Říjen 2014

Koleje ke hvězdám- část I.

31. října 2014 v 7:00 | Karin a Kate |  Koleje ke hvězdám
Ano, já a Kate, věřte nebo ne, jsme se opět rozhodli pro nový příběh. Nebojte se, stále pracujeme i na Cestách jiným osudem a SAPu, ale chtěly jsme zkusit něco nového. Věřte nebo ne...ono to je epos! Nebo spíše parodie na epos, ale dobře.
Předem řeknu jedno- celé se to odehrává ve vlaku, jak asi pochopíte, takže kdo tyto dopravní prostředky nemiluje, asi si moc neužije. Vymyslely jsme to ve škole, mimochodem uprostřed hodiny matematiky, a je to hodně inspirováno Runaway train od...odmítám to asi potisícáté vysvětlovat, my to totiž stejně posloucháme ve verzi od Smokie.
Abych trochu objasnila, o co jde- jako v každém správném eposu půjde především o dobrodružství. Hlavní děj je vlastně ten, že se Anarin i hlavní hrdinka (jejíž jméno vám zlomyslně neprozradím) chtějí dostat do města na samém vrcholku jedné z hor. On je vyběrač dnaí, ona kartografka. To by tam ale nejprve museli dojet.
Mimochodem, absolutně kašleme na rytmus a pravidelné rýmy. Některé sloky dokonce mají o verš navíc. Přesto doufám, že se to alespoň někomu bude líbit...
P.S.: Předem varuji, že Anarin je příšerně sarkastický, a hlavní hrdinka zase hrozně protivná...
P.S.S.: Psáno po slokách. Začala jsem já, napsala první, Kate druhou, a tak dále...

Koleje ke hvězdám- část I.

Za chladné podzimní noci
počala má toulka mezi kapkami,
temnota okouzlovala mě svou mocí,
kráčel jsem tady dole,
dole pod hvězdami,
mezi kapkami deště tak sám.

Svět pokrytý spadaným listím
a světlo měsíce bere mi zrak,
kam směřuji, brzy zjistím,
až dorazí ten pomalý vlak.
Čekám snad na soudný den
-vlak stále ještě nespatřen.

Čekám zde na půlnoční vlak,
okno k jízdenkám je náhle otevřené,
mé kroky směřují k němu.
Vzduch však rozčísne ptačí křik,
k zemi padá psaní snesené,
zůstávám s údivem pod nebesy stát.

S pochopitelnou rozmrzelostí
zvedám dopis ze země,
copak zdržení to není dosti?
-snad alespoň odměna čeká mě.
Zpráva dosti naléhavá, písmo úřední
-to se nemohou jinak bavit, místo rušení?

Psaní ukazuje se být zbytečným,
cožpak já sloužím jako posel
zpráv o další schůzi marné,
já pro ostatní jsem tedy kým?
Toto měla být jen má cesta,
dopis nuceně k sobě skrývám.

Výborně, konečně je to tak
-laskavě se dostavil vlak!
V té slavné chvíli
pomalu mi dochází,
že čekání se přiblížilo cíli,
ovšem jízdenka mi schází...

Kolem mě proudí davy lidí,
smějící se děti,
ženy a muži mávající vzácnými vstupenkami,
zloději kolem trpělivě slídí,
stařenky o holi k vlaku spěchají
a já běžím v naději k oknu,
jestlipak zbyl jediný lístek na půlnoční vlak.

Sekunda za sekundou neřeší tu záhadu,
pan prodavač má zjevně dobrou náladu
a očividně s radostí
svěřuje se mi ze svých starostí.
"...mám jí šaty koupit, nebo panenku?"
Má omluva, vážně nevím-
jen dejte mi tu jízdenku!

Dávno již jsem vzdal boj,
nesnažím se býti laskavý,
někde v dáli zní houkání-
volání půlnočního vlaku,
na odpor prodavači se stavím,
bez dovolení popadám jízdenku.

Konečně mě vagón vítá,
dveře se za mnou zavřely,
mým očím teď pohled svítá
na to nejzmatenější, co kdy viděly.
Letící kufr můj život dává v sázku
a kde sakra leží moje kupé,
pokládám si otázku.

Zjišťuji ve zmatku,
že vlak plní se popořádku,
zbylo na mě poslední volné místo,
poslední vagón, poslední kupé
já ohlušen štěkotem psím hledám,
někde se přece musí nacházet najisto.

Dorazil jsem beze ztrát,
kufr je pořád na svém místě
a číslo jsem četl tolikrát,
že už to vím skoro jistě
a po příchodu mnou cloumá víra,
že mým spolucestujícím je asi víla.

Její oči odstínu nebes posetých hvězdami
hledí na mě chladně,
když prohlížím si její kadeře,
že září jako slunce jasné,
zdá se mi,
mé myšlenky bloudí po neznámých krajích.

Na pozdrav jsem klobouk smekl
"Dobrý večer, já zdravím vás
ruším v tento noční čas,
ale obávám se, že je to tak,
musíme spolu sdílet vlak."
A ačkoli jsem mluvil mile,
tvářila se pořád ledabyle.

Lehce pokývla hlavou,
její hlas naplňovala záhadná zář
"Vítej na této cestě,
co pohledáváš na tomto místě,
copak prostor neskýtá ti celý vlak?
Řekla a odvrátila ode mne tvář.

"Jsem diplomat- dle úhlu pohledu
Anarin, jméno mé
a pocházím z dalekého západu
-věříte mi, nebo ne?
A odpustíte mi snad smělost,
když zeptám se na vaše jméno?"

Obrátila oči v sloup,
slovy plnými nezájmu řekla:
"Má úloha není příliš velká,
já tvořím nákresy celého světa,
cesty zaznamenávám do map,
ať poutníci nesejdou ze svých cest."

"Nezodpověděla jste mou otázku,"
zavřely se dveře,
vlak se brzy rozjede,
silou dravé zvěře.
"Zjistím si to klidně sám,
jste-li v našem registru,
snadno to vyhledám."

Lokomotiva táhne nespočet vagónů
vstříc novým dobrodružstvím,
předaleko od posledních domů,
o novým radostech sním.
Vlak unáší nespočet lidí
vstříc životu vzrušujícímu.

Sladké lži

30. října 2014 v 14:00 | Carina |  Něco, co se rýmuje
Rozhodla jsem se přispět další básní, tentokrát se týká povídky, kterou nazývám Píseň svobody. Je to vlastně jakési lyrické vyjádření pocitů hlavního hrdiny, když zjisti, kdo je Loriel ve skutečnosti. Předem říkám, že v této básni to není řečeno, jinak bych ji ani nezveřejnila, a v podstatě je trochu o ničem. Ale snad se alespoň někomu bude líbit.

Sladké lži

Světla plamenů vysílala jasnou zář,
když přišel pro pravdu čas,
ukázala jsi mi svou pravou tvář,
ale já htěl dále žít v iluzi,
ve víru lživých vizí.

Ano, ptal jsem se tě,
kým vlastně jsi,
ale nechci vědět, že jsem se zamotal do sítě,
vzhlížet ke tvým očím,
když skutečná nejsi.

Jak jsem si mohl myslet,
že naše láska nic nestojí,
nyní sleduji tvůj pohled,
jak jsem ti jen mohl věřit,
až k tvému srdci projít?

Vím, že jsi musela lhát,
ale skutečně vše byl jen sen,
toužila ses dostat z temnoty ven,
ale mě si s sebou stáhla dolů,
a nyní se mohu jen ptát.

Proč mé srdce bylo tak slepé,
věřil jsem každému tvému slovu,
utápěl se znovu a znovu
ve tvých sladkých polibcích,
které byyl příliš sametově hebké.

Byla jsi příliš dokonalá,
ale tvá krása mě uhranula,
věřil jsem, že i ty jsi o lásce snila,
ale jen jsi zažehla mou touhu,
když ses na mě smála.

Skutečně jsem si myslel,
že tvé jméno zní Loriel,
a že obejmout jsem tě směl,
protože jsme se skutečně milovali,
a u ohně tvých lží jsem se hřál.

Doufal jsem v naši budoucnost,
a v nekonečnou lásku,
co vše jsem dal v sázku,
vím až nyní,
můj život pro tebe nebyl cnost.

Omámila jsi mě,
a použila pro své sny,
a já se ve slepotě potácel celé dny,
se srdcem plým lásky,
dobrovolně jsem nesl toto břímě.

Tvůj hlas zněl jako mořský vánek,
tvé prsty ladně klouzaly po strunách,
myslel jsem si, že odvaneš všechen prach,
zahojíš jizvy hluboko v mém srdci,
ale bylo to jen znamením pro zaslepený spánek.

Říkala jsi přenádherná slova,
že jsem pro tebe tím jediným,
nyní však vím,
že jsem byl pouhou loutkou,
a naše láska nyní odplouvá.

Odplouvá jako trosky mé zničené bárky,
a já netuším, zda tě stále miluji,
zatímco i naše sny pryč míří,
nyní vím, kým jsi,
mé srdce s rozumem vede války.

Můžeme být zase spolu,
i když jsem žil ve lži,
byla naše láska skutečná,
a nezklameš mě i nyní?

Píseň svobody- Kapitola 4.

27. října 2014 v 11:24 | Karina |  Píseň svobody
Zde přicházím s další kapitolou této povídky. Nebudu to nějak komentovat, myslím, že v samotné kapitole jsem prozradila více, než jsem zamýšlela. Jen chci upozornit, že Atiles opět překonal hranice své pitomosti...

4. kapitola

Zanedlouho však mladý rybář získal kontrolu nad svým tělem i myslí, a jemně se od dívky odtrhl. Dívala se na něj výrazem plným nepochopení, ale on viděl, že je již v pořádku. Z tváře jí zmizel ten vyděšený výraz. Nyní se na ní obrazil jen údiv.

"Co se stalo?" zašeptala tak tiše, že jí Atiles před zaburácení hromu málem přeslechl. Povzdechl si a uchopil dívku za promáčenou a stále tak ledovou dlaň.

"Dochází ti, že se známe přibližně dva dny?" Loriel chtěla oponovat, ale on pokračoval. "Já jsem člověk, a ty jsi….co vlastně jsi? Ani to jsi mi ještě nepověděla. Není to nic proti tobě, ale jak ti mám věřit?" Zhluboka se nadechl. Tentokrát ho již přerušit nechtěla. Byla příliš ohromená. "Promiň. Jde o to, že já již nedokáži doufat v to, že mě dívky, jako jsi ty, nezklamou, a nepřinesou jen bolest."

"Uvědomuješ si vůbec, jaká slova vypouštíš z úst? Vždyť jsme byli jen šťastní, že jsme konečně našli úkryt! O nic nešlo, přeci."

"Ale ano," odvětil tiše. "Nemám tušení, jaké hry hraješ, ale já nechci být jejich součástí. Nejprve mi to nedošlo, a to jsi asi i chtěla, že ano? Proto jsi mi zachránila život. Proto jsi mě políbila." Odmlčel se. "Ale já vím, že to, co se stalo u té řeky, nebylo normální, Loriel, pokud se tak vůbec jmenuješ. Řekla jsi, ať skočím…a já jsem to prostě udělal. Aniž bych chtěl."

Dívka si založila ruce na prsa a suše se zasmála. "Já nemohu za to, že jsi mě poslechl! Oba jsme byli vystrašení, a mysleli si, že toto je náš konec! Podívej, já chápu, že to, co sis prožil, tě k takovémuto chování opravňuje." Odmlčela se, a když opět promluvila, její hlas byl důrazný a zároveň omamný. "Ale já nejsem Inari. Nikdy jsem nechtěla ti ublížit."

Atiles na ní jen chvíli hleděl. Věděla, že bojuje sám se sebou. Nakonec jí však k sobě opět přivinul. "Promiň," zašeptal jí do vlasů. Nebe nad skalním převisem opět rozčísl blesk, oslepující jako polední slunce, ale ani jeden z nich si ho nevšímal. Věděli totiž, že se bouře vzdaluje. "Moc se ti omlouvám. Začínám být příliš paranoidní. Jde jen o to, že já si nic nepamatuji, Loriel. Ale pochybuji o tom, že jsem si prostě vyjel rybařit, uviděl nějaký ostrůvek, a řekl si, že se na něj podívám. Ne. Věř mi, že ostrovům, mělčinám a skalám se vyhýbám obloukem."

Loriel se na něj jemně usmála. "Pokud je to tak, neměl by ses právně vyhýbat i moři?"

Atiles uznale přikývl. "Ale já jí chci najít. Respektive, chtěl jsem. Nedokážu sám se sebou žít, dokud se jí nepomstím." Všiml si, že sebou dívka trhla. Opět.

Loriel se stále usmívala tím neodolatelným úsměvem. "Víš jistě, že jsi prostě jen neztroskotal?"

"Možná," připustil. "Ale poslední, co si pamatuji, je, že jsem chtěl ujet bouři. Víš, nemám tušení, jak daleko jsem byl od tohoto ostrova, ani jak jsem se sem dostal, ale je docela pravděpodobné, že šlo o tu pohromu, která nás zastihla dnes. Ano, ještě si pamatuji, že jsem viděl slunce. Něco mě k němu táhlo. Není mi jasné, jak jsem mohl ztratit paměť, ale v mé mysli se vytvořila obrovská prázdnota. Až do té doby, než jsem poprvé uviděl tebe."

Loriel přikývla, jako by to všechno už znala. Nebo spíše tušila. "Je docela možné, že si časem vzpomeneš," pravila nakonec, i když si byla vědoma toho, že to není pravda. Náhle se její úsměv rozšířil, až se Atilovi zdálo, že září. Oči jí opět krátce zaplanuly, ale na tyto podivné jevy si již začínal zvykat. Nemohl se sice ubránit pocitu, že to už někde někdy viděl, ale nemohl si vzpomenout, za jakých to bylo okolností. Nejspíš to bylo tím, že navzdory svým slovům občas zapomínal, že tuto dívku nezná celý život, ale jen několik málo hodin.

"Nádherně se s tebou povídá. Mám pocit, že ti můžu říct naprosto všechno. Když jsem ti prozradila, že nejsem člověk, čekala jsem, že ode mě utečeš, ale ty jsi zůstal po mém boku i přes to vše, co jsi zažil. Chováš se ke mně tak krásně, jako ještě nikdy nikdo."

Také se na ní usmál. Loriel v duchu zajásala. "Také jsi o tobě myslím, že jsi úžasná. Vděčím ti za mnohé. Konečně jsi do mého života přinesla světlo. Zachránila jsi mi život, a to hned několikrát. Občas mám pocit, že si tě vlastně ani nezasloužím." Odmlčel se a Lorielino srdce naplnila nesmírná radost. Nádherně se to poslouchalo. "A to všechno i přes to, že jsi nejspíš měla příšerný život, než ses sem dostala, a pravděpodobně i poté, ačkoli to popíráš. Víš, nejsem si jistý, jestli to tak chodí i u vás, ale nám lidem se většinou uleví, když se někomu vyzpovídají." Dívčin úsměv zamrzl.

"Nechtěj to vědět, prosím. Je to minulostí, a nyní jsme zde jen my. Ty ani já nic jiného nemáme. Můžeme tady sedět jen vedle druhého, a konečně být šťastní." Myslela si, že pochopí, co tím chce říct, nicméně Atiles se jen krátce zahleděl před sebe, a poté pokračoval.

"Vidíš, a to je právě ono. Nemůžeme se stát skutečnými přáteli, když nemám ponětí, kdo jsi? Mořská víla? Nebo zcela jiného? A co od tebe můžu očekávat? Mám tě považovat za svou spřízněnou duši, nebo se tě bát?"

Stalo se něco, co by Loriel ani v nejmenším nečekala. Myslela si, že bude schopná ho přesvědčit, ať se neptá, ale jeho slova se jí dotkla. Skutečně se dotkla. Nevzpomínala si, že by to zažila někdy předtím. Byla tím tak vyvedená z míry, že mu pověděla pravdu. Nechala si pro sebe jen jednu malou, nevinnou věc…

Její hlas jí samotné zněl roztřeseně. "Nemusíš se mě bát ani v nejmenším. Já ti opravdu neublížím. Nemáš nejmenší tušení, jak ráda bych ti v tuto chvíli řekla, kým jsem, ale nemůžu. Pokud bych to udělala, už nikdy bychom se odsud nedostali. Nebo bys mě rovnou zabil. Nemohu ti to říct, dokud nebude po všem. Prosím, nežádej po mně něco, co ti nemohu dát. Každý má svá malá tajemství, a toto je to mé. Buď to respektuj, nebo z tohoto ostrova odpluj. Postavit si funkční loď pro tebe nemůže být tak těžké. Už se na nic neptej, nebo za sebe neručím."

Atiles na ní ohromeně zíral. Trvalo to několik minut, než se zmohl na několik prvních slov. "Chceš tím říct…že ty odsud nemůžeš? Nikdy?"

"Ale ano, mohu," opravila ho. Věděla, že když mu řekne pravdu, bude se jí vyptávat méně. "Ovšem pouze za podmínek, které ti zatím nesmím prozradit. Ale řeknu ti jedno- zamotal ses do několika tisíc let staré kletby."

Nastala další odmlka. Když rybář opět promluvil, jeho hlas se stal o několik stupňů vyšším. "To je dobré vědět. Děkuji za informaci." Loriel chvíli trvalo, než pochopila, že se jedná o sarkasmus. "Dobře tedy. Pokud jsem to pochopil správně, sice nemám vědět, jak, ale dostanu tě odsud já."

"Pokud půjde všechno dobře, tak ano," odvětila mu stručně. Již chtěla přejít z tohoto ožehavého téma na nějaké volnější, ale on pokračoval. Nechala ho mít ještě poslední otázku.

"Loriel, zajímalo by mě- vím tedy, že ty mi nemůžeš říct, kdo jsi, ale mohl bych alespoň hádat?"

"Copak ti tolik záleží na tom, abys znal jméno bytosti, kterou jsem? Přineslo by to jen nedorozumění a možná i zkázu. Kromě toho, mám pocit, že i kdybys uhodl, pravděpodobně bych měla zapírat. Ale nejsem si tím jistá. Pochop," pronesla a zahleděla se mu do očí. "Že ani já přesně nevím, jak ta kletba funguje. Ovládá celý můj život, to ano, ale nic o ní nevím."

Pozoroval jí úplně stejně, jako ona jeho. Plný soucitu. "Dobře tedy. Pokusím se to pochopit. Mohu mít poslední dotaz?"

"Ten jsi vyčerpal právě nyní." Chvíli sledovala jeho zmatený výraz, a poté se rozesmála. Atilovi se ulevilo, když v ní opět spatřil tu starou Loriel, stejnou, jako potkal včera. "Ale pravděpodobně ti na něj nebudu moct odpovědět."

"To mi je jasné," odvětil pochmurným tónem. "Dobře tedy- mořská víla nejsi, jak jsem pochopil…"

"I kdybych jí byla," převrátila Loriel oči. "Stejně bych ti to neřekla. Nechci zbytečně riskovat. Jsem na tomto ostrově již dlouho, a opravdu se toužím dostat domů." Při slově "domov" se jí oči opět zalily modro-zlatými slzami. Je už to tolik let, kdy viděla jedinou živou byst. S výjimkou Atila, pochopitelně, ale on nebyl jako ona. On jí měl patřit. Sloužit. Potřásla hlavou, aby zahnala takovéto myšlenky. Sledovala čokoládově hnědé prameny svých vlasů. Ještě včera vypadaly zcela jinak…

Její vlastní mysl jí začala deprimovat, takže se radši rozhodla pro nezávažný rozhovor s Atilem, pokud se nebude ptát. Obrátila oči k obloze. Blesky bylo možné spatřit pouze v dáli, a jejich světlo se stávalo stále matnějším. Hromy již nebyly tak ohlušující. I déšť ustával a vítr odnášel ztemnělá mračna daleko na širý oceán. "Nechtěli bychom se vydat zpět na pobřeží?"

Atiles znejistěl. "Víš, nemyslím si, že je to úplně nejlepší nápad. Co když nás bouře zastihne znovu? Nebylo by moudřejší zůstat zde, v úkrytu skal?"

Loriel se pousmála. "Ještě před chvíli jsi tvrdil, že se ke skalám nechceš ani přiblížit." Poté však zvážněla. "To by bylo chytré za předpokladu, že by takovéto bouře přicházely každý den. Ale jsou hodně výjimečné. Já nemohu pobývat ve vnitrozemí, když zrovna neprší. Bez vody odchází i má síla. Nerada ti to říkám, ale ty mě potřebuješ. Chápu, že bys možná přežil v divočině, ale tento ostrov není tak bezpečný, jak se tváří. Je propletený velmi starou magií, a nemyslím si, že s ní chceš mít něco společného."

Atiles se však na ní pouze usmál. "Stačilo říct, že tedy nemůžeš zůstat. Šel bych s tebou, i kdyby mě to mělo stát život." Jeho slova Loriel tak vyvedla z míry, že na chvíli rozvířila všechny padající kapky vody. Něco takového totiž právě v této chvíli nečekala. Vlastně ta slova slyšela pouze od mužů, kteří několik chvil na to opravdu zemřeli…

Nakonec se však dokázala zvednout a ušla několik kroků. Atiles jí skutečně následoval. Před jejich zraky se opět zjevil les, a dívka mimoděk pohlédla na svá chodidla. Ne, bolest se ještě stále nedostavovala. Na to byla příliš vystrašená. Nyní, když je však nepoháněla touha po přežití, zdál se les být mnohem větším.

"Loriel?" oslovil jí po chvíli. Pohlédla na něj. Čekala další otázku, na kterou mu nemohla poskytnout odpověď, ale opět jí překvapil. Uměla totiž sice číst v jeho pocitech, ale ne v myšlenkách. "Promiň, ale napadlo mě, že jsme sem běželi docela dlouho. Umíš si představit, jak dlouho se povlečeme zpět?"

"Chceš snad zrychlit?" odsekla mu. Nerada si to přiznávala, ale i jí to vyčerpalo. Neuměla si představit, jak unavený musel být on. Nedával to však nějak zvlášť najevo. Pouze po její nevážně míněné otázce zděšeně zavrtěl hlavou.

"Alespoň máme spoustu času na povídání," pronesl nakonec.

"Nebo také na mlčení," odvětila mu. Nemyslela to vážně, ale viděla, že jí nejspíš poslechl a ponořil se do svých zmatených myšlenek.

"Atile?" oslovila ho pro změnu ona. Když na n í pohlédl, řekla slova, která by přísahala, že si nikdy ani nepomyslí. "Já…se ti omlouvám. Musím ti přinášet spoustu trápení. Doufám, že mi jednou odpustíš." Už když to říkala, věděla, že to má mnohem větší význam…

Píseň svobody- Kapitola 3.

26. října 2014 v 19:39 | Karina |  Píseň svobody
Zde přináším další kapitolu Písně svobody. Řeknu k tomu jediné- Atiles je ještě větší blbec a naivka než v minulé kapitole (ještě mu to POŘÁD nedošlo?), a Loriel....Chování Loriel radši nebudu komentovat. Vím, že tuto kapitolu moc nepochopíte, je to tak schválně. Ale nebojte se, brzy vše výjde najevo. Tak doufám, že se to alespoň někomu bude líbit.

Kapitola 3.
Atiles běžel, ale cítil, že mu rychle ubývají síly. Kořist byla příliš rychlá. Věděl, že si s ním jen hraje. Vždy se na několik chvil zastavila, ale když se k ní nebezpečně přiblížil, opět se rozběhla. Její kroky byly tak nesmírně lehké, že to působilo, jako kdyby letěla. Všiml si, že kdykoli se dotkla vodní hladiny, její kroky ještě zrychlily. Zastavil se a zavrtěl hlavou.
"Vzdávám se," zvolal. "Jsi příliš rychlá. Hádám, že to také patří k vašim schopnostem, viď?" Loriel počkala, až jí dojde. Nadechla se ranního mořského vánku, a když promluvila, hlasem si podmanila celé Atilovo srdce.
"To si nemyslím. O něco rychlejší než lidé nejspíš jsme, ale nezapomeň také, že já tady na ostrově už hezkou řádku let lelkuji." S těmito slovy jí napadl nový plán. Zahleděla se na vycházející slunce.
Mimoděk si vzpomněla na včerejší noc. Byla to dokonale promarněná příležitost. Nyní se za ní proklínala. Leželi s Atilem vedle sebe. A ona dělala vše proto, aby se jejich těla nedotkly. Byla zmatená, Což je ovšem lidská vlastnost, a ona neměla tušení, kde se v ní vzala. Možná proto, že by správně s člověkem neměla trávit ani minutu. Ale má na výběr? Atiles už stejně věděl, že ona k jeho druhu nepatří. Neměla co ztratit. Ale nechtělo se jí čekat do další noci…
Chvíli počkala. Netrvalo však dlouho, a Atiles si všiml toho samého, jako předtím ona. Naštěstí se ozval. "Ehm…Loriel?" Dívka se na něj překvapeně zadívala. "Nechci působit tak neznale, ale podívej se na východ. Je to…normální?"
Loriel následovala jeho pokyny. "U všech mořských vln!" zaklela, když to spatřila. "Samozřejmě, že není! Ale neboj se, vypadá to jako hurikán, přinejmenším, ale ve skutečnosti to je obyčejná mořská bouře. Zanedlouho se k nám dostane, ale opravdu se není čeho bát."
Atiles se skepticky zahleděl na černorudá mračna, která se formovala nad krajinou v divokém víru a nepochybně se blížila přímo k ostrovu. "Loriel, promiň, ale nemůže nám to nějak ublížit?"
Zdálo se, že dívka potlačuje hysterický smích. "Samozřejmě, že nám to ublíží. Zvláště pak mě. Jsem dcera vody, ne větru. Přitahuji blesky jako bleskosvod, s tím rozdílem, že bleskosvod nezabiješ. Ale ani ty nejsi nějak zvlášť v bezpečí, až začne všude okolo létat písek a vlny se stanou vyššími než ty."
"Nezlob se, ale netvoří bouři náhodou i voda?"
Podívala se na něj tak rozzuřeně, že si zapřísáhl, že se jí už nikdy na nic nezeptá. "Opravdu chceš právě teď řešit existenční otázky? Také, že ti povídám, že mi ublíží vítr, poletující písek, a především blesky. Mysli, alespoň pro jednou." Zhluboka se nadechla, aby utišila přicházející panický záchvat. "Ale bez obav, něco takového jsem už zažila. Mnohokrát. Je to tady každou chvíli. Problém je ale v tom, že se obvykle schovám pod hladinu moře. Být tam několik hodin by se ti asi nelíbilo, i kdybych uměla nějak zařídit, abys mohl dýchat."
"Počkej." Také se hystericky rozesmál, jen aby z toho nezešílel. "Chceš mi říct, že ty nevíš, kde bychom mohli najít úkryt?"
Loriel pokrčila rameny. "Zdržuji se u pobřeží. Ale matně se mi vybavuje, že někde uprostřed ostrova je takový skalní převis…"
"Výborně! Ale jak je ten ostrov velký?"
Dívka si skousla spodní ret. "Beznadějně."
Atiles pomalu přikývl. Koneckonců, jeho život skončil s příchodem Inari. Ačkoli mu ta slova tříštila srdce na kousky, věděl, že je povědět musí. "Skryj se pod vodu. Budeš v bezpečí alespoň ty. Já buď budu mít štěstí…nebo to znamená konec."
Loriel se v očích zablýskl nefalšovaný zmatek a strach. "Ne! V žádném případě!" vyjekla, a ovládání hlasu bylo tatam. Již dlouho v něm nenechala zaznít své skutečné emoce. Popadla Atila za ruku, nehledě na to, jak mu to bude podivné. "Buď zemřeme oba, nebo nikdo!" Rozběhla se, a nekompromisně ho táhla za sebou. Pochopila, že do pasti nahnala i samu sebe. Nad hlavami se jim blýskalo, a z nebes se znenadání spustil déšť.
"Po-počkej!" zadýchal se Atiles. "Říkala jsi, že to nestihneme!"
"Chceš radši postávat na pláži a hádat se. Děkuji pěkně, ale já si tak své poslední dny nepředstavuji," odsekla mu.
"Tvá dlaň je tak…chladná," zašeptal po chvíli. Loriel se nad ním slitovala a trochu zvolnila tempo. Museli totiž uběhnout ještě několik mil. Když vám ale jde o holý život, běží se hned snadněji, než když se o nic nejedná.
"Jsem mořská bytost, kolikrát ti to ještě mám opakovat? Má dlaň je to jediné, čeho se můžeš držet, tak si toho važ."
Stále s obavami sledovala zlověstnou oblohu nad nimi. Skaliska byla stále v nedohlednu, a ona si pamatovala, že je našla úplnou náhodou. Že si tehdy pomyslela, že kdyby je hledala, neobjevila by nic. Její orientační smysl byl bezchybný, ovšem ne na pevnině. Zapochybovala, jestli rozhodla správně. Ona nesmí zemřít. I kdyby nechala Atila zabít, mohla by stále pobývat na ostrově. Ale dalo se něčemu takovému říkat život?
Zanedlouho již dorazili tak daleko, že neviděli zdánlivě nekonečnou vodní plochu. Padající kapky byly čím dál tím větší a četnější. Vítr stále sílil. Pauzy mezi blesky a hromy se zmenšovaly. Skaliska stále nebyla k nalezení. Nyní však již neexistovalo cesty zpět. Před bytostmi se otevírala nemilosrdná planina, na které si z nějakého důvodu radši nedovolovalo nic růst. Loriel upevnila svůj stisk Atilovi dlaně, protože jí vyklouzávala.
"Jak…daleko…ještě…poběžíme?" vypravil ze sebe s námahou a vypadalo to, že čerpá z posledních sil.
"To bych také ráda věděla," odvětila mu. "Myslím, že teď musíme přeběhnout tuto pláň, ale nejsem si tím úplně jistá. To je ta potíž- na tomto ostrově vypadá úplně všechno stejně!"
"Ty…Loriel?" oslovil jí Atiles, když vkročili na kus země, který se pomalu měnil v bláto, které vtékalo rybáři do bot. Pro jednou záviděl bosé dívce. "Nezlob se, ale nedokázala bys…prostě vycítit vodu v jeskyních? Chápu, že to je nejspíš vyčerpávající, ale přesto…"
"To je dobrý nápad," ocenila to dívka a zastavila. Atiles to využil k tomu, aby popadl dech. Pomalu se mu totiž začínaly dělat mžitky před očima. "Ale nejsem si jistá, jestli půjde zrealizovat. Prší, což výrazně snižuje šance. A i kdyby, potřebovala bych několik minut. A nezapomeň, že hrajeme o čas."
Atiles se krátce zamyslel. "Prosím." S tímto slovem pustil její dlaň. Loriel na něj naposledy nejistě pohlédla, a nakonec zavřela oči. Snažila se nevnímat vodu, která byla cítit všude okolo. Uměla jí rozpoznat od té jeskynní. Myslí pátrala po celé této části ostrova. Ale někde hluboko uvnitř věděla, že už jí to trvá příliš dlouho.
Atiles měl stejný pocit. Bouře stále sílila, a on přes vlasy v očích již nic neviděl. Rozhodl se ale dívku nerušit. Najít jeskyně již stejně nestihnou, a lepší bylo ponechat si alespoň takto mizivou naději. O to více ho překvapilo, když oči opět otevřela. Na okamžik se mu zdálo, že se místo blankytně modré zlatavě zažehly, ale za to nejspíš mohly barvy rozptýlené v dešti.
"Je to daleko, ale musíme to zkusit. Povedu tě." Znovu ho popadla za ruku a zařadila na onu zběsilou rychlost. Atilovi nezbylo nic jiného, než jí následovat. Brzy přeběhli rozbahněnou planinu, až dorazili k bouřící se řece. Když Atiles promluvil, musel se hodně snažit, aby překřičel její hukot.
"Já tam nemohu…" Dívka se na něj zahleděla pohledem plným zoufalství.
"Prostě do té řeky skoč! Nemusíš mít strach, já tě zachráním. Odvleču tě na břeh, přísahám! Musíš to alespoň zkusit!"
"Já ti věřím," pravil a zavrtěl hlavou. "Ale bojím se, že selhání bude na mé straně. Že se udusím, nebo…."
"Prostě udělej jediný krok!" zvolala v odpověď, a Atila zanedlouho pohltily ledové spáry deštěm nasycené řeky. Matně si uvědomoval, že jí skutečně poslechl. Neměl však čas lámat si hlavu s tím, proč a jak. Snažil se dostat k hladině, ale ta jako by nikde nebyla. Mladý muž ztratil orientaci, a brzy si uvědomil, že místo toho, aby plaval vzhůru, klesá. Začal pociťovat nedostatek vzduchu v plicích. Ale se svým koncem byl smířený již dávno.
Náhle ucítil, jak ho něco uchopilo za dlaň. Jistě, takže Loriel dodržela svůj slib. Atilovo tělo začalo prudce stoupat. Měl zavřené oči, ale chvílemi si uvědomil, že může dýchat. Netušil jak, ale zanedlouho se skutečně dostal na druhý břeh. Ležel na zemi, s hlavou natočenou k vodě. Když viděl, jak se jedna vlna přelévá přes druhou, myslel si, že omdlí. Dívka však byla nekompromisní. Strčila do něj bosou nohou.
"Vstávej! Ještě jsme nevyhráli. Musíme jít dál. Ale už si vzpomínám. Převis se nachází hned za tímto houštím."
Atiles se s námahou vyhoupl na nohy. Podlomila se mu kolena, a možná by i padl zpět k zemi, ale to už ho Loriel vlekla dál, nedbajíc na jeho prosby ani klopýtání. To, co viděl, ho však příliš neuklidnilo. To, co dívka nazvala houštím, totiž byl menší les. Malý, ale hustý. A oni si to razili přímo skrz něj. Loriel pohotově minula všechny stromy i ostnaté rostliny, ale jak tak Atila vlekla za sebou, občas se stalo, že on do něčeho z toho naboural. Jen doufal, že trny nejsou jedovaté.
"Dě-děkuji," vypravil ze sebe po chvíli. Dívka nějak nereagovala, pouze si pažemi rozhrnovala větve, samozřejmě tak, že vždy praštily Atila. Právě jí chtěl vynadat, ať na něj trochu bere ohledy, ale něčeho si všiml.
"Loriel! Krvácejí ti chodidla!" Bosá dívka napřed pohlédla na ně, a pak na něj. Její výraz byl dokonale kamenný.
"Nechtěj vědět, z čeho všeho krev prýští tobě," odvětila nakonec stejně nevýrazným hlasem. Atiles otevřel ústa, aby něco podotkl, ale nakonec si to rozmyslel. Nemělo smysl dále komentovat zlatomodrou tekutinu, která dívce vytékala z ran. "A pro tvou informaci, je to stejné jako u lidí. Nebolí to. Přirovnala bych to k adrenalinovému vypětí. Rány ucítím, až bude po všem. Za předpokladu, že se toho dožijeme."
Zdálo se, že bouře je přímo nad nimi. Jistě, to nejhorší, co člověk mohl udělat, bylo pobývat při blescích uprostřed lesa, a to samé platilo pro vodní bytosti, jako byla Loriel. Ale oni doufali, že se odtamtud dostanou včas. Byla to jediná možnost, jak přežít.
Zanedlouho se jim však podařilo vymotat se s tísnivého objetí stromů. Za nimi se skutečně tyčilo několik skal. Loriel ho táhla přímo ke slíbenému převisu. Někde za nimi do země uhodil blesk, ale již si toho nevšímali. Byli v bezpečí. Tak rychle, jako ještě nikdy, doběhli k nejspíš jedinému bezpečnému místu na ostrově, a schoulili se tak, aby se nedotýkali kamene, i když bylo nepravděpodobné, že zrovna do něj udeří, ale zároveň tak, aby jím byli alespoň částečně chráněni.
"Podle mých výpočtů by mělo být za několik málo hodin po všem. Pokud nebudeme mít obzvláště smůlu, přežijeme to. Je to lepší, než kdybychom zůstali kdekoli jinde." Tato Lorielina slova byla čistá pravda.
Atiles chtěl rozebírat celou událost, a zeptat se Loriel na pár otázce ohledně mořských bytostí, mezi které patřila, ale když viděl její vyděšený výraz a slzy stejné barvy jako její krev, které jí stékaly po tváři, nenapadlo ho nic lepšího, než že jí k sobě přivinul. Nevšiml se však, že i přes to všechno se usmívá. Její plán, i přes všechny ty nesnáze, vyšel. Příjemně rozpaloval její kůži. Věděla, že jemu musí být zima, ale nějak si na to nestěžoval. Zahleděla se mu hluboko do temných očí. Cítila, jak se jeho dech zrychluje, místo aby se zpomaloval. Nebránil se ani tehdy, když se svými rty dotkla těch jeho…

Píseň svobody- Kapitola 2.

23. října 2014 v 19:49 | KarinaB. |  Píseň svobody
Přicházím zde s také poměrně kratší kapitolou Písně svobody. Můžu k ní říct jediné- neplánovala jsem to, ale Atiles je vlastně hrozný blbec. Loriel mu přece více než naznačila, kým je, a s čím vším to má spojistost, ale mu to prostě nedojde. Uznávám, že mě by to také například nedošlo, kdybych to jen četla, ale on k tomu má mnohem blíže, kdyžvšechno to, co popisuji, zažil...
A chci se zeptat- vám už to došlo?

Kapitola 2.
Když otevřel oči, které se mu zdály nesmírně unavené, spatřil nad sebou modře zbarvená nebesa, zářivá jako samotné štěstí. Po včerejší bouři nebylo ani památky. U této myšlenky se Atiles zarazil. Ano, pamatuje si, že se snažil uniknout pohromě. Ale něco mu říkalo, že to není důvod, proč nyní leží na pevné zemi.
Popravdě, nebýt rozbolavěného těla, myslel by si, že se ocitl v ráji. Napomáhala tomu i dívka, která seděla vedle něj. V dlaních držela napůl uvinutý věnec z rudých květin vonících po medu. Své oči barvy dnešních nebes upírala přímo na Atila. Co nejrychleji to šlo, se posadil, ignorujíc veškerou bolest.
"Ahoj," zašeptal. "Ty jsi….sen?" Byl tak omámený, že natáhl ruku, aby se dívky dotkl. Ona se však stáhla. Pouze si ho zvědavě prohlížela. Když promluvila, Atiles cítil, že ten hlas už někdy slyšel, ale tehdy mluvil zcela jiným dnem. Dnes byl nezvykle ostýchavý.
"Vítej…na ostrově. Podle toho, jak chceš tomuto kraji říkat. Pamatuješ si, co se stalo?"
"Ne," přiznal Atiles. "Vím, že jsem vyplul z lodí, abych našel….to je vlastně jedno, co. Viděl jsem bouři. Ztroskotal jsem?"
"Dá se to tak říct," odpověděla a krátce odvrátila pohled. Ztišila a zjemnila hlas. "Zachránila jsem tě."
"Takže…jsi skutečná?" zeptal se jí, a až poté mu došlo, jak ta otázka zní hloupě. Dívka se však jen zářivě usmála. Proto tedy pokračoval. "Hádám, že z mé lodi nic nezbylo, viď?"
"Ne. Vůbec nic," odvětila. Atiles v jejích očích na okamžik zahlédl zděšení, ale přičítal to tomu, že již dlouho nemluvila s lidmi.
"Jak dlouho tu vlastně jsi?" snažil se pokračovat v rozhovoru.
" Tisíce, tisíce, přílivů a odlivů," pronesla, a v hlase jí jasně zazněl smutek a bolest. Atiles na ní zmateně pohlédl. "Co se děje?"
"Vše je v pořádku," usmál se. "Jde jen o to, že většina lidí čas v cyklech moří a oceánů neměří." Všiml si, že sebou při slově "lidí" trhla. Rozhodl se však na to neptat. Ne dnes.
"Omlouvám se," odvětila tiše. "Nejspíš je to již dlouho, co jsem sem byla poslána. Pravděpodobně je mi souzeno tu zůstat až do konce věků."
"Ale," zarazil se Atiles. "Za ta léta se ti jistě poštěstilo vidět nějakou loď! Nebo sis mohla postavit vlastní a…"
Naklonila se k němu, ale dávala si dobrý pozor, aby se ho nedotkla. Nechala na povrch vystoupit všechen svůj smutek. Nebylo by příliš vhodné před ním plakat, ale neměla k tomu daleko. "Víš, problém je v tom, že tudy žádné oficiální cesty nevedou. Ty jsi byl první, kdo tudy za ta léta proplul. A také…" Ještě více ztišila hlas. "Já odsud nemohu. Ani ty ne. Nerada bych ti to dnes vysvětlovala, když jsme se sotva potkali, ale načas tady spolu zkrátka uvízneme." Atiles její slova nechápal, ale zněla tak nádherně, že se to rozhodl nechat být. Alespoň prozatím.
"Dobře. Když je to tedy tak, mohl bych požádat o prohlídku tohoto místa?" Postavil se, a natáhl k dívce ruku, aby jí pomohl vstát. Ona to však ignorovala. Na okamžik se mu připomněla jeho věčná noční můra- setkání s Inari, ale ihned si za to vynadal. S tímto neměla Inari nic společného. Sice hrozilo, že jí tak blízko moři potká, ale on doufal, že je vodní plocha dostatečně rozlehlá k tomu, aby se tak nestalo.
"Ale předem tě varuji, že tady nic moc není. Pokud tedy nemáš stejně jako já slabost pro malebné zátoky a výhledy na třpytivé moře."
"Něco mi říká, že to nakonec stejně bude naše jediná zábava," podotkl a vykročil. Dívka se k němu přidala. Podobně ladné a lehké kroky viděl jen u jediné bytosti. Ale u Inari to bylo něco jiného. Ona ho chtěla pouze okouzlit. "Myslel jsem to spíše tak, kde spíš, kde jíš, jaké používáš zbraně, a tak podobně."
Dívka náhle sklopila pohled k zemi. "Tím se dostáváme k první věci, kterou bys asi měl vědět." Odmlčela se, tak dlouze, že si Atiles začínal myslet, že již nepromluví. "Já nejsem člověk." Nastala další odmlka. "Ke spánku nepotřebuji přístřešek, a jídlo nepřijímám vůbec."
Atila to ani příliš nepřekvapilo. S bytostmi, které vypadaly jako lidé, ale nebyly jimi ani v nejmenším, měl více zkušenosti, než by si byl přál. Kromě toho, byla pravda, že se tato dívka příliš obyčejně nechovala. Zaváhal, ale nakonec se přece jen odhodlal k otázce. "Má tvá existence něco společného s mořem?"
Usmála se úsměvem jasnějším než samotné slunce. "Jsi bystrý. Nesnaž se mě pojmenovat, bytosti jako jsem já, nemůžeš znát. Ale pokud jsi jako většina hrdinů, s kterými jsem mluvila tváří v tvář, budeš po mě jistě chtít, abych ti ukázala nějaké úžasné schopnosti. Ale hned pro začátek ti povím, že nic takového neovládám. Ke svému vlastnímu vzteku."
Atiles radši pouze přikývl. "Bez obav, já stejně nejsem hrdina. Za svůj život jsem nic nedokázal."
Kráčeli podél moře, a Atiles si všiml, že dívka, která ho doprovázela, je bosá. Svá chodidla nyní máčela ve slané vodě. Pomyslel si, jestli už nemá za své uvěznění na tomto ostrově vody plné zuby, ale usoudil, že pokud tento živel nějak ovládá její existenci, asi jí potřebuje. Poté opět promluvila. "Pro mě je hrdinou každý člověk, který se vydá širým mořem, nebo i dalekou řekou. Až se odsud dostaneš, již nemůžeš tvrdit, že jsi nic nedokázal."
"Pokud se odsud dostanu," opravil ji. "Mimochodem, jak ti vlastně mám říkat?"
Všiml si, že dívka zaváhala. Možná své jméno již zapomněla. Když ale promluvila, znělo to sebejistě. "Loriel. Co bys mi pověděl ty o sobě?"
Nyní zaváhal Atiles. Problém však nebyl v tom, říct jí, kým je, ale spíše, co tu pohledává. Když promluvil, schválně protahoval slova, aby měl více času na přemýšlení. "Jmenuji se Atiles. Jak ti nejspíš došlo, jsem obyčejný člověk. Než se stalo to, kvůli čemu jsem zde, býval jsem rybářem. Miluji moře a oceány, i když nejspíš ne tak moc jako ty. Rád pozoruji hvězdy. Můj životní příběh je složitý, ale dá se říct, že se honím za pomstou. Existuje totiž jistá bytost, která mi kdysi zabila někoho hodně blízkého."
Zdá se, že to s Loriel nějak neotřáslo. Rozhodně ne více, než s Atilem její další otázka. "Jaké to vlastně je…milovat?"
Atiles na okamžik zapomněl dýchat. "Copak ty zde jsi tak dlouho, že jsi neměla šanci to poznat?"
"Možná. Já netuším, ale nikdy jsem ten pocit nezažila. Je to příliš složité."
Atiles si usmyslel, že to z ní vypáčí později. Prozatím se rozhodl pouze odpovědět.
"Víš…Exetera, kterého jsem ztratil, jsem měl opravdu rád. Samozřejmě to nebyl můj jediný přítel, ale vedle něj pro mě ostatní nic neznamenají. Jenže když jsem zjistil, že je mrtvý, přestal jsem věřit, že by pro mě ještě mohlo existovat štěstí. Hloupěji, než když ti to poví sám vrah, se totiž o něčí smrti dozvědět nemůžeš."
Loriel se na něj nevesele usmála. "Zdá se mi, že o ní nebo o něm mluvíš nějak zahořkle. Svěř se mi, pokud jsi ochoten riskovat, že se to dozví mořské vlny."
Atiles se usmál, i když si nebyl jistý, jestli si to má vyložit jako vtip. "Zabila mi přítele, Loriel! Copak to nestačí?" Zaregistroval, že dívka sebou při oslovení trhla. Napadlo ho, že ho nejspíš hodně dlouho neslyšela.
"Ne," upřela na něj pohled. "Já cítím, že je v tom něco více."
"Jsi neskutečně vnímavá," odvětil s pochmurným výrazem. "Těžko se o tom mluví. Víš, zní to nesmírně hloupě, ale Inari bych uvěřil, i kdyby mi řekla, že jeho vrah jsem byl já. Byla neskutečně…podmanivá. Já…nevím, jak pokračovat. Omlouvám se." Do očí se mu tlačily slzy, ale snažil se je zadržet. Nemohl před ní ukázat slabost.
"Nejspíš vím, o čem mluvíš." Atiles si všiml, že se tváří nepřítomně. Nezbledla, protože její kůže měla velice světlý odstín i předtím, ale on věděl, že toto ji z nějakého důvodu zasáhlo mnohem více, než všechno, co jí pověděl předtím. "Zamiloval se do ní."
"To bych neřekl," zavrtěl hlavou. "Spíše mě…okouzlila. To, jak byl její skutek špatný, mi došlo až o několik hodin později. Mám pocit, že mě uvedla do velice zvláštního druhu transu. Mám pocit, že kdyby řekla, ať jí něco daruji, dal bych jí vše, i kdybych nic neměl. Snad i své srdce. Zní to neskutečně hloupě, viď?"
"Ne, vůbec," uklidnila ho. "Poslyš, myslíš si, že jsi ještě schopen někdy někoho milovat, nebo alespoň mít rád?"
Atiles se nad touto otázkou vážně zamyslel. "Pokud bych věděl, že mi neublíží, jako to udělala Inari…netuším. Jak mám věřit, že je v mém světě láska ještě něčím opravdovým?"
"Láska je tady pro každého člověka," namítla tiše.
"A ty?" položil Atiles otázku. "Byla jsi už někdy zamilovaná, nebo po svém boku měla někoho, na kom ti opravdu záleželo?"
Opět nastala dlouhá odmlka. Atila napadlo, že by si na to měl začít zvykat. "Víš, u nás je láska něčím zcela odlišným, než u vás lidí. Ale pravda je taková…že tebe znám pár minut, možná hodin, a jsi bytost, se kterou jsem toho za celé své bytí promluvila nejvíce slov. Také toho o mně nejvíce víš." Znělo to tak naléhavě a upřímně, že to Atilovi lámalo srdce.
"Není nic nejhoršího, než osamění," pronesl.
"Já nejsem osamělá," namítla však Loriel. "Jde spíše o to, že my bychom prakticky ani neměli nic cítit." Po této větě měla pocit, že už toho prozradila příliš. Zdálo se však, že to Atilovi stále nedocházelo.
"Ale ty nejsi bezcitná," konstatoval.
"Ne. Ne tak docela," připustila, nicméně si nebyla jistá, jestli to je pravda, či lež. Proto se radši rozhodla změnit téma. "Právě procházíme mou oblíbenou částí ostrova. Nádherně se odsud pozoruje moře a tvé oblíbené hvězdy." Její hlas se změkčoval a byl stále nádhernější a nádhernější.
Atiles se rozhlédl po pláži. Musel uznat, že skutečně vypadá jako z pohlednice z tropické dovolené. S jediným rozdílem. Bylo to tu opuštěné. Nádherně opuštěné. Žádné slunečníky nezakrývaly pohled na zdánlivě nekonečné moře až k samotnému horizontu.
"…a vidíš ty balvany všude okolo?" zeptala se ho Loriel náhle, a on přikývl v domnění, že mu uvěří, že jí poslouchal celou dobu. Pokud si však něčeho všimla, nějak to nekomentovala. "Ráda se na nich vyhřívám. Víš, plavání je sice příjemná činnost, ale i my se občas potřebujeme nadechnout čerstvého vzduchu a cítit teplo." Atiles sice pouze přitakal, ale nemohl se ubránit pocitu, že mu zdaleka neříká všechno…

Osamělé srdce

21. října 2014 v 15:35 | Carina |  Něco, co se rýmuje
Tato další báseň se týká povídky, kterou netřeba více rozebírat, protože se o ní až moc zmiňuji. Nazývám jí Hausbótová válka, a je to přesně o tom, o čem vypovídá název. Toto je další Chrisův výlev sentimentality, nic více. Odehrává se to někde uprostřed příběhu. On sice stále neví, proč Sallynella překročila linii, ale přestal jí za to nenávidět. Berte to prosím s rezervou, dopsala jsem to asi minutu předtím, než jsem šla spát, a předtím jsem se ještě k tomu učila do školy. No ,snad se to bude alespoň někomu líbit.
P.S.: Inspirováno, ehm, pardon, vykradeno z Lady Starlight, což je píseň od Scorpions, a trochu od té samé kapely i z písně Still loving you.

Osamělé srdce

Za temnoty noci
vzhlížím převysoko k oblakům,
oddávám se marným snům,
zařící slunce stále prosím,
abych ti mohl být nablízku.

Počítám nebeské hvězdy,
pod osamělými mračny,
ptám se, proč strach je tak lačný,
proč nemohu spojit naše světy,
když ten můj je tak prázdný.

V mých vzpomínkách jsou uloženy dny
slunce zářivého jako naše láska,
proč jen musela být tak vratká,
a mně zůstaly jen sny,
tvé srdce se zdá být příliš chladné.

Vzpomínám si na opuštěné zátoky,
jež patřily pouze našim srdcím,
a přestože dobře vím,
že zbytečně skládám tyto sloky,
stále tě miluji.

Copak na lásce závisí boj,
toto nemůže být konec,
náš vztah neovládá krev přec,
stále můžeme plout jako jeden voj,
netřeba překračovat další linii.

Nechci být tvůj nepřítel,
když topím se ve tvých očích,
když procházíme se po vracích,
na této cestě vítej,
neboť zbyly z naší lásky.

Chtěl bych po tvém boku zemřít,
než žít bez světla,
naše štěstěna by rostla a kvetla,
tak proč nemohla navždy zde být,
proč jsme museli zabít naši lásku?

Mé tělo je stále mladé,
ale mé srdce stárne,
v hrozbě dávné,
že nenávist si podmínky klade,
a všichni jí musíme naslouchat.

Cožpak jsem zranil tvou duši,
proč jsi odešla tak náhle,
uprostřed války nelítostné a táhlé,
proč nemohu slyšet tvůj hlas v uších,
překročila sji linii pro pýchu?

Nechceme dále bojovat,
chceme se povznést ke hvězdám,
proč své srdce náhle nezním,
ale chtěl bych ti do dát,
jen abych ti byl nablízku.

Daroval bych ti vše,
i kdybych nic neměl,
jen kdybych k tobě přiblížit se směl,
nyní jsme však srdce dvě
valčící na opačných stranách.

Dny, kdy jsme byli jako jeden,
jsou dávno vichrem odváty,
v bojích žádný život není svatý,
protože jednou nadešel den,
kdy mír nahradil zmatek.

Tak mi pověz,
proč mi na tobě stále mi tak záleží,
proč bez tebe v temnotě ležím,
a plazím se daleko od hvězd,
proč nemohu tě nenávidět?

Píseň svobody- Kapitola 1.

20. října 2014 v 21:31 | Carina |  Píseň svobody
Přednostně se omlouvám, že je tato kapitola tak krátká, ale některé zkrátka budou muset být, jinak by ztratily smysl. Koneckonců, tato povídka je vlastně celá hrozně zvláštní. Ačkoli jsem to neplánovala, už teď vám asi dojde, o co se vlastně v celém příběhu bude jednat, narozdíl od Atila.
A nyní něco k postavám. Atiles. Ano, idiot to bude po celý příběh. Ale nesmíte mu mít za zlé tu pomstychtivost. V další kapitole vlastně výjde najevo, že je jinak téměř svatý.
A konečně se na scéně objevuje i hlavní hrdinka. No, předem vám prozradím, že polovinu z toho, co mu řekla, jsou samozřejmě lži, ale kvůli tomu, kdo je, jí prosím také nechtějte virtuálně zabít.
No, doufám, že se to alespoň někomu bude líbit...

Kapitola 1.
Od Atilova vyplutí uběhlo mnoho týdnů. Mladý muž je dávno přestal počítat. V prvních chvílích mu v hlavě stále ležela Aloyenova slova, ale čím déle byl na cestě, tím si byl jistější, že se mýlí. Koneckonců, je přece stále naživu, ne snad?
Alespoň do dnešního rána. Stále se sám sebe snažil přesvědčit, že to s tím nesouvisí. Tak či tak, probudil se s pocitem, že se děje něco zvláštního. Při každém zavrzání prkna sebou trhl, a stále očekával, kdy přijde nějaké nebezpečí. Svým způsobem to bylo mnohem horší, než kdyby něčemu skutečně čelil tváří v tvář.
Když už si začínal myslet, že je jen příliš paranoidní, spatřil to, co mohlo za jeho strach. Od východu se totiž hnala pochmurná mračna. Nepochybně věstila bouři. Atiles by si nikdy nemyslel, že umí tak barvitě klet, ale slova z jeho vlastních úst ho vyvedla z omylu.
Stále ale mohl pohromě uniknout. Stačilo, aby jeho loď byla dostatečně rychlá, a změnila kurz k prosluněnému jihu tak, aby se jí bouře úplně vyhnula, nebo přinejhorším zasáhla jen okrajově. Stočil plachty kýženým směrem, ale obával, že to nebude stačit.
Toužebně hleděl ke vzdálené hvězdě. Ačkoli ho vlastní úvahy překvapovaly, nikdy mu nepřipadalo, že je slunce tak nádherné. Hřejivé jako zamilované srdce. Za tuto větu si ale vzápětí vynadal. Po tom, co zažil, pro něj již láska nemohla nic znamenat. Nikdy nemohl vědět, jestli žena, do které se zamiluje, nebude jako Inari. Hřejivé jako oheň. To bylo správné přirovnání. Tak či tak, volalo ho k sobě, blíže a blíže.
Náhle si byl jistý, že bouři unikne. Nebylo potřeba se bát. Špatný pocit ho rázem opustil. Nejspíš ve vzduchu cítil pouze blížící se napětí, které ho ale nějak neohrozí. On míří k jasnému slunci, najde Inari, pomstí se, a poté může jít dál.
Na okamžik se zarazil. Skutečně může v životě pokračovat, když jí celý zasvětil právě jí? A důležitější otázka- existuje věc, ve které se Aloyen nemýlil? Opravdu jí dokáže ublížit, i když ví, že ona ublížila jemu?
Zanedlouho však tyto myšlenky odezněly, jako by se nikdy nevyrojily. Samozřejmě, že dokáže. Ne. Mýlil se. A i kdyby v životě nemohl pokračovat dále bez toho, aby měl pocit, že to nemá dále smysl, již nezáleželo. Najít Inari byl jeho životní sen. Jeho priorita. Klidně při tom i sám zemře, i když svému příteli slíbil, že se vrátí živý.
Slunce odjakživa znamenalo naději. Vítězství. Chvíle čekání, než dopluje daleko od bouře, si zkracoval vymýšlením slov, které by chtěl Inari říct, až před ním bude klečet na kolenou a prosit o slitování. On poté probodne její srdce, ale dříve by jí chtěl říct právě to, co si nyní sestavil v mysli.
Víš, rád bych řekl, že mi nečiní nejmenší potěšení tě bezcitně zabít, stejně jako ty jsi zabila mého přítele. Ale lhal bych. Celou dobu jsem tě toužil přesně takto vidět. Ode dne, kdy jsi ke mně přišla, aby ses mi za jeho smrt vysmála. Ani nevíš, jak se celé mé srdce chvěje touhou. Netuším, co bude s tvou špinavou duší, ale doufám, že poputuje na mnohem horší místo, než je Země provinilých. Možná skončíš na samém dně Styxu. Nebo dokonce Sinie. Jedno je ale jisté- zasloužíš si trpět.
Ano, byla to opravdu příšerná slova, a nikdy by je neřekl nahlas. Ale Inari ano. S radostí. Možná to bylo zvrácené, a v jiných chvílích by takové uvažování neschvaloval, ale ona zničila příliš mnoho životů.
Když měl vymyšlené toto, rozhodl se pouze oddat naslouchaní větru. Něco v něm znělo. Jeho nálada se rychle změnila. Cítil nekonečný smutek, ale právě on ho uklidňoval. Jeho vědomí možná bylo pomstychtivé, ale hluboko v srdci mu zbyla jen bolest. Ta bolest, kterou cítil ze vzduchu okolo sebe. Když se Ale zadíval na zářivý kotouč, věděl, že radost ještě někde existuje. On k ní pouze musí doplout.
Netušil, co se tam skrývá, ale věděl, že jedině to může zahojit jeho jizvy hluboko pod kůží. Otočil se, aby se ohlédl, jak daleko je bouře. Překvapilo ho, jak se zdá, že jeho loď pluje rychle. Temná oblaka nechal daleko za zády.
V tom okamžiku mu to došlo. Nezdálo se mu, že pluje rychle. On zrychloval. Bouře nebyla za ním, ale právě před ním. Jeho pýcha ho nahnala do sítě lží. Znovu zaklel, a usmyslel si, že obrátí loď. Ještě existuje cesta ven. Zjistil však, že se nemůže pohnout. Jeho tělo bylo paralyzované, stejně jako většina jeho zdravého rozumu. Tím, co mu zbylo, se snažil vzdorovat.
Bylo to však nemožné, protože mu v uších zazněl sladký, podmanivý hlas. Od prvního slova věděl, že toto není Inari. Inarin tón byl falešný a až příliš svůdný. Navíc, tento hlas šeptal opravdu překrásná slova.
Nic se neděje. Vím, že sis toho musel spoustu vytrpět, ale já ti neublížím. Přijď ke mně. Jsi tak blízko. Slibuji ti, že zachráním tvé srdce. Prosím, následuj mě. Můžeme plout společně, a já ti ukážu, že můžeš milovat. Nech mě vést tvou loď.
V omámení zakřičel do vzduchu otázku, komu tento hlas patří. Poté však zavtěl hlavou. Málem se nechal unést. Podruhé. Přestože se stále nemohl pohnout, zalétl očima k váčku připevněnému na opasku. Pozdě si vzpomněl, že však Aloyernovu pomoc odmítl. Nevzal si lahvičku lektvaru, který by ho zbavil halucinací a slepých iluzí. Věděl, že by pro něj nějak dokázal natáhnout ruku. Zemře pro ješitnost.
"Co po mě chceš?" zeptal se neznámé, a nechal ve svém hlase zaznít, že pochopil, že je konec.
"Nic," odvětila. Její hlas již nezněl v jeho srdci, ale krajinou. "Říkala jsem ti přece, že ti nechci ublížit. Ale pokud budeš vzdorovat, nebudu mít na výběr." Její hlas náhle zesmutněl. "Až přijdeš ke mně, nebudeš si z našeho rozhovoru nic pamatovat. Ale nechci tě zbytečně zabít. Musíš ke mně přijít dobrovolně. Dám ti vše, co potřebuješ. Budeš se cítit šťastný."
"Proč bys to dělala?" zašeptal. "Jste všechny stejné. To, co doopravdy chci, mi stejně dát nemůžeš."
"Můžu být tvým přítelem. Poslyš, já potřebuje tvou pomoc." Nyní se už Atiles rozesmál. Jistě, byla to chůze na tenkém ledě, ale tvým způsobem bylo zábavné si s ní povídat.
"Ty jsi mocná. Já jsem jen člověk. Proč bys potřebovala zrovna mě? Kromě toho, myslel jsem, že vy milovat nemůžete."
"Možná. Ráda bych to zjistila. Podívej, já ti nemohu říct vše. Jednak by to nebyla žádná legrace, a jednak to opravdu nemám povolené. Ale vlastně tě svým způsobem obdivuji. Dokážeš mi docela účinně vzdorovat. Nicméně, za pár minut tě to vyčerpá. Možná by pro tebe bylo lepší, kdyby ses vzdal hned."
"Dobrý pokus. Škoda, že neúspěšný. Máš nesmírnou trpělivost. Kdo vůbec jsi?"
"To ti řeknu, až budeš u mě. Stačí zavřít oči a…"
"Na nic jsem se neptal, ano?"
Chvíli bylo ticho, než to ženské bytosti došlo. "Já ale mluvím zcela vážně." Opět nasadila svůj nádherný hlas, tak mocný, až se Atilovi zatočila hlava. Pochopil, že promarnil svou poslední šanci. Když se ho nesnažila okouzlit, nebyl paralyzován. Mohl otočit loď a rychle odplout. Možná by to i vyšlo. Ale on ztrácel čas povídáním si s ní. Nyní již bylo vše ztraceno. Pomalu zavřel oči, a nechal si od ní naslibovat štěstí.
Zanedlouho jeho vůle povolila, on uvěřil každému jejímu slovu. Přesně podle jejího slibu cítil, jak zapomíná, o čem si povídali. Nevadilo mu to. Usmál se a vplul do nového života se sluncem v mysli.

Píseň svobody- Prolog

18. října 2014 v 19:01 | KarinB. |  Píseň svobody
Ano, vím, že prology obvykle nepíší, ale zrovna u této povídky je více než nutný. Předem sice upozorňuji, že naprosto nepochopitelný, ale to bude asi první polovina tohoto příběhu. Vlastně jsem Píseň svobody vymyslela asi na začátku jara, nicméně s tím přicházím až dnes. Předem vím, že se to většině z vás ani nebude líbit, a hlavní hrdinku (podotýkám, že to NENÍ Inari, v této kapitole ještě nevystupuje) si neoblíbíte a hlavního hrdinu (Atiles) pravděpodobně také ne.
Touto mamutí předmlovou se také chci omluvit Kate a Callie, že jsem při hlavování nevybrala zrovna vaše návrhy na to, kterou povídku mám prát jako první, ale přísahám, že i na ty se někdy dostane. Píseň svobody ale pro mě v poslední době byla nejvhodnější alternativa, protože trpím závislostí na jistých bytostech...
Budu moc ráda za každý upřímý názor, i kdyby měl být negativní!

Za chladného podzimního rána, jaká panovala ve zdejších krajích, lidé spěchali po přístavišti a hledali své zatoulané lodě, které byly jedinou cestou, jak se dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Jedním z nich byl i mladý rybář.
Brzy zjistil, že je jedním ze šťastlivců, jejichž loď zůstala po bouřlivé noci na stejném místě, jako jí přivázal, a nepoškozená. Jako tolik dní předtím dosedl na dřevěnou lavičku a začal rozmotávat sítě. Dnešní den však neměl být všední. To zjistil, když si všiml, že u jeho bárky postává nějaká dívka.
"Ahoj," pravil a usmál se na ní. Sledovala ho již předtím, ale nyní se mu zadívala do očí. Atiles by přísahal, že ty její jantarové plály. Úsměv mu neoplatila. Život ale mladého rybáře naučil, že když je k lidem milý, většinou pookřejí a oplatí mu to. Proto se rozhodl pokračovat. "Všiml jsem si, že tady stojíš už nějakou chvíli. Potřebuješ něco? Rád ti vyhovím, pokud to bude v mých silách."
Koutky se jí stočily vzhůru, ale byl to chladný, vypočítavý úsměv. Poté však znejistěla. "Víš, radši bych ti to chtěla říct o samotě. Můžeme popojet kousek po řece, kde nás nikdo neuslyší?"
Atiles zamžoural, ale byl si jistý, že se nemýlí. Ne, nikdy ji neviděl. Nechápal, co po něm chce, ale její sebejistá maska opadla, a on viděl, že je vyděšená. Rozhodl se jí vyhovět. Koneckonců, vypadá tak křehce. Neublíží mu. Vstal a natáhl k ní ruku.
Dívka však zavrtěla hlavou. "Nemyslím si, že to je nejlepší nápad. Nemám v plánu tě vyděsit, i když by to jistě stálo za podívanou."
Atiles se pobaveně ušklíbl. Byl si jistý, že žertuje. Nechal jí nastoupit na palubu, a ohromeně sledoval její ladné pohyby. Upíral na ní pohled, i když dosedala, a on se natahoval pro vesla. Díval by se na ni i nadále, kdyby nepromluvila.
"Co se děje? Nikdy jsi neviděl jednu z nás?" Opět se usmála tím chladným úsměvem.
"Netuším, o čem mluvíš," upozornil ji. "O co tedy jde? Opravdu je to takovým tajemstvím, že to smím vědět jen já?"
"Brzy ti to dojde. Ale věř mi, že je to v zájmu nás obou." Odmlčela se a přehodila si nohu přes nohu. Atilovi teprve nyní došlo, že ho především okouzluje její hlas. Melodičtější ještě nikdy neslyšel. V té dívce bylo něco zvláštního, a on toužil vědět, oč jde. Ona pokračovala. "Mimochodem, máš krásnou loď."
"Dě-děkuji," zadrhl se. "Mohli bychom přejít k věci? V této chvíli bych už měl být dávno na cestě. Největší ryby plují řekou po ránu."
Zdálo se, že se spolucestující zamračila, ale poté se její výraz stal nečitelným. Atila ale napadlo, že vypadá jako bohyně za každých okolností. "Dobře tedy. Jak se vlastně jmenuješ?"
"Atiles," odvětil popravdě. Ona pouze přikývla.
"Můžeš na mě vzpomínat jako na Inari," odvětila, a její hlas začínal mrazit. "Co ti říká jméno Exeter?"
S jistým uspokojením sledovala, jak sebou trhl. Takže šlo o muže, kterého hledala. Začala se usmívat, nyní už bez přetvářky. Naklonila se k němu tak blízko, že cítila jeho horký dech, který spaloval její odjakživa ledovou kůži. Nasadila svůj nejsvůdnější hlas.
"Vím, že se vydal na dalekou cestu. Ubohý mořský poutník, neměl to jednoduché. Nechal se zlákat snovými vidinami a písní ve vzduchu. Jeho duše nyní bloudí, a hledá v moři klid. Nechápe, že světlo již nikdy nespatří. Myslel si, že mě miluje, ale pravda mu rychle došla, když byl stahován pod hladinu. Níž a níž."
Odtáhla se od něj, aby mohla sledovat jeho tvář, která popelavě zbledla. Napadlo jí, že již potkala i zaslepenější hrdiny. Někteří po podobných oznámeních omdleli. Tento sice vypadal zuboženě, ale zatím byl při vědomí. Dokonce se i zmohl na otázku.
"Je….mrtvý?" Hlas se mu zlomil.
"Dá se to tak říct," přisvědčila. Nedokázala potlačit úsměv, protože tento člověk se snažil potlačit své emoce. Jako by jimi mohl nějak Inari ranit. Nicméně, často se to nestávalo. Většina se jí dokonce pokusila zabít.
"Ale….proč?" Tuto otázku jí také nikdo hodně dlouho nepoložil. Bohužel to znamenalo, že nepochopil, co její slova měla znamenat.
"Jednou ti to dojde," odfrkla si. "Měl bys asi vědět ještě poslední věc."
"Ne. Já…nevěřím ti," zašeptal, ale jeho hlas svědčil o opaku. Sám to věděl. Uvnitř dávno plakal, jen šok a panika brzdily slzy.
"To nemusíš. Ale věř mi, že bych s tebou neztrácela čas pouze proto, abych viděla, jak se trápíš. Přišla jsem ti to říct, protože mě o to požádal. Jeho poslední slova to nebyla, ale ta byla určena jen mým uším. Pověz, byl vždy tak naivní?" Úsměv, který před chvílí Atilovi připadal neodolatelný, mu nyní připadal tak plný krutosti, že radši odvrátil zrak. Ačkoli se mu pravda zdála příliš neskutečná, začínal si jí být jistý. Zmohl se na jediné, šeptem vyřčené slovo.
"Odejdi."
"Ještě před několika vteřinami si vypadal, že ti připadám jako krásný sen," řekla mu ještě. S očima sklopenými k zemi neviděl, jak jeho příkaz uskutečnila, ale náhle byla prostě pryč. Nejvíce ho na celé věci děsilo to, že jí od toho okamžiku chtěl mít opět po svém boku.

O několik let později

Od setkání s Inari uběhlo mnoho chvil, ale Atiles na ní nikdy nezapomněl. Naplňovala celý jeho život. Někdy se mu stávalo, že se probudil s křikem. To, co volal, bylo její jméno. Tvořila jeho touhy. Touhu po lásce. Touhu po pomstě.
Dnes nadešel den, kdy se konečně vypravil na dalekou cestu za svým snem. Jeho loď již čekala připravená. Již před několika týdny důrazně odmítl jakýkoli doprovod. Ta dívka zlomila jeho srdce, a to hned dvojnásobně, a on chtěl zjistit, jak sladce chutná odplata.
Stál uprostřed dřevěného mola a vítr si pohrával s jeho onyxově černými vlasy. Byl by se vydal k lodi- jediné věci, která ho bude doprovázet, ale přistoupil k němu jeden z jeho přátel, který věděl o Atilově životním poslání.
"Víš, při tom všem jsem na něco zapomněl. Myslím, že by se ti to mohlo hodit." Atilův pohled spočinul na jeho dlani, ve které svíral útlou lahvičku. Suše se zasmál.
"Ty si opravdu myslíš, že něco takového budu potřebovat. Po tom, co se stalo? Kromě toho, já ji chci najít, ne minout!"
"Takže chceš skončit jako Exeter. Atile, je jedno, jak moc ti ublížila. Věř mi, že jí stále miluješ."
"To je ta největší hloupost, jakou jsem od tebe kdy slyšel," odfrkl si. "Jak bych jí podle tebe s tímhle," ukázal na esenci v lahvi. "Našel?"
"Jistě se ti ukáže. Tato cesta je mimochodem opravdu hloupá. Kdybych alespoň mohl plout s tebou. Nevíš, co všechno dokáže. Nemáš šanci to přežít. Přiznej si, že po ní pátráš jen pro pýchu."
"Ty nevíš, jaké jsou. S žádnou ses nikdy nesetkal. Tudíž ti ani žádná neublížila."
"Ne. Ale také mě žádná neokouzlila. Ty jí nechceš zabít, Atile. Hluboko uvnitř ji chceš jen vidět. Copak nechápeš, že pro ni nic neznamenáš?" Mluvil tichým, lítostivým a prosebným hlasem.
"Jsi jen příliš paranoidní," obvinil ho Atiles.
"Možná. Napadlo mě, jestli si to nechceš vzít alespoň pro jistotu. Víš…kdybys cítil, že tvá vůle polevuje."
"To se nestane. Sbohem, a těším se, až se vrátím domů, živý a jako hrdina!" Vydal se směrem k lodi. Jak si jen někdo může myslet, že stejnému kouzlu podlehne podruhé.
"Říkal jsem ti, že ta naivita tě jednou zabije. Je to tady," zamumlal si osamělý muž stojící na molu pro sebe a s těžkým srdcem sledoval, jak loď vyplouvá. Věděl, že toto je její poslední cesta…

Zaslíbené kvítí

15. října 2014 v 19:23 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Především se opravdu moc omlouvám za nepřítomnost, může za to škola, a také to, že jsem několik dní neměla moc přístup k počítači. Je mi to blbé, ale přicházím s básní. V první řadě chci říct, že je to jeden z těch lyrických přepisů povídek, tentokrát něčeho, co nazývám Zaslíbené kvítí, a ještě jsem vám nepředstavovala. To proto, že mě ten náměť napadl právě uprostřed této básně, která mimcohodem měla být čistě filozofická, ale nepovedlo se to.
Dále jmenuji skladby, které mě inspirovaly. Všechny tři jsou od Scorpions, a to We were born to fly, You and I a When you came into my life. Tudíž vám asi dojde, že se jedná o romantický příběh. Děj netřeba vypisovat, pochopíte to z oné básně. Podotýkám, že to, co zní jako metafory, metafory nejsou.

Zaslíbené kvítí

Vítej na této cestě
za pokladem našich duší,
začíname jako naprostí cizinci,
hlas osudu nám zní v uších,
napříč chladným dnem i nocí.

Vítej na výletě,
kde cíl není znám,
hodíme mincí,
která o životech rozhodne nám,
zatímco stoupáme převysoko ke hvězdám.

Byli jsme vyvoleni,
abychom kráčeli tímto směrem,
ochránit nebeské kvítí,
abych stoupali s větrem,
jsme bojovníky štěstěny.

Květina roste a sílí,
zaříc všemi barvami duhy,
její srdce jako slunce svítí,
a naše jsou plné touhy
spatřit její zaslíbenou krásu.

Obdarovala nás snovými přáními,
spolu s ní jsme stvořeni pro let,
světlo vyzařuje naše nitro,
stvořila pro nás svět,
jenž měl být plný štěstí.

Tak proč se stále ptám,
co vše jsme ztratili,
když vítáme časné jitro,
zatímco procházíme míli po míli
společně s jejím životem.

Ty jsi vstoupila do mého života,
i bez kouzla oné rostliny,
cítíl bych se tak mladý,
s tebou jsem tak nevinný,
stala ses mým přítelem.

Má otázka ale zní,
jestli jsme stále lidmi,
když náš život je tak snadný,
v srdci nepoznané hlady nám zní,
a z ran nám pryští nebeská krev.

Kolik času uběhlo,
a proč ho neznáme,
když přímo při nás vychází jitřenka,
její svit nás klame,
kdy budeme se moct vrátit domů?

Stali jsme se nepřáteli,
bojujícími na stejné straně,
když napadla mě myšlenka,
že si s námi pouze hraje,
člověk, jemuž jsme vložili srdce do dlaně.

Tvá duše je mu zaslíbená,
záleží ti na něm více,
než-li na mě,
nikdy jsi ho nepoznala sice,
ale věrně mu důvěřuješ.

Nenávist a láska k sobě mají blíže,
než my a vyplnění osudu,
stále kráčíme po hraně,
v labyrintu iluzí a bludů.
a nevíme, jestli letět či padat.

Květina však jednou vyroste,
a my se vrátíme domů,
můžou být zase z nás cizinci,
pouhé děti slunce a stromů,
vrátíme se domů,
až přinese světlo.

Hrana života-16. kapitola

10. října 2014 v 20:30 | Karina |  Hrana života
Konečně jsem zde s POSLEDNÍ kapitolou Hrany života. tudíž je to vlastně první verze třetího přípěh, který jsem dokončila (včetně Ostrova beze jména, který, ale, jak jste asi všimli, je trochu nekvalitně sepsaný, S myšlenkami jsem spokojená, ale s provedením ne). Takže, doufám, že se vám tato vlastně jen doplňující a docela sentimentální kapitola bude líbit.
mimochodem, dozvíte se úplně všechno, kromě konce. Tedy, příběh je samozřejmě zakončený, a to, jak jste jistě pochopili, pěkným happyendem, ale jedna část vlastně ne. Jistě vám dojde, o co se jedná, a nejse proti, když napíšete, jak si představujete, že to skončí. Pokud chcete, nakonec vám mohu napsat i svou teorii.
Tak si tedy užijte poslední Hranu života!
P.S.: Tento článek je přednastavený, na internetu se pár dní neukážu...

16. kapitola
Vrácená láska
Dívka seděla na dřevěné židli, a úsměvem pozorovala racky kroužící okolo. Do tváře jí vál teplý jemný větřík. Upřímně, když jí bylo oznámeno, co dnes musí udělat, myslela si, že bude vládnout stejná napjatá atmosféra, jako celá ta léta v Senátu. O to více jí překvapila milá povaha reportéra a fakt, že rozhovor měl probíhat venku, pouze v malém dřevěném altánu s výhledem na nekonečnou modř.
Leniara sice vyrůstala u řeky, ale v průmyslovém městě. Voda, stejně jako vzduch, byla kontaminována odpady z továren. Radši se v ní nikdy nepokoušela plavat. Často k ní s Arimerem chodili, když byli ještě děti, ale stejně jako to byl nádherný pohled, byl i smutný. Časem si na to zvykla, koneckonců, stále to byla řeka, nicméně později na to už stejně neměla čas ani náladu, co se stala senátorkou. Samozřejmě se také nemohla stýkat s Arimerem, byla přísně střežena. Ale zde to bylo úplně jinak. Mohli být spolu, ve světě daleko od vší zkázy, s výhledem na nekonečný oceán čistý jako křišťál.
Jistě, stále se jí vracela vzpomínka na jejího manžela. Nikdy ho nemilovala, ba spolu ani nevycházeli, ale aby ho chytili, když si konečně uvědomil, že celý jeho život byla jedna velká chyba, to nebylo spravedlivé. Nicméně se nechala Cassillerem a Arimerem jakž takž přesvědčit, že to přežije. A pokud ne, zemře sice potupnou smrtí, ale bude mu mnohem lépe. Kdo ví, jak by se to vyhrotilo, kdyby on a její skutečně milovaný přítel žili na jednom místě.
Zhluboka se nadechla. Allan byl minulostí. Stejně jako její otec. Tito lidé s ní sice byli spjati poutem, ať už manželským nebo pokrevním, ale to byl jediný důvod, proč si namlouvala, že je má ráda. Pravda, nebyli úplně špatní, existují i zkaženější politici, ale neměli k tomu daleko. To, co potřebovala, měla zde.
Cassiller k ní vždy byl tak milý, tak upřímný. Kdysi si myslela, že se se svým talentem jen předvádí, ale tvrdě zjistila, že jen nemá na výběr. Ta hra tvoří jeho život. Nikdy mu nedokáže splatit, co pro ně udělal.
Poté tady byl Arimer. Bylo nemožné ho nemilovat, vyrůstali společně, jako dvě nerozlučné děti. U řeky, v parku, když ještě nebyl změněn v obytnou část, tak mladí, tak šťastní, tak zamilovaní. Také udělal něco, k čemu by se ona nikdy neodvážila- revoluci. I když si byl jistý neúspěchem.
Nyní však existovala jen přítomnost. Plavovlasý reportér k nim přistoupil, a usmál se nakažlivým úsměvem. Jak už Leniara stihla zjistit, téměř všichni obyvatelé tohoto městečka byli tak přátelští. Pro dívku to byl zcela jiný svět, než jaký doposud znala.
"Začneme tedy?" Otázal se a mávl rukou. Dívka to gesto nepochopila, dokud se před nimi nezjevil poblikávající obdélník. Nejasně v něm zahlédla obrysy všech čtyř přítomných bytostí, které se stále formovaly. Muž sledoval její pohled. "Obrazovka," pustil se do vysvětlování. "Jste v přímém přenosu. Diváci vidí každý váš pohyb." Leniaru napadlo, že mít toto v Costly Mahalu, špehovali by lidi snad i během umývání. Když záhadné kouzlo nabylo reálných tvarů, všichni poznali, že pořad, na který byli téměř okamžitě po svém příchodu pozváni, právě začíná.
Leniara necítila nejmenší zachvění nervozity, na ztrapňování se byla zvyklá. Cassiller pravděpodobně také, protože se suverénně usmíval. Jen Arimer si mnul dlaně. Dívka doufala, že ho strach v průběhu opustí.
"Vítejte v pořadu Taidellinských rozhovorů." Po této větě Leniaru napadlo, že pokud se na tomto vysílají jen rozmluvy, musí do Taidellinu přicházet spousta zajímavých lidí. Ačkoli, nedivila by se. Ještě se zde nestihla ani pořádně rozhlédnout, ale se vší tou atmosférou jí to připadalo jako nejkrásnější místo na světě.
"Na tento díl jste, milí diváci, jistě všichni čekali, protože zde konečně máme uprchlíky z Costly Mahalu, ctihodnou dámu Leniaru, dobře známou Senátorku, Mistra v Osudových hvězdách Cassillera a Arimera, který se vepsal do dějin jako atentátník na tamější Senát." Dívka málem vyprskla smíchy. Přesto jí přišlo zvláštní, že je oslovují pouze křestními jmény. Pravda ale byla, že někteří suané ani příjmení nemají. Třeba je to případ i obyvatel tohoto města.
Reportér pokračoval. "Přejdeme tedy k první otázce- chápu správně, že celý váš příběh začal výbuchem onoho města?"
"Ne tak úplně," zaváhala Leniara, která převzala slovo. "Já a Arimer se známe od útlého dětství. Navíc, Cassiller se do toho všeho zapletl až později…"
"Rozumím. K tomu se ještě dostaneme. Zajímá mě, a diváky jistě také, jedna věc. Je všeobecně známo, že lidé z různých společenských vrstev se nesmějí stýkat. Jak je možné, že vám to prošlo?"
"Byli jsme děti," odpovídala dívka. "Samozřejmě jsem o něčem takovém měla ponětí, a Arimer asi také, ale neřešili jsme to. V prvních měsících naši rodiče ani nevěděli, že se stýkáme. V parku a u řeky jsme si směli hrát sami. Můj otec, když to zjistil, vyšiloval, dokonce mi to i zakázal, ale dokud jsem byla jen jeho dcera, v zákonu nestálo nic o tom, že bych nemohla. Možná mi to mohl zakázat…ale i on měl city. Nejspíš si myslel, že naše přátelství brzy skončí."
"Jak vidím, neskončilo…"
"Ani v nejmenším," zasmála se Leniara. "Tedy, ne hned. Můj otec si dokonce časem Arimera i oblíbil, i když na něj a celou jeho rodinu hleděl svrchu. Zlom nastal, když jsem se stala právoplatnou Senátorkou. Proti takovýmto vztahům už zákon existuje, a Senátor Leand neponechal nic náhodě. Nebylo možné, abych se s Arimerem dále stýkala."
"To je smutné. A nyní otázka na zde přítomného Arimera- jaký jste na to tehdy měl názor?"
Oslovený si odkašlal. "No…samozřejmě, že jsem byl proti." Chvíli mlčel. "Ale věděl jsem, že to tak musí být. Ačkoli jsem to zjistil teprve nedávno, stalo se to podnětem mého…myslím, že jste to nazval atentát."
Reportér se nervózně zasmál. "Takže se k tomu dostáváme. Takže jste to udělal, protože jste nesouhlasil s vládním systémem vašeho města?"
"Přesně tak," odpověděl Arimer, stále váhajíc nad svými slovy, ale dívce se zdálo, že se již trochu uvolnil. "Na většině, ne- li na všech těch zákonech jsem neviděl nic smysluplného. Ale útok nebyl zamýšlen jako atentát. Věděl jsem, že nikdo nezemře. Jen jsem neodhadl sílu."
"Chtěl vyhodit do vzduchu jen Senát. Myslím," skočila mu Leniara do řeči a zazubila se na něj. Reportéra to očividně zmátlo, takže radši přešel k další otázce.
"Dobře. Nyní otázka tady na mladou ženu- jak jste věděla, že viníkem je právě Arimer? Hrál v tom roli nějaký šestý smysl?"
"Ani náhodou. Nechal se nachytat přímo při činu." Znovu se usmála. "Nejprve mi nedošlo, že je to on, ale zaujal mě konkrétně tím, že se na mě při zatýkání zubil. Musela jsem prostě za ním zajít, a ve věznici už jsem zjistila, že je to on."
"To pro vás musela být rána…"
"Musela," přitakal Arimer znenadání. "Co mě ale překvapilo, že nekřičela, nic mi nevyčítala, pouze se dožadovala vysvětlení."
"To je skutečně obdivuhodné," přisvědčil muž, a zněl upřímně. "Poté jste se tedy rozhodla, že kvůli němu vložíte svůj život na váhu?"
"Myslím, že na mém místě by kterýkoliv člověk s kouskem srdce udělal to samé," odvětila Leniara. "Nyní vstupuje do hry i Cassiller, protože o naše životy se mělo rozhodnout onou hrou."
"Omlouvám se za neznalost," pokračoval reportér. "Ale kdo vlastně nakonec vyhrál?"
"Já," usmál se Mistr. "Ačkoliv je pravda, že spravedlivá byla pouze první dva kola."
"Počkej. Vždyť jsi mě v tom druhém nechal nestydatě vyhrát!" namítla Leniara.
"Nenechal," odporoval Cassiller. "Už jsem ti to přece říkal. Víš, že já nikdy nelžu." Zahleděl se jí do očí.
"To si povídej akorát tak holubům…promiň, v tomto případě spíše rackům na střeše," zasmála se, ale v mysli jí hlodali pochybnost. Pravda, oba byli tehdy rozladění, ale mohla být přesto tak dobrá, aby Mistra férově porazila?
"Promiňte, ale můžete mi to vysvětlit?" ozval se reportér. "Mimoto, nezapomínejte, že jsme v přímém přenosu, přeci!"
"Jistě, omlouváme se," odvětila bývalá Senátorka. "Omlouváme se, že ano?" Cassiller s úsměvem přikývl. Byl to ten samý výraz, který jí ze začátku doháněl k šílenství, ale nyní měla spíše chuť se usmívat spolu s ním. "Zkrátka a dobře, tehdy jsme stali přáteli. Mistr nám chtěl z osobních, velice osobních důvodů, pomoct, takže jsme se vlastně domluvili, že nám pomůže utéct z popravy. Tím vlastně náš příběh skončil."
"Rozumím. Co se týče těch osobních důvodů, nejspíš se na ně nemohu ptát, viďte?"
Cassiller se zhluboka nadechl, čímž překvapil oba své přátelé. "Ale jistě. Je to vlastně hlavní důvod, proč jsem zde šel. Je načase to konečně přiznat. Můj životní příběh byl vlastně podobný, jako příběh těchto dvou. Také jsem miloval dívku, s kterou jsem nemohl být. A stále jí miluji."
Odmlčel se, a Leniara zatajila dech. "Ermiello, vím, že tento pořad sleduješ. Také vím, že to, co zabilo naší lásku, jsem byl já. Nikdy jsem s tebou neměl chtít být, přes to všechno. Vím, že jsi nemohla, protože obyčejní lidé se s hráči nemají stýkat, a ty jsi…potřebovala jsi, aby ti nic nesnižovalo autoritu. Všechno jsem to pochopil již dávno, ale miluji tě, a ty jsi říkala, že je to vzájemné. Vážně dovolíme, abychom byli odděleni společenskou pozicí?"
Leniara si to přebírala v hlavě. Pochopila, co je na těchto dvou příbězích odlišné. Jí s milovaným styk přímo zakázali, kdežto Ermiella ho pouze nechtěla. Pravda, že její důvodu chápala, ale věděla, že na jejím místě by tisíckrát radši skončila jako dítě špinavých ulic, jen aby mohla být s Arimerem. Na toto se zákon nevztahoval, takže pokud by to jeho rodiče dovolili, teoreticky by to šlo obejít, a mohli by být spolu. Nicméně, vztahovala to příliš na sebe. Nemohla to mít Ermielle za zlé.
Cassiller ale ještě neskončil. "Nemohu po tobě chtít, abys mi dovolila ti být blíž. Chtěl jsem ti jen vysvětlit, že to, co jsem udělal, byla součást plánu. Neopovrhuj mnou, prosím, že jsem i přes své sliby riskoval svůj život. Vím, že i ty bys Arimerovi a Leniaře pomohla také, kdybys nebyla svázána společenskými tabu. Je mi líto, že jsi je nemohla poznat, jsou to úžasní mladí lidé, jak jsem již říkal, přesně jako my. Asi jsem měl také vyhodit vaše bankovní sídlo do povětří, možná bys zareagovala stejně jako Leniara." Zasmál se, aby byla jasné, že to nemyslí vážně. "Nebo bys mě možná začala skutečně nenávidět. Když nemohu být s tebou, chtěl jsem ti jen vysvětlit, co mě k mým činům vedlo, abys mě neodsoudila. A že tě stále miluji, a navždy budu. A v poslední řadě se už neboj, protože jsem právě skončil."
"To bylo…vskutku přenádherné. Přesto bych se však chtěl zeptat ještě na pár otázek- jak se vám vlastně povedlo utéct?"
"No," převzala slovo Leniara. "Cassiller nás vysvobodil z popravy, a jelikož jsme to měli načasované, úprkem jsme to vzali k přístavu, kde nás jeden z vašich převozníku- tímto děkuji muži jménem…vlastně ani netuším, jak se jmenujete. Ale přesto vám moc děkuji. I za to, že jste tak statečně nesl můj hysterický záchvat."
"Počkejte," zarazil ji reportér, a dívka si uvědomila, jakou udělala chybu. Celý rozhovor se vyhýbala tomu, aby zmínila byť jen v náznaku Allana, a nyní se skoro prořekla. "Takže jste byla zoufalá?"
"Ano," začala, a bylo to jediné slovo, které nepronesla ve lži. "V první chvíli m přišlo hrozně těžké opustit mé rodné město. A nejspíš toho všeho na mě bylo příliš."
"Rozumím vám," odvětil naštěstí plavovlasý muž. "Takže jsme neměli žádný přesný plán?"
"Ale měli!" namítl Cassiller. "Přece zběsile uhánět!"
Reportér se pousmál. "Čistě teoreticky- co byste udělala, kdyby tak ona loď nestála?"
"Ale ona tam stála," namítl Mistr. "Je to jako se v Osudových hvězdách ptát, co by bylo, kdyby protivník odkryl měsíc, a ne kometu."
"Obávám se, že vám nerozumím…"
"Člověk žije jen v jediné dimenzi. Napříč minulostí, přítomností, a možná i budoucností. Ale nikdy, nikdy by nemělo pátrat po paralelních větvích. Tudíž je naprosto zbytečné se ptát, co by se stalo, kdyby tak nestála. Já jsem věděl, že tam bude. A kdyby ne, řešil bych to v tu chvíli. Netuším, proč si každý myslí, že my hráči máme plán A, plán B, plán C, a nakonec, proč ne i plán Z? Nepočítal jsem s tím, že tam ona loď…nebyla. Netuším, co bych udělal, protože jsem se v té situaci neocitl."
"Dobře. Děkuji za…velice obsáhlou odpověď. Předposlední otázka zní- takže jste tedy stihli nasednout na loď, a tím vše končí?"
"Ne. Tím začíná pravý život. Alespoň pro mě," odporovala Leniara. "A ta poslední otázka?"
"Ach…jistě." Reportér se poprvé a naposledy zahleděl do svých poznámek napsaných na křehkém pergamenu. "Litujete něčeho?"
"Ne," odpověděly všechny tři bytosti unisono. Všechny také věděly, že by neváhaly to udělat, i kdyby věděly, kolik úsilí je to bude stát.
"Tak…tedy moc děkuji za rozhovor, a užijte si krásný zbytek vašeho života v míru v tomto městě! A pokud mohu mít návrh, prostě si musíte zajít do kavárny U Pestré rybky! Zadarmo tam podávají nejlepší čaj a sušenky široko daleko!" Arimer, Leniara a Cassiller se na sebe šťastně usmáli. Svoboda se konečně stala skutečností.