Mrazivá pravda

24. září 2014 v 22:02 | Karina |  Jednodílné příběhy
Po velice dlouhé době přicházím- světe div se- s jednodílnou povídkou! Opravdu. Vlastně to původně měl být několikadílný příběh, ale takto je to přece jen lepší. Tato předmluva bude dostidlouhá, takže prosím usněte až u samotné povídky. Nejprve bych chtěla říct takové ty klasické informace.
Je to další z těch příběhů, které mě napadly v pokoji u poslechu hudby. Toto konkrétně je velice inspirováno třemi skladbami- především A winter´s tale od Smokie. Jediný důvod, proč to nepovažuji za fanfiction, je, že to jinak skončí, a úplně hlavní myšlenka také není stejná. Další písní je Sleepwalking od Avantasii, či spíše videoklip k této skladbě. A třetí- no, vlastně jsem si to uvědomila až teď, ale je to Malá dáma od Kabátů. Ne, že bych tu píseň poslouchala nějak často, ale mám jí ráda. Tím vznikla vlastně hlavní hrdinka.
Toto ale není jen tak obyčejná povídka. Nevím, jak bych to řekla, ale-pokud z toho nesejde, co nejspíš ne, bude to mé první autorské čtení. ne, neobdivujte mě, ani tak něco. Nejde o nic velkého. Jde zkrátka o to, že mě za jistých okolností spolužáci a paní profesorka přinutili k tomu, abych to v pondělí donesla do školy, a přečetla v hodině výtvarné výchovy. Ano, ve výtvarce se prosím u nás čtou příběhy. Já vím, že se nejspíš spolužáci začnou smát už od první věty, ale žádnou vhodnější povídku opravdu nemám.
Také chci upozornit, že tato povídka vlastně ani nemá něco, čemu by se dalo říkat děj. Snažila jsem se spíše vyjádřit několik zásadních myšlenek, a to, co se děje kolem toho, je zamýšleno jako druhořadé.
No, tak snad si tento příběh užijete, a budu moc ráda za každý upřímný názor. Prosím, tentokrát je to pro mě opravdu důležité, hrozně se totiž bojím pondělka, a chci vědět, jestli se tím ztrapním moc, nebo jen tak trochu.

Vločky pravdy
Hodiny tikaly v pravidelném rytmu, a tvořily tak jediný zvuk v místnosti plné ticha. Skleněná okna se pomalu mlžila, díky hustě padajícímu sněhu. Vločky tančily ve vzduchu, a tvořily tak nádherné kreace. Právě tento výhled se naskýtal dvěma bytostem držícím se za ruce.
Mladý muž se usmál. "Jsem rád, že jsi přišla. Pomalu si ani nepamatuji chvíle, kdy nejsme spolu."
Dívka mu výraz sice oplatila, ale nenašel v něm nic radostného. Upřeně se na ní zadíval. Sklopila oči, což by u většiny lidí signalizovalo ostýchavost, ale on věděl, že v jejím případě je v tom něco víc. Vyčkával ještě chvíli. Zrovna, když už se chtěl zeptat, Miranda se sama rozpovídala.
"Víš...včera večer jsem si něco uvědomila." Její hlas zněl tiše a raněně. Siderilovi se sevřelo srdce. "Možná se pletu. Ráda bych tomu věřila, ale bojím se. Vím, že mi řekneš pravdu." Odmlčela se. "Pročítala jsem si ty básně, co jsi mi kdysi psával. Možná ti to přijde irelevantní, ale říkal jsi, že jsou určeny jen a jen mě. Ale proč tedy nikdy nezmíníš mé jméno? Navíc jsi mi dlouho žádnou nedaroval." Mladý muž na okamžik zapomněl dýchat.
"Co-co tím chceš říct?" Cítil, jak se mu nepříjemně stahuje hrdlo.
Smutně zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si, že jsem prostě příliš paranoidní. Ale ptala jsem se run. Uznávám, že se mohou mýlit. Právě proto jsem sem také přišla. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli mi stále budeš tvrdit, že jsem pro tebe ta jediná..."
Sideril bolestně přivřel oči. Věděl, že Miranda ve městě platí za podvivínku, a možná i čarodějnici, právě kvůli svým věštbám. On však věděl, že až podivuhodně vycházejí. mohl by se pokusit lhát, ale když už pominul to, že by mu nejspíš nevěřila, nedokázal to. U kohokoli jiného by neváhal, alek Mirandě skutečně cítil něco více. Od začátku věděl, že nemůže navždy žít ve lži, ale tento okamžik přišel mnohem dříve, než očekával.
"Naznačuješ, že jsem tě podváděl s jinými dívkami?"
Miranda se na něj zadívala pohledem plným zloby a zoufalství. "To záleží na tom, co mi k tomu řekneš." Pustila jeho dlaň. V pokoji jako by se náhle ochladilo. Mráz na oknech již nakreslil květy, a domem se začal šířit mrazivý stín hněvu a nekonečného smutku.
"Nikdy bych ti nepovídal, jak moc pro mě znamenáš, kdyby to nebyla pravda." Mluvil téměř neslyšně, jak to bylo těžké vypravit, a proto málem nedokázal uhasit jiskru naděje v dívčiných očích. ale věděl, že už jí stejně ztratil. Ona zná pravdu. Jen jí nechce uvěřit. Kdyby zapíral, všechno by to ještě zhoršil. "Ale nebývalo to tak vždy."
Miranda pevně stiskla rty. "Podvádíš mě- ano, či ne?"
"Podváděl jsem," opravil jí. Vrhla po něm znechucený pohled.
Beze slova přistoupila k věšáku a popadla kabát. Mladý muž náhle zpanikařil, a popadl jí za paži. Pokusila se mu vykroutit, nicméně byl silnější. Pokusila se mu proto dupnout na nohu. Krátce zasténal bolestí a pustil ji. Přistoupila ke dveřím vedoucím ven.
"Chceš mi snad ještě něco říct?" Její hlas mrazil Siderilovo srdce.
" Snad nechceš teď odejít?" zašeptal. Dívka pozvedla obočí. "Venku zuří vánice. Prosím, možná mi neodpustíš, ale nevycházej z těch dveří."
"Já se o sebe umím postarat," zavrčela, vyběhla z domu, a zabouchla za sebou dveře s takovou silou, že se nábytek zatřásl.
Sideril se na okamžik zamyslel, ale nakonec usoudil, že se nejspíš vrátí. Pokud ne, stejně by jí nezachránil. Možná by i sám došel k úhoně. Sednout si však nedokázal. Místo toho chvíli pochodoval tam a zěpt po místnosti, až nakonec otevřel dveře. Miranda za nimi již nestála.
Do dřevěného pokoje se vevalila hustá, chladná mlha. Sideril jí však téměř nevnímal. místo toho zalétl pohledem ke starému krbu u protější zdi- jediné kamenné zdi zde. Ne, jeho plameny zmrzlé srdce zahřát nemohly. Mladému muži spíše připadalo, že pálí. Jako nyní všechny jeho sladké vzpomínky na Mirandu.
Dívka se stále nevracela. Sideril naposledy zaváhal, ale poté se také oblékl, nasadil si klobouk, jak se slušelo, protože věděl, že bude muset projít kus města, a vběhl do začínající sněžné bouře.
Hlavní nápor mohl přijít za pár minut, ale i hodin. Na to se však Sideril snažil nemyslet. Svištící vítr mu profoukl kabátem jako nic, takže se už teď třásl zimou. Ledové krystalky se mu zabodávaly do tváře, až měl mladý poustník pocit, že krvácí. Na tom však nesešlo, protože ho Mirandina nenávist mrazila mnohem více, a jeho srdce již také dávno krvácelo. Šlo pouze o další důvod, proč dívku rychle najít.
Sledovat stopy ve sněhu nebylo snadné, ačkoli byla Miranda pochopitelně jedinou živou bytostí, která zde v posledních hodinách procházela. Jednak mu to totiž znemožňovala mlha, a také otisky překrýval další bílý prach. Sideril se už chystal vzdát, když zahlédl ještě někoho, kdo dnes nechal otevřené dveře.
Spoluobčan na něj pokývl. Ermie byla velice malým městem, každý o druhých věděl snad více než sám o sobě. Sideril poslušně přistoupil.
"Nechceš si alespoň oprášit klobouk?" Zněla první mužova slova. Sideril téměř instinktivně zvedl ruku, aby pobídku učinil, ale však si uvědomil, co to znamená.
"Já nejdu dovnitř. Musím...musím najít Mirandu," přiznal.
"Ve sněhové bouři? Neblázni chlapče!" Podivil se postarší starousedlík.
"Už nejsem chlapec," namítl. "Nevíte, kam šla, prosím?"
Pomalu přikývl. "Chtěl jsem jí alespoň nabídnout čaj, ale ani neodpověděla. Myslím, že by sis s tím neměl dělat hlavu. Annie se určitě vydala jen vyzkoušet nějaké nové zaklínadlo. Pojď dovniř, nebo umrzneš. Ona dobře ví, co dělá."
Siderila už vytáčelo, jak každý jeho dívce říkal. Annie. Na tom oslovení samotném nebylo nic špatného, i on jí tak občas volal. O dost méně se mu ale líbily přívlastky, které po vyslovení tohoto jména všichni zdejší obyvatelé vybavili. Věštkyně, čarodějnice, či podívínka, to byly ještě ty lichotivější z nich.
"Ne. Ona utekla. Očividně mi moc nepomůžete, že?" Sideril nechtěl být tak netaktní, ale na někom si zlost vybít musel.
V mužových temně šedých očích se blýsklo porozumění. Poté ho vystřídal soucit. V té chvíli Sideril pochopil, že to bude těžší, než si myslel.
"Nerad ti to říkám," pronesl starousedlík nakonec. "Ale myslím, že se vydala domů. Bydlí přece na druhé straně." Mladý muž smekl klobouk jako gesto díků, ale spíše z reflexu, než toho, co skutečně cítil. Za špatné zprávy je totiž velice těžké poděkovat. "A pokud ano, je předem odepsaná," dodal ještě.
Tato zpráva byla přímo příšerná. Město se totiž skládalo ze dvou polovin, oddělených několika mil širokou planinou. Za normálních okolností by se tato plocha dala přejít za několik málo hodin, ale Miranda by už měla větší šanci na přežití, kdyby se rozhodla putovat na okolo. Co jí to napadlo, vydat se na cestu v takovémto počasí, a sama? Není divu, že jí obyvatelé nechtěli přijmout mezi sebe, pokud se ukazuje ve světle takových šíleností. Jenže tentokrát nešlo o pouhou hru. Mohlo se jí to stát osudné.
Sideril zanedlouho vkročil mezi sněhové závěje. Pokrývka mu sahala skoro až ke kolenům. Za obvyklých okolností by se znavil po několika krocích, ale kupředu ho poháněla touha. Hustá mlha se zdála být čím dál koncentrovanější, ale mladý muž se již dávno neřídil zrakem. Vedl ho instinkt
Stále se mu v hlavě ozýval starcův hlas. Podle něj tento den znamenal Mirandin konec. Přitom mohl být tak krásný. Sideril se ze všech sil snažil věřit, že se mýlí, ale nebylo to snadné. Na okamžik dokonce zatoužil po dívčiných runách, ale zaprvé z nich neuměl číst tak dobře jako ona, a zadruhé věděl, že jejich nejčastější omyly vznikají právě při předpovědích budoucnosti.
Po asi míli začal uvažovat o tom, že by hledání vzdal. Znovu. Zdálo se však, že bouře sílí, přes křik větru neslyšel ani své vlastní myšlenky. Miranda je jistě v pořádku. Pokud ne, i kdyby jí našel, mužova slova by se vyplnila. Nakonec ale zavrtěl hlavou. Nalezne ji, živou nebo mrtvou. Ublížil jí, ale stále byla láskou jeho života. To i přesto, že odešla. Nedopustí, aby odplula na druhý konec řeky sama a zrazená. Rozhodl se, že jí vše vysvětlí, i kdyby objevil jen její tělo.
Upřímně, věděl, proč je město rozděleno touto plání, a hlavně, proč na ní nestojí žádné stavby, ale teprve nyní to zcela pochopil. Kdysi taková propast mezi západní a východní částí Ermily neexistovala. Nicméně, právě zde se stávaly bouře nejintenzivnějšími. Brzy se zjistilo, že mnohem příjemnější je život pod ochranou skalisk mimo pláň. Proč vítr nezadrží ani nejpevnější stavby, si obyvatelé povětšinou vykládali jako zvláštní jev, něco na způsob polární záře, jen na jiném principu. Miranda zase tvrdila, že tomuto místu vládne pro racionální vědu nevysvětlitelná magická anomálie. Tak či tak, Ermila se rozdělila na obytnou, především zemědělsky založenou polovinu, a na tu, která byla spíšeadministrativní a průmyslovější.
Zanedlouho krystalky Siderila již dočista oslepily. Bolest však necítil. Dobře věděl, že ta přijde poté, nyní byl příliš pohlcen adrenalinem. Zato se však otevřela jeho mysl, a on spíše cítil, než viděl, před sebou dívčinu tvář. Byla bledá, utrápení, a z ametystových očí jí kanuly slzy, ale zdála se být překrásná jako vždy. Lemovaly jí husté vlnité kadeře, poletující v mírném vánku. Siderilovi již od toho okamžiku před spoustou let připomínaly podzimní listí.
Ano, sice se dali dohromady teprve před několika měsíci, ale to pouze proto, že každý hledal svou spřízněnou duši, a v zápalu si neuvědomili, že jí mají přímo před nosem. Pravda, že Sideril to hledání provozoval poněkud nevybíravějším způsobem, ale na tom teď nesešlo. První jeho vzpomínka na Mirandu byla z raného dětství. Hráli si ve zdejším parku s kamínky. Ona se mu již tehdy pokoušela vysvětlit, co cítí z každého z nich...
Vyhrkly mu slzy do očí. Bylo to ironické, že pláče, že pláče, když se všem snažil dokázat, že už je z něj muž, ale tady ho stejně nikdo nemohl vidět. Který jiný blázen by se potuloval uprostřed vánice? Ale jak si mohl dovolit jí ztratit. On měl sice spousty přátel, ale nikdo pro něj nic neznamenal. Jedině ano. Opravdu jí musel podvádět s dívkami, o kterých stejně neměl příliš valné mínění? Ne, nesešlo na tom, že v posledních pár týdnech toho nechal.
Náhle se vzduch zachvěl, a Sideril by v té chvíli přísahal, že mu byla seslána myšlenka. Nebo spíše hvězda, protože mu probleskla hlavou jediná možnost, která by nemusela znamenat konec.
Veden srdcem se obrátil směrem, kde předpokládal, že najde kýžený cíl. Starousedlík měl sice pravdu, avšak s títmo místem nepočítal. Nemohl o něm vědět. Život po boku "podivínky" měl své výhody. Do plání totiž ostatní chodili jen vyšlapanou stezkou. Ta ovšem nevedla kolem jedné malé jeskyně...
Byl v ní již tolikrát, že jí skutečně nalezl doslova poslepu. Vklouzl do úzké průrvy, a zamrkal. Zrak se mu stále nevracel. Sideril začal panikařit, ale nedával na sobě nic znát. Jeho rozum mu totiž velel, aby ještě několik minut počkal.To by také učinil, ale slojí se rozezněl ublížený hlas.
"Co ty tady pohledáváš? Proč?" Majitelku by poznal i mezi tisícovkou dalších, k tomu oči nepotřeboval.
"Musel jsem vědět, jestli jsi v pořádku," zašeptal v odpověď a sklonil hlavu. Bílá skvrna před očima se pomalu začínala měnit v nejasný obrys kamenité podlahy jeskyně.
Dívka se suše zasmála. "Myslíš si snad, že nemám vše pod kontrolou?" Poté však překvapivě zjemnila tón. "Ty jsi mě opravdu našel v té vánici? Jak?"
"Následoval jsem své srdce," odvětil popravdě. "Věděl, že ona je jediná, kdo to pochopí. "Omlouvám se. Neviděl jsem, co ztrácím, a náhle je všechno mezi námi pouhý sen. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit."
"A to, že jsi zlomil srdce tolika dalším dívkám, to ti nevadí?" Založila si ruce na prsa. Již si domyslela, že jí nevidí, šlo o podvědomé gesto.
"Ale žádná z nich jsi nebyla ty," odvětil a rozhodil paže. Pohled se mu pomalu začínal rozjasňovat, ale byl by si přál, aby se tak nestalo. Nemusel by se dívat na jějí výraz plný opovržení.
Dívka dlouho mlčela. "Tobě na mě opravdu záleží?"
Sideril přikývl. "Takže...je konec?"
Nastala další odmlka. "Přemýšlela jsem o tom," prohlásila nakonec. "Myslím, že bychom mohli být zase přáteli. Jako předtím. Klidně si dál lam srdce, ale já už nechci být pouze další z tvých dívek."
"Byla jsi..." Sideril chtěl zopakovat, že jí skutečně miloval, ale rozmyslel si to. "Takže jsme....jen přátelé?"
Miranda však zavrtěla hlavou. "Ne. Neříkej pouze. Přátelství je někdy více než láska. Ta jen ničí a zabíjí. Ne vždy, ale ty nejsi ten, který by navždy vydržel jen s jednou. Přátelství je naproti tomu věčné. Takto můžeme být navždy spolu." Dříve, než mohl zareagovat, k němu přistoupila, a pevně ho objala. Skryla tak totiž své slzy dojetí a úsměv. Opravdu to udělal jen kvůli ní. Vyčetla to z jeho očí. Záleží mu na ní. Není jen jedna z jeho dlouhého seznamu dívek na jednu noc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | Web | 25. září 2014 v 18:27 | Reagovat

Povedlo se ti to! Moc se mi to líbí, škoda, že to nebude vícedílné :-\ Je to ale fakt moc pěkné... :-)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. září 2014 v 18:32 | Reagovat

[1]: Děkuji ti, opravdu moc a moc. důvod, proč to nemůže být vícedílné, jsem vysvětlila v předmluvě (už tak mé spolužáky bude štvát poslouchat něco dlouhého přes čtyři stránky), ale možná bych někdy mohla sepsat něco jako pokračování, pokus mě napadne dostatečně vhodný nápad. Znovu opravdu děkuji.

3 Callia Callia | Web | 27. září 2014 v 14:48 | Reagovat

Napíši to asi takhle. Je to krásná povídka-jednorázovka, ale ten konec.. Řekněme, že hodně lidí si myslí, že kluk a hokla nemůžou být jenom přáteli. A protože nevím, co máš ve třídě za lidi, tak.. no.. doufám, že nebudou patřit k téhle skupině. :D Ale jinak je to svkěle napsané. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. září 2014 v 16:54 | Reagovat

[3]: Děkuji moc. Myslela jsem, že to jde pochopit- ona u přece řekla- "takto můžeme být navždy spolu". Když budou "jen" přáteli, přece jí už nemůže nikdy podvést, ne? Neřekla, že už se s ním nikdy nedá dohromady, ale spíše....něco jako "dáme si pauzu".
Myslím, že vůbec něco takového nebudou řešit. jak je znám, začnou se smát u první romantické věty.
Ale jinak děkuji, a asi jsem pochopila, že se ti to moc nelíbilo. No, holt jsem už zmiňovala, že jednodílovky psát neumím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama