Píseň svobody- Kapitola 4.

27. října 2014 v 11:24 | Karina |  Píseň svobody
Zde přicházím s další kapitolou této povídky. Nebudu to nějak komentovat, myslím, že v samotné kapitole jsem prozradila více, než jsem zamýšlela. Jen chci upozornit, že Atiles opět překonal hranice své pitomosti...

4. kapitola

Zanedlouho však mladý rybář získal kontrolu nad svým tělem i myslí, a jemně se od dívky odtrhl. Dívala se na něj výrazem plným nepochopení, ale on viděl, že je již v pořádku. Z tváře jí zmizel ten vyděšený výraz. Nyní se na ní obrazil jen údiv.

"Co se stalo?" zašeptala tak tiše, že jí Atiles před zaburácení hromu málem přeslechl. Povzdechl si a uchopil dívku za promáčenou a stále tak ledovou dlaň.

"Dochází ti, že se známe přibližně dva dny?" Loriel chtěla oponovat, ale on pokračoval. "Já jsem člověk, a ty jsi….co vlastně jsi? Ani to jsi mi ještě nepověděla. Není to nic proti tobě, ale jak ti mám věřit?" Zhluboka se nadechl. Tentokrát ho již přerušit nechtěla. Byla příliš ohromená. "Promiň. Jde o to, že já již nedokáži doufat v to, že mě dívky, jako jsi ty, nezklamou, a nepřinesou jen bolest."

"Uvědomuješ si vůbec, jaká slova vypouštíš z úst? Vždyť jsme byli jen šťastní, že jsme konečně našli úkryt! O nic nešlo, přeci."

"Ale ano," odvětil tiše. "Nemám tušení, jaké hry hraješ, ale já nechci být jejich součástí. Nejprve mi to nedošlo, a to jsi asi i chtěla, že ano? Proto jsi mi zachránila život. Proto jsi mě políbila." Odmlčel se. "Ale já vím, že to, co se stalo u té řeky, nebylo normální, Loriel, pokud se tak vůbec jmenuješ. Řekla jsi, ať skočím…a já jsem to prostě udělal. Aniž bych chtěl."

Dívka si založila ruce na prsa a suše se zasmála. "Já nemohu za to, že jsi mě poslechl! Oba jsme byli vystrašení, a mysleli si, že toto je náš konec! Podívej, já chápu, že to, co sis prožil, tě k takovémuto chování opravňuje." Odmlčela se, a když opět promluvila, její hlas byl důrazný a zároveň omamný. "Ale já nejsem Inari. Nikdy jsem nechtěla ti ublížit."

Atiles na ní jen chvíli hleděl. Věděla, že bojuje sám se sebou. Nakonec jí však k sobě opět přivinul. "Promiň," zašeptal jí do vlasů. Nebe nad skalním převisem opět rozčísl blesk, oslepující jako polední slunce, ale ani jeden z nich si ho nevšímal. Věděli totiž, že se bouře vzdaluje. "Moc se ti omlouvám. Začínám být příliš paranoidní. Jde jen o to, že já si nic nepamatuji, Loriel. Ale pochybuji o tom, že jsem si prostě vyjel rybařit, uviděl nějaký ostrůvek, a řekl si, že se na něj podívám. Ne. Věř mi, že ostrovům, mělčinám a skalám se vyhýbám obloukem."

Loriel se na něj jemně usmála. "Pokud je to tak, neměl by ses právně vyhýbat i moři?"

Atiles uznale přikývl. "Ale já jí chci najít. Respektive, chtěl jsem. Nedokážu sám se sebou žít, dokud se jí nepomstím." Všiml si, že sebou dívka trhla. Opět.

Loriel se stále usmívala tím neodolatelným úsměvem. "Víš jistě, že jsi prostě jen neztroskotal?"

"Možná," připustil. "Ale poslední, co si pamatuji, je, že jsem chtěl ujet bouři. Víš, nemám tušení, jak daleko jsem byl od tohoto ostrova, ani jak jsem se sem dostal, ale je docela pravděpodobné, že šlo o tu pohromu, která nás zastihla dnes. Ano, ještě si pamatuji, že jsem viděl slunce. Něco mě k němu táhlo. Není mi jasné, jak jsem mohl ztratit paměť, ale v mé mysli se vytvořila obrovská prázdnota. Až do té doby, než jsem poprvé uviděl tebe."

Loriel přikývla, jako by to všechno už znala. Nebo spíše tušila. "Je docela možné, že si časem vzpomeneš," pravila nakonec, i když si byla vědoma toho, že to není pravda. Náhle se její úsměv rozšířil, až se Atilovi zdálo, že září. Oči jí opět krátce zaplanuly, ale na tyto podivné jevy si již začínal zvykat. Nemohl se sice ubránit pocitu, že to už někde někdy viděl, ale nemohl si vzpomenout, za jakých to bylo okolností. Nejspíš to bylo tím, že navzdory svým slovům občas zapomínal, že tuto dívku nezná celý život, ale jen několik málo hodin.

"Nádherně se s tebou povídá. Mám pocit, že ti můžu říct naprosto všechno. Když jsem ti prozradila, že nejsem člověk, čekala jsem, že ode mě utečeš, ale ty jsi zůstal po mém boku i přes to vše, co jsi zažil. Chováš se ke mně tak krásně, jako ještě nikdy nikdo."

Také se na ní usmál. Loriel v duchu zajásala. "Také jsi o tobě myslím, že jsi úžasná. Vděčím ti za mnohé. Konečně jsi do mého života přinesla světlo. Zachránila jsi mi život, a to hned několikrát. Občas mám pocit, že si tě vlastně ani nezasloužím." Odmlčel se a Lorielino srdce naplnila nesmírná radost. Nádherně se to poslouchalo. "A to všechno i přes to, že jsi nejspíš měla příšerný život, než ses sem dostala, a pravděpodobně i poté, ačkoli to popíráš. Víš, nejsem si jistý, jestli to tak chodí i u vás, ale nám lidem se většinou uleví, když se někomu vyzpovídají." Dívčin úsměv zamrzl.

"Nechtěj to vědět, prosím. Je to minulostí, a nyní jsme zde jen my. Ty ani já nic jiného nemáme. Můžeme tady sedět jen vedle druhého, a konečně být šťastní." Myslela si, že pochopí, co tím chce říct, nicméně Atiles se jen krátce zahleděl před sebe, a poté pokračoval.

"Vidíš, a to je právě ono. Nemůžeme se stát skutečnými přáteli, když nemám ponětí, kdo jsi? Mořská víla? Nebo zcela jiného? A co od tebe můžu očekávat? Mám tě považovat za svou spřízněnou duši, nebo se tě bát?"

Stalo se něco, co by Loriel ani v nejmenším nečekala. Myslela si, že bude schopná ho přesvědčit, ať se neptá, ale jeho slova se jí dotkla. Skutečně se dotkla. Nevzpomínala si, že by to zažila někdy předtím. Byla tím tak vyvedená z míry, že mu pověděla pravdu. Nechala si pro sebe jen jednu malou, nevinnou věc…

Její hlas jí samotné zněl roztřeseně. "Nemusíš se mě bát ani v nejmenším. Já ti opravdu neublížím. Nemáš nejmenší tušení, jak ráda bych ti v tuto chvíli řekla, kým jsem, ale nemůžu. Pokud bych to udělala, už nikdy bychom se odsud nedostali. Nebo bys mě rovnou zabil. Nemohu ti to říct, dokud nebude po všem. Prosím, nežádej po mně něco, co ti nemohu dát. Každý má svá malá tajemství, a toto je to mé. Buď to respektuj, nebo z tohoto ostrova odpluj. Postavit si funkční loď pro tebe nemůže být tak těžké. Už se na nic neptej, nebo za sebe neručím."

Atiles na ní ohromeně zíral. Trvalo to několik minut, než se zmohl na několik prvních slov. "Chceš tím říct…že ty odsud nemůžeš? Nikdy?"

"Ale ano, mohu," opravila ho. Věděla, že když mu řekne pravdu, bude se jí vyptávat méně. "Ovšem pouze za podmínek, které ti zatím nesmím prozradit. Ale řeknu ti jedno- zamotal ses do několika tisíc let staré kletby."

Nastala další odmlka. Když rybář opět promluvil, jeho hlas se stal o několik stupňů vyšším. "To je dobré vědět. Děkuji za informaci." Loriel chvíli trvalo, než pochopila, že se jedná o sarkasmus. "Dobře tedy. Pokud jsem to pochopil správně, sice nemám vědět, jak, ale dostanu tě odsud já."

"Pokud půjde všechno dobře, tak ano," odvětila mu stručně. Již chtěla přejít z tohoto ožehavého téma na nějaké volnější, ale on pokračoval. Nechala ho mít ještě poslední otázku.

"Loriel, zajímalo by mě- vím tedy, že ty mi nemůžeš říct, kdo jsi, ale mohl bych alespoň hádat?"

"Copak ti tolik záleží na tom, abys znal jméno bytosti, kterou jsem? Přineslo by to jen nedorozumění a možná i zkázu. Kromě toho, mám pocit, že i kdybys uhodl, pravděpodobně bych měla zapírat. Ale nejsem si tím jistá. Pochop," pronesla a zahleděla se mu do očí. "Že ani já přesně nevím, jak ta kletba funguje. Ovládá celý můj život, to ano, ale nic o ní nevím."

Pozoroval jí úplně stejně, jako ona jeho. Plný soucitu. "Dobře tedy. Pokusím se to pochopit. Mohu mít poslední dotaz?"

"Ten jsi vyčerpal právě nyní." Chvíli sledovala jeho zmatený výraz, a poté se rozesmála. Atilovi se ulevilo, když v ní opět spatřil tu starou Loriel, stejnou, jako potkal včera. "Ale pravděpodobně ti na něj nebudu moct odpovědět."

"To mi je jasné," odvětil pochmurným tónem. "Dobře tedy- mořská víla nejsi, jak jsem pochopil…"

"I kdybych jí byla," převrátila Loriel oči. "Stejně bych ti to neřekla. Nechci zbytečně riskovat. Jsem na tomto ostrově již dlouho, a opravdu se toužím dostat domů." Při slově "domov" se jí oči opět zalily modro-zlatými slzami. Je už to tolik let, kdy viděla jedinou živou byst. S výjimkou Atila, pochopitelně, ale on nebyl jako ona. On jí měl patřit. Sloužit. Potřásla hlavou, aby zahnala takovéto myšlenky. Sledovala čokoládově hnědé prameny svých vlasů. Ještě včera vypadaly zcela jinak…

Její vlastní mysl jí začala deprimovat, takže se radši rozhodla pro nezávažný rozhovor s Atilem, pokud se nebude ptát. Obrátila oči k obloze. Blesky bylo možné spatřit pouze v dáli, a jejich světlo se stávalo stále matnějším. Hromy již nebyly tak ohlušující. I déšť ustával a vítr odnášel ztemnělá mračna daleko na širý oceán. "Nechtěli bychom se vydat zpět na pobřeží?"

Atiles znejistěl. "Víš, nemyslím si, že je to úplně nejlepší nápad. Co když nás bouře zastihne znovu? Nebylo by moudřejší zůstat zde, v úkrytu skal?"

Loriel se pousmála. "Ještě před chvíli jsi tvrdil, že se ke skalám nechceš ani přiblížit." Poté však zvážněla. "To by bylo chytré za předpokladu, že by takovéto bouře přicházely každý den. Ale jsou hodně výjimečné. Já nemohu pobývat ve vnitrozemí, když zrovna neprší. Bez vody odchází i má síla. Nerada ti to říkám, ale ty mě potřebuješ. Chápu, že bys možná přežil v divočině, ale tento ostrov není tak bezpečný, jak se tváří. Je propletený velmi starou magií, a nemyslím si, že s ní chceš mít něco společného."

Atiles se však na ní pouze usmál. "Stačilo říct, že tedy nemůžeš zůstat. Šel bych s tebou, i kdyby mě to mělo stát život." Jeho slova Loriel tak vyvedla z míry, že na chvíli rozvířila všechny padající kapky vody. Něco takového totiž právě v této chvíli nečekala. Vlastně ta slova slyšela pouze od mužů, kteří několik chvil na to opravdu zemřeli…

Nakonec se však dokázala zvednout a ušla několik kroků. Atiles jí skutečně následoval. Před jejich zraky se opět zjevil les, a dívka mimoděk pohlédla na svá chodidla. Ne, bolest se ještě stále nedostavovala. Na to byla příliš vystrašená. Nyní, když je však nepoháněla touha po přežití, zdál se les být mnohem větším.

"Loriel?" oslovil jí po chvíli. Pohlédla na něj. Čekala další otázku, na kterou mu nemohla poskytnout odpověď, ale opět jí překvapil. Uměla totiž sice číst v jeho pocitech, ale ne v myšlenkách. "Promiň, ale napadlo mě, že jsme sem běželi docela dlouho. Umíš si představit, jak dlouho se povlečeme zpět?"

"Chceš snad zrychlit?" odsekla mu. Nerada si to přiznávala, ale i jí to vyčerpalo. Neuměla si představit, jak unavený musel být on. Nedával to však nějak zvlášť najevo. Pouze po její nevážně míněné otázce zděšeně zavrtěl hlavou.

"Alespoň máme spoustu času na povídání," pronesl nakonec.

"Nebo také na mlčení," odvětila mu. Nemyslela to vážně, ale viděla, že jí nejspíš poslechl a ponořil se do svých zmatených myšlenek.

"Atile?" oslovila ho pro změnu ona. Když na n í pohlédl, řekla slova, která by přísahala, že si nikdy ani nepomyslí. "Já…se ti omlouvám. Musím ti přinášet spoustu trápení. Doufám, že mi jednou odpustíš." Už když to říkala, věděla, že to má mnohem větší význam…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | 27. října 2014 v 14:15 | Reagovat

Páni, zajímavé! Těším se na další kapitolu!

Líbí se mi tvůj styl psaní.
Kolik tipuješ, že bude mít tato povídka kapitol? 22? 30? :-D

2 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 27. října 2014 v 20:09 | Reagovat

opravdu krásné :) bavím ne to číst :)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 20:32 | Reagovat

[1]: Děkuji ti, opravdu moc.
22? 30? Děláš si legraci? Budu ráda, pokud to vyjde vůbec na patnáct. Ne, opravdu. Zjistila jsem, že toto je má jediná povídka, která v podstatě nemá žádné vedlejší zápletky. Ale pokusím se, aby to nebylo zase moc krátké.

[2]: Děkuji! Nesmírně jsi mě tím potěšila!

4 Hermi Hermi | Web | 28. října 2014 v 17:53 | Reagovat

Už to mám! Je to siréna, žejo?!
Úžasná kapitola! Jako vždy! Těším se na další!

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 20:36 | Reagovat

[4]: Sakra. Trefa. Ano, je Siréna. Také, že jsem celý ten příběh vymyslela podle jediné písně- Lorelei od Scorpions. Loriel je jen zkomolení jména Lorelei. Děkuji. Teď už ta povídka ztrácí smysl :-)
Ale opravdu moc děkuji za pochvalu!

6 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 28. října 2014 v 23:38 | Reagovat

Oh! Ty! Nejraději bych chtěla vědět Loriel v úmyslu. Někdy mě docela děsí.
Musím říct, že máš výbornou fantazie. Něco takového vymyslet dá nějakou práci. Mě by nikdy nenapadlo psát o Sirén a navíc je v tom ještě ta zápletka, která mě zcela fascinuje, ale zatím jí nedokážu vyřešit nějako logicky. Těším se na další kapitolu! Chtěla bych psát tak krásně jako ty!

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. října 2014 v 8:57 | Reagovat

[6]: Děkuji moc. Je Siréna, takže je pochopitelné, že tě její chování bude trochu mást a děsit. Abych řekla pravdu, ani já nevím, co udělá v další kapitole .-) Ale popravdě, dobře se za ní píše.
É...ono to má nějakou zápletku? Sice jsem si toho sama nevšimla, ale budiž.
Popravdě, mě tématika Sirén fascinuje...no, myslím, že od nějakých těch sedmi let. Ale nikdy, až doposud, mě k nim nenapadlo nic originálního. I tady toto je sice úžasné klišé, ale lepší, než jiná, co mě napadla.
Ty vlastně svým způsobem píšeš minimálně stejně dobře, nebo možná i lépe než já. Jen máš jiný styl.
Znovu moc děkuji za pochvalu, a pokusím se, aby pokračování bylo co nejdříve...

8 Hermi Hermi | Web | 29. října 2014 v 11:16 | Reagovat

[5]: Já to věděla! Popravdě - jednu chvíli jsem taky chtěla sesmolit něco o sirénách, ale nakonec z toho vznikl Déšť a to budou nejspíš mořský panny. Mezi tím je sice minimální rozdíl, ale i tak mi věř, že nekopíruju...! A ta spojitost s Lorelei mě už taky napadla. Teda až po tom, co mě napadlo, že je Loriel siréna...

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. října 2014 v 11:38 | Reagovat

[8]: Já jsem věděla, že déšť má něco společného se Sirénami! Tak vidím, že můžeme založit klub milovníků Sirén.
No, holt mi docházejí jména, a proto jsem si prostě jen pohrála s písmenky. Původně si vlastně měla říkat Loriele, ale to už by bylo nápadné příliš...

10 Efi Efi | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 21:28 | Reagovat

[9]: Klub milovníků Sirén? Bezvadně, hlásím se také!
Ono je to stále zamotanější a zamotanější! Nemohu se rozhodnout, zda je Loriel ta hodná nebo zlá. Ty výkyvy v jejím chování, samolibé usmívání a ještě ten konec... Je to velmi napínavé! A zajímá mne, jak to nakonec bude s Inari.

11 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 21:45 | Reagovat

[10]: Ten klub už začíná být strašně velký :-)
Je to zamotané. Víš, u Loriel vlastně nelze říct, jestli je hodná nebo zlá. Ne jednoznačně.
A co se týče Inari, ona vlastně v příběhu moc ani nehraje roli. Ale potřebovala jsem, aby se Atiles dozvěděl o Sirénách, a také měl důvod vyplout na moře...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama