průvodce, který je ale příliš arogantní a samotářský."
"Mně ale takový nepřijdeš," namítla jsem.
Sklesle zavrtěl hlavou. "Když jsme se pomalu stali přáteli…vlastně jsem to podporoval hlavně proto, abych nakrmil svou ješitnost. Ale ve skutečnost…měl jsem tě rád, ale občas přemýšlel, jestli bych se necítil lépe, kdybych putoval sám."
Skousla jsem si spodní ret. "Ale to je skoro přirozené! Nemohl jsi vědět, co jsem zač."
"Ne. Ale stejně jsem ti lhal, nebo minimálně neříkal pravdu."
"Ale to je stará, zapomenutá věc. Mimochodem, nemáš vlastně odpočívat?"
Zabralo to. Opět se zazubil. Roztáhl přikrývku, zpod které vylétly chomáče prachu, ale na tom nyní nesešlo. Ulehl pod ní, a já jsem ho napodobila. Žádné lůžko pro nás nemohlo být příliš úzké. Bylo to jako za starých časů. Teprve nyní jsem si uvědomila, že jsme vlastně byli pro sebe stvořeni. Možná jsem si to ze začátku nechtěla připustit, ale jedině s ním odešli všechny starosti.
Vytvořili jsme si vlastní svět, který existoval jen pro nás. Tam neexistovali žádní vojáci, žádné zbraně. Žádné boje. Byli jsme jako volně letící ptáci. Neexistovali příliš složité pocity, ani smutek. Naše láska nikdy nebyla plná štěstí, ale o to byla opravdovější. Přitulila jsem se k němu ještě blíže, a poslouchala jeho dech. Uklidňoval mě natolik, že jsem s úsměvem zavřela oči. Hned jsem však nespala, spíše vnímala jeho blízkost.
Toto byla po dlouhé době jediná chvíle, kdy jsme se před svou smrtí mohli ještě pořádně prospat. Pro něj bych ale znovu putovala přes závěje, znovu bez spánku. Ničeho z toho, co jsme udělali, nelituji, i kdyby to náhodou nevyšlo. Měli jsme jeden druhého, a to mi v tomto okamžiku plně stačilo. Po chvíli jsem ho začala vnímat spíše jako sen a usnula.

Osamělé noci- kapitola 13.

18. září 2014 v 20:24 | Karina |  Osamělélé noci
Tak, po asi týdnu přicházím s další kapitolou, a tentokrát to budou Osamělé noci. Je to dosti sentimentální kapitola, zaměřená především na dialogy mezi Yasminettou a Alexanderem, ale i děj se krapet posune. No, snad se vám to bude alespoň trochu líbit. konstruktivní kritika je vítaná!
13. kapitola
Yasminetta
Prudce jsem zavrtěla hlavou. Jeho váha mě tížila, ale vlastně bylo příjemné cítit jeho blízkost. Kdybych na něj nebyla naštvaná. Alespoň tak, jak se lze rozzlobit na někoho, kdo vám slábne přímo v náručí.
"Já tvůj názor tedy nerespektuji. Myslela jsem, že jakožto průvodce budeš mít trochu pudu sebezáchovy." Doseli jsme na postel v dobře známé sloji. Zde jsme se poprvé po dlouhé době shledali. Rozesmál se.
"To nemá s pudem sebezáchovy nic společného. Yasmi, přiznej si to- ty mu nevěříš, protože je to voják z Tertutu."
"A není to snad dostačující důvod? Nemyslím si, že tebe někdy nemučili, nebo nevyslýchali. Možná přímo on. Vím, že říkal, že tu práci nechce dělat, ale jak si můžeme být jisti, kde je pravda?" Upřela jsem na něj oči. Chvíli mi vzdoroval, ale poté sklopil hlavu. To mě opravdu překvapilo. Vůbec se mu to totiž nepodobalo.
"Co můžeme ztratit?" zašeptal po chvíli. Byla jsem pevně rozhodnutá ho převálcovat argumenty, ale po této větě se všechny vypařily jako ranní mlha s příchodem poledního slunce. Mělo pravdu. Šlo mi jen o jedinou věc.
"Hrdost," prohlásila jsem nakonec. "Říkal, že zemřeme jako hrdinové. A já chci, aby měl pravdu alespoň v tomto. Netoužím odejít z tohoto světa na kolenou."
"Ale nevyloučila si možnost, že jeho slova byla opravdová. Poté toho můžeme ztratit mnoho. Náš sen přece ještě nezemřel, nebo snad ano?"
Nyní jsem se pro změnu rozesmála já. "Tvá naivita opravdu nemá meze.Já jsem přestala věřit hned na druhý den od našeho útěku."
"Ale…" odmlčel se. "Tam v jeskyni jsi to cítila jinak, viď?"
Pozvedla jsem obočí. "O co se pokoušíš?"
"Prostě pouze odpověz," zašeptal. Zněl tak zoufale, že jsem se nad ním slitovala.
"Jistě, že jsem to cítila jinak, Alexi. Pocit vítězství je opojný, a já jsem tehdy dokázala to, o čem jsem celý život snila- dostala jsem se z Tertutu. Ale když mi došlo, že nemohu změnit svět, jiskra naděje pohasla, a já…já jsem šla dále jen kvůli tobě." Věděla jsem, že ho tím raním, ale již nebyl čas na lži. Oči mu zvlhly. Cítila jsem, jak se to samé děje i těm mým.
"Proč jsi mi to neřekla dříve, Yasmi? Vždy jsem tě miloval právě proto, že jsem si myslel, že jdeme stejnou cestou." Zhluboka se nadechl. "Děkuji. Udělala jsi to pro mě. Ale neměla jsi."
"Když jsem viděla, jak jsi stále šťastný, od našeho prvního setkání v Tertutu se to rozzářily oči, nemohla jsem tou dělat. Chtěla jsem, ale nešlo to. Neříkám, že vždy pro mě vše bylo beznadějné- občas jsem uvěřila té samé iluzi jako ty, ale někde hluboko uvnitř jsem věděla, že jsme ztracení."
"Ale kdyby přece jen měl ten strážce pravdu, a Julian byl na cestě…"
"Jenže tak to není. Je nemožné, aby to pouze nehrál," odvětila jsem pochmurným tónem.
"Není to nemožné," zavrtěl hlavou. "Jen nepravděpodobné. Ale uvěřila bys vůbec tomu, že to není sen, kdyby se to opravdu stalo?"
"Jistěže," vyhrkla jsem, ale až poté se nad otázkou plně zamyslela. Bylo těžké poznat, kdo z nás si zveličuje pravdu. Možná je někde uprostřed. Ale po špatných věcech většinou přijdou ještě horší. Přísloví, že za každým mrakem svítí slunce, v mém životě neplatí. Tím pádem, byla bych ochotná přijmout něco, co by to vyvracovalo? "Nakonec ano," opravila jsem se. Ani to jsem však nevěděla jistě. "A…ty budeš ochoten přijmout prohru?"
"Ale já nejsem jen snílek," pronesl. "Chtěl bych se pouze radovat z vidin vítězství, protože ty jsou většinou nejsladší. Možná jsou toto naše poslední dny, a já je nechci strávit tím, že se budu utápět v beznaději. Ty se možná dokážeš s porážkou smířit předem, ale já ne. Hluboko v srdci jsem vždy věřil, i když jsem nahlas říkal něco jiného."
Chvíli jsme mlčeli, a jen se navzájem pozorovali. Jeho tvář byla plná odhodlání, ale zároveň potlačovaného zoufalství a smutku. Na jeho slova ani nešlo nic říct. Byla tak upřímná, až mě málem dohnala k slzám. Na tom ani nesešlo, protože poslední dobou jsem plakala stále. Byla zde však jiná věc, na které mi opravdu záleželo. Konečně jsem našla odvahu se ho na to zeptat.
"Je vážně pravda, že sis mě vybral kvůli nějakým sympatiím?" Usmál se, ale byl to výraz plný něhy, ne pobavený, jak jsem čekala.
"Ne. To není celé. Vážně chceš vědět, jak to bylo?"
"Poslouchám," pobídla jsem ho.
"No," začal. "Hrál jsem na pravděpodobnost. V Tertutu nebylo moc mladých dívek. Starší lidi bych nepřesvědčil, kdybych oslovil mladé muže, působilo by to…nepatřičně, a jistě pochopíš, že jsem do toho nechtěl zatáhnout nějaké dítě. Nebyla jsi první, koho jsem oslovil, ale…ony nepřišly." Hlas se mu zlomil.
"O-opravdu?" zakoktala jsem se.
"Vážně. Některé dokonce slíbily, že tam budou, nicméně je nejspíš přemohl strach. Ony totiž věděly, že můj plán je utéct s nimi. Tobě jsem…lhal. Měl jsem to takto naplánované."
"Chápu," pokrčila jsem rameny. " Něco takového jsem čekala. To, co jsi mi řekl předtím, totiž moc nedávalo smysl. Je zvláštní, že to došlo tak daleko. Ale asi by ses zamiloval do každé dívky, s kterou bys prožil to, co se mnou, viď?
Chvíli se na mě pouze díval s nevyzpytatelným výrazem. Až po chvíli mi došlo, jak ta poslední otázka musela vyznít. "Bylo to pochopitelně jen řečnicky myšleno. Alexi, já po tobě nechci, abys mi říkal, že jsem pro tebe ta jediná. Nepotřebuji krmit svou ješitnost. Opravdu jsem to tak nemyslela…"
"Ale ne," přerušil mě. "Já jsem se nad tvou otázkou doopravdy zadumal. Yasmi, já ti to stejně povím, i když vím, že to nepotřebuješ slyšet- ano, byla jsi pro mě vždy tou jedinou. Pravda je taková, že jsem spíše samotář. Kromě tebe jsem ještě nepotkal dívku, ke které bych opravdu něco cítil. Ale u tebe jsem to věděl po několika hodinách. Uvědomil jsem si to vlastně už tehdy, když jsi zapadla do závěje. Zachránil bych kohokoli, ale o tebe jsem se skutečně bál."
Děkuji," zašeptala jsem a objala ho. "Ráda bych ti řekla to samé, ale já nevím, jak vypadá láska. Možná ji zažívám, ale nechci si nic namlouvat." Teprve poté jsem si uvědomila, jak ošklivě to zní, zvláště z jeho skleslého pohledu, který se mu nezdařilo tak úplně zamaskovat. Chtěla jsem se opravit, protože jsem to myslela tak, že ho miluji, ale netuším, jestli v této situaci mohu důvěřovat svému srdci, ale zatrhlo mi to zavrzání otevírajících se dveří.
Dovnitř vrazilo několik zimně oděných mužů se zbraněmi, a jeden z nich, kterého jsem nepoznávala, promluvil. "Bouře ustála. Jedeme do Tertutu. Přesměroval pohled k našim splynutým tělům. Povolila jsem stisk, ale již bylo pozdě. Alexander mě stále pevně objímal.
"Měli byste vědět, že mrznout ve vašem stavu není právě nejchytřejší. To vás nenapadlo požádat o cokoli teplého? Pokud vám je zima už teď, venku umrznete. Tvoje bunda je suchá," pokývl na mě. "Ale kde vezmeš oblečení ty, to je mi záhadou." Přesměroval pohled na Alexandera. Chvíli jsme na něj pouze hleděli.
"Necítíme chlad. Zatím," zašeptal. "Nechtěli jsme se zahrát." Vojín se ušklíbl. Pravděpodobně mu to již došlo. "Vyzkoušíme si dnes to běžení za sáněmi?"
"Říkáš to, jako by ses snad těšil," zavrčela jsem na něj. Strážcův úšklebek se stal něčím mnohem laskavějším, ale za úsměv se to stále považovat nedalo.
"Nepředpokládám, že máš zájem. Nemyslel sis náhodou ještě včera, že umíráš?"
"Mo-možná," odvětil nejistě, nejspíš stejně jako j překvapen nad tím, jak se tato banální informace rychle rozšířila. "Skutečně to tak vypadalo, ale na tom nezáleží. Děkuji."
"Neděkuj, jen jsme už zjistili požadavky tertutské vlády. Povím vám je po cestě. Nechcete náhodou pobízet, že ne?"
Neochotně jsme ho následovali. Alexander se o mě opět opíral, a zjistila jsem, že jeho krok je stále nejistější. Buď se necítí dobře, nebo je již vyčerpaný. Já jsem však nevěděla, jak dlouho ještě budu mít sílu zachytit ho při každém pádu.
"Nejen, že vás chtějí živé, oni vás chtějí i zdravé. Nejspíš si nejprve užijete hezký pobyt v nemocnici, než vás popraví."
Alexanderova tvář zbledla, stejně jako nejspíš ta má. "V nemocnici?" otázal se nevěřícně. Já osobně jsem jednou byla uvnitř, protože jsem si myslela, že tam dostanu něco proti bolesti na zlámaná žebra mé matky, když se jednou omylem přimíchala do pouliční šarvátky. Nejen, že ty léky, co jsem tam dostala, neúčinkovaly, ale zjistila jsem několik strašlivých věcí.
Tak zaprvé, areál nemocnice byl propojen s vědeckým ústavem, přesně tím, kam nás nejprve chtěli odvléct. Zadruhé, prostředí je špinavé a nesterilní. A zatřetí, viděla jsem tam více umírajících, než uzdravujících se pacientů. Vzpomínky se mi částečně povedlo vytěsnit z hlavy, ale občas se vracejí v podobě hrůzných nočních můr. Což mě přivádí na myšlenku, že od té doby, co znám Alexandera, a vypravili jsme se na tuto výpravu, život mi ztěžuje zcela jiný druh nočních můr, a ty nejsou tak strašlivé. Většinou v nich pouze zabloudím.
"V nemocnici," potvrdil a srovnal s námi krok. Nejspíš mu muselo být divné, že se o mě Alexander takto opírá, ale nějak to nekomentoval. "Je to součást plánu. Dostat vás na popravu z vědeckého ústavu by bylo příliš složité. A já vás chci vidět mrtvé." Tato věta zněla krutě, ale mě došlo, co znamená. Vlastně ne hned, ale Alexander po mě blýskl nenápadným úsměvem. Tento strážce o tom věděl. Toto byla součást toho plánu na záchranu Tertutu. Takže nám ten voják, s kterým jsme mluvili o průrvy, skutečně nelhal. Dlužím Alexanderovi omluvu. Svět před očima se mi roztočil, ale byl to příjemný, opojný pocit. Měl pravdu. Naděje bude vždy existovat.
Již nezáleželo na tom, jak bídný bude zbytek našeho bídného života. Osud celého města za to stojí. Úsměv na rtech se mi špatně skrýval, když jsme usedali na sáně, které nás vezly zpět k našemu rodnému a nenáviděnému městu. Alexander mě stále ještě objímal, a já jsem se nebránila. Netušila jsem, kolik vojáků o skutečných záměrech vlastně ví, ale občas jsem některé přistihla s jiskrou v očích. Jako například ten, s kterým jsme mluvili u průrvy, a nyní seděl za námi, opět pověřen hlídáním. Jako bychom v této chvíli snad chtěli utéct.
"Doufejme, že nebudeme potřebovat třetí světlici," poznamenal. Zahleděla jsem se na vločky jemně poletující vzduchem. Po bouři zbyly jen hromady navátého sněhu.
"Pokud ano, tentokrát již bude opravdu konec," odvětil Alexander. Pokud to říkal on, skutečně na tom muselo něco být.
"Stejně se mi po vás bude stýskat," prohlásil náhle. "Příběhy o vás dvou budou mezi všemi kolovat ještě po celé věky." Všichni tři jsme si vyměnili úsměvy.
"Spíše pohádky," zamumlala jsem.
"Pohádky? Jak to myslíš?" podivil se Alexander. "to by totiž musely být pěkně krvelačné děti."
"Ne, ne," odvětila jsem a stále se smála. "V pohádkách vždy bývá nějaké poučení- pokud ti je nevyprávějí jistí obyvatelé Tertutu, kteří vesele ignorují, že jsi dítě. Ale obvykle tam bývá. A náš příběh je důkazem, jak to dopadne, když je nějaká bytost příliš sebevědomá a naivní."
"Nebo zoufalá a paranoidní," odpověděl. "Jako například ty."
"A koho si myslíš, že jsem popisovala já?"
"Ale já nejsem arogantní!" odporoval.
"Ne. Dovol mi ti připomenout, jak se udál náš první polibek." Pokoušela sjem se ignorovat, že nás voják stále poslouchá.
"Ale to nebylo přílišné sebevědomí." Opět šeptal. "Naopak. Když jsem tě o to žádal, cítil jsem se neskutečně hloupě. Ale byla to zkouška. Chtěl jsem vědět, jak budeš reagovat na neočekávané situace, a také kolik jsi toho pro útěk ochotna podstoupit. Tedy, alespoň tehdy jsme tomu říkali útěk. Později jsme to, pokud vím, nazývali záchranou."
"A nakonec popravou," odpověděla jsem pomalu. "Tu zkoušku tedy musely podstupovat všechny dívky, které jsi o útěk žádal?"
"Ne," zazubil se. " Jsi nejen ta jediná, kterou miluji, ale také jediná, kdo přišel. Popravdě, byla jsi ta poslední, koho jsem žádal. Kdybys odmítla, nebo nepřišla, utekl bych sám. A přežil asi tak prvních pět vteřin."
"Děkuji," pravila jsem nakonec, protože mě nic lepšího nenapadlo.

Po tvém boku

17. září 2014 v 18:00 | Carina |  Rýmovačky na přání
Tak, toto je má první rýmovačka na přání, pokud nepočítám Píseň ztracené lásky. Jedna se o romantickou báseň, ně na způsob Still loving you od Scorpions, slova zadala Jackeey, a to blízkost, síla, uzavřený, volba a oblaka. Budou zvýrazněny tučně. Není to mé nejlepší dílo, ale docela to ujde. Bylo to sepsáno v hodině matematiky. Snad se vám to bude líbit. Budu moc ráda za další slova, i když jste jimi již třeba přispěli!

Po tvém boku

Kdysi dávno,
dávno před mnoha věky
jsme pok po boku
kráčeli krok po kroku.

Zdá se mi,
jako by naše láska byla pouhým snem,
tehdy jsem však měl pocit,
že letíme v oblacích.

Stoupali jsme výš a výš,
převysoko k prosluněným nebesům,
a já mám nyní jediné přání,
aby naše láska byla znovu s námi.

Chtěl bych pro tebe zemřít,
jen abychom spojili svá srdce,
žiji pro tvou blízkost,
toužím pro tebe postavit most.

Bez tebe má síla odchází,
a mé srdce je rozdrceno,
jak mohu žít bez tebe,
když ledová zem tak zebe?

Svět je příliš prázdný,
svírá ho chlad a strach,
toužím tě sevřít v náruči,
zítra zahřeješ srdce čí?

Tvá volba padla,
opustila jsi mě,
ano, tebe jsem ranil,
lásku naši nezachránil.

Naše cesta již končí,
je uzavřená jako poslední dveře,
ale já nechci uvěřit,
že nic již nemohu změnit.

Stále budu doufat,
nikdy tě nepřestanu hledat,
ač nemohu tě milovat,
nemohu při tobě stát.

Ale mohu stále věřit,
možná i marně,
až na věky věků,
v mém srdci po mém boku.

Rýmovačky na přání

15. září 2014 v 7:05 | Karina |  Rýmovačky na přání
Nejprve se chci omluvit, že jsem zde tak dlouho nebyla. Zadruhé chci říct, že toto bude na mé poměry extrémně krátký článek. Opět bych od vás něco potřebovala.
Pamatujete si ještě na mou báseň Píseň ztracené lásky? Tuším, že tehdy jsem dostala slova modrá, nedůvěra, brnknout a polovina, a měla je použít do srýmování. Musím příznat, že mě to ohromně bavilo. A tak bych vás chtěla poprosit, jestli byste mi do komentářů nenapsali pět slov, a já je použiji do básně. Téma si vybírám sama, ale čekejte vesměs romantiku.
Ale mám pár pravidel, přes které nepůjdu, a pokud je porušíte, vaše slova nepoužiji:
1) Nechci žádné vulgarismy, ani vymyšlená slova (prosím, pochopte, že slova typu hfejfhegfh se do básně vkládají velice těžko).
2) Nevkládejte sem, prosím, ani jména slavných osobností, ani jejich děl.
3) Neříkám, že bych asi nebyla schopná sepsat něco v angličtině, ale pro pořádek sem nedávejte slova z jiných jazyků, ani to nekombinujte s českými. Převzatá slova se pochopitelně nepočítají.
4) Pokud už sem chcete vložit svá jména, nebo jména, která se vám líbí, prosím, nevolte například Jirka a Lucy. S tím se opravdu nepoperu, a pokud ano, znělo by to příšerně. Kdyžtak si vyberte jen jednu skupinu jazyků, z které budou pocházet.
5) Vůbec mě, prosím nešetřete.

Tak, to by asi k pravdilům bylo vše. Uvidím, jak to bude probíhat, ale pravděpodobně to budu sepisovat popořadě. Básně mohou mít různou délku, ale obvykle to bude tak na jednu A4. Pokud chcete na oplátku napsat zase nějaká slova ode mě, nejsem proti. Snad někoho tento projekt zaujme!

Hrana života- 13. kapitola

9. září 2014 v 21:00 | KarinaB. |  Hrana života
Takže, přicházím s další kapitolou Hrany života, která by se vlastně dala spolehlivě sehrát jako divadelní hra, pokud by někdo sehnal dostatečně usměvavé herce. Také je nebezpečně sentimentální. Ničeho jiného než rádoby filozofických a romantických rozhovorů si neužijete, takže doufám, že se to bud elíbít alespoň někomu. Budu opravu ráda za každý upřímný názor, konstruktivní kritika je vítaná!

13. kapitola
Nepolíbená láska
"Leni," ozval se Arimer s opatrností. Dívka vypadala, že opřená o zeď dřímá, ale ve skutečnosti se pouze připravovala na setkání s mužem, jehož na celém světě nejvíce nenávidí. Nešlo o to, že by jí dělalo problém s ním mluvit. Nad to již byla za ta léta povznesená. Jen zrovna dnes zažila příliš emočního vypětí, a bála se, že se v té nejméně vhodné chvíli zhroutí. Vstala, a s kamennou tváří přistoupila k vězni.
"Děje se něco?" zeptala se. Arimerovi přišlo, že je její tón zvláštně příkrý.
Zhluboka se nadechl. "Očividně nejsi v pořádku. Víš, jestli chceš, zabavím ho. Klidně se s ním i pohádám. Jsi bledší než vycházející měsíc."
Senátorka, vlastně již bývalá, se slabě pousmála. Na okamžik vůbec nevěděla, co odpovědět. Nakonec se rozhodla potlačit všechnu zlobu. Přece jen, skutečně by spolu alespoň do zítřejšího dne měli vycházet. Navíc, ač si to dívka nerad přiznávala, vlastně jí jeho pravda potěšila. To, co jí řekl předtím, jí totiž zaprvé také naštvalo, a zadruhé to ani nedávalo smysl. Jen doufala, že i toto není lež. "Jsi příliš hodný. Ale nechci mu ukázat slabost. Musím to zvládnout. Nechci, aby ti nějak zbytečně ublížil. Bude pro tebe lepší, když se budeš držet v pozadí, ačkoliv je mi jasné, že mě nakonec neposlechneš. Já bych na tvém místě udělala to samé. Zkrátka možná působím slabě, ale až přijde, vzchopím se. Vím to."
"Bolí mě, když vidím, jak se celý život trápíš, Leni," zašeptal.
"Počkej- vždyť jsi mě neznal," pousmála se. "Nebo je to z dalších tvých tajemství?" Nemyslela to nějak zle, ale Arimer přesto sklopil oči. Poté se však zahleděl přímo do těch jejích.
"Ne. Toto jsem ti řekl zcela záměrně. Tvá maska je na veřejnosti dokonalá, ale nezapomeň, že jsi byla jedinou dívkou, kterou jsem kdy miloval. Dokázal jsem za ní prohlédnout. Bylo to nesnesitelné."
"Myslela jsem, že ti na mě nezáleželo. Nebo sis to minimálně snažil nalhat."
"To až později," připustil. "Ale prvně jsem stále nepochopil, že ti nemohu být nablízku."
"Ty víš, že kdybych měla na výběr, byla bych členkou armády, jako má matka." Dívka si povzdechla. "Jenže jeden obzvláště hloupý zákon ustanovuje, že nesmíš získat povolání po rodiči, který zemřel. Nechápu proč, a ještě méně mi je jasné, proč se pro ozbrojené jednotky nedělá výjimka, když umírají po tak velkých počtech."
"Mohu mít jednu hypotetickou otázku? Vím, že to nejspíš vyzní krutě…"
"Tuším, co tě zajímá. S její smrtí jsem se už smířila. Klidně o tom můžeš otevřeně mluvit. Chtěl bys vědět, jestli bych mohla jakožto vojačka se s tebou stýkat?"
Arimer se s údivem zazubil. "Máš mě přečtenou jako oblíbenou knihu."
"Není to tak těžké. Tebe v předstíraní…pardon, myslím, že tomu říkají ,diplomatický přístup´, ale ať to je, co chce, necvičili tě v tom."
"Děkuji všem angorkám. Chceš mi to tedy povědět?"
"Pokud bych se zrovna nemusela speciálně cvičit, nebo bych nestála uprostřed bitvy, proč ne? Vojáci mají nižší společenské postavení než politici, což je mimochodem také hloupost. V Senátu se totiž nic moc nedělá. Stejně jsem nikdy nepochopila ten zákon, který považuje stýkání se různých společenských vrstev nejen za společensky nepřijatelné, ale také se to rovná vyhlášení války jiným městům. Ty zákony jsme totiž nevymysleli mi. Myslíš si snad, že na to máme dostatek inteligence? Mohla jsem si to dovolit, až když jsem spadla v hierarchii také."
"Rozumím," ušklíbl se mladý muž. "Ale stejně nechápu, proč tvůj otec dovolil, aby sis vzala zrovna Allana. Je mi jasné, že sis nemohla vzít mě…promiň…já…" Arimer znovu sklopil hlavu.
"Ne, to je v pořádku," ujistila ho Leniara s úsměvem. "Vždyť jsem ti nikdy neřekla, že jsem tě přestala milovat. Pokračuj, prosím. Přijde mi až legrační, jak se přede mnou ponižuješ. Jsem zvyklá na pravý opak."
"Já se neponižuji, já tě pouze skutečně miluji," opravil jí. "Ale na tom nesejde. Zkrátka, politikem se očividně musíš narodit. Ale jistě existuje mnoho z vás, kteří nejsou jako Allan…"
"Pravděpodobně, ale nikoho takového jsem ještě nepotkala. Asi jsou jim otevřenější všechny dimenze. Popravdě, jsme všichni stejní. Roboti. Bezejmenná čísla. Všichni nás vidí jako celek, ale nikdo jako lidi." Její hlas zněl náhle tiše a nepřítomně.
"Takové hlouposti mi nepovídej. Ty totiž taková nejsi. Staráš se o vězně a pokoušíš se alespoň malinko pomoct chudým. Tělem jsi možná senátorka, ale duší jsi jedna z nás," uklidňoval jí.
"Já vím," odvětila. "Táta mi občas říká, že si mě umí představit spíše jako dítě špinavých ulic. To jsou ti, kteří nemají nárok na domov. Většinou bohužel buď celé rodiny, mnohdy i s dětmi, nebo bytosti našeho věku. To, že jim někdo občas podstrčí nějaké jídlo, nezaručuje, že se dožijí dalšího rána. A i kdyby, dá se něčemu takovému ještě vůbec říkat život? Ale o tom jsem nyní mluvit nechtěla. Nezáleží na tom, kým jsem, a co cítím, stejně mě všichni vidí jako ty ostatní."
"Naznačuješ, že i kdyby mezi politiky existovala tvá spřízněná duše, stejně bys ho v záplavě všech těch robotů nenašla?" Přebíral si to Arimer nahlas.
"Ano, až na jeden detail. Já jsem už totiž kousek svého srdce našla." Odmlčela se. "Došlo mi to již dávno, ale teprve nyní ti to řeknu- jsi to ty, Arimere." Usmála se na něj úsměvem s nádechem rozzářeného slunce, a on jí ho oplatil. Vtom se zabouchly těžké dveře.
"Allan," pravili oba unisono, se stejnou otráveností. Dojemná atmosféra se rázem vypařila. Zmíněný muž skutečně brzy přistoupil k mřížím. Arimer tak tak stihl poodejít. Lehl si na nepohodlnou lavici a předstíral, že spí.
"Tak tady jsi," pravil senátor. Dívka se ušklíbla. "Skoro to vypadá, jako by ses mi vyhýbala. Myslíš si, že je to tak správně? Stejně jako to, co jsi udělala? Vážně mi chceš nalhat, že to bylo jen pro něj?"
"Odpovědi na tvé otázky zní: Ano, ano, ano a ano. Vyhýbala, je, přesně tak a očividně nejsi příliš romantická duše," odvětila mu. "Proč jsi vlastně přišel?"
"Nevěřím tomu, že se necháš jen tak zabít. Kam chceš vlastně odejít?"
"Ale no tak!" Leniara se rozesmála, ale v duchu začínala panikařit. To už došlo i jemu? Skutečně je tak čitelná? "Podívej, jak bych asi utekla z popravy? Ani nemám čas vymyslet nějaký důmyslný plán. Proč všichni automaticky předpokládají, že ho mám?"
Allan na ní upřel pohled. "Že něco plánuješ, víme všichni. Nelži, a hlavně ne mně. Navíc, já si stejně myslím, že jsi to celé neudělal kvůli němu."
"Arimerovi? Proč? Lásce nerozumíš."
"Neshazuj mě, já jsem společensky mnohem výše postavený než ty. I kdyby jen jakožto muž." Dívka i Arimer zaťali pěsti. "Z nějakého důvodu mě nemiluješ, ale já tebe ano, takže stejně nemáš pravdu."
"Ne. Jen se ti líbím." Zavrčela. "Namlouváš si to. Odejdi, nebo začnu kousat."
"Těžko. Jestli ti to nedošlo, jsi za mřížemi, zlato." Jeho tón přišel dívce výsměšný.
"To byl jen slovní obrat. Já zase nevěřím tomu, že jsi přišel jen proto, že o mě máš starost."
"Proč ne?" podivil se. "Hodlám si tě najít. Nenechám tě jen tak utéct."
"Neznáš to úžasné klišé, které říká, že když něco miluješ, máš to nechat jít?" Tuto větu pronesla napůl v žertu, ale poté zvážněla. "Nedochází ti to? I kdybych to přežila, což se nestane, již ti nepatřím. Nepatřila jsem ti nikdy, ale brzy již nebudu senátorkou. Takže to nebudeme mít ani na papíře."
"To je jedno. Já ti dokážu, že mě můžeš milovat." Leniara nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Dobře. Očividně to už víš, ty obvykle psychický nátlak nevyvíjíš. Ano, chceme utéct. Já a Arimer. Protože k sobě cítíme skutečnou lásku."
"Proč si myslíš, že jeho miluješ více, než mě?" Senátorka převrátila oči v sloup.
"Vždyť ti to opakuji pořád dokola. Máš potřebu mě ovládat. Rozkazovat mi. Mám být tvou loutkou, ne manželkou."
"To není pravda," namítl rozhořčeně. "Jen ti někdo musí ukázat, kde je tvé místo. Myslíš si, že jsi vládkyně světa."
"Ne. Já jen nechci být otrok. A právě to po mě Arimer nechce. Stále zde mluvíš o postavení, ale já bych radši byla jedno z dětí špinavých ulic, ale po jeho boku, než tvá." Mladý muž slyšel každé slovo. Obdivoval dívku za to, že se takto ovládá. Ale již to nevydržel. Přistoupil k mřížím. Allan o krok ucouvl, jako by byl vězeň prašivý. To však Arimera neudivilo. Dostal nápad. Zoufalý a hloupý, ale vyjít by to mohlo.
"Nyní ti něco řeknu já. Ano, chystáme se utéct." Leniara po něm vrhla znepokojený pohled. "Poplujeme zítra řekou." Senátorka tlumeně zaúpěla a vrhala po mladém vězni vražedné pohledy. On však věděl, že kdyby to neudělal, jejich plán by byl stejně v troskách. "Ale pokud to někomu povíš, Leniaru navždy ztratíš. Pokud s tím souhlasí, můžeš nás ovšem doprovázet. Nikdy tě nebude milovat, ale můžeš jí být nablízku, pokud pro tebe skutečně něco znamená. Uděláš to pro ni, nebo ji zklameš? Záleží ti více na ní, nebo na vlastní pýše?"
"Počkej- a myslíš, že s tím souhlasí?" Leniara se na Arimera významně podívala. Brzy mu svitlo.
"Máš snad lepší nálad?" odvětil jí. Poté si skousl spodní ret. "Omlouvám se." Dívka se však jen usmála na znamení, že není důvod. Úsměv to však byl neveselý.
"Naznačujete, že mám utéct s vámi?" pravil Allan. Zněl skutečně ohromeně. Dívka se natiskla k mříží, a rozhodla se apelovat na jeho city.
"Nejsi zkažený. Ne, dokud se nepoddáš. Všechny názory, o kterých si myslíš, že jsou správné, jsou ve skutečnosti lži. Copak to nevidíš? Ty máš ještě naději. Oni tě pouze chtějí ovládat, stejně jako chtějí, aby sty ovládal mě. Ale ptám se- co chceš ve skutečnosti ty? Zlomit mé srdce, a své naděje na to, že bys ještě mohl žít svobodný život? Nebo s námi odplout? Existuje mnoho nezadaných dívek, a některá by pro tebe mohla být lepší než já."
"Já vím," ztišil hlas. Tato prostá slova všechny ohromila natolik, že na chvíli zavládlo absolutní ticho. Allan však pokračoval. "Ale nevyplatí se tolik riskovat, když si nemůžeme být jistí, na které straně je pravda. Celý systém nemůže být tak špatný, jak tvrdíš, Leniaro. Proč by ho pak někdo dodržoval?"
"Myslela jsem-ty v něj nevěříš? Ty nejsi jedna z těch tupých oveček? Ano, dodržují ho, protože jsou ovečky. Tak proč jsi propagoval jejich názory?"
"Ne. Vše, co jsem říkal, je můj názor, ale ten systém skutečně smysl nedává. Pouze některé věci. Ale vy dva jste si očividně jistí tím, že je úplně špatný, že?" Přiznal.
"Ano," odvětil Arimer s absolutní jistotou. "Takže tedy zničíš svůj i Leniařin život, nebo půjdeš s námi?"
Allan se povýšeně ušklíbl. "Stejně mám strach, že nám brzy spadne senát na hlavy. Co jiného mi zbývá? Vy dva jste v jedné věci úplně stejní- dokážete někoho tak zmást, že radši souhlasí se vším, jen aby se vás zbavil."
"Takového tě neznám," usmála se Leniara. Všichni si dobře uvědomovali, že to je nejspíš poprvé v životě, co to učinila. Byl to nezvyklý pocit, svým způsobem hřejivý. "Ale tím pádem nám s tím vším pomůžeš. Nejspíš bychom ti měli vše říct." Vrhla tázavý pohled po Arimerovi. On však zareagoval rovnou slovy.
"Pro začátek bys měl vědět, že nejdůležitějším hráčem je v celé hře od začátku Cassiller. On v tom totiž jede také."
"Počkej," zarazil se senátor. "Myslíš Mistra, který v té hře porazil Leniaru? Ale…proč?"
"Pro své čistě osobní důvody," zasáhla dívka, dříve, než to mohl Arimer začít vysvětlovat. "Asi bys je neměl vědět dříve, než se ti je rozhodně prozradit sám, což nejspíš neudělá, ale budeš se s tím muset smířit."
Allan se suše zasmál. "Teď se ke mně chováš jako k odpadu. Nechápu, proč by to měl říct tobě, a ne mě."
"Jsme přátelé." Leniara pokrčila rameny. "Další věc, kterou musíš zažít, abys jí pochopil. U všech angorek! Stále nemohu pochopit, že do toho jdeš!" Tvář se jí během té krátké chvíle zcela rozjasnila. I oba muži se cítili nějak šťastnější.
"Teď už asi nemůžu couvnout. Takže vás tedy mám zachránit?"
"Ne," zamítla to s razancí senátorka. "Já vlastně přesně nevím, co máš dělat. Dokonce ani nevím, co mám dělat já. Pokud mě vážně nechceš zranit, a jdeš do toho, měl bys vyhledat Cassillera. Snad to pochopí, pokud mu vše vysvětlíš."
"Přece si nemůžeš myslet, že si od něj nechám něco nakázat!"
"Nemůžeš mu alespoň zkusit důvěřovat? Je to přece Mistr!" namítla dívka. Viděla však, že to je jejímu manželovi proti srsti. Ztišila hlas. "Mohl bys mi alespoň slíbit, že o tom, co jsme ti dnes řekli, popřemýšlíš? Mohl bys mít zásadní vliv na tom, jestli to přežijeme. A dostat se odsud! Místa za řekou mají prý mnohem lepší vládu. Mohl by ses do ní dostat, a být skutečně šťastný!"
Allan se snad poprvé od dob, co ho Leniara znala, pousmál. "Nejsem si jistý. Přísahám, že si to nechám projít hlavou. Ale je to hloupost. Milé, ale hloupost. A musím ti poděkovat. Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel."
"Ale ne že rozhodnutí budeš odkládat jako úřední papíry, které se nám kupí na stolech v Senátu!" pokusila se dívka o ubohý vtip, který kupodivu všechny rozesmál. "Tak tedy sbohem."
"Miluji tě, lásko," rozloučil se i Allan. Dívka se to radši rozhodna nekomentovat. Dveře se zanedlouho zavřely.
"Cassiller nás přizabije," konstatovala.
"Vida. Třetí způsob, jak můžeme zemřít," zazubil se Arimer. "Jak jsi to vlastně udělala?"
"Čtvrtý. Při našem štěstí se nám beztak podaří utopit se v řece," opravila ho. Chvíli na sebe jen hleděli. "A k tvé otázce- jednoduše. Prostě jsem nalezla klíč k jeho srdci."

Hrana života- 12. kapitola

8. září 2014 v 22:53 | Katrin |  Hrana života
Tak, jsem zde s další kapitolou povídky Hrany života, kterou jsem se rozhodla malilinko natáhnout, takže to nneí jedna s posledních. Na tomto jdou hrozně moc vidět dvě věci: přeposlouchala jsem se Still loving you od Scorpions, a mám nějaký podivný filozofický záchvat. Kromě toho mám příšerný záchvat hazardních her (kostky, ruleta, Canasta...), ale to se, zde, doufám, nějak neprojevuje. Tak snad se vám to bude líbit, a budu moc ráda za jakoukoliv, hlavně pak upřímnou reakci.

12. kapitola
Bláznivý sen
Mladý muž se zvedl z tvrdé a špatně obroušené lavice, na kterou si však již zvykl. Pomalu přistoupil k dívce na druhé straně mříže. Usmívala se, ale z jejích očí čišely obavy. Ohromeně zavrtěl hlavou.
"Co tady pohledáváš?" zeptal se. Až poté si uvědomil, jak hloupě to zní. Leniara mu však věnovala pouze další ze svých úsměvů.
"Co si myslíš, že mohou dělat vězni ve věznici? Ale neměj strach-je to jen součást plánu. Alespoň myslím."
"Příliš nadšeně nezníš," podotkl.
"Cassillera by nejspíš ranilo, kdybych to přiznala, ale…já nevěřím v úspěch," přiznala mladá senátorka. "Jenže on je stejně tvrdohlavý jako já."
"Musím ti říct, že to jistě není nic šílenějšího než to, co jsi udělala ty. Pro mě." Jemně se dotkl jejích konečků prstů, protože dále nedosáhl. Mříže mezi jednotlivými celami pravděpodobně měly tak malé rozestupy, aby se zatčení navzájem neohrožovali, ale Arimerovi připadaly jako ta nejpevnější zeď, přes kterou nemohl ke své lásce.
"Myslíš? Kdyby se v tom soutěžilo, tuším, že by Cassiller zvítězil. Arimere, on chce prostě způsobit kolosální zmatek s tím, že nikdo nezjistí, že to byl on, a pak prostě utéct. Na vznášedle. Nasednout na nějakou loď u řeky, a odplout. A ani mi stále neřekl celý důvod, proč to dělá."
"Já mám pocit, že je mu nás prostě líto. Vždyť vlastně přiznal, že měl podobný životní osud. Kromě toho, co se ti na tom plánu nezdá? Mohlo by to vyjít. "
Dívka se suše zasmála. "Nic. Ono se to nejspíš povede. Jenže ty si myslíš, že se opravdu nepřijde na to, že nás vysvobodil? Jak přesně to chce provést, si nechal pro sebe, ale pochopila jsem, že to nějak tajně zrovna nebude. Kromě toho, s Cassillerem a vznášedly mám špatnou zkušenost. Zkrátka a dobře, skoro jistě ho chytí."
Arimerova tvář na hodnou chvíli posmutněla. Poté však nasadil odhodlaný výraz. "Leni, určitě to vyjde. On je Mistrem Osudových hvězd. Musí dobře vědět, co dělá."
"Možná," zamumlala dívka, nepříliš přesvědčivě. "Ale něco jsem za tu dobu přátelství s ním pochopila. Totiž, pouze se skrývá za maskou sebevědomí, nicméně ve skutečnosti musí být psychicky úplně na dně. Nenapadlo tě, že nás zachraňuje, protože by prostě už nepřežil další výčitky svědomí? Je obdivuhodné, že si na veřejnosti ještě drží svou tvář."
Vězeň se nad tím zamyslel. "Na tom by něco mohlo být. Ale nemá smysl řešit, jestli to vyjde, nebo ne. Záleží na tom, jak bude naladěná Štěstěna. Nebo co je vepsané v našich knihách života. Nebo možná na obojím."
"To je vlastně pravda," připustila Leniara. "Ale stále nechápu, že to pro nás udělal."
"Skutečností je, že se vedle vás cítím trochu méněcenný." Zasmál se mladý muž. "Ty jsi toho také neobětovala málo. Jen pro mě."
"Spíše pro vlastní ješitnost, Arimere," odvětila mu dívka, a také se pousmála, ovšem v jejím výrazu nebyla ani stopa po veselí. "Vážně jsem si nejprve myslela, že to bude snadné. Že to vyjde."
"Ještě se přece nic zásadního nepokazilo, Leni. Přestaň, prosím. Tvůj pesimismus je nakažlivý."
"Ne, jen jsme tak trochu ohrozili na životě Mistra, což se, jak jsem zjistila, de facto rovná vyhlášení války s Amienou, ale to ti vysvětlovat nehodlám. Stejně nenávidíš politické záležitosti. Dále jsem uvízla ve vězení, a zítra mě hodlají popravit. Zajímavé na tom je, že ty umíš vyrobit bomby, které tě odsud dostanou, ale nepoužiješ je, protože jsem tě zatáhla do celé té šílenosti. Takže jsem tě vlastně ani nezachránila." Vězeň se k dívčině úžasu rozesmál.
"Kdy ti to vlastně došlo? Kromě toho, proč na to jít jednoduše, když to jde složitě, ne snad?"
"Kdy mi to došlo? Právě teď. Prosím, nedělej si z toho legraci. Kdyby nám to došlo dříve, nemuseli jsme do toho vůbec zatáhnout Cassillera." Leniara neměla daleko do pláče.
"Ale tak už to bývá. Když se soustředíš na určitý úkol, málokdy ti dojdou širší souvislosti. Leni, nemysli stále na to, co by se stalo, kdybychom něco udělali jinak. Žij přítomností. Musíme se tím stresovat i před svou popravou?"
"Krmíš mě kýči? Tak já ti také něco povím. Život je jako Osudové ostří, ačkoliv by Cassiller uvítal spíše pojem Osudové hvězdy- uděláš jeden chybný tah, prohraješ celou hru. A my jsme vsadili naše životy. Všichni tři."
"Ano. Za předpokladu, že soupeř těch chybných tahů neudělá více." Zazubil se Arimer.
"Mám tě plné zuby. Nenávidím, když se se mnou pokoušíš filosofovat. Ale dobře tedy. Jenže ty jsi nějakou chybu našeho soupeře zaznamenal?"
"Nenávidíš to, protože vždy zvítězím," podotkl Arimer, stále s úsměvem. "Určitě nějakou udělal, protože jinak bychom zde už nestáli."
"Myslíš tím, že bychom nediskutovali o ničem?" odvětila Leniara, ale již se také usmívala. "Asi máš pravdu. Ale jen za předpokladu, že připustíš, že vždy nevyhraješ. Občas je to i remíza."
"Ne, Leni. Protože občas i vyhraješ." Nyní již jeho úsměv nebyl laškovný, ale zasněný. Dívčiným tělem projelo příjemné teplo. Chvíli naproti sobě jen stáli a hleděli si do očí. Arimer zavrtěl hlavou, a chtěl tu chvíli přerušit, protože ho znervózňovala, ale Leniara ho předběhla.
"Scházel jsi mi."
Arimer se na chvíli zarazil. "Není to dlouho, co jsme se viděli naposledy." Dívka sklopila hlavu. "Ale když zde nejsi, je to, jako by mi něco důležitého chybělo. Snad kousek srdce." Při posledních slovech ztišil hlas.
"Ale já to myslím vážně." Senátorka se narovnala a znovu se na něj zahleděla. "Není to jen nějaká sentimentální řečička. Teprve nyní jsem si uvědomila, jak moc mi na tobě stále záleží."
"Já jsem to věděl celou dobu," odvětil Arimer, a pořád se usmíval. Dívčina jiskra ve tváři však náhle vyhasla.
"Takže mi buď lžeš teď, nebo jsi mi lhal předtím. Kdybychom nebyli ve věznici, teď bych odešla a práskla za sebou dveřmi, ale skutečnost, že bych tě stejně viděla, i kdybych nyní poodešla od mříží, mi to znemožňuje. Takže žádám pravdu." Arimer si uvědomil, jakou udělal chybu. Z tohoto se již vylhat nedokázal. Možná by mohl říct, že zkoušel její inteligenci, a snad by se ho již dále nevyptávala, ale on potřeboval její absolutní důvěru. I kdyby to znamenalo, že ho bude nenávidět.
"Předtím," zašeptal, a na okamžik zadoufal, že ho přeslechla. Výraz její tváře však mluvil o opaku. Viděl i zadržované slzy v jejích očích. Až po chvíli si uvědomil, že pláče i on.
"Předtím? Podívej, nechci předvádět žádné hysterické scény, ale to je vše, co mi k tomu řekneš?"
"Ne," odvětil stejně tichým hlasem. "Já-já jsem na tebe nezapomněl. Nikdy. Nezapomněl jsem, že jsi senátorka. Ale snažil jsem se sám sobě nalhat, že mi na tobě nezáleží. Předtím jsem ti opravdu neřekl pravdu. Věděl jsem totiž, že tě stále miluji, ale považoval jsem naši lásku pouze za nutnou oběť. Udělal jsem to s tím, že to nepřežiješ. Nechtěl jsem tě ranit, proto jsem tě obelhával." Krůpěje již nedokázala zadržet ani Leniara.
"Dobře," pravila s obtížemi. "Ale toto mě ranilo mnohem více. Takže chceš říct, že jsem pro tebe byla jen pouhou loutkou ve tvé zvrácené hře?" Její tón naznačoval, že brzy vybuchne. Arimer neměl sílu jí to vyvracet.
"Vím, jak moc jsem ti ublížil. Pokud toto znamená konec…pochopím to." Leniara zavrtěla hlavou. Nebylo to však proto, že by chtěla, aby jejich vztah i přes to pokračoval.
"A jak ti mám věřit, že toto není jen další lež?" Nyní již zvýšila hlas. Nekřičela pouze z toho důvodu, že si jejich hádky začínali všímat i ostatní vězni. Cítila, že se však již dlouho neudrží. Ze všeho nejvíce si nyní přála, aby se měla kam schovat. Kdyby zde byly nějaké přikrývky, nejspíš by pod jednu strčila hlavu jako hodně rozrušený pštros.
"Nežádám po tobě odpuštění, Leni." Arimer se zhluboka nadechl. "Ne dnes, možná ani ne zítra. Snad jednou. Ale mohla bys, prosím, nenávist odložit na dobu, kdy nebudeme ohrožovat svůj i Cassillerův život?" Leniara na něj stále měla zlost, ale za senátorské roky se naučila i přes to uvažovat jasně. A došlo jí, že v tomto má pravdu, ačkoliv toto slovo bylo již v jejich vztahu opravdu ušpiněné.
"Jistě. Já nejsem jedna z těch, kteří by se v záchvatu hněvu mstili. Ty jsi také člověk, ale možná…možná jsme pro sebe nebyli stvoření. Milovala jsem tě, ale nevím, jestli budu moc nadále." Arimer zašmutile přikývl.
"Leni…" zašeptal, a natáhl k jediné dívce, která pro něj kdy něco znamenala, ruku. Opět se lehce dotkl jejích prstů. Zadívala se na něj uslzenýma očima plnýma bezmoci a žalu, a pomalu svou dlaň odtáhla. Věnoval jí jemný náznak smutného úsměvu.
Náhle v zámku něco zachrastělo. Leniara se zděšeně otočila. Rychle potlačila slzy, a nepříliš radostně přistoupila k poslednímu muži, kterého by zde dnes čekala. Rozpřáhl náruč, a dívka se na okamžik zamyslela. Nakonec však vyhrála emoce, konkrétně zoufalství. Vrhla se k němu, a oba je překvapilo, s jakou silou ho objala. Arimer se otočil ke zdi, aby jeho slzy nikdo neviděl.
"Co tady děláš?" zeptala se roztřeseným hlasem.
"Přišel jsem se rozloučit se svou dcerou." Zkoumavě se na dívku zahleděl. "To jsou zde podmínky skutečně tak tvrdé, že zmohly i tebe? Po jednom dni?"
"Ne, tati," odvětila chladným tónem a odtáhla se od něj. "Ani nelituji svého rozhodnutí. Arimer za to stojí." Jmenovaný se při těch slovech zachvěl.
"Což mi připomíná, že s ním jsem chtěl také mluvit. Arimere…" zvýšil hlas. Mladého muže polila studená vlna paniky. Spolkl slzy.
"Myslím, že nejsem ve stavu, kdy bych mohl mluvit s tak váženým senátorek, jako jste vy," pravil. Leand ho sotva slyšel. Zasmál se, ale jeho smích zněl tentokrát upřímně.
"Znám tě od dítěte. Věř mi, že jsem tě viděl i v horších situacích. Je to rozkaz- přistup k předním mřížím." Arimerovi v podstatě nezbývalo než poslechnout. Přišel se sklopenou hlavou. Do tváře mu padaly vlnité zlatavé vlasy spadající po ramena. To však Leanda jen usvědčilo v podezření, že se něco děje. Původně mu chtěl vyčíst, co udělal Leniaře, ale takto prostě nemohl.
"Působíte, jako by vás převálcovalo stádo slonů," začal.
"Nepředstírej, že ti na mě, nebo dokonce na Arimerovi, záleží. Vždyť jsi přece řekl, že je to bezcitný vrah, který si vraždí jen tak pro radost." Vězeň sklopil hlavu ještě níže. Tak takto ho všichni kromě Leniary vidí. Možná na něj tak nahlíží i Cassiller, a dělá to jen kvůli dívce, ke které už vlastně Arimer ani nepatří…
"Ano, za tím si stojím. Promiň, Arimere, ale to, co jsi udělal, je neomluvitelné. Ale očividně vás trápí stejná věc. Jak tě znám, Leniaro, poprava to nebude. Jistě už máš nějaký plán, jak z ní utéct, že ano? Vlastně se ani nemusím ptát, je mi to jasné." Dívka horko těžko zadržela výkřik. "Můžete mi to říct."
"Žádný plán nemám, bez obav. Je konec," vyjádřila se k tomu, pro případ, že by si tím její otec nebyl jistý, a měl pouhé podezření, což nebylo pravděpodobné, ale zkusit to mohla. Nic tím nemohla ztratit, na rozdíl od jiných risků. "O nic nejde. Prostě jsme se s Arimerem trochu pohádali, stačí ti to?" Mladý vězeň posmutněle přikývl.
Leand nevěřícně zavrtěl hlavou. "Nikdy bych nevěřil, že se dožiji dne, kdy se vy dva neshodnete." Odmlčel se. "Nikdy jste nebyly slušné děti, ale co vás to, u všech angorek, napadlo?! Bojím se, s čím přijdete dál."
"Pravděpodobně s ničím, když se zítra koná naše poprava." Dívka se na něj sladce usmála. Leand jí ho k překvapení obou vězňů oplatil.
"Je několik možností. Bud utečete ještě před ní, z ní, nebo rovnou nějak zařídíte, abyste nezemřeli. Já jsem celou dobu věděl, že to přežijete." Tato slova rozbila Leniařinu tvrdou masku. Bylo to tak podobné tomu, co jí řekl Arimer. A ona mu věřila. Přesto, že jí lhal. Dvakrát. Mohla mu potřetí důvěřovat? Senátor se na mladého muže zadíval s hněvem v očích.
"Jak dlouho jí ještě budeš ubližovat?" Svá slova téměř vrčel.
"On mi neublížil. Jde jen o jednu malou malichernou hádku," vložila se do toho Leniara, a Arimer udiveně vzhlédl. Dívka se na něj mírně usmála. Mladý muž netušil, jestli to bylo gesto odpuštění, nebo pouze jakýsi trik před jejím otcem. "Nejspíš vinou ponorkové nemoci."
"Ty si pořád nepřipouštíš, že tě ovládá, viď?"
"Prosím?" zašeptal Arimer ohromeně.
"Tati! Jak na tom můžeš, u všech angorek, stále trvat, a ještě k tomu před ním?" sepsula ho Leniara. "Já bych věděla o jistých dvou lidech, kteří se se mnou pokoušejí manipulovat, ale Arimer mezi ně nepatří."
"Poslouchám."
"Jako bys to nevěděl," odfrkla si. "Ty, a tvůj věrný…."
"Nutíš mě hádat, Leniaro? Prostě to řekni."
"Allan. Kdo jiný? Copak sis nikdy nevšiml jeho majetnických sklonů? Jak mi neustále povídá ,jsi jen a jen má´? Pro tvou informaci, toto mi Arimer nikdy neřekl. A také by nikdy neměl potřebu diktovat mi každý krok. Nepoužívá jeho ubohé výhrůžky. Jako bys to nevěděl."
"Hloupost. Allan je ten nejlepší muž pro tebe. Potřebuješ ho."
"Ne. Já potřebuji Arimera. To on je ten nejlepší. Allan je pouze bohatý."
"Tak to tě asi nepotěší, když ti oznámím, že se s tebou chce také rozloučit, viď?" otázal se Leand rozzlobeným hlasem.
"Aha. A nechce mi snad říct, jestli mám ujít třicet, nebo třicet jedna kroků?"
"Leniaro…"
"Ne. Už toho mám plné zuby. Pokud přijde, nepromluvím s ním ani slovo. Stejně jsem mrtvá, takže si můžu dělat, co chci."
"Škoda. Myslel jsem, že se umoudříš alespoň před tím. Mám tě opravdu rád, a navždy budu. Stejně jako tebe, Arimere. Ale již kdysi jsem vám říkal, že vás vaše hlouposti budou stát více než rozbitá kolena a odřené lokty."
"Říkal jsi to se smíchem, tati," zavrčela Leniara.
"Sbohem," pravil, a zanedlouho byl již pryč.
"Mizera," ulevila si dívka nakonec. "Ale jestli se Allan vážně přijde ,rozloučit´," naznačila rukama obrovské uvozovky. "máme se ještě na co těšit. Důkaz, že se hrozné věci dějí po třech." Arimer se nejistě usmál.
"Dovolíš mi tě chránit?" otázal se nejistým tónem. Leniara se pousmála.
"Před Allanovou hloupostí nemáš šanci, ale zkusit to můžeš," odpověděla mu nakonec. Ve skutečnosti však říkala, že jejich vztah má ještě naději.

Osamělé noci- kapitola 12.

7. září 2014 v 16:01 | Karin |  Osamělélé noci
Přicházím s jednou s posledních kapitol Osamělých nocí. Jak jde vidět, měla jsem hrozně vánoční a sentimentální náladu, tak snad to nebude vadit. Chci upozornit, že tato povídka až na některé scény bude až do konce vlastně probíhat v poklidném duchu, takže si moc akce už neužijete. No, doufám, že se vám tato kapitola bude alespoň trochu líbit!
P.S.: Také se na začátku září tak tešíte na vánoce, přestože je kvůli rodinné situaci vlastně nesnášíte?

12. kapitola
Alexander
Probudil mě ten nejkrásnější hlas. Nejprve jsem si myslel, že jsem již zemřel, ale po chvíli jsem si uvědomil, že by tu nebyla. Otevřel jsem oči, a dostavila se palčivá bolest. Mé tělo bylo jako v ohni, ale mé srdce se cítilo šťastné. Alespoň do chvíle, než jsem si uvědomil, že mě jistě nebudí jen tak. Klečela u mého lůžka, a v očích se jí odrážel strach.
"Co se děje?" vyhrkl jsem a pokusil se posadit. Vydržel jsem asi pět vteřin. Poté jsem vyčerpaně klesl zpět do přikrývek.
"Promiň, neměla jsem v úmyslu tě vzbudit," pravila nejistým hlasem. "Jak- jak dlouho jsi už vlastně vzhůru."
"Právě od tohoto okamžiku. Působíš vyděšeně. Co se stalo?"
Zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si…že jsi usnul. Navždy. Alexi, já…"
Pousmál jsem se a vložil svou dlaň do její. "To já také. Ale zatím jsem tady s tebou." Mlčel jsem, protože jsem netušil, co dalšího bych jí pověděl.
"Venku zase zuří vánice," pravila nakonec ona. Stiskla mou ruku pevněji, a já jsem pochopil, že můj život nebylo to jediné, o co se bála. "Všechno to hrozné se nám stalo právě při nich."
"Horší už to být nemůže, ne snad?" Snažil jsem se zahnat její obavy, ale pravdou bylo, že jsem o tom také musel přemýšlet. Měla pravdu. Odpověděl jsem si sám ještě dříve, než ona to samé vůbec vyslovila.
"Myslíš? Z nějakého důvodu nás ještě nezačali mučit. Já vím, že tebe nemohou, ale já jsem zcela v pořádku." Jediné, s čím jsem nesouhlasil, bylo posledních pět slov.
"Yasmi, spadla jsi pod led. Hádám, že jsi pod vodou nebyla jen na okamžik, když ti jí nasákla i nepromokavá lovecká bunda. Možná ses i málem utopila. Poté jsi putovala mnoho mil v mokrém oblečení, uprostřed nejkrutější zimy, na kterou vůbec nejsi zvyklá. Myslíš, že ti to nějak neublíží?"
"Já jsem ale stejná bytost jako ty! Ty jsi uvízl uprostřed ledové bouře. Zbytek svých sil jsi vyplýtval na magickou světlici. Poté jsi ještě musel přežít cestu na sáních. Pokud zatím žiješ, mě nemůže být nic vážného. Mohla jsem buď zemřít, nebo dostat chřipku," odvětila.
"Ano, na světlici jsem zapomněl. Děkuji. I já jsem vlastně teoreticky v pořádku, alespoň nyní. Již nemám ten pocit, že odcházím. Ten voják měl asi pravdu- neumírám. Ale kdyby se mě pokusili jakkoliv mučit, zemřel bych. A nebudou se o to pokoušet ani u tebe, protože nemohou vědět, jak na tom doopravdy jsi. Takto jsem to myslel," vysvětloval jsem.
"Myslím, že to chápu," odpověděla. "Můžeš se zvednout?" Znovu jsem se pokusil posadit. Zaťal jsem zuby, ale i tak to nesmírně bolelo. Mé tělo mi snad ani nepatřilo, jak jsem byl slabý.
"No, nejsem na tom ještě tak dobře, jak jsem si myslel," prohlásil jsem, a pokusil se postavit. Ještě že mě napadlo se u toho opírat se o vysoký dřevený stůl, protože se mi podlomila kolena. Zapřel jsem se a udržel na nohou, ale cítil jsem, že toho moc neujdu. Zavrtěl jsem hlavou.
"Lehni si a zapomeň na to," pravila vyděšeným hlasem a zatáhla mě za paži. Já jsem se však nejprve zeptal na jednu otázku.
"Proč jsi to vlastně chtěla vědět?"
Náhle zase znejistěla. "Vlastně…napadlo mě, že bys chtěl vidět, kolik času nám zbývá, než zemřeme, pokud…však ty víš."
Zmateně jsem se pousmál. "Promiň, ale když tvé tělo vypovídá službu, nějak ti zpomaluje i myšlení. Za chvíli mi asi dojde, co jsi tím chtěla říct, a budu se příšerně stydět, ale jestli si chceš ukrátit čekání, mluv, prosím, jasně."
Yasminetta sklopila hlavu. "To nic. Promiň. Měla jsem takový hloupý nápad. Chtěla jsem vědět, jestli nedokážeš odhadnout, za jak dlouho ta vánice skončí, a tím pádem nás pošlou na smrt, nebo do toho vědeckého ústavu. Pokud ovšem ty nezemřeš dříve."
Neubránil jsem se úsměvu. Přišlo mi roztomilé, jak se mi i po tom všem bojí říct všechno, co si myslí. "Potřebuješ uklidnit, že to brzy skončí. Bojíš se. Ale na mě moc nespoléhej, Yasmi, protože já se cítím úplně stejně. Z nás dvou si ve skutečnosti ta silnější ty. Kromě toho, pohled na vánici je přece ve dvou docela romantický!" Chvíli jsem sledoval, jak se snaží zamaskovat stud. " Tak se na to tedy půjdeme podívat. Jen nepočítej s tím, že dojdu někam daleko."
"Jsi si jistý, že to zvládneš?" Téměř šeptala.
"Ne," odvětil jsem a narovnal. Nohy byly jako z gumy, ale ještě se na nich dalo stát. "Mohu…?" požádal jsem jí a objal jí kolem ramen na znamení, že potřebuji podporu. Přikývla. Museli jsme jít příšerně pomalu, protože za několik minut jsme došli teprve ke dveřím vedoucím na chodbu.
"Takovým tempem bychom asi moc daleko neutekli, že?" prohodil jsem, když jsme vstoupili mezi hemžící se vojáky. Yasminetta nestihla odpovědět, protože jeden z nich k nám vykročil. Podle jeho následujících slov očividně slyšel jen závěr mé nedávno vyřčené věty.
"Je dobře, že už se můžeš postavit na nohy, ale mohlo by ti dojít, že zabiješ sebe i tu holku."
"Ale my nechceme utéct," odporoval jsem a zopakoval mu, co jsem ve skutečnosti říkal.
"Nevěřím ti, ale budiž. Kam jste tedy chtěli jít, když ne ven?" vyslýchal mě.
"Podívat se na vánici," pokrčil jsem rameny, a teprve poté si uvědomil, jak to zní hloupě. Yasminettě se po tváři mihnul úsměv.
"Pokud vyjdeš ven, tak jí uvidíš až moc. Dlouho jsem neslyšel pitomější výmluvu. Zrovna od tebe bych to nečekal. Jak vůbec víš o tom, že sněží?" Otevřel jsem ústa, ale Yasminetta mě předběhla.
"Před několika hodinami jsem zde našla takovou průrvu, kterou lze vidět ven. To bylo ještě předtím, než začala sněhová bouře. Ale je malá. Neprotáhnu se tamtudy. Chtěla jsem se jen ujistit, jestli stále sněží, a Alexander by mohl odhadnout, jak dlouho ještě bude."
Voják pomalu přikývl. "To vám klidně prozradím. Jste v bezpečí, toto nevypadá na pár hodin, mohlo by to být i v řádu dní." Viděl jsem, že stejně jako já sleduje dívčin vyděšený výraz, který se jí nepovedlo zamaskovat. "Takže přece jen plánujete utéct."
"Ne," odpověděl jsem, a vrhl po Yasminettě omluvný výraz. Nechtěl jsem, aby nás podezřívali. Bylo lepší vyjít s pravdou ven. "Nám je jedno, kdy zemřeme. Chceme, aby vánice skončila. My se jí totiž bojíme."
Vojín se suše zasmál. "Ale tady jste v absolutním bezpečí!"
"Zatím," odvětil jsem. Ztišil jsem hlas. "Od toho útěku se většina hrozných věcí stala právě za sněhových bouří. Možná vám to přijde jako pověrčivost, ale nemůžeme vědět, co přijde tentokrát. Na smrt jsme připravení, ale existují i horší věci než ona."
"Zníš upřímně. Zatím ses mi nepokoušel lhát, takže se pokusím ti věřit. Ale myslím, že to stejně vidět nechcete. Akorát by vás to ještě více deprimovalo."
Pokrčil jsem rameny. "Takže to potrvá dlouho. Děkuji." Otočil jsem se, abych se vrátil zpět do místnosti, kde jsem odpočíval, ale vzduchem zazněl hlas, který mi byl značně povědomý. Byl to další z vojáků, ale ne nějaký, kterého jsem znal pouze od vidění.
"Připravuji ti čaj, protože se do toho nikdo jiný nemá, abych tě postavil na nohy, a ty to mezitím zvládneš sám." Nejistě jsem se usmál. Skutečně držel v rukou dva hrniky. Těžko říct, jestli pro mě a něho, nebo pro mě a Yasminettu. Dívka po mě vrhla nechápavý pohled. V té chvíli mi nedošlo, co měl znamenat. Strážce mezitím přistoupil až k nám. "O co tu jde?"
Druhý voják se pustil do vysvětlování. Na tertutských strážích jsem oblíbil jednu vlastnost- nikdy nepřeháněli ani nepřikrášlovali. Jinak působili jako krutí, bezcitní roboti, ale toto bylo obdivuhodné.
"Já o té průrvě vím. Vážně se tamtudy nedá projít. Ani náhodou. Nezakázali jsme jim volný pohyb po jeskyni, takže v tom nevidím problém."
"Přiznej si, že sis je prostě oblíbil," zasmál se druhý strážce. "Nezakázali jsme jim to, protože ten kluk se stejně nemohl ani hnout. Mně je to jedno, ale jestli zdrhnou, je to na tebe."
"Víš, jedna věc jsou city, a druhá čest. Zachránili mi život. Nic proti nim nemám, kdyby za ně nebyla odměna, asi bych je nechal projít." Yasminetta vykulila oči, stejně jako druhý vojín. Koneckonců, oni to slyšeli poprvé. Teprve teď mi došlo, že ten její pohled, který jsem předtím nepochopil, znamenal právě toto. "Ty snad ne?"
"Žádné kdyby. Žij přítomností. Stejně by ti to neprošlo. Ti dva jsou všehoschopní. Být tebou, bych je radši hlídal."
"Také mě to napadlo," odvětil a podal každému z nás jeden hliněný hrnek. Takže to bylo přece jen pro nás oba. Uchopil jsem ho rukou, kterou jsem neobjímal Yasminettu. Nápoj příjemně voněl, a šířil nádherné teplo. Vojín se rozloučil se svým spolupracovníkem, a šel nám po boku. Promluvil, až když jsme došli k jedné sloji. Na podlaze se rozkládala teple vypadající deka, a úzkým průzorem jsem viděl sněhové vločky, které jako by osvětlovaly celou místnost. Takže ani nevadilo, že kolem nebyly žádné svíce. Byl to skutečně magický okamžik, ale to, co se dělo poté, bylo ještě kouzelnější.
Voják se ohlédl za sebe a zavřel masivní dveře. "Vlastně je dobře, že jsme tady, je menší šance, že nás někdo uslyší," začal. Nechápavě jsem na něj hleděl, ale nebyl jsem zmatenější než Yasminetta. Přišlo mi jí až líto. "Jde o to…že jsem udělal chybu. Všichni říkají, že si s vámi nemám povídat, a asi je to pravda."
"Vyzradil jste něco, co jste neměl?" zeptal jsem se opatrně. "Protože nám by stejně nikdo nevěřil…"
"Ne, na to si dávám pozor," odpověděl. "Nechci vám ublížit."
"Prosím?" Yasminetta pozvedla obočí. "Pardon, ale vůbec nám neublížíte odvlečením do nějakého ústavu."
"Yasmi!" sykl jsem varovně. O to více mě udivilo, když se voják rozesmál.
"To je v pořádku, zvykl jsem si, že ona je drzejší než ty, Alexi. Je mi taky jasné, že mi nevěří ani nos mezi očima. Hlavní je, že se už nemusíte bát. Ať se stane cokoliv, vaše rodiny, a vůbec všechno, je v bezpečí."
"Ne," namítl jsem. "Může se zvrtnout cokoliv." V tu chvíli jsem si myslel, že se snaží zamezit našemu strachu z vánice.
"V tomhle případě ne," odvětil. Zhluboka se nadechl. "Uzavřel jsem dohodu s tím Lovcem."
"Kterým?!" zeptala se očividně vystrašená dívka.
"Julianem," odpověděl. Viděl jsem, jak potlačila slzy. "Neboj se. Není to nic, co by ho ohrozilo. Vlastně jsem mu tím zachránil život. My nechceme pracovat jako vojáci z Tertutu, ale nemáme na výběr. Odměny jsou jen útěchy. Tím pádem nikdo neprotestoval. Šťastní budou všichni. Za cenu, že jsem ho nechal žít, se vás nebude pokoušet zachránit, ale asi vás zajímá to hlavní."
"Já to nechci slyšet," zavrčela Yasminetta a postavila se, protože jsme se předtím usadili k rudému ohni, který plápolal kousek od průrvy.
"Mám snad použít pušku?" zahřměl voják a na znamení, že to myslí vážně, si jí sundal ze zad. Dívka neochotně zvedla ruce na znamení, že se vzdává. "Tak. Nic se ti nestane, ale posaď se zpátky," pobídl ji. Se zřetelnou nechutí ho poslechla. "I když mi neuvěříš, vyslechni si, co vám chci říct." Yasminetta pevně stiskla mou dlaň. V jejích očích se odrážel jen hněv a smutek.
Já osobně jsem mu možná tak úplně nevěřil, ale zatím se ke mně choval docela mile. Rozhodl jsem se toho tedy využívat.
"Každopádně, vším tím se snažím získat čas, než Julian a ti ostatní dorazí do města na konci ledových planin, a udělají to, co jste chtěli udělat vy. Můžete jen doufat, že to stihnou včas, než Tertut proti tomu vydá nějaká opatření, a že jim vůbec někdo uvěří. Ale vy zemřete. Nebo půjdete do vědeckého ústavu, ale zkusím zajistit, aby vás spíše popravili. Tak jako tak, mohli byste přece jen vaše město zachránit."
"Takže tím ústavem jste se pokoušel prodloužit čas?" zeptal jsem se.
"Než mi došlo, že vláda vašeho města bude něco tušit. Nebo možná ne, ale stejně vydá ta opatření ještě předtím, než zemřete- dočasně zakáže přístup kohokoliv zvenčí, a kdo ví, co ještě. Myslel jsem, že byste měli vědět, že všechno není ztracené, a odejít na onen svět v míru, jako hrdinové." Usmál jsem se na Yasminettu, avšak ona stejně zavrtěla hlavou.
"Nevidím jediný důvod, proč byste nám měl pomáhat. City to nebude. Doufám, že váš plán prohlédnu dříve, než bude pozdě."
"Nevadí mi, že mi nevěříš," odvětil tichým hlasem, který ovšem svědčil o pravém opaku. "Ale nemusíš se vůbec trápit." Zvedl se na nohy. "Doufám, že budeš natolik chytrá, abys o tom s nikým kromě svého přítele nemluvila. Sbohem. Zatím, Alexi." Vděčně jsem se pousmál. Dveře se zavřely.
"Jsi nesmírně naivní," pravila. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne. To ty jsi příliš paranoidní, U kohokoliv jiného bych se zachoval stejně jako ty, ale jemu docela věřím. Ne úplně, ale neudivilo by mě, kdyby nám říkal pravdu. Jak jinak si vysvětlíš, že nás Lovci ještě nezachránili?"
"Netuším. Ale je to náš nepřítel!" namítla.
"Já vím," povzdechl jsem si. "Ale právě proto je lepší s ním vycházet. Nemysleme na to ale, nějak to dopadne. Tak jako tak jsme mrtví. Uvidíme ráj!" Yasminetta se konečně usmála. Přitulila se ke mně, a společně jsme pozorovali bílé vločky tiše padající k zemi.
Není nic krásnějšího, než v objetí někoho, na kom vám záleží, sedíte u ohně, s teplým čajem, a pozorujete nádherný padající sníh, který vás málem zabil, ale nyní jste před ním zcela v bezpečí. Naplňuje vás to zvláštním klidem, jako si pamatuji, když jsem byl malý chlapec, a v Tertutu se ještě slavily Vánoce. Světla zářila, kolem nás hrála nádherná píseň ticha, a já jsem se cítil, jako by prostě nic než ta zář a vločky neexistovalo. Zář, vločky, a Yasminetta.