Píseň svobody- Kapitola 5.

1. listopadu 2014 v 12:00 | Carina |  Píseň svobody
Vyvěste vlajky, sežeňte si fanfáry! Atilovi to konečně všechno došlo! Sice svou pitomost v této kapitole vynahrazuje naivitou, a Loriel je také pitomá za oba, ale to je jiná.
Každopádně, nečekala jsem, že se to stane tak brzy, ale asi bych nevěděla, o čem psát, než se to dozví. a stejně už to minimálně třičtvrtě z vás ví.
Doufám tedy, že vás tato povídka ještě neomrzela, a bude se vám následující kapitola líbit. Budu moc ráda za každý upřímný, klidně i kritický, názor!

Kapitola 5.

Divoká bouře přinesla chladnou noc. Žádná z přítomných bytostí neměla náladu na spánek. Atiles naposledy foukl do ohniště, které zaplálo jasným plamenem. Vítězně se usmál na Loriel, která však pouze ucouvla z oblasti dusivého horka.

"Váš způsob zahřívání je tedy pěkně neefektivní. Nejen, že je to pěkně nápadné, ale pro to, aby vám na pár hodin bylo teplo, musíte vynaložit takové úsilí. Stálo ti to vůbec za to?"

Nejprve jí neodpověděl. Položil zcela jinou otázku. "Jak je to vlastně možné? Když jsem se zde ocitl, říkala jsi mi, že se ráda vyhříváš na kamenech. Slunce tě nepálí, a oheň ano?"

Loriel se pustila do vysvětlování. "Je to trochu složitější. Slunce je něco více než ohnivá koule, stejně jako celý vesmír. Nepálí mě, naopak, zahřívá, stejně jako vás, lidi. Především ale z něj čerpám jisté látky. U vás je to, pokud vím, vitamín D. U nás jsou to zase jiné složky. Ale na tom nezáleží. Záleží na tom, že jsi celou tuto práci dělal úplně zbytečně. Znovu se ptám- stálo ti to vůbec za úsilí, které jsi musel vynaložit?"

Atiles spokojeně uchopil klacek, na kterém měl připevněný dnešní úlovek- vody se rozvířily, a tak pro Loriel nebylo problémem ulovit jednu z ryb. Přece jen, po tom všem by bylo neskutečně hloupé, kdyby Atiles zemřel hlady. "Samozřejmě, že ano. Stojí to za to. Lidé mohou snadno pojít na podchlazení. Já vím, že teplota je stále ucházející, ale nemám se jak zahřát. Pokud bych onemocněl, tady by to byl konec. Víš, pokud ti oheň nedělá dobře, nemusíš tu se mnou sedět."

Loriel se však pouze lenivě protáhla. Ano, plameny jí spalovaly, ale pokud se bude držet v bezpečné vzdálenosti, doopravdy jí neublíží. A ona chtěla být Atilovi nablízku. Nezáleželo na tom, že spolu ještě stráví mnoho času. Ona chtěla, aby se odsud dostali co nejdříve. Když se co nejdříve sblíží, možná přijdou na to, jak zlomit kletbu. A popravdě, Loriel poznala i horší hrdiny, než je Atiles.

V tom okamžiku si ale něco uvědomila. Nejspíš by bylo nemístné Atila tak hloupým způsobem vyděsit. Pevně zavřela oči. Věděla, že pokud mu ukáže toto, nejspíš mu už dojde, kým je. I kdyby to neznemožnilo zničení kletby, bude jí zajisté nenávidět. Ale kdyby mu to neukázala, brzy by to stejně vyšlo najevo, a ranilo by ho to mnohem více. Mohla by sice narušit jeho vzpomínky, jako tehdy, když sem připlouval, ale bylo by mu to dozajista podivné, a už by jí nedůvěřoval. Navíc, ona potřebovala, aby si dnešní noc pamatoval do nejmenších detailů.

"Víš, asi bys měl něco vědět," zašeptala. Snažila se mluvit líbezným a laskavým hlasem, ale nedokázala potlačit svůj strach. Dnes pravděpodobně všechny její plány ztroskotají. "Původně jsem ti to ani nechtěla ukázat, ale brzy by to vyšlo najevo. Oheň oslabuje mé síly."

Hleděl na ní se zvídavým výrazem v očích. "Chci, abys věděla, že ať je to cokoli, pokusím se to pochopit. Neodsoudím tě."

"To neříkej," odvětila. "Ty stále netušíš, kým jsem, viď?" Nečekala na jeho odpověď. Znala ji. Zhluboka se nadechla. " Za chvíli bys to viděl, ale radši ti to ukážu sama. Mé síly totiž u ohně odcházejí. Chci, abys věděl, že toto není má pravá podoba."

U plamenů nastalo ticho. "Rozumím," pronesl Atiles nakonec. "Tušil jsem to, když jsem viděl tvé slzy a krev. Předpokládám, že mi chceš ukázat, jak skutečně vypadáš." Jeho slova Loriel opravdu zmátla. Musela ho okouzlit více, než zamýšlela, protože se choval, jako kdyby pro něj skutečně neexistovalo nic jiného, než ona. Vyloudila ze sebe trochu pokřivený úsměv.

"To je trochu složitější. Moc pravou podobou je, technicky vzato, něco jako kapka vody, ale to by tě nejspíš nezajímalo. Ale existuje něco, co se pro nás stalo ještě přirozenější, než pravá podoba. Často se tak pohybujeme pod vodou, a je to snazší i pro komunikaci. Pobýváme v ní většinu času. Lidem se tak většinou neukazujeme, protože je přece nechceme odradit. Trochu tě to asi vyleká. Rozhodla jsem se ti to tedy ukázat dříve, než k tomu dojde. Varuji tě předem, že brzy začnu mezi touto a tamtou podobou přeblikávat, a možná se ti může zdát, že se…odpařuji, dalo by říct. Ujišťuji tě, že je to naprosto normální. I když budu u ohně celou noc, nějak mi to neublíží, pokud se budu držet v uctivé vzdálenosti. Ta podoba se blíží lidské, ale nesjpíš ti spolu s tím dojde, kým vlastně jsem. Jsi připraven? Já totiž nikoli."

Atiles zdráhavě přikývl. Loriel se připravila na zuřivý boj s jeho vlastní myslí. Pokud to nepůjde po dobrém, donutí ho to pochopit.

"Dobře tedy," zašeptala, a nechala podobu, která jí připadala nejpřirozenější, prostoupit celou svou bytostí. Atiles na ní hleděl s doširoka otevřenýma očima. Loriel překvapilo, že jí opravdu poslouchal. O to méně to chápala, když vzala v potaz, co jí vyprávěl o setkání s Inari. Byl to zdaleka nejnaivnější člověk, se kterým se kdy setkala, i když by neměl být.

Zalapal po dechu, když začala slabě svítit. Její zář měla stejnou barvu jako slzy a krev. Co však bylo ještě zvláštnější, Loriel s začala měnit. Její rysy ztvrdly. Oči zaplály zlatavou září. Rty vypadaly ještě hebčí. Její pleť lehce zmodrala. Tělo se prodloužilo a stalo ladnějším než kdy dříve. Vlasy se zdály být hustší a delší, a především přešly od hnědého odstínu k tyrkysově modrému. Co však Atila udivilo nejvíce, bylo, že se jí mezi prsty, zápěstími a kotníky vytvořily plovací blány. Zdála se být tak překrásná, až zalapal po dechu.

Natáhl k ní ruku. Loriel ucukla, ale on si toho nejspíš ani nevšiml. Neprobudil ho ani její hlas, říkajíc: "To bych, být tebou, opravdu nedělala..." Dotkl se její tváře. Teprve poté zděšeně zamrkal a zavrtěl hlavou. Dotek jeho prsty zmrazil a spálil zároveň. Byla mnohem chladnější než předtím, ale mystické světlo tvořící její auru zároveň způsobovalo, že hořela. Vlna bolesti mu projela celým tělem, ale on dokázal vnímat pouze bohyní sedící před ním. Alespoň mu připadalo, že musí být bohyní.

"Chtěl jsi znát pravdu? Nyní jí vidíš na vlastní oči," pravila tichým, omamným hlasem. Očekávaná bitva začala. Loriel cítila, jak se Atiles snaží vzdorovat, ale nedovolila mu to. Jeho mysl byla příliš roztěkaná, a nechal se snadno svést na scestí. Zanedlouho pouze zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, že se to skutečně stalo. Cítila, jak podléhá její vůli.

Vzápětí však udělal něco, co v žádném případě nečekala. Proklínala nespravedlnost toho, že mu nedokáže číst myšlenky. V tomto by mu zcela jistě zabránila. Začal zpívat. Jeho hlas byl laskavý, ale plný bolesti. Prvně se snažila vnímat slova lásky, která patřila jí, ale poté si již ani neuvědomovala, že něco zpívá. Věděla jediné. Byl prvním hrdinou v historii, kterému se povedlo jí napálit. V žádném případě jí nepodlehl. Došla mu pravda, nicméně chtěl, aby mu jí Loriel pověděla sama.

"Přidej se ke mně a dokaž, že se mýlím," zašeptal nakonec. Nejspíš tomu i věřil, protože vypadal překvapeně, když Loriel zavrtěla hlavou. Zpíval dále, ale když ona pronesla jediné slovo, utichl.

"Nemýlíš." Dnešní noc se opravdu zvrtla. Znovu mu nahlédla do mysli, a pokusila se slepit vše, co rozbila, ale zdálo se, že on je již proti jejím silám imunní. Zahleděl se jí hluboko do zářících očí. Ani se ho nepokusila napomenout, že toto je pro lidi docela nebezpečné.

"Jistě. Nemůžeš se ke mně přidat. Pravda by totiž byla rázem jasná." Kupodivu nezněl naštvaně, spíše raněně. Zavrtěl hlavou. "Ty jsi úplně stejná jako Inari. Ty jsi Siréna."

Ona však nabyla své přirozené nadřazenosti a pýchy. Postavila se, a nyní na něj hleděla svrchu. Trochu ucouvl a přitáhl si kolena až k bradě. Loriel ho však nebylo líto. Podobné situace již zažila, a také věděla, co musí přijít. Opravdu si myslela, že Atiles by mohl být ten pravý, ale zarmoutilo jí to jen na okamžik. Jistě se časem najde další hrdina, který zkusí své štěstí, a tehdy to možná vyjde.

"Vlastně ti vzhledem k tomu všemu docela trvalo, než jsi na to přišel. Donutil jsi mě přiznat porážku, přiznávám, ale to nic neznamená." Odmlčela se. "Oba dobře víme, že teď tě musím zabít. Ale byl jsi můj oblíbený hrdina."

"Říkala jsi, že jsem byl jediný…" zašeptal.

"Lhala jsem," odvětila prostě. "Stejně jako v polovině věcí, o kterých sis myslel, že jsem ti pověděla pravdu. Je zvláštní, že sis to neuvědomil už dříve."

"Opravdu jsem věřil každému slovu, co jsi mi řekla. Byl jsem slepý. Popravdě, věděl jsem to sice od samého začátku, ale odmítal si to připustit. Byl jsem blázen. Ale proč, Loriel? Proč jsi mě nahnala do sítě lží, a pak se rozhodla mi říct pravdu, i když jsi věděla, že mě to bude stát život? Proč jsi mi donutila ti věřit?"

"Výborně. Teď už se chováš jako každý druhý člověk." Lstivě se usmála. "Pro začátek bys měl vědět, že mé skutečné jméno zní Lorelei. Loriel je jen hloupá přezdívka." Poté však zvážněla. "Neměla jsem na výběr. Podcenila jsem tě. Nejsi tak hloupý ani naivní. Poslední mé lži jsi zkrátka neuvěřil…a to zapříčinilo tvůj konec." Pomalu se k němu začala přibližovat.

Atiles se roztřeseně postavil na nohy. Podlomila se mu kolena, ale udržel se. Začal zběsile couvat, poháněn strachem. Natáhl před sebe ruce v obranném gestu. "Ne. Nepřibližuj se ke mně, prosím. Ne…"

"Budiž. Ani nemusím," odvětila mu, a opět se usmála tak, že Atilovi hodně připomněla Inari. Na okamžik se i přes závoj hrůzy zamyslel, jestli Lorelei a Inari nejsou jedna a tatáž osoba, ale poté to zavrhl. Ne. Inari byla ješitnější a upřímnější. Kromě toho, byl si jistý, že Lorelei mu řekla pravdu alespoň v tom, že nemůže z tohoto ostrova.

Atila něco zabolelo v místě, kde měl srdce, a poté cítil, jak slábne. Došlo mu to. Lorelei se rozhodla mu vysát všechnu životní energii. Svůj slib, že ho zabije, jako jediný dodržela. Brzy klesl zpět na kolena. Síla odcházela, a spolu s ní i všechny iluze. Viděl jen chlad v jejích očích. Bolel mnohem více, než samotné umírání.

Usmála se na něj. V tom výrazu však nebylo pranic něžného. "Jsem Siréna, takže bych tě správně měla utopit, ale jistě mi promineš, když zemřeš takto," pravila, a tlak na hrudi se zvětšil.

"Ne, prosím, Lorelei. Nedělej to," šeptal. "Já…pokud to půjde, stále odsud můžeme odjet. Zachránit se. Již se nikdy nemusíme vidět. Mohu ti přísahat, že se nebudu snažit pomstít. Ani ne tobě, ani ne Inari. Lorelei…" Chvíli mlčel, zatímco jeho život stále odcházel. "Já tě stále miluji." Tato věta Sirénu natolik šokovala, že se přestala soustředit na zabití. Sledovala slzy kanoucí po Atilově tváři. "I přes to všechno. Vím, že jsi byla jen sladkou iluzí, ale já…" Došla mu slova. Dívce však také. Ohromeně klesla na písčitou zem, hned vedle něj, a marně v jeho očích hledala stopy po lsti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viktorie Křenková Viktorie Křenková | 1. listopadu 2014 v 14:33 | Reagovat

Ehm... Takže, bylo to... zajímavé, a samozřejmě skvělé!
Těším se na další kapitolu. Nevím, jestli to tak mělo být, ale Ta Loreiel nebo co se mi přestává líbit!
Těším se na další kapitolu!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 14:37 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. No, že se ti přestala líbit, to je jasné. Ona mu právě přiznala, že je Siréna :-)
Jinak, jmenuje se Lorelei. Po té písni od Scorpions. Ale protože je to hodně běžné jméno pro Sirény, ona si ze začátku říkala Loriel, aby to Atilovi nedošlo (což se jí nepovedlo).
Od tebe jsem zrovna pochvalu nečekala. Jsem ti za ní nesmírně vděčná...

3 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 19:20 | Reagovat

Vážně nevím, co mám říct na tuhle kapitolu! Samozřejmě, že se mi líbí. Ale..jaksi jsem dostala hněv. Na ní i na něho. Ale těším se na další kapitolu!

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 8:54 | Reagovat

[3]: Na něj také? Proč? Jinak, opravdu ti děkuji!

5 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 3. listopadu 2014 v 6:44 | Reagovat

krásné :o :) opravdu moc dobrá kapitola :)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 16:05 | Reagovat

[5]: Tak to opravdu moc děkuji!

7 Hermi Hermi | Web | 4. listopadu 2014 v 16:18 | Reagovat

Sakra! Já to nějak nestíhám! Jdu hned na další kapitoly, ani se moc nebudu vyjadřovat, řeknu jen, že je to úžasné, jako obvykle, Loriel/Lorelei je zrádkyně a ten konec mě dostal!

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 20:25 | Reagovat

[7]: Omlouvám se, vůbec mi nevadí, i kdyby sis další kapitoly přečetla třeba za rok, vím, že zveřejňuji moc rychle, ale prostě moc rychle píši, no :-)
Ten konec upřímně dostal i mě. Nevěděla jsem, že to bude...takhle...

9 Efi Efi | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 6:47 | Reagovat

Tak. Ale já pořád nevím, jestli je "hodná" nebo "zlá". Prostě Siréna. Ano. Chápu. Ale ona k němu něco cítí?
Napsala jsi to opravdu krásně. A musím říct, že tak nějak, jako jsi popsala pravou podobu Lorelei, si asi Sirény představuji.

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 7:09 | Reagovat

[9]: Děkuji moc. Já si tak také Sirény představuji.
Jestli k němu něco cítí...to je také hodně složité. Myslím, že by to mělo vyjít najevo v nějaké té dvanácté až třinácté kapitole, ale problém je v tom, že ona to sama neví...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama