Píseň svobody- Kapitola 2.

23. října 2014 v 19:49 | KarinaB. |  Píseň svobody
Přicházím zde s také poměrně kratší kapitolou Písně svobody. Můžu k ní říct jediné- neplánovala jsem to, ale Atiles je vlastně hrozný blbec. Loriel mu přece více než naznačila, kým je, a s čím vším to má spojistost, ale mu to prostě nedojde. Uznávám, že mě by to také například nedošlo, kdybych to jen četla, ale on k tomu má mnohem blíže, kdyžvšechno to, co popisuji, zažil...
A chci se zeptat- vám už to došlo?

Kapitola 2.
Když otevřel oči, které se mu zdály nesmírně unavené, spatřil nad sebou modře zbarvená nebesa, zářivá jako samotné štěstí. Po včerejší bouři nebylo ani památky. U této myšlenky se Atiles zarazil. Ano, pamatuje si, že se snažil uniknout pohromě. Ale něco mu říkalo, že to není důvod, proč nyní leží na pevné zemi.
Popravdě, nebýt rozbolavěného těla, myslel by si, že se ocitl v ráji. Napomáhala tomu i dívka, která seděla vedle něj. V dlaních držela napůl uvinutý věnec z rudých květin vonících po medu. Své oči barvy dnešních nebes upírala přímo na Atila. Co nejrychleji to šlo, se posadil, ignorujíc veškerou bolest.
"Ahoj," zašeptal. "Ty jsi….sen?" Byl tak omámený, že natáhl ruku, aby se dívky dotkl. Ona se však stáhla. Pouze si ho zvědavě prohlížela. Když promluvila, Atiles cítil, že ten hlas už někdy slyšel, ale tehdy mluvil zcela jiným dnem. Dnes byl nezvykle ostýchavý.
"Vítej…na ostrově. Podle toho, jak chceš tomuto kraji říkat. Pamatuješ si, co se stalo?"
"Ne," přiznal Atiles. "Vím, že jsem vyplul z lodí, abych našel….to je vlastně jedno, co. Viděl jsem bouři. Ztroskotal jsem?"
"Dá se to tak říct," odpověděla a krátce odvrátila pohled. Ztišila a zjemnila hlas. "Zachránila jsem tě."
"Takže…jsi skutečná?" zeptal se jí, a až poté mu došlo, jak ta otázka zní hloupě. Dívka se však jen zářivě usmála. Proto tedy pokračoval. "Hádám, že z mé lodi nic nezbylo, viď?"
"Ne. Vůbec nic," odvětila. Atiles v jejích očích na okamžik zahlédl zděšení, ale přičítal to tomu, že již dlouho nemluvila s lidmi.
"Jak dlouho tu vlastně jsi?" snažil se pokračovat v rozhovoru.
" Tisíce, tisíce, přílivů a odlivů," pronesla, a v hlase jí jasně zazněl smutek a bolest. Atiles na ní zmateně pohlédl. "Co se děje?"
"Vše je v pořádku," usmál se. "Jde jen o to, že většina lidí čas v cyklech moří a oceánů neměří." Všiml si, že sebou při slově "lidí" trhla. Rozhodl se však na to neptat. Ne dnes.
"Omlouvám se," odvětila tiše. "Nejspíš je to již dlouho, co jsem sem byla poslána. Pravděpodobně je mi souzeno tu zůstat až do konce věků."
"Ale," zarazil se Atiles. "Za ta léta se ti jistě poštěstilo vidět nějakou loď! Nebo sis mohla postavit vlastní a…"
Naklonila se k němu, ale dávala si dobrý pozor, aby se ho nedotkla. Nechala na povrch vystoupit všechen svůj smutek. Nebylo by příliš vhodné před ním plakat, ale neměla k tomu daleko. "Víš, problém je v tom, že tudy žádné oficiální cesty nevedou. Ty jsi byl první, kdo tudy za ta léta proplul. A také…" Ještě více ztišila hlas. "Já odsud nemohu. Ani ty ne. Nerada bych ti to dnes vysvětlovala, když jsme se sotva potkali, ale načas tady spolu zkrátka uvízneme." Atiles její slova nechápal, ale zněla tak nádherně, že se to rozhodl nechat být. Alespoň prozatím.
"Dobře. Když je to tedy tak, mohl bych požádat o prohlídku tohoto místa?" Postavil se, a natáhl k dívce ruku, aby jí pomohl vstát. Ona to však ignorovala. Na okamžik se mu připomněla jeho věčná noční můra- setkání s Inari, ale ihned si za to vynadal. S tímto neměla Inari nic společného. Sice hrozilo, že jí tak blízko moři potká, ale on doufal, že je vodní plocha dostatečně rozlehlá k tomu, aby se tak nestalo.
"Ale předem tě varuji, že tady nic moc není. Pokud tedy nemáš stejně jako já slabost pro malebné zátoky a výhledy na třpytivé moře."
"Něco mi říká, že to nakonec stejně bude naše jediná zábava," podotkl a vykročil. Dívka se k němu přidala. Podobně ladné a lehké kroky viděl jen u jediné bytosti. Ale u Inari to bylo něco jiného. Ona ho chtěla pouze okouzlit. "Myslel jsem to spíše tak, kde spíš, kde jíš, jaké používáš zbraně, a tak podobně."
Dívka náhle sklopila pohled k zemi. "Tím se dostáváme k první věci, kterou bys asi měl vědět." Odmlčela se, tak dlouze, že si Atiles začínal myslet, že již nepromluví. "Já nejsem člověk." Nastala další odmlka. "Ke spánku nepotřebuji přístřešek, a jídlo nepřijímám vůbec."
Atila to ani příliš nepřekvapilo. S bytostmi, které vypadaly jako lidé, ale nebyly jimi ani v nejmenším, měl více zkušenosti, než by si byl přál. Kromě toho, byla pravda, že se tato dívka příliš obyčejně nechovala. Zaváhal, ale nakonec se přece jen odhodlal k otázce. "Má tvá existence něco společného s mořem?"
Usmála se úsměvem jasnějším než samotné slunce. "Jsi bystrý. Nesnaž se mě pojmenovat, bytosti jako jsem já, nemůžeš znát. Ale pokud jsi jako většina hrdinů, s kterými jsem mluvila tváří v tvář, budeš po mě jistě chtít, abych ti ukázala nějaké úžasné schopnosti. Ale hned pro začátek ti povím, že nic takového neovládám. Ke svému vlastnímu vzteku."
Atiles radši pouze přikývl. "Bez obav, já stejně nejsem hrdina. Za svůj život jsem nic nedokázal."
Kráčeli podél moře, a Atiles si všiml, že dívka, která ho doprovázela, je bosá. Svá chodidla nyní máčela ve slané vodě. Pomyslel si, jestli už nemá za své uvěznění na tomto ostrově vody plné zuby, ale usoudil, že pokud tento živel nějak ovládá její existenci, asi jí potřebuje. Poté opět promluvila. "Pro mě je hrdinou každý člověk, který se vydá širým mořem, nebo i dalekou řekou. Až se odsud dostaneš, již nemůžeš tvrdit, že jsi nic nedokázal."
"Pokud se odsud dostanu," opravil ji. "Mimochodem, jak ti vlastně mám říkat?"
Všiml si, že dívka zaváhala. Možná své jméno již zapomněla. Když ale promluvila, znělo to sebejistě. "Loriel. Co bys mi pověděl ty o sobě?"
Nyní zaváhal Atiles. Problém však nebyl v tom, říct jí, kým je, ale spíše, co tu pohledává. Když promluvil, schválně protahoval slova, aby měl více času na přemýšlení. "Jmenuji se Atiles. Jak ti nejspíš došlo, jsem obyčejný člověk. Než se stalo to, kvůli čemu jsem zde, býval jsem rybářem. Miluji moře a oceány, i když nejspíš ne tak moc jako ty. Rád pozoruji hvězdy. Můj životní příběh je složitý, ale dá se říct, že se honím za pomstou. Existuje totiž jistá bytost, která mi kdysi zabila někoho hodně blízkého."
Zdá se, že to s Loriel nějak neotřáslo. Rozhodně ne více, než s Atilem její další otázka. "Jaké to vlastně je…milovat?"
Atiles na okamžik zapomněl dýchat. "Copak ty zde jsi tak dlouho, že jsi neměla šanci to poznat?"
"Možná. Já netuším, ale nikdy jsem ten pocit nezažila. Je to příliš složité."
Atiles si usmyslel, že to z ní vypáčí později. Prozatím se rozhodl pouze odpovědět.
"Víš…Exetera, kterého jsem ztratil, jsem měl opravdu rád. Samozřejmě to nebyl můj jediný přítel, ale vedle něj pro mě ostatní nic neznamenají. Jenže když jsem zjistil, že je mrtvý, přestal jsem věřit, že by pro mě ještě mohlo existovat štěstí. Hloupěji, než když ti to poví sám vrah, se totiž o něčí smrti dozvědět nemůžeš."
Loriel se na něj nevesele usmála. "Zdá se mi, že o ní nebo o něm mluvíš nějak zahořkle. Svěř se mi, pokud jsi ochoten riskovat, že se to dozví mořské vlny."
Atiles se usmál, i když si nebyl jistý, jestli si to má vyložit jako vtip. "Zabila mi přítele, Loriel! Copak to nestačí?" Zaregistroval, že dívka sebou při oslovení trhla. Napadlo ho, že ho nejspíš hodně dlouho neslyšela.
"Ne," upřela na něj pohled. "Já cítím, že je v tom něco více."
"Jsi neskutečně vnímavá," odvětil s pochmurným výrazem. "Těžko se o tom mluví. Víš, zní to nesmírně hloupě, ale Inari bych uvěřil, i kdyby mi řekla, že jeho vrah jsem byl já. Byla neskutečně…podmanivá. Já…nevím, jak pokračovat. Omlouvám se." Do očí se mu tlačily slzy, ale snažil se je zadržet. Nemohl před ní ukázat slabost.
"Nejspíš vím, o čem mluvíš." Atiles si všiml, že se tváří nepřítomně. Nezbledla, protože její kůže měla velice světlý odstín i předtím, ale on věděl, že toto ji z nějakého důvodu zasáhlo mnohem více, než všechno, co jí pověděl předtím. "Zamiloval se do ní."
"To bych neřekl," zavrtěl hlavou. "Spíše mě…okouzlila. To, jak byl její skutek špatný, mi došlo až o několik hodin později. Mám pocit, že mě uvedla do velice zvláštního druhu transu. Mám pocit, že kdyby řekla, ať jí něco daruji, dal bych jí vše, i kdybych nic neměl. Snad i své srdce. Zní to neskutečně hloupě, viď?"
"Ne, vůbec," uklidnila ho. "Poslyš, myslíš si, že jsi ještě schopen někdy někoho milovat, nebo alespoň mít rád?"
Atiles se nad touto otázkou vážně zamyslel. "Pokud bych věděl, že mi neublíží, jako to udělala Inari…netuším. Jak mám věřit, že je v mém světě láska ještě něčím opravdovým?"
"Láska je tady pro každého člověka," namítla tiše.
"A ty?" položil Atiles otázku. "Byla jsi už někdy zamilovaná, nebo po svém boku měla někoho, na kom ti opravdu záleželo?"
Opět nastala dlouhá odmlka. Atila napadlo, že by si na to měl začít zvykat. "Víš, u nás je láska něčím zcela odlišným, než u vás lidí. Ale pravda je taková…že tebe znám pár minut, možná hodin, a jsi bytost, se kterou jsem toho za celé své bytí promluvila nejvíce slov. Také toho o mně nejvíce víš." Znělo to tak naléhavě a upřímně, že to Atilovi lámalo srdce.
"Není nic nejhoršího, než osamění," pronesl.
"Já nejsem osamělá," namítla však Loriel. "Jde spíše o to, že my bychom prakticky ani neměli nic cítit." Po této větě měla pocit, že už toho prozradila příliš. Zdálo se však, že to Atilovi stále nedocházelo.
"Ale ty nejsi bezcitná," konstatoval.
"Ne. Ne tak docela," připustila, nicméně si nebyla jistá, jestli to je pravda, či lež. Proto se radši rozhodla změnit téma. "Právě procházíme mou oblíbenou částí ostrova. Nádherně se odsud pozoruje moře a tvé oblíbené hvězdy." Její hlas se změkčoval a byl stále nádhernější a nádhernější.
Atiles se rozhlédl po pláži. Musel uznat, že skutečně vypadá jako z pohlednice z tropické dovolené. S jediným rozdílem. Bylo to tu opuštěné. Nádherně opuštěné. Žádné slunečníky nezakrývaly pohled na zdánlivě nekonečné moře až k samotnému horizontu.
"…a vidíš ty balvany všude okolo?" zeptala se ho Loriel náhle, a on přikývl v domnění, že mu uvěří, že jí poslouchal celou dobu. Pokud si však něčeho všimla, nějak to nekomentovala. "Ráda se na nich vyhřívám. Víš, plavání je sice příjemná činnost, ale i my se občas potřebujeme nadechnout čerstvého vzduchu a cítit teplo." Atiles sice pouze přitakal, ale nemohl se ubránit pocitu, že mu zdaleka neříká všechno…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 24. října 2014 v 18:43 | Reagovat

Není to nějaká mořská panna, nebo tak něco? Začíná se to pěkně rozjíždět. A taky se mi zdá, že je Atiles takový debil, že pořád myslí na Inari, že si Loriel ani nevšimne. To jsem fakt zvědavá, jak to bude pokračovat a nemůžu se dočkat další kapitoly!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2014 v 16:53 | Reagovat

Trefa...skoro. Neboj se, to pochopíš v následujících kapitolách. Proč myslí na Inari, to ti dojde také. Opravdu se neboj...

3 Lady Cathy Lady Cathy | 27. října 2014 v 8:39 | Reagovat

Přečetla jsem si první kapitolu, a  je skvělá. Myslím, že tuto povídku budu číst. Občas jsem se tam ztrácela, ale to je tím, že jsem před hodinou vstala, a hned čučím do počítače.

Tato kapitola je taky zajímavá a dobrá. Není ta Loriel nějaká nadpřirozená bytost?:-D

Jdu si přečíst třetí kapitolu :-) A už se těším na další :-D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 9:07 | Reagovat

[3]: Děkuji moc. Ztrácet se můžeš také proto, že celý začátek povídky je zmatený. Všechno najevo vyjde, až to Atilovi konečně dojde.
Loriel je nadpřirozená bytost, trefa.
Děkuji moc!

5 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 28. října 2014 v 20:26 | Reagovat

Řekla bych, že je něco jako siréna. Ale není to přesně ona. Atilesovi bych nejraději vrazila "Hej, kámo! Vedle tebe je úžasná holka a ty mluvíš o Inari"
No nic, vážně krásná povídka! Jdu si přečíst další kapitolu a ta bohužel bude poslední, kterou dnes přečtu.

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 20:46 | Reagovat

[5]: É....trefa. Loriel je Siréna. Sepsala jsem to totiž pod vlivem jedné písně od Scorpions- Lorelei. Že si říká Loriel, to je jen hraní s písmenky.
Myslím, že v každé kapitole zdůrazňuji, že je Atiles idiot. Jde ale o to, že Inari je také Siréna. Okouzlila ho tak moc, že na ní nemůže přestat myslet. Ale to ještě více rozepíši.
Děkuji moc, a jsem ráda, že se ti tato povídka líbí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama