Druhá strana ráje- 4. kapitola

29. listopadu 2014 v 7:00 | Karin |  Druhá strana ráje
Tak, je zde další kapitola tohoto příběhu. Předem říkám, že skutečný děj je vlastně úplně jiný, ale snad i celá první polovina této povídky, možná i více se bude odehrávat v podobném duchu jako tato kapitola. Snad vám to nebude vadit. Ono by totiž ten hlavní děj bez toho nedával smysl.
Ale máte zde představenou první báseň.
No, doufám, že se to zamlouvá alespoň někomu a předem moc děkuji za každý upřímný názor!

Kapitola 4.
Co jsem ztratil?
Vím, že jsme tušili, že zde opravdu není co činit, ale bylo to ještě mnohem horší, než v našich představách. Samozřejmě, že jsem si nemyslel, že cesta po levém proudu Sinie vede na prosluněné místo, kde nás jako žádané turisty uvítá usměvavá delegace, ale skutečnost předčila všechny mé noční můry.
Prach, který tvořil celý tento svět, mě dusil. Není totiž pravda, že přízraky nedýchají. To jsem zjistil na vlastní kůži. Ony mohou. Ta dívka mi vysvětlila, že jsem o starý zvyk ze života. Nepotřebujeme to, nicméně když na to nemyslíme, dýcháme. Zde, v tomto světě, to však příliš bolí. Skoro jako ztracená láska. Kouř, temnota a šedá zrnka naplňují celé mé nehmotné tělo, a já cítím, že zevnitř stále umírám.
Poklepával jsem prsty o desku zápisníku. Náš rozhovor o víře stále ještě pokračoval. Což bylo dobře, protože se možná jednalo o jedinou věc, která se zde dala dělat. Nicméně se čím dál tím více zvrhával v hádku a já jsem začínal mít pocit, že dojde i na násilí.
"Ty jsi nikdy nestála mezi námi. Netušíš, že mi bohové přinesli světlo v životě. Samozřejmě. Jak bys mohla vědět, co cítím, a že jsem od té doby mnohem šťastnější?" Téměř jsem křičel.
Lítostivě se ušklíbla. Ten výraz za posledních pár věků předvedla již několikrát, a já jsem ho pomalu, ale jistě, začínal nenávidět. "Je to jen past, copak to nechápeš? Vnutili ti své myšlenky a ideji. Pokud jsi někdy pocítil štěstí, věř mi, že za to vaši bohové nemohli. Jen mi pověz, v kterých okamžicích ses cítil nejlépe?"
Opravdu jsem se nad tou otázkou zamyslel. Odpověď jsem znal, ale věděl jsem, že není správná. "Myslím, že jsem ti vysvětloval, že jsem zemřel právě proto, že jsem konal proti nim, přestože jsem veřejně vyznával jejich víru. To je oprávněně hříšné."
"Hřích," zašeptala tiše. "Definuj mi toto slovo. Já totiž tvou odpověď znám. Když jsi byl s ní, viď?"
"Já…" začal jsem se bránit, ale náhle mi došla slova. Bylo to samozřejmě naprosto jinak, než si ona myslela, ale nemohl jsem odpovědět "ne", protože by to byla lež. Ale ona neví, že to právě bohové jí nechali vstoupit do mého života. Jako zkoušku. A já jsem zklamal.
"Vidíš?" pokračovala, nyní již bez jakékoli stopy zloby. Zazníval v jejím hlase pouze nekonečný soucit, smutek a naléhavost. Příliš, příliš jsi marnil vaše společné chvíle, kdy jsi mohl někým být. Příliš ti utíkali míle života pod nohama. Ale ještě existuje cesta ven. Pro tebe ano. Proto zde také jsi."
"Takže ty tvrdíš, že jedině sem patřím?" pochyboval jsem.
Sklopila hlavu. "Ano. Pro tento okamžik ano. Tvá mysl je příliš špinavá."
Dokud jsem nepohlédl na svůj klín, ani jsem si neuvědomil, že jsem otevřel onen zápisník. A co více, objevovala se v něm slova. Slova, která, ačkoli jsem si to nechtěl přiznat, se mi vryla hluboko pod kůži. Ta, která před chvílí pověděla ona.

Příliš jsem marnil chvíle,
kdy jsem mohl někým být,
příliš rychle mi utíkaly míle
života pod nohama.

Všimla si toho také. Přisunula se ke mně. Nebránil jsem sebe ani napsaná slova. Koneckonců, sama je řekla. Jemně se pousmála. Opět kolem ní zazářilo ono záhadné světlo. Uvědomil jsem si, že mám vlastně její úsměv rád. Byl příjemný. Hřejivý. Otázkou zůstává, jestli bych to tak cítil, i kdybych nebyl mrtvý. Jediná dívka, jejíž úsměv jsem kdy nadevše miloval, byl ten patřící mé lásce.
"Báseň?" zeptala se.
"Cože?" odvětil jsem zmateně. "N-ne. Proč?" Toho, že se "chvíle" a "míle" rýmují, a ještě k tomu se to na papíře zjevilo ve verších, jsem si všiml až nyní. "Tedy, alespoň jsem to neplánoval."
"Ne?" otázala se a opět zazářila. Uvědomil jsem si, že vždy, když se to stane, snažím se z jejího světla co nejvíce získat pro sebe. Ale bylo mdlé. Možná kdybych se nějak dostal do jejího nitra, získal bych ho více, protože právě odtamtud vycházelo, ale ačkoli byla ateistka, již tak zde musela trpět příliš dlouho. Ač si to možná nemyslí, stejně jako další lidé, já mám i morální zábrany. Kromě toho, dost dobře nevím, jak bych to uskutečnil. Proto jsem se o to radši ani nepokoušel. Vím, že bych litoval, kdyby jí to ublížilo. Koneckonců, alespoň si se mnou povídá, když zrovna nemívá výpadky.
"Neplánoval," přisvědčil jsem nakonec.
"Ale to znamená, že to tak osud chtěl! Z nějakého důvodu bys měl psát básně!" pravila rozrušeně.
"Ale," namítl jsem. "V tomto světě přece vše funguje obráceně."
"Ne. V tomto případě je to opravdu důležité. Věř mi, já to cítím. Ani netušíš, jaké máš štěstí. Tvé srdce píše řádky, a ty mu odmítáš naslouchat? Musí to přece mít nějaký hlubší důvod!"
"To si sice nemyslím, ale budiž," pokrčil jsem rameny. "Problém je ale v tom, že já neumím skládat básně. Navíc nevím, o čem by byla."
"Hm," zamyslela se. Příliš dlouho to netrvalo. "Vím, že si odmítáš připustit, že jsi ztratil celý život kvůli té své hloupé víře, ale mohl bys popisovat…například to, na co si vzpomínáš, a chybí ti."
"Nechceš si to tak náhodou zkusit sama?" zazubil jsem se, ale uznal, že je to skvělý nápad. Koneckonců, lepší jsem rozhodně neměl. První, co se mi vybavilo, bylo slunce. Naposledy jsem ho viděl, když jsem odcházel. Po prvním verši již ta správná slova přišla sama.

Paprsky hřály mě do tváře,
osvětlovaly cestu k tobě,
v marné snaze
ukázat mi správnou cestu.

Psal jsem to pro ni. Pro mou milovanou. Bylo to tak jednodušší. Ano, na náš poslední den jsem si dobře pamatoval. Slunce zářilo, a já jsem věděl, že když toho neodejdu, již se nevrátím. Ale přesto jsem ji opustil. Opět se dostavil ten zvláštní, drásavý pocit. Ne, neměl jsem jít bojovat.
"Slunce," uhodla. Věděl jsem, že i ji to zasáhlo, i když netušila, o čem tato sloka pojednává. Nejspíš si také vzpomínala na ten rozpálený kotouč. Její další slova mi to potvrdila. "Slunce. Teplo. A pak, pak přišlo něco ochlazujícího."
"Déšť," zašeptal jsem a na papíře se začala objevovat další slova, která se mi míhala v mysli. Přikývla. Kolem nás vládla mlčenlivá a tajemná atmosféra, utvrzená i němými přízraky, které bloudily kolem nás a nevšímaly si ničeho okolo. Také všudypřítomnou temnotou, prachem a kouřem. Mé oči ale na rozdíl od srdce světlo nepotřebovaly.

Déšť chladil rozpálenou kůži,
když kdysi padal z nebes,
zaléval trsy růži
lemujíc cestu k lásce.

"Zdá se mi to tak dávno," pronesl jsem.
"Je to tak dávno," opravila mě a upřela pohled do mých očí. "Skoro si na to nevzpomínám."
"Ani na chvíle, kdy bylo skoro tak chladno jako zde?" zeptal jsem se. Ano, mrznul jsem. Ale necítil jsem to. Šlo jen o další část bolesti, která naplňovala celé mé nitro.
"Vločky?" hádala.
"Sněhové vločky," přisvědčil jsem a sklonil oči zpět k listu papíru.

Sníh se snášel jako bíle kvítí,
pokrýval krajinu krásou,
jako lásky děti
vločky tančily při mně.

"Nedodržuji rytmus," usmál jsem se.
"Na tom vůbec nesejde. Ne v tomto případě. Copak nepíše tvé srdce?" odvětila okamžitě. "Kromě toho, na těch verších jde poznat, že opravdu miluješ. Stále se zmiňuješ o lásce."
"Bohužel," pokrčil jsem rameny. "Snad na ni jednou zapomenu." Ihned jsem věděl, že jsem řekl něco nevhodného. Otevřela ústa a celé chvíle na mě jen nechápavě hleděla.
"Ty snad chceš dopadnout takhle? Chceš dopadnout jako já? Opravdu? Sám, ztracený, a BEZ LÁSKY!?" Poslední slova téměř zaječela. Zvedl jsem paže a ukázal ji otevřené dlaně na znamení toho, že se vzdávám.
"Láska je to, proč jsem zemřel," zavrčel jsem.
Zavrtěla hlavou. "Tak jinak. Přál sis, abys u toho radši hleděl do jejích očí, nebo jsi opravdu chtěl zemřít sám a křížové palbě?"
"Nezáleží na tom, co jsem chtěl, ale co se stalo," odvětil jsem tiše. Věděl jsem, že bude následovat spor o tom, že se vyhýbám otázce, a proto jsem raději napsal další loku, ke které mě ona nevědomky inspirovala.

Listí barvilo svět
odstíny větrů chladu,
chrp jasný modrý květ
spatříval jsem při tobě.

"To byl můj poslední den s ní, víš?" zašeptal jsem. "Procházeli jsme se po polích, mezi chrpami…a já jsem jí slíbil, že se vrátím."
"Na něco takového si už ani nevzpomínám," zavrtěla smutně hlavou. "Ale vím, že noc předtím, než jsem zemřela já, něco jasně svítilo na nebesích…"
Přikývl jsem a s úsměvem zapsal další verše.
Hvězdy zářily jasně,
žádná jsi však nebyla ty,
nikdy nezjistil jsem vlastně,
proč světy s nimi neshoří.

"Ano, hvězdy," přisvědčila. "Vidíš? Miloval jsi ji."
"Ano," připustil jsem nakonec. "Miloval jsem ji až příliš. Chceš říct, co jsem vlastně cítil, když jsem se k ní naposledy vracel?" Přikývla a v očích jí něco zajiskřilo. Ne, neradovala se. Byly to stopy po nekonečném smutku a slzách, které nemohla vyplakat. Stejně jako já.
Vítr hrál s korunami stromů
symfonii naši lásky,
když mířil jsem domů,
přímou cestou za tebou.

"Na vítr si pamatuji," přisvědčila s hořkou radostí. "Ano. Někdy spolu s deštěm přinášel i…"
"Bouři," pomohl jsem ji a v zápisníku se opět začala tvořit slova.

Blesky rychlejší než štěstí
přinášely svit,
a temnotu z lidských neřeší,
hlubší než můj stín.

Hromy bubnovaly na poplach,
mocně jako samotná obloha,
vzduchem létal prach
jemnější než dnes.

"Naznačuješ tím, že vážně lituješ, že jsi miloval?" otázala se nevěřícně. Přikývl jsem. Věděl jsem, že to nepochopí, ale byla to má báseň.
"Ale ano. V jednom jsi měla pravdu. I když to bylo špatně, cítil jsem se šťastný. Rozhodně šťastnější než dnes."
"Ale když tě to naplňovalo, jak to mohlo být špatně?" podivila se. Již mě unavovalo jí vše dokola vysvětlovat.
"Jednou na to přijdeš," odsekl jsem ji. Opět mi hleděla přes rameno, ale již mi na tom nezáleželo. V mysli i na papíře se mi začala formovat slova toho, jak se cítím nyní.

Protože nyní kráčím místem
temným jako má duše,
utápím se ve smutku svém,
v moři vzpomínek.

"Víš, pokud se mohu pokusit tě povzbudit, sice své vzpomínky možná nyní proklínáš, ale věř mi, že ti budou opravdu chybět. Snad jako samotná láska." Již jsem se o tom s ní odmítal dohadovat. Také jsem se vykašlal na to, že sedí přímo vedle mě. Psal jsem pouze o své lásce. I když to bylo špatně, nebyl jsem rád, že jsem ji ztratil.

Duhy se nelze dotknout,
často myslívám,
požár nemůžeme sfouknout,
ztrácím se ve své duši.

"Ne. Nezoufej, prosím. Nebuď jako já. Pro tebe ještě existuje naděje." Položila mi ruku na rameno, ale já jsem nepotřeboval utěšit. Chtěl jsem se z toho jen vypsat. Na co, co mi scházelo nejvíce, jsem totiž zapomněl.

Proč zde stále jsem?
Kdy zapomenu na svět,
kdy zůstane v mé mysli jako pouhý vjem,
kdy budu toto místo nazývat domovem?
Ne.

Nemusím spatřit slunce ani měsíc,
nemusím vzhlížet ke hvězdám,
nechci slyšet ani radosti píseň sic,
vše, co potřebuji,
je naše láska.

Vše, pro co trpím, jsi ty,
vše, pro co věčně umírám,
je tvůj úsměv,
vše, co jsem ztratil,
je svit mého života-
ty.

Ušklíbl jsem se na onu mrtvou dívku. "Neříkej mi, že toto ještě připomíná báseň."
"Ne. Ne, je to nádherné," zašeptala. "Cítím se úplně stejně. On mi také tolik chybí, víš." Přitulila se ke mně. Nechal jsem ji, možná proto, že mi přece jen předávala trochu toho světla, nebo snad proto, že jsem věděl, že to potřebuje. "Děkuji."
"Za co?" odvětil jsem a ještě více ji k sobě přitiskl. Byli jsme dva osamělé přízraky a mě v té chvíli něco došlo. Měli jsme jen jeden druhého, ať už jsme chtěli či ne.
"Díky tobě jsem si vzpomněla. Ano, shořela jsem v plamenech. Ale já jsem to tak chtěla. Sice netuším proč, ale je tomu tak. Je jen jediná věc, proč bych váhala to udělat ještě jednou, víš."
"Pokračuj," vybídl jsem ji.
Znovu se mi mrtvých zrakem zahleděla do očí. Odrážel se v něm nekonečný žal. "Protože já…já se odsud již nikdy nedostanu. Když jsi psal, vzpomněla jsem si. Tvůj trest je dočasný, pouze než si uvědomíš své chyby. Ale ten můj, ten můj nikdy neskončí."
"Ale co jsi mohla udělat tak příšerného? Jistě se mýlíš."
"Ne, nemýlím. Já jsem totiž pravděpodobně dávno ztratila svou duši."
"Jak to myslíš?" podivil jsem se. Nic z toho, co mi říkala, nedávalo smysl.
Zhluboka se nadechla. "Existuje tu trh s dušemi, víš. Prodáš ji, a získáš nějakou cennou odměnu. Problém je v tom, že poté nemáš naději se odsud dostat. Ale duše se dá i ukrást, pokud jsi zde příliš dlouho, víš? A já jsem právě v tomto okamžiku zjistila…že ji nemám."
Na toto jsem neměl slov. Natolik mě to ohromilo, že se již na papíře ani nezjevovala žádná slova.
"Ale," pokračovala. "Také jsem si vzpomněla na to po duši nejdůležitější. Bez něj si ztracený."
"Bez čeho?" podivil jsem se.
"Beze jména?" Usmála se tak radostně, jak jsem ještě nikdy nespatřil. Na temné tváři to působilo opravdu zvláštně, a zář zalila celé dálky. "Vzpomněla jsem si na něj. Volá mě. Stále mě volá. Ještě dnes. Můj milovaný mě oslovuje jako….Aghatiu."
"Aghatia," zašeptal jsem nevěřícně. Stále mi v uších zněla její slova. Beze jména jsi ztracený. A já to své neznal.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 terezka terezka | 29. listopadu 2014 v 9:27 | Reagovat

Moc se mi to líbilo. Aghatia je úžasný.  Je to celé tak krásně dojemné

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 10:05 | Reagovat

Děkuji moc. Také mám Aghatiu docela ráda, i když vím, že její cíl není právě nejohlednější. Opravdu si tvé pochvaly moc a moc vážím!

3 terezka terezka | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 10:55 | Reagovat

[2]: moc moc děkuju

4 Elis Elis | Web | 29. listopadu 2014 v 12:12 | Reagovat

Krásné, ten příběh je hezky vystavěný, jsou tam krásné situace a je velmi dobře napsaný, žádné zbytečné slovo navíc...
"Přitulila se ke mně. Nechal jsem ji, možná proto, že mi přece jen předávala trochu toho světla, nebo snad proto, že jsem věděl, že to potřebuje."
Tato věta mně zaujala svou opravdovostí, je to přímo ze života, to děláme pro druhé z lásky nebo dobroty srdce...

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 14:08 | Reagovat

[4]: Děkuji, tvá pochvala mě opravdu hřeje u srdce, jsi moc milá.
Mě přijde, že ten hlavní hrdina pořádně ani neví, co chce :-)

6 Lukáš Lukáš | Web | 29. listopadu 2014 v 15:43 | Reagovat

[1]: jo dojáky mám rád i já sám

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 16:29 | Reagovat

[6]: Děkuji moc. No, ono to je "doják" jen ze začátku, abych řekla pravdu. A na konci, ale uprostřed to bude hodně, hodně morbidní a ne moc sentimentální.

8 frozen-spell frozen-spell | Web | 29. listopadu 2014 v 19:01 | Reagovat

Veľmi sa mi táto poviedka páči, je úžasná! A ďakujem za milý komentár k článku. :)

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 19:05 | Reagovat

[8]: Děkuji moc a nemáš zač!

10 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 21:47 | Reagovat

Taky jsem zapomněl, jak se jmenuju. Fet! :)

11 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 21:49 | Reagovat

[10]: Je mi líto, že jsi tuto povídku nepochopil...

12 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 22:19 | Reagovat

A mě zas, že tě můj koment rozesmutnil. Měl to být jen vtípek. :)

13 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 22:39 | Reagovat

[12]: To jsem pochopila, má odpověď byla spíše sarkasmus.
Ale vezmi si to z mého pohledu- tu kapitolu jsem psala asi pět hodin. A nakonec, nakonec se dočkám jedné věty, a ještě takové...
Ale nechci se hádat, vždyť o nic nejde!

14 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 23:14 | Reagovat

I kdybys ji psala pět let, uznal bych, že ta čtvrtá kapitola je prostě čarokrásná, vytiskl jsem si ji, tak tu to máš. :)
Nerozumím, proč by se člověk, který umí psát tak dobře jako ty, měl rozčilovat nad komentáři. :)

A hádat se na netu je jako víš co. Běžet na paraolympiádě. :D

15 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 23:30 | Reagovat

[14]: Jé...tak moc děkuji.
Nechtěla jsem si hrát na chudinku, chtěla jsem vyjádřit, proč mě to trochu zamrzelo.
Máš pravdu, měla jsem to prostě nechat být. Ale má povaha způsobuje, že dříve píši, než myslím.
Omlouvám se. Opravdu jsem na tebe nechtěla být hnusná...

16 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 23:36 | Reagovat

[15]: Nic se nestalo, miláčku. :) Bude zajímavé sledovat jejich další osudy, snad nebudou moc unáhlené. :D

17 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 23:38 | Reagovat

[16]: Dobře, děkuji.
A mohla bych tě poprosit o poslední věc? Neoslovuj mě "miláčku". Vím, jak to je myšleno, ale jestli budeš můj blog číst delší dobu, pochopíš, proč a jak jsem na to háklivá...

18 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 23:41 | Reagovat

Jak si přeješ, andílku. :)

19 Callia Callia | 30. listopadu 2014 v 13:54 | Reagovat

:OOOOO Ten konec! Panebože.... :333 Naprosto úžasné! Ten konec mě prostě odrovnal. A taky ti chci složit poklonu za to, že jsi dokázala sepsat básně.. verše a dát je takhle krásně do kapitoly. Opravdu skvělé. :) Moc se mi tahle povídka líbí a já jsem zvědavá, jak to bude dál. :3

20 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 14:04 | Reagovat

[19]: Moc děkuji, opravdu!
S těmi básněmi- jde o to, že jsem je vlastně měla dříve než ten příběh. Když už jich bylo asi kolem patnácti, řekla jsem si, že bych se je prostě mohla pokusit zasadit do toho příběhu. Ale počkej si na další kapitolu, tam už se to zase tak moc nepovedlo :-)
Jsem opravdu ráda, že se ti ta povídka líbí a nezklamala jsem tě.

21 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. června 2015 v 21:48 | Reagovat

Já si dnes večer snad neosuším oči :) Jakmile konečně alespoň zmírním proud slz, přečtu si tohle a brečím znovu...
To je tak zatraceně krásné...Já nemám slov. Hrozně mě dojímaly ty části s básněmi i ten konec. Má to opravdu nádhernou jemnou a jaksi...hebkou atmosféru, která by rozplakala i slona. A ten konec mě úplně dorazil...

22 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. června 2015 v 7:09 | Reagovat

[21]: Omlouvám se, ale sama si vybíráš nejdepresivnější články.
Nesmírně ti za tento komentář děkuji, potěšil mě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama