Píseň svobody- Prolog

18. října 2014 v 19:01 | KarinB. |  Píseň svobody
Ano, vím, že prology obvykle nepíší, ale zrovna u této povídky je více než nutný. Předem sice upozorňuji, že naprosto nepochopitelný, ale to bude asi první polovina tohoto příběhu. Vlastně jsem Píseň svobody vymyslela asi na začátku jara, nicméně s tím přicházím až dnes. Předem vím, že se to většině z vás ani nebude líbit, a hlavní hrdinku (podotýkám, že to NENÍ Inari, v této kapitole ještě nevystupuje) si neoblíbíte a hlavního hrdinu (Atiles) pravděpodobně také ne.
Touto mamutí předmlovou se také chci omluvit Kate a Callie, že jsem při hlavování nevybrala zrovna vaše návrhy na to, kterou povídku mám prát jako první, ale přísahám, že i na ty se někdy dostane. Píseň svobody ale pro mě v poslední době byla nejvhodnější alternativa, protože trpím závislostí na jistých bytostech...
Budu moc ráda za každý upřímý názor, i kdyby měl být negativní!

Za chladného podzimního rána, jaká panovala ve zdejších krajích, lidé spěchali po přístavišti a hledali své zatoulané lodě, které byly jedinou cestou, jak se dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Jedním z nich byl i mladý rybář.
Brzy zjistil, že je jedním ze šťastlivců, jejichž loď zůstala po bouřlivé noci na stejném místě, jako jí přivázal, a nepoškozená. Jako tolik dní předtím dosedl na dřevěnou lavičku a začal rozmotávat sítě. Dnešní den však neměl být všední. To zjistil, když si všiml, že u jeho bárky postává nějaká dívka.
"Ahoj," pravil a usmál se na ní. Sledovala ho již předtím, ale nyní se mu zadívala do očí. Atiles by přísahal, že ty její jantarové plály. Úsměv mu neoplatila. Život ale mladého rybáře naučil, že když je k lidem milý, většinou pookřejí a oplatí mu to. Proto se rozhodl pokračovat. "Všiml jsem si, že tady stojíš už nějakou chvíli. Potřebuješ něco? Rád ti vyhovím, pokud to bude v mých silách."
Koutky se jí stočily vzhůru, ale byl to chladný, vypočítavý úsměv. Poté však znejistěla. "Víš, radši bych ti to chtěla říct o samotě. Můžeme popojet kousek po řece, kde nás nikdo neuslyší?"
Atiles zamžoural, ale byl si jistý, že se nemýlí. Ne, nikdy ji neviděl. Nechápal, co po něm chce, ale její sebejistá maska opadla, a on viděl, že je vyděšená. Rozhodl se jí vyhovět. Koneckonců, vypadá tak křehce. Neublíží mu. Vstal a natáhl k ní ruku.
Dívka však zavrtěla hlavou. "Nemyslím si, že to je nejlepší nápad. Nemám v plánu tě vyděsit, i když by to jistě stálo za podívanou."
Atiles se pobaveně ušklíbl. Byl si jistý, že žertuje. Nechal jí nastoupit na palubu, a ohromeně sledoval její ladné pohyby. Upíral na ní pohled, i když dosedala, a on se natahoval pro vesla. Díval by se na ni i nadále, kdyby nepromluvila.
"Co se děje? Nikdy jsi neviděl jednu z nás?" Opět se usmála tím chladným úsměvem.
"Netuším, o čem mluvíš," upozornil ji. "O co tedy jde? Opravdu je to takovým tajemstvím, že to smím vědět jen já?"
"Brzy ti to dojde. Ale věř mi, že je to v zájmu nás obou." Odmlčela se a přehodila si nohu přes nohu. Atilovi teprve nyní došlo, že ho především okouzluje její hlas. Melodičtější ještě nikdy neslyšel. V té dívce bylo něco zvláštního, a on toužil vědět, oč jde. Ona pokračovala. "Mimochodem, máš krásnou loď."
"Dě-děkuji," zadrhl se. "Mohli bychom přejít k věci? V této chvíli bych už měl být dávno na cestě. Největší ryby plují řekou po ránu."
Zdálo se, že se spolucestující zamračila, ale poté se její výraz stal nečitelným. Atila ale napadlo, že vypadá jako bohyně za každých okolností. "Dobře tedy. Jak se vlastně jmenuješ?"
"Atiles," odvětil popravdě. Ona pouze přikývla.
"Můžeš na mě vzpomínat jako na Inari," odvětila, a její hlas začínal mrazit. "Co ti říká jméno Exeter?"
S jistým uspokojením sledovala, jak sebou trhl. Takže šlo o muže, kterého hledala. Začala se usmívat, nyní už bez přetvářky. Naklonila se k němu tak blízko, že cítila jeho horký dech, který spaloval její odjakživa ledovou kůži. Nasadila svůj nejsvůdnější hlas.
"Vím, že se vydal na dalekou cestu. Ubohý mořský poutník, neměl to jednoduché. Nechal se zlákat snovými vidinami a písní ve vzduchu. Jeho duše nyní bloudí, a hledá v moři klid. Nechápe, že světlo již nikdy nespatří. Myslel si, že mě miluje, ale pravda mu rychle došla, když byl stahován pod hladinu. Níž a níž."
Odtáhla se od něj, aby mohla sledovat jeho tvář, která popelavě zbledla. Napadlo jí, že již potkala i zaslepenější hrdiny. Někteří po podobných oznámeních omdleli. Tento sice vypadal zuboženě, ale zatím byl při vědomí. Dokonce se i zmohl na otázku.
"Je….mrtvý?" Hlas se mu zlomil.
"Dá se to tak říct," přisvědčila. Nedokázala potlačit úsměv, protože tento člověk se snažil potlačit své emoce. Jako by jimi mohl nějak Inari ranit. Nicméně, často se to nestávalo. Většina se jí dokonce pokusila zabít.
"Ale….proč?" Tuto otázku jí také nikdo hodně dlouho nepoložil. Bohužel to znamenalo, že nepochopil, co její slova měla znamenat.
"Jednou ti to dojde," odfrkla si. "Měl bys asi vědět ještě poslední věc."
"Ne. Já…nevěřím ti," zašeptal, ale jeho hlas svědčil o opaku. Sám to věděl. Uvnitř dávno plakal, jen šok a panika brzdily slzy.
"To nemusíš. Ale věř mi, že bych s tebou neztrácela čas pouze proto, abych viděla, jak se trápíš. Přišla jsem ti to říct, protože mě o to požádal. Jeho poslední slova to nebyla, ale ta byla určena jen mým uším. Pověz, byl vždy tak naivní?" Úsměv, který před chvílí Atilovi připadal neodolatelný, mu nyní připadal tak plný krutosti, že radši odvrátil zrak. Ačkoli se mu pravda zdála příliš neskutečná, začínal si jí být jistý. Zmohl se na jediné, šeptem vyřčené slovo.
"Odejdi."
"Ještě před několika vteřinami si vypadal, že ti připadám jako krásný sen," řekla mu ještě. S očima sklopenými k zemi neviděl, jak jeho příkaz uskutečnila, ale náhle byla prostě pryč. Nejvíce ho na celé věci děsilo to, že jí od toho okamžiku chtěl mít opět po svém boku.

O několik let později

Od setkání s Inari uběhlo mnoho chvil, ale Atiles na ní nikdy nezapomněl. Naplňovala celý jeho život. Někdy se mu stávalo, že se probudil s křikem. To, co volal, bylo její jméno. Tvořila jeho touhy. Touhu po lásce. Touhu po pomstě.
Dnes nadešel den, kdy se konečně vypravil na dalekou cestu za svým snem. Jeho loď již čekala připravená. Již před několika týdny důrazně odmítl jakýkoli doprovod. Ta dívka zlomila jeho srdce, a to hned dvojnásobně, a on chtěl zjistit, jak sladce chutná odplata.
Stál uprostřed dřevěného mola a vítr si pohrával s jeho onyxově černými vlasy. Byl by se vydal k lodi- jediné věci, která ho bude doprovázet, ale přistoupil k němu jeden z jeho přátel, který věděl o Atilově životním poslání.
"Víš, při tom všem jsem na něco zapomněl. Myslím, že by se ti to mohlo hodit." Atilův pohled spočinul na jeho dlani, ve které svíral útlou lahvičku. Suše se zasmál.
"Ty si opravdu myslíš, že něco takového budu potřebovat. Po tom, co se stalo? Kromě toho, já ji chci najít, ne minout!"
"Takže chceš skončit jako Exeter. Atile, je jedno, jak moc ti ublížila. Věř mi, že jí stále miluješ."
"To je ta největší hloupost, jakou jsem od tebe kdy slyšel," odfrkl si. "Jak bych jí podle tebe s tímhle," ukázal na esenci v lahvi. "Našel?"
"Jistě se ti ukáže. Tato cesta je mimochodem opravdu hloupá. Kdybych alespoň mohl plout s tebou. Nevíš, co všechno dokáže. Nemáš šanci to přežít. Přiznej si, že po ní pátráš jen pro pýchu."
"Ty nevíš, jaké jsou. S žádnou ses nikdy nesetkal. Tudíž ti ani žádná neublížila."
"Ne. Ale také mě žádná neokouzlila. Ty jí nechceš zabít, Atile. Hluboko uvnitř ji chceš jen vidět. Copak nechápeš, že pro ni nic neznamenáš?" Mluvil tichým, lítostivým a prosebným hlasem.
"Jsi jen příliš paranoidní," obvinil ho Atiles.
"Možná. Napadlo mě, jestli si to nechceš vzít alespoň pro jistotu. Víš…kdybys cítil, že tvá vůle polevuje."
"To se nestane. Sbohem, a těším se, až se vrátím domů, živý a jako hrdina!" Vydal se směrem k lodi. Jak si jen někdo může myslet, že stejnému kouzlu podlehne podruhé.
"Říkal jsem ti, že ta naivita tě jednou zabije. Je to tady," zamumlal si osamělý muž stojící na molu pro sebe a s těžkým srdcem sledoval, jak loď vyplouvá. Věděl, že toto je její poslední cesta…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 18. října 2014 v 19:21 | Reagovat

Je to nádherné, přečetla jsem to jedním dechem, občas jsem zapomněla dýchat,  proč myslíš, že se to nebude líbit, mně to dostalo .....

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 19:45 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, tak doufám, že ses kvůlu mně neudusila :-)
Nemluvila jsem konkrétně o tobě, ale vím, že někteří mí čtenáři tento typ povídek moc nemusí.
Jsem opravdu moc, nesmírně ráda, že se ti to líbí. Doufám, že to tak bude i nadále...

3 Hermi Hermi | Web | 20. října 2014 v 21:36 | Reagovat

To je perfektní! Konečně jsem se dokopala si od tebe něco přečíst a první, co mi padlo do oka bylo tohle. Bohužel mám tendence číst vždycky to, co ještě nemá pokračování! A já chci pokračování! Už se nemůžu dočkat!
P.S.: Taky jsem se málem udusila...

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 23. října 2014 v 20:38 | Reagovat

To je nádherné! Ale strašně smutné...vím, že Inari za to nemůže, ale stejně ji nějak nemám ráda. Omlouvám se, že to čtu tak opožděně, ale přidávám se k Hermi a Elis, stvořila jsi vskutku ohromující čtenáře dusící povídku...

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. října 2014 v 14:56 | Reagovat

[3]: Děkuji,opravdu moc,. Za to udušení se moc omlouvám :-)

[4]: Děkuji moc. Co přesně vlastně  Inari udělala, jsem neřekla ani tobě, ale pravda je taková, že za to tak trochu i může :-)

6 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 28. října 2014 v 19:59 | Reagovat

K této povídce mě přivedlo její název.
Miluji tvůj styl psaní! Podobný styl psaní používají autorky, které mám ze všech nejraději. Jsem hodně zapálená do lodi a proto tahle povídka pro mě víc než vyhovující! Ihned si jdu přečíst další kapitolu.

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 20:41 | Reagovat

[6]: Děkuji moc. Jen předem varuji, že tato povídka nebude vůbec o lodích :-) Ale ano, také trpím závislostí na nich...

8 Efi Efi | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 19:18 | Reagovat

Tak jsem začala číst tuto povídku. Cítila jsem se špatně, když všechno kolem blogu zastávala Hermi a tak jsem se rozhodla zkusit tuto povídku, kterou mi tak chválila (takový útěk od Murder in Mesopotamia - Agatha Christie píše dobře, ale v angličtině to ještě moc nezvládám a popravdě mi z toho začíná trošku "hrabat"). Na úvod to je prostě úžasné. Moje reakce byla asi taková: Holy potatoes! That is so amazing!
Ale nechci ti tady spamovat anglickými slovy a přídavnými jmény typu "perfektní" apod.
...Ale nechápu, jak můžeš chtít negativní kritiku. Ono to prostě nejde.

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 19:27 | Reagovat

[8]: Děkuji moc za komentář i velkou pochvalu. Já si myslím, že jde vždy něco vytknout, ale stejně jsem ti hrozně vděčná!

10 Abigail Abigail | 16. února 2015 v 14:16 | Reagovat

Je to takové pochmurné, ale to nevadí, asi to tak má být...Píšeš pěkně, i když na ten styl nejsem moc zvyklá, četlo se mi to dobře. A máš pravdu, vůbec nic mi to neříká, ale snad to pochopím v příštích kapitolách =) Super prolog =)

11 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. února 2015 v 11:48 | Reagovat

[10]: Děkuji moc, snad ti můj styl zase tak nevadí. A jsem nesmírně ráda za tvou pochvalu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama