Hrana života- 11.kapitola

4. září 2014 v 20:38 | Karin |  Hrana života
Takže, jsem zde po delší době s kapitotou Hrany života. Děj se pomalu chýlí ke konci, takže se vám to snad bude líbit. Budu opravdu moc ráda za každý upřímný názor!

11. kapitola
Poslední útok
"Costly Mahalu vládne demokratická vláda. Alespoň papírově. Jasem senátorova dcera, takže znám i znění všech zákonů. Jeden říká, že o dění turnaje rozhodují výhradně hráči. Já i Mistr Cassiller jsme se dohodli, že se souboj konat bude. Máme na to právo."
"Nemůžeš si své rozhodnutí měnit co pár minut!" pravil Leand, a jeho dcera v jeho hlase zaslechla jasné rozhořčení. Uvnitř se cítila slabá, a měla pocit, že její mysl brzy exploduje, ale stále vzpurně hleděla svému otci do očí. Nedobrovolně být součástí politického systému má přece jen své výhody. Rázně přistoupila ke stolu, vzala do dlaní úřední dokument, který mohl znamenat její zkázu, a skrčila ho do kuličky. Tu poté upustila na zem, a čekala na reakci ostatních politiků.
"Senátore Weidre, obávám se, že na to vaše dcera má plné právo. V zákoníku to skutečně stojí. Přinejmenším do začátku dalšího měsíce." Zastal se jí jakýsi politik, kterého znala dívka pouze z vidění.
Leniaře se zatmělo před očima. Uvědomila si, že to není taková doba, než tento měsíc skončí. Mohla klidně ztratit ochranu zákona, a až do své smrti se o tom ani nedozvědět. Věděla, že zákony se zde mění snad každé roční období, a to zásadně, a nikdo nepovažuje za nutné to oznámit všem politikům, ale tentokrát se to stalo nějak brzy. Zavrtěla hlavou. Dávno pochopila, že jejich svět umírá, ale toto bylo skutečně zlé.
"Ano, jistě," odvětil její otec. Jeho hlas zněl zvláštně zastřeně. Prohrál, a všichni to věděli. S tím Leniara i Cassiller počítali. Toto bylo na jejich plánu to nejméně nesmyslné a šílené. Dívce ho však náhle zabylo líto. Udělal spoustu špatných skutků, ale stále byl jejím otcem, i když byl občas až nelidský. Položila mu ruku kolem ramen, a ztišila hlas.
"Můžeme si, prosím, promluvit soukromě? Existuje několik věcí, které nejsou určeny všem přítomným." Blýskla pohledem po přítomných politicích.
"Jistě," odvětil jí odměřeně. Mezi čtyřma očima." Poté zvolal: "tímto považuji tuto schůzi za ukončenou! Omlouvám se za všechny zmatky! Poslední kolo souboje se koná za dvě hodiny, na obvyklém místě!"
"Cože?" sykla Leniara a vrhla vyděšený pohled směrem k Mistrovi. Její otec se vydal směrem ke dveřím. Dívka ho spěšně následovala. Nakonec spolu zašli do prázdného pokoje.
"Dvě hodiny? Je ti jasné, že jsi de facto řekl, že ti za dvě hodiny zemře dcera?" Snažila se působit přesvědčivě, ale hrát musela opravdu jen malinko. Opravdu jí to rozhořčilo, i když ne z toho důvodu, jaký si Leand myslel. Ale on nevěděl, že ve skutečnosti nezemře. Jemu na ní pouze nezáleželo. Byla to pouhá další figurka na jeho šachovnici, a soupeř mu jí prostě sebral. Možná ho to zamrzelo, ale ne snad proto, že by si tu figurku oblíbil. Prostě mu ve hře chyběla. Ale stále měl naději na vítězství, takže prostě hrál bez ní.
"A co jsem měl podle tebe dělat, Leniaro?" obořil se na ní. Dívka zavrtěla hlavou.
"Zapomeň na to. Máš vlastně pravdu. Nemělo by smysl to prodlužovat. Vlastně…jsem se s tebou chtěla rozloučit. Nezáleží na tom, jakým jsi byl otcem, nebo já dcerou. Myslím, že jsem tě i přes to měla ráda."
"Ty víš, že já tebe také." Odmlčel se. "Ale nechápu, co to na mě hraješ za hru. Co si o tobě ostatní pomyslí, když budeš jednat z momentálních rozmarů."
Dívka pokrčila rameny. "Tak zemřu jakožto nejlehkovážnější senátorka historie. Tati, jestli chceš řešit toto, jen tím dokazuješ, že ti na mně opravdu nezáleží. Nechápeš, že toto je naše poslední sbohem?"
"Lidi zkrátka umírají, a zase se rodí. Kromě toho, můžeš si za to sama."
Leniara se suše zasmála. Ne, ve svém otci se nezmýlila. Byl skutečně tou nestvůrou, za kterou ho vždy považovala. "Copak ty stále nechápeš, proč jsem to udělala?"
Leand si povzdechl, a jeho pohled trochu změkl. Posadil se na židli, a vzal svou dceru za ruce. "Nikdy jsem si nepomyslel, že to dotáhneš tak daleko. Všechno je bláznovství, Leni. Nikdy ses do toho neměla zaplést. Vlastně jsem se radoval, když ses vzdala, protože bys alespoň nemusela prožít veřejné ponížení. Ty ho opravdu, miluješ, viď?"
"Mnohem větší utrpení by pro mou pýchu bylo, kdybych se vzdala, věř mi. Ano, miluji ho. Musela jsem alespoň zkusit ho zachránit. Netušila jsem, že na mě nasadíte Cassilera."
"Neobviňuj mě, prosím. Kdybych to neudělal, neudržel bych diplomatické vztahy s Amienou. A k té věci s Arimerem- jsi si jistá, že ti za to stojí?"
"Amiena? Proč zrovna Amiena? Nemůže jí to být ukradené?"
"Ne. Kohokoliv jiného bys porazila. Amienská vláda by smrt svých lidí naší rukou neunesla. A jak jistě víš, jsou vojensky mnohem silnější. A neznám jiné hráče té hloupé hry, než amienské obyvatelstvo. Kromě tebe a Arimera, ale nikdy jsem nepochopil, proč vás to tak zaujalo. Ale neodpověděla jsi mi- proč se zrovna kvůli němu tak snažíš?"
"Jistě," prskla dívka. "Nic jiného jsem od tebe a tvých poskoků ani čekat nemohla. Nechal jsi mě zemřít, protože ses bál, že by se vám nepovedlo ututlat válku. A ano, na Arimerovi mi velice záleží. On totiž vůbec není zločinec. On se pouze pokusil o to, co měli udělat všichni- svrhnout nás. Přiznej si, že jsme příšerná vláda."
"Vůbec tomu nerozumíš. Prostě teď procházíme jen špatným obdobím. Nechápu jak, ale povedlo se mu tě získat na svou stranu. Má tě omotanou kolem prstu. Ale měl jsem to předpokládat. Koneckonců, on vlastně i přišel s tím, že budete hrát tu hloupou hru. Také jste spolu chodili, co si vzpomínám, po různých lanech a starých trámech, až to hraničilo se smrtí. Je mi moc líto, že jsem tě z toho nedokázala dostat, až to dopadlo takto. Ačkoliv to tak někdy nemusela vypadat, vždy jsi pro mě byla vším."
Leniara v první chvíli netušila, jak zareagovat Nakonec se rozhodla říct prostě to, co jí přišlo na mysl, pochopitelně kromě toho, že překonávání podobných překážek jí zůstalo. "Možná. Ale nemáš pravdu. Arimer mě sice vše, co jsi vyjmenoval, naučil, ale neovládá mě. Já jsem jediným tvůrcem svých myšlenek a činů. Dělám to pro něj, protože on by to udělal pro mě."
"Ne. Využívá tě," pravil. Dívka se rozesmála.
"Zvláštní, že jsi mi to neřekl dříve. Až nyní, když se podle tebe provinil proti zákonu. Ale on chtěl jen změnit svět-k lepšímu. Je absolutně hloupé, a hlavně ješitné, ho popravit. Jen proto, že je jiný, viď? Že tě nechtěl slepě následovat."
"Dávej si, prosím, pozor na jazyk. Toto jsou velice zvláštní myšlenky, na to, že jsi jedna z nás. Kdysi jsem ti to neřekl, protože jsem to neviděl. Byl jsem slepý. Myslel jsem jen na tvé štěstí."
Leandova dcera pobaveně zakroutila hlavou. "Chtěl jsi říct, že jsi myslel na sebe. A nic jsi neviděl, protože nic neexistuje. Snažíš se s Arimera vytvořit absolutně zápornou existenci, aby ti nebylo líto ho nechat zabít. Používáš sám na sebe psychologické triky, a ani o tom nevíš. Já jsem jedna z vás, kvůli…" Na okamžik se odmlčela a vzpomínala. "Zákonu číslo 4464, říkajícím: ,zaměstnání občanů je dědičné, z otce na syny, a z matky na dcery.´ Jelikož ale má matka zemřela při porodu, a syna nemáš, stala jsem se senátorkou já. Poslední práce, kterou bych si dobrovolně vybrala. Prý demokracie!"
"Je tím pádem zajištěno, že pokud se pracovník nějak závažně neproviní, stačí mu náležitě vystudovat, a má zajištěnou práci na celý život. Když už o tom mluvíme, chybí pouze oficiální dokument k tomu, abys ty senátorkou již nebyla. Kdyby…se nemělo stát, co se stane, skončila bys jako dítě špinavých ulic, protože…"
"Podle zákona 5644 nemají nepracující lidé právo na domov. Jistě. Kdybych neměla zemřít, a ty ses na to neměl bezcitně dívat, vyhodil bys mě na ulici. Možná bych byla gangsterkou, zlodějkou, možná i vražedkyní. To by se ti jistě nehodilo, že? Dcera senátora skončila jako dítě špinavých ulic, jak je nazýváš. Poutavý titulek v novinách, nemyslíš?" Její otec nedostal čas odpovědět, protože vyšla z místnosti, a práskla za sebou dveřmi, až se roztřásl nábytek. Otřel si slzu, která mu skanula po tváři, a také se vydal ven.
Kousek ode dveří na Leniaru čekal Cassiller. Když jí spatřil, vydal se k ní. Leand kolem nich prošel, a udivilo ho, že mezi sebou skutečně mají tak důvěrný vztah. Hráči se rozmluvili, až když zašel za roh.
"Slyšel jsi něco?" zeptala se ho.
Mistr zavrtěl hlavou. "Těžko se odposlouchává, když se chodba ještě před několika vteřinami hemžila politiky. Vypadáš rozrušeně. Také se cítím nervózně, před tím vším."
"V tom to není. Akorát by mě zajímalo, jak nás chceš dostat z popravy."
"To na tom bude to nejlehčí. Dělá mi spíše starosti, jestli se nám poté povede utéct. Doslechl jsem se, že poprava bude konat na kousku trávy, který zůstal před hotelem. Nikomu nebude divné, když s sebou budu mít vznášedlo- fungující, podotýkám. Budou si myslet, že chci hned po popravě odletět domů. Což je také pravda, jenže s vámi. Není těžké způsobit zmatek- prostě omráčím pár veledůležitých politiků. Později po mě nepůjdou, bojí se naší armády. S tolerancí chyb vás pak odvážu, protože nikdo nebude hned vědět, že jsem to byl zrovna já, a vzlétneme. Chvíli jim bude trvat, než dojdou pro svá vznášedla, a převozník nás jistě do lodi vezme. Oni neberou peníze, a snad vezmou i dezertéry. Přes řeku nás pronásledovat nemohou, nemají lodě. Sice se přitom všechno pokazí…ale dokud budeme žít, můžeme považovat plán za úspěšný."
Leniara nevěřícně zavrtěla hlavou. Poté jí něco napadlo. "Víš co? Jestli se do toho města za řekou dostaneme, nemohli bychom si na špatný politický systém v Costly Mahalu postěžovat?"
"Nad tím jsem také uvažoval. Můžeme to zkusit, ale nevím, jestli zrovna oni s tím něco zmůžou. Ale pokud se nám podaří utéct, dopadne to dobře. Arimerova revoluce přece nemohla být zbytečná. Jistě to v některých zaselo semínka pochybností, a vy dva jste se osvobodili ze systému."
"V to také doufám. A ještě něco- víš vůbec, že popravy se vždy a zásadně konají za sedmého bití městského zvonu, tudíž v sedm ráno, bez ohledu na cokoliv? Jestli jsi plánoval, že nás vyvedou ven hned po turnaji, tak…"
"Bez obav. Osudové hvězdy mě naučili nic nenechávat náhodě. Dost jsem se vyptával, v časech, kdy jsme nebyli spolu."
Leniara se usmála. Poté však její výraz zvážněl. "A nebude zvláštní, že ses o to tak zajímal?"
"Ne. Ptal jsem se pokaždé někoho jiného. Pokud se na to někdy přijde, již bude pozdě. Pamatuj si, že příliš málo času nemusí být nutně ke škodě. Ne vždy. Například dnes nám to pomohlo."
"Mohu tě směle říct," pravila zubící dívka. "Že geniálnější a pitomější plán by nevymyslela ani celá vládní složka tohoto města."
Cassiller se také usmíval. "Nyní netuším, jestli se mám radovat z komplimentu, nebo se urazit." Poté se však jeho výraz změnil. Dívka by přísahala, že jeho oči děkovaly natisíckrát. "Ale přece mají tebe."
"To je sice milé, jenže nechápu, co tím říkáš. Nikdo mě neposlouchá, nezapomeň," odpověděla mu, ale stále se u toho usmívala. Chvíli na sebe jen hleděli, a němými slovy si sdělovali, kolik pro něj ten druhý znamená.
"Asi bychom měli jít, nemyslíš?" prolomil nakonec ticho Mistr.
"Vzhůru na smrt. Alespoň si na jednu noc vyzkouším, jaké to je, být vězněm. Snad mě alespoň dají blízko Arimera. I když o tom silně pochybuji," souhlasila dívka.
Zanedlouho společně vstoupili do dobře známé turnajové místnosti. Úvodní proslov, až podezřele založený proti Leniaře, příliš nevnímali. Každý z nich si znovu v hlavě přehrával Cassilerův plán. Měl praskliny velikosti stáda mamutů, ale nic lepšího neměli. Posadili se ke stolu, a pohlédli na sebe. Jejich myšlenky se shodovaly. Byly příkazem mladé senátorce. Prohrávej rychle, ale nenápadně.
Svým způsobem bylo pro dívku zábavné sledovat, jak vidí správné možnosti, ale nevyužije jich. Dokonce si povšimla i několika Mistrových chyb. Netušila, jestli jsou záměrné, plánovala se ho na to zeptat po turnaji. Nebo spíše po ,popravě´, protože dříve nebude mít čas. Hra pro ni skončila po několika tazích, ale svým způsobem jí to uklidňovalo. Nyní se již nemůže zastavit.
Konečné kolo turnaje skončilo zvednutím poslední katany, a všechno bylo u konce. Alespoň zdánlivě. Pro Cassilera, a hlavně Arimera a Leniaru vše teprve začínalo. Mladá senátorka byla beze slov propadnuta za paží. Bránila se, ale pouze naoko. Nechala se odvléct na vznášedlo, a dopravit do vězení. Cestou myslela na to, že až tím stejným způsobem poletí zítra, bude se radovat. Když dorazili do vězení, všichni zavření se po ní ohlíželi. Nikdo však nic neříkal o tom, že zde byla i přes zákaz. Jistě si to tehdy domysleli, jinak by se přece neprokopávala zemí, ne? A ti, kteří jí zradili, byli tak vážně nerespektováni, že vězeňské stráže si snad ani nevšimli, že se jim něco pokouší říct.
Dívka teprve nyní promluvila, a to jedinou větou. "Mohla, bych, prosím, být zavřená vedle toho, pro nějž jsem to vše postupovala?" Po chvíli dodala ještě pět slov. "Je to mé poslední přání." Strážní na sebe pohlédli, a skutečně jí nepříliš šetrně strčili vedle Arimera. Přes zamřížovanou zeď se na něj lehce pousmála.
"Váš skutek byl hloupý," pravil jeden z mužů, když jí zamykal.
"Děkuji, to jsem již slyšela," odsekla mu Leniara. Klec spadla. Ale ne nadlouho. Zítra mohou zemřít, nebo zemřít jiným způsobem. Naděje neexistovala. To, co pro ně Cassiller udělal, bylo čiré zoufalství. Dívku ani trochu netěšilo, že pro to obětoval i vlastní život, když na něj Ermiella čeká, ale věděla, že v tomto je stejný jako ona. Rozmluvit by si to nenechal. Dveře ven se zaklaply, a vězni si konečně mohli svobodně popovídat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama