Osamělé noci- kapitola 14.

19. září 2014 v 20:04 | Carin |  Osamělélé noci
Jsem zde s další kapitolou Osamělých noci, ta příští už bude s nejbvětší pravděpodobností poslední. U této se děj dosti posune, alespoň na začátku, ale konci jsem opět měla náladu na psaní pořádně romantických scén, tak snad se mi to povedlo, a není to zase takový kýč. No, doufám, že se vám to bude líbit, a budu moc ráda za každý upřímný názor, konstruktivní kritika je vítaná!

14. kapitola
Yasminetta
Neuběhlo příliš času, než jsme se dostali zpět do města. Koneckonců, vlastně jsme si pouze objeli Hraniční skaliska. Legrační je, že jsem si důvod uvědomila teprve před chvílí- nejspíš si mysleli, že jsme tam na ně nastražili s Alexanderem pasti. V obytné části k tomu nebyl důvod, ale u stezky vedoucí do města ano. Objížďka byla bezpečnějším řešením. I když to znamenalo počkat, než přejde vánice. Já tedy o žádných léčkách nevím, ale jejich podezření jsem docela chápala. Sama jsem viděla, jak precizně on vše provedl v tak krátkém čase. Kdo ví, jestli se nepojistil ještě nějak. I když by to v tuto chvíli znamenalo, že by ublížil i sobě. A mě.
Vlastně jsem neměla nejmenší tušení, že zde existuje ještě jeden vchod, ale bylo to tak. Nicméně, ten nebyl o nic méně hlídaný než ten známý. Kdybychom s Alexandrem chtěli utéct, vzbudilo by to ještě větší podezření, jelikož se nachází v části města, kde obvykle nebývá nikdo kromě stáží. To proto, že jiné čtvrtě se alespoň místní v rámci svých možností snaží udržovat. Ale ta, kterou jsme nyní přijeli, je vylidněná. Prázdná a špinavá. Možná je pravda jinde, ale já osobně si myslím, že je to proto, že právě tam se nacházejí kasárny vojáků, aby nás stále měl kdo ovládat.
Můj domov se vůbec nezměnil. Ale já jsem byla jiná. Nyní jsem nechápala, jak jsem zde mohla prožít celý dosavadní život. Sice zde byla stálá teplota, což znamenalo vítané ohřátí, ale vzduch byl dusný a těžký. Plný otroctví. Strachu a zloby. Jako by světlo života znovu pohaslo. Sáně jsme nechali před vchodem. Zhluboka jsem se nadechla.
Hlaveň pušky zazvonila o betonovou zem. Popravdě, tentokrát jsem to povzbuzení opravdu potřebovala. Neučinila bych jediný krok, ale takto jsem musela. Nemocnice se nachází daleko, skoro na druhé straně Tertutu, což znamená, že cesta k ní bude vlastně stezka hanby. Starostlivě jsem se podívala na Alexandera. Sevřelo se mi srdce.
Vůbec se mu to nepodobalo. Hlavu měl sklopenou a klopýtal. Toužila jsem se k němu rozběhnout, ale drželi nás od sebe. Spolu s příchodem do města pominula i jakási přátelská atmosféra, jež se nám podařila s některými vojáky vytvořit.
Já jsem svou hlavu držela zakloněnou. Hleděla jsem ocelově šedým nebesům a vzpomínala. Vím, že se to stalo snad jen před několika týdny, ale mě to připadalo jako věky, co jsme odsud odešli. Pro mě nikdy nebyl domov místem, kam bych se ráda vracela. Cítila jsem k tomuto místu nesmírnou zášť, která mě nyní naplňovala více než kdy dříve.
Tam v ledové pustině jsme sice byli štváni jako zvěř, nicméně tam stejně byla cítit ta svoboda, které se nám málem povedlo dosáhnout. A možná i úplně. Pokud Julian a ostatní Lovci skutečně něco učiní, bude vše tak, jak jsme plánovali. Zemřeme, a zrodíme se na jiném místě, pryč od všech těch krutostí. Jediné, co mě mrzí, je, že přinesu bolest své rodině a dalším blízkým. Dále, žen nikdy Lovcům ani Alexandrovi nesplatím to, co pro mě udělali. Ale stojí to za to. Oproti záchraně celého města je to jen malá cena. Jako můj první polibek.
Zanedlouho jsme se již dostali do obytné části. Poznala jsem to docela jednoduše. Ulice totiž byly plné davů. Někteří z nich byli vojáci, ale ti mě v tuto chvíli nezajímali. Většinu z toho totiž tvořili obyvatelé. Nevěnovali se však běžným činnostem. Mávali transparenty, na kterých stále jediné slovo: Svoboda. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje- revoluce. Vojáci tam sice byli, ale nestříleli. Nejspíše měli za úkol zabít jen nekontrolovatelné bojovníky. Do věci se totiž zapojili úplně všichni. Nebylo mi to dvakrát příjemné, ale i děti. Těžko mohli zabít úplně všechny, jednak na to nestačí, a jednak nechtěli naši rasu zničit. Pouze ovládnout. Všichni ti obyvatelé bojovali kvůli nám. Myslela jsem, že se rozpláču, ale vysvobozující slzy nepřicházely. Místo toho mě to svíralo u srdce. Ten pocit byl k nevydržení.
"Jak se to dozvěděli?" ozval se náhle Alexander. Jeho hlas zněl vzdáleně, ale byl dostatečně hlasitý, abych ho slyšela i já. Vojín, který s námi tehdy mluvil u průrvy, mu cosi zašeptal do ucha. Alexander nasadil kamenný výraz. Na takovou dálku jsem neviděla do jeho očí, takže jsem nemohla odtušit, jak se cítí. Snadno jsem to však zjistila o okamžik později.
"Omylem se to dostalo do médií," zazněl mi do uší hlas vojína, se kterým jsem ještě nemluvila. Takže i on o tom věděl. "Za to můžou Lovci, tím jsem si jistý. Dokázali jste to." V první chvíli jsem nedokázala skrýt úsměv. Poté jsem se sice ovládla, ale toto znamenalo, že nic nebylo zbytečné.
V davu jsem náhle zahlédla několik postav. Nejprve mi nedošlo, kdo jsou, ale všichni se sběhli k Alexanderovi, a jeden po druhém ho pevně objali. Jeho rodina. Pátrala jsem po té své. Masa však byla příliš obrovská. Pokusila jsem se nežárlit, a přát mu štěstí, ale nebylo to lehké, zvláště po tom, co ke mně neexistující vánek zanesl slova pronesená jeho matkou.
"Synu, nic neříkej, nic nevysvětluj. Všechno víme. Jsem na tebe i tu dívku moc pyšná. Nová generace již bude vyrůstat ve skutečném světě!" Všechno víme. To může znamenat jediné- do města opět přišla donáška nelegálních novin. Pochopitelně vláda zakazovala jejich koupi, a vůbec vystavování, ale nebyli všemocní. A v listech je celá pravda. Julian, Claire a Anthony se skutečně vyznamenali.
Náhle se vše pokazilo. Začalo to dusotem těžkých nohou. Poté do mě někdo prudce strčil a potáhl mě za paži mimo dav, na relativně volné prostranství. Aby mě bylo vidět Stačilo několik slov, a přece jen jsem se roztřásla strachy. Věděla jsem, že to stejně dopadne záchranou Tertutu. Ne. Zcela sobecky jsem se bála o sebe. Nicméně si říkám, že po tom všem mám na to právo.
"Přestaňte! Pokud nepřestanete bojovat, odvlečeme tyto dva do vědeckého ústavu. Žádná poprava, a tradiční pohřeb. Zkoumání. Všichni, kdo se je pokusí zachránit, zemřou. Máte poslední šanci." Vojákův hlas sklesl. "Stejně víte, že jste už vyhráli. O Tertutu se ví. Nelze to zastavit. Chcete prolévat další krev, když mají zemřít jen oni dva?" Dav se zarazil, a hleděl na nás.
"Má pravdu," zvolala jsem, ale bylo to nesmírně těžké vypravit. Konečně jsem vyhledala svou matku, Hleděla na mě. Plakala. Když však viděla, že já se také dívám na ni, smutně se usmála. Neobviňovala mě. Cítila hrdost.
"Výborně. Nikdo snad nebude protestovat proti tomu, když se poprava a pohřeb budou konat zítra. Totiž, myslím, že pozítří bude toto město osvobozeno. Nenechte je zemřít, nebo se tak stane většině z vás. A oni budou trpět. Ještě stále jsme silnější než vy!" Ozvalo se odevzdané zamumlaní. Usmála jsem se na Alexandera, a on mi výraz radosti oplatil.
Docela poddajně jsme následovali několik vojínů do budovy nemocnice. Já osobně jsem byla tak odevzdaná, protože se jednalo o ty, u kterých jsem si byla jistá, že nám vlastně pomáhají. Zůstal tu jen ten, který nám vše prozradil u průrvy, ostatní odešli. Stáli jsme v nevelké místnosti, a já se rozhlížela.
Bylo to přesně tak nehostinné místo, jak jsem si pamatovala. Podlaha se jevila stejně chladná jako led. Jako téměř vše v Tertutu byla vyrobená pouze z fádního betonu. Existence nábytku byla téměř nulová, až na dvě kovové, již od pohledu nepohodlně vypadající lůžka pokrytá pouze tenkou přikrývkou, která sice byla ustlána, ale pouze ledabyle. Stěny byly vymalovány bíle, a objevoval se na nich celý arzenál skvrn. Z šedivého stropu viselo několik pavučin. Nebyla tu ani okna, pouze několik svíček. Zajímalo by mě, jak si myslí, že je zapálíme. Zhluboka jsem se nadechla.
"Ještě, že tu budeme nuceni přečkat jedinou noc," pronesla jsem a hlas se mi chvěl.
"Nemůžu vážně uvěřit tomu, že vám ta šílenost vyšla," zasmál se voják, očividně nereagujíc na mou poznámku. Jeho úsměv byl tak nakažlivý, že jsme se k němu přidali.
"Za to přece vděčíme vám a Lovcům," namítl nakonec Alexander.
"Ne. Nemohli bychom to udělat, kdybyste se vy neodhodlali k útěku."
"Ale…snad jsme nebyli jediní, komu se povedlo dostat alespoň pár mil ke svobodě," namítl Alexander. Přikývla jsem na znamení, že to by mě také zajímalo.
"Ne," odvětil stále s veselím v hlase. "Ale většina skončila zhruba tam, kde se Yasmi propadla do závěje. A ti, kteří došli ještě dále, se stejně vzdali, jakmile jsme je poprvé chytili. A ten zbytek prostě nějak zabila krajina. Vy jste byli příliš silní, a naše tradiční postupy se ukázaly být krátké. Myslím, že Lovci to měli podobně. Tak jsme se vám prostě rozhodli pomoct. I když to znamenalo, že budeme spolupracovat."
"Děkujeme," pronesl Alexander. "Stejně mi to celé přijde jako nějaký sen."
Chvíli nastalo ticho, což byla příležitost k tomu, aby mě něco napadlo.
"A vaše odměna za naše dopadení…"
Strážce se mi zahleděl do tváře. V té mé se nejspíš odrážel strach, zmatek, překvapení, ale i kapka dávno ztracené radosti, ta jeho byla zcela nečitelná. "Malou část jsme dostali spolu s dopisem, že se koná revoluce, a jak vás máme do města dopravit. Ale…dělali jsme to pro peníze, a nakonec nedostali vlastně vůbec žádné. Kdybych to věděl, nemuseli jste zemřít." Tušila jsem, že se ve skutečnosti omlouvá. "Ale i já získám svobodu. Radost. Štěstí. Smyl života. A to je důležitější než nějaký materiál." Opět jsme se všichni tři usmívali. Voják po chvíli vyšel ze dveří. Otočila jsem se Alexandrovi, který mezitím vyčerpaně dosedl na lůžko, které pod ním zoufale zavrzalo. Přisedla jsem si k němu.
"Myslíš, že už se to nebude opakovat? Že nevytvoří další město, jako je Tertut…"
"Ne," přerušil mou domněnku ještě dříve, než jsem jí vůbec dopověděla. "Alespoň několik století se na to bude dávat pozor. Nikdo nic takového nedopustí. Kromě toho, dnes je přece slavný den. Copak si ho chceš něčím pokazit?"
"Promiň," začala jsem se smíchem. "Ale uvědomuješ si, že jsme v márnici, tedy, nemocnici, ale v tomto případě to vyjde nastejno, a zítra nás zabijí?"
"Popraví," opravil mě, a nepřestával se zubit. "Právě proto si dnešek musíme náležitě užít, ne snad?"
"Co tím máš na mysli?" nechápala jsem. Upíral na mě své pronikavé oči.
"Netuším. Ale něco ještě vymyslím."
Naklonil se ke mně, a něžně mě políbil na ústa. Nebránila bych se, ani kdybych mohla. Byla jsem však příliš šokovaná. Moment překvapení se po chvíli změnil ve vášeň, a já jsem zavřela oči. Radostí mě nenaplňovala skutečnost, že mě líbá, ale že se mě vůbec dotýká. Teprve v tu chvíli mi vlastně došlo, jak moc jsem ho po celý ten čas milovala.
Polibek trval nesmírně dlouho, ale byl stále tak lehký, jako pomalu se snášející sněhové vločky. Tiskla jsem se k němu, a v té chvíli věděla, že budeme spolu navěky věků, a nerozdělí nás ani tisíce smrtí. Již nikdy nebude záležet na tom, jaká vzdálenost se mezi námi naskytne. Pravá láska neznamená někoho milovat po celý život. Znamená to cítit k někomu lásku po celou existenci duše.
Pomalu se ode mě oddálil, a trhavě se nadechl, stále se zavřenýma očima. Vypadal tak dokonale, že jsem neodolala a pohladila ho po tváři. Otevřel oči, a vzal mou dlaň do své. Chvíli jsme pouze naproti sobě seděli, a já jsem mu chtěla němě sdělit všechny mé pocity. Zdálo se, že pochopil, že i on pro mě byl vždy tím jediným.
"To je ta věc, kterou jsi měl na mysli?" zašeptala jsem.
"Možná." Znovu se zazubil, nemusel vědět, že na toto ani jeden z nás nezapomene. Možná si po smrti nikdy nevzpomeneme na naše polibky, ale vždy, když se spatříme, zaplaví nás stejný hřejivý pocit.
"Nechápu, jak jsi to udělal. Skoro bych řekla, že jsi mě doslova okouzlil, kdybych si nebyla vědoma toho, že to neumíš. Také si myslím, že máš absolutní moc nad každou dívkou."
Do očí se mu náhle vkradl smutek. "Ne. Vlastně se budeš divit, ale většina dívek z města mě nenávidí. A ty ostatní radši neví o mé existenci. Vždy jsem byl jen ten průvodce, který je ale příliš arogantní a samotářský."
"Mně ale takový nepřijdeš," namítla jsem.
Sklesle zavrtěl hlavou. "Když jsme se pomalu stali přáteli…vlastně jsem to podporoval hlavně proto, abych nakrmil svou ješitnost. Ale ve skutečnost…měl jsem tě rád, ale občas přemýšlel, jestli bych se necítil lépe, kdybych putoval sám."
Skousla jsem si spodní ret. "Ale to je skoro přirozené! Nemohl jsi vědět, co jsem zač."
"Ne. Ale stejně jsem ti lhal, nebo minimálně neříkal pravdu."
"Ale to je stará, zapomenutá věc. Mimochodem, nemáš vlastně odpočívat?"
Zabralo to. Opět se zazubil. Roztáhl přikrývku, zpod které vylétly chomáče prachu, ale na tom nyní nesešlo. Ulehl pod ní, a já jsem ho napodobila. Žádné lůžko pro nás nemohlo být příliš úzké. Bylo to jako za starých časů. Teprve nyní jsem si uvědomila, že jsme vlastně byli pro sebe stvořeni. Možná jsem si to ze začátku nechtěla připustit, ale jedině s ním odešli všechny starosti.
Vytvořili jsme si vlastní svět, který existoval jen pro nás. Tam neexistovali žádní vojáci, žádné zbraně. Žádné boje. Byli jsme jako volně letící ptáci. Neexistovali příliš složité pocity, ani smutek. Naše láska nikdy nebyla plná štěstí, ale o to byla opravdovější. Přitulila jsem se k němu ještě blíže, a poslouchala jeho dech. Uklidňoval mě natolik, že jsem s úsměvem zavřela oči. Hned jsem však nespala, spíše vnímala jeho blízkost.
Toto byla po dlouhé době jediná chvíle, kdy jsme se před svou smrtí mohli ještě pořádně prospat. Pro něj bych ale znovu putovala přes závěje, znovu bez spánku. Ničeho z toho, co jsme udělali, nelituji, i kdyby to náhodou nevyšlo. Měli jsme jeden druhého, a to mi v tomto okamžiku plně stačilo. Po chvíli jsem ho začala vnímat spíše jako sen a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 *Jackeey* *Jackeey* | Web | 22. září 2014 v 15:10 | Reagovat

Prostě nádhera! :) já nemám slov :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 22. září 2014 v 15:51 | Reagovat

[1]: Hrozně ti děkuji. Jsem ráda, že se ti tato kapitola líbí...

3 Callia Callia | Web | 22. září 2014 v 21:35 | Reagovat

Nádherná kapitola. Dostává mě, jak se neustále smál, i když věděl, že ho další den čeká poprava. :D Ale vážně skvěle napsané. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. září 2014 v 7:07 | Reagovat

[3]: Myslela jsem to tak, že to dělal jen kvůli ní. Ale děkuji!

5 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 15:32 | Reagovat

Oh, bojím se konce, aké půjdu si ho přečís. Úžasná kapitola!

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 16:35 | Reagovat

[5]: Děkuji moc. Ten konec...no....uvidíš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama