Říjen 2014

Konečně respektovaná, či šašek?

7. října 2014 v 7:00 | CarinaB. |  Deník šílenkyně
Název článku je zcela na místě, protože se vám chci svěřit, jak to dopadlo s tím autorským čtením, o kterém jsem mluvila zde. Šlo vlastně o to, že jsem před celou třídou četla jednu ze svých asi tak tří jednodílných povídek. Toto je vlastně jakési shrnutí, jak to dopadlo.
Pro začátek musím říct, že vlastně docela dobře. Rozhodně to bylo menší fiasko, než jsem čekala. Také bych měla zmínit ještě dvě věci, pro pochopení tohoto článku. Stejně jako já, četla svůj příběh i Kate Černobílá, má nejlepší kamarádka, která za to i tak trochu může (:-)). A ta další věc- na povídky se poté měly kreslit ilustrace (přece jen, četly jsme to ve výtvarné výchově).
Takže, teď už k věci. Pokusím se to brát trochu chronologicky.

Co se povedlo?
•Asi tak pět lidí mě vážně poslouchalo.
•Koktala jsem, přeřekávala se, rudla jako rak, ale jen trochu.
•Smáli se jen občas.
•Zdálo se, že až na některé pasáže (k nim později) to i docela pochopili.
• Podařilo se mi žádný z pěti papírů obsahujících povídku neztratit, ani neroztrhat, ani nerozmočit potem z dlaní, a dokonce ani neupustit!
•U některých pasáží jsem docela spokojená i se svou modulací hlasu.
•Ke konci, když jsem dočetla, se všichni postavili ,tleskali, a dokonce i hvízdali.
•Někteří lidé se mnou dokonce o té povídce diskutovali!
•Tři dívky se úplně rozplývaly.
•Jedna mi řekla, že jí začátek zněl, jako bych opsala kus opravdové knihy.
•Paní profesorka byla očividně překvapená.
•Vlastně mi ani nic nevyčetla, a to je hodně upřímná. Co mě od ní trochu zamrzelo, je popsáno v tom, co se mi nepovedlo, ale vlastně to ani nebyla výtka.
•Po dočtění se mnou hned začal každý mluvit, takže jsem projednou nebyla na okraji.
•Hrozně se mi líbily asi tři ilustrace, které bych možná použila i jako oficiální.
• Myslím, že se mi docela povedla ilustrace ke Kateiné povídce (komín, a z něj stoupající dým, to vše nakresleno černým fixem), který překrývají slunce(pastelkami)).
•Na to, že jsem si to předtím četla jen polohlasem, se mi to docela povedlo.


Co se moc nepovedlo?
•Někteří spolužáci se stále bavili, a znemožňovali mi tak číst, nebo jsem musela křičet.
•Ten den (včera) mě trochu bolelo v krku, takže jsem ze sebe některé části vyloženě tlačila.
•Někde u druhé stránky se mi začala rozmazávat písmenka před očima (nenávidím naše školní světla, a seděla jsem zrovna pod jedním z nich).
•U třetí stránky jsem cítila, že trochu polykám slova.Brzy jsem na to sice přišla, a pokusila se to nedělat, ale stejně.
•Asi deset sekund se mi nedařilo oddělit čtvrtý list papíru od pátého.
•Seděla jsem na kraji lavice, a málem se mi z ní povedlo spadnout (pokud si toho zakolísání uprostřed čtení nikdo nevšiml, pak se stal zázrak, nebo jsou slepí).
•Dívky to sice bavilo, ale kluky očividně ne (nejsem předsudkářka, ale v naší třídě se opravdu dívky chovají jako pravé dívky a naopak).
•S tím souvisí, že mi paní profesorka úplně na konci hodiny naznačila, že jsem vlastně napsala dívčí román.
•Mám pocit, že některé pasáže někteří moc nepochopili. (Jedna holka se mě po dočtění zeptala, že moc nepochopila, k jaké to čarodějnici Miranda šla. Ale Mirandu nazývají tou čarodějnici!)
• Některé ilustrace....no, řekněme, že když už někdo chtěl kreslit hlavní hrdiny, většina měla alespoň dostatek slušnosti, aby si ode mě vyžádali popis. Ale na jiných obrázcích jsme mohli vidět...ehm...Mirandu a Siderila (mimochodem s krátkými vlasy) v MODERNÍM oblečení (někdo očividně ignoroval zmínky o pláštích a klobouku).
•Cítím, že se ta povídka se mnou povleče až do maturity.

A co vy? donutila vás už někdy vaše třída číst povídky, a to prosím ve výtvarné výchově? Myslíte si, že jsem si pochvalu zasloužila, nebo byste mi naopak něco vytkli? Je toto dobrý výkon na první autorské čtení, podle vás?

Hrana života- 15. kapitola

6. října 2014 v 19:59 | Karin |  Hrana života
Takže, přicházím s předposlední kapitolou Hrany života, která sice může vypadat jako poslední, ale jedna část příběhu ještě neskončila. Jsem tak nadšená. Znamená to druhou vícedílnou povídku, kterou opravdu dotáhnu do konce (respektive dotáhnu do konce její první verzi). Mimochodem, na této kapitole, zvláště ke konci, jde opravdu MOC vidět vliv Walking on the edge a Where the river flows, obě písně od Scorpions, na tuto povídku, i když jsou úplně o něčem jiném. no, zkrátka, doufám, že se vám to bude líbit, a prosila bych o celkový názor na tento příběh...

15. kapitola
Tekoucí řeka
"Kdo to byl?" zaslechla mladá Senátorka jednu z vyděšených žen v davu. Odtrhla od ní pohled, a zadívala se na muže, kterého považovala za svého přítele. Proto téměř nevnímala, že jí přivázali ke kovové lampě veřejného osvětlení, která zázrakem celou apokalypsu města přežila.
Kdyby Cassillera upřeně nepozorovala, nevšimla by si, že něco upustil. Předmět se zableskl ve vzduchu, a ona pochopila, že se jedná o zbraň. Vždyť jí přece včera základy svého plánu vylíčil. Oba věděli, že Costly Mahal dokáže pomocí magické stopy vysledovat vlastníka, ale Mistr pravděpodobně nechtěl, aby za jeho činy pykal někdo nevinný.
Kupodivu tam však jen tak stál, zatímco vojáci vtrhli do davu, a prošacovali několik prvních občanů, aby se zjistilo, či ruka omráčila nebohého politika. Dívka se snažila skrýt úsměv, ale příliš se jí to nedařilo. Bylo to jednodušší, než předpokládala, a i než pravděpodobně předpokládal Cassiller. Včera jí přece říkal, že musí omráčit více než jen jednoho Senátora.
Přimhouřila oči, a snažila se zaostřit. Vojenské oddíly, které se nesnažily zadržet zpanikařené občany, postupovaly dále masou. Jeden z nich přistoupil až k Mistrovi. Dívka viděla, jak ho kontroluje, a poté prohodili pár slov. Nakonec, což jí v první chvíli udivilo, Cassiller ukázal na dýku ležící na zemi. Vojín jí sebral. Prováděl však kontrolu dále, zbraní mohlo být více. Leniara si málem odfrkla, když si uvědomila, že kdyby nebyl zraněn někdo velevážený, poprava by se kvůli tomu nejenže nepozastavila, ale každý by jen pokrčil rameny.
Náhle uslyšela kroky. Přicházející muž se ohlédl, jestli ho nikdo nesleduje, ale všichni se přiliš zabývali Senátory, kterým se ovšem zase tak moc nestalo. Jistě, není příjemné, když někdo někoho omráčí, zvláště pak pokud je z nižší společenské vrstvy, ale Leniaře připadalo, že se kolem toho dělá příliš zbytečného povyku. Povyku, který jí nyní zachránil.
"A-Allane," zašeptala, a pravděpodobně poprvé v životě se před ním zakoktala. V ruce držel druhou z vražedných zbraní. "Co s tím chceš dělat?"
"Zachraňuji ti život." Na okamžik se odmlčel, a odtrhl od dívky pohled. "Tobě a jemu." Pokynul směrem k taktéž přivázanému Arimerovi. Popravovaný vykulil oči.
"Cassiller tě k tomu donutil?" Usmála se na něj.
"Možná," připustil, a pozvedl dýku. Ruce se mu, téměř nepatrně, roztřásly, ale Leniara si toho všimla. Oddálila od sebe zápěstí, jak nejdále to šlo, přestože se jí řetězy nemilosrdně zarývaly do zápěstí, a spolu s bolestí se v ní hromadil vztek. Vztek na všechno, co kdy prožila. Hněv na konání práce z povinnosti. Zloba na svého otce. Zloba na celý systém. Zavřela oči, a snažila se připravit i na to, že by se Allan netrefil, nebo přišel s jiným úmyslem než jí zachránit.
Řetězy však povolily. Dívka je tak tak hbitě zachytila, aby zamezila rachotu při dopadu, a nikdo se jich tak nevšiml. Osvobozená poté spolu se svým manželem přistoupila k Arimerovi. V očích mu však zaplál strach, a zavrtěl hlavou. Natiskl se blíže ke světlu, jako by ho mohlo zachránit.
"No tak," prskl na něj Allan. "Chceš žít, nebo ne?" Arimerovi se však z tváře vytratila veškerá barva. Leniara si skousla spodní ret.
"Půjči mi tu dýku, prosím." Napřáhla k ozbrojenému senátorovi dlaň. Trochu zaváhal, když do ní vkládal zbraň. Leniara se Arimerovi zahleděla do očí. Sklonil hlavu a učinil několik kroků, takže měla možnost ho zachránit. Vyslala rychlou motlitbu, ani nevěděla, k čemu přesně, a ohnala se čepelí.
Druhé řetězy povolily, a Arimer je, stejně jako předtím Leniara, zachytil. Když je oba pokládali na zem, jejich pohledy se opět setkaly. Dívka vytušila, že se zkrátka Senátora zalekl, že šlo o podvědomý reflex, protože mu přece jen mnohokrát ublížil, i když o tom možná nevěděl, a toužila ho obejmout, ale kvůli svému manželovi si to rozmyslela. Místo toho Arimerovi nevěnovala ani slovo, a přistoupila k Allanovi.
"Děkujeme. Co za to chceš?"
Senátor se ušklíbl. "Co bys byla ochotná mi dát?" Dívka pochopila, že by si přál nějaký fyzický kontakt s ní, přinejmenším polibek, ale naštěstí z jeho dalších slov zjistila, že na tom zase tak nelpí. "Ale ty…vlastně vy všichni, jste mi také pomohli. Oko za oko, zub za zub." Dívka se na něj vděčně usmála.
Poznali, že největší zmatek již pominul, a rychle se vytratili z popraviště, na okolo, a pokud si jich někdo všiml, nejspíš si myslel, že je to v pořádku. Přeci jen, byl s nimi i vážený politik, ne snad?
Cassillera potkali téměř ihned. Zazubil se na ně, ale na slova nebyl čas, protože se začaly ozývat připomínky, že to nejdůležitější na popravách- odsouzení, chybí. Nezbývalo jim nic jiného, než se dát na zběsilý úprk. Ani jeden, kromě Arimera, však nebyl na běhy zvyklý, a ani on v tom nebyl zvlášť cvičený. Cassiller se většinou ke všemu stavěl čelem, a co se týče Leniary a Allana, v jejich kruzích byla fyzická námaha sprostým slovem. Lid pracuje, vláda řídí.
Jediná výhoda byla, že nemuseli běžet daleko. Jen doufali, že to mají správně načasované. Pokud tam nebude kotvit záchranná loď…
Ne, na to se snažili nemyslet. Zanedlouho zaslechli těžké kroky vojáků. Byli by je dostali, nicméně již bylo možno rozpoznat proudící řeku. Bytostem již docházel dech, ale nesmí se nechat chytit. Radši sípavě lapali po dechu, klopýtali, ale ani nezpomalili. Nemohli si to dovolit. Ozbrojená jednotka se stále blížila. Ne, po tomto nemohou prohrát.
Vodní tok se stále přibližoval, až bylo možné zahlédnout vytoužený cíl. Utíkající by k němu bez problému dorazili, kdyby se před nimi nezjevilo několik zbraní. Prudce zabočili doprava. Naštěstí to nevypadalo, že jsou úplně obklíčení. Jen k řece dorazí o něco později.
Slyšeli zběsilé oddechování vojínů, které se nemohlo zcela ztratit v dusotu těžkých nohou. Snažili se čtyři bytosti polapit, ale ty byli beze zbraní mnohem obratnější. Z největšího problému se již dostali, a třpytivá voda byla na dosah.
Náhle zazněl výkřik, a tři zbývající uprchlíci se otočili. Leniaře se zatmělo před očima, o to více však v jejích uších zesílil zvuk bezmoci. Drásalo jí to duši. Arimer jí však nutil běžet stále dál, a jí nezbylo nic jiného než ho následovat. Přesto se však musela stále otáčet. V jejím nitru jako by přestalo něco existovat. Netušila, že jí na tom muži přece jen tolik záleží.
Osvobozující pláč však přišel, až když se její noha dotkla dřevěné podlahy bárky. Dnes se nejspíš stali dětmi Štěstěny, protože loď již byla z dobré poloviny naplněná.
"Plujte! Plujte!" křičela na převozníka, a její slova náhle utichla ve vzlyku. Všichni cestující na ně nechápavě hleděli, ale jí to bylo úplně jedno. Cítila, jak se jí někdo dotýká. Nebránila se tomu, ale dotýkal se jí na stejných místech, jako kdysi předtím muž, kterého nyní ztratila. Převozník byl nejspíš tak zmatený, že jí beze slova poslechl.
"Proč?!" šeptala dívka mnohem později. To už se jí snažil utěšit i Mistr. "Nikdy jsme spolu nevycházeli, a skutečně musel skončit takto, když si konečně uvědomil, jeho dosavadní život byla chyba? Chyba!" Pevně zaťala pěsti, aby něco neponičila, nebo někomu neublížila.
"Leni," odpovídal jí Arimer tichým, klidným hlasem a hladil jí po tváři. Ačkoli byla zoufalá, v jeho náručí se přece jen cítila o něco lépe. "Allan má jistě nějaký způsob, jak se z toho dostane. Nějaké speciální politické povolenky, cokoli."
"Nebo také ne," pronesla. "Možná ho popraví, a jen kvůli mně."
"Ne," vložil se do toho Cassiller, který seděl vedle ní po druhém boku. "Nesmíš se z toho obviňovat. Bylo to jen a jen jeho rozhodnutí. Osud si nejspíš přál, aby zůstal v Costly mahalu." Odmlčel se, a v hlase mu jasně zazněla potlačovaná bolest, prozrazujíc, že i jemu je to líto. "A co my víme? Třeba nezemře, a něco změní? Bude následovat váš odkaz!"
"Náš odkaz," opravila ho Leniara rozmrzele. "Ty máš na tom možná největší úlohu, nezapomeň. Ale co nemáš, to je pravda. Pokud to Allan přežije, přidá se zpět k nim. Vím to."
"Po tom všem?" Nevěřil jí. "Leni, myslím, že nám dokázal, že i on má city."
"Je to Allan. Znám ho," tvrdila však dívka nadále. "Radši bude konat něco, v co nevěří, než aby byl v Senátu považován za divoký živel, jako jsem bývala já." Smutně zavrtěla hlavou, a do očí jí opět vtrhly slzy.
Na okamžik zavládlo ticho. Poté se překvapivě neozval ani jeden ze tří uprchlíků, ale převozník. Jeho hlas byl zvučný, a zněl docela přátelsky. "Dobře. Nechcete mi náhodou vy tam vysvětlit, co to má znamenat." Leniara sebou trhla, než jí došlo, jaký skrytý význam mužova slova mají. On se k ní vůbec nechoval nezdvořile. On jí nepoznal.
"Jsem Senátorka, možná o mně víte, že jsem dnes měla být popravena," začala Leniara, a oba přítomné muže napadlo, že by nezasvěcený z jejího hlasu nepoznal, že se poddává zoufalství. "To vám asi objasní, odkud jsme tak utekli."
"V tom případě se moc omlouvám," zazněla převozníkova odpověď, ale nevydalo to, že by ho to opravdu mrzelo. Kdyby tady Allan byl, napadlo dívku, jen tak by mu to neprošlo. Leniaře však to, že s ní jedná jako se sobě rovnou, naprosto vyhovovalo. "U všech angorek, vy jste opravdu utekla z popravy?" Jeho tón byl nyní zvídavý. Leniara chtěla něco odpovědět, ale Cassiller jí předběhl. Dívka ho nechala, protože se pustil do vyprávění celého jejich příběhu. Samozřejmě vynechal detaily, ale ty měly zůstat čistě mezi nimi. A Allanem, který, jak Leniara doufala, je v zájmu zachování vlastní důstojnosti a života nikdy neprozradí.
"Když to tedy vezmeme kolem a kolem, bylo to až překvapivě snadné," zakončil Mistr své vyprávění.
Jedna malá dívka se lehce dotkla Mistrova ramene. Otočil se na ní, a laskavě usmál. Děti ho vždy fascinovaly. Byly tak upřímné, bezelstné, a nezkažené. Takové, jako chtěl vždy být on. O to více ho potěšila její otázka.
" Pane Mistře, viděla jsem vaši hru. Hrozně moc vás obdivuji. Nemohl byste mě to naučit, prosím?" Několik spolucestujících se srdečně zasmálo, včetně samotného Cassillera.
"Samozřejmě, velice rád," odvětil, a spolkl poznámku o tom, že jeho slovo platí pouze v případě, že nebude mít příliš práce s útěkem o holý život. "Tak mě napadá, že my tři bychom si mohli rovnou otevřít školu."
"Samozřejmě," zasmála se Leniara, a Mistr byl rád, že už se neutápí tak hluboko ve smutku. "Jaký pro ni vymyslíme název? Učiliště Osudového ostří?"
"To zní dobře," zazubil se. "Ale víš, že já preferuji Osudové hvězdy." Jejich rozhovor pochopil sice asi jen Arimer, a možná převozník, ale smáli se všichni. Možná proto, že tato cesta nebyla jen tak obyčejná pouť za svobodou. Arimer, Leniara, Cassiller a Allan za sebou zanechali odkaz, který skutečně mohl změnit svět.
Loď plula dále, a Senátorka se naposledy ohlédla nazpět. Opouštěla svůj domov, vše, co znala. Plují do nového světa, a tato řeka byla hranicí. Je to ta samá, u které si s Arimerem hrávali jako děti, ale i ta, kterou měli vplout do jiných krajů. Navždy. Měla by cítit úzkost, ale konečně vyslechla hlas svého srdce, který volal po svobodě. Konečně se jednou cítila sama sebou.
V hlavě si plánovala vše, co učiní. Samozřejmě se vždy bude snažit žít co nejkrásnější život, po boku Arimera. Spřátelí se s Mistrem. Již nikdy nevstoupí do politiky, i kdyby byli nabídky sebeslibnější. Výčet končil takovými malichernostmi, že začne nosit tuniky, kalhoty a vysoké boty, jako kdysi dávno, a nechá si dorůst vlasy. Konečně může žít jinak než jako pouhá loutka.
Krajinou se střídala skaliska s širými pláněmi. Vše bylo tak divoké, tak krásné. Dívka si začínala uvědomovat, že to, co viděla doposud, nebyl skutečný svět. Jednalo se o něco, co ho mělo pouze nahradit. To voda přinášela vše pravé. Uběhlo několik hodin, ale Leniara věděla, že by se do Costly Mahalu nikdy nevrátila, i kdyby mohla. Nyní už ne.
Jak čas ubíhal, koryto se stále rozšiřovalo, a bytostem se náhle naskytl pohled na krajinu beze břehu. Leniara to již jednou viděla. Pochopila, co to znamená.
"Oceán," vydechla. Sledovala Arimera, jak nevěřícně zírá na tu předalekou plochu, která znamenala radost. Vznikla z utrpení, stejně jako se řeka stala oceánem. Učinili spoustu chybných tahů, ale nakonec vyhráli hru. Nyní bylo vše povoleno. Dokonce i láska, která se zdála být tak ztracená.
Břeh se stále přibližoval, stejně jako štěstí. Leniara si nemohla pomoct, a musela se usmívat. Když však pohlédla na své spolucestující, zjistila, že není jediná. Přitulila se k Arimerovi, a zkrátka si pouze vychutnávala radost. Možná nedokázali úplně všechno, možná Allan zemře, ale nyní nebyl čas pro slzy. Ať to stálo, o to stálo, dostali se sem. Dostali se do země u oceánu.

Hrana života- 14. kapitola

3. října 2014 v 18:00 | KarinB. |  Hrana života
Takže, přicházím pravděpodobně s předpředposlední kapitolou Hrany života, tudíž se bude jednat už odruhou povídku, kterou dopíši. Každopádně, tato kapitola je spíše vysvětlovací, a jsou v ní vyjádřeny některé mé názory. Zároveň je docela sentimentální. No, doufám, že se vám bude líbit, a budu moc ráda za každý upřímný názor!

14. kapitola
Naleštěná dýka
Muž se zhluboka nadechl a zaklepal na dveře. Konečně nalezl cíl své cesty. Stálo to hodně vyptávání a lhaní, ale to mu nečinilo nejmenší potíže. To nejhorší mělo teprve přijít. Vhod do místnosti se zjevil s ohlušujícím vrzáním, a hráč Osudových hvězd překvapeně pozvedl obočí.
"Zdravím. Stalo se něco, o čem bych měl vědět?"
Allan byl o něco vyšší, takže využil toho, že se na něj dívá svrchu, a nasadil svůj nejlepší výraz, který slabší povahy dosti zneklidnil. Pokud si však toho Cassiller vůbec všiml, nedal na sobě nic znát. Poté Senátor promluvil.
"Musíme si něco říct. Pokud možno soukromě. Je to důležité, velice důležité. Budu moc rád, když si vyslechnete, o co jde."
Mistr pokrčil rameny. Jistě, mohla to být lest, ale stáli proti sobě jako muž proti muži. "Vstupte dále, prosím. Omlouvám se za poněkud stísněný prostor, ale po tom, co se nemůžeme do dalších pater dostat jinak než vznášedlem či po žebříku, mi přidělili právě tuto místnost k bydlení." Oba muži ve stejný okamžik zalétli pohledem na provizorní lůžko. Či spíše na to, co na něm leželo. Dýka. Byla obalena kusem látky, z čehož by každému bylo jasné, že jí Cassiller leštil. Jistě byla připravena k použití. Mistr zabouchl dveře, a poté si zastrčil zbraň do pochvy u pasu. Allan sledoval každý jeho pohyb.
"Omlouvám se za takto zvědavou otázku, ale hodláte jí snad v dohledné době použít?"
Mistr se zasmál. I kdyby ano, tomuto politikovi by o tom nic neřekl. "V pravém slova smyslu ne. Ale záleží na tom, co míníte dohlednou dobou. Koneckonců, není zcela běžné, že si válečníci čistí své zbraně, i když nejsou ušpiněné?"
"Ale vy nejste válečník," namítl politik.
"Jak se to vezme," zazubil se Cassiller. Docela ho bavilo odpovídat takto nejasně. Bojovníkem sice nebyl, to je pravda, ale v jistých kruzích se o něm vědělo jako o revolucionáři. "Je spousta věcí, co o mě nevíte, a nikdy vědět nebudete. Ale k věci- proč jste přišel?"
Senátor k němu popošel pár kroků. Poté promluvil tichým hlasem. "O všem vím. Mluvil jsem s Leniarou. A Arimerem." Mistr se snažil utajit udivený výraz, ale příliš se mu to nedařilo. Jeho těžce zbudované sebeovládání nyní padlo. "Vím, na čem pracujete. Napadlo mě, že bych vám pomohl."
Mistr na něj chvíli nevěřícně zíral, a poté pobaveně zavrtěl hlavou. "To je absurdní. Přiznávám, že jsme se s Leniarou za tu dobu hodně sblížili. Proto také vím, že ona by vám nikdy nic neřekla, i kdyby měla co. Vlastně netuším, o čem tady mluvíte."
Napadlo ho, že Allan je buď dokonalý herec, nebo skutečně mluví pravdu. On však potřeboval znát všechno, aby mu byl chopen uvěřit. I přes tak upřímný a bezelstný výraz.
"Vlastně jsem si to domyslel sám. Tuší to více z nás, ale většina tomu nevěří, nebo jim to prostě je ukradené," začal Leniařin manžel. "Prostě jsem se jí zeptal, a ona mi nelhala. Vím, co chcete vy tři udělat. Ona řekla, že bych mohl uniknout s vámi."
Cassilerovi se zatmělo před očima. Takže to skutečně ví. Nechápal, jak to dívka zařídila, aby je neudal ještě více lidem, ale věděl, že ty největší zázraky jsou někdy až nesmírně jednoduché. "Takže…vy v tomto městě také nechcete žít?"
"Ne, když je vlastně mrtvé. Podívejte…ona si myslí, že si to jen namlouvám, ale já jí opravdu miluji. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Proto bych jí chtěl pomoct uniknout. Povídala, abych šel za vámi, zeptat se, jestli s tím nepotřebujete pomoct."
Cassiller uznale přikývl. To už na Leniaru sedělo. Možná jednal z čisté naivity, ale již nepochyboval o tom, že Allan nelže. Sice pochyboval, že by k dívce choval tak vřelé city, jak říkal, ale nebylo by nic zvláštního na tom, kdyby si to namlouval.
"Pokusím se vám tedy věřit. Ale potřebuji si něco ověřit- jak moc ctíte své poslaní? Jste přece Senátorem, máte změnit svět!"
Allan nejprve nedůvěřivě pozvedl obočí, ale poté si uvědomil, že ať je za tím skryto cokoli, právě mluvil s Mistrem té hloupé deskové hry, která to vše začala. Nikdy na pravý význam nepřijde, dokud mu ho Cassiller nevyzradí sám.
"Oba dobře víme, že tak to nefunguje. Kdybych měl na výběr, nebyl bych politikem. Jenže když někdo začne v Costly Mahalu vykonávat nějaké povolání, je nemožné pro něj s ním skončit."
"Takže jste k tomu byl donucen, stejně jako vaše manželka?" vyptával se Mistr.
"To je příliš osobní otázka," odvětil Allan. "Nemáte pravomoc po mě chtít odpověď."
"Ne," uznal Cassiller. "Jen jsem chtěl vědět, jestli vám mohu věřit. Ale´pokud ne, stejně se to ukáže, až když bude pozdě. Zkrátka a dobře, já způsobím zmatek na popravě, a vy přeseknete to, čím budou Arimer a Leniara přivázáni."
"Kovové řetězy," prohlásil Allan. Natolik hloubavou mysl jako Mistr neměl, ale došlo mu, že si tímto získá jeho důvěru. A skutečně. Cassillerovy oči divoce zaplály.
"Ocelové?" vyptával se. Sledoval, jak politik přikývl. "Jedna z mých dýk by měla být schopná to rozetnout. Půjčím vám ji, pokud máte o podílení na plánu stále zájem. Musím vás však varovat ještě před jednou věcí- odplujeme sice do mírumilovného města, to ovšem spolupracuje s několika takovými, které mají nejspíš neporazitelné armády, včetně Amieny, což je, jak jistě víte, nejvyzbrojenější město široko daleko, s nejlepšími taktiky. Tudíž po vás lidé z tohoto města nepůjdou, ale nesmíte se již nikdy vzdálit od míst za řekou. Stejně jako já. Časem totiž vyjde najevo, že jsme pomohli uprchlíkům. Stojí vám to za to?"
Senátor jen krátce zaváhal. "Ano. Život bez Leniary, zde, a ještě k tomu jako zrádce, už nemá smysl. Zpět tedy k plánu- jak vlastně chcete způsobit zmatek?"
Cassiller se tajemně pousmál. "S vaší pomocí, pokud si to na poslední chvíli nerozmyslíte, to bude snadné. Nechte se překvapit. Kdo ví, kolik na nás zde číhá odposlouchávacích zařízení. Už tak jsme vyzradili více, než jsme měli. Zkrátka a dobře, správnou příležitost k vysvobození těch dvou zaručeně poznáme." Na chvíli se odmlčel. "Poslední věc, v které bych vám rád věřil, je, že vysvobodíte i Arimera. Nejen Leniaru."
"Jak by vás mohlo napadnout, že bych byl schopen opaku?"
"Vidím vám to na očích," odvětil mu Mistr mrazivým tónem. Allan obrátil oči v sloup.
"Dobře. Je zcela nesmyslné zapírat. Ale copak vám na něm opravdu záleží? Důležitá je přece Leniara. On nám bude jen přítěží."
"Jak můžete něco takového vypustit z úst?" zavrčel Cassiller. "I kdyby bez něj Leniara šla, což nepůjde, dovolím si vám připomenout, že Arimer je sice vězněm, ale to proto, že chtěl vzdorovat vaší vládě. Vy vidíte jen to, že se ocitl na špatné straně zákona, ale nezapomínejte, proč se tak stalo. A v poslední řadě, přítěží nám ve světě bez válek rozhodně nebude. Ani kdyby náš plán de facto neskončil nasednutím na loď, musím vám říct, že je to mladý, velice talentovaný chemik, a také, že i on je hráč Osudového ostří."
"Alespoň už vím, odkud Leniara ty nesmysly má. Dobře tedy, vysvobodíme tedy i Arimera. Přísahám. Můžete mi věřit." Cassiller zlehka přikývl. Allanovi se nelíbilo, že nad ním měl očividně navíc, ale nemohl s tím nic dělat. Kromě toho, zítra to stejně skončí, ať už nezdarem či vítězstvím.
"Domluveno. Opravdu doufám, že nelžete, protože poté pro mě již nikdy nebudete člověkem. Ani pro Leniaru. Mohu mít poslední podmínku?"
"Jistě," pobídl ho Senátor.
"Pokuste se, prosím, věřit v Osudové hvězdy. Není to jen hra. Je to zaznamenání knih života mnoha a mnoha z nás, každého hráče. Vy hru nehrajete, ona si hraje s vámi. Pokud nevypadnete s koncentrace, skrz vaše srdce vám říká, co máte dělat. Z hracích destiček se dokonce dá i věštit, víte o tom? Každý hráč žije v té hře neustále. Napojují se tak na vesmír. Pokud považujete něco, co řídí naše životy, ale i životy všech okolo, tudíž i váš, za hloupé, připadá vám hloupá veškerá existence. S Osudovým ostřím je to trochu jinak, ale na podobném principu."
"To, co říkáte, nedává pražádný smysl," namítl Allan.
"Ale ano, dává," trval Cassiller na svém. "Jen si ho nepřipouštíte. Stejně jako to, že dělíte lidi na špatné a dobré, ale přitom jediné myšlení, které je ve světě poskvrněné, je to vaše."



Nastalo mlhavé ráno, a dvě bytosti si hleděly do očí. Odmítaly si přiznat, že by se něco mohlo zvrtnout. Ne. Dívaly se na sebe s pocitem štěstí a harmonie. Zanedlouho sice budou muset předstírat, jak je pobyt zde zničil, ale ta chvíle ještě nenastala. Arimerova revoluce možná nebyla tak úplně beznadějná. Skoro všichni se přece dostanou se spárů Costly Mahalu a jeho vlády, alespoň než se celý systém obnoví. Také doufali, že bodu mít nějaké následníky.
"Také ti všechno připadá jako nějaký neuvěřitelný příběh?" promluvil náhle Arimer. "Od dob, co jsme se potkali, až doposud."
Leniara s úsměvem přikývla. "Když mluvíme o dobách, kdy jsme se potkali…také stále vzpomínáš?"
"Jinak by to snad ani nešlo," přisvědčil. Zazubil se. "Byli jsme tak mladí, a tak šťastní." Zahleděl se na dívku, která vždy tvořila jeho sny. Naplňovala celý jeho život. Mohl mít tisíce jiných, s některými se dokonce nakrátko dal dohromady, ale vždy cítil, že to ona je ta jediná.
Stále v ní viděl tu rozpustilou dceru nějakého senátora, který pro něj nic neznamenal. Celé jeho srdce naplňovala jedině ona. Navzdory protestům svého otce vždy nosila své vlasy dlouhé a schválně oškubané, aby podtrhla to, že ona nechce být politička. Často spolu kráčeli po hranách, lanech, hráli Osudové ostří, a vůbec činili nepříliš běžné aktivity. Mnoho se samozřejmě změnilo, ale on věděl, že to je stále ona.
"No…a nyní snad nejsme?" odvětila po chvíli. Uznale přikývl. Ke štěstí jim opravdu nic nechybělo. Alespoň v tuto chvíli.
"Ano, ačkoliv vůbec nechápu, proč," odvětil napůl v žertu. Zkoumavě se na něj zadívala, a proto radši rychle pokračoval. "Být tebou, už bych sebe dávno opustil, a ještě toužil po pomstě."
Leniara však zavrtěla hlavou. "Nezapomeň, že to jsem byla já, komu se málem povedlo zabít naší lásku. Ty jsi nestoupal po žebříčku moci víc a víc, a stále se ode mě nevzdaloval. Popravdě, kdybych při tom tvém útoku zemřela, zasloužila bych si to. Měla jsem zůstat s tebou. I kdyby to znamenalo, že bych byla dítě špinavých ulic."
"To neříkej!" zděsil se mladý vězeň. "Stejně bychom nemohli být spolu ani tak, protože bych zase měl mnohem vyšší společenské postavení já. Toto byla jediná cesta. To, že ses stala Senátorkou, nebyla tvá vina."
Leniara se na něj usmála s pocitem dojetí. Svá slova myslela vážně, ale teprve po Arimerově odpovědi si uvědomila, jak vyzněla hloupě. Cokoli říct však již nemohla, jelikož se chodbou ozvaly těžké kroky. Arimer se roztřeseně postavil a přitiskl k mřížím. Dívka ho nejistě napodobila. Zvuk byl však nezaměnitelný.
"Popravčí četa," zašeptala bývalá politička o něco dříve, než se několik mužů oděných v tmavě hnědých tunikách, kalhotách a vysokých botách, plně ozbrojených, skutečně zjevilo. Nejprve jeden z nich odemkl dívčinu celu. Horečně se zamyslela. Neměla proč se bránit, ale nepotřebovala, aby jí z něčeho hned od začátku podezřívali, a proto se rozhodla dát své panice volný průchod.
Snažila se od sebe odstrčit hrubé ruce, a současně se pevně zachytila mříže, která pod tlakem úpěla. Prsty jí však klouzaly, a na odstrčení neměla dostatek sil. Ještě chvíli s sebou bezmocně házela, ale že se neubrání, poznala, když jí konečně pustili. Do zápěstí se jí zarýval tlustý řetěz, který jí byl následně omotán i kolem krku. Nyní již nic nezmohla. Voják, držící ho na druhém konci, prudce trhl. Dívka zasténala bolestí a nezbylo jí nic jiného než kráčet těsně před ním.
Začaly se otevírat i mříže do Arimerovy cely, s kterým byl proveden podobný proces. Nyní usoudili, že by si neměli ještě více ublížit, a již se nepokoušeli bránit. Celý průvod zamířil na místo určené k popravě. Oba vězni kráčeli se skloněnými hlavami, ale to pouze proto, aby skryli úsměv.
Na určeném trávníku se již shluklo snad celé město. Přesto se však ještě čekalo na opozdilce. Bylo to neúprosné. Oba měli co dělat, aby nezačali netrpělivě přešlapovat. Když poprava začala, Arimerovi unikl tichý, ulehčený povzdech.
Další čekání však nastalo, když soudce stojící na vyvýšeném stupínku vyjmenovával, čím vším se provinili. Myšlenky obou popravovaných se brzy rozlétly.
"…mezi vzepření proti zákonu se mimo jmenovaného počítá také nepovolené narušení stavby Vězeňského ústavu…" Takže ví i o jejich eskapádě s vodními žraloky. Zatímco soudce vyjmenovával další zločiny, odsouzení si němě sdělovali jedinou myšlenku. Kde u všech angorek Cassiller a Allan vězí?
Vykašlali se na ně snad? U Senátora to bylo pravděpodobné, ale od Mistra by nikdo nic takového nečekal. Leniara zkušeným pohledem zapátrala v davu. Ne. Byli tu. Jen nic nedělali. Proslov však dospěl ke konci.
"A tímto oznamuji, že zmínění budou odstraněni dle svého společenského postavení, tudíž buďto jim bude setnuta hlava, nebo budou ubičováni." Leniara se mimoděk otřásla. To znamenalo, že byla stále ještě Senátorkou. Seknutí hlavy nic neznamenalo, ale nemohla ani pomyslet na to, jak krutý byl trest pro Arimera. Jen proto, že se nenarodil v rodině předurčené ke zkáze mocí. "Přičemž bylo určeno, že ctihodná Senátorka odejde na onen svět jako první." Oslovení v této chvíli bylo jasným výsměchem. Leniara pevně zaťala zuby.
Když voják opět prudce trhl řetězem, a druhý vytasil meč, aby vykonal rozkaz k popravě, oba mladí odsouzenci pochopili, že toto znamená konec. Cassiller se opět ani nehnul. Nebylo jim však jasné, jaký je tedy jeho plán. Proč tolik riskoval, a pomáhal jim s tím ostatním?
Voják s mečem se rozpřáhl, a rána by byla dopadla na krk dívky, která pevně zavřela oči, kdyby tlumený hluk v davu neproťal zoufalý výkřik. Zoufalství, které pro Leniaru a Arimera znamenalo výhru. Popravčí zbraň na poslední chvíli sklonil, takže proklála vzduch.

Další den konce

1. října 2014 v 7:17 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Ahoj. Nejprve se moc omlouvám, že jsem zde tak dlouho nebyla,nějak jsem neměla přístup k počítači více než na pár minut. Každopádně, tento článek je básní, překvapivě z kategorie kritiky lidstva. Vyjadřuje všechno, co poslední dobou cítím.
Bylo to napsáno u taťky na terase, protože mimo lesů tam máme úžasný výhled na továrnu. Myslím, že více k tomu netřeba říkat:
Varování: Hodně kontroverzní, hodně kontroverzní...

Další den konce

Přichází další den
plný dalších smutných iluzí,
snů o lepších zítřcích,
dalších marných vizí,
ulicemi zní hořký smích.

Smích nešťastně poražených,
jenž setkává se s hluky jízdy
rychlejší než samotný svět,
svištící ztracenými místy,
kde dávno utihl zvuk upřímných vět.

Vět, jež cestu ukazují
vedoucí až k samotnému srdci,
se mění v pláč,
jenž prázdné duše drtí,
každý je jen hráč.

Hráč nelítostných her,
jenž zakazují ptát se proč,
zakazují znát pravdu,
vědět, oč skutečně jde, oč,
uzavírají nás do lživého hradu.

Ráno lidstvo vstává,
aby mohlo uvítat další prázdné slunce,
aby se mohlo pokusit věřit,
že není jen další munice
pravda, kterou se nám snaží sdělit.

Láska se dávno vytrácí,
ve světě bez květin,
pod ocelově šedou oblohou,
marně hledáš štěstí,
když bloudíš rozzářenou tmou.

Možná kráčíš ulicí
lemovanou komíny vyfukující temný dým,
s pocitem, že nebesa padají,
a ty žiješ míň a míň,
tam, kde vše peníze stojí.

Můžeš si koupit radost,
můžeš si koupit i svo ulásku,
ale stejně budeš vědět vždy,
že jsi svou duši dal v sázku,
a obklopují tě pevné zdi.

Zdi tvořené ješitností,
tam, kdeš vytrácejí se i sny,
dole v propasti bezedné,
kde můžeš jen žít své prázdné dny,
dokud nás někdo nevyzvedne.

Nevyzvedne vzhůru nad oblaka,
která nám věčně lžou,
jak můžeme ale věřit,
že tam nahoře stále jsou,
tady dole v rokli lží.

Můžeme si jen navždy přát,
ať nezažijeme chvíli,
kdy zazní zbraní svist,
až vítr symfonii soufalství zakvílí,
a děti opět nebudou mít co jíst.

Bomby budou padat k zemi,
a zavládne strach-
jediná skutečná věc,
a mír rozpadne se v prach,
a v palbě zanikne svit hvězd.

Kdo nás může zachránit,
než lidstvo zničí válka,
než zničíme jeden druhého,
a jak dlouhá je délka
času, kdy zničíme i druha svého?

V dalším dni konce věků,
které měly být svobodné,
rozezní se znamení k útoku,
kdy lidstvo konečně rozhodne,
že toto není správná cesta k dalšímu kroku?