Píseň svobody- Kapitola 3.

26. října 2014 v 19:39 | Karina |  Píseň svobody
Zde přináším další kapitolu Písně svobody. Řeknu k tomu jediné- Atiles je ještě větší blbec a naivka než v minulé kapitole (ještě mu to POŘÁD nedošlo?), a Loriel....Chování Loriel radši nebudu komentovat. Vím, že tuto kapitolu moc nepochopíte, je to tak schválně. Ale nebojte se, brzy vše výjde najevo. Tak doufám, že se to alespoň někomu bude líbit.

Kapitola 3.
Atiles běžel, ale cítil, že mu rychle ubývají síly. Kořist byla příliš rychlá. Věděl, že si s ním jen hraje. Vždy se na několik chvil zastavila, ale když se k ní nebezpečně přiblížil, opět se rozběhla. Její kroky byly tak nesmírně lehké, že to působilo, jako kdyby letěla. Všiml si, že kdykoli se dotkla vodní hladiny, její kroky ještě zrychlily. Zastavil se a zavrtěl hlavou.
"Vzdávám se," zvolal. "Jsi příliš rychlá. Hádám, že to také patří k vašim schopnostem, viď?" Loriel počkala, až jí dojde. Nadechla se ranního mořského vánku, a když promluvila, hlasem si podmanila celé Atilovo srdce.
"To si nemyslím. O něco rychlejší než lidé nejspíš jsme, ale nezapomeň také, že já tady na ostrově už hezkou řádku let lelkuji." S těmito slovy jí napadl nový plán. Zahleděla se na vycházející slunce.
Mimoděk si vzpomněla na včerejší noc. Byla to dokonale promarněná příležitost. Nyní se za ní proklínala. Leželi s Atilem vedle sebe. A ona dělala vše proto, aby se jejich těla nedotkly. Byla zmatená, Což je ovšem lidská vlastnost, a ona neměla tušení, kde se v ní vzala. Možná proto, že by správně s člověkem neměla trávit ani minutu. Ale má na výběr? Atiles už stejně věděl, že ona k jeho druhu nepatří. Neměla co ztratit. Ale nechtělo se jí čekat do další noci…
Chvíli počkala. Netrvalo však dlouho, a Atiles si všiml toho samého, jako předtím ona. Naštěstí se ozval. "Ehm…Loriel?" Dívka se na něj překvapeně zadívala. "Nechci působit tak neznale, ale podívej se na východ. Je to…normální?"
Loriel následovala jeho pokyny. "U všech mořských vln!" zaklela, když to spatřila. "Samozřejmě, že není! Ale neboj se, vypadá to jako hurikán, přinejmenším, ale ve skutečnosti to je obyčejná mořská bouře. Zanedlouho se k nám dostane, ale opravdu se není čeho bát."
Atiles se skepticky zahleděl na černorudá mračna, která se formovala nad krajinou v divokém víru a nepochybně se blížila přímo k ostrovu. "Loriel, promiň, ale nemůže nám to nějak ublížit?"
Zdálo se, že dívka potlačuje hysterický smích. "Samozřejmě, že nám to ublíží. Zvláště pak mě. Jsem dcera vody, ne větru. Přitahuji blesky jako bleskosvod, s tím rozdílem, že bleskosvod nezabiješ. Ale ani ty nejsi nějak zvlášť v bezpečí, až začne všude okolo létat písek a vlny se stanou vyššími než ty."
"Nezlob se, ale netvoří bouři náhodou i voda?"
Podívala se na něj tak rozzuřeně, že si zapřísáhl, že se jí už nikdy na nic nezeptá. "Opravdu chceš právě teď řešit existenční otázky? Také, že ti povídám, že mi ublíží vítr, poletující písek, a především blesky. Mysli, alespoň pro jednou." Zhluboka se nadechla, aby utišila přicházející panický záchvat. "Ale bez obav, něco takového jsem už zažila. Mnohokrát. Je to tady každou chvíli. Problém je ale v tom, že se obvykle schovám pod hladinu moře. Být tam několik hodin by se ti asi nelíbilo, i kdybych uměla nějak zařídit, abys mohl dýchat."
"Počkej." Také se hystericky rozesmál, jen aby z toho nezešílel. "Chceš mi říct, že ty nevíš, kde bychom mohli najít úkryt?"
Loriel pokrčila rameny. "Zdržuji se u pobřeží. Ale matně se mi vybavuje, že někde uprostřed ostrova je takový skalní převis…"
"Výborně! Ale jak je ten ostrov velký?"
Dívka si skousla spodní ret. "Beznadějně."
Atiles pomalu přikývl. Koneckonců, jeho život skončil s příchodem Inari. Ačkoli mu ta slova tříštila srdce na kousky, věděl, že je povědět musí. "Skryj se pod vodu. Budeš v bezpečí alespoň ty. Já buď budu mít štěstí…nebo to znamená konec."
Loriel se v očích zablýskl nefalšovaný zmatek a strach. "Ne! V žádném případě!" vyjekla, a ovládání hlasu bylo tatam. Již dlouho v něm nenechala zaznít své skutečné emoce. Popadla Atila za ruku, nehledě na to, jak mu to bude podivné. "Buď zemřeme oba, nebo nikdo!" Rozběhla se, a nekompromisně ho táhla za sebou. Pochopila, že do pasti nahnala i samu sebe. Nad hlavami se jim blýskalo, a z nebes se znenadání spustil déšť.
"Po-počkej!" zadýchal se Atiles. "Říkala jsi, že to nestihneme!"
"Chceš radši postávat na pláži a hádat se. Děkuji pěkně, ale já si tak své poslední dny nepředstavuji," odsekla mu.
"Tvá dlaň je tak…chladná," zašeptal po chvíli. Loriel se nad ním slitovala a trochu zvolnila tempo. Museli totiž uběhnout ještě několik mil. Když vám ale jde o holý život, běží se hned snadněji, než když se o nic nejedná.
"Jsem mořská bytost, kolikrát ti to ještě mám opakovat? Má dlaň je to jediné, čeho se můžeš držet, tak si toho važ."
Stále s obavami sledovala zlověstnou oblohu nad nimi. Skaliska byla stále v nedohlednu, a ona si pamatovala, že je našla úplnou náhodou. Že si tehdy pomyslela, že kdyby je hledala, neobjevila by nic. Její orientační smysl byl bezchybný, ovšem ne na pevnině. Zapochybovala, jestli rozhodla správně. Ona nesmí zemřít. I kdyby nechala Atila zabít, mohla by stále pobývat na ostrově. Ale dalo se něčemu takovému říkat život?
Zanedlouho již dorazili tak daleko, že neviděli zdánlivě nekonečnou vodní plochu. Padající kapky byly čím dál tím větší a četnější. Vítr stále sílil. Pauzy mezi blesky a hromy se zmenšovaly. Skaliska stále nebyla k nalezení. Nyní však již neexistovalo cesty zpět. Před bytostmi se otevírala nemilosrdná planina, na které si z nějakého důvodu radši nedovolovalo nic růst. Loriel upevnila svůj stisk Atilovi dlaně, protože jí vyklouzávala.
"Jak…daleko…ještě…poběžíme?" vypravil ze sebe s námahou a vypadalo to, že čerpá z posledních sil.
"To bych také ráda věděla," odvětila mu. "Myslím, že teď musíme přeběhnout tuto pláň, ale nejsem si tím úplně jistá. To je ta potíž- na tomto ostrově vypadá úplně všechno stejně!"
"Ty…Loriel?" oslovil jí Atiles, když vkročili na kus země, který se pomalu měnil v bláto, které vtékalo rybáři do bot. Pro jednou záviděl bosé dívce. "Nezlob se, ale nedokázala bys…prostě vycítit vodu v jeskyních? Chápu, že to je nejspíš vyčerpávající, ale přesto…"
"To je dobrý nápad," ocenila to dívka a zastavila. Atiles to využil k tomu, aby popadl dech. Pomalu se mu totiž začínaly dělat mžitky před očima. "Ale nejsem si jistá, jestli půjde zrealizovat. Prší, což výrazně snižuje šance. A i kdyby, potřebovala bych několik minut. A nezapomeň, že hrajeme o čas."
Atiles se krátce zamyslel. "Prosím." S tímto slovem pustil její dlaň. Loriel na něj naposledy nejistě pohlédla, a nakonec zavřela oči. Snažila se nevnímat vodu, která byla cítit všude okolo. Uměla jí rozpoznat od té jeskynní. Myslí pátrala po celé této části ostrova. Ale někde hluboko uvnitř věděla, že už jí to trvá příliš dlouho.
Atiles měl stejný pocit. Bouře stále sílila, a on přes vlasy v očích již nic neviděl. Rozhodl se ale dívku nerušit. Najít jeskyně již stejně nestihnou, a lepší bylo ponechat si alespoň takto mizivou naději. O to více ho překvapilo, když oči opět otevřela. Na okamžik se mu zdálo, že se místo blankytně modré zlatavě zažehly, ale za to nejspíš mohly barvy rozptýlené v dešti.
"Je to daleko, ale musíme to zkusit. Povedu tě." Znovu ho popadla za ruku a zařadila na onu zběsilou rychlost. Atilovi nezbylo nic jiného, než jí následovat. Brzy přeběhli rozbahněnou planinu, až dorazili k bouřící se řece. Když Atiles promluvil, musel se hodně snažit, aby překřičel její hukot.
"Já tam nemohu…" Dívka se na něj zahleděla pohledem plným zoufalství.
"Prostě do té řeky skoč! Nemusíš mít strach, já tě zachráním. Odvleču tě na břeh, přísahám! Musíš to alespoň zkusit!"
"Já ti věřím," pravil a zavrtěl hlavou. "Ale bojím se, že selhání bude na mé straně. Že se udusím, nebo…."
"Prostě udělej jediný krok!" zvolala v odpověď, a Atila zanedlouho pohltily ledové spáry deštěm nasycené řeky. Matně si uvědomoval, že jí skutečně poslechl. Neměl však čas lámat si hlavu s tím, proč a jak. Snažil se dostat k hladině, ale ta jako by nikde nebyla. Mladý muž ztratil orientaci, a brzy si uvědomil, že místo toho, aby plaval vzhůru, klesá. Začal pociťovat nedostatek vzduchu v plicích. Ale se svým koncem byl smířený již dávno.
Náhle ucítil, jak ho něco uchopilo za dlaň. Jistě, takže Loriel dodržela svůj slib. Atilovo tělo začalo prudce stoupat. Měl zavřené oči, ale chvílemi si uvědomil, že může dýchat. Netušil jak, ale zanedlouho se skutečně dostal na druhý břeh. Ležel na zemi, s hlavou natočenou k vodě. Když viděl, jak se jedna vlna přelévá přes druhou, myslel si, že omdlí. Dívka však byla nekompromisní. Strčila do něj bosou nohou.
"Vstávej! Ještě jsme nevyhráli. Musíme jít dál. Ale už si vzpomínám. Převis se nachází hned za tímto houštím."
Atiles se s námahou vyhoupl na nohy. Podlomila se mu kolena, a možná by i padl zpět k zemi, ale to už ho Loriel vlekla dál, nedbajíc na jeho prosby ani klopýtání. To, co viděl, ho však příliš neuklidnilo. To, co dívka nazvala houštím, totiž byl menší les. Malý, ale hustý. A oni si to razili přímo skrz něj. Loriel pohotově minula všechny stromy i ostnaté rostliny, ale jak tak Atila vlekla za sebou, občas se stalo, že on do něčeho z toho naboural. Jen doufal, že trny nejsou jedovaté.
"Dě-děkuji," vypravil ze sebe po chvíli. Dívka nějak nereagovala, pouze si pažemi rozhrnovala větve, samozřejmě tak, že vždy praštily Atila. Právě jí chtěl vynadat, ať na něj trochu bere ohledy, ale něčeho si všiml.
"Loriel! Krvácejí ti chodidla!" Bosá dívka napřed pohlédla na ně, a pak na něj. Její výraz byl dokonale kamenný.
"Nechtěj vědět, z čeho všeho krev prýští tobě," odvětila nakonec stejně nevýrazným hlasem. Atiles otevřel ústa, aby něco podotkl, ale nakonec si to rozmyslel. Nemělo smysl dále komentovat zlatomodrou tekutinu, která dívce vytékala z ran. "A pro tvou informaci, je to stejné jako u lidí. Nebolí to. Přirovnala bych to k adrenalinovému vypětí. Rány ucítím, až bude po všem. Za předpokladu, že se toho dožijeme."
Zdálo se, že bouře je přímo nad nimi. Jistě, to nejhorší, co člověk mohl udělat, bylo pobývat při blescích uprostřed lesa, a to samé platilo pro vodní bytosti, jako byla Loriel. Ale oni doufali, že se odtamtud dostanou včas. Byla to jediná možnost, jak přežít.
Zanedlouho se jim však podařilo vymotat se s tísnivého objetí stromů. Za nimi se skutečně tyčilo několik skal. Loriel ho táhla přímo ke slíbenému převisu. Někde za nimi do země uhodil blesk, ale již si toho nevšímali. Byli v bezpečí. Tak rychle, jako ještě nikdy, doběhli k nejspíš jedinému bezpečnému místu na ostrově, a schoulili se tak, aby se nedotýkali kamene, i když bylo nepravděpodobné, že zrovna do něj udeří, ale zároveň tak, aby jím byli alespoň částečně chráněni.
"Podle mých výpočtů by mělo být za několik málo hodin po všem. Pokud nebudeme mít obzvláště smůlu, přežijeme to. Je to lepší, než kdybychom zůstali kdekoli jinde." Tato Lorielina slova byla čistá pravda.
Atiles chtěl rozebírat celou událost, a zeptat se Loriel na pár otázce ohledně mořských bytostí, mezi které patřila, ale když viděl její vyděšený výraz a slzy stejné barvy jako její krev, které jí stékaly po tváři, nenapadlo ho nic lepšího, než že jí k sobě přivinul. Nevšiml se však, že i přes to všechno se usmívá. Její plán, i přes všechny ty nesnáze, vyšel. Příjemně rozpaloval její kůži. Věděla, že jemu musí být zima, ale nějak si na to nestěžoval. Zahleděla se mu hluboko do temných očí. Cítila, jak se jeho dech zrychluje, místo aby se zpomaloval. Nebránil se ani tehdy, když se svými rty dotkla těch jeho…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 26. října 2014 v 22:04 | Reagovat

Páni! Senzační kapitola! Doufám, že brzy bude další! A že se konečně dozvím, co je Loriel zač...
Úžasný!!!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2014 v 22:08 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. Další kapitolu se pokusím napsat co nejrychleji. Ale myslím, že tam se ještě o Lorieliných skutečných plánech nedozvíš. Potřebuji to totiž trochu prodlužovat. Ale neboj, nebude už to trvat dlouho.
Jsem ti opravdu vděčná za komentář!

3 Lady Cathy Lady Cathy | 27. října 2014 v 8:50 | Reagovat

Pěkná kapitola. Těším se na další.

Smím se jen zeptat, co to znamená existenční? :-) Děkuji

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 9:09 | Reagovat

Děkuji moc! Další kapitola bude co nejdříve!
Jinak- ona mu přece řekla, že nechce řešit existenční otázky. V tomto případě jsem to myslela tak, že nechce, aby se jí ptal, kým je.

5 Lady Cathy Lady Cathy | 27. října 2014 v 14:04 | Reagovat

[4]: Aha, děkuji :-)

6 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 28. října 2014 v 23:23 | Reagovat

Ještě k tomu, že jsem to uhádla! Juhuu! Kdybych se nezaobírala tolik řeckou kulturu a nečetla o tom tolik knih, tak bych asi taky nevěděla. Tvůj popis tich tvoru je pro mě zatím ten nejhezčí. Hrozně se těším na další kapitolu! Jen tak dál! A zase se klaním tvému talentu!
-Jinak pěkně romantický díl 3:)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. října 2014 v 8:53 | Reagovat

[6]: Děkuji moc. Já se také zajímám o řeckou literaturu!
Děkuji, děkuji, moc děkuji!
Jen- až všechno vyjde najevo, ukáže se, že tato kapitola vlastně nebyla vůbec romantická...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama