Píseň svobody- Kapitola 6.

3. listopadu 2014 v 14:00 | Karina.98 |  Píseň svobody
Ano, přesně tak. Jsem zde s další kapitolou této povídky, trochu hodně sentimentální. Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit, nepsala se totiž tak lehce a rychle jako předchozí. Budu moc ráda za každý konstruktivní a upřímný komentář!

Kapitola 6.
Trvalo mnoho chvil, ve kterých na něj jen hleděla očima plnýma údivu a nepochopení. Věděla, že by se měla postavit, a dokončit svůj úkol, ale nedokázala to. Musela vědět, jak vážně svá slova myslel. Nikdy nepřišla na to, proč občas v jeho přítomnosti její ovládání hlasu selhává, ale bylo to tak. Stalo se to zase. Věděla, že zní smutně a naléhavě. Skoro jako…jako by jí na něm opravdu záleželo.
"Je ti jasné, že jsi nikdy nemiloval mě? Zalíbila se ti má maska. Loriel. To jí jsi měl skutečně rád. Ale byla to pouhá iluze. Já nejsem Loriel, Atile. Člověk nemůže milovat Sirénu a Siréna…nemůže mít ráda. Myslela jsem si, že to budeš ty, kdo mě vysvobodí z tohoto ostrova, ale pravděpodobně si ještě nějaké ty desítky či stovky let počkám."
Atiles se stále ztrácel v jejích očích, a jeho tvář prozrazovala obrovskou vnitřní bolest. Jeho ústa ale pokračovala, bez ohledu na varování Lorelei. "Takže´chceš říct, že když teď vím, kým jsi, nemohl bych tě dostat domů?"
Dívka na chvíli oněměla úžasem. "Já netuším," zašeptala nakonec. "To, že nevím, jak funguje ona kletba…byla pravda. Jsem si jistá jen tím, že kdybych se od ostrova vzdálila na několik mil, shořela bych. To je docela zásadní, protože Sirény neumírají. Sirény mohou pouze přežít…nebo být zničeny. Proto je nás tak málo. My nemáme šanci na nový, snad i lepší život. Ale ty ano, Atile. Představ si to- žádná Inari, žádná honba za pomstou….a žádné zlomené srdce." Jednu věc mu ovšem zatajila i tentokrát. Ale potřebovala ho přece přesvědčit!
"Ty přesně víš, jak se cítím, že ano?"
"K tomu bych ani nemusela umět číst ve tvých emocích. Tvé oči mluví za vše."
Atiles se zhluboka nadechl. "Ale já se na umírání cítím příliš mladý a nepřipravený. Pověz, Lorelei, neexistuje nějaká cesta, jak bych tě mohl zachránit?"
Dlouho si rozmýšlela odpověď. Nakonec se však rozhodla tomu dát poslední šanci. Přece jen, déle se jí zde čekat nechtělo. "Jen jedna jediná. Budeš první hrdina, který dvakrát slyšel mou píseň, a ani jednou při tom nezemřel."
Vypadalo to, že si to Atiles vážně promýšlí. Již otevřel ústa, aby souhlasil, nicméně si to na poslední chvíli rozmyslel. "Ne. Protože bych na tu píseň zapomněl. Jako prvně, viď? Ale já nechci zapomenout, Lorelei." Odmlčel se. "Dejme tomu, že bys mi vymazala vzpomínky na dnešní noc. O to ses pokoušela, ne snad? Ale došlo by mi to znovu. Znovu a znovu. Chceš vážně žít život v časové smyčce, a stále doufat, že možná jednou přijdu o rozum? A kdybys mi vymazala vzpomínky na celou dobu od našeho setkání, sice bys vše mohla udělat jinak, ale nevěřím, že bys chtěla znovu budovat náš vztah. Kromě toho, já s tím nesouhlasím. Tvou písní se již okouzlit nenechám. Nechci přijít o to krásné, co jsme spolu prožili. Jako například to, co jsi mi řekla při té bouři. Tu jsi, mimochodem, vyvolala ty, že ano?"
"Ano. Přesně vím, co tím myslíš. Například, že máš vstát, protože jsme ještě nevyhráli, že ano?" Usmála se. Vypadalo to, že Atiles stále nepochopil, že bytost jako ona ráda vtipkuje. Poté však zvážněla. "Ano, sice jsem ti řekla několik krásných slov, Atile, ale vše byla jen hra. Součást plánu. Potřebovala jsem, aby ses do Loriel zamilovat. Myslím, že to je jediná možnost, jak se odsud mohu dostat. Proto jsem tě také zachránila z té řeky. Proto jsem také vyvolala tu bouři. Proto jsem tě nechala ztroskotat." Oči jí opět zaplály. "To je potíž s hrdiny- nikdy nepochopíte, že jste prohráli."
"Ne. Já to chápu moc dobře. Ale i z porážky lze učinit vítězství. Měl bych pro tebe nabídku."
"Navrhuješ něco Siréně? Doufám, že chápeš, jak nebezpečnou hru hraješ," podotkla. Atiles však pokračoval.
"Zkusíme to ještě jednou. Mohli bychom se snažit zjistit, jestli můžeme prolomit bariéru, i když nyní vím, kdo jsi. Dáš mi ještě poslední šanci?"
Lorelei si povzdechla. "Říkala jsem ti přece, že sice netuším, jak ta kletba funguje, ale jejím základem je zamilování. Nemůžeš mě mít rád, už kvůli tomu, kým jsem. Také jsem ti povídala, že já nejsem Loriel. Ta dívka, do které ses zamiloval, neexistuje. Můžeš si to vyložit například tak, že byla pouhým snem."
"Já vím," zašeptal. "Ale…nemohli bychom to alespoň zkusit?" Nervózně se zazubil. "Ber to tak, že se alespoň zabavíš, než připluje další hrdina."
"Toto je bezcílné," zamumlala Siréna, ale přikývla. "Dobře tedy. Můžeme to zkusit, ale předem ti říkám, že jsem celý náš vztah předstírala. Nejsme přátelé, Atile. Nejsme spojenci. Nepokoušej se do mě zamilovat, protože ti jen zlomím srdce. To mé je naprosto chladné. Nic k tobě necítím. Pokud by to někdy vypadalo, že snad ano, nenech se tím zmást. Pokud má slova chápeš…poté tě prosím, aby ses jimi řídil. Sice nechápu, proč si tím vším jen prodlužuješ trápení, ale věř mi, že mi na tobě sice nezaleží, ale ani mě nějak zvlášť netěší, když tě vidím raněného."
Zahleděl se jí hluboko do očí. Lorelei napadlo, že už by se měla snažit svou přirozenou podobu alespoň částečně zakrýt, protože mu to může ublížit. Je to podobné, jako když něčí oči nejsou přivyklé, a příliš dlouho se dívá do poledního slunce uprostřed parného léta. S tím rozdílem, že mladý rybář mohl přijít o mnohem více, než je zrak. "Vy opravdu necítíte…vůbec nic?"
Lorelei se dlouze zamyslela, než odpověděla. "Vím, že bys chtěl slyšet něco, co by to vyvrátilo, ale obávám se, že už je to tak. Možná ode mě někdy můžeš ucítit záchvěv citů, ale to je proto, že jsem strávila příliš času s lidskými hrdiny. Naše rozhovory sice nikdy nebyly tak dlouhé, jako s tebou, a opravdu tě z nich mám asi nejradši, ale přesto…"
"Máš mě nejradši, protože jsem nejnaivnější, nejhloupější a nejotravnější?" zeptal se a na tváři se mu mihlo něco jako úsměv.
"Možná," odpověděla mu. Rozdíl od něj mluvila zcela vážně. "Ale také nejobdivuhodnější. Překvapilo mě, jak dlouho a tvrdě jsi vzdoroval mé písni. Také se ti povedlo na mě ušít léčku. A v neposlední řadě, sice nechápu jak, ale docílil si, abych tě nechala žít. Je toho více, ale nehodlám tady celou noc krmit tvou ješitnost."
"Děkuji ti," odpověděl nakonec. "Víš, něco mě napadlo. Nechtěla bys mi povyprávět, co tě zde vůbec přivedlo. Netuším, jestli to funguje i u Sirén, ale lidem se většinou uleví. Pověz, jak dlouho si to držela v sobě? Dopustila jsi vůbec někdy, abys pro to plakala?"
"Jsem bezcitná, kolikrát ti to ještě mám opakovat?" Navzdory tomu se to však rozhodla alespoň zkusit. Koneckonců, on si zasloužil to vědět. Když už mu nemohla dát lásku. Svým způsobem s ním vlastně soucítila. Zhluboka se nadechla a pustila se do vyprávění. Byla ráda, že pro jednou se nemusí nějak přetvařovat.
"Dobře tedy. Povím ti celý příběh od začátku, nepřerušuj mne. Kletba na mě byla uvržena před mnoha a mnoha lety. Příliš jsem ani nepoznala svůj domov, protože jsem tehdy byla hrozně mladá. Zavřeli mě zde na ostrově. Nechtěli ale, abych poznala, že jsem zde se facto ve vězení, to jsem zjistila mnohem později. Proto mi uložili nemožný úkol- nechat do mě zamilovat nějakého hrdinu, respektive do mé masky, a nechat ho mě odnést z tohoto ostrova. To je ale nemožné, protože to vždy dopadlo jako s tebou- než jsem si stihla uvědomit, co činím, prozradila jsem ti příliš. To, že ti došlo, že jsem Siréna, bylo jen otázkou času. My neumíme spřádat tak složité lži. Umíme jen vlákat člověka do pasti a zabít ho. Oni to věděli. Proto mě sem poslali. Nejsem více, než sloužící loutka. Orientuješ se v tom?"
Atiles přikývl. V hlavě mu vířily milióny otázek, ale respektoval Loreleiino přání.
"Ještě jsem ti neřekla, proč to vlastně udělali. " Po této větě jí došlo, že ztroskotala další lež. Na tom však nesešlo, protože poznala, že Atiles je stejně pevně přesvědčený, že nechce zemřít. "Stále nic neříkej, opravdu tě o to žádám. Je to v zájmu zachování našeho druhu. Člověk, který byl totiž zabit Sirénou…se jí stane také." Atiles překvapeně vykulil oči, ale stále mlčel. Lorelei mu za to byla vděčná. Už tak to bylo těžké něco takového vysvětlovat, zvláště pak člověku. "Respektive jeho duše. To proto nejsem tak úplně živá, víš? Zlatavá je barva nebeských bytostí, proto pláču zlaté slzy, prolévám zlatou krev, zlatě zářím. Modrou si již tak dobře nedokážu vysvětlit, ale pravděpodobně je to proto, že čisté nebe má také tuto barvu. Já jsem kdysi také bývala člověkem. Samozřejmě ale, že si na to nepamatuji. Neptej se mě, proč jsou všechny Sirény ženy, když v minulém životě byli pravděpodobně muži, to opravdu netuším. To možná proto, že muži se dají lépe zlákat zpěvem, a tím vším ostatním."
Zhluboka se nadechla a pokračovala. "Ale zato přibližně vím, jak vznikla první našeho druhu- bylo to nějakým nepovedeným experimentem s dušemi. Polopaticky- když někoho zabijeme, stane se jedním z nás. To je jeden důvod, proč to vůbec děláme, víš. Ten druhý je, abychom se ochránili, protože vy nás chcete zničit. Jako například ty Inari. Když mluvíme o Inari- ona zrovna je jiný případ. Netuším, jestli se nezměnila, ale když jsem jí znala kdysi, topila námořníky jednoduše pro zábavu. Mě osobně to připadá zvrhlé, ale většina Sirén se mnou ten názor nesdílí. Ale to jsem odbočila."
Vypadalo to, že jí opravdu poslouchal. Dodala si odvahy k dalším slovům. "Na tento ostrov jsem tedy byla vyslána pro zkušenosti. Sice je nikdy nemohu zužitkovat, když se odsud nedostanu, ale to je vedlejší. Chtěli, abych se naučila, že lidé se prostě topí, a nic pro nás neznamenají. Ano, vyšlo jim to. Abys mě správně pochopil- já vlastně nechci být Sirénou, ale nemám na výběr. Vím, že kdybych zemřela, bylo by to už navždy. Prostě se jen snažím přežít, protože doufám, že někdo někdy celé toto utrpení zastaví, a já chci být u toho. Že někdo zajistí, aby nevznikaly další a další Sirény. Vím, že tomu přispívám, ale nemám na výběr. Ty jsi první hrdina, který, když se dozvěděl, kým jsem, nechtěl mne okamžitě zabít, Atile. Zrovna u tebe je to podivuhodné, když vezmeme v potaz, co ti udělala Inari. A ano, také mě na tento ostrov ukryli, aby mě ochránili, což se už zase tak moc nepovedlo, protože ti povídám, že se mě každý hrdina nakonec pokusí zabít. Pochopil jsi z toho alespoň něco?"
"Myslím, že ano," odvětil Atiles roztřeseně. "A je vše, co jsi mi nyní řekla, pravda?"
Lorelei se pokusila usmát. "Copak mé lži dávají smysl? Ano, přísahám, pokud tedy chceš věřit Siréně, že je to nic než pravda."
"Já vím," pravil k jejímu překvapení a sklopil zrak k chladnoucímu písku. "Ale přesto jsem se musel zeptat. Lorelei, musím se ti omluvit. Kdybych měl o tomto ponětí…"
"Ne, nelituj mě," zastavila ho. "Je to i má vina, nejen těch, kteří to vše vymysleli. Kromě toho, já soucit a utěšení nepotřebuji."
"Mohl bych se tě na něco zeptat?" Pouze přikývla. "Vím, že jsi říkala, že nemáš city, ale zasáhlo tě to, co ti udělali? Alespoň trochu? Ne, nepochop mě špatně, já si nechci nalhat, že jsi stále jako Loriel, ale když jsi mi to vyprávěla, znělo to tak upřímně, až mi to trhalo srdce. Zasáhlo tě to?"
Jeho otázka jí zmátla, ale neviděla důvod, proč mu neodpovědět popravdě. Koneckonců, to, že je bezcitná vůči lidem, neznamená, že je taková i ke svému srdci. "Ano."
Po tomto prostém slovu Atiles rozpřáhl náruč. Lorelei zaváhala, ale nakonec se k němu přitulila. Ne proto, že by to potřebovala, ale skutečně mu chtěla oplatit to, jak krásně se k ní zachoval. Necítila dojetí, ale zasloužil si to. Kromě toho, jí to rozhodně neubližovalo…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | Web | 4. listopadu 2014 v 7:09 | Reagovat

V této kapitole jsem se ztrácela.
Ani jsem jí moc nerozuměla, ale to je má chyba.

Těším se na další kapitolu.

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 14:28 | Reagovat

[1]: Tak to mě trochu překvapilo, myslela jsem si, že práv ě v této kapitole se vše konečně trochu vyjasňuje?
Mohla bych tě poprosit, jestli bys mi alespoň přibližně neřekla, jak a kde ses ztrácela? Mohla za to nějaká slovní spojení, nebo prostě nechápeš, o to tam jde? Chtěla bych to opravit, aby mé dílo bylo lepší.
Ale jinak moc děkuji za upřímný názor!

3 Hermi Hermi | Web | 4. listopadu 2014 v 16:30 | Reagovat

Jako obvykle moc pěkné! Co dodat...? Jdu na další kapitolu!
P.S.: Tak to možná není taková zrádkyně...no...i když...to se ještě ukáže.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 20:27 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu.
No, zrádkyně...není to úplně přesné slovo. Ale v další kapitole jí zase budeš nenávidět :-)

5 Efi Efi | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 7:11 | Reagovat

Pěkná kapitola. Už mi to připadá jasnější.
Dofám, že Lorelei nakonec Atila nezabije. Stále mi přijde, že ona dokáže cítit... Ale nevím, no. :-)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 7:14 | Reagovat

[5]: Děkuji moc.
No, mohu ti prozradit, že ho opravdu nezabije. A bezcitná úplně není, to pouze vůči citům k lidem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama