Osamělé noci- kapitola 15.

25. září 2014 v 19:03 | CarinaB. |  Osamělélé noci
Tak. Toto je pro mě hodně zvláštní chvíle, protože přicházím s POSLEDNÍ kapitolou Osamělých nocí. Musím říct, že se to staslo mým nejoblíbenějším příběhem, a dosti mě mrzí, že to muselo skončit. Jak tomu vše nasvědčovalo, tato kapitola bude asi to nejsmutnější, co jsem kdy sepsala, hlavně ke konci. Slzy mi zatím netečou, ale to teprve přijde. Asi jsem si to ještě ani neuvědomila. Nicméně, cítím jakýsi zvláštní tlak u srdce, a pohltila mě melancholie. Tak, snad se vám to bude líbit, a můžete se těšit nejspíš na schylování k závěru u Hrany života, nebo na spoustu nových příběhů.
P.S.: tato kapitola bude kratší, ale snad to u poslední nikomu nevadí...

15. kapitola
Alexander
Hleděl jsem hluboko do jejích tmavých očí. Někde tam venku, na ledových pláních, zářily skutečné hvězdy. V Tertutu tomu sice tak nebylo, ale na tom nesešlo, protože brzy přestane existovat. Držel jsem její hřejivé dlaně, a přál si je nikdy nepustit. Věděli jsme, že na rituální popravu bychom měli být dobře vyspaní, ale již několik hodin jsme byli příliš rozrušení. Sice naše smrt znamenala pouze další etapu života, ale na to, jak bude umírat, na tu chvíli se nikdo netěší. A pokud ano, má masochistické sklony.
"Hrdinové většinou před svou smrtí říkají něco hrozně statečného, tak, aby na to každý vzpomínal. Napadá tě něco?" Snažil jsem se zlehčit situaci, ale vypadala stále stejně zuboženě. Zavrtěla hlavou, a chvíli se mi zdálo, že se nedívá na mě, ale skrz.
"Promiň, ale já nejsem jako ty. Už to v sobě nedokážu držet," zašeptala. Poté vztekle praštila do lůžka. "Jsme tak…mladí!"
Přitáhl jsem jí k sobě, ale cítil, jak se mi třesou ruce. "Alespoň odejdeme z tohoto světa důstojně a dobře vypadajíc." Poté jsem se odmlčel, a konečně řekl něco, čím jsem se jí nesnažil rozveselit nebo uklidnit. "Já vím, jak se cítíš, Yasmi. Jsem na tom úplně stejně, ale nechci se rozplakat. Potřebuješ, abych byl silný. Ale stejně si myslím, že náš strach není opodstatněný."
"Já nejsem slabá. Unesla bych to i bez tebe. Nemusíš si hrát na něco, co necítíš," pravila tiše a čím dál tím více se ke mně tulila. Vím však, že říkala pravdu. "Promiň. Musí to být pro tebe hrozně těžké. Dej mi chvíli, potřebuji se jen uklidnit." Pevně zavřela oči.
"Ne, Yasmi," přerušil jsem jí. "Nedrž to v sobě. Začal jsem s tím, protože ti chci poradit, jak ten pocit prázdného srdce zaháním já. Prosím, poslouchej mě. Představ si, že jsi dítětem."
"Jistě," odvětila, a zadívala se na mě.
"Někdo z Tertutu, nějaká dívka a muž, které znáš z ulice, se obětují, abys mohla vést spokojenější život. Je ti jich líto, ale víš, že díky nic se odsud dostaneš. Budeš skutečně svobodná! Trochu kvůli tomu máš výčitky svědomí, ale víš, že oni budou po smrti navždy spolu, a narodí se někde jinde, pryč od vší bolesti. Miluješ je za to." Usmál se na ní, přestože mi moc do smíchu nebylo.
"Myslím, že vím, co tím chceš říct," odpověděla, a také ze sebe vymáčkla něco jako úsměv. "Chceš mi říct, že odejdu šťastná, a ještě k tomu jako hrdinka. Ale já to všechno vím. Jen je těžké si uvědomit, že sotva jsem se v jednou životě orientovala, zase ho opustím."
"Ne, Yasmi," odpověděl jsem a připadal si jako blázen. "Prostě jsme přinesli štěstí nové generaci. Copak tebe to nehřeje?"
Na okamžik se zarazila. "Ano, jistě že těší. Promiň." Krátce se odmlčela. "Prostě mě to hned nenapadlo. Na rozdíl od tebe jsem dost sobecká."
Netušil jsem, jak odpovědět, takže jsem na moment zabořil tvář do jejích hebkých vlasů. "Ne. To je má chyba. Každý by měl občas myslet na své štěstí. Ale jistě pochopíš, že to ti rodina plná průvodců do hlavy jako chlapci nevtlouká. Život v takové společnosti má své výhody, ale nevýhody."
"Musí na tebe být hrozně pyšní," prohlásila.
V podobném duchu se tento rozhovor rozvíjel až do časného rána. Ještě se ani nerozednilo, když do místnosti vklouzl jeden z vojáků. Nešlo o hraničního strážce, nepoznával jsem ho. Nesl v rukou podnos s ovocem a vodou. Rozpačitě jsem pustil Yasminettu, a pozoroval ho.
"Za jak dlouho se koná poprava?" zeptal jsem se, a můj hlas zněl o oktávu výše, než jsem zamýšlel. Věnoval mi chladný pohled, za slovy, která poté pronesl, se však náznak emocí skrýval.
"Přijdu pro vás. Je mi jasné, že jste buď vyhládlí, nebo nemáte na jídlo ani pomyšlení, nebo možná obojí najednou, ale přikázali mi to. Na druhou stranu mi však nedovolili vzít větší tác než tento." Pokrčil rameny. "Raději byste měli něco sníst."
"Děkuji," zašeptala Yasminetta, a podnos od něj převzala. Pokývl jsem na něj na znamení, že se k ní připojuji. Vojín se zkrátka odebral ke dveřím.
"Počkejte, prosím," požádal jsem ještě. Zastavil se a pozoroval mě, dokud jsem se znovu nerozmluvil. "Budeme…zastřeleni?" Téměř neznatelně kývl.
"Hodně štěstí," pravil nakonec, a dveře se opět zaklaply. Těžko říct, jestli to bylo myšleno sarkasticky, nebo jako přání do nového, lepšího života. Ani na tom tolik nesešlo.
Dokázali jsme pozřít jen pár kousků ovoce, a vypít trochu vody. Zvláštní bylo, že jsem se nyní cítil mnohem klidnější. Bylo to, jako by mě čekal nějaký důležitý proslov, a já se prostě chvěl nervozitou. Znovu jsem vzal dívku do náruče, a rozhodl se jí říct ještě několik slov.
"Láska je tak zlomyslná mrcha, až se to zdá být legrační," začal jsem. "Někdo hledá ženu či muže naplňující celé jeho srdce celý život, a když už se to někomu povede, skončí jako my dva. Ale alespoň spolu strávíme poslední vteřiny."
Vážně přikývla. "Ale myslím si, že náš život by už stejně neměl smysl. Já jsem díky tobě pochopila spoustu věcí, zvláště co to vlastně láska znamená, a že existuje. Navíc jsme zachránili celé město! Nezdálo by se to pak…nudné?"
Usmál jsem se, spokojen, že se konečně také smířila se svým osudem. Nebo tak alespoň působí. "To sice ano, ale víš, o jak nádherné historky přijdou naše vnoučata? Představ si to- a to byl ten den, Claire, kdy jsem se setkal se tvou jmenovkyní."
"Počkej," zarazila se. "Ty bys opravdu naše vnoučata chtěl pojmenovat po Lovcích? Kromě toho, vždyť nemáme ani děti!"
Posmutněl jsem. Měla samozřejmě pravdu. To byla totiž ta jediná věc, co jsme nemohli stihnout. "Život je příliš krátký," odvětil jsem nakonec. "Možná v příštím."
"Ale to ztratí všechno kouzlo. Já a ty budeme úplně někdo jiný, jmenovat se budeme nějak jako Kordula a Arminius a o Lovcích nebudeme vědět vůbec nic!"
"Počkej," smál jsem se. "Vždyť to jsou nádherná jména! A něco mi říká, že naše další dobrodružství budou ještě šílenější."
"To nejde," namítla, ale její slova se ztratila v polibku. Štěstím bylo, že trval jen okamžik, protože dveře se otevřely. Sotva jsem spatřil postavu mladého vojáka, nejistě jsem se postavil na nohy. Kupodivu jsem se udržel, ale kroky by se dělaly těžko, i kdybych nebyl oslabený. Vkráčet na jistou popravu není právě nejlehčí z věcí, co jsem kdy musel udělat. Yasminetta se ke mně přidala. Došli jsme až k němu.
"Dobře. Už jste někdy byli na rituální popravě?" Napadlo mě, jestli není ve službě nováčkem, protože jinak si z nás utahoval. Na druhou stranu, kratší dobu než několik týdnů pracovat nemohl. Vždyť přece nemohli být tak hloupí, aby cvičili další vojáky!
"Angorkám žel. Je to přece povinné. Pokud někoho takto zabíjejí, musí být přítomno celé město. Vím, že si oběti popravu de facto řídí sami," odpověděl jsem mu. Pokývl v souhlas. Vydali jsme se kolem dlouhé řady pacientů čekajících na akutní ošetření. Oni byli jediní, kteří nemohli být přítomni. Nadechl jsem se hustého, nepřirozeného vzduchu. Ještě nikdy mi nepřipadal tak odporný. Cesta "venkovním" prostředím pokračovala až k předem určenému místu.
Ano, v Tertutu se objevovala jedna zatravněná plocha. Kopanou na ní ale nikdo nehrál, protože sloužila právě jako popraviště. I kdyby to nebylo neuctivé a nechutné, díky krvi zde vzniklo mnoho nerovností. Navíc mnohdy ani nestihla uschnout, a poté se vám zdálo, jako byste se brodili v bažině. Já osobně jsem to naštěstí nikdy nemusel zkusit, ale vím, že i to byl jeden z druhů trestů. Při těchto myšlenkách se mi zvedl žaludek.
Raději jsem se zahleděl na dokonalou dívčinu tvář a naposledy se usmál. Voják se zlehka dotkl mého ramene, a zamíchal se do davu tvořícího se kolem plochy. Yasminetta se slyšitelně zhluboka nadechla, a stoupla si na jedno relativně neposkvrněné místo. Přistoupil jsem k ní.
"Popravdě," zvolal jsem, a děkoval angorkám za to, že se mi netřese hlas. "Nemáme připravenou žádnou řeč. Tím se stáváme asi prvními bytostmi v historii, které toto prohlásily. Ale přece něco zkusím." Udiveně na mě pohlédla, po první větě však vypadala, že porozuměla. "Za ten čas mezi ledem jsem si něco uvědomil. Totiž, vojáci i otroci, vy můžete žít pospolu! Přísel jsem totiž na to, že jsme stejní. Věříme ve stejné náboženství, žijeme pod stejným nebem. Chtěl bych, abyste na naší památku založili zcela novou generaci, protože mír může existovat!" Yasminetta se usmála.
"Ano. A i když naše myšlení je značně rozdílné, sdílíme společný svět, a ještě dlouho budeme! Každá rasa si zaslouží kráčet pod sluncem, cítit vítr ve tváři." Zhluboka se nadechla. "Já si přeji, aby se nikdo nikomu nemstil. Možná to nevíte, ale bojujeme vlastně proti společnému nepříteli." Výhoda těchto poprav byla, že vám sice málokdo věřil, protože jste byli považováni za duševně narušené blázny, ale zase vás nikdo nepřerušoval. Tedy, ani to první v našem případě nebyla pravda. Většina k nám vzhlížela.
"Nikdo z nás přece nechce bojovat pro špatnou věc! Nikdo nechce umírat mladý a bez viny! Nikdo nechce zažít začátek konce! Nikdo nechce vidět, jak jeho přátelé i nepřátelé nepřežijí! Nikdo nechce přece nenávidět svůj život! Nikdo nechce odejít s pocitem, že mnoho zničil!" pokračoval jsem. Z davu se ozývalo souhlasné pískání.
"Náš svět jsme si zničili my sami," převzala štafetu Yasminetta. Na to, že jsme si to vůbec neplánovali, nám to docela šlo. "Ale toto je cesta k novému začátku! My dva možná zemřeme, ale naše myšlenky mohou žít navždy. Ještě můžeme zastavit boj. Dnes zde umíráme, protože jsme poslední oběti starého systému! Ale nastoupí nový, a to bude vláda lidu!"
"Svoboda nové generaci!" vykřikl jsem nakonec. Přišlo mi, že by naše ideje měly mít nějaké jednotné heslo.
Chvíli jsme tam jen tak stáli, a poslouchali skandování davu, než všem došlo, že už nebudeme pokračovat. Náhle nastalo děsivé ticho. Beze slova k nám přistoupil voják, se kterým jsme předtím mluvili v nemocnici. Náhle mě napadlo ještě něco.
"Vyřiďte prosím, poděkování těm, kteří nám pomohli. Lovci, a také někteří z vás. Uděláte to pro mě?" Hlas mi selhával, když jsem hleděl do útrob masivní pušky. Beze slova přikývl.
"To, co se bude dít s našimi těly, ať rozhodnou naše rodiny!" zvolala náhle ještě Yasminetta. Pohlédla na mě, abych jí potvrdil, jestli to tak může být. Lehce jsem přikývl. Nemohl jsem se na ní přestat dívat. Byla tak nádherná. Tak statečná. Tak živá.
"Takže…kdo první?" otázal se vojín. Nerozhodně jsme na sebe pohlédli. Nakonec jsem ze sebe vypravil její jméno. Neudělal jsem to proto, že bych nechtěl zemřít před ní, ale proto, aby kvůli bolesti nemohla vnímat žal nad tím, že padám k zemi. Poté udělal něco, co bych opravdu nečekal. Soucitně se usmál. Nedostal jsem však více času o tom přemýšlet.
Davy se rozvášnily, a zazněl první výstřel. Mimoděk jsem pustil dívčinu dlaň, a přikryl jsem si uši. Slyšel jsem mnoho ran, i takto zblízka, ale tentokrát jsem na to nebyl připravený. Zvláště, když to znamenalo, že jsme skutečně na cestě do ráje. Zavřel jsem oči. Zaslechl jsem hrozivé klapnutí, jak zbraň nabíjel. Poté se ozval druhý výstřel.
O okamžik později jsem cítil, jak klesám na kolena. Palčivá bolest se dostavila až poté. Teprve nyní jsem zjistil, že mířil přímo na hruď. Jistě, to jsem nemohl přežít. Kdybych byl člověk, a měl štěstí, možná by to šlo, ale my jsme na cizí předměty v těle obzvláště hákliví. Zanedlouho jsem cítil zkrvavenou trávu na své tváři.
"Yasmi…" zašeptal jsem. Nikdy bych nevěřil, že to bude mé poslední slovo, ale potřeboval jsem ještě naposledy slyšet, jak nádherně ten zvuk zní. Přísahal bych, že i ona pravila mé jméno, ale možná jsem si to jen představoval.
Sice se říká, že vám při smrti přeběhne před očima celý život, ale nikdy jsem nevěřil, že to může být tak intenzivní. Byl jsem malý chlapec, a snažil se pochopit, že je svět špatný. Povyrostl jsem a chtěl ho změnit. Vždy jsem chtěl změnit svět. Udělal jsem spoustu chyb. Nedokázal jsem zachránit rodinu dívku, kterou jsem o něco později začal milovat. Potkal jsem jí. Putovali jsme spolu závějemi. A po tom všem- po to všem jsem to doopravdy dokázal. Ano. Mohl jsem zemřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 25. září 2014 v 20:38 | Reagovat

Nádherné a velmi působivé ......

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. září 2014 v 21:08 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu...

3 Callia Callia | Web | 27. září 2014 v 14:40 | Reagovat

Tohle... Ach jo.. Musím se trochu uklidnit a potom ti napíšu dobrý komentář...

Takže... Tohle byla snad ta nejvíce emotivní kapitola, jakou jsem kdy přečetla. Ten konec byl opravdu ale opravdu skvěle napsaný, ale to byly i ostatní kapitoly. Musím říct, že jsi opravdu skvělá autorka a píšeš úžasně. :)

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 27. září 2014 v 22:03 | Reagovat

Sice mám ještě malou mezeru ve čtení této nádherné povídky (ano, dobře, nějakých těch deset kapitol mi přečíst ještě zbývá), ale řekla jsem si, že tuhle si musím přečíst hned a lituji toho, sobotní večer není zrovna dobrý čas k hysterickému pláči :)
Opravdu, tohle je to nejsmutnější, co jsem kdy četla. Je to strašně krásné... Souhlasím s Calliou, jsi opravdu skvělá!

Tak, komentář dopsán, teď jdu brečet k učebnici základů společenských věd...

A ještě jedna poznámka- ty poslední odstavce jsou úplná dokonalost! Zbožňuji Alexandera...

5 *Jackeey* *Jackeey* | Web | 29. září 2014 v 6:26 | Reagovat

ty mě chceš vážně rozbrečet,že?
Opravdu moc krásné a dojemné :)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. září 2014 v 16:51 | Reagovat

[3]: Děkuji za pochvalu, nesmírně si jí vážím!

[4]: Myslíš k té pitomosti společenských blbostí? Tak hodně štěstí, já preferuji, že co můžeš udělat dne, klidně odlož na zítra!
Jinak, opravdu ti děkuji. Ty jsi dobrá- po smrti si oblíbit hlavního hrdinu.

[5]: Ne, neměla jsem v plánu nikoho rozbrečet, jen sebe. Děkuji moc!

7 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 15:48 | Reagovat

Povídka se ti povedla! Velice..
Nemyslela jsem si,že pochopím že museli zemřít. Pár kapek upadla, pravda. Ale přesto vše zemřeli kvůli dobré věci. A navíc, kdybys chtěla pokračovat dál v povídce, mělo by to smysl? Nejspíš se. Dokonalá povídka, dokonalý konec.
- Jinak mi hrozně budou oba chybět! :'(

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 16:38 | Reagovat

[7]: Děkuji ti, hrozně moc. Rozplakat jsem tě nechtěla, omlouvám se. No, chtěla jsem si zkusit popsat smrt postav, která není zbytečná, a kdyby přežili, mám pocit, že by to celou povídku znehodnotilo.
Mě také chybí, věř mi. Ale naštěstí mám ten názor, že smrtí nic nekončí. Jak Alexander popisoval, konečně mohou jít do ráje....

9 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 2. března 2015 v 11:04 | Reagovat

To je nejlepší povídka co jsem kdy četla.Vydej to jako knihu, Prosím! Je to tak dojemné, úžasné, dokonalé. Všechny kapitoly jsem si přečetla a u některých se málem rozbrečela. Nejlepší byla promě asi předposlední kapitola.

Ale víš co je blbý něco skoro stejného mám na plánovaného do Kapek Lásky.Tak se kdyžtak nezlob kdyby to bylo skoro stejné.Děkuji ti, že si napsala tak úžasnou a dojemnou povídku. :-)

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. března 2015 v 16:41 | Reagovat

[9]: Jsem hrozně ráda, že se ti tak líbí. Nad vydáním uvažuji, ale ještě bych to musela trochu poupravit. Tvá pochvala mě nesmírně zahřála u srdce

To vůbec nevadí, může se to stát. Jsem ráda, že máš o této povídce tak valné mínění...

11 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 2. března 2015 v 16:59 | Reagovat

[10]: nemáš za co.Teď jsem si prohlížela další Tvé povídky a narazila jsem na tvoji  Kapku Lásky.(skoro stejné jako Kapky lásky.)Asi Máme nějak podobné nápady. Proto že jsem si ji předtím vůbec nevšimla.

A když ji vydáš Prosím řekni mi to, chtěla bych vidět obal nebo si ji možná i koupit. ;-)

12 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. března 2015 v 17:02 | Reagovat

[11]: Uhm...je to hodně stará povídka, a ve svém zájmu jí ani nečti. Ale asi ano. Nicméně, také se ti zdá, že mé názvy jsou povídku od povídky pitomější :-)

Pokud to vydám, bude to za hodně dlouho. Ale děkuji!

13 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 2. března 2015 v 17:06 | Reagovat

[12]: nemáš za co.Ještě uvidím zda si ji přečtu plánuji přečíst spíš Hranu života.

Já si počkám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama