Druhá strana ráje- 1. kapitola

20. listopadu 2014 v 7:00 | Carina |  Druhá strana ráje
Tak...jsem zde s hodně, hodně krvelačnou a morbidní první kapitolou Druhé strany ráje, což je vlastně songfiction na píseň This side of paradise od Smokie. Měla bych se sice místo jejího sepisování učit do matematiky a zeměpisu, ale upřímě na to kašlu. Vím, že v této povídce prozradím část konce Hlídače krav, a možná i Mlýnu stárnutí, ale tyto povídky čte stejně málokdo. Dokonce mi u Hlídače krav nejmenovaný napsal, že je to to nejhorší, co jsem kdy napsala. No, snad se vám toto bude líbit, i když je hlavní hrdina neskutečně neoblíbitelný, a to ještě nevíte všechno, co kdy provedl!
P.S.: Pro lepší pochopení- sice to bude později vysvětleno, ale on je členem jedné sekty.
P.S.S.: Povídka Píseň svobody je již dopsaná, jen ještě nevyšly všechny kapitoly. Ale stane se tak již pozítří!
P.S.S.S: Díky Callie jsem objevila jednu úžasnou stránku. Je to takový projekt, vlastně katalog povídek, kde může přispívat vlastně každý: www.Katalog-pribehu.blogspot.cz


Kapitola 1.

Smrtící víra

Nastalo další krvavé ráno. Poslouchal jsem kroky nás všech, kteří jsme v pravidelném rytmu kráčeli vstříc novému úkolu. Poupravil jsem si popruh, pomocí kterého jsem měl na zádech zavěšenou zbraň. Dnes nastal čas sladké pomsty.

Stanuli jsme před rozlehlou jeskyní. Tak toto je tedy jejich domov. Ale oni si ho nezaslouží. Všichni okolo sice říkají, že by měli dostat právo na život, dokonce i ona, ale naši nepřátelé se jednak snaží zabít naši víru, a také v srdcích nosí naivní myšlenku, že cesta ke štěstí vede přes pomáhání druhým. To i za předpokladu, že bude dotyčný sám trpět. Taková věc by zapříčinila, že budeme nešťastní úplně všichni. To nedovolím.

Můj sen je jediný- žít život v míru se svou jedinou láskou. To se ovšem nepovede, když se mě stále někdo bude snažit zabít. Proto já dnes zabiji je. Znovu jsem si v hlavě opakoval kroky, které pro to byly potřeba.

Plný napětí a očekávání jsem sledoval velitele naši útočné skupiny, jak zvedá ruku. Nejprve jen nepatrně. Když však vystoupala vzhůru, začal odpočítávat. Tři, dva, jedna- jakmile sevřel dlaň v pěst, věci se začaly pohybovat příliš rychle.

Kdosi z předně stojících něco zakřičel. Nerozuměl jsem mu jednotlivá slova, nicméně znal první bod plánu. Spolu s bezmála desítkou, jako jsem byl já, jsem se skryl za nedaleký výběžek skály. Přikryl jsem si uši a očekával hrozivou ránu. Nevyděsila mě. Na to jsem byl příliš zvyklý. Usmál jsem se. Konečně jsem se dočkal tohoto dne.

Granát vybuchl a způsobil mohutnou havárii. Viděl jsem jasný oheň. Vzápětí se stalo přesně to, co jsme očekávali. Z jeskyně začalo vybíhat mnoho našich nepřátel. Několik z nich se ukrylo za sněhové duny tak rychle, že jsme sotva stihli mrknout. Palba pušek se změnila v nepřehlednou změť záblesků.

Svým způsobem bylo uklidňující ocitnout se uprostřed křížové palby. Znamenalo to totiž, že zemřeme my, nebo nepřítel. Pokud se nám poštěstí, stane se to druhé. Což znamená vítězství. Obhájení toho, v co věříme. Cesta k lásce.

Popadl jsem zbraň a stiskl spoušť. Málokdy jsme minuli. Mladá dívka s výkřikem padla k zemi. Zasloužila si to. Ona neměla právo, říkat nám, že naši bohové neexistují. Že naše náboženství je zbytečné. S uspokojením jsem sledoval její krev stékající po bělostné přikrývce. Takto to bylo vždy. Dokázali jsme hrdě proměnit bílou krajinu v rudou a nehostinnou.

Stačilo ještě několik výstřelů, a přestal jsem vnímat, co činím. Poháněl mě jen čirý vztek. Zanedlouho jsme se již tolik neskrývali. Bojovalo ses mnohem větší vervou. Přebíhali jsme od úkrytu k úkrytu. Mí druzi padali, ale já jsem je již nemohl zachránit. Jich mi líto bylo, ale ví, za co zemřeli. My si naše práva vzít nenecháme.

"Vzdejte to!" ozval se jeden z jejich hlasů. "Copak to nechápete? Jste ztracení! Pro vás již neexistuje světlo v temnotě! Zastavte tento boj! My s vámi nechceme válčit." Vzápětí však muž stojící proti nám se zvednutými pažemi padl k zemi. Mohl si za to sám. Měl na to myslet dříve.

"Ranili jste naši pýchu. Toto je cena, kterou musíte zaplatit. Chtěli jste nám vzít vše, v co věříme." Odpověděl náš generál.

"Chtěli jsme vám ukázat, jak moc se mýlíte!" zvolala jedna z žen zoufale a výstřely začali nanovo. V této bitvě se nedalo určit, kdo je vítězem. Ztráty byly na obou stranách obrovské. Ale stálo to za to.

Když jsem o tom přemítal, nade mnou prosvištěla kulka. Vyděsilo mě to, ale to se ve válkách koneckonců stávalo. Sotva jsem si však stihl oddechnout, zjistil jsem, k čemu byl tento výstřel předurčen. Zasáhl velký kus ledu, který se nyní začal kymácet. Rychlostí blesku jsem se překulil na bok, abych se dostal z jeho dosahu. Můj úkryt však byl zničen. Zmateně jsem se rozhlédl okolo. Kdyby si někdo usmyslel mě právě v tuto chvíli zastřelit, nejspíš by se mu to povedlo.

Zatímco jsem se tiskl ke sněhu, kde jsem ovšem nemohl zůstat dlouho, protože naši nepřátelé údajně rádi střílí do mrtvol, aby se ujistili, že již nikdo nezachrání, stalo se něco zvláštního. Toto jsem nepocítil již několik let. Mé tělo se začalo třást. Byl jsem vystrašený. To však znamenalo, že jsem opravdu v ohrožení. Snažil jsem se ten pocit zaplašit. Koneckonců, o život mi šlo mnohokrát. Ale z nějakého důvodu to nebylo možné.

Zvedl jsem se na vratké nohy a vydal se kupředu. Vločky mě oslepovaly, a já jsem netušil, co toužím najít. Největší chyba ve válce. Klopýtal jsem a padal k zemi. Netuším, jakým zázrakem se mě zatím nepřátelé nepokoušeli zničit. Možná proto, že jsem byl jen pouhým bezcenným vojákem. Jen mužem, který pro ně nic neznamenal. Nad hlavou i kolem mě létaly kulky, ale žádná mě zatím nezasáhla. Až do jediného okamžiku.

Nejprve jsem si ničeho nevšiml. Až náhle přišla bolest. Klesl jsem na kolena a upustil pušku. Musel jsem si ji opět přehodit přes záda. Se zraněným ramenem jsem zatínal zuby, ale stejně jsem vykřikl. Nechápal jsem to. Byl jsem mnohokrát zraněn i hůře než pouze do ramene, ale nikdy to tak nebolelo. Možná proto, že utrpení nebylo čistě fyzického původu. Nikdy dříve jsem si více neuvědomoval, jak snadno mohu zemřít. Do takovéto situace jsem se ještě nikdy nedostal. Ve sněhu jsem bojoval poprvé. Nevadilo mi přijít o vlastní život. Vadilo mi přijít o mou milovanou dívku. Vím, že pokud padnu, již nikdy se s ní neshledám. Ale já jsem jí slíbil, že se vrátím domů!

Na ránu jsem si přiložil dlaň, jako by to snad muka mohlo zmírnit. Konečně jsem totiž zahlédl místo, které by mohlo být mým úkrytem. Jeskyně. Jistě, věděl jsem, že tam budou nepřátelé, ale bylo tam posláno i několik spojenců. Snad mi pomohou. Zavrtěl jsem hlavou nad svou vlastní hloupostí. Stávám se prostě příliš přecitlivělý. Jak jsem si mohl myslet, že dnes je konec?

Napůl jsem doklopýtal, napůl se doplazil až k otvoru. Vklouzl jsem dovnitř a zhluboka oddechoval. Málokdy se mi takto zrychlí tep. Po chvíli mi však došlo, že zvuky střelby nevycházejí jen zvenčí. Můj první instinkt byl přispěchat na pomoc svým přátelům. Poté mi však došlo, že bych byl znevýhodněn. Byl bych tam zůstal stát, kdyby se dovnitř nevřítil jeden z našich vojínů.

"Nestůj a běž! Pohyb! Hlavní bitva se přesouvá dovnitř!" Spolkl jsem poznámku a zranění, a spěchal za ním, co nejrychleji jsem mohl. Sice jsem netušil, co udělám, a věděl, že se ženu do jisté záhuby, ale chtěl jsem alespoň zemřít uprostřed boje, ne před jeho branami. U vchodu jsem zůstat nemohl. Nechápal jsem, proč se přesouvají do jeskyně, ale nejspíš měli nějaký plán.

Jak se později ukázalo, nemýlil jsem se. Nás generál stál před nepřáteli. Jen tak. Beze zbraně. To chtělo nesmírnou odvahu. Nejspíš však věděl, že jsou příliš naivní, než aby po něm vystřelili. Možná si myslí, že chceme vyhlásit příměří.

Brzy jsem tedy zjistil, o co jde. Žádná bitva se nekonala. Generál prostě svolal všechny do jedné místnosti. Zanedlouho zde opravdu stáli obě strany, snad i v plném počtu.

"Vzdejte se nám," promluvil hlubokým a zvučným hlasem. "Jste příliš slabí. Příliš citliví. Nenávidíte krev. Ale jestli se nám nevydáte, uvidíte ji téct proudem. Protože já, já právě nyní před vašima očima zabiji tuto dívku." Rychle jsem sklopil hlavu, aby nikdo nezahlédl zrádné slzy, které se mi draly do očí. To dítě jsem viděl již tehdy v bitvě. Nejsem si tím jistý, ale možná je to i ona, kdo mě postřelil. Byla nesmírně schopná. Nebezpečná. Ale byla stále dítětem. Má dívka nechtěla, abych zabíjel i děti. Prosila mě o to. Říkala, že jsou příliš nevinné, a o světě nic neví. A já jsem jí přísahal, že to dodržím. Na tomto jsem se podílet nechtěl.

"Myslíte si, že výsledek války zvrátíte jedním životem?" promluvila. Její hlas byl roztřesený, ale chtě nechtě jsem k ní cítil obdiv. "Ve válce se prostě umírá. Mí lidé vám na tuto hloupost nikdy neskočí."

Generál se na ní však pouze zlomyslně usmál. Zpod opasku vytáhl dýku. Hleděl jsem do jejích očí. Bála se, ano. Ale stále neztrácela naději. Musel jsem si připomínat, že jde o nepřítele. Neměl jsem nejmenší tušení, proč s ní soucítím. Možná jsem příliš poslouchal to, co mi tak dlouho předtím našeptávala láska. Bylo zvláštní, že jediný, kdo mě dokázal odzbrojit, byla žena, kterou jsem miloval.

Čepel přejela po jejím zápěstí. Všimla si, že jí sleduji. Oči se jí zalily slzami, a já jsem zažil něco nepochopitelného. Znovu. Cítil jsem, že se mi chtělo plakat také. Tak dlouho jsem to nedělal. Oči zůstaly suché, ale zevnitř mě to drtilo. Co se to dnes se mnou děje? Musím se přece obrnit! Jsem bojovník! Slabě zaúpěla. Teprve nyní mi to došlo. Je příliš mladá. Ona jen chtěla ochránit své blízké. Možná ani netuší, proč bojujeme. Nebo zná jen jednu stranu mince. Ale kde se ve mně náhle bere ta sentimentalita?

"Dost!" zakřičel jeden z našich nepřátel. "Vidíte tento granát? Pokud ho odpálím, zemřeme! Nikdo z nás nepřežije!" Zamrazilo mě, ale generál se jen samolibě usmál.

"Neuděláš to, a moc dobře o tom víš. Nedokážeš zabít svůj lid. A nám by pomohli bohové. Věděl jsem, že jste příliš oslabení, než abyste vydrželi blízký pohled na zraněné dítě, když ho můžete zachránit. Stačí se jen vzdát. Možná vás všechny ani nezabijeme."

"Ne. Ale budete nás mučit," zavrčel muž, ale poznal jsem, že je zoufalý.

Na dívčině zápěstí se objevil další krvavý šrám. Tentokrát zoufale zakřičela. Já jsem vykřikl také. Dalo se v tom však rozpoznat několik slov: "Ne! Zastavme boj!" Netušil jsem, proč jsem to vlastně pravil. Kolem však vládl přílišný zmatek. Bylo toho na mě příliš. Dnes teklo příliš krve, a já jsem zjistil, že jsem to z nějakého důvodu psychicky nesnesl. Nemohl jsem vidět další.

Tvrdě udeřil nepřítelkyni do břicha. Zalapala po dechu a pokusila se mu vykroutit. On ji však držel příliš pevně. Mučil ji, aby se naši nepřátelé vzdali. Byla to účinná strategie, a já jsem nechápal, proč ji nemohu snést. Náhle jsem viděl slíbený granát, který padal k zemi. Velitel se zatvářil překvapeně. Opravdu to nečekal. Ani já ne. Bylo již příliš pozdě k útěku. Všichni jsme chtěli uniknout, ale nikdo z nás nemohl.

V tom okamžiku jsem pocítil, jak do mě něco, či spíše někdo, prudce strčil. Mé nohy mimoděk ušly několik kroků vpřed. Přímo ke zbrani. Poté jsem učinil snad to nejhloupější v dějinách všech bitev. Ten, který mě postrčil, to očekával. Toho někoho jsem považoval za přítele. Považoval jsem ho za přítele, i když jsem padal přímo na vražedný předmět. Již začínal vybuchovat, a já jsem mu k tomu jen napomohl. Zaslechl jsem ještě poslední slova svého života.

"Jeho tělo zastavilo všechno! Úplně ten granát přikryl! Ale pořád tu je tlaková vlna! Musíme odsud, nebo na nás spadne strop!"

Rázem jsem pochopil. On to tak chtěl. Obětoval mě, i když slíbil, že by něco takového nikdy neudělal. Jen proto, aby mohl pokračovat v této směšné válce. Nedokázal přijmout konec. Nechal mě roztrhnout. Mé srdce explodovalo.



Probudil jsem se a věděl, že jsem mrtvý. Co bylo ale nejzvláštnější, nespatřil jsem žádné světlo na konci tunelu. Okamžitě jsem se ocitl v místnosti, která by měla symbolizovat nový, lepší začátek. Jasné jako čerstvě napadaný sníh. Ale pro mne, pro mě to znamenalo začátek konce.

Zjevila se přede mnou jediná žena. Vládkyně. Nebylo jich potřeba více. Můj případ nebyl komplikovaný. Bylo nad slunce jasné, kam poputuji. A světlo tam právě nezářilo. Ona na mě jen hleděla ocelově šedýma očima, s dokonale kamennou tváří. Cítil jsem se vedle ní naprosto nepatřičně. Svým způsobem to ticho bylo mnohem horší, než kdyby mi vyčítala mé životní chyby.

"Život v prachu je těžký. Příliš těžký." Překvapilo mě, že hlas zněl soucitně. "Netušíš, jak mi je líto, že sis nemohl svou chybu uvědomit ještě v životě. Nejsi doopravdy zkažený, a proto to pro tebe bude ještě horší." položila mi ruku na rameno. Již nekrvácelo, ale bolest odezněla až s jejím dotekem. Netušil jsem, jak, ale věděl jsem, že až mě pustí, opět se vrátí.

"Zabíjel jsem. Ničil. Tím nejkrutějším způsobem," pravil jsem a cítil, jak mi selhává hlas.

"Ale miloval. Stále miluješ," zašeptala. Byla to zvláštní situace. Vládkyně se pokoušela utěšit ztracený přízrak. "Snad tvůj trest nebude delší než několik tisíc let." Při těchto slovech se mi zatočila hlava. Několik tisíc. Několik tisíc let bez lásky.

Krátce se odmlčela. "Soud je u konce. Ale ještě ti mohu nabídnout poslední věc. Jakýkoli předmět, který si s sebou ze světa živých vezmeš do Říše provinilých. Nemůže jít o bytost."

"To bych ani neprosil," hlesnul jsem. Copak bych ji mohl přinést ještě více trápení? Stačí, že jsem zemřel já. Dlouze jsem se zamyslel. Nakonec odepnul jednu z kapes na zbraně své uniformy a vytáhl jediný předmět. Ukázal jsem ho Vládkyni. Z nějakého důvodu zavrtěla hlavou.

"Jak jsi věděl, že ke psaní nepotřebuješ tužku?"

"Ke psaní?" podivil jsem se. Poté mi to však došlo. Ona mě jen zkouší. Samozřejmě, že to věděla. Vzápětí totiž otevřela sešit v tmavohnědých deskách na první stránce. Kdysi dávno jsem se pokusil nakreslit svou lásku. Ten sešit jsem od té doby s sebou bral všude. Byla to má jediná vzpomínka na ni. Vládkyně znovu zavrtěla hlavou.

"Nadešel čas loučení. Hodně štěstí, mladý muži!"

Ve zmateném víru přemisťování ke smrti mi to došlo. Jsem pošetilý blázen, a jednal jsem neskutečně hloupě. Zatracená láska! Měl jsem si přeci přát minci na převoz přes Styx! Žádnou jsem totiž neměl…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terezka terezka | 20. listopadu 2014 v 14:11 | Reagovat

Úžasná Krásná a dojemnà povídka. Nemůžu se dočkat dalšího dílů.

2 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 20. listopadu 2014 v 19:07 | Reagovat

Ten konec. "Ajaj" řekla jsem si. Tahle povídka mě zatim neskutečně baví. Ale je mi ho moc líto.I když jsem zezačátku říkala, že je to jen vraždící stroj, ale nakonec ho i chápu. Jen se bojím, že budu u téhle povídky často plakát. Krása!
P.S: Mohla bych se zeptat, na kolik stránek máš Píseň Svobody?

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. listopadu 2014 v 21:11 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, zrovna od tebe jsem pochvalu ani nečekala!

[2]: Ajaj. Přesně. Ale neboj, pokud mohu prozradit, zase tak špatně to nedopadne.
Ale on je vraždící stroj! .-) Neboj, bude to ještě více vysvětleno.
P.S.: Píseň svobody má 55 stran, jak jsem ti již psala na e-mailu...

4 Callia Callia | 24. listopadu 2014 v 21:16 | Reagovat

Skvělá kapitola! Wow! Naprosto mě dostal ten konec.. Tomu se říká pořádné ukončení. Musím uznat, že už teď.. hned na začátku se mi to hodně líbí, takže jen tak dál. A moc se těším na další kapitolu. :)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 21:22 | Reagovat

[4]: Jé...tak to opravdu moc děkuji!
Druhá kapitola bude již zítra ráno.
Jsem moc ráda, že se ti to líbí, vážně. Zrovna s touto povídkou si totiž nejsem moc jistá.

6 andrea-snow andrea-snow | Web | 26. listopadu 2014 v 19:46 | Reagovat

Je to super! Moc se mi to líbí a jsem zvědavá na další kapitoly. Zaujal mě ten postoj k lásce, taková věrnost a oddanost je ze všeho nejlepší. :)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 19:48 | Reagovat

[6]: Jé! Opravdu moc děkuji. V této povídce se hodně snažím rozpitvávat jeho charakter, tak snad se mi to povede.
Tvá pochvala mě opravdu moc těší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama