Druhá strana ráje- 3. kapitola

26. listopadu 2014 v 8:00 | Carina |  Druhá strana ráje
Ano, přicházím s další kapitolou Druhé strany ráje. Ačkoli je i trochu vysvětlovací, děj se v ní posune. Předem říkám, že se většina z vás hrozně naštve na hlavního hrdinu, a Aghatia je zde zase trochu naivní, když si myslí, že někoho, jako je on, někdy přesvědčí o své pravdě. A vím, že jsem krajinu toho světa popsala trochu stručně, ale to proto, že na to bude až příliš místa později. Snad se vám to bude alespoň trochu líbit.
P.S.: Těch básní se možná dočkáte už v příští kapitole. Ještě se tam nemohli objevit, jelikož teprve teď vyšlo najevo, že je vůebc může psát. Nejvíce jich ale stejně bude někde uprostřed příběhu.

Kapitola tři

Špatná strana

Muselo uplynout několik věků. Přestože jsem většinu z toho strávil v onom podivném a nepříliš příjemném transu, nikdy jsem tak necítil, že se čas vleče. Jsem zvyklý žít v bitvách, kde všechno běží rychleji než zpožděný vlak. A ubíjelo mě to ještě mnohem více, protože jsem věděl, že zatímco jsem čekal na loď do pekla, možná tam venku uběhlo několik životů.

Naše bárka již připlula. Nemám na mysli tu, která nás převezla přes Styx. Pobyt na ní se mi nezdál tak beznadějný. Posmrtným světem protékají dvě řeky- Styx a Sinie. Zatímco Styx je hranicí mezi světem živých a mrtvých, Sinie odděluje peklo a ráj. Alespoň tak mi to vysvětlila ta dívka. My se nyní nacházíme někde daleko na Sinii, kde již neexistuje cesta zpět. Na levé straně, té, kudy teče proud, který nás zanese až do Říše provinilých.

Dostat se na loď však nebylo vítězstvím. Také, že se nikdo nesmál. Ale nikdo také neplakal. Ticho přerušoval jen zlověstný hukot vody a nějaké vzdálené kvílení. Před chvíli jsem se ptal, co znamená. Bylo mi řečeno, že takto jednou budu znít i já. Je to zvuk odrážející utrpení duší, které zde pobývají již příliš dlouho. Trhalo to uši a drásalo srdce. Myslím, že kdyby zde někdo položil sklenici ze světa živých, sklo by se roztříštilo na milióny kousků. Je věčná škoda, že nádoba je tak bezcenným předmětem, že si ji nikdo s sebou nepřeje, abychom to mohli vyzkoušet. Neuměl jsem si představit, jak hrozné to kvílení bude, až tam doplujeme.

Nicméně pochybuji, že by se ke mně někdo připojil. Pohledem jsem přejel celou posádku. Všichni, včetně tajemného převozníka, jen hleděli do prázdna tvořeného prachem a kouřem mrtvýma očima. Včetně té jediné dívky, která se mnou ještě občas prohodila pár slov. Bál jsem se, že jednou se k nim připojí. To totiž budu dočista ztracený. Z toho, že se k nim přidám já, jsem ale strach neměl. Alespoň to zmírní utrpení.

Právě z tohoto důvodu jsem se zadíval do dáli. Snažil jsem se ponořit do prachu, ale má mysl mě zrazovala. Honilo se v ní příliš mnoho věcí. Nakonec mi to došlo. Takto to na špatné straně nefunguje. Když si něco přejete, stane se pravý opak. Vše je převrácené vzhůru nohama. Vše je příliš ztracené.

Zrovna, když jsem to chystal vzdát, ozval se hlas. Mrtvý, ale přece jen hlas. Nikdo kromě mě ho nezaregistroval. V pochmurné krajině působil trochu nepatřičně, ale stejně jsem byl jediný, kdo ho slyšel.

"Spadla jsem do toho. Znovu. Mám strach, že se jednou již neprobudím."

"Možná to tak bude lepší," odpověděl jsem jí. Když jsem však viděl její raněný výraz a podvědomé obranné gesto, došlo mi, že jsem nejspíš řekl někdo nevhodného. Ale jsem bojovník, ne vhodný společník! "Ale pokud ses z toho dostala i tentokrát, snad se nemusíš obávat."

"V tom je právě ten problém," povzdechla si. "Stává se mi to čím dál tím častěji. Zapomněla jsem úplně vše, co mi přinesl život. Jak mám napravit to, čím jsem se provinila, když to ani neznám?"

"Ale…" zašeptal jsem. "Jak je to možné?"

Pokrčila rameny. "To bych také ráda věděla. Ale věci se mají takto- po prvním výpadku zapomeneš své jméno. Vsadím se, že ses sám sebe na něj nikdy nezeptal, viď?"

"Prosím tebe," odfrkl jsem si pohrdavě. "Je nemožné zapomenout, jak jsem se jmenoval. Určitě jsi na to zapomněla mnohem později."

"Ano? A zeptal ses na to někdy sám sebe? Jak se jmenuješ?"

"Mé jméno zní…" pravil jsem sebejistě, ale náhle se zarazil. Vzpomínal jsem si na její hlas, jak ho vyslovovala. Viděl její ústa, která ho tvarovala. Znal jsem ho. Ale nemohl si vybavit, jak zní. "Počkej chvíli, prosím."

"Já čekám po celou tu dobu, co zde jsem," odvětila tiše a smutně. "Neznáš ani její jméno."

Zavrtěl jsem hlavou. Chtělo se mi plakat, ale přízraky nemají slzy. Toto bolelo mnohem více. Jak jsem mohl zapomenout na jméno té jediné, kterou jsem kdy miloval? Pamatoval jsem si celý svůj život, ale naše jména nikoli.

"Ale," zajásal jsem. "Já ještě nejsem ztracený. Můj velitel…on se jmenoval…ano, vím, jak se jmenoval! Warren!"

Dívka se však jen posmutněle pousmála. "Já si také vzpomínám na několik jmen. Morgan, Billie...ale nemám nejmenší tušení, o koho šlo. Neumím si vybavit jejich tváře. Jen vím, že ani jeden z nich nebyl ten, koho jsem milovala. Je dobře, že ještě víš, kdo byl Warren, ale toto místo tebe donutí zapomínat jen to, co pro tebe opravdu něco znamenalo. Omlouvám se. Měla jsem ti poradit dříve, že si máš své a její jméno zapsat do toho sešitu."

Pokusil jsem se také o úsměv a zavrtěl hlavou. "Stejně nemám tužku."

"Ach," hesla. "To jsem ti ještě neřekla. Nepotřebuješ ji. Zjistila jsem to, když jsem se jednou pokusila něco vytesat do kamene. I ten je tady samozřejmě mrtvý, ale na tom nesejde. Vytáhni to."

Váhavě jsem svou jedinou vzpomínku sevřel v rukou. "Víš, já mám strach. Mám v tom její portrét. Bojím se, že to omylem zapálím, nebo něco podobného, když mámo moc něco tesat."

"Hm," zamyslela se. "A co kdybys ten papír s její tváří vytrhl? Kdyby to ten sešit přežil, mohl bys ho tam zpět vložit. A když ne, budeš mít stále vzpomínku na ni."

Znovu jsem se pokusil usmát. "Jsi geniální." S téměř posvátnou úctou jsem otevřel zápisník a přejel prsty po kresbě. Vytrhl jsem první list. Snažil jsem se ho co nejméně poškodit. Chvíli jsem hleděl do jejích malovaných očí. Vybavilo se mi, jak zářily, když jsem s ní mluvil. Jak plakaly, když jsem odcházel. Jak se smály, když jsem se vrátil. Živý. Věděl jsem, že se pro mne již nikdy usmívat nebudou.

"Takže," pravil jsem. "V jakém triku to spočívá?"

"Je to jednoduché," pokrčila rameny. "Přej si to."

"Přát?" zopakoval jsem po ní. "Myslel jsem si, že v tomto světě se všechno obrací proti tobě."

"Nad tím jsem také přemýšlela. Když zrovna nejsi v transu, máš spoustu času na vzpomínání, i když si nic nepamatuješ, a především na uvažování. Pozorovala jsem i ostatní přízraky. Nevím, proč tomu tak je, ale pro slova to neplatí. Ty bys měl umět myslí psát. Já tesám. Přízraky, které si přály minci, umí rýt do železa. A tak podobně. Ale pravda je, že ty to máš nejsnazší. Materiálu zde totiž moc nenajdeš."

Pozvedl jsem obočí. "No, a kde se tedy bere?"

"Vše, co ti zde povídám, jsou jen mé teorie. Ale myslím si, že jsou to trosky předmětů ze světa živých."

"Ale trosky přece zůstávají troskami! Nemyslíš spíše…" ztišil jsem hlas. "Trosky lidských přání?"

"Ty jsi geniální!" nadchla se. Krajinou zazářilo mihotavé světlo. "Tady jsem se totiž zasekla. Ale nemyslím si, že jsou to přání. Spíše sny."

"Tím chceš říct, že zde nemusíme najít příliš krásné věci?" ověřoval jsem si.

"Možná," připustila. "Zatím jsem se s ničím takovým nesetkala, ale toto je Peklo. Kdo ví, co můžeme najít. Nebo spíše, co může ulovit nás."

Chápavě jsem přikývl. "Víš, že když ses rozrušila, zářila jsi? Jen na okamžik, ale…"

"Opravdu?" žasla a vypadalo to, že ji to zajímá.

"A nyní opět," odvětil jsem popravdě.

"To je…zajímavé," zašeptala. Poté náhle změnila téma na to poslední, co jsem čekal. "Ty si ale ještě pamatuješ, jak ses zde dostal, viď?"

"Proč?" zeptal jsem se a byl si vědom, jak můj hlas zní podezřívavě.

Dívka očividně znejistěla. "Chtěla jsem vidět to světlo. Myslela jsem, že budeš vyprávět i o šťastných okamžicích svého života."

"Ach tak," hlesnul jsem. Tak upřímné přiznání jsem nečekal. "Bohužel tě ale musím zklamat. V mém životě těch chvil příliš nebylo."

Posmutněle přikývla. "Jistě. Nemáš tedy zájem se alespoň vyzpovídat?"

"Abychom ukrátili čas," přisvědčil jsem naoko ledabyle, ale pravda byla taková, že jsem to doopravdy potřeboval. Vždy jsem své lásce říkal, jako jediné, jak se cítím, ale ona zde není. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že mi tolik chybí jen kvůli tomu, ale vím, že jsem jí nikdy nepřestal milovat. "Ale můj život příliš zajímavý není."

"Alespoň si ho pamatuješ," zašeptala. Sevřelo se mi srdce. Na chvíli jsem si myslel, že je mi jí líto, ale po chvíli mi došlo, že se jen bojím, že dopadnu jako ona. "Měl by sis to zapsat. Ještě jsi přece ani nevyzkoušel, jestli to opravdu lze."

"Možná," přisvědčil jsem. "Tím pádem ti to nemusím říkat." Jak to znělo nepřátelsky, jsem si uvědomil až poté. Armáda vás sice připraví na všechno, ale společenské kontakty do toho nepatří.

"Když myslíš," zvedla ruce v obranném gestu. "Ale uleví se ti."

"To si sice nemyslím, ale budiž," odsekl jsem. "Zemřel jsem při bitvě. Víš, co je to granát?"

Zdálo se, že ji poslední věta opravdu zasáhla. Opět upřela pohled do prázdna. Její ústa se pohybovala, ale hlas z nich vycházející byl vzdálenější než kdy dříve. "Já…vidím to před sebou. Oni, oni na nás útočili! Vidím jeho, vidím sebe! Já…" zděšeně zavrtěla hlavou. Nyní již křičela. "Ne. Já to nechci vidět! Oni krvácejí! Oni…oni umírají…" Nenapadlo mě nic lepšího než jí obejmout. Sice se mi rozpouštěla v náručí, ale stále byla ten jediný pevný stožár na lodi plné zmatku. Až na to, že jsem utěšoval já ji. Ona mi bezpečí nepřinášela. Naopak. Zdálo se mi, že mě ještě více zanesla do víru dobrodružné hry, kterou jsem ale nechtěl hrát. "Viděla jsem to…příliš jasně," vypravila ze sebe nakonec s námahou a zadívala se do mých očí. Zdálo se mi, jako by mě chtěla těmi nevýraznými a šedivými svými propálit.

"Vzpomínka ze života?" zeptal jsem se. Neuměl jsem mluvit konejšivě, takže jsem alespoň ztišil hlas.

"Ale příliš bolestivá," přikývla nakonec. "Já nevím, co se dělo, ale pravděpodobně jsem také byla v nějaké bitvě. Pokračuj, prosím. Moc se omlouvám. Kromě toho, já jsem věděla, že jsi válečník!" Doufám, že takovéto stavy nebudou u ní ani u mě na denním pořádku.

"Každopádně, spadl jsem na granát. Respektive…no, nejlepší bude, když ti to povím od samého začátku. Byl jsem součástí takové skupiny. Snažili jsme se změnit svět. K lepšímu, víš? Věřili jsme, že bohové stojí při nás." Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na naše hesla. Odlišnost vyvolává konflikty. Nevěřící neví nic o světě, a nezaslouží si na něm pobývat. Bohové si přejí jejich smrt. "Také, že stáli. Vždy. Ale jednoho dne, jednoho dne jsem se proti nim provinil."

Její rysy ztvrdly. Netušil jsem, proč, ale vypadalo to, že jsem ji rozčílil. "Ty jsi vyznával nějaké náboženství?"

"Copak ty jsi nikdy v nic nevěřila?" podivil jsem se, ale nečekal odpověď. Byla přesně tím, co jsem zapřisáhle nenáviděl. Slepá ateistka. Cítil jsem, jak mi cukají rty a tvarují se do znechuceného úšklebku. "Zkrátka a dobře, pokud chceš zvítězit, nikdy, nikdy se nemůžeš ohlížet na své city ani na lidi okolo. Ti správní umírají mladí a v bolestech. Jen my máme naději přežít. Kdyby se k nám připojila celá lidská rasa, znamenalo by to nový, lepší začátek. Mohli bychom mít všechno! Jen si to představ."

Smutně zavrtěla hlavou. Když promluvila, téměř jsem ji neslyšel, jak byl její hlas tichý a raněný. "Ty tomu stále věříš, viď? Copak nechápeš, že právě to tě sem dostalo? Přežít není vítězství. Pokud si to budeš stále myslet, nikdy, nikdy se odsud nedostaneš."

"Hloupost," odfrkl jsem si. "Nezemřel bych, kdyby mi nebylo líto nepřítele."

"Ale kvůli tomu jsi přece nespadl na granát, ne snad?" podivila se.

"Ne," odvětil jsem popravdě. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale věděl jsem, že kdybych přestal, ona by mlčela také, a minimálně jeden z nás by se propadl do transu. Otázka je, jestli bychom se z něj probudili. "Ne. Ale oni to viděli a obětovali mě. Nikdy jsem neměl ukázat, že mě trápí její zranění."!

"Kdo?" nechápala.

"Bohové," odpověděl jsem a obrátil oči v sloup. "Sice to udělali skrz mého přítele, ale jsem si jistý, že to byli oni."

Dívka znovu zavrtěla hlavou. "Myslím, že to chápu. Stal ses součástí sekty a neuvědomuješ si, že je to špatně. Žádní bohové by nikdy nedopustili, aby člověk takto trpěl. Lhali ti." Upřela na mě prosebný a naléhavý pohled. "Projevovat city je lidské. Neměl jsi zemřít."

"Ale ona byla nepřítel," namítl jsem. "To, co povídáš, je scestné. Jaký máš důkaz, že bohové neexistují?"

"Ale byla člověk, ať už mluvíš o komkoli. Jaký máš důkaz, že ti vaši bohové existují?"

"Nevěřící," prskl jsem. "Nezasloužila si žít, když nectí základní přírodní zákony. Samozřejmě, že existují. Bez nich by se zhroutil celý vesmír."

"Ano, ale to neznamená, že chtějí, abys ničil."

"Takže připouštíš, že existují?" usmál jsem se.

"Ne. A-ano…" zakoktala. "Tedy, ano, bohové existují. Ale ne takoví, jaké si představuješ. Nikdy by nechtěli, abys někomu jinému ničil život. Musel jsi udělat hodně špatných skutků, jinak bys zde nebyl."

"Plaveš v tom," upozornil jsem ji s nově nabytou sebejistotou. "Vím, čím jsem se provinil."

"Zdá se mi, že nevíš, o čem vlastně mluvíš. Říkáš tady, že jsi byl vyslán na nějaké místo za účelem zabít pár nevěřících, a ocitl ses zde, protože tě jeden z bohů prostřednictvím tvého přítele shodil na granát?"

Převrátil jsem oči. Ověřil jsem si, že tito ateisté jsou přesně tak hloupí, jak se o nich povídá. "Skoro. Ale dostal jsem se zde, protože jsem příliš miloval. To byl můj hřích, víš?"

"To je absurdní!" rozesmála se. "Láska je to jediné, co drží svět živých pohromadě, víš to?" Smutně si povzdechla. "Nebude trvat příliš dlouho, a uvědomíš si, že jsem měla pravdu. I když mě teď musíš nenávidět, jednou zjistíš, že právě láska ti dala šanci z toho všeho ještě uniknout. Ty zde nejsi navždy, víš?"

"Prosím tebe. Jako bych se s ní ještě někdy mohl vidět," suše jsem se zasmál.

"Ale ano. Pokud vaše pouto bylo dostatečně silné, alespoň tak, jak vám vaše víra dovolovala, osud vaše cesty opět svede dohromady."

Nenamáhal jsem se jí poučit, že osud ne vždy naslouchá našim přáním. A už vůbec jsem neměl v plánu jí říct, že ona byla ateistka. Vlastně stále je. To já jsem ten, který zemřel. Všichni říkali, že jsem s ní zůstával už jen tak ze zvyku. Možná to byla i pravda, netuším. Znali jsme se dávno předtím, než můj život získal smysl. Nikdy jsem nepřišel na to, proč jsem si myslel, že pro mě tolik znamená, a jestli tomu tak doopravdy bylo. Ale i když nevěřila v pravdu, nikdy bych jí neublížil.

Bárka zastavila a já i ona jsme se nechali unášet špinavým davem vstříc novému místu. Jakmile jsem vystoupil, prach mi sahal již po kolena. Nejhorší však bylo, když jsem se zahleděl do dáli. Vše tvořila jen pustina. Netušil jsem, kde je nahoře, a kde dole. Kde je blízko, a kde daleko. Vše bylo jen jedním velkým vírem zmatku bez konce. A já jsem věděl, že toto je můj nový život. Tady budu muset několik věků pobývat. Sám, bez lásky, bez štěstí, a po boku zapřisáhlé nevěřící…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 andrea-snow andrea-snow | Web | 26. listopadu 2014 v 17:57 | Reagovat

Ahoj, děkuji za pěkný komentář! Já miluju vlky už od mého dětství, občas si i jako vlk připadám, jako vlk samotář. Jen bych chtěla upozornit, že jsem již sdílela první díl, tak jestli máš pořád zájem, budu potěšena, když si ho přečteš!
A tento tvůj příběh vypadá zajímavě, musím si přečíst první kapitolu. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 18:29 | Reagovat

[1]: Nemáš zač. Já bych si zase někdy vlkem přála být.
Děkuji za upozornění, první díl si hned nedočkavě přečtu!
A moc děkuji! jen tě předem varuji, že je to vážně hodně morbidní povídka :-)

3 Terezka Terezka | 26. listopadu 2014 v 19:28 | Reagovat

Strašný se mi to líbí. Kdy vyjde další díl?

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 19:42 | Reagovat

[3]: Moc děkuji.
Další díl bude 29.11.

5 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 20:52 | Reagovat

Tak u toho jsem se kypěla vztekem. Ten..grr..ale tu dívku mám ráda a velmi jí lituji. Těším se na další kapitolu, která bude na moje narozeniny! Jaký krásný dáreček od tebe!

6 stuprum stuprum | Web | 26. listopadu 2014 v 21:05 | Reagovat

Strašné mít takový osud. :)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 21:20 | Reagovat

[5]: No, nevím, jestli ji budeš mít stále ráda, až se dozvíš, o co jí vlastně jde :-) Ale fakt je, že v té říši je trochu neprávem...

[6]: Také si myslím. Nevím, jestli mluvíš o něm, nebo o ní, ale on si za to i hodně může. Ona sice také, ale on více :-)

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 22:00 | Reagovat

[5]: Mimochodem, předem ti přeji vše nejlepší! Ráda bych ti dala i něco více než tu kapitolu, ale bohužel mě napadá jedna větší pitomost než druhá .-)

9 ♕ PetraLife.blog.cz ♕ ♕ PetraLife.blog.cz ♕ | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 22:04 | Reagovat

Rovnou se omlouvám, že jsem tvůj článek nečetla, ale chtěla bych ti poděkovat za tvůj komentář a názor.  Vážím si toho. Mockrát děkuji a rozhodně si příště dám na určité věci pozor. Ono to pořádně ani nebyl mysl básničky, ale hlavně vylití srdce. Ještě jednou děkuji :)

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 6:58 | Reagovat

[9]: Chápu. A nemáš zač.

11 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. června 2015 v 21:06 | Reagovat

Myslím, že tuhle kapitolu jsem četla nejméně třikrát, ale to nevadí, ještě jsem nenapsala komentář- a to se muselo jednou napravit! Hm, navíc si musím dělat výpisky, jinak mám naší "soutěž" prohranou...

Hrozně moc se mi líbí, jak se nádherně umíš vžít do psychicky a různých přesvědčení postav. Když jsem to četla, hrozně jsem hlavního hrdinu litovala, ale soucítila jsem s ním. Umím si představit, co se mu děje v hlavě.

Jinak, tvé "peklo" je mnohem depresivnější než to mé, už jen čtení o něm mi zhoršilo náladu :) Tak to má být, ne?

Hm, a nyní bych si měla přečíst další kapitoly. Hrozně mě tahle povídka baví (co jsem to za idiota, že další kapitoly pořád odkládám?) a slibuji, že ten test dopadne lépe, než zítřejší zkoušení z ruštiny :)

12 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. června 2015 v 6:51 | Reagovat

[11]: Děkuji moc. V této povídce jde především o vcítění do postav, takže se mi to muselo povést, ať chce, nebo ne.

Promiň za zhoršení nálady. ale ta povídka není právě plná květinek.

Jsem moc ráda, že tě to zaujalo, tvé komentáře zbožňuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama