Listopad 2014

Druhá strana ráje- 4. kapitola

29. listopadu 2014 v 7:00 | Karin |  Druhá strana ráje
Tak, je zde další kapitola tohoto příběhu. Předem říkám, že skutečný děj je vlastně úplně jiný, ale snad i celá první polovina této povídky, možná i více se bude odehrávat v podobném duchu jako tato kapitola. Snad vám to nebude vadit. Ono by totiž ten hlavní děj bez toho nedával smysl.
Ale máte zde představenou první báseň.
No, doufám, že se to zamlouvá alespoň někomu a předem moc děkuji za každý upřímný názor!

Kapitola 4.
Co jsem ztratil?
Vím, že jsme tušili, že zde opravdu není co činit, ale bylo to ještě mnohem horší, než v našich představách. Samozřejmě, že jsem si nemyslel, že cesta po levém proudu Sinie vede na prosluněné místo, kde nás jako žádané turisty uvítá usměvavá delegace, ale skutečnost předčila všechny mé noční můry.
Prach, který tvořil celý tento svět, mě dusil. Není totiž pravda, že přízraky nedýchají. To jsem zjistil na vlastní kůži. Ony mohou. Ta dívka mi vysvětlila, že jsem o starý zvyk ze života. Nepotřebujeme to, nicméně když na to nemyslíme, dýcháme. Zde, v tomto světě, to však příliš bolí. Skoro jako ztracená láska. Kouř, temnota a šedá zrnka naplňují celé mé nehmotné tělo, a já cítím, že zevnitř stále umírám.
Poklepával jsem prsty o desku zápisníku. Náš rozhovor o víře stále ještě pokračoval. Což bylo dobře, protože se možná jednalo o jedinou věc, která se zde dala dělat. Nicméně se čím dál tím více zvrhával v hádku a já jsem začínal mít pocit, že dojde i na násilí.
"Ty jsi nikdy nestála mezi námi. Netušíš, že mi bohové přinesli světlo v životě. Samozřejmě. Jak bys mohla vědět, co cítím, a že jsem od té doby mnohem šťastnější?" Téměř jsem křičel.
Lítostivě se ušklíbla. Ten výraz za posledních pár věků předvedla již několikrát, a já jsem ho pomalu, ale jistě, začínal nenávidět. "Je to jen past, copak to nechápeš? Vnutili ti své myšlenky a ideji. Pokud jsi někdy pocítil štěstí, věř mi, že za to vaši bohové nemohli. Jen mi pověz, v kterých okamžicích ses cítil nejlépe?"
Opravdu jsem se nad tou otázkou zamyslel. Odpověď jsem znal, ale věděl jsem, že není správná. "Myslím, že jsem ti vysvětloval, že jsem zemřel právě proto, že jsem konal proti nim, přestože jsem veřejně vyznával jejich víru. To je oprávněně hříšné."
"Hřích," zašeptala tiše. "Definuj mi toto slovo. Já totiž tvou odpověď znám. Když jsi byl s ní, viď?"
"Já…" začal jsem se bránit, ale náhle mi došla slova. Bylo to samozřejmě naprosto jinak, než si ona myslela, ale nemohl jsem odpovědět "ne", protože by to byla lež. Ale ona neví, že to právě bohové jí nechali vstoupit do mého života. Jako zkoušku. A já jsem zklamal.
"Vidíš?" pokračovala, nyní již bez jakékoli stopy zloby. Zazníval v jejím hlase pouze nekonečný soucit, smutek a naléhavost. Příliš, příliš jsi marnil vaše společné chvíle, kdy jsi mohl někým být. Příliš ti utíkali míle života pod nohama. Ale ještě existuje cesta ven. Pro tebe ano. Proto zde také jsi."
"Takže ty tvrdíš, že jedině sem patřím?" pochyboval jsem.
Sklopila hlavu. "Ano. Pro tento okamžik ano. Tvá mysl je příliš špinavá."
Dokud jsem nepohlédl na svůj klín, ani jsem si neuvědomil, že jsem otevřel onen zápisník. A co více, objevovala se v něm slova. Slova, která, ačkoli jsem si to nechtěl přiznat, se mi vryla hluboko pod kůži. Ta, která před chvílí pověděla ona.

Příliš jsem marnil chvíle,
kdy jsem mohl někým být,
příliš rychle mi utíkaly míle
života pod nohama.

Všimla si toho také. Přisunula se ke mně. Nebránil jsem sebe ani napsaná slova. Koneckonců, sama je řekla. Jemně se pousmála. Opět kolem ní zazářilo ono záhadné světlo. Uvědomil jsem si, že mám vlastně její úsměv rád. Byl příjemný. Hřejivý. Otázkou zůstává, jestli bych to tak cítil, i kdybych nebyl mrtvý. Jediná dívka, jejíž úsměv jsem kdy nadevše miloval, byl ten patřící mé lásce.
"Báseň?" zeptala se.
"Cože?" odvětil jsem zmateně. "N-ne. Proč?" Toho, že se "chvíle" a "míle" rýmují, a ještě k tomu se to na papíře zjevilo ve verších, jsem si všiml až nyní. "Tedy, alespoň jsem to neplánoval."
"Ne?" otázala se a opět zazářila. Uvědomil jsem si, že vždy, když se to stane, snažím se z jejího světla co nejvíce získat pro sebe. Ale bylo mdlé. Možná kdybych se nějak dostal do jejího nitra, získal bych ho více, protože právě odtamtud vycházelo, ale ačkoli byla ateistka, již tak zde musela trpět příliš dlouho. Ač si to možná nemyslí, stejně jako další lidé, já mám i morální zábrany. Kromě toho, dost dobře nevím, jak bych to uskutečnil. Proto jsem se o to radši ani nepokoušel. Vím, že bych litoval, kdyby jí to ublížilo. Koneckonců, alespoň si se mnou povídá, když zrovna nemívá výpadky.
"Neplánoval," přisvědčil jsem nakonec.
"Ale to znamená, že to tak osud chtěl! Z nějakého důvodu bys měl psát básně!" pravila rozrušeně.
"Ale," namítl jsem. "V tomto světě přece vše funguje obráceně."
"Ne. V tomto případě je to opravdu důležité. Věř mi, já to cítím. Ani netušíš, jaké máš štěstí. Tvé srdce píše řádky, a ty mu odmítáš naslouchat? Musí to přece mít nějaký hlubší důvod!"
"To si sice nemyslím, ale budiž," pokrčil jsem rameny. "Problém je ale v tom, že já neumím skládat básně. Navíc nevím, o čem by byla."
"Hm," zamyslela se. Příliš dlouho to netrvalo. "Vím, že si odmítáš připustit, že jsi ztratil celý život kvůli té své hloupé víře, ale mohl bys popisovat…například to, na co si vzpomínáš, a chybí ti."
"Nechceš si to tak náhodou zkusit sama?" zazubil jsem se, ale uznal, že je to skvělý nápad. Koneckonců, lepší jsem rozhodně neměl. První, co se mi vybavilo, bylo slunce. Naposledy jsem ho viděl, když jsem odcházel. Po prvním verši již ta správná slova přišla sama.

Paprsky hřály mě do tváře,
osvětlovaly cestu k tobě,
v marné snaze
ukázat mi správnou cestu.

Psal jsem to pro ni. Pro mou milovanou. Bylo to tak jednodušší. Ano, na náš poslední den jsem si dobře pamatoval. Slunce zářilo, a já jsem věděl, že když toho neodejdu, již se nevrátím. Ale přesto jsem ji opustil. Opět se dostavil ten zvláštní, drásavý pocit. Ne, neměl jsem jít bojovat.
"Slunce," uhodla. Věděl jsem, že i ji to zasáhlo, i když netušila, o čem tato sloka pojednává. Nejspíš si také vzpomínala na ten rozpálený kotouč. Její další slova mi to potvrdila. "Slunce. Teplo. A pak, pak přišlo něco ochlazujícího."
"Déšť," zašeptal jsem a na papíře se začala objevovat další slova, která se mi míhala v mysli. Přikývla. Kolem nás vládla mlčenlivá a tajemná atmosféra, utvrzená i němými přízraky, které bloudily kolem nás a nevšímaly si ničeho okolo. Také všudypřítomnou temnotou, prachem a kouřem. Mé oči ale na rozdíl od srdce světlo nepotřebovaly.

Déšť chladil rozpálenou kůži,
když kdysi padal z nebes,
zaléval trsy růži
lemujíc cestu k lásce.

"Zdá se mi to tak dávno," pronesl jsem.
"Je to tak dávno," opravila mě a upřela pohled do mých očí. "Skoro si na to nevzpomínám."
"Ani na chvíle, kdy bylo skoro tak chladno jako zde?" zeptal jsem se. Ano, mrznul jsem. Ale necítil jsem to. Šlo jen o další část bolesti, která naplňovala celé mé nitro.
"Vločky?" hádala.
"Sněhové vločky," přisvědčil jsem a sklonil oči zpět k listu papíru.

Sníh se snášel jako bíle kvítí,
pokrýval krajinu krásou,
jako lásky děti
vločky tančily při mně.

"Nedodržuji rytmus," usmál jsem se.
"Na tom vůbec nesejde. Ne v tomto případě. Copak nepíše tvé srdce?" odvětila okamžitě. "Kromě toho, na těch verších jde poznat, že opravdu miluješ. Stále se zmiňuješ o lásce."
"Bohužel," pokrčil jsem rameny. "Snad na ni jednou zapomenu." Ihned jsem věděl, že jsem řekl něco nevhodného. Otevřela ústa a celé chvíle na mě jen nechápavě hleděla.
"Ty snad chceš dopadnout takhle? Chceš dopadnout jako já? Opravdu? Sám, ztracený, a BEZ LÁSKY!?" Poslední slova téměř zaječela. Zvedl jsem paže a ukázal ji otevřené dlaně na znamení toho, že se vzdávám.
"Láska je to, proč jsem zemřel," zavrčel jsem.
Zavrtěla hlavou. "Tak jinak. Přál sis, abys u toho radši hleděl do jejích očí, nebo jsi opravdu chtěl zemřít sám a křížové palbě?"
"Nezáleží na tom, co jsem chtěl, ale co se stalo," odvětil jsem tiše. Věděl jsem, že bude následovat spor o tom, že se vyhýbám otázce, a proto jsem raději napsal další loku, ke které mě ona nevědomky inspirovala.

Listí barvilo svět
odstíny větrů chladu,
chrp jasný modrý květ
spatříval jsem při tobě.

"To byl můj poslední den s ní, víš?" zašeptal jsem. "Procházeli jsme se po polích, mezi chrpami…a já jsem jí slíbil, že se vrátím."
"Na něco takového si už ani nevzpomínám," zavrtěla smutně hlavou. "Ale vím, že noc předtím, než jsem zemřela já, něco jasně svítilo na nebesích…"
Přikývl jsem a s úsměvem zapsal další verše.
Hvězdy zářily jasně,
žádná jsi však nebyla ty,
nikdy nezjistil jsem vlastně,
proč světy s nimi neshoří.

"Ano, hvězdy," přisvědčila. "Vidíš? Miloval jsi ji."
"Ano," připustil jsem nakonec. "Miloval jsem ji až příliš. Chceš říct, co jsem vlastně cítil, když jsem se k ní naposledy vracel?" Přikývla a v očích jí něco zajiskřilo. Ne, neradovala se. Byly to stopy po nekonečném smutku a slzách, které nemohla vyplakat. Stejně jako já.
Vítr hrál s korunami stromů
symfonii naši lásky,
když mířil jsem domů,
přímou cestou za tebou.

"Na vítr si pamatuji," přisvědčila s hořkou radostí. "Ano. Někdy spolu s deštěm přinášel i…"
"Bouři," pomohl jsem ji a v zápisníku se opět začala tvořit slova.

Blesky rychlejší než štěstí
přinášely svit,
a temnotu z lidských neřeší,
hlubší než můj stín.

Hromy bubnovaly na poplach,
mocně jako samotná obloha,
vzduchem létal prach
jemnější než dnes.

"Naznačuješ tím, že vážně lituješ, že jsi miloval?" otázala se nevěřícně. Přikývl jsem. Věděl jsem, že to nepochopí, ale byla to má báseň.
"Ale ano. V jednom jsi měla pravdu. I když to bylo špatně, cítil jsem se šťastný. Rozhodně šťastnější než dnes."
"Ale když tě to naplňovalo, jak to mohlo být špatně?" podivila se. Již mě unavovalo jí vše dokola vysvětlovat.
"Jednou na to přijdeš," odsekl jsem ji. Opět mi hleděla přes rameno, ale již mi na tom nezáleželo. V mysli i na papíře se mi začala formovat slova toho, jak se cítím nyní.

Protože nyní kráčím místem
temným jako má duše,
utápím se ve smutku svém,
v moři vzpomínek.

"Víš, pokud se mohu pokusit tě povzbudit, sice své vzpomínky možná nyní proklínáš, ale věř mi, že ti budou opravdu chybět. Snad jako samotná láska." Již jsem se o tom s ní odmítal dohadovat. Také jsem se vykašlal na to, že sedí přímo vedle mě. Psal jsem pouze o své lásce. I když to bylo špatně, nebyl jsem rád, že jsem ji ztratil.

Duhy se nelze dotknout,
často myslívám,
požár nemůžeme sfouknout,
ztrácím se ve své duši.

"Ne. Nezoufej, prosím. Nebuď jako já. Pro tebe ještě existuje naděje." Položila mi ruku na rameno, ale já jsem nepotřeboval utěšit. Chtěl jsem se z toho jen vypsat. Na co, co mi scházelo nejvíce, jsem totiž zapomněl.

Proč zde stále jsem?
Kdy zapomenu na svět,
kdy zůstane v mé mysli jako pouhý vjem,
kdy budu toto místo nazývat domovem?
Ne.

Nemusím spatřit slunce ani měsíc,
nemusím vzhlížet ke hvězdám,
nechci slyšet ani radosti píseň sic,
vše, co potřebuji,
je naše láska.

Vše, pro co trpím, jsi ty,
vše, pro co věčně umírám,
je tvůj úsměv,
vše, co jsem ztratil,
je svit mého života-
ty.

Ušklíbl jsem se na onu mrtvou dívku. "Neříkej mi, že toto ještě připomíná báseň."
"Ne. Ne, je to nádherné," zašeptala. "Cítím se úplně stejně. On mi také tolik chybí, víš." Přitulila se ke mně. Nechal jsem ji, možná proto, že mi přece jen předávala trochu toho světla, nebo snad proto, že jsem věděl, že to potřebuje. "Děkuji."
"Za co?" odvětil jsem a ještě více ji k sobě přitiskl. Byli jsme dva osamělé přízraky a mě v té chvíli něco došlo. Měli jsme jen jeden druhého, ať už jsme chtěli či ne.
"Díky tobě jsem si vzpomněla. Ano, shořela jsem v plamenech. Ale já jsem to tak chtěla. Sice netuším proč, ale je tomu tak. Je jen jediná věc, proč bych váhala to udělat ještě jednou, víš."
"Pokračuj," vybídl jsem ji.
Znovu se mi mrtvých zrakem zahleděla do očí. Odrážel se v něm nekonečný žal. "Protože já…já se odsud již nikdy nedostanu. Když jsi psal, vzpomněla jsem si. Tvůj trest je dočasný, pouze než si uvědomíš své chyby. Ale ten můj, ten můj nikdy neskončí."
"Ale co jsi mohla udělat tak příšerného? Jistě se mýlíš."
"Ne, nemýlím. Já jsem totiž pravděpodobně dávno ztratila svou duši."
"Jak to myslíš?" podivil jsem se. Nic z toho, co mi říkala, nedávalo smysl.
Zhluboka se nadechla. "Existuje tu trh s dušemi, víš. Prodáš ji, a získáš nějakou cennou odměnu. Problém je v tom, že poté nemáš naději se odsud dostat. Ale duše se dá i ukrást, pokud jsi zde příliš dlouho, víš? A já jsem právě v tomto okamžiku zjistila…že ji nemám."
Na toto jsem neměl slov. Natolik mě to ohromilo, že se již na papíře ani nezjevovala žádná slova.
"Ale," pokračovala. "Také jsem si vzpomněla na to po duši nejdůležitější. Bez něj si ztracený."
"Bez čeho?" podivil jsem se.
"Beze jména?" Usmála se tak radostně, jak jsem ještě nikdy nespatřil. Na temné tváři to působilo opravdu zvláštně, a zář zalila celé dálky. "Vzpomněla jsem si na něj. Volá mě. Stále mě volá. Ještě dnes. Můj milovaný mě oslovuje jako….Aghatiu."
"Aghatia," zašeptal jsem nevěřícně. Stále mi v uších zněla její slova. Beze jména jsi ztracený. A já to své neznal.

Poslední podzim

28. listopadu 2014 v 7:00 | Carina.98 |  Rýmovačky na přání
Ano, jak vypovídá zařazení do rubriky, opět se jedná o báseň na přání. Slova tentokrát zadala Terezka, a to slunce, mír, pravda, lež, klid, stres, smůla, noc a štěstí. S některými jsem měla docela problém, šlo je totiž jen obtížně zakomponovat, le myslím, že jsem to alespoň trochu zvládla.
No, já nepíši jiné rýmovačky než romantické a světokritiky, a toto je ten druhý případ. Někomu může přijít divné, že se stále tak bojím války, ale Evropa přece již dávno není v mírovém stavu. Kromě toho, hned vedle Ukrajiny je Polsko, a hádejte třikrát, které město hraničí s Polskem. Jednak zde máme továrny, a jednak docela velký železniční uzel. Ne, kdyby se na nějaké město v Česku mělo útočit, vůbec by to jako první neschytal Bohumín. Ale myslím, že tato báseň je děsivá už sama o sobě. Vlastně si toho ani nevšímejte. Jde o to, že se v našem městě nachází jedna ulice, kde mě VŽDYCKY, VŽDYCKY napadají takovéto myšlenky. Je vážně "úžasná". Vede kolem křižovatky, s nádherným výhledem na továrnu. Co více si přát?
P.S.: Prosím, klidně i někdo znovu, ale zadali byste mi nová slova?
P.S.S.: Vyplnili byste, prosím, ten dotazník, na nějž se dostanete kliknutím na slovíčko "tohoto" v záhlaví?

Poslední podzim

Má tvář odráží se
ve skle okenních tabulí,
když se snažím uprostřed noci
spatřit jedinou chvíli,
která pověděla by mi,
že netřeba prolitých slz.

Přemýšlím, že jsem již dlouhé časy
nespatřila krásu slunce,
stejně jako neuvěřila v mír,
v mé mysli zřím hrůzy munice,
která klesá a ničí,
zde, v zemi beze světla.

Žijeme ve světě,
kde ani láska nebývá opravdová,
a pravda se stává lží,
kde sic měla být říše snová,
ale já pouze vidím,
jak se upřímnost stává dalším klamem.

Cožpak musí výstřely rozeznít se krajinou,
aby naše země pochopila,
že štěstí je jen pavučina bludů,
proč v černou mění se bílá
a svět se točí vzhůru nohama,
můžeme se jen ptát.

Nastal poslední podzim,
kdo tomu ještě může zabránit,
s první sněhovou vločkou
násilí začne si cestu razit,
protože tuto hrozivou zrpávu
můžeme vyčíst z krvavé oblohy.

Mohli jsme být šťastní,
tak mladí a nevinní,
ale padající listí sneslo se s napětím,
nepřežijí ani lidé silní,
s větrem odvál klid,
a mně zbyl jen pláč.

Zrozeni v letech smůly
jsme, když kapky bubnují o zem,
přichází poslední čas na radost,
než bude první meč vhozen
do víru utrpení a muk,
vím, že tento den může být poslední.

Může patřit chvíli,
kdy chamtivost zakryla lidskou tvář,
dnes může kouř a krev
překrýt všechny světelnou zář,
jež nám ještě zbyla
v zemi dávno zničené.

Žíjeme v pernamentním stresu-
civilizovaném druhu napětí,
uprostřed říše z ohně a ledu,
zde pomsta lásce odvětí:
pozvedni zbraň
a bojuj za nepřítele.

Mé sny jsou dávno ztracené,
víra s každým momentem odchází,
ale dokud nepřestane věřit i poslední z nás,
že krev proti míru nic neváží,
že svět ještě může být opravdový,
že ztrátu lze zastavit.

Dokud nepřestane věřit i poslední z vás,
mír možná přetrvá,
prosím, zaneste do mého srdce trochu světla,
stačí jen říct,
že toto není náš poslední podzim.

Druhá strana ráje- 3. kapitola

26. listopadu 2014 v 8:00 | Carina |  Druhá strana ráje
Ano, přicházím s další kapitolou Druhé strany ráje. Ačkoli je i trochu vysvětlovací, děj se v ní posune. Předem říkám, že se většina z vás hrozně naštve na hlavního hrdinu, a Aghatia je zde zase trochu naivní, když si myslí, že někoho, jako je on, někdy přesvědčí o své pravdě. A vím, že jsem krajinu toho světa popsala trochu stručně, ale to proto, že na to bude až příliš místa později. Snad se vám to bude alespoň trochu líbit.
P.S.: Těch básní se možná dočkáte už v příští kapitole. Ještě se tam nemohli objevit, jelikož teprve teď vyšlo najevo, že je vůebc může psát. Nejvíce jich ale stejně bude někde uprostřed příběhu.

Kapitola tři

Špatná strana

Muselo uplynout několik věků. Přestože jsem většinu z toho strávil v onom podivném a nepříliš příjemném transu, nikdy jsem tak necítil, že se čas vleče. Jsem zvyklý žít v bitvách, kde všechno běží rychleji než zpožděný vlak. A ubíjelo mě to ještě mnohem více, protože jsem věděl, že zatímco jsem čekal na loď do pekla, možná tam venku uběhlo několik životů.

Naše bárka již připlula. Nemám na mysli tu, která nás převezla přes Styx. Pobyt na ní se mi nezdál tak beznadějný. Posmrtným světem protékají dvě řeky- Styx a Sinie. Zatímco Styx je hranicí mezi světem živých a mrtvých, Sinie odděluje peklo a ráj. Alespoň tak mi to vysvětlila ta dívka. My se nyní nacházíme někde daleko na Sinii, kde již neexistuje cesta zpět. Na levé straně, té, kudy teče proud, který nás zanese až do Říše provinilých.

Dostat se na loď však nebylo vítězstvím. Také, že se nikdo nesmál. Ale nikdo také neplakal. Ticho přerušoval jen zlověstný hukot vody a nějaké vzdálené kvílení. Před chvíli jsem se ptal, co znamená. Bylo mi řečeno, že takto jednou budu znít i já. Je to zvuk odrážející utrpení duší, které zde pobývají již příliš dlouho. Trhalo to uši a drásalo srdce. Myslím, že kdyby zde někdo položil sklenici ze světa živých, sklo by se roztříštilo na milióny kousků. Je věčná škoda, že nádoba je tak bezcenným předmětem, že si ji nikdo s sebou nepřeje, abychom to mohli vyzkoušet. Neuměl jsem si představit, jak hrozné to kvílení bude, až tam doplujeme.

Nicméně pochybuji, že by se ke mně někdo připojil. Pohledem jsem přejel celou posádku. Všichni, včetně tajemného převozníka, jen hleděli do prázdna tvořeného prachem a kouřem mrtvýma očima. Včetně té jediné dívky, která se mnou ještě občas prohodila pár slov. Bál jsem se, že jednou se k nim připojí. To totiž budu dočista ztracený. Z toho, že se k nim přidám já, jsem ale strach neměl. Alespoň to zmírní utrpení.

Právě z tohoto důvodu jsem se zadíval do dáli. Snažil jsem se ponořit do prachu, ale má mysl mě zrazovala. Honilo se v ní příliš mnoho věcí. Nakonec mi to došlo. Takto to na špatné straně nefunguje. Když si něco přejete, stane se pravý opak. Vše je převrácené vzhůru nohama. Vše je příliš ztracené.

Zrovna, když jsem to chystal vzdát, ozval se hlas. Mrtvý, ale přece jen hlas. Nikdo kromě mě ho nezaregistroval. V pochmurné krajině působil trochu nepatřičně, ale stejně jsem byl jediný, kdo ho slyšel.

"Spadla jsem do toho. Znovu. Mám strach, že se jednou již neprobudím."

"Možná to tak bude lepší," odpověděl jsem jí. Když jsem však viděl její raněný výraz a podvědomé obranné gesto, došlo mi, že jsem nejspíš řekl někdo nevhodného. Ale jsem bojovník, ne vhodný společník! "Ale pokud ses z toho dostala i tentokrát, snad se nemusíš obávat."

"V tom je právě ten problém," povzdechla si. "Stává se mi to čím dál tím častěji. Zapomněla jsem úplně vše, co mi přinesl život. Jak mám napravit to, čím jsem se provinila, když to ani neznám?"

"Ale…" zašeptal jsem. "Jak je to možné?"

Pokrčila rameny. "To bych také ráda věděla. Ale věci se mají takto- po prvním výpadku zapomeneš své jméno. Vsadím se, že ses sám sebe na něj nikdy nezeptal, viď?"

"Prosím tebe," odfrkl jsem si pohrdavě. "Je nemožné zapomenout, jak jsem se jmenoval. Určitě jsi na to zapomněla mnohem později."

"Ano? A zeptal ses na to někdy sám sebe? Jak se jmenuješ?"

"Mé jméno zní…" pravil jsem sebejistě, ale náhle se zarazil. Vzpomínal jsem si na její hlas, jak ho vyslovovala. Viděl její ústa, která ho tvarovala. Znal jsem ho. Ale nemohl si vybavit, jak zní. "Počkej chvíli, prosím."

"Já čekám po celou tu dobu, co zde jsem," odvětila tiše a smutně. "Neznáš ani její jméno."

Zavrtěl jsem hlavou. Chtělo se mi plakat, ale přízraky nemají slzy. Toto bolelo mnohem více. Jak jsem mohl zapomenout na jméno té jediné, kterou jsem kdy miloval? Pamatoval jsem si celý svůj život, ale naše jména nikoli.

"Ale," zajásal jsem. "Já ještě nejsem ztracený. Můj velitel…on se jmenoval…ano, vím, jak se jmenoval! Warren!"

Dívka se však jen posmutněle pousmála. "Já si také vzpomínám na několik jmen. Morgan, Billie...ale nemám nejmenší tušení, o koho šlo. Neumím si vybavit jejich tváře. Jen vím, že ani jeden z nich nebyl ten, koho jsem milovala. Je dobře, že ještě víš, kdo byl Warren, ale toto místo tebe donutí zapomínat jen to, co pro tebe opravdu něco znamenalo. Omlouvám se. Měla jsem ti poradit dříve, že si máš své a její jméno zapsat do toho sešitu."

Pokusil jsem se také o úsměv a zavrtěl hlavou. "Stejně nemám tužku."

"Ach," hesla. "To jsem ti ještě neřekla. Nepotřebuješ ji. Zjistila jsem to, když jsem se jednou pokusila něco vytesat do kamene. I ten je tady samozřejmě mrtvý, ale na tom nesejde. Vytáhni to."

Váhavě jsem svou jedinou vzpomínku sevřel v rukou. "Víš, já mám strach. Mám v tom její portrét. Bojím se, že to omylem zapálím, nebo něco podobného, když mámo moc něco tesat."

"Hm," zamyslela se. "A co kdybys ten papír s její tváří vytrhl? Kdyby to ten sešit přežil, mohl bys ho tam zpět vložit. A když ne, budeš mít stále vzpomínku na ni."

Znovu jsem se pokusil usmát. "Jsi geniální." S téměř posvátnou úctou jsem otevřel zápisník a přejel prsty po kresbě. Vytrhl jsem první list. Snažil jsem se ho co nejméně poškodit. Chvíli jsem hleděl do jejích malovaných očí. Vybavilo se mi, jak zářily, když jsem s ní mluvil. Jak plakaly, když jsem odcházel. Jak se smály, když jsem se vrátil. Živý. Věděl jsem, že se pro mne již nikdy usmívat nebudou.

"Takže," pravil jsem. "V jakém triku to spočívá?"

"Je to jednoduché," pokrčila rameny. "Přej si to."

"Přát?" zopakoval jsem po ní. "Myslel jsem si, že v tomto světě se všechno obrací proti tobě."

"Nad tím jsem také přemýšlela. Když zrovna nejsi v transu, máš spoustu času na vzpomínání, i když si nic nepamatuješ, a především na uvažování. Pozorovala jsem i ostatní přízraky. Nevím, proč tomu tak je, ale pro slova to neplatí. Ty bys měl umět myslí psát. Já tesám. Přízraky, které si přály minci, umí rýt do železa. A tak podobně. Ale pravda je, že ty to máš nejsnazší. Materiálu zde totiž moc nenajdeš."

Pozvedl jsem obočí. "No, a kde se tedy bere?"

"Vše, co ti zde povídám, jsou jen mé teorie. Ale myslím si, že jsou to trosky předmětů ze světa živých."

"Ale trosky přece zůstávají troskami! Nemyslíš spíše…" ztišil jsem hlas. "Trosky lidských přání?"

"Ty jsi geniální!" nadchla se. Krajinou zazářilo mihotavé světlo. "Tady jsem se totiž zasekla. Ale nemyslím si, že jsou to přání. Spíše sny."

"Tím chceš říct, že zde nemusíme najít příliš krásné věci?" ověřoval jsem si.

"Možná," připustila. "Zatím jsem se s ničím takovým nesetkala, ale toto je Peklo. Kdo ví, co můžeme najít. Nebo spíše, co může ulovit nás."

Chápavě jsem přikývl. "Víš, že když ses rozrušila, zářila jsi? Jen na okamžik, ale…"

"Opravdu?" žasla a vypadalo to, že ji to zajímá.

"A nyní opět," odvětil jsem popravdě.

"To je…zajímavé," zašeptala. Poté náhle změnila téma na to poslední, co jsem čekal. "Ty si ale ještě pamatuješ, jak ses zde dostal, viď?"

"Proč?" zeptal jsem se a byl si vědom, jak můj hlas zní podezřívavě.

Dívka očividně znejistěla. "Chtěla jsem vidět to světlo. Myslela jsem, že budeš vyprávět i o šťastných okamžicích svého života."

"Ach tak," hlesnul jsem. Tak upřímné přiznání jsem nečekal. "Bohužel tě ale musím zklamat. V mém životě těch chvil příliš nebylo."

Posmutněle přikývla. "Jistě. Nemáš tedy zájem se alespoň vyzpovídat?"

"Abychom ukrátili čas," přisvědčil jsem naoko ledabyle, ale pravda byla taková, že jsem to doopravdy potřeboval. Vždy jsem své lásce říkal, jako jediné, jak se cítím, ale ona zde není. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že mi tolik chybí jen kvůli tomu, ale vím, že jsem jí nikdy nepřestal milovat. "Ale můj život příliš zajímavý není."

"Alespoň si ho pamatuješ," zašeptala. Sevřelo se mi srdce. Na chvíli jsem si myslel, že je mi jí líto, ale po chvíli mi došlo, že se jen bojím, že dopadnu jako ona. "Měl by sis to zapsat. Ještě jsi přece ani nevyzkoušel, jestli to opravdu lze."

"Možná," přisvědčil jsem. "Tím pádem ti to nemusím říkat." Jak to znělo nepřátelsky, jsem si uvědomil až poté. Armáda vás sice připraví na všechno, ale společenské kontakty do toho nepatří.

"Když myslíš," zvedla ruce v obranném gestu. "Ale uleví se ti."

"To si sice nemyslím, ale budiž," odsekl jsem. "Zemřel jsem při bitvě. Víš, co je to granát?"

Zdálo se, že ji poslední věta opravdu zasáhla. Opět upřela pohled do prázdna. Její ústa se pohybovala, ale hlas z nich vycházející byl vzdálenější než kdy dříve. "Já…vidím to před sebou. Oni, oni na nás útočili! Vidím jeho, vidím sebe! Já…" zděšeně zavrtěla hlavou. Nyní již křičela. "Ne. Já to nechci vidět! Oni krvácejí! Oni…oni umírají…" Nenapadlo mě nic lepšího než jí obejmout. Sice se mi rozpouštěla v náručí, ale stále byla ten jediný pevný stožár na lodi plné zmatku. Až na to, že jsem utěšoval já ji. Ona mi bezpečí nepřinášela. Naopak. Zdálo se mi, že mě ještě více zanesla do víru dobrodružné hry, kterou jsem ale nechtěl hrát. "Viděla jsem to…příliš jasně," vypravila ze sebe nakonec s námahou a zadívala se do mých očí. Zdálo se mi, jako by mě chtěla těmi nevýraznými a šedivými svými propálit.

"Vzpomínka ze života?" zeptal jsem se. Neuměl jsem mluvit konejšivě, takže jsem alespoň ztišil hlas.

"Ale příliš bolestivá," přikývla nakonec. "Já nevím, co se dělo, ale pravděpodobně jsem také byla v nějaké bitvě. Pokračuj, prosím. Moc se omlouvám. Kromě toho, já jsem věděla, že jsi válečník!" Doufám, že takovéto stavy nebudou u ní ani u mě na denním pořádku.

"Každopádně, spadl jsem na granát. Respektive…no, nejlepší bude, když ti to povím od samého začátku. Byl jsem součástí takové skupiny. Snažili jsme se změnit svět. K lepšímu, víš? Věřili jsme, že bohové stojí při nás." Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na naše hesla. Odlišnost vyvolává konflikty. Nevěřící neví nic o světě, a nezaslouží si na něm pobývat. Bohové si přejí jejich smrt. "Také, že stáli. Vždy. Ale jednoho dne, jednoho dne jsem se proti nim provinil."

Její rysy ztvrdly. Netušil jsem, proč, ale vypadalo to, že jsem ji rozčílil. "Ty jsi vyznával nějaké náboženství?"

"Copak ty jsi nikdy v nic nevěřila?" podivil jsem se, ale nečekal odpověď. Byla přesně tím, co jsem zapřisáhle nenáviděl. Slepá ateistka. Cítil jsem, jak mi cukají rty a tvarují se do znechuceného úšklebku. "Zkrátka a dobře, pokud chceš zvítězit, nikdy, nikdy se nemůžeš ohlížet na své city ani na lidi okolo. Ti správní umírají mladí a v bolestech. Jen my máme naději přežít. Kdyby se k nám připojila celá lidská rasa, znamenalo by to nový, lepší začátek. Mohli bychom mít všechno! Jen si to představ."

Smutně zavrtěla hlavou. Když promluvila, téměř jsem ji neslyšel, jak byl její hlas tichý a raněný. "Ty tomu stále věříš, viď? Copak nechápeš, že právě to tě sem dostalo? Přežít není vítězství. Pokud si to budeš stále myslet, nikdy, nikdy se odsud nedostaneš."

"Hloupost," odfrkl jsem si. "Nezemřel bych, kdyby mi nebylo líto nepřítele."

"Ale kvůli tomu jsi přece nespadl na granát, ne snad?" podivila se.

"Ne," odvětil jsem popravdě. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale věděl jsem, že kdybych přestal, ona by mlčela také, a minimálně jeden z nás by se propadl do transu. Otázka je, jestli bychom se z něj probudili. "Ne. Ale oni to viděli a obětovali mě. Nikdy jsem neměl ukázat, že mě trápí její zranění."!

"Kdo?" nechápala.

"Bohové," odpověděl jsem a obrátil oči v sloup. "Sice to udělali skrz mého přítele, ale jsem si jistý, že to byli oni."

Dívka znovu zavrtěla hlavou. "Myslím, že to chápu. Stal ses součástí sekty a neuvědomuješ si, že je to špatně. Žádní bohové by nikdy nedopustili, aby člověk takto trpěl. Lhali ti." Upřela na mě prosebný a naléhavý pohled. "Projevovat city je lidské. Neměl jsi zemřít."

"Ale ona byla nepřítel," namítl jsem. "To, co povídáš, je scestné. Jaký máš důkaz, že bohové neexistují?"

"Ale byla člověk, ať už mluvíš o komkoli. Jaký máš důkaz, že ti vaši bohové existují?"

"Nevěřící," prskl jsem. "Nezasloužila si žít, když nectí základní přírodní zákony. Samozřejmě, že existují. Bez nich by se zhroutil celý vesmír."

"Ano, ale to neznamená, že chtějí, abys ničil."

"Takže připouštíš, že existují?" usmál jsem se.

"Ne. A-ano…" zakoktala. "Tedy, ano, bohové existují. Ale ne takoví, jaké si představuješ. Nikdy by nechtěli, abys někomu jinému ničil život. Musel jsi udělat hodně špatných skutků, jinak bys zde nebyl."

"Plaveš v tom," upozornil jsem ji s nově nabytou sebejistotou. "Vím, čím jsem se provinil."

"Zdá se mi, že nevíš, o čem vlastně mluvíš. Říkáš tady, že jsi byl vyslán na nějaké místo za účelem zabít pár nevěřících, a ocitl ses zde, protože tě jeden z bohů prostřednictvím tvého přítele shodil na granát?"

Převrátil jsem oči. Ověřil jsem si, že tito ateisté jsou přesně tak hloupí, jak se o nich povídá. "Skoro. Ale dostal jsem se zde, protože jsem příliš miloval. To byl můj hřích, víš?"

"To je absurdní!" rozesmála se. "Láska je to jediné, co drží svět živých pohromadě, víš to?" Smutně si povzdechla. "Nebude trvat příliš dlouho, a uvědomíš si, že jsem měla pravdu. I když mě teď musíš nenávidět, jednou zjistíš, že právě láska ti dala šanci z toho všeho ještě uniknout. Ty zde nejsi navždy, víš?"

"Prosím tebe. Jako bych se s ní ještě někdy mohl vidět," suše jsem se zasmál.

"Ale ano. Pokud vaše pouto bylo dostatečně silné, alespoň tak, jak vám vaše víra dovolovala, osud vaše cesty opět svede dohromady."

Nenamáhal jsem se jí poučit, že osud ne vždy naslouchá našim přáním. A už vůbec jsem neměl v plánu jí říct, že ona byla ateistka. Vlastně stále je. To já jsem ten, který zemřel. Všichni říkali, že jsem s ní zůstával už jen tak ze zvyku. Možná to byla i pravda, netuším. Znali jsme se dávno předtím, než můj život získal smysl. Nikdy jsem nepřišel na to, proč jsem si myslel, že pro mě tolik znamená, a jestli tomu tak doopravdy bylo. Ale i když nevěřila v pravdu, nikdy bych jí neublížil.

Bárka zastavila a já i ona jsme se nechali unášet špinavým davem vstříc novému místu. Jakmile jsem vystoupil, prach mi sahal již po kolena. Nejhorší však bylo, když jsem se zahleděl do dáli. Vše tvořila jen pustina. Netušil jsem, kde je nahoře, a kde dole. Kde je blízko, a kde daleko. Vše bylo jen jedním velkým vírem zmatku bez konce. A já jsem věděl, že toto je můj nový život. Tady budu muset několik věků pobývat. Sám, bez lásky, bez štěstí, a po boku zapřisáhlé nevěřící…

Druhá strana ráje- 2. kapitola

25. listopadu 2014 v 8:00 | Karis |  Druhá strana ráje
Tak, k této kapitole vám něco prozradím. Ta dívka, s kterou si bude povídat, je Aghatia. Ano, ta Aghatia z Hlídače krav. Já vím, možná vám přijde zvláštní, jak se dostala do země mrtvých, natož do Říše provinilých, a nevím, jestli to vůbec v tomto příběhu výjde najevo, ale mám to vymyšlené. Předem ale varuji, že té staré Aghatie se moc nepodobá.
Není tak morbidní a krvelačná jako ta minulá kapitola, ale zase je asi o dost nudnější, ale přesto doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit.

Kapitola 2.

Druhá mince

Ocitl jsem se mezi přízraky. Někde v dáli znělo hlasité bublání temné řeky. Vzhlédnul jsem k nebesům, ale žádná zde nebyla. Tvořila je pouhá nicota. Temnota, která se rozpínala výše a dále, než jsem si kdy dokázal představit. Pohlédl jsem na své nohy. Až po kotníky jsem stál v prachu. Poletoval kolem mě, jak ho vířily tisíce nohou. Mrtvých nohou. Náhle jsem cítil, že se nemohu nadechnout.

To však bylo na celém místo to nejméně děsivé. Horší bylo, když jsem viděl, co skutečně znamená zatracení. Tisíce takových, jakým jsem se měl stát, zde stálo v jedné dlouhé řadě. Dívali se před sebe prázdnýma očima plnýma bolesti a zmatku. Podruhé po tak dlouhém období klidu jsem se bál. Opravdu bál. Upřeně jsem na ně hleděl, ale oni si mě nevšimli.

V duchu jsem vynadal sám sobě. Jsem přeci voják! Musím se vzchopit. Toto přece znamená sice temnou a dlouhou, ale ne navždy trvající beznaděj. Smrt je jen dalším životem. Popošel jsem několik kroků vpřed. Následovaly další a další. V té chvíli jsem zahlédl mnohem zářivější bytosti, než byly ty, které mě obklopovaly. Pochopil jsem to. Oni patřili do ráje. Měli přednost. Oni nemuseli čekat, než se vůbec dostanou do země věčného utrpení, aby mohl začít jejich trest, a oni dostali šanci uvědomit si své chyby.

Co se týče mě, nemyslím si, že patřím do ráje. Ale není Říše provinilých moc krutým místem pro člověka, který chtěl jen zachovat svou víru a lásku? Ano, činil jsem tak bez zastavení, ale můj důvod nebyl špatný. Nepatřím ani tam. Věděl jsem, že tamtudy bude má cesta směřovat, ale necítím se na to připraven. Ale na tom nezáleží. Nyní tady stejně na několik stovek let uvíznu, a mezitím přijdu o zdravý rozum.

Z této úvahy mě však něco vyrušilo. Jediný pohled. Otočil jsem se a spatřil dívku. I její oči byly šedivé a prázdné. Její bledá tvář se zdála tak ztrápená. Od levého oka až k čelisti se táhla dlouhá jizva. Barva se nedala rozeznat, protože ji obklopovala jakási záhadná temná aura, ale stejně jsem si nikdy nemyslel, že přízraky mohou být zraněny. Jistě, mohla ji zůstat ze života, ale jako bojovnice nepůsobila. Všiml jsem si, že vymizela barva i z konečků jejích prstů a onyxově černých vlasů. Jeden rukáv jejích také našedlých šatů byl natržený. To je ono. Vše zde ztrácelo barvu. Ale ona samotná pro mě nebyla důležitá. Zajímalo mě pouze to, že bezpochybně hleděla na mě. Jako jediná. Přistoupil jsem k ní. Stále hleděla do mých očí, o kterých jsem doufal, že jsou stále tmavě zelené.

"Ty nejsi šťastlivec," konstatovala hodně roztřeseným a nejistým hlasem. Zněl také nezřetelně, jako by přicházel z obrovské dálky. Sledoval jsem její výraz. Ten však zůstával kamenný.

"Co tím myslíš?" zeptal jsem se. Zvuk se rozlehl krajinou, ale nikdo na něj nereagoval. Dokonce i její pohled se rozostřil. Když už to začínalo vypadat, že mě přestala vnímat, konečně odpověděla.

"Tvá cesta nevede do ráje. Vítej na cestě do Říše ztracených."

"Také zdravím," odvětil jsem, protože jsem si ani netroufal odhadovat její úmysly. "Omlouvám se za hloupou otázku…ale jak dlouho zde vůbec čekáš?"

"To netuším," pokrčila rameny. "Kdysi jsem se to pokoušela počítat, ale když jsem došla k nějakým těm deseti tisícím sekundám, zapomněla jsem, u kterého čísla přesně jsem skončila, a vzdala to. Ale nemusíš mít strach. Většina z nás tu na tak dlouhou dobu neuvízne. Přednost mají ti, kteří již od začátku mají minci. Jenže já jsem jí neměla." Trhl jsem s sebou. Všimla si toho. Nebylo potřeba slov ani otázek. Upřela na mě pohled plný soucitu.

Poté učinila to poslední, co jsem čekal. Sáhla si do malého váčku u opasku. Vytáhla stříbřité platidlo. S překvapivou silou mi ho vtiskla do dlaně. Udiveně jsem na ní hleděl. Její výraz se však opět stal kamenným.

"A co ty?" Minci jsem se jí pokusil vrátit. Ona však zavrtěla hlavou.

"Mám dvě," prozradila.

Povytáhl jsem obočí. "Jak můžeš mít dvě, když jsi neměla ani jednu?"

Stále na mě hleděla stejným způsobem. "Jednoduše. Celé ty věky jsem trávila tím, že jsem hledala jen jedinou. V prachu, víš? Některé přízraky jsou neopatrné. A co spadne dolů, to už se nevrátí. Ale řekla jsem si, že když jsem našla jednu, najdu jich více. Pro jistotu, že by Převozník nebral všechny typy, víš? Až později jsem si uvědomila, že mu jde spíše o to, že zaplatíš nějakou cenu, než o to, co jí bude. Pravděpodobně bys mohl zaplatit i něčím jiným, co je cenné."

"Kolik jich tedy máš?" zajímal jsem se.

Pokrčila rameny. "Dvě. Teď už vlastně jen jednu."

Obejmul jsem ji. Chtěl jsem jen poděkovat, takže netuším, co mě to napadlo. Ale alespoň jsem zjistil, jak brzy dopadnu. Její dotek byl chladnější než sníh. Kromě toho, její tělo nebylo pevné. Rozplývalo se mi v náručí jako dým. Když jsem ji ale pustil, usmívala se. Dokonce jsem si na chvíli myslel, že se jí v očích zjevil záblesk barev. Ale poté se vše vrátilo ke starému. Opět na mě hleděla tak, že se z její tváře nedalo nic vyčíst.

"Snad to nebude trvat dlouho. My se na tu loď už brzy dostaneme. A jednou, jednou i odsud."

"My?" podivil jsem se.

"Copak se nebudeme doprovázet?" otázala se a z nějakého nevysvětlitelného důvodu jí v hlase zazněly obavy.

Pousmál jsem se. "Pokud by ti to nevadilo…"

Když jsem již neměl co dodat, stalo se něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Přestal jsem ostatní přízraky vnímat jako obrysy v prachu. Byly to pouhé temné stíny. Tam někde v dáli, na řece, zářilo jasné světlo. Ale já jsem věděl, že není určeno mně. Zde totiž vše obklopovala jen temnota. Netušil jsem, jak dlouho jsem tam stál, ale jeden ze stínů se mi zdál nebezpečné blízko. Ucouvl jsem. Jeho temnota se mísila s mým mdlým světlem. Bolelo to. Vzápětí jsem se probudil.

"Ani netušíš, jak jsem se o tebe bála," pravila ta dívka. Musel jsem se tvářit nadmíru zmateně, protože pokračovala. "Upřel jsi pohled do prázdna. Jako my ostatní. Zatím to byl tvůj první výpadek, ale zanedlouho se časy, kdy budeš jako by vzhůru, stanou stále vzácnější. Vím, co se ti stalo, a co jsi viděl. Ale zdálo se mi, že se již nevzbudíš."

"To mě také," vydechl jsem překvapeně. Poté jsem zaznamenal výraz v její tváři. "Vypadáš vyděšeně."

Zavrtěla hlavou. "Omlouvám se. Povím ti to takto- jak dlouho se ti zdálo, že se nacházíš v onom stavu?"

"Několik vteřin," pokrčil jsem rameny.

Smutně se usmála. "Podívej se před sebe." Uposlechl jsem ji. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslela. Ale řada se značně zkrátila. Věděl jsem, že brzy nastoupíme na loď. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo, ale na druhou stranu jsem to netrpělivě vyčkával.

"Nalodění jednoho člověka trvá okolo tisíce sekund. Převozník si totiž vždy pročte celé jeho nitro." Po této větě jsem se mimoděk otřásl. "Ale neměj strach. Nikdo neví, jak se sem dostal, ale stejně jako my nemluví. Nic ti nevyčte."

"Počkej!" zarazil jsem se. "To ale znamená, že jsem musel být v transu několik hodin! To se stává stále?"

Přikývla. "Víceméně. Nevnímání je totiž jediný způsob, jak tady vydržet ty zoufalé věky. Ti, kteří se tomu snaží vzdorovat, jako já, protože nechci ztratit sama sebe, se občas probouzejí, ale spíše si tím přinášíme utrpení. Tady toho totiž opravdu na práci moc není."

Chápavě jsem přikývl. "Mohu mít ještě otázku?"

"To je přece samozřejmé," odvětila.

"Jak se vlastně jmenuješ?" Nebyla to ta hlavní, potřeboval jsem jen získat odvahu. Ona se však zarazila. Sklopila oči k prašné zemi. Nakonec svou odpověď zašeptala.

"Já si to nepamatuji."

Pozvedl jsem obočí. "Jak si můžeš nepamatovat své vlastní jméno? Přece tě za života museli nějak oslovovat, ne snad?"

"Ale já nevím, kolik času uteklo! Možná tisíce, možná stovky let. Opravdu. To, že ho neznám, jsem si vlastně uvědomila až nyní. Ani mezi ostatní totiž nejsi zapsán jako jméno. Jen pouhé číslo, naznačujíc, kolikátý jsi sem přišel."

"Dobře," svolil jsem, ačkoli mi to stále nedávalo smysl. "A víš alespoň, jak ses zde dostala? Všiml jsem si, že se ti přes tvář táhne jizva…"

Mimoděk si po ní přejela prsty. "Vzpomínka na život. Umírala jsem, když krvácela. Viděla jsem…. plameny."

"Shořela jsi?" snažil jsem se pochopit.

"Možná. Já…já nevím," pravila a zněla zvláštně hořce. "Ani toto si nepamatuji."

"Ty si opravdu nepamatuješ, jak ses sem dostala?" zeptal jsem se nevěřícně.

Ona místo odpovědi na mě jen hleděla. "Ty jsi válečník." Nešlo o otázku. Bylo to konstatování. Místo toho chtěla vědět něco jiného. Jistě. Na jméně a na životě zde nezáleželo. "Co sis vlastně vzal místo mince na cestu?"

Znejistěl jsem. To se mi také nestalo již pěkně dlouho. Nakonec jsem již podruhé za dnešní den- ačkoli již možná dávno uplynulo mnoho let, vytáhl svůj sešit. Tentokrát jsem byl chytřejší. Přímo jsem ho otevřel na dané stránce. Prsty jemně přejela po uhlu, jehož stopa tvořila tvář mé milované dívky. V mysli jsem viděl její jasné, smějící se modré oči. Vlasy rudé jako růže. Nejkrásnější úsměv. Světlo jejího života. Zoufal jsem zavrtěl hlavou a zjistil, že přízraky nemohou plakat. Protože jsem chtěl. Ale slzy nepřicházely.

"Miluješ ji," zašeptala.

"Jak…jak jsi to poznala?" podivil jsem se.

"Podle jemných linií. Je v nich vidět vášeň."

Zmateně jsem zavrtěl hlavou. "Ty se vyznáš v umění?"

Pokrčila rameny. "Prosím, neptej se mě, protože já netuším ani toto, ale nejspíš to má něco společného s mým předchozím životem."

"Dobře tedy. A smím se zeptat, co bylo tvé přání?"

K mému překvapení se usmála. Byl to sice smutný úsměv, ale vycházelo z něj světlo. Zarazil jsem se nad vlastními myšlenkami. Copak již tento svět nevidím jinak než černobíle? Existuje něco mimo záře a temnoty? Sáhla si ke krku a v její dlani se náhle zjevil malý přívěsek. Trochu nedůvěřivě mi ho podala.

"Varuji tě, že jestli ho upustíš, vezmu si zpět svou minci. Klidně i násilím. Myslím, že se na konec řady postavit nechceš."

"Nemusíš mít strach," odvětil jsem s hraným klidem, ale dlaně se mi třásly. Zářil smaragdovým světlem. Tepán byl do tvaru slzy. Ne však nějak hrubě a neuměle. Ne. Celý jako by přímo vyzařoval jemnost.

"Také jsem ve světě živých zanechala někoho, koho jsem milovala, víš?" pravila a zněla mnohem smutněji než předtím. Dokonce i její tvář vypovídala zoufalství. "Vím, že mi to dal toho dne, kdy jsem zemřela. Naneštěstí již nevím, co měl tento amulet za kouzlo, ale on jediný mi přináší, byť klamavý, pocit bezpečí." S těmito slovy mi ho vytrhla z rukou a pevně ho sevřela v těch svých.

Nezbývalo než čekat, až připluje naše bárka. Věčnost se stala mnohem konkrétnějším slovem. Netušil jsem, jak zde mám vydržet bez své lásky. Vždy, když jsme byli od sebe, jsem si přál být u ní, ale nikdy takto silně. Možná proto, že jsem věděl, že jde o nesplnitelné a marné přání.

Předsudky o učení a nějaké ty nic nepomáhající tipy

24. listopadu 2014 v 16:21 | Carina |  Doporučení
Ano, tento článek je opravdu o tipech k učení. Já vím, že v zásadě nefungují, ale stejně mi přišlo dobré, že bych sem mohla dát pár doporučení, jak se učím já. Třeba vám to nějak pomůže, a třeba jen posměšně zavrtíte hlavou.
Jde o to, že se již několik hodin (12.11.2014, kdy byl tento článek sepisován) učím do chemie a základů společenských věd. Jeden předmět mi jde hůře než ten druhý ( ze Zsv propadám. No, dobře, vychází mi čtyřka, ale stejně. Krásná ironie, vzhledem k tomu, že probíráme psychlogii, že ano? Ale pohled do naši učebnice, z níhž se mimochodem musíme nazpaměť naučit nějakých těch dvacet stran, bych opravdu nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Ta učebnice je tak nudná! A chemie? Dobře, vychází mi asi něco mezi dvojkou a trojkou, ale kdo se má naučit nějakých těch osm vzorečků (pozor, opravdu vzorečků, nemluvím o tom klasickém kyslík=O atp. ale například o n=N/NA- jeden ze tří vzorců pro vypočítání látkového množství), a ještě vědět, který k čemu patří, když mu prostě učení vzorečků nejde?). A z obojího to, co umím, do rána zapomenu!
Ale přece jen jsem se to víceméně dokázala naovčit namučit naučit. A jak tedy?

Nad jakými radami ohledně učení se na internetu usmívám?

•Udělejte si na učení absolutní klid.- Já osobně právě to nenávidím. Jistě, že nemám zapnutou televizi, rádio a nepláče mi v místnosti malé dítě, ale dokážu se učit (kromě vzorečků, pochopitelně, na ty ten klid opravdu potřebuji) stejně účinně s hudbou jako bez hudby (vyzkoušela jsem to, a ten test, který jsem se učila s hudbou, dokonce dopadl lépe než ten bez hudby. Obojí byla biologie). Proč neodvádí mou pozornost, to sousiví s bodem uvedeným mnohem níže, i když je pochopitelně zajímavější než to učivo. Někdo může namítnout, že při učení angličtiny mi poslech anglicky zpívajících kapel opravdu nepomůže, ale problém je v tom, že já se do angličtiny neučím. Až na opravdu výjimky umím všechna slovíčka z naši učebnice (mimochodem většinou právě z písniček), a gramatiku ovládám ještě ze základky. Nemám sice jedničku, ale to kvůli jednomu zatracenému testu, kdy jsem dostala okno. Známka byla trojkou, ale snad si to ještě opravím. Z dvojky v průměry se jednička nedělá nejhůře. A kromě hudby, občas při učení některých předmětů si i povídám s mamkou. Někdy si stěžuji na zbytečnost učiva, jindy mě zkouší, a jindy si tím regeneruji mozek (slíbený níže rozvedený bod). Takže ne, "hluk" mě neruší, naopak právě ticho.

Barevně si učivo značte.- Mně osobně pomáhá jen zdobení nadpisů, protože je to první, co si k učivu vybavím, ale na to bohužel v našich hodinách, které většinou probíhají stylem "dělejte, dělejte, toto učivo sice máme probírat až v prosinci, ale stejně jsme pozadu, je mi jedno, že to nikdo z vás nechápe, jdeme dál" (ne u všech učitelů, ale alespoň tři bych vám dokázala jmenovat). Když si ale zvýrazním samotnou látku, je to konec, protože to odvádí mou pozornost a také jsem si všimla (a toto je trochu směšné), že můj mozek právě ty podtržené (či tučně zvýrazněné slova v učebnici) přeskakuje. Čím je písmo menší a ideálně kurzívou, tím více se na něj soustředím. Uvedu příklad na dějepise- dokonale umím popsat domy Lidu s linerární keramikou, ale že bych věděla, jaké vyráběli nástroje, to nehrozí.

Nepřeskakujte z jednoho předmětu na druhý.- Samozřejmě, že ani já to nedělám po pěti minutách, ale nikdy se úplně nenaučím jeden, a pak teprve nejdu na druhý. Protože pak sice ten první umím dokonale, ale k tomu druhému se z nedostatku času a energie nedostanu. Většinou se jeden naučím tak zhruba, poté ten druhý, a nakonec jen piluji detaily.

Učtě se dvacet minut, pak si dejte pauzu, a stále to opakujte.- Ano, jistě. A povězte mi, kdo se po té pauze k učení ještě vrátí? Já osobně mám způsob takový- přijdu ze školy, a když nejsem moc unavená nebo stresovaná, látku na další den si přečtu. Pak jdu dělat něco opravdu užitečného, a vrátím se k tomu kolem pěti-šesti hodin odpoledne. Jelikož se nedokážu učit více než tři hodiny v kuse, v osm to většinou vzdám. Ale když jsem byla malá, kvůli dojíždění jsem vstávala brzy ráno. Ten zvyk mi tak nějak zůstal, a mé tělo se většinou i bez budíku budí v šest ráno. Do školy vycházím až o půl osmé, a hotová jsem kolem půl sedmé. Místo ležení si buď projíždím nějaké blogy, nebo se učím. A pak, do školy kvůli kamarádce přicházím asi o dvacet minut dříve, než bych měla, což poskytuje další prostor. A věřte nebo ne, vychází mi do. Kromě Zsv mám jen jedničky a dvojky, maximálně něco mezi dvojkou a trojkou (matematika a zmíněná chemie). Ale pravda je, že můj mozek bez ohledu na okolnosti po půl hodině vypovídá službu, a musím asi pět minut jen odpočívat. Což se právgě důvodem, proč mohu poslouchat hudbu. Začnu ji totiž úplně vnímat až po té půlhodině.

Uklidnětě se.- Ale ne. Já se vždy asi hodinku učím, pak se pořádně navztekám, ideálně několikrát prásknu učebnící, všem okolo si postěžuji, jak mě to nebaví, vyjmenuji jim seznam věcí, které bych chtěla dělat raději (níže uveden), uroním pár slz, a může se pokračovat. Myslím, že bez toho by mi to ani nešlo. Navíc, když vám něco opravdu sužuje, opravdu se na to učení soustředit nedokážete.

Nalaďte se celou myslí na dané učivo.- Ano. samozřejmě. To víte, já si dokážu udělat bez problému vztah k šíleným vzorcům typu c=m/M.V (jeden ze dvou pro koncentraci, kdyby to někoho zajímalo. Ano, pořád zde oxiduji otravuji s tou pitomou chemií). A stejně, i když probíráme sebezábavnější věci (antika, pouště....) vždycky, VŽDYCKY se u toho opravdu nesnesitelně nudím a vyšiluji, jak se to můžeme učit tak nezáživně a neobsáhle...

A zde je ten slíbený (samozřejmě alegoricky s nadsázkou (za tohle může hodina literatury) psaný seznam věcí, co bych opravdu dělala raději než učení se do dvou mých asi nejmnéně oblíbených předmětů v jeden den. Předem varuji, že některé jsou opravdu bizardní. Vynechávám úplně samozřejmé a běžné věci jako "psala povídky". Jejich vymýšlením jsem se bavila ve třech hodinách matematiky (samozřejmě hned po tom, co jsem dopsala všechny básně/opravila všechny propisky/ náležitě si pohrála se svou kalkulačkou, u které mimochodem pochybuji, že ještě umí spočítat 1+1 /stihla se pohádat se svou kamarádkou/ málem usnula):


Radši, než se učit, bych:

• Na jeden den navštívila říši, kde putují mrtví, když se v životě něčím proviní, aby litovali svých skutků (poznámka: Alespoň bych měla náležitou inspiraci pro Druhou stranu ráje...)
Strávila jeden den se všemi lidmi, které nenávidím, nebo alespoň nemohu vystát
• Si přečetla nějaká dívčí román
• Strávila několik let na pustém ostrově. Myslím opravdu pustém. V naprostém osamění. (Náhodou, možná by se mi to i líbilo. Stejně si běžně povídám sama se sebou, a pomalu nesnesu přítomnost jiného člověka, než je Kate. A to ještě jen občas).
• Nechala se bodnout včelou. (Nesmějte se, je to má noční můra!)
•Se naučila hrát na mixážní pulty
•Nasedla na vlak, a kterém bych věděla, že mě nikdy nezanese zpět domů, a budu se tam muset dostat jinak, či vůbec. (No a co? Zmiňovala jsem se, že si v matematice výhradně zpívám písně o vlacích, romantické, nebo světokritiky?)

Až v novinách uvidíte titulek: Mladou dívku převálcovaly vzorečky z chemie a stojené definice psychologických jevů! Jsem to pochopitelně já.

A jak to máte vy?

Píseň svobody- Epilog

22. listopadu 2014 v 7:00 | Carina |  Píseň svobody
Ano, je zde slíbený konec Písně svobody. No, není to má nejlepší povídka, ale snad se dala číst, protože mě opravdu nesmírně bavila psát.
K této kapitole mě mimo Lorelei inspirovala ještě jedna píseň od Scorpions- Your last song. Již název skladby vypovídá, že tatoi kapitola je o loučení.
Mimochodem, Atiles mě v této kapitole opravdu naštval. Myslím na samotném konci. Opravdu jsem to neplánovala, ale stalo. Měla jsem chuť po něm zakřičet: Tak se trochu rozhlédni okolo a všímej si i jiných věcí, než co tě trápí, pitomče! Někdy si vážně říkám, jaká je škoda, že nemohu seřvat své vlastní postavy.
Budu moc ráda za každý, byť kritický, ale hlavně upřímný názor na samotný epilog i samotnou povídku!
P.S.: Jako další povídku jsem se rozhodla přece jen nakonec rozepsat Druhou stranu ráje. Sice tím trochu prozradím konec Hlídače krav, ale nebude tam řečeno, jak se to stalo, takže kdo bude mít zájem, přečtením obou příběhů stejně o nic nepřijde. Mimochodem, sami jste si to vybrali v hlasování!

Epilog

Dvě bytosti seděly bok po boku na dřevěném přístavním molu. Jemný vítr jim vál do tváře. Přinášel sice slunce, ale jejich srdce byla příliš ledová. Nastal poslední den pro ně. Atiles dívku pevně svíral v náručí a nechtěl ji již nikdy pustit. Ona jeho také ne, nicméně nastal čas. Poslední loučení.

"Od samého začátku jsi přece věděl, že nikdy nemůžeme patřit k sobě. Já jsem Siréna, a ty jsi člověk. Víš, že již nemohu dále zůstat." Upírala na něj prosebný pohled.

"Ani jediný den?" zašeptal hlasem plným zoufalství. "Prosím, Lorelei. Vím, že ses rozhodla správně, ale láme to srdce. Ještě můžeš přežít. A pokud pravdu nechceš, můžeš mi přece zemřít v náručí. Nemusíš dožít v osamění."

Zavrtěla hlavou a zahleděla se mu hluboko do očí temných jako noční obloha. "Ne. Musím odejít právě dnes. Oba dobře víme, že to již zítra nedokážu. Kromě toho, půjdu domů."

"Neříkala jsi mi, ještě tehdy na ostrově, že se tam vrátit nemůžeš, protože jsi příliš jiná?"

"Já vím," odvětila tiše a raněně. "Ale chci to ještě jednou vidět. Víš, předtím, než zemřu. Chtěla bych si naposledy vyzkoušet, jak žít bez toho, abych nepřinášela bolest. Snad ještě svému národu ukázat, co to znamená láska."

"Nezlobím se na tebe," povzdechl si nakonec. "Vím, že sis zvolila správnou cestu. Chtěl bych jen jedno- říct ti, že jsi po celou tu dobu byla mým jediným světlem, i když to tak bolelo. Jsi ta jediná, kterou jsem celý život hledal. Když jsi přišla, myslel jsem si, že mé srdce by se konečně mohlo naplnit. Myslel jsem si, že toužím po šťastné lásce, ale opravdu jsem potřeboval pouze tebe."

Lorelei však smutně zavrtěla hlavou a pohladila ho po tváři. "Ne. Tato slova neříkej. Jen jsem tě okouzlila. Myslíš si, že jsi mě vždy měl rád, ale ve skutečnosti mě nenávidíš."

Atiles ji sevřel ještě pevněji. "Vím, že chceš, abych příliš netrpěl, ale já vím, že si nikdy nezvyknu nežít po tvém boku."

"Ale já nejsem kouskem tvé duše. Nemohu být," tvrdila stále. "Možná na tebe za rohem čeká tvá pravá dívka, a ty ji nedáš šanci jen kvůli mně. Atile, to, že se milujeme, neznamená, že naše láska je něčím opravdovým. Musím odejít, dokud to ještě dokáži."

"Znamená to," pravil s těžkým srdcem. "Že tě již nikdy nespatřím? Nikdy neuslyším tvou píseň? Nikdy nedostanu šanci, abych i dokázal lépe říct, jak tě miluji?"

"Ne," odvětila. "Ale než se to stane, nech mě říct ještě poslední slova. Patří pouze tobě." Atiles přikývl. Vzduch proťal jemný, sladký a laskavý hlas, tiše zpívajíc slova lásky:

Tvé srdce možná krvácí,

v mém rány se nikdy nezahojí,

přesto zde před tebou klečím

a prosím tě o odpuštění,

protože každá láska něco stojí,

a já nyní předaleko odcházím.



Navždy a na samou věčnost,

víš, nikdy jsem tě nechtěla opustit,

naše láska je jako loď

unášena proudem do záhub,

nemůžeme od světa štěstí chtít,

a proto do nitra naši lásky dýku vrážím.



Dívka jako ty,

snad nedaleko čeká,

hodna vší lásky a radosti,

jež jí můžeš dát,

protože já již nejsem po tvém boku,

protože já umírám.



"Musím odejít, i když mi na tobě nesmírně záleží, copak to nechápeš?" Hlas se jí zlomil a z očí ji začaly kanout zlatavé slzy. Něžně jí je setřel.

"Lorelei…" zašeptal pouze. Hodnou chvíli ji pouze objímal. Již také plakal. "Copak si myslíš, že existuje ještě někdo jako ty? Někdo, kdo natolik zasáhne mé srdce?"

Smutně se usmála. "Copak ty bys chtěl mít ještě co dočinění se Sirénami? Myslím, že ti nemusím připomínat Inari. Dochází ti, že se ti nejspíš pokusí pomstít?"

Atiles se také pousmál. Také hořce. "Bez tebe je zde příliš prázdno. Radši budu bezcitnou bytostí, než bez tebe žít život plný bolesti. Může zabít jen mě. Já už totiž nikoho jiného nemám."

"To neříkej," pokárala ho. "Do tvého života prostě musí vstoupit nějaká radost. Nějaká skutečná dívka."

"Ne," odpověděl a skálopevně si za ním stál. "Já cítím, že jsem opravdu miloval jen tebe. Nikdy jsem nevěřil, jak může být rána uvnitř hluboká!"

"Musíš na mě zapomenout," zašeptala. "Přestanu pro tebe existovat. Byla jsem sladkým snem. Jen jsem ti po celou tu dobu lhala, zatímco jsem tvořila jiné, sobecké plány. Já jsem nikdy nebyla ta hodna tvé lásky." Její rty se dotkly těch jeho. Polibek však chutnal jako bouře, o které Atiles dobře věděl, že se nikdy nezklidní. A on nedokázal naučit se plachtit v ní.

Upíral na dívku zoufalý pohled, zatímco se nořila pod hladinu. Již nikdy nebude schopen milovat moře. Ono mu ji vzalo. Proč, proč jen musela odejít? Nikdy nebyl pravým hrdinou, a tolik ji miloval, tak proč jejich láska nemohla přetrvat více než těch pár zoufalých úplňků luny? Poslední její pohled vyjadřoval jedinou věc- omluvu. Nevyčítal ji to. Jen nechápal, proč tomu tak muselo být.

Dlouhou chvíli zůstal sedět na mole, až do samotné hvězdami prozářené noci. Zaklonil hlavu. Tolik mu připomínaly její zář! Začal se třást, ale nevnímal fyzickou bolest. Pouze to, jak mu chlad připomínal její dotek. Již přestal ronit slzy, ale uvnitř stále plakal. Hluboko v duši také volal její jméno. Lorelei…

Netušil, kolik času uplynulo, když mu někdo přehodil před ramena teplou deku. Smutně se usmál na mladou dívku, s kterou se znal již od samotného dětství. Ani ona v těchto časech pro něj však nemohla nic znamenat. Bez vyzvání si k němu přisedla.

"Pozoruji tě již hodnou chvíli. Ona odjela na dlouhou, dlouhou dobu, viď? Tak pověz- o co kráčí? Cesta kolem světa?"

Atile zavrtěl hlavou a upřel na ni zoufalý pohled. Chápavě přikývla.

"Ona se nevrátí, viď?" zašeptala tiše. Ani na tuto otázku nedokázal odpovědět. Sklonil však hlavu, protože mu opět začaly kanout slzy. Ona nic neříkala, pouze ho objala. On však její dotek sotva vnímal. Stále mu v hlavě totiž zněla její slova.

Nevrátí se. Jeho jediná láska se nevrátí. Lorelei se nevrátí. Ztratil ji. Ona se již nikdy nevrátí…

Píseň svobody- Kapitola 12

21. listopadu 2014 v 16:00 | Karin |  Píseň svobody
Tak, zde je POSLEDNÍ kapitola Písně sovobody. Ano, poslední, pokud nepočínáme epilog. Půsvodně jsem jich plánovala více, ale nechtěla jsem to prodlužovat. Už tak to bylo dosti táhlé. No, tak snad se vám tato povídka alespoň trochu líbila.
Ne, touto kapitolou to ještě nekončí. Úplný konec bude zaznamenán v právě zmíněném epilogu.
Je to soubor těch sejsentimentálnějších scén. Budu moc ráda za každý upřímný názor!

Kapitola 12.
Atiles s úsměvem pozoroval zář slunce odrážející se na hladině rozčeřené mírnými vlnkami. Všiml si, že i dívka vedle něj se usmívá. Nastavila tvář hřejivému kotouči. I když byl mladý rybář člověkem, po jejím boku cítil tu léčivou energii, kterou slunce vydávalo. Nikdy dříve to nezažil tak intenzivně.
Krásnou atmosféru však narušila právě Lorelei, když si zklamaně povzdechla a sklopila hlavu. "Nejde to." Tyto dva slova téměř zašeptala hlasem plným bolesti. "Jak jsem ti říkala, nikdy, nikdy se odsud nedostanu."
Atiles jí však věnoval pouze jeden ze svých něžných úsměvů. "Ty si myslíš, že cesta odsud se obejde bez bolesti? Možná je to právě to, co musíš podstoupit."
Dívka však zoufale zavrtěla hlavou. "Cítil jsi už někdy, že ti hoří srdce? Neumíš si ani představit, jak to bolí. Prosím, vrať se. Dnes není ta správná chvíle. Přísahám, že pokud neotočíš tu loď, udělám to sama." Na důkaz svých slov v mysli zavelela vodnímu živlu, aby bárku otočil směrem od svobody. Atiles však rychle popadl nouzová pádla a začal se s Loreliinou vyčerpávající se silou přetahovat. Jako když vzdoroval její písni.
"Co máš v úmyslu?" zeptala se, již hodně unaveným hlasem. Sedla si na dřevěnou palubu. "Chtěl jsi, ať přežiji. Ale pokud budeš plout dál, spálí mě to."
"Jak to víš?"
"Cítím to." Roztřeseně se postavila a došla na okraj lodi. Atile se však jemně dotkl její paže.
"Ale netušíš, jestli tě to spálí. Třeba právě tímto musíš projít, Lorelei. Nedovol svému strachu, aby tě porazil."
"Sirény se nebojí," odvětila pohrdavě. Její tělo bylo jako v ohni. Pomalu nad svým tělem i myslí ztrácela kontrolu, a nezbylo ji nic jiného, než se ochladit v moři. "Pluj domů. Přeji si to," zašeptala a s těmito slovy zmizela pod hladinou.
Atiles pouze bezmocně zavrtěl hlavou a vytáhl pádla zpět na palubu. Nestihl se ale ani zamyslet, co učiní, když se dívka znovu vynořila, ve své pravé podobě a zoufalým pohledem v očích. Opět plakala.
"Co se stalo?" naklonil se k ní. Chtěla něco říct, ale pouze pohnula rty. Atiles však její prosby pochopil, když k němu natáhla ruce. Vzal ji do náruče a přivinul k sobě, což nebylo vůbec těžké, protože vážila méně než pírko. Upřeně na něj hleděla, ale její pohled nebyl chladný jako obvykle. Byl plný zoufalství, bolesti, ale také uznání.
V mysli však stále vzpomínala na děsivé okamžiky pod hladinou. Myslela si, že je v bezpečí. Mohla to tušit, už když se snažila loď dostat z dosahu bariéry, za kterou nemohla, protože jí voda příliš neposlouchala, ale teprve přímo v ní jí to zcela došlo. Místo, aby jí proudy pomáhaly, svíjely se okolo ní a stahovaly ji hlouběji a hlouběji, kde byla bolest čím dál nesnesitelnější…
Myslela si, že to u Sirén není možné, ale zahltila ji zcela neznámá temnota. Propadla se do bezvědomí.
Atiles zpanikařil. Zděšeně ponořil paži do vody, ale zdála se mu zcela normální. Co v ní bylo, že to Lorelei tak vyděsilo? Poté začal uvažovat trochu racionálněji. Na ostrov se již nemůže dostat. Koneckonců, proč by to dělal? Kromě toho, bez ní by neproplaval tunelem. Má plout dále? Ale…co Lorelei?
Zavrtěl hlavou a po tváři mu začaly kanout slzy. Jak mohl dopustit, aby se do ní zamiloval tak vášnivě, že nyní pláče pro její žalostný stav? Co se jí vlastně stalo? Je zraněná, nebo snad mrtvá?
Kdyby na ní tak nenaléhal, nic by se nestalo. Ještě by se mohli vrátit, a jednou, jednou by možná opravdu zlomili kletbu. Ale nyní, nyní je konec. Nezbývá mu nic jiného, než se vrátit domů, a nadále žít svůj život bez lásky. Protože ona, ona pro něj opravdu byla tou jedinou.
Dlouho, dlouho jen hleděl na obzor, který jen z ranních červánků přecházel do nočních hvězd. Celou domu svíral dívku v náručí. Vědě, že ho to bolí, a možná i zabíjí, ale bylo mu to jedno. Nedokázal ji prostě jen tak nechat moři. Zatím ne. Co na tom, že byla Siréna a celou dobu ho klamala? Záleželo mu na ní. Nikdy nevěřil, že všechno jen hrála. Ne. Něco přece muselo být skutečné!
Netušil, jak dlouho nechával svou bárku unášet větrem. Nakonec sklonil hlavu a stále svíral Lorelei. Chtěl si myslet, že je stále naživu. U Sirén to nebylo tak lehké poznat jako u lidí. Netlouklo jim srdce a neměly tep. V žilách jim neproudila rudá a hřejivá krev. Ale přestával tomu věřit, když viděl, že bledne více, než bylo vůbec možné. Rozpouštěla se mu v náruči, a on s tím nemohl nic dělat.
Alespoň si to myslel. Náhle totiž ucítil její ladné prsty na své tváři. Překvapeně na ní pohlédl. Něžně se usmívala. Otevřela zlatavé oči, které nyní zářily radostí. Stále byla tak bledá a unavená, ale živá. Nebylo potřeba slov. Přitiskl ji k sobě, a nikdy ji již nechtěl pustit. Musel se jí však zeptat, co se stalo.
"Myslel jsem…" šeptal. "Že se ztrácíš…"
"To já také," odvětila a na okamžik opět zavřela oči. "Atile…ty…jsi….měl jsi pravdu!" Po posledním slově se její bolestný úsměv ještě rozšířil. Její oči začaly zářit. "Já jsem opravdu neshořela!"
"Chceš říct, že jsme se dostali za bariéru?" žasl. Rozrušeně přikývla.
"Ale…proč?" zeptala se.
"Co máš na mysli?"
"Proč jsi mě zachránil? Mohla jsi mě přece shodit do moře a sám odplout, když víš, že naše láska nemá budoucnost."
Zavtěl hlavou. "Protože tě miluji, Lorelei. Nedokázal jsem tě opustit. A nikdy nedokážu. Možná jsem člověk, pouhý hrdina, a ty Siréna, ale to neznamená, že ti nemohu odpustit a mít tě rád. I když nikdy nemůžeme být spolu."
"Toho jsem si vědoma," odvětila mu a pokusila se posadit. Bolest byla stále silná, ale pomalu odeznívala spolu s odplouvající lodí. Ostrov, který tolik věk považovala za svůj jediný, ač nenáviděný domov, byl v nedohlednu. A ona tomu stále nevěřila. "Copak ty to netušíš?"
Atiles na ní zmateně pohlédl.
"To ty jsi mě zachránil," pravila stále ohromeně. "To, že jsi mě držel v náručí, zapříčinilo, že jsem ani neshořela, protože se má aura mísila s tou tvou, a ani jsem se nerozpustila, protože…protože sis přál, abych ještě chvíli zůstala. Ale copak jsem ti nepovídala, že nechci dále žít?"
"Já vím," odpověděl konejšivým hlasem. "Ale copak jsi chtěla zemřít zrovna tam? Nechtěla již vidět svůj domov?"
Siréna si ho nedůvěřivě změřila. "Tolik pro tebe opravdu znamenám?"
Atiles se usmál. "Copak jsem ti to nepovídal již tolikrát?" Sevřel její dlaň. Chvíli jen seděli a nechali se obklopovat hořkosladkou radostí. Nyní sice byli spolu, ale na jak dlouho?
"Víš…" zašeptala náhle. "Již nemám smysl si myslet, že pro mě nic neznamenáš. Možná, možná jsi opravdu více než jen další bezcenný hrdina. Možná…snad jsi i ty něco znamenal pro mě."
Po těchto slovech na ní zůstal jen ohromeně hledět. "Co to znamená, Lorelei?" zeptal se, i když se obával ceny, kterou za to zaplatí tentokrát.
"Nic," zavrtěla hlavou. "Snad jen to, že se možná dnes nevidíme naposledy."
"Ty se nevrátíš domů?" ohromila ho.
"Ale ano, vrátím," přisvědčila. "Chci ho znovu vidět, a navíc se zeptat Inari, co jí vedlo k tomu, aby ti tak ublížila. Pokud tam ovšem bude. Ale jednou, jednou si tě najdu, a možná konečně zjistím, co k tobě cítím. Já to totiž netuším."
Přikývl a znovu se na ní zazubil. Ani ona se neubránila úsměvu. Poté udělala něco zcela nečekaného. Otevřela ústa a začal se z nich linout hedvábný zvuk. Lyru sice nechala na ostrově, ale vůbec to nevadilo. Její zpěv byl tak či tak kouzelnější než celý vesmír. Tentokrát se však nesnažila rybáře ovládnout. Chtěla mu jen přinést radost. V očích se mu objevil nepřítomný výraz, nicméně to pouze proto, že píseň byla skutečně nádherná.
Sametový hlas smutně a tiše zpíval o všech dobrodružstvích, které spolu prožili. O jejích pravých pocitech, které si sama neuvědomovala. O tom, že ho vlastně milovala. Když se dostala k tomu, co se stalo dnes, hlas zesílil a zněl dynamičtěji. Nakonec v něm bylo možné zaslechnout i radost. Nakonec píseň skončila, a Lorelei opět promluvila. V jejím hlase však stále doznívaly stopy po oné kráse.
"Omyl. Právě nyní si byl prvním hrdinou, který přežil píseň Sirény, a dokonce ho ani nezbavila rozumu. Vím, že tohoto budu za chvíli litovat, ale činím jen to, co říká mé srdce."
"Tak přece jen není ledové," vydechl Atiles. "Ale v jednou se mýlíš, Lorelei."
"Ano?" zvědavě naklonila hlavu na bok.
"Ano, odvětil ji. "Já bych totiž pro tebe vykonal cokoli, i kdybys zrovna nezpívala. I kdybych pro to měl zemřít."
"Kéž bych ti mohla povědět to samé," povzdechla si. "Ale já jsem teprve nyní zjistila, že k tobě vůbec něco cítím."
"Na tom nezáleží," zašeptal. "Protože bych tě miloval, i kdybys mě nenáviděla." S těmito slovy ji opět pevně sevřel v náruči. Přitiskla svou tvář k jeho hrdi. Jeho pravidelný dech ji záhadně uklidňoval…
Bárka uháněla dále, a na palubě již vládla pouze němá slova plná lásky.

Druhá strana ráje- 1. kapitola

20. listopadu 2014 v 7:00 | Carina |  Druhá strana ráje
Tak...jsem zde s hodně, hodně krvelačnou a morbidní první kapitolou Druhé strany ráje, což je vlastně songfiction na píseň This side of paradise od Smokie. Měla bych se sice místo jejího sepisování učit do matematiky a zeměpisu, ale upřímě na to kašlu. Vím, že v této povídce prozradím část konce Hlídače krav, a možná i Mlýnu stárnutí, ale tyto povídky čte stejně málokdo. Dokonce mi u Hlídače krav nejmenovaný napsal, že je to to nejhorší, co jsem kdy napsala. No, snad se vám toto bude líbit, i když je hlavní hrdina neskutečně neoblíbitelný, a to ještě nevíte všechno, co kdy provedl!
P.S.: Pro lepší pochopení- sice to bude později vysvětleno, ale on je členem jedné sekty.
P.S.S.: Povídka Píseň svobody je již dopsaná, jen ještě nevyšly všechny kapitoly. Ale stane se tak již pozítří!
P.S.S.S: Díky Callie jsem objevila jednu úžasnou stránku. Je to takový projekt, vlastně katalog povídek, kde může přispívat vlastně každý: www.Katalog-pribehu.blogspot.cz


Kapitola 1.

Smrtící víra

Nastalo další krvavé ráno. Poslouchal jsem kroky nás všech, kteří jsme v pravidelném rytmu kráčeli vstříc novému úkolu. Poupravil jsem si popruh, pomocí kterého jsem měl na zádech zavěšenou zbraň. Dnes nastal čas sladké pomsty.

Stanuli jsme před rozlehlou jeskyní. Tak toto je tedy jejich domov. Ale oni si ho nezaslouží. Všichni okolo sice říkají, že by měli dostat právo na život, dokonce i ona, ale naši nepřátelé se jednak snaží zabít naši víru, a také v srdcích nosí naivní myšlenku, že cesta ke štěstí vede přes pomáhání druhým. To i za předpokladu, že bude dotyčný sám trpět. Taková věc by zapříčinila, že budeme nešťastní úplně všichni. To nedovolím.

Můj sen je jediný- žít život v míru se svou jedinou láskou. To se ovšem nepovede, když se mě stále někdo bude snažit zabít. Proto já dnes zabiji je. Znovu jsem si v hlavě opakoval kroky, které pro to byly potřeba.

Plný napětí a očekávání jsem sledoval velitele naši útočné skupiny, jak zvedá ruku. Nejprve jen nepatrně. Když však vystoupala vzhůru, začal odpočítávat. Tři, dva, jedna- jakmile sevřel dlaň v pěst, věci se začaly pohybovat příliš rychle.

Kdosi z předně stojících něco zakřičel. Nerozuměl jsem mu jednotlivá slova, nicméně znal první bod plánu. Spolu s bezmála desítkou, jako jsem byl já, jsem se skryl za nedaleký výběžek skály. Přikryl jsem si uši a očekával hrozivou ránu. Nevyděsila mě. Na to jsem byl příliš zvyklý. Usmál jsem se. Konečně jsem se dočkal tohoto dne.

Granát vybuchl a způsobil mohutnou havárii. Viděl jsem jasný oheň. Vzápětí se stalo přesně to, co jsme očekávali. Z jeskyně začalo vybíhat mnoho našich nepřátel. Několik z nich se ukrylo za sněhové duny tak rychle, že jsme sotva stihli mrknout. Palba pušek se změnila v nepřehlednou změť záblesků.

Svým způsobem bylo uklidňující ocitnout se uprostřed křížové palby. Znamenalo to totiž, že zemřeme my, nebo nepřítel. Pokud se nám poštěstí, stane se to druhé. Což znamená vítězství. Obhájení toho, v co věříme. Cesta k lásce.

Popadl jsem zbraň a stiskl spoušť. Málokdy jsme minuli. Mladá dívka s výkřikem padla k zemi. Zasloužila si to. Ona neměla právo, říkat nám, že naši bohové neexistují. Že naše náboženství je zbytečné. S uspokojením jsem sledoval její krev stékající po bělostné přikrývce. Takto to bylo vždy. Dokázali jsme hrdě proměnit bílou krajinu v rudou a nehostinnou.

Stačilo ještě několik výstřelů, a přestal jsem vnímat, co činím. Poháněl mě jen čirý vztek. Zanedlouho jsme se již tolik neskrývali. Bojovalo ses mnohem větší vervou. Přebíhali jsme od úkrytu k úkrytu. Mí druzi padali, ale já jsem je již nemohl zachránit. Jich mi líto bylo, ale ví, za co zemřeli. My si naše práva vzít nenecháme.

"Vzdejte to!" ozval se jeden z jejich hlasů. "Copak to nechápete? Jste ztracení! Pro vás již neexistuje světlo v temnotě! Zastavte tento boj! My s vámi nechceme válčit." Vzápětí však muž stojící proti nám se zvednutými pažemi padl k zemi. Mohl si za to sám. Měl na to myslet dříve.

"Ranili jste naši pýchu. Toto je cena, kterou musíte zaplatit. Chtěli jste nám vzít vše, v co věříme." Odpověděl náš generál.

"Chtěli jsme vám ukázat, jak moc se mýlíte!" zvolala jedna z žen zoufale a výstřely začali nanovo. V této bitvě se nedalo určit, kdo je vítězem. Ztráty byly na obou stranách obrovské. Ale stálo to za to.

Když jsem o tom přemítal, nade mnou prosvištěla kulka. Vyděsilo mě to, ale to se ve válkách koneckonců stávalo. Sotva jsem si však stihl oddechnout, zjistil jsem, k čemu byl tento výstřel předurčen. Zasáhl velký kus ledu, který se nyní začal kymácet. Rychlostí blesku jsem se překulil na bok, abych se dostal z jeho dosahu. Můj úkryt však byl zničen. Zmateně jsem se rozhlédl okolo. Kdyby si někdo usmyslel mě právě v tuto chvíli zastřelit, nejspíš by se mu to povedlo.

Zatímco jsem se tiskl ke sněhu, kde jsem ovšem nemohl zůstat dlouho, protože naši nepřátelé údajně rádi střílí do mrtvol, aby se ujistili, že již nikdo nezachrání, stalo se něco zvláštního. Toto jsem nepocítil již několik let. Mé tělo se začalo třást. Byl jsem vystrašený. To však znamenalo, že jsem opravdu v ohrožení. Snažil jsem se ten pocit zaplašit. Koneckonců, o život mi šlo mnohokrát. Ale z nějakého důvodu to nebylo možné.

Zvedl jsem se na vratké nohy a vydal se kupředu. Vločky mě oslepovaly, a já jsem netušil, co toužím najít. Největší chyba ve válce. Klopýtal jsem a padal k zemi. Netuším, jakým zázrakem se mě zatím nepřátelé nepokoušeli zničit. Možná proto, že jsem byl jen pouhým bezcenným vojákem. Jen mužem, který pro ně nic neznamenal. Nad hlavou i kolem mě létaly kulky, ale žádná mě zatím nezasáhla. Až do jediného okamžiku.

Nejprve jsem si ničeho nevšiml. Až náhle přišla bolest. Klesl jsem na kolena a upustil pušku. Musel jsem si ji opět přehodit přes záda. Se zraněným ramenem jsem zatínal zuby, ale stejně jsem vykřikl. Nechápal jsem to. Byl jsem mnohokrát zraněn i hůře než pouze do ramene, ale nikdy to tak nebolelo. Možná proto, že utrpení nebylo čistě fyzického původu. Nikdy dříve jsem si více neuvědomoval, jak snadno mohu zemřít. Do takovéto situace jsem se ještě nikdy nedostal. Ve sněhu jsem bojoval poprvé. Nevadilo mi přijít o vlastní život. Vadilo mi přijít o mou milovanou dívku. Vím, že pokud padnu, již nikdy se s ní neshledám. Ale já jsem jí slíbil, že se vrátím domů!

Na ránu jsem si přiložil dlaň, jako by to snad muka mohlo zmírnit. Konečně jsem totiž zahlédl místo, které by mohlo být mým úkrytem. Jeskyně. Jistě, věděl jsem, že tam budou nepřátelé, ale bylo tam posláno i několik spojenců. Snad mi pomohou. Zavrtěl jsem hlavou nad svou vlastní hloupostí. Stávám se prostě příliš přecitlivělý. Jak jsem si mohl myslet, že dnes je konec?

Napůl jsem doklopýtal, napůl se doplazil až k otvoru. Vklouzl jsem dovnitř a zhluboka oddechoval. Málokdy se mi takto zrychlí tep. Po chvíli mi však došlo, že zvuky střelby nevycházejí jen zvenčí. Můj první instinkt byl přispěchat na pomoc svým přátelům. Poté mi však došlo, že bych byl znevýhodněn. Byl bych tam zůstal stát, kdyby se dovnitř nevřítil jeden z našich vojínů.

"Nestůj a běž! Pohyb! Hlavní bitva se přesouvá dovnitř!" Spolkl jsem poznámku a zranění, a spěchal za ním, co nejrychleji jsem mohl. Sice jsem netušil, co udělám, a věděl, že se ženu do jisté záhuby, ale chtěl jsem alespoň zemřít uprostřed boje, ne před jeho branami. U vchodu jsem zůstat nemohl. Nechápal jsem, proč se přesouvají do jeskyně, ale nejspíš měli nějaký plán.

Jak se později ukázalo, nemýlil jsem se. Nás generál stál před nepřáteli. Jen tak. Beze zbraně. To chtělo nesmírnou odvahu. Nejspíš však věděl, že jsou příliš naivní, než aby po něm vystřelili. Možná si myslí, že chceme vyhlásit příměří.

Brzy jsem tedy zjistil, o co jde. Žádná bitva se nekonala. Generál prostě svolal všechny do jedné místnosti. Zanedlouho zde opravdu stáli obě strany, snad i v plném počtu.

"Vzdejte se nám," promluvil hlubokým a zvučným hlasem. "Jste příliš slabí. Příliš citliví. Nenávidíte krev. Ale jestli se nám nevydáte, uvidíte ji téct proudem. Protože já, já právě nyní před vašima očima zabiji tuto dívku." Rychle jsem sklopil hlavu, aby nikdo nezahlédl zrádné slzy, které se mi draly do očí. To dítě jsem viděl již tehdy v bitvě. Nejsem si tím jistý, ale možná je to i ona, kdo mě postřelil. Byla nesmírně schopná. Nebezpečná. Ale byla stále dítětem. Má dívka nechtěla, abych zabíjel i děti. Prosila mě o to. Říkala, že jsou příliš nevinné, a o světě nic neví. A já jsem jí přísahal, že to dodržím. Na tomto jsem se podílet nechtěl.

"Myslíte si, že výsledek války zvrátíte jedním životem?" promluvila. Její hlas byl roztřesený, ale chtě nechtě jsem k ní cítil obdiv. "Ve válce se prostě umírá. Mí lidé vám na tuto hloupost nikdy neskočí."

Generál se na ní však pouze zlomyslně usmál. Zpod opasku vytáhl dýku. Hleděl jsem do jejích očí. Bála se, ano. Ale stále neztrácela naději. Musel jsem si připomínat, že jde o nepřítele. Neměl jsem nejmenší tušení, proč s ní soucítím. Možná jsem příliš poslouchal to, co mi tak dlouho předtím našeptávala láska. Bylo zvláštní, že jediný, kdo mě dokázal odzbrojit, byla žena, kterou jsem miloval.

Čepel přejela po jejím zápěstí. Všimla si, že jí sleduji. Oči se jí zalily slzami, a já jsem zažil něco nepochopitelného. Znovu. Cítil jsem, že se mi chtělo plakat také. Tak dlouho jsem to nedělal. Oči zůstaly suché, ale zevnitř mě to drtilo. Co se to dnes se mnou děje? Musím se přece obrnit! Jsem bojovník! Slabě zaúpěla. Teprve nyní mi to došlo. Je příliš mladá. Ona jen chtěla ochránit své blízké. Možná ani netuší, proč bojujeme. Nebo zná jen jednu stranu mince. Ale kde se ve mně náhle bere ta sentimentalita?

"Dost!" zakřičel jeden z našich nepřátel. "Vidíte tento granát? Pokud ho odpálím, zemřeme! Nikdo z nás nepřežije!" Zamrazilo mě, ale generál se jen samolibě usmál.

"Neuděláš to, a moc dobře o tom víš. Nedokážeš zabít svůj lid. A nám by pomohli bohové. Věděl jsem, že jste příliš oslabení, než abyste vydrželi blízký pohled na zraněné dítě, když ho můžete zachránit. Stačí se jen vzdát. Možná vás všechny ani nezabijeme."

"Ne. Ale budete nás mučit," zavrčel muž, ale poznal jsem, že je zoufalý.

Na dívčině zápěstí se objevil další krvavý šrám. Tentokrát zoufale zakřičela. Já jsem vykřikl také. Dalo se v tom však rozpoznat několik slov: "Ne! Zastavme boj!" Netušil jsem, proč jsem to vlastně pravil. Kolem však vládl přílišný zmatek. Bylo toho na mě příliš. Dnes teklo příliš krve, a já jsem zjistil, že jsem to z nějakého důvodu psychicky nesnesl. Nemohl jsem vidět další.

Tvrdě udeřil nepřítelkyni do břicha. Zalapala po dechu a pokusila se mu vykroutit. On ji však držel příliš pevně. Mučil ji, aby se naši nepřátelé vzdali. Byla to účinná strategie, a já jsem nechápal, proč ji nemohu snést. Náhle jsem viděl slíbený granát, který padal k zemi. Velitel se zatvářil překvapeně. Opravdu to nečekal. Ani já ne. Bylo již příliš pozdě k útěku. Všichni jsme chtěli uniknout, ale nikdo z nás nemohl.

V tom okamžiku jsem pocítil, jak do mě něco, či spíše někdo, prudce strčil. Mé nohy mimoděk ušly několik kroků vpřed. Přímo ke zbrani. Poté jsem učinil snad to nejhloupější v dějinách všech bitev. Ten, který mě postrčil, to očekával. Toho někoho jsem považoval za přítele. Považoval jsem ho za přítele, i když jsem padal přímo na vražedný předmět. Již začínal vybuchovat, a já jsem mu k tomu jen napomohl. Zaslechl jsem ještě poslední slova svého života.

"Jeho tělo zastavilo všechno! Úplně ten granát přikryl! Ale pořád tu je tlaková vlna! Musíme odsud, nebo na nás spadne strop!"

Rázem jsem pochopil. On to tak chtěl. Obětoval mě, i když slíbil, že by něco takového nikdy neudělal. Jen proto, aby mohl pokračovat v této směšné válce. Nedokázal přijmout konec. Nechal mě roztrhnout. Mé srdce explodovalo.



Probudil jsem se a věděl, že jsem mrtvý. Co bylo ale nejzvláštnější, nespatřil jsem žádné světlo na konci tunelu. Okamžitě jsem se ocitl v místnosti, která by měla symbolizovat nový, lepší začátek. Jasné jako čerstvě napadaný sníh. Ale pro mne, pro mě to znamenalo začátek konce.

Zjevila se přede mnou jediná žena. Vládkyně. Nebylo jich potřeba více. Můj případ nebyl komplikovaný. Bylo nad slunce jasné, kam poputuji. A světlo tam právě nezářilo. Ona na mě jen hleděla ocelově šedýma očima, s dokonale kamennou tváří. Cítil jsem se vedle ní naprosto nepatřičně. Svým způsobem to ticho bylo mnohem horší, než kdyby mi vyčítala mé životní chyby.

"Život v prachu je těžký. Příliš těžký." Překvapilo mě, že hlas zněl soucitně. "Netušíš, jak mi je líto, že sis nemohl svou chybu uvědomit ještě v životě. Nejsi doopravdy zkažený, a proto to pro tebe bude ještě horší." položila mi ruku na rameno. Již nekrvácelo, ale bolest odezněla až s jejím dotekem. Netušil jsem, jak, ale věděl jsem, že až mě pustí, opět se vrátí.

"Zabíjel jsem. Ničil. Tím nejkrutějším způsobem," pravil jsem a cítil, jak mi selhává hlas.

"Ale miloval. Stále miluješ," zašeptala. Byla to zvláštní situace. Vládkyně se pokoušela utěšit ztracený přízrak. "Snad tvůj trest nebude delší než několik tisíc let." Při těchto slovech se mi zatočila hlava. Několik tisíc. Několik tisíc let bez lásky.

Krátce se odmlčela. "Soud je u konce. Ale ještě ti mohu nabídnout poslední věc. Jakýkoli předmět, který si s sebou ze světa živých vezmeš do Říše provinilých. Nemůže jít o bytost."

"To bych ani neprosil," hlesnul jsem. Copak bych ji mohl přinést ještě více trápení? Stačí, že jsem zemřel já. Dlouze jsem se zamyslel. Nakonec odepnul jednu z kapes na zbraně své uniformy a vytáhl jediný předmět. Ukázal jsem ho Vládkyni. Z nějakého důvodu zavrtěla hlavou.

"Jak jsi věděl, že ke psaní nepotřebuješ tužku?"

"Ke psaní?" podivil jsem se. Poté mi to však došlo. Ona mě jen zkouší. Samozřejmě, že to věděla. Vzápětí totiž otevřela sešit v tmavohnědých deskách na první stránce. Kdysi dávno jsem se pokusil nakreslit svou lásku. Ten sešit jsem od té doby s sebou bral všude. Byla to má jediná vzpomínka na ni. Vládkyně znovu zavrtěla hlavou.

"Nadešel čas loučení. Hodně štěstí, mladý muži!"

Ve zmateném víru přemisťování ke smrti mi to došlo. Jsem pošetilý blázen, a jednal jsem neskutečně hloupě. Zatracená láska! Měl jsem si přeci přát minci na převoz přes Styx! Žádnou jsem totiž neměl…

Píseň svobody- Kapitola 11.

19. listopadu 2014 v 9:00 | Karin |  Píseň svobody
Zde je další, opět hodně krátka kapitola. Doufám, že se vám bude líbit!

Kapitola 11.

Atiles prosíval jemný písek mezi svými prsty. Sem a tam se však přistihl, jak hledí na krásnou dívku sedící naproti něj. Nádhernou, ale smutnou. Pozoroval ji příliš dlouho na to, aby přemohl svou zvědavost.

"Lorelei…" oslovil ji. "Co se děje? Podle tvého výrazu bych i soudil, že se zaobíráš nějakými bolestivými vzpomínkami." Věděl, že to může být jen lest, ale on již neměl co ztratit. Bylo pozdě od té chvíle, co si připustil, že k ní cítí něco hlubšího než pouhé zalíbení.

"Nemýlíš se," odpověděla. Zněla chladně, ale Atiles věděl, že na rozdíl od svého výrazu to umí ovládat. Sirény koneckonců lidi nevplétaly do svých léček svou krásou, ale především svým hlasem.

"Hádám, že mi to nepovíš, viď?" povzdechl si. K jeho překvapení však zavrtěla hlavou.

"Nemusíš si s tím vůbec dělat starosti, a ještě méně potřebuji utěšit, nebo tak něco. Jde pouze o to…" Sklopila pohled k zemi. "Že se mi stýská."

Touto větou mladému rybáři dočista vyrazila dech. "Po-počkej. Stýská? Ale…" Byl dočista vyvedený z míry a měl problém zformulovat každé slovo. "Ale říkala jsi přece, že něco takového je pro vás zapovězeno!"

"Nemůžeš věřit každému mému slovu, kolikrát ti to ještě budu muset zopakovat?" zaúpěla. "Ne, Atile. Pověděla jsem ti to takto zjednodušeně, aby sis nedělal marné naděje. Jak vidím, snahy jsou zbytečné, ale ty prostě odmítáš uvěřit, že naše láska nikdy nemůže být něčím opravdovým. Ano, stýská se mi. Ale ne po bytostech. Po domově. Atile, my milujeme. Ano, zbožňujeme moře, zbožňujeme slunce, zbožňujeme krásné kraje. Ale lidé, a už vůbec ne hrdinové, nemají v našem srdci místo. Dokáži něco cítit jen k přírodě, ale ne k bytostem. Takže ano, může se nám stýskat, ale nikdy ne po někom. Vždy po něčem."

"Já jsem si nikdy nemyslel, že ke mně něco cítíš," bránil se. "Ale mé srdce mě zrazuje. Vím, že to, co cítím, je špatné, ale nelze se tomu bránit." Odmlčel se. "Nechceš mi o svém domově vyprávět?"

Zmučeně přikývla. "Dobře tedy. Víš, to místo, co jsem ti ukázala, je mé oblíbené a přitom nenáviděné. Tolik mi připomíná část moří, odkud pocházím! Bolí to, ale chci věřit, že se tam jednou vrátím. Jenže můj domov byl ještě překrásnější."

"Copak to je možné? Lorelei, procestoval jsem spoustu krajů, viděl hodně malebných míst. Toto mě nicméně jako jedno z mála opravdu okouzlilo."

Pousmála se, i přes všechno trápení. "Existuje mnoho míst, které jsou lidem skryty. Nacházejí se hluboko pod hladinou moří, mnohem níže, než vám mohou pomoct jakékoli vaše stroje. Představ si zářící skaliska porostlá míle dlouhými rostlinami, které se vzájemně prolínají v přízračných barvách. Všude kolem proudí voda. Ta jediná, dávající ti život. Chladíc či zahřívajíc tvé tělo, podle toho, jak se zrovna cítíš. Všude, všude okolo tebe plavou milióny mořských živočichů, o kterých dobře víš, že ti neublíží. Poté si také představ to ticho a klid. Tam dole vládne temnota, ale ty v ní vidíš světlo. Jsi tam jen ty, krása, zvuk tvé písně a prstů přejíždějících po strunách lyry…" Zhluboka se nadechla.

"Popisuješ to tak živě, že se mi zdá, jako bych to místo znal," zašeptal ohromeně. "Kromě toho, nevěděl jsem, že hraješ na lyru."

"Jako všechny Sirény," odvětila. "Toto asi nevíš, ale i když jsem tě k sobě lákala svou písní, hrála jsem. Jinak by to nemělo až takový účinek."

"Zvláštní," vydechl. "Myslel jsem si, že jsem si vzpomněl v tom snu na naprosto všechno, ale zdá se, že toto mé paměti stále zůstalo utajeno."

"I kdybych se nepokusila tě nechat zapomenout, toto bys pravděpodobně nevěděl," vysvětlovala mu. "Soustředil ses spíše na můj hlas a slova. Zvuk lyry vplynul prostě do větru. Byl tam, ale jakožto člověk sis ho nemohl všimnout. Ale neboj se, to totiž žádný hrdina."

"Zdá se mi to, nebo je ,hrdina´ tvým oblíbeným slovem?" zasmál se. Lorelei se musela na několik okamžiků zamyslet, než jí došlo, že jí popichuje.

"Možná," připustila. "Ale já nazývám hrdinou každého, kdo vůbec měl tu odvahu nebo hloupost se sem přiblížit. Ty jsi ale ještě k tomu velice vzácný případ. Ty jsi věděl, co dokážeme. Kromě toho, zamířil sis sem přece kvůli tomu, abys zabil Inari, viď?"

"Netušil jsem, že ublížit vám je tak těžké!" Rozhodil rukama. "Ze sentimentálních důvodů, a také proto, že jste prostě příliš silné."

"Tvá naivita začíná překračovat meze, jsi si toho vědom?" zeptala se ho, ale nedokázala udržet vážnou tvář. "Sentimentální důvody vůči nám? Mám pocit, že pobyt po mém boku ti přece jen neprospívá."

Atiles se jen nevesele ušklíbl. "Vaše kouzla jsou až příliš silná."

Lorelei se stále v očích jiskřilo pobavení. "Víš, že jsi první člověk, kterého bych se nejradši zbavila, a ne naopak?"

Atilova tvář po těchto slovech zvážněla. "Tím mě přivádíš k myšlence, jestli to nechceš zkusit znovu. Víš, dostat se odsud."

"Ty si snad myslíš, že se něco změnilo?" zeptala se nevěřícně.

"Ne," přiznal. "Ale naděje vždy umírá poslední, a proto vítězí. Můžeme to zkoušet znovu a znovu a možná…"

"Ty to nechápeš," zašeptala a sklopila hlavu. Do očí se jí vkladly zlatavé slzy. Atila to tak vyvedlo z míry, že ji instinktivně pohladil po paži. Hned však zase ucukl. Pobývala sice v podobě Loriel, ale Atilovy zraněné prsty mnohem citlivěji reagovaly na chlad. "Nechápeš, že já…já chci zemřít."

"Tady?" zeptal se jí nevěřícně.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Ale měl bys odplout. Žít bolestivý život, ale alespoň nějaký. Mohu tě každou minutu zabít. Nemusím tě předem nějak varovat."

"Copak to chceš udělat?" otázal se.

"Ne," odvětila bez zaváhání. Samotnou ji to udivilo. "Ale nikdy nevíš, kdy převládnou mé instinkty."

"Ale já nedovolím, abys umírala sama. Když budeš vědět, že je to navždy. Kromě toho, ty si opravdu myslíš, že bych bez tebe dokázal žít?"

"Stejně budeš muset," prohodila. "Ale zasloužíš si cítit hlubší a lepší lásku, než k nám."

Atiles na chvíli utichl. O to více však dívku jeho následující slova vyvedla z míry. Z jeho pocitů vyčetla pouze zmatek a něhu. "Ta bolest je příjemná, víš," začal. "Smířil jsem se s tím, že se tvé srdce nikdy nenaplní láskou. Zabíjí mě to, ale zároveň posilňuje, když ti mohu být nablízku. Prosím, mohl bych ještě zůstat?" Zahleděl se jí hluboko do očí. Lorelei přikývla, ale v očích se jí odráželo zoufalství.

"Já ti nerada lámu srdce," zašeptala náhle. "Nemáš tušení, jak mi je líto, že tě nemohu milovat. Kdybych byla člověk, nyní bychom spočívali dlaní v dlani a cítili se tak šťastní. Tak zamilovaní." Smutně si povzdechla.

"Je to tak zvláštní," pokračoval Atiles. "Víš, stále o nás přemýšlím. Došla mi jedna věc. Ty jsi ta, kterou jsem celý život hledal. Myslím jako svou lásku. Cítím to. Je to tak nemilosrdné, když vím, že nemůžeme být spolu."

Lorelei se k němu přisunula a vklouzla svou dlaní do jeho. Překvapeně na ní pohlédl. "Potřebovala jsem si ověřit, že je to skutečné. Že jsi člověk, a já Siréna. Že naše láska opravdu nemůže existovat. Že mě dříve nebo později začneš nenávidět za to, co jsem ti provedla."

"To se nestane," pronesl tiše. Dívka mu neodporovala. Položila svou hlavu na jeho rameno. Oba zavřeli oči. Ani jeden si to neuměl racionálně vysvětlit, ale nechtělo se jim vyprostit se z objetí.

"Lorelei…" zašeptal po dlouhé, předlouhé chvíli a pustil ji, jako by si teprve teď uvědomil, co se stalo. "Jsi si opravdu jistá, že to nechceš zkusit? Ještě jednou?"

Dívka tomu, že by se to mohlo povést, nevěřila, ani co by se za nehet vešlo, ale bála se, co se stane, pokud se odsud dále nepohnou. Již tak se toho uskutečnilo až příliš. Trochu roztřeseně vstala a naznačila mu, ať jí následuje.

"Mám pocit, že to byla další z mých hloupostí, nabízet ti to právě nyní, viď?" Usmál se.

Pohlédla na něj, a nyní i její výraz zůstal zcela kamenný. "Neutopím tě, nemusíš se bát."

"Já nemám strach," namítl. Zavrtěla hlavou, ale rozhodla se na jeho slova nějak jinak nereagovat. Znamenalo to totiž, že on stále věří tomu nesmyslu, že je vyvolený pro to, aby ji posloužil jako potrava, bez ohledu na to, že ona nechce přežít.

Zanedlouho již opět spočinuli v moři a znovu podstupovali celou cestu k bárce. Dívka i protentokrát dodržela svůj slib.

Jsi stále naživu

18. listopadu 2014 v 7:00 | Carin |  Rýmovačky na přání
Omlouvám se za ten název, fantazie vynechává, a já skoro spím. Přesto bych vám sem chtěla dát jednu rýmovačku na přání, slova vymyslela Vanessa, za což jí nesmírně děkuji, a to peklo, důvěra, strach, světlo a hvězdy. Je to báseň z pohledy hlavního hrdiny povídky Druhá strana ráje. Samozřejmě je docela stručná, a spíše než cokoli jiného je to trochu shrnutí toho všeho, co on za ta léta v Říši Ztracených cítí. Jak jsem již vysvětlovala, skoro každá kapitola té povídky totiž bude obsahovat jednu báseň, nebo možná i více, které popíši, buď co hlavní hrdina dělá, nebo co cítí, lyricky, a část kapitoly, spíše ta rozhovorová, bude sepsaná epicky. Ale zpět k této básni. Doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit.
P.S.: Mohl by mi někdo, prosím, kdokoli, klidně i znovu, vymyslet další slova?


Jsi stále naživu

Rad bych se tě zeptal,
kolik času uběhlo
od doby mého zatracení,
kdy jsem přišel o světlo,
ze světa, kde vítr vál
a láska nebyla jen marným snem.

Přál bych si přijít za tebou,
a prostě se zeptat,
jak žiješ svůj život,
a říct, jak se cítím já,
i když vím, že touto dobou
se ti možná zahojily rány v srdci.

Toulám se tímto nelítostným peklem,
čím dál více si uvědomuji,
nakolik jsem tě vždy potřeboval,
nemohu pro tebe ani plakat,
vidím jen své naděje lem,
jak končí a ztrácí se v dáli.

V říši, kde dávno někdo prodal slunce
a zářicí svit hvězd,
kde vládne jen nekonečný strach,
kde síla padá a lomí se,
více než život shcázíš mi ty,
a nemohu ti to říct.

Jak jsem si mohl myslet,
že naše láska může být věčná,
když jsem zde brzy měl spadnout,
toto není bezcenný výlet
s bezpečnou jízdenkou nazpět,
toto je nový druh temnoty a nenávisti.

Jak mohu důvěřovat svému srdci,
když nyní vím,
jak moc jsem ztratil,
a nejvíce ze všeho mě mrzí,
že nemohu ti být nablízku,
a šeptat do ucha slova lásky.

Netušíš, jak rád bych tě prosil
o jediný den lásky navíc,
i když mi ho nemůžeš dát,
růže pro tebe hledal a nosil,
i kdyby se mi trní zarývalo
hluboko pod kůži.

Proč takto temnoty mi musela ukázat,
jak láska mohla být sladká,
a život tak snadný,
proč přišla i poslední naději sát,
když zde žádná nezbyla,
stále se ptám, proč.

Věci v prachu se zdají přiliš ztracené,
jako tvá usměvavá tvář,
kteoru den za dnem vídávám,
do rukou temnoty svěřené,
tak proč stále věřím,
že naše láska byla něčím opravdovým?

Mé srdce tě nikdy neopustí,
nehledě na to,
jak mohu být daleko,
má ztracená mysl stále lásku ctí,
ale kdy přestanu věřit,
kdy nadejde poslední den?