Píseň svobody- Kapitola 8.

8. listopadu 2014 v 10:00 | Carina |  Píseň svobody
Zde je další kapitola Písně svobody. Omlouvám se za délku (neb spíše za...é...krátku? Ale asi víte, co tím myslím...), a možná i kvalitu, necítila jsem se zrovna nejlépe při sepisovaní. Tak snad to stojí alespoň za něco...

Kapitola 8.

Když Lorelei odplula, noční krajina náhle potemněla. Když mladý rybář před sebe natáhl dlaň, sotva viděl její obrys. Samoty ani scenérie beze světla se na své lodi jemně se pohupující ve vlnách však nebál. Po tom všem to sám nechápal, ale jeho srdce svíral soucit. Znal jednu věc, kterou Siréně nikdy nechtěl říct, nicméně si byl nyní jistý, že je to jediná jeho šance. Uklidnil svůj zběsilý dech a promluvil. Tiše a naléhavě. Byl si vědom toho, že dívka ještě bude nablízku. Jakožto Siréna ho jistě slyšela.

"Lorelei," začal. Přišlo mu zvláštní povídat si s větrem, ale doufal, že ona ho vyslechne. "Nemám nejmenší tušení, proč jsi mě chtěla zachránit. Proč jsi mi ukázala cestu domů. Ale musíš vědět, že já bez tebe neodpluji."

Odpovědělo mu jen tiché šumění moře, ale on byl svým nitrem nucen pokračovat. "Tady nejde jen o to, kolik toho pro mě znamenáš. Já vím, že jsem pro tebe byl jen pouhou další hračkou, a že jsem se ve skutečnosti zamiloval do Loriel, ale vím, že někde tam hluboko uvnitř nejsi úplně zlá a špatná, jak tvrdíš. Nezabila jsi mě. To už o něčem svědčí, Lorelei."

Po odmlce se dostal k hlavní myšlence svého monologu. "Ale jak jsem říkal, to v tom nehraje roli. Lorelei, já jsem možná příliš důvěřivý, a asi bych tě měl opustit, dokud mám šanci. Ale musíš vědět to, co já. Nikdy se odsud nedostaneš."

Cítil, jak ho zevnitř drtí jeho vlastní pocity. Plakat pro Sirénu však již nedokázal. "Nikdy jsi to neměla ani tušit. Ale hodně hrdinů jsi možná potkávala proto, že tudy vedla jakási stezka odvahy, Lorelei. Každý, kdo se cítil být hrdinou, se sem vydal, aby porazil hrozivou Sirénu. Tudíž tebe. Všichni zde pluli pro stejný sen. Já jsem si myslel, že tou Sirénou je Inari. Ale ne. Jsi to ty. Nemusím ti jistě povídat, že se nikdo nevrátí. Proto je to zakázané. Já to dokázal jedině tak, že jsem nikdy neměl přátele. O mé touze zabít Inari věděl jediný člověk, a ten to nikomu neřekl. Nechtěl mi tu cestu zakázat, i když věděl, jak dopadnu. A nyní to vím i já. Neříkám, že by se sem po mně nevydal už nikdo, ale většina sem ani nedopluje přes jiné nástrahy. Tudíž bys dalšího hrdinu potkala až za několik stovek let, za předpokladu, že by se nařízení proti plavbám sem ještě nezpřísnilo. Vážně chceš čekat, Lorelei, nebo to ještě zkusíme? Náš mi poslední šanci? Několik dní. Každý z nich se můžeme zkusit dostat přes bariéru. Já věřím tomu, že to vyjde. Nemůžeš být navždy odsouzena k pobytu zde."

Chvíli se nic nedělo. Atiles se již začínal vzdávat nadějí, že ho vůbec brala na vědomí, když v tom se krajinou rozlehl jemu dobře známý hlas. Nesnažil se ho okouzlit. Proč také? Rybář již dávno znal pravdu, a i kdyby to bylo potřeba, neúčinkovalo by to na něj.

"Předpokládám, že jsi mi to nechtěl říct nikdy." Zaregistroval, že zní roztřeseně. "Ale na tom nezáleží. Nemáme si co vyčítat, já jsem ti totiž lhala ve více věcech, než si vůbec umíš představit, hrdino. Jsi ale neskutečně naivní. Víš, jednou tě to doopravdy zničí."

Chvíli si rozmýšlela, jestli pokračovat, ale nakonec usoudila, že on bez toho nikdy neodejde. "Víš, také bys měl něco vědět. Předem varuji, že tě to raní, ale musíš se smířit s tím, že já nic nedělám ze soucitu. Nenamlouvej si, že někde hluboko uvnitř nejsem taková, protože taková nebyla Loriel. My jsme stvořeny k tomu, lákat do iluzí, a to byla jen jedna z nich. Nechápu, že jí ještě stále věříš. Loriel nebyla žádným obrazem mě. Ona byla jen pouhým snem. Pravda je totiž taková, že důvod, proč jsem ti dala naději odplout domů. Byl opak soucitu." Po těchto slovech připlula až k jeho lodi a opřela se o bok. Kdyby byla člověk, převážila by jí, ale ona byla zčásti éterická bytost, takže se pod její tíhou skoro ani nenaklonila.

Zahleděl se hluboko do jejích stále zlatavých očí. Siréna se už ani nenamáhala s připomínáním toho, že stejně bude mrtvý, pokud na ní nepřestane zírat. "Pokračuj, prosím. Já chci znát pravdu."

Naklonila hlavu na stranu. "Kolikrát ti mám ještě opakovat, že mým slovům nemůžeš věřit? To, co ti ale řeknu nyní, lež není. Nechtěla jsem tě zachránit. Jen ti přinést bolest, víš." Říkala to tak prázdně a bezcitně, že se Atilovi znovu sevřelo srdce.

"Připluješ domů. Jistě se ti po mě bude stýskat, viď že ano? Jako by to nestačilo, jistě někomu povíš, že jsi přežil píseň Sirény. Možná tomu jedinému člověku, kterému věříš. Ale bude tě považovat za blázna. Budeš žít život plný osamění a bezbřehého smutku. Uvidíš mě ve svých snech a představách. Stále se budeš ptát, co jsi ztratil. Možná se vypravíš znovu na moře, abys mě našel. Ale já ti již sebe, ani ostrov nedokážu. Ale pokud budeš prosit, možná tě zabiji, abys unikl od bolesti. Ale až pochopíš, že ti nemohu přinést radost. Že já nejsem láska tvého života. Až se mě naučíš nenávidět."

Atiles zavrtěl hlavou. Ne však proto, že by jí nepochopil, nebo tomu nevěřil. Věděl, že je to pravda, ale nechtěl si to připustit. Příliš to drtilo jeho křehké srdce. Nakonec se musel několikrát zhluboka nadechnout, aby se vůbec vzmohl na slova. "Měl jsem to tušit. Jen nevidím nejmenší smysl v tom, proč mi to povídáš. Já neodpluji, Lorelei."

Zdálo se, že toto jí vyvedlo z míry. "Ale…proč? Snad si stále nemyslíš, že k tobě něco cítím? Cokoli…"

Atiles zavrtěl hlavou. "Ne. Ale já k tobě ano. I když vím, že mě po svém boku nepotřebuješ, kdybych odešel, nebolela by mě ani jedna z těch věcí, kterou jsi vyjmenovala. Na život uprostřed zoufalství a samoty jsem zvyklý. Zapomínáš totiž na jednu věc, Lorelei. Ty nejsi první Siréna, se kterou jsem se setkal. To byla Inari. Při ní jsem si tím vším už prošel. Podruhé mé srdce již zlomeno být nemůže. Ne Sirénami. Chtěl bych zemřít, protože jsem ti nepomohl. Copak nechápeš, že já jsem možná poslední hrdina, kterého kdy spatříš?"

"Ne," odporovala se smíchem. "Rozhodně nejsi, Atile. I kdyby to bylo tak, jak povídáš, jsme nesmrtelné. Jakkoli to potrvá, rozhodně po tobě ještě někdo přijde." Odmlčela se a snažila potlačit bolest ve svém hlase. "Víš, i kdyby ne, já už stejně dávno nevěřím v to, e tato kletba lze zlomit. Nejsi první, s kým jsem se snažila proplout bariérou."

"Rozumím. Ale ty chceš čekat další věky na další, byť marnou naději, Lorelei?" I když sám sebe přesvědčoval, že to není možné, v očích ho opět pálily slzy. Opět pro ni plakal. "Já jsem stále tady."

"Copak to nechápeš? Řekla jsem ti, že jsem Siréna. Nechápu, jak si i přes to ještě můžeš namlouvat, že ti na mně záleží, nicméně na tom teď nesejde. Když víš, kdo jsem, nemůžeš mě odsud v žádném případě dostat. Mé iluze na tebe neúčinkují."

"Ale jak můžeš vědět, když nemáš tušení, jak ta kletba funguje, jestli tě právě proto nemohu vysvobodit?"

"To je směšné," vyprskla. "Kromě toho, jak vysvětlíš, že když jsme se o to před chvílí pokusili, nešlo to?"

"Netuším," pokrčil rameny. "Ale mohla bys mi ještě dát šanci? Snad jednou…"

Lorelei převrátila oči. V jasném světle její aury to zřetelně viděl. "Pitomějšího hrdinu jsem vážně ještě nezažila. A věř mi, že vás bylo opravdu mnoho. Koneckonců, uvízla jsem zde před nějakými těmi stovkami, možná dokonce tisícovkami let." Poté se však zazubila. Nebyl to milý úsměv, ale stačil, aby se Atilovi rty zkroutily do výrazu trpké radosti. Ta však trvala pouze okamžik. "Dobře tedy. Ale zde zůstat nemůžeme. Umím dobře skrývat bolest, ale zabíjí mě to. Mnohem intenzivněji, než tebe pohled na mě. Souhlasíš s tím, že se vrátíme na ostrov, já se proměním do podoby Loriel, abych ti zbytečně neškodila…a můžeme zkusit splnit ty tvé šílené a nemožné plány?"

"Lorelei…" zašeptal a opatrně se dotkl konečků dívčiných vlasů. Pálily, ale ne tolik, jako zbytek jejího mystického a překrásného těla. "Netuším, jak bych ti poděkoval."

"Nedělej to," odporovala. "Víš, mám takový pocit, že ti to přece jen přinese ještě více bolesti, než kdybys tedy odplul. Já již nikdy nebudu předstírat, že mi na tobě jakkoli záleží."

"Víš, to, že jsi Siréna, má vlastně jednu neskonalou výhodu."

"To bych si tedy ráda poslechla," pronesla se značným skeptismem, naklonila hlavu na bok ještě více a ukázala mu pokřivený úsměv.

Úsměvu se neubránil ani Atiles. "To, že necítím lásku, také znamená, že necítíš nenávist. Je krásné vědět, že máš na mě absolutně neutrální názor, místo toho, abys mě nesnášela."

"Nemáš pravdu. Sice tě nemohu nenávidět, ale štveš mě. Otravuješ mě. Abys věděl, vůbec tě vedle sebe nechci. Mohu se uklidňovat jen tím, že tě mohu kdykoli zabít." Na toto Atiles nic neřekl. Koneckonců, nebylo ani co odpovědět. "Vlez si tedy do vody. Na ostrov se dostaneme stejně jako z ostrova. Zkus se i tentokrát neutopit."

"Pokud to neuděláš ty, nemusíš se ničeho bát," odvětil ji tichým hlasem. S těmito slovy se přes bok lodi dostal do vody. Začal kolem sebe kopat a máchat pažemi, až do doby, kdy se Lorelei vydala na plavbu. Následoval ji.

Když tentokrát proplouvali tunelem, Siréna neměla nutkání mu ublížit. Byla příliš zmatená. Téměř automaticky ho přepravila na druhou stranu. Sama si ani neužívala nádhery oceánu, kterou kolem sebe viděla. Ani pestrobarevné ryby, ani svobodu vod, ani vlastní zář lámající se pod hladinou a tvoříc spletité obrazce.

Teprve začínalo svítat, když se společně dostali na pevnou zem. Atiles téměř okamžitě znavením usnul, což Lorelei poskytlo spoustu času k přemýšlení. Skutečně to bylo tak, jak mu řekla? Nemohlo se trochu jeho sentimentality přenést i na ní, když spolu trávili tolik času? Ono se to občas stávalo. Sirény se, nepříliš, ale měnily tak, jak se rozvíjela lidská civilizace. Například již dávno neplatilo, že ve skutečnosti byly ošklivými babiznami. Tak to bývávalo za tisíce let starých časů, ale dnes si již dokázali udržet krásu a mládí.

Pokud tedy přece jen měla nějaké city, mohlo to skončit jinak než naprostou katastrofou?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Daisy Daisy | Web | 8. listopadu 2014 v 13:31 | Reagovat

Ahoj, chci ti poděkovat za komentář u mě na blogu ke článku Jsme prostě holky!
Bohužel nemám čas a udělala jsem reakci na všechny komentáře a budu ráda, když si jí přečteš:)
http://outcry.blog.cz/1411/reakce-na-clanek-jsme-proste-holky

2 Lady Cathy Lady Cathy | Web | 8. listopadu 2014 v 14:27 | Reagovat

Dobré, mě se to tedy líbilo.

3 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | 8. listopadu 2014 v 16:15 | Reagovat

Začínám věřit v dobrý konec i když nevím jak to dopadne. Výborná kapitola. Moc se těším jak to dopadne!

4 Hermi Hermi | Web | 8. listopadu 2014 v 19:05 | Reagovat

Pěkná kapitola! Doufám, že je to pravda a Lorelei opravdu nějaké city má, protože se vsadím, že to bude krásná katastrofa, nemám pravdu? Nemůžu se dočkat, jestli se tahle siréna vážně zamiluje...! 😄

5 Aires Aires | Web | 8. listopadu 2014 v 21:36 | Reagovat

Pěkná kapitolka! Taky doufám, že Lorelei nějaké city má :)Těším se na další kapitolku :)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 17:22 | Reagovat

[1]: Dobře, děkuji.

[2]: Děkuji, opravdu moc.

[3]: No...nechci ti prozradit, jak to dopadne. Počkej si. A moc děkuji!

[4]: Katastrofa není asi úplně to správné slovo, ale ještě se to zvrtne, neboj .-)

[5]: Děkuji moc za komentář i za názor. Pokračování bude brzy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama