Píseň svobody- Kapitola 11.

19. listopadu 2014 v 9:00 | Karin |  Píseň svobody
Zde je další, opět hodně krátka kapitola. Doufám, že se vám bude líbit!

Kapitola 11.

Atiles prosíval jemný písek mezi svými prsty. Sem a tam se však přistihl, jak hledí na krásnou dívku sedící naproti něj. Nádhernou, ale smutnou. Pozoroval ji příliš dlouho na to, aby přemohl svou zvědavost.

"Lorelei…" oslovil ji. "Co se děje? Podle tvého výrazu bych i soudil, že se zaobíráš nějakými bolestivými vzpomínkami." Věděl, že to může být jen lest, ale on již neměl co ztratit. Bylo pozdě od té chvíle, co si připustil, že k ní cítí něco hlubšího než pouhé zalíbení.

"Nemýlíš se," odpověděla. Zněla chladně, ale Atiles věděl, že na rozdíl od svého výrazu to umí ovládat. Sirény koneckonců lidi nevplétaly do svých léček svou krásou, ale především svým hlasem.

"Hádám, že mi to nepovíš, viď?" povzdechl si. K jeho překvapení však zavrtěla hlavou.

"Nemusíš si s tím vůbec dělat starosti, a ještě méně potřebuji utěšit, nebo tak něco. Jde pouze o to…" Sklopila pohled k zemi. "Že se mi stýská."

Touto větou mladému rybáři dočista vyrazila dech. "Po-počkej. Stýská? Ale…" Byl dočista vyvedený z míry a měl problém zformulovat každé slovo. "Ale říkala jsi přece, že něco takového je pro vás zapovězeno!"

"Nemůžeš věřit každému mému slovu, kolikrát ti to ještě budu muset zopakovat?" zaúpěla. "Ne, Atile. Pověděla jsem ti to takto zjednodušeně, aby sis nedělal marné naděje. Jak vidím, snahy jsou zbytečné, ale ty prostě odmítáš uvěřit, že naše láska nikdy nemůže být něčím opravdovým. Ano, stýská se mi. Ale ne po bytostech. Po domově. Atile, my milujeme. Ano, zbožňujeme moře, zbožňujeme slunce, zbožňujeme krásné kraje. Ale lidé, a už vůbec ne hrdinové, nemají v našem srdci místo. Dokáži něco cítit jen k přírodě, ale ne k bytostem. Takže ano, může se nám stýskat, ale nikdy ne po někom. Vždy po něčem."

"Já jsem si nikdy nemyslel, že ke mně něco cítíš," bránil se. "Ale mé srdce mě zrazuje. Vím, že to, co cítím, je špatné, ale nelze se tomu bránit." Odmlčel se. "Nechceš mi o svém domově vyprávět?"

Zmučeně přikývla. "Dobře tedy. Víš, to místo, co jsem ti ukázala, je mé oblíbené a přitom nenáviděné. Tolik mi připomíná část moří, odkud pocházím! Bolí to, ale chci věřit, že se tam jednou vrátím. Jenže můj domov byl ještě překrásnější."

"Copak to je možné? Lorelei, procestoval jsem spoustu krajů, viděl hodně malebných míst. Toto mě nicméně jako jedno z mála opravdu okouzlilo."

Pousmála se, i přes všechno trápení. "Existuje mnoho míst, které jsou lidem skryty. Nacházejí se hluboko pod hladinou moří, mnohem níže, než vám mohou pomoct jakékoli vaše stroje. Představ si zářící skaliska porostlá míle dlouhými rostlinami, které se vzájemně prolínají v přízračných barvách. Všude kolem proudí voda. Ta jediná, dávající ti život. Chladíc či zahřívajíc tvé tělo, podle toho, jak se zrovna cítíš. Všude, všude okolo tebe plavou milióny mořských živočichů, o kterých dobře víš, že ti neublíží. Poté si také představ to ticho a klid. Tam dole vládne temnota, ale ty v ní vidíš světlo. Jsi tam jen ty, krása, zvuk tvé písně a prstů přejíždějících po strunách lyry…" Zhluboka se nadechla.

"Popisuješ to tak živě, že se mi zdá, jako bych to místo znal," zašeptal ohromeně. "Kromě toho, nevěděl jsem, že hraješ na lyru."

"Jako všechny Sirény," odvětila. "Toto asi nevíš, ale i když jsem tě k sobě lákala svou písní, hrála jsem. Jinak by to nemělo až takový účinek."

"Zvláštní," vydechl. "Myslel jsem si, že jsem si vzpomněl v tom snu na naprosto všechno, ale zdá se, že toto mé paměti stále zůstalo utajeno."

"I kdybych se nepokusila tě nechat zapomenout, toto bys pravděpodobně nevěděl," vysvětlovala mu. "Soustředil ses spíše na můj hlas a slova. Zvuk lyry vplynul prostě do větru. Byl tam, ale jakožto člověk sis ho nemohl všimnout. Ale neboj se, to totiž žádný hrdina."

"Zdá se mi to, nebo je ,hrdina´ tvým oblíbeným slovem?" zasmál se. Lorelei se musela na několik okamžiků zamyslet, než jí došlo, že jí popichuje.

"Možná," připustila. "Ale já nazývám hrdinou každého, kdo vůbec měl tu odvahu nebo hloupost se sem přiblížit. Ty jsi ale ještě k tomu velice vzácný případ. Ty jsi věděl, co dokážeme. Kromě toho, zamířil sis sem přece kvůli tomu, abys zabil Inari, viď?"

"Netušil jsem, že ublížit vám je tak těžké!" Rozhodil rukama. "Ze sentimentálních důvodů, a také proto, že jste prostě příliš silné."

"Tvá naivita začíná překračovat meze, jsi si toho vědom?" zeptala se ho, ale nedokázala udržet vážnou tvář. "Sentimentální důvody vůči nám? Mám pocit, že pobyt po mém boku ti přece jen neprospívá."

Atiles se jen nevesele ušklíbl. "Vaše kouzla jsou až příliš silná."

Lorelei se stále v očích jiskřilo pobavení. "Víš, že jsi první člověk, kterého bych se nejradši zbavila, a ne naopak?"

Atilova tvář po těchto slovech zvážněla. "Tím mě přivádíš k myšlence, jestli to nechceš zkusit znovu. Víš, dostat se odsud."

"Ty si snad myslíš, že se něco změnilo?" zeptala se nevěřícně.

"Ne," přiznal. "Ale naděje vždy umírá poslední, a proto vítězí. Můžeme to zkoušet znovu a znovu a možná…"

"Ty to nechápeš," zašeptala a sklopila hlavu. Do očí se jí vkladly zlatavé slzy. Atila to tak vyvedlo z míry, že ji instinktivně pohladil po paži. Hned však zase ucukl. Pobývala sice v podobě Loriel, ale Atilovy zraněné prsty mnohem citlivěji reagovaly na chlad. "Nechápeš, že já…já chci zemřít."

"Tady?" zeptal se jí nevěřícně.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Ale měl bys odplout. Žít bolestivý život, ale alespoň nějaký. Mohu tě každou minutu zabít. Nemusím tě předem nějak varovat."

"Copak to chceš udělat?" otázal se.

"Ne," odvětila bez zaváhání. Samotnou ji to udivilo. "Ale nikdy nevíš, kdy převládnou mé instinkty."

"Ale já nedovolím, abys umírala sama. Když budeš vědět, že je to navždy. Kromě toho, ty si opravdu myslíš, že bych bez tebe dokázal žít?"

"Stejně budeš muset," prohodila. "Ale zasloužíš si cítit hlubší a lepší lásku, než k nám."

Atiles na chvíli utichl. O to více však dívku jeho následující slova vyvedla z míry. Z jeho pocitů vyčetla pouze zmatek a něhu. "Ta bolest je příjemná, víš," začal. "Smířil jsem se s tím, že se tvé srdce nikdy nenaplní láskou. Zabíjí mě to, ale zároveň posilňuje, když ti mohu být nablízku. Prosím, mohl bych ještě zůstat?" Zahleděl se jí hluboko do očí. Lorelei přikývla, ale v očích se jí odráželo zoufalství.

"Já ti nerada lámu srdce," zašeptala náhle. "Nemáš tušení, jak mi je líto, že tě nemohu milovat. Kdybych byla člověk, nyní bychom spočívali dlaní v dlani a cítili se tak šťastní. Tak zamilovaní." Smutně si povzdechla.

"Je to tak zvláštní," pokračoval Atiles. "Víš, stále o nás přemýšlím. Došla mi jedna věc. Ty jsi ta, kterou jsem celý život hledal. Myslím jako svou lásku. Cítím to. Je to tak nemilosrdné, když vím, že nemůžeme být spolu."

Lorelei se k němu přisunula a vklouzla svou dlaní do jeho. Překvapeně na ní pohlédl. "Potřebovala jsem si ověřit, že je to skutečné. Že jsi člověk, a já Siréna. Že naše láska opravdu nemůže existovat. Že mě dříve nebo později začneš nenávidět za to, co jsem ti provedla."

"To se nestane," pronesl tiše. Dívka mu neodporovala. Položila svou hlavu na jeho rameno. Oba zavřeli oči. Ani jeden si to neuměl racionálně vysvětlit, ale nechtělo se jim vyprostit se z objetí.

"Lorelei…" zašeptal po dlouhé, předlouhé chvíli a pustil ji, jako by si teprve teď uvědomil, co se stalo. "Jsi si opravdu jistá, že to nechceš zkusit? Ještě jednou?"

Dívka tomu, že by se to mohlo povést, nevěřila, ani co by se za nehet vešlo, ale bála se, co se stane, pokud se odsud dále nepohnou. Již tak se toho uskutečnilo až příliš. Trochu roztřeseně vstala a naznačila mu, ať jí následuje.

"Mám pocit, že to byla další z mých hloupostí, nabízet ti to právě nyní, viď?" Usmál se.

Pohlédla na něj, a nyní i její výraz zůstal zcela kamenný. "Neutopím tě, nemusíš se bát."

"Já nemám strach," namítl. Zavrtěla hlavou, ale rozhodla se na jeho slova nějak jinak nereagovat. Znamenalo to totiž, že on stále věří tomu nesmyslu, že je vyvolený pro to, aby ji posloužil jako potrava, bez ohledu na to, že ona nechce přežít.

Zanedlouho již opět spočinuli v moři a znovu podstupovali celou cestu k bárce. Dívka i protentokrát dodržela svůj slib.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 19. listopadu 2014 v 11:12 | Reagovat

To je krásný příběh, doufám že pro něj neskončí špatně, to by byla škoda, Atiles je velmi sympatický...

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 15:04 | Reagovat

[1]: Mně také, i když je to takový blbec :-) A neboj, pokud to mohu prozradit, přežije to...

3 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 18:48 | Reagovat

Já nemám snad žádnou výtku. Jedna z nejlépe napsaných kapitol. Ale je pravda, že se těším až se děj znovu rozběhne. A konečně by se mohla Lorelei vzpamatovat. Jinak ..kde bereš ten talent?

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 18:52 | Reagovat

[3]: Děkuji moc.
No, jelikož se jedná o předposlední kapitolu, děj se už moc nerozběhne, ale trochy akce se dočkáš.
Já bych se tě mohla zeptat na to samé- kde bereš ten talent ty?

5 Hermi Hermi | Web | 23. listopadu 2014 v 14:54 | Reagovat

Promiň, moc se omlouvám, nějak to nestíhám. Konečně mám chvilku času. Je to úžasné a nemám co bych vytkla. Jdu na další kapitolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama