SAP-kapitola I.

22. září 2014 v 7:07 | Karin a Kate |  SAP
Toto je začátek toho nového příběhu, který píšeme společně s mou nejlepší kamarádkou Kate. Nazvaly jsme to po dlouhých dohadech SAP, zhruba v polovině kapitoly pochopíte, proč.
Prosím, nepátrejte, kdo co psal, je to složitější. Seděly jsme totiž u jednoho počítače, a střídaly se po odstavci či svou, přičemž u přímých řečí jsme si prostě rozdělily postavy- Aydlin a Averina jsem získala nakonec já, a Kate má Deventera a Yeneriu. Pokud se tam vyskytovala ještě jiná postava, psala za ní prostě ta druhá, která zrovna neměla starosti z jedním z těch čtyř.
Jména byly také vymyšleny trochu podivně.Řeknu to takto- hodina zemepisu, mapa, a jde se komolit! Jediný název, co opravdu existuje, je Deventer, a jedná se o německé město. To, že je německé, jsme zjistily až později.
Tak, snad se vám to bude líbit, a my uvítáme každý upřímný názor!

I.
Plavovlasá dívka vzhlížela k monumentálnímu dřevěnému kolosu tyčícímu se vysoko, skoro až ke ztemnělým nebesům. Kdysi dávno ho již spatřila, ale nevzpomínala si, že by vypadal tak ohromujícně. To možná proto, že jí tehdy nesvíral strach. Připadalo jí, jako by tento prostředek byl ztělesněním temnoty. Nebylo jí to nepříjemné, nebo to alespoň nevnímala. Příliš se soustředila na svůj úkol.
Několik slunečních paprsků prosvítalo skrz pochmurné mraky a mořskou vodou zmáčené tmavé dřevo obrovské lodi se pod nimi skoro třpytilo. Bok plavidla zdobily výrazné ornamenty, odkazující na stáří bárky. Mezi nimi vévodila elegantní černá písmena, tvořící nápis Noční vítr, jméno tohohle symbolu vznešenosti.
Záři byly také osvětleny kapky vody tvořící celý nekonečný oceán. Loď působila, jako by neplula v něm, ale spíše se vznášela, nebýt čeřících se vlnek okolo ní, jak se mírně kymácela v začínajícím vichru. Ještě že odsud měla za pár hodin vyjet, bylo totiž zřejmé, že za chvíli začne bouře. Na západě, kam chtěla zamířit, však bylo jasno. Alespoň prozatím.
V přístavu už se mezitím formovalo hemžení nejrůznějších bytostí a kufrů, někteří se loučili, jiní hledali po taškách ztracené palubní lístky a odháněli ty, kteří se snažili ony lístky nalézt v cizích zavazadlech. Štěkot smutných psů, kteří odprovázeli páníčky až sem, se mísil s křikem a rámusem davu lidí. Vládl zmatek, neklid a přípravy k nalodění byly v plném proudu.
Aydlin se smutně pousmála. Pamatovala si, když kdysi zažívala něco podobného- tehdy se bála, aby se náhodou neztratila v takové mase svému bratrovi. Byli mladí a čestní. Ale to se stalo dávno. Nyní se zdálo být vše jinak. Dívce se to sice příliš nelíbilo, nicméně jejich cíle nebyly právě pro všeobecné dobro.
Přístavní hodiny nemilosrdně odbily půl čtvrté. Z čekající bárky spustili námořníci nástupní můstek a jakmile dřevo dopadlo na dlážděnou zem, dav zpozorněl a začala mírná tlačenice o to, kdo se nalodí dříve. Avšak zbytečně. Kontrolor palubních lístků už je řadil do fronty a pouštěl je na palubu jednoho po druhém. Lokajové se mezitím ujali kufrů.
Aydlin zůstala vzadu, a hledala svého příbuzného. Zrovna, když začínala panikařit, že se na ní vykašlal, přistoupil k ní a vítězoslavně zatřepotal palubním lístkem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nebyl jen jeden. Dívka se na něj nejistě usmála.
"Připravená?" oslovil ji.
"Ne," odsekla mu, ale navzdory tomu se vydala na palubu. Snažila se působit sebejistě, avšak vzhledem k okolnostem to bylo opravdu těžké. Averin musel skoro běžet, aby jí dohnal. Společně vstoupili na můstek, a nechali se unášet davem. Již nebylo cesty zpět.
Jakmile se na mladé sourozence dostala řada, hlídač se nedůvěřivě podíval na jejich vstupenku. Nějak se mu nezdála. A to konkrétně tím, že ať si ji prohlížel jak dlouho chtěl, ona se pořád ne a ne rozdvojit.
"Předložte druhou." vyzval je stručně. Jejich obličeje si zapamatuje, když už nic.
"É..." začal Averin a snažil se své sestře nenápadně naznačit, že přišel čas. Pokud rychle neodejde, jejich riskantní plán ztroskotá ještě dříve, než se jím vůbec mohli začít řídit. "Je to rodinný lístek!" prohlásil nakonec a s uspokojením sledoval rychle se vzdalující se Aydliina záda.
"Tak počkejte, pane, já si to ověřím." přikývl námořník, vytáhl nějakou tabulku a začetl se do ní. Potom s mírně naštvaným výrazem zvedl oči. "Žádné ,rodinné lístky´ nevydáváme! Ta slečna bude muset- počkat, kde je?"
"Omlouvám se," pravil Averin, ale nemyslel to ani trochu upřímně. "Chtěli jsme to zkusit. Tak nám ten podvod nevyšel. Nevím, kde je, ale myslím si, že se bála vašich výtek, a sama radši odešla z lodi. Víte, ona už je taková." Nestydatě lhal, ale ani při tom nemrkl.
"Tak dobře, pane. Můžete jít. Další!" zvolal hlídač a mladý muž s úsměvem pokračoval na palubu.
Aydlin mezitím uháněla dolů po točitých dřevěných schodech, temných jako ostatně vše na této lodi. Na dlouhé chodbě na okamžik zaváhala, a snažila si cestu vybavit v paměti, ale nakonec zahnula doprava. Sledovala nápisy na dveřích. Strojovna.. Ne, tudy to není. Vrátila se zpět, a běžela vlevo. Ano. Sklad. Přesně to potřebovala. Stihla to včas. Chodbou se začalo ozývat několik hlasů. V panice se schovala za jakousi obrovskou dřevěnou krabici. Mohly v ní být klidně výbušniny, ale ona nic lepšího neměla. Nakonec zjistila, že v místnosti ani lepšího úkrytu není. Tak tady stráví celou plavbu. Jako černá pasažérka.
Dívka zvědavě nahlížela za bednu, až jí z toho trochu bolelo za krkem. Tajemné osoby už dorazily do místnosti. Zamrazilo ji. K její úlevě ale hlasy nepatřily nikomu, kdo by měl co dělat s bezpečností. Ti lidé ani nebyli oblečeni v námořnické uniformě, patřili pravděpodobně k nějaké soukromé společnosti a přišli zkontrolovat...Aydlin se mermomocí snažila lépe zaostřit a věci identifikovat, ale nedařilo se.
Pořád to vypadalo jako obrovské rostliny. Už jen ty květináče! Kdyby si sedla za jeden z nich, spolehlivě by se skryla. Samotné majestátní kytky se výrazně kroutily, až se černé pasažérce zdálo, že mají volnost pohybu. Každá disponovala jen jedním, ale za to pořádným listem na straně stonku, který připomínal sloní ucho.
Z druhé strany rostliny vyrůstal impozantně působící květ různých barev, některé květiny až připomínaly duhu. Odstíny však do sebe s nádherou vplývaly, a tvořily tak jakési světelné iluze. Vypadalo to, jako by ze stonku rašil nějaký živočich, ale ve skutečnosti to byl pouze rozdvojený květ, který měl dokonce i zuby! V místě, kde se setkával se zbytkem rostliny, ho lemovalo několik menších okvětních lístků, zpravidla v trochu tmavším odstínu. Celé to vypadalo tak krásně a děsivě zároveň, že dívka málem nahlas zalapala po dechu.
"Vypadá to, že jsou kytky v pořádku. Uf, Deventer nás nepřetrhne. Jdeme podat hlášení?" shrnul to jeden z kontrolorů a nelegální cestující si opravdu oddechla. Nevšimli si jí!
"Deventer," odporoval mu jeden z jeho kolegů. "Nás stejně přizabije, akorát že kvůli něčemu jinému." Vyvolal nervózní smích. Nervózní, protože to byla pravda.
"To jo. A jindy si nás ani nevšimne. Ale kdyby sme se převlíkli za kytky, možná by nás povýšil..." Aydlin horko těžko zadržela smích.
"Ty seš hlava! Jdem si ušít převlek!" Dívka, která je odposlouchávala, opravdu doufala, že si dělají legraci. Tak jako tak, odešli.
Nelegálně cestující turistka znovu pohlédla na rostliny. Vypadaly skutečně nebezpečně. Již předtím si pomyslela, jestli náhodou nežerou lidské bytosti, ale zatím žila, takže to nebylo pravděpodobné. Pokud ovšem zrovna nemají plné žaludky. Ti námořníci přece naznačili, že se o ně někdo stará...

Mezitím na palubě se jedna cestující nervózně ohlížela. Ta loď musí být tak velká...a tím pádem se tam bohužel vleze hodně lidí. Spousta podezřelých... tedy spolucestujících znamená spousta práce. Položila těžkou modrou příruční tašku na zem. Jako jediná tehdy nedovolila lokajům dotknout se jejích zavazadel.
Poupravila si tmavě zelený kabátek a přistoupila k prvnímu z davu bytostí, koho uviděla. Vzpomněla si, že existují určitá pravidla nenápadnosti. Zásada číslo jedna- usmívat se. V důsledku působila jako pobavený žralok a člověk málem utekl.
"Ehm...po-potřebujete například vědět, kolik je hodin? Je tři čtvrtě na čtyři. Nebo snad chcete něco jiného?" Toužil se zubící se osoby co nejrychleji zbavit.
"Ne, ne- dobrý den, to dneska máme ale počasí, že? Nemyslete si prosím, že jsem od policie, nebo tak něco, ale nejste náhodou terorista?" Yeneria úsměv ještě rozšířila. Chtěla vypadat přirozeně a nenuceně, ačkoli se jí to příčilo. Nesnášela usměvavé lidi!
"Slečno, je zataženo. A pokud jste opilá, neměla byste se potloukat mezi námi, slušnými lidmi!" Cestující se znechuceně zašklebil, a ráznými kroky se vydal co nejdále od této podivné ženy.
Yeneria se zamyslela, co učinila špatně. "Příště bez toho počasí... Zkusím se zeptat třeba jestli neviděli nějaký zápas v kopané..." mumlala si, zatímco odcházela za dalším vyslýchaným. Času je málo a lidí moc!
Většina lidí jí utekla, nakonec se jí podařilo zastavit příjemně působící rodinku s postarším párem a jedním dítětem. Opět nasadila úsměv, a muž sebou trhl. Naštěstí však zatím nikdo neutekl.
"Děje se něco?" promluvila k ní žena. "Mimochodem ,asi nevíte, kde se nachází padesátá osmá kajuta, že?"
"Ne, omlouvám se, nevím, ale můžu zavolat na centrálu a-" pak si uvědomila, co říká a uculila se víc, aby to zamaskovala. "Ráda bych vám položila pár otázek. Hledám nebezpečného teroristu. Nevíte o někom?"
"Na této lodi je terorista?!" zhrozila se žena, a pevně k sobě přitiskla svého malého syna. "Vy- vy jste od policie?" Hlas se jí třásl.
"Ano- tedy ne! Možná, ale je to velmi tajné. A zachovejte klid, já ho vypátrám..." pak jí došlo, že právě rozdmýchává paniku. "...kdyby tady nějaký byl! Žádný není! Jen preventivní opatření!"
"Dost! Jdeme domů!" zavelela turistka.
"Ale...lásko, neblázni! Vždyť to má být dovolená! Po takové době. A slyšela jsi tady paní vyšetřovatelku. Žádný terorista tu není!" odporoval jí její manžel.
"Te-tero-teororista?" snažil se malý chlapec vyslovit složité slovo. Více z jejich rozhovoru již Yeneria neslyšela, protože se radši dala na únik.
Svůj kufr, zapomenutý kdoví kde, ani nehledala. Sluhové, také agenti v převlečení, jí ho přinesou...Nedostali ale ani zdaleka to nejhorší krytí, pomyslela si žena, když si vzpomněla na svou vlastní roli úspěšné obchodnice, nejbohatší pasažérky na lodi...

Všeobecná veřejnost měla za to, že rostliny tohoto druhu moc péče a pozornosti nepotřebují. Pro tyhle konkrétní to ale neplatilo. Alespoň v Deventerových očích ne. Už od momentu, kdy se vzácné květiny ocitly na palubě, o ně měl strach. Co kdyby dostaly hlad?
Myslel si, že je dnes první, vyjma svých podřízených, kdo zamířil do podpalubí. Nesmírně se na své okvětěné přátelé těšil. Podle jeho názoru se s nimi dalo vyjít mnohem lépe než s valnou většinou lidí. Velké davy ho děsily, a nebýt těchto rostlin, lodi by se vyhnul obloukem.
Před několika dny dostal příkaz přepravit sedm z nich za oceán. Nebyl z toho převážení zrovna nadšený, ale poslechnout musel. Kdokoli jiný by vybral pár svých lidí, ať vzácné rostliny dostanou na loď a hlídají je, ale on osobně by si to nikdy neodpustil. Musel se nalodit taky a starat se o ně sám, jinak by to přece nešlo!
Vešel do určené místnosti a rychle přelétl sals vilnis pohledem. Naštěstí se všechny všechny být v pořádku. Zalovil ve velké brašně. Nůž? Ne, potřebuje lahvičku. Nakonec vytáhl kýženou věc a natočil nádobku tak, aby mohla tekutinu rozptýlit přímo na listy rostlin.
"Vypadá to, že ti dva opravdu nic nepokazili...to je dobře. Podívejte, sice vám nenesu jídlo, ale mám pro vás tohle. Je to až z skoro druhé strany světa a mělo by vám to pomoct lépe vyrůst. Prý to obsahuje spoustu skvělých látek a stálo to dost peněz, takže to asi opravdu bude moc dobré. Bohužel, nemůžu s vámi dneska zůstat, protože je to pro lidi docela prudce jedovaté..."
Aydlin, stále skrytá za jedním z květináčů, zahltila panika. Možnost, že by muž neříkal pravdu, byla mizivá, a ona nemohla riskovat svou smrt. Z vězení jí možná její bratr dostane. Ona by ho totiž nikdy neudala. Bylo rozhodnuto. Musí se zachránit, ať to stojí, co to stojí. Pomalu a velice neochotně se postavila a vystoupila před hlídače sals vilnis. Se sevřeným srdcem k němu přistoupila. Hleděli si zpříma do očí.
"Prosím, já....nevím, jak ti to mám vysvětlit. Tak trochu se tady schovávám. Mohla bych ti první vysvětlit své důvody, než mě udáš? Můžeme si promluvit?"
"Člověk. Co asi pohledává ve skladu? Vyslechneme ji. Doufám, že vás nerušila při spánku."
"É....promiň. Netušila jsem, že tyto....rostliny vůbec někdy odpočívají. Dobře. Řeknu to takto- nepřišla jsem zde jako obyčejná turistka. Cestuji nelegálně, ale to pouze proto, že chci změnit svět. Co víš o Syntetických Artiklech Potravy? Pokud vím, jsou již rozšířeny po hned několika světech..." Hlas jí pomalu selhával.
"Mluví o SAP. To my známe. Víme, že je to jed. Zabíjí to velmi pomalu. My bychom to pro své zaměstnance nikdy nekoupili, že ne?"
"Tak nějak," potvrdila dívka. "Vlastně je to ale veřejnosti prezentováno jako nejúčinnější hnojiva a podporovadla růstu. Tak či tak, můj pobyt na této lodi je jediným způsobem, jak možná jejich výrobu, nebo alespoň dovoz, zastavit. Ještě se v tom orientuješ?"
"My známe propagandu. Výborně ji známe, takže tomuto člověku rozumíme. Pokud má tahle dívka způsob, jak zničit a zakázat SAP, my jí pomůžeme. Nesnášíme lidi, ale nemáme rádi, když zbytečně umírají. Také nás vytáčí naši kolegové, kteří nám pořád vnucují nějaká nechutná páchnoucí hnojiva za ještě nechutnější ceny. Chtěli bychom je odstranit."
"Děkuji, že mi rozumíš. Ty i tví...svěřenci. Chápu tě. Ale potíž není v tom, co chci udělat, ale jak to chci udělat. Mám v plánu unést loď. Možná si myslíš, že jsem teroristka, a možná jí opravdu jsem, ale jiná možnost není. Nejde jen o to, že umírají lidé, ale SAP ničí i samotné rostliny. Řekneš o mě kapitánovi?"
"Kapitán této lodi je idiot. My s ním nemluvíme. Pokud bude záhadná mladá teroristka chtít, může se ukrývat mezi námi. Ale my máme také své podmínky! Tento člověk mi vás bude na oplátku pomáhat krmit a hlídat. Potom nás může žádat i o pomoc v případném boji a my ji vyslyšíme. Další podmínka! Musíme znát teroristčino jméno."
"Dobře. Vy byste měli vědět dvě věci- jmenuji se Aydlin, a, to především, jsem mizerná zahradnice. Ale pokusím se žádnou rostlinu nepřelít, ani nepřiotrávit. Nevím, jak vám poděkovat! Zaplatila bych vám, ale proč si myslíte, že si přidělávám problémy tím, že cestuji načerno?"
"Aydlin nemusí děkovat, my díky obvykle nepřijímáme, což platí o sals vilnis, a Deventer není důležitý. Také nemusí platit, protože my jsme bohužel hrozně bohatí. Možná nás měla ale raději včera požádat, ať jí koupíme lístek, protože by to bylo snazší. Bereme v úvahu, že nás neznala, ale i přesto nás mrzí, že jsme nepomohli." Zelenooký vědec se rozpačitě odmlčel. "Ale měli bychom se taky představit. Jade, Zoe, Grace, Rosie, Leon, Diego, Amir a jejich mluvčí je Deventer. Prosíme, seznamte se."
"Jistě," odvětila Aydlin rozpačitě. "Chvíli potrvá, než si to zapamatuji, ale snad to nebude vadit. Takže...jsme se seznámili. Ehm, nezlob se, Deventere, ale mohla bych se tě zeptat, kdo ta jména vlastně vymýšlel?" Touto vcelku zbytečnou otázkou chtěla jen zamaskovat svou nervozitu. Ona netrpěla fóbií z lidí, ale fóbií z ozubených rostlin ano.
"Myslíme, že Deventer, ale nevzpomínáme si. Kdo vymýšlel jeho jméno, nevíme už vůbec, ale troufáme si říct, že jeho matka."
Dívka sklopila oči a ztišila hlas. "Omlouvám se, ale ty se...mě bojíš? Totiž, zajímalo by mě, proč se mnou nemluvíš přímo. Nevadí mi to, ale je to trochu zvláštní." To však byla pravda jen zčásti. Cítila se kvůli tomu tak vyplašená, že by opravdu uvítala, kdyby přestal.
"Možná. Lidé jsou děsiví. Většina z nich Deventera nesnáší a on na oplátku nedokáže vydržet jejich nenávistné pohledy. Jeho přátelé to nedělají. Bohužel se ho ale nemohou zastat, protože když mluví, nikdo kromě něj je neslyší, takže se rozhodl hovořit i za ně. Omlouváme se, všech osm z nás se omlouvá, ale nejvíce Deventer."
Černá pasažérka odolala pokušení mladého muže obejmout, aby ho utěšila, protože věděla, že tím by si ho zcela jistě znepřátelila. Nedělala to pouze proto, aby jí nechal se ukrývat, jak si uvědomila. Skutečně jí ho bylo líto. "V tom případě je to v pořádku. Souhlasím. Lidé jsou opravdu špatní. Tedy alespoň většina. Ale nechápu, jaký mají důvod nenávidět zrovna tebe. Možná je to proto, že se od nich odlišuješ, ale těžko říct. Napadlo mě- mohli bychom být přáteli. Já, a vás osm?" Pokusila se vyloudit úsměv, ale cítila se příliš zmatená.
"My...my přijímáme nabídku a jsme velice dojatí laskavostí člověka jménem Aydlin, našeho přítele. Všichni souhlasíme a už předem slibujeme, že ji nebudeme nutit mluvit o sobě ve třetí osobě množného čísla. A ještě bychom chtěli podotknout, že pokud je ona teroristka, pak my se stáváme teroristy také. Deventer doufá, že to od nás není moc troufalé a že se budeme hodit."
Aydlin se neubránila smíchu. "Děkuji. Kromě toho, na teroristu se přece hodí každý, kdo má alespoň jednu mozkovou buňku, ne snad? Mimochodem, nemohl bys mě tedy naučit, jak se o vás stará, Respektive o sedm z vás, o tebe, Deventere, se starat nehodlám, když jsme pravděpodobně stejný druh, i stejně staří."

"A vy, pane, jak se jmenujete? Provádím výsl- tedy výzkum, o ehm...počasí a terorismu. Musíte mi odpovědět, je to vaše občanská povinnost." Yeneria se podívala napřed do malého, zatím prázdného notýsku, který držela v ruce a potom na aktuální oběť- světlovlasého mladíka s tmavě šedýma očima.
Cestující se suše zasmál. "Nevidím jediný důvod, proč bych vám to měl říkat, ale budiž. Mé jméno zní Averin. A vy jste kdo? Očividně nejste od policie, ale obyčejná turistka také ne, viďte?"
"Jsem Yeneria, prezidentka finanční korporace- jak se ta firma jmenuje, to vás nemusí zajímat. A já se tady ptám! Odpovězte stručně! Co ty mraky?! Myslíte, že bude pršet?"
Mladý muž pozvedl obočí. "Na tomto místě? Určitě, ale nebojte, snad nás to nezastihne." Vrhl po ženě mrazivý pohled, který si nedokázal odpustit. "Pokud vedete nějakou finanční korporaci, ať se, jmenuje, jak chce, vlastně jsme si rovni, protože já lidi jako jste vy nesnáším. Jistě víte o mnoha zajímavých věcech, že?" Zdůraznil slovo zajímavých a významně se na spolucestující usmál. V úsměvu však nebyla ani špetka po vřelosti.
"Ano, například terorismus na téhle lodi...o tom vím hodně, a vy?" oplácela mu chlad a záštiplný pohled.
Averinovi přejel mráz po zádech, a doufal, že si obchodnice ničeho nevšimla. "Promiňte, ale o čem to mluvíte? Na této lodi se páchá nějaký terorismus? Proč, proboha? Co s tím mám já společného?"
"Vy...možná nic...ale možná všechno! Mluvte se mnou na rovinu, protože pokud to jste vy, tak vás stejně časem dostanu a pokud ne...tak se nic neděje. Ten terorista a vy...jste jedna a tatáž osoba?! Máte právo nevypovídat a cokoli, co řeknete i neřeknete, může být použito proti vám!"
Nyní se Averin zcela upřímně rozesmál. "Prosím vás! Copak vypadám jako terorista? Řeknete mi alespoň konečně, jestli tady vůbec nějaký je? Jinak si budu myslet, že buď lžete, nebo lžete, ale ani o tom nevíte. Já s vámi komunikuji zcela na rovinu, a netuším, proč jste si vybrala zrovna mě. Kromě toho, jste příšerná vyšetřovatelka." V mysli si však pokládal otázku, jestli ho již skutečně neodhalila. Ale jak?
Ženu nahlodávaly pochybnosti. Nemá přece žádné důkazy. Jenže něco...něco jí říkalo, že se možná nemýlí. Ale také existovala vysoká pravděpodobnost, že je to něco úplně vedle a ona se jen ztrapňuje a podezírá nesprávného. "Pane Averine, co vám říká název Lidový obchodní dům?"
Právě odtamtud, z místa, kde koupíte palubní lístky sice trochu načerno, ale zase o pár zlaťáků levněji, přišlo udání. Že prý si někdo známý kontaktem s "místní teroristickou pobočkou" koupil vstupenku zrovna na tuto plavbu.
Averin na okamžik odvrátil tvář, aby zamaskoval zděšený pohled. "Jistě. Dobře, přiznávám se- koupil jsem si tam lístek. Víte, madam, každý není tak zbohatlý jako vy. Já se například v penězích netopím. Ale zatknout mě za to nemůžete. Na pokutu to také není. Potřebujete ještě něco?"
Yeneria už neskrývala vztek, naprosto vybuchla. "Myslíte si, že to, že jste chudý terorista, z vás dělá něco víc?! Trochu uberte sebevědomí! Víte vůbec, s kým mluvíte?! Já jsem- tedy byla taky chudá a taky musím pracovat! A vůbec nejsem od policie, jak si o mě sakra myslíte!" když přestala ječet, zmateně zalapala po dechu.
To u Averina v té chvíli vyvolalo další vlnu smíchu, a uvědomil si, že v té chvíli ani trochu nepřipomínal svou sestru. Ta měla tendence se naštvaným lidem okamžitě omlouvat, bez ohledu na to, jestli byla v právu, či ne. "Kolikrát mám opakovat, že nejsem terorista? Kromě toho, každý přece nemá štěstí na dobře placená zaměstnání, kde se povětšinou ani nehne prstem."
"Tak to už jste přehnal!" v agentce vřel hněv. Podezření v ní sílilo- nebo to byly prostě antipatie? Tak či tak, ona toho člověka dostane- a je jedno za jaký zločin. Prostě pokud kdy v životě udělal něco špatného, ona to vyčmuchá a dá ho za to zavřít. Rozhodla se nedržet na uzdě a ještě si trochu zaječet. "Tak já že podle vás ,ani nehnu prstem´?! Tohle naznačujete?! Tak to ne! Já jsem...ehm...to vám neřeknu, ale musím riskovat život téměř každý den, bojovat se zločinem...tedy, se zloději našich účtů a..." začínala pomalu přicházet zase k racionalitě. Co to zatraceně řekla? Nesmí to prozradit! "...a jsem prostá finanční úřednice!"
Averin se znovu usmál, tentokrát skoro lítostivě. "Tou jste byla nedávno. Podívejte, já přece dávno vím, že pracujete pro policii. Nemusíte to skrývat, já nejsem ten, koho hledáte. Uznávám, že pokud jste agentka, asi se opravdu nezastavíte, ale zato jste chyběla, když se rozdávala inteligence." V mysli si však slíbil, že si na tuto ženu musí dát pozor. Možná není tak hloupá, jak se tváří...
"Ještě se mnohokrát uvidíme a jednou vám překazím ty vaše odporné sobecké plány a zachráním nevinné cestující, jen si počkejte..." zavrčela Yeneria tiše a temně, když už byla na odchodu.
"Sice nevím, před čím je chcete zachránit, ale budiž," odvětil jí klidným hlasem. Alespoň toto byla pravda. On přece neměl v plánu nikomu ublížit, právě naopak! Nebo alespoň považoval své záměry za správné...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 20. října 2014 v 21:24 | Reagovat

Jo, to už jsem četla u Kate. Pořád stejný názor - já tu povídku miluju už po první kapitole!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. října 2014 v 14:55 | Reagovat

[1]: Děkuji moc i za Kate!

3 Tessa Error Tessa Error | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 22:53 | Reagovat

Vyzerá to strašne zaujímavo :) Navyše som sa zamilovala do vašich postáv :) Ide sa na ďalší dieeel :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2015 v 6:46 | Reagovat

[3]: Proč ses sakra pustila zrovna do tady toho? :-) Upřímně, ta povídka není moc kvalitní. Ale stejně děkujeme!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama