Prosinec 2014

Druhá strana ráje- kapitola 12.

31. prosince 2014 v 21:27 | Carina |  Druhá strana ráje
Tak, toto je poslední článek tohoto roku. Jedná se o kapitolu Druhé strany ráje, kterou jsem vám slíbila. Odřela jsem si obě nohy, dostala rýmu, ale jsem doma! K šťastnému novému roku vám popřeji až zítra, nyní vás pouze prosím, abyste se nepopálili žádnou petardou.
Každopádně, zpět ke kapitole. No, jde moc poznat, že jsem ji psala jen ve světle svíce (a monitoru, ale to nezní poeticky)? Mimochodem, už vím, proč se záři svíce říká mihotavá. Mé ubohé citlivé oči tedy hodně protestovaly.
Snad se vám to bude líbit, i když bych asi na konec roku neměla psát takto morbidní věci...


Kapitola 12.
Čas pro bolest
Chystal jsem se vstoupit do další části beznaděje. Přimhouřil jsem oči před světlem mihotavého černého plamene. Mé kroky však ustaly, když Aghatia odtáhla svou dlaň. Udiveně jsem na ni pohlédl.

"Myslel jsem, že do toho jdeme společně. Nebo sis to snad rozmyslela?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Víš…nechtěla jsem ti to říkat, protože vím, že ty si nemyslíš, že je příliš dobrý nápad zamířit do nitra. Ale ne každý přízrak tou clonou projde."

"Výborně," odvětil jsem jízlivě. "Existuje ještě něco, co jen tak náhodou může ohrozit mou duši, a ty jsi mi to prostě zapomněla říct?"

Smutně se ušklíbla. "Ne. Víš…pokud to nechceš podstupovat, nemusíš."

Zmateně jsem se na ní zadíval. "Ale neříkala jsi náhodou, že bez toho, abych klesl na samotné dno a odrazil se od něj, není cesta ven? Nebo to jen odhaduješ?"

"Ne. Jsem si tím téměř jistá," přisvědčila. Pravděpodobně jsem ji podráždil, nicméně se to snažila nedat najevo. "Ale ty mi nevěříš."

Povzdechl jsem si. Nerad jsem to přiznával i sám sobě, ale byla to pravda. "Stejně nemám na výběr. Bez tebe…bez tebe jsem dočista ztracený."

"Jsem ráda, že tě zase poznávám," zazubila se. Nechápavě jsem naklonil hlavu na bok. "Jsi stejně protivný a sobecký jako před tím výpadkem." Raději jsem ji neodpovídal. Protože se nemýlila.

"Pokud jsi mi chtěla říct pouze to…"

"Ne," přerušila mě. "Nemůžeme tam vstoupit společně."

"Aghatio…" zašeptal jsem, a náhle mi chyběla slova. Opravdu jsem tam nechtěl vkročit sám. Až doteď jsme v tomto světě podnikali všechno společně. Neuměl jsem si to vysvětlit, ale nechtěl jsem ji ani na vteřinu ztratit z očí. Mohlo nás to rozdělit.

"Pokud by to jeden z nás dokázal…" zarazila se. "Pokud bys to ty dokázal, ale já ne, stejně by tě to tam se mnou uvěznilo. Zahodil bys poslední šanci spatřit svou lásku. Když půjdeme zvlášť, máš o něco větší naději. Ale možná tě uklidní, že pokud vím, mnohem více přízraků to zvládne."

"A co uděláš, pokud já neprojdu, a ty ano?" zašeptal jsem. Sklonila hlavu.

"Vrátím se do plamenů. Jednou jsem přece již shořela, ne snad?" Pokusila se usmát, ale věděl jsem, že přemáhá čiré zoufalství.

"Ty trpíš jen kvůli mně?" pravil jsem nevěřícně.

"Není v tom nic osobního," odvětila a znovu se zadívala do prašné země. "Celou dobu, co jsem tady, jsem měla takový pocit. Byl to hlas mého srdce, víš? Říkal, že se ještě nesmím poddat. Že zde ještě mám nějaký úkol. Konečně jsem zjistila, o co jde. Mám tě dovést na konec této cesty a na začátek další."

"Takže…bys toto všechno podstupovala s kýmkoli?"

Vypadalo to, že zaváhala. Nakonec však přikývla. Nikdy jsem si nemyslel, že by něco takového mohlo tak bolest. Jako by se mé srdce ještě více zalilo krví bezbřehého smutku. Ona to musela poznat, protože zvedla zrak a soucitně mi hleděla do očí. Což svým způsobem bylo ještě horší, než kdyby se mi vysmívala.

Vykročil jsem do plamenů. Na poslední chvíli jsem se však ještě otočil a objal ji. Nezáleželo mi na tom, jestli mi bude sát světlo, nebo ne. Chtěl jsem tam jít první, protože jsem se bál, že kdyby můj odchod nesledovala, nesebral bych k němu odvahu. I když věděla, že to mohlo být naše poslední loučení, neudělala to.

"Znamenalo by to úplné zničení?" zašeptal jsem jí do vlasů poslední otázku. Nemohl jsem vidět, jak přikývla, ale cítil jsem to.

"Mysli na ni," pravila a ještě více mě k sobě přitiskla. V tom okamžiku mi to došlo. Ji možná na mně nezáleželo, ale já jsem ji měl opravdu rád. Ne jen jako spojenkyni v těžkých chvílích, jak jsem si do teď myslel. Jako dobrého přítele. Jako další jiskru světla v temnotě.

Ponořil jsem se do plamenů, i když se mi na druhou stranu příliš nechtělo. Myslel jsem si, že budou mrazit, když kolem sebe šířily ten zvláštní chlad, ale pálily. Jako skutečný oheň. Zavřel jsem oči a cítil, jak mé nehmotné tělo hoří. Kupodivu to ale nebolelo. Nešlo ale ani o příjemný pocit. Spíše, jako by mě zavírali mezi mříže. Věděl jsem, že znovu umírám, ale byl jsem klidný. Pohlédl jsem na zápisník ve svých rukou. On také hořel, ale zvnějšku to nebylo znát. Ani když jsem ho otevřel. Byl zapálen, ale stejně jako já splynul v plamenech. V mysli jsem jasně viděl slova, která do něj byla zapsaná.


V nedohlednu jsou časy,

kdy leželi jsme jeden vedle druhého,

tak zamilovaní, tak mladí,

putujíc mimo vyšlapané trasy,

plní štěstí svého.



Přesně podle rad Aghatii jsem myslel na svou lásku. Ale ven mi to nepomohlo. V tom okamžiku mi došlo to nejzásadnější. Ona mě před smrtí varovala jen kvůli výčitkám svědomí. Věděla, co se stane. Byl jsem naivnější, než jsem si myslel. Přece jsem znal pohádku O Jeníčkovi a Mařence! Ano, jenže tentokrát jsem byl ta ježibaba, která sedla na lopatu, já. Příznačně. Protože ona přece také shořela. Ale nejspíš ji to bolelo více, nežli mne. Můj rozum totiž vypověděl službu, a já jsem cítil jedinou věc. Fyzicky i psychicky. Mou dívku.

Ve vroucích polibcích

oběma jsem nám lhal,

že tě nikdy neopustím,

že mé srdce zůstane v dlaních tvých,

tolik jsem si přál.



Rozhodl jsem se, že než budu zničen, mám poslední úkol. Dopsat tuto poslední báseň. Vím, že si ji nikdy nepřečte, ale mě přesto připadalo, že je to jediný způsob, jak se navždy rozloučit. Naposledy jsem se ohlédl, ale skrz plameny jsem nic neviděl. Ne, neexistovalo cesty zpět.

Odešel jsem,
sám a bez tebe,
přinesl ti jen bolest,
až právě sem,
kde láska mrazí a zebe.

Přistihl jsem se, jak přemýšlím nad věcmi, které pro mě kdysi byly zcela obyčejnými.

Sním o radostném životě
a sladké lásce,
sním o hvězdách na nebesích,
o skutečném světě,
když hořím prudce.

Mé myšlenky ale putovaly ještě dále. Znovu jsem vzpomínal na místa, kde jsme strávili náš společný život. Ano, častokrát jsme spolu pobývali na různých lodích. Ona milovala plavby. A také divoká pole. Běželi jsme, a nic nás nemohlo zastavit. Nikdo nás nemohl dohonit. Jako řádky mé básně. Smutně jsem se usmál.

Mé srdce je příliš opuštěné,
jako širé oceány,
odděluje nás spousta zdivočelých proudů,
zbavit se žalu je příliš chtěné,
jako vidět předlouhé polní lány.

Opravdu mi chyběla. I zde, v ohni.
Květina smutku rychle vzkvétá,
jak tak marně hledám
něco jako lásku,
stín strachu z duše na duši přelétá,
každý tak ztracený být se zdá.

Vše se rozpadá v prach,
dokonce i věčně vonící růže,
žal mé srdce drtí,
vím, že jsem byl krutý vrah,
ale copak duše takto trpět může?

Tyto plameny se pro mě staly jen jediným. Neproniknutelnou pastí. Do které mě uvěznila má vlastní naivita.

Zbyla mi jen bolest,
rány, které se nikdy nezhojí,
poslední vzpomínka na tebe,
když temnota přišla pasti klást,
a já jimi nemohu projít.

Do nich padám,
do nich jsem lapen,
dokud mi tento svět neodpustí,
zde světlo je pouhý klam,
a já se toulám se svým snem.

Možná proto to vůbec nebolelo. Nevnímal jsem svět okolo sebe. Jen své zraněné srdce.
Napadla mě další myšlenka, kterou jsem si zakázal- co jsem to vlastně v životě provedl? Pro nějakou hloupou víru? Proč? Proč jen jsem si nemohl užívat štěstí, a musel přinášet utrpení? Jestli bylo jen z části takové, jako jsem nyní cítil já…Nedokázal jsem se však na sebe zlobit. Tak daleko jsem ještě nedošel. A ani nedojdu.

Nevím, jestli jsem si již prominul,
skutky věčně špatné,
ale proč mi nedovolí ti být blíž,
kdysi můj život uhynul,
proč je zde vše tak prázdné?

Pomyslel jsem na zbytek říše z prachu. Hlavou se mi mihl záblesk toho, že jsem se opravdu hnal do šílenství. Co by se stalo, kdybych se nějakého přízraku zeptal, jak se má? Kdyby mi chtěl odpovědět, jak by jeho slova asi zněla? Kupodivu mě ta myšlenka rozesmála. Další příznak bláznovství. Škoda, že jsem to ani nestihl vyzkoušet na Aghatie. Nicméně, vinou toho se z mého srdce linuly další verše, které ovšem tak legrační nebyly.

Hádám, kolik duší dnes bylo prodáno,
kolik srdcí muselo zemřít,
kolik nových přízraků zde bloudí,
kolik špinavých her bylo odehráno,
a kdy budu moct po tvém boku žít?

Jak mi tak myšlenky bloudily dalšími cestami, vzpomněl jsem si na náš rozhovor s Aghatiou, který se odehrál mezi prvním téměř vykonaném vkročení do plamenů, a druhém, kdy jsme na několik věků ztratili odvahu. Opět jsme si povídali o životě, a ona pravila slova, která se vryla hluboko do mého nitra. I když je lepší si svou lásku udržet, je jen tvým snem, víš? Tehdy jsem si to neuvědomil, ale měla pravdu i v tomto.

Znovu setkávám se s tou dívkou,
spálenou a opovrženou,
ona hádá se se mnou,
zde, pro radost příliš nízko,
je to pouze další marnou hrou.

Poté jsem se znovu vrátil k přízrakům, ke kterým jsem nedávno patřil. Věděl jsem, že mé verše dohromady moc nedávají smysl, ale tvořil jsem se čistě ze svého srdce a v ohni. Vzpomněl jsem si, jak jsem se cítil, když jsem se na ně díval a kráčel mezi nimi.

Tisíce či miliony,
je jich příliš mnoho,
a já jsem jen jeden další,
daleko od hojné hlíny,
tak blízko dalším lžím.

Zde nachází se mnoho času
na tvoření iluzí,
na splétání ze sítě lží,
z šedivých a mrtvých vlasů,
a naděje stále mizí.

U dalších veršů jsem, popravdě, už nemyslel na nic. Prostě jsem tam jen stál a psal.

Copak se odsud nedostanu,
co na tom,
že si dávno nevzpomínám na tvé jméno,
nikdy nepřekročím života hranu,
nikdy nespatřím na ulici kvetoucí strom?

Jistě. Co na tom, že hořím? Pokud má láska skutečně takovou sílu, jak Aghatia říkala, neměla by mě odsud dostat?
Raději jsem od toho upustil, a myslel jen na ni jako na dívku, ne na to, co jsme spolu prožili.

Jsi jako stará fotografie,
blednoucí a černobílá,
jako bys nikdy neexistovala,
zatímco temnota se mi směje,
odchází bez tebe má síla.

Protože jsem věděl, že mi již nezbývá mnoho času, rozhodl jsem se tuto báseň zakončit. A to nejsilnější myšlenkou, která se mi již dlouho tvořila uvnitř srdce. Vždy budeš zapsána tady. Přiložil jsem si dlaň na hruď.

Ale nikdy nezapomenu na zář
z tvých očí,
dnes hluboko uvnitř mě
vždy si vybavím tvou tvář,
zatímco plameny mé srdce ničí.

Chvíli jsem tam pouze stál, se zavřenýma očima, a umíral. Po chvíli se mi však hlavou mihla poslední myšlenka, kterou jsem očekával. A co zkusit projít skrz, idiote? Ven? Na druhou stranu? Ušklíbl jsem se. Přesto jsem však, stále se zavřenýma očima, následoval pobídku toho hlasu v mé hlavě. Nechtěl jsem tak vkročit bez své lásky, ale věděl jsem, že to je ta jediná možnost, jak se s ní snad jednou setkat. Snad měla Aghatia pravdu, a naše láska byla dosti silná, aby překonala i takovou překážku.

Zanedlouho jsem pocítil, jak se něco změnilo. Mé tělo jako by mi nepatřilo. Přesto jsem však kráčel dále. Myslím, že kdybych se zastavil, navždy bych v plamenech zahynul. V dlaních jsem pevně svíral zápisník. Každou chvíli jsem si myslel, že už musí být konec, ale pravda je taková, že jsem si jen nechtěl připustit, že jsem se ztratil v ohni. Navždy.
Po chvíli jako by se však vzduch ještě více zahustil. Pokusil jsem se otevřít oči. Což o to, těžká víčka jsem měl již mnohokrát, ale tentokrát jsem i po úsilí pro jejich rozlepení nic neviděl. Chvíli jsem tam jen stál a topil se ve zmatku. Nakonec mi to došlo. Jsem slepý.

Kupodivu jsem ale nepanikařil. Byl jsem venku z plamenů, a to mi stačilo. Znamenalo to novou naději.
Zarazil jsem se. Naději k čemu? Vzpomínal jsem si pouze na to, že jsem v Pekle. Putuji s nějakou dívkou. Ano, jmenuje se Aghatia. Prošel jsem plameny jako první. Psal jsem v nich báseň. Ano. Milostnou poezii určenou mé lásce, kterou nemám šanci znovu získat. Pohled mi zaputoval k zápisníku. Ano, psal jsem pro ni. Ale to bylo vše, co jsem stále měl v mysli. Ta prázdnota mě děsila.

Zahleděl jsem se do ohně. Pokud jsme zde já a Aghatia putovali společně, měla by se co nevidět také vynořit. Ačkoli jsem si nic nepamatoval, jedna věc byla jistá- o té básni tvořené v plamenech ji opravdu nepovím. Myslela by si, že jsem blázen, když jsem v ohni myslel na lásku. Pokud tedy přijde. Musí. Nepřipouštěl jsem si, že by se jí mohlo něco stát.
Chtěl jsem si ukrátit čas pročítáním veršů, které jsem napsal, abych si alespoň na něco vzpomněl, ale nemohl jsem otočit stránky. Mé vlastní ruce mě neposlouchaly. Celé tělo mě neposlouchalo. Slepý, nehybný, a sám. To už tedy důvod k panice byl.

Inspirace

28. prosince 2014 v 15:00 | Carina |  Zbytečnosti
Ahoj. Omlouvám se, tento článek měl vyjít už asi před dvěma dny, ale netuším, proč ho blog.cz přeřadil do smazaných. každopádně, máte ho zde.
Každopádně, Inspirace je docela starý, ale stále aktivní projekt od Abigail. Hodně si přidávám, ano? Dobře, přacházím tedy rovnou k němu.

1.Knížka, která mě nejvíce inspirovala.
To je hodně těžká otázka, protože mě knihy většinou zase tak moc neovlivňují. Ale přesto bych na tuto otázku měla hned dvě odpovědi. Ta první je Večernice od Brandona Mulla, která může za to, že jsem se vůbec rozhodla psát fantasy, a ta druhá je první díl Křišťálů moci od Michaely Burdové. Psala sjem totiž už předtím, ale nikdy jsem to nemyslela tak vážně, jako po dočtení té knihy. Proř? Ze soutěživosti. Rozhodla jsem se, že se Michaele vyrovnám, když ona svou první knihu vydala v šestnácti.

2. Písnička, která ti pomáhá při psaní.
Těch je. Ta otázka je asi myšlena tak, co mi pomáhá při samotoném procesu.No, tak sem prostě dám tu poslední. Je to We will rise again od Scorpions. Nejen, že může za zrod povídky, která je do té soutěže, o které jsem se zde už zmiňovala, ale také mi pomáhá pokaždé, když se zaseknu.

3. Místo, které mě nejvíce inspiruje
Spíše inspirovalo. Na toto mám jasnou odpověď. Vlastně dvě odpovědi. Porto Recanati (Itálie) a Primorsko (Bulharsko). V Bulharsku jsem mimo obrovských mušlí našla inspiraci k Osudu, a z toho pohledu na rozbouřené moře čerpám dodnes, a v Itálii jsem jednak vymyslela Údolí Vodních lilií, a jednak se od té doby všechna má města Porto Recanati nápadně podobají.


4. A čas, který je pro tebe inspirativní nejvíce.
To opravdu netuším. Ale nejspíš poledne. To toho totiž napíši nejvíce. Řekla bych noc, ale málokdy se mi v noci opravdu chce psát.


Tak, a odsud ten projekt trochu prodlužuji.

5. Film, který tě nejvíce inspiroval.
Musím dlouho přemýšlet, a nakonec jsem přišla na velice zajímavou odpověď. Avatar. Není to můj nejoblíbenější film, ale dostala jsem u toho...naše profesorka z výtvarky to nějak nazvala, ale nezapamatovala jsem si to. Je to takový stav, kdy vás nějaké umělecké dílo dostanu do jakésiho představu transu, kdy nejste schopni dělat nic jiného, než ho vnímat, a kdyby se vás někdo pokusil vyrušit, pravděpodobně byste měli zpomalené reakce.
No, a tím pádem vzniklo několik zápletek. Několik z nich ani nemůžete vidět, protože jsou v nikdy nezveřejněných dílem, některé jsou na začátku Osudu.


6. Věc, která ti nejvíce pomáhá při psaní.
Tak na toto mám jasnou odpověď. Vonné svíčky. Včera jsem tak trochu strávila celý den zíráním do plamenů, a až si přečtete tu kapitolu Druhé strany ráje, pochopíte, že jsem se asi nadýchala vonných výparů. Sice nevím, jestli se na nich dá utvořit drogová závislost, ale já to brzy dokážu.

7. Člověk, který tě nejvíce inspiroval.
Těžko říct. Mě totiž dokáže inspirovat i jedna řečená věta. Ale nejvíce to nejspíš byla Kate Černobílá, protože spolu občas vedeme vážně podivné rozhovory. zkouším si vzpomenout na nějaký, který mě vážně inspiroval. Možná, kdybych si pročetla všechny své povídky, přišla bych na to, ale takto si musím vzpomínat.
Ano. Mám to? Pamatuješ si ještě na tu o paovcích a pohořích Sahary? No, věř nebo ne, ale vznikl tím kousek Prašných poutí.
Navíc, díky Kate jsem se znovu vrátila k psaní. Protože ona s tím začala první.

8. Školní předmět, který tě nejvíce isnpiruje.
S výjimkou matematiky a chemie, které má múza očividně narozdíl ode mě moc miluje?
Čestina. V sedmé třídě. Totiž, měli jsme takový úkol. Učili jsme se, jak se tvoří kniha. jako, že musí obsahovat název, nakladatelství, kde byla vydána, a tak dále. Ale naše paní učitelka to chtěla pojmout zajímavě, takže jsme měli napsat i dvě stránky jakoby ukázky. No, úkol jsem splnila, ale z té ukázky vznikl Osud.

Protože mě už nic nenapdá, končím. Pokud by něco napadlo vás, klidně tu otázku napiště do komentářů, přidám ji do článku zpětně.
Doufám, že to alespoň někoho zajímalo...

Lady Cathy

25. prosince 2014 v 7:00 | Karin |  Mé oblíbené blogy
Jak mi sama aktérka tohoto článku připomněla, již dlouho jsem nenapsala žádný vychvalovací článek na své oblíbené blogery.Řeč dnes bude o dívce, která si říká Lady Cathy. Já a ona se blogově známe poměrně dlouho. Ano, měly jsme mezi sebou i mírné neshody, ale musím říct, že její blog jsem svým způsobem měla vždy ráda, a nejspíš ještě dlouho budu.
Co na jejím blogu tedy najdete? Především povídky a zápisky ze života. Občas přispěje i nějakou tou básní či recenzí. Také je to jedna z těch blogerek, které s oblibou píši na Téma týdne. Doufám, že jsem nic nevynechala.
Nyní se na každý bod podívám zvlášť. Příběhy. Musím říct, že na to, kolik této autorce je let, píše opravdu skvěle. Vlastně, ono by to bylo dobré, i kdyby jí bylo třeba osmnáct, ale takto je to ještě úžasnější. Jde vidět, jak se lepší každým písmenkem, a každá její kapitola mě baví více než ta minulá. Ačkoli nepíše zrovna můj oblíbený žánr, vždy jsem netrpělivá, kdy výjde další kapitola. Překvapují mě její zvraty. Ano, má se v čem zlepšovat, ale myslím, že to my všichni.
Její články na Téma týdne jsou většinou dosti krátké, ale zato úderné. Většinou jde vidět, že Lady Cathy ví, o čem vlastně chce psát, a i když vás pojmutí celého čéma příliš nepřekvapí, dokonale vystihne hlavní myšlenku.
Kdybych tvrdila, že mě zajímají všechny její zápisky ze života, asi bych lhala, ale je to spíše mnou, protože takové články až na výjimky přiliš nemusím. Ale tato blogerka to občas pojme tak, že i kdyby nám sdělovala, že Země je kulatá, brali bychom to jako nejzajímavější fakt na světě a horkou novinku. A také se mi líbí, že na sebe prozrazuje věci, které umožní blíže jí poznat, což je, podle mě, v blogovém světě hodně důležité.
Její recenze sice nejsou dokonalé, stále jim něco chybí, ale já pro změnu nepíši recenze vůbec, takže všechny autory tohoto obdivuji. Ale kdybych viděla knihy, které recenzuje, pravděpodobně bych si je vypůjčila, kdyby už jen pro srovnání názorů. Navíc, jsem moc ráda, že to je jedna z těch mála blogerů, kteří si nepletou pojmy recenze a anotace.
A konečně- básně. No, některé její rýmy jsou docela kostrbaté, a některé zase hodně nucené, ale myšlenky jsou v zásadě krásné, a tato autorka má zajímavý styl, který jen tak nezapomeneme.
Tím se přesouváme k celkovému působení blogu. Hned při vstupu nás zahřeje milý, nenásilný design, ještě než se ponoříme do autorčiných slov. Nemám k němu co vytknout. Někomu možná může přijít jednoduchý, ale já mám jednoduché designy ráda.
Lady Cathy nemusí na začátku na každého působit sympaticky, ale čas ukáže, že má jen trochu neobvyklý vyjadřovací styl, a brzy zjistíte, že je to vlastně hrozně milý člověk, který by za nic na světě neranil city ostatních.
V konečném hodnocení bych tomuto blogu tedy dala nejspíš 8 bodů z 10.
A jak se líbí vám?

Vánoční poselství

24. prosince 2014 v 7:00 | Carina |  Něco, co se rýmuje
Dlouho jsem přemýšlela, co vám dát jako vánoční dárek, až jsem se nakonec rozhodla pro hodně sentimentální báseň, ve které snad každý najde své poseltví. Předem varuji, že nejde o šťastnou rýmovačku, a nemá za úkol poukázat na Vánoce jako na svátky plné radosti. Myslím, že vám napoví to, že jsem to vymyslela, když jsem procházela kolem kádě s kapry a právě už asi popáté za sebou poslouchám Hour I od Scorpions, takže to podle toho také vypadá :-)
Jen chci říct, že tato báseň vám nemá znechutit Vánoce, je to jen vypsání z mých pocitů. Nejsem vůči nim zahořklá, ale prostě si narozdíl od nejmenovanných lidí všímam i toho, že pravá podstata těchto svátků prostě mizí.
A mám ještě poslední poznámku- ono někdy příliš nejde pochopit, o čem mluvím. Tak nejprve se zmiňuji o kaprech, poté o vánočních stromečcích, dále narážím na dárky, na rodinu, na lásku, na sníh, na koledy, přičemž jsou poslední tři verše věnovány konkrétní skladbě, a to Merry Christmas od Johna Lennona. Poté si stěžuji na Santa Clause a amerikanismus vůbec. V několika verších narážím na to, že kdysi nám Sovětský svaz chtěl vnutit Dědu Mráze (který byl mimochodem dle mě méně komerčnější), a teď se děje to samé, akorát že Americe se to daří. Nakonec tak nějak shrnuji, proč si to všechno vlastně myslím, a proč to tak cítím. A i když hodně narážím na křesťantví, tuto víru nevyznávám. Jenže Vánoce jsou připisovány právě tomuto náboženství (i když mu z hlediska historie tedy rozhodně nepatří).

Vánoční poselství

Kráčím sama davy
ulicí plnou krve,
odevšad se linou zprávy,
že dnes zemřela další nevinná oběť
zdánlivě pro tradice,
mé srdce však pohled na smrt trhá a rve,
copak lidská krutost nezná mezí?

Pro víru, ve kterou snad nevěříme,
zmařili jsme další životy,
copak opravdu sníme
o tom, že jejich krev smyje
naše ničivé chyby,
hrajeme si na to, že vrah je zde svatý,
a že zabíjíme pro Boha.

Vedle nádoby plné smrti,
další krutost vítá lidská srdce,
zbaveny života a cti
stojí několik kdysi rostoucích stromů,
vyrvaných z blahodárné země,
ta měla být našim domovem přece,
tak proč ji zbavujeme plicí?

Cožpak rostlina zasazená v květináči
také neprovoní naši betonovou klec,
copak umělé materiály nám nestačí,
hrajeme si zde na strůjce světa,
a přitom bereme nevinným,
nenecháme jim ani jedinou věc,
aby bohatí a mocní měli vše.

Vánoce by měly být svátkem klidu,
tak proč všichni tolik spěchají,
aby v točícím se zmatku a sledu,
sehnali další stroje do sbírky,
o které nikdo nestojí,
touhy po pokoji vzduchem vají,
ale nikdo si jich nevšímá.

Dárky mají symbolizovat radost,
tak proč nám přinášejí jen chloubu,
ve světě, kde štěstí není ctnost
a stahuje nás níže a níže,
lžou nám pouze do tváře,
ukazují nám klamně po celou dobu,
že na těchto svátcích je něco v pořádku.

Rodina má být pospolu,
ale proč vidím plačící děti,
osamělá srdce klesající dolů
až k samotnému dnu beznaděje,
proč nemůžeme všichni pocítít tu náklonnost,
proč dnes musí se lidé bez domova jako smetí
povalovat temnými ulicemi?

Proč se lidé hádají,
když by měli být šťastní,
že v tomto kraji
vůbec ještě můžeme slavit,
že my nejsme ty ryby,
kterým životy a radost nejsou vlastní,
a které musejí pro naši pýchu prolévat krev?

Proč o Vánocích nenavrátí se láska,
proč mizí jako v jiné dny,
proč jsou tyto svátky sázka
prohraná s chamtivostí,
kde vytrácejí se všechny zimní hvězdy,
proč mizí všechny lidské sny,
proč dnes vše umírá?

Vločky nespatříme padat z nebes,
aby to běloby nevinnosti zalily náš svět,
aby naši krvavou temnou směs,
kterou jsme sami stvořili,
zalil alespoň paprsek světla,
krajinou se ozývá zvuk zoufalých vět
pronášených lidmi v tento den ztracenými.

Proč neslyším znít vánoční hlasy
zpívajíc písně prosíc o spasení,
proč mizí radosti trasy,
a tvoří se nové cesty žalu,
proč nezní tóny
které by nám poslali znamení,
že válka skončila?

Jsou zmatená a zoufalá,
argumentujeme tradicemi,
která nám však léta krutosti vysála,
místo zlatých prasátek pozorujeme sáně,
místo dobrých srdcí se u krbů hřejí punčochy,
dlouho již zdá se mi,
že kradou nám naši víru.

Za okny místo svící
třytí se červenobílá zář,
kdysi zde byl ochranitel bdící,
nyní nám zbyl jen červený šat a bílý vous
sáně táhnuty červenonosými sobi,
potlačováná je česká tvář,
znovu jako kdysi předtím.

Znovu chtějí,
abychom uvěřili v dědečka s dárky,
zatímco nám své sliby pějí,
znovu matou dětské mysli,
znovu snaží se nám vnutit své představy,
abychom byli jen dalšími těly do várky
masy slepých přisluhovačů.

Vánoce by byly svátky krásy,
kdyby nikdo neplakal,
kdybychom nešešli se správné trasy,
kdyby nikdo nekrvácel,
kdyby hlasy radosti neutichaly,
kdyby dům plný světla stále stál,
kdyby lidstvo pochopilo jejich pravý význam.

Druhá strana ráje- kapitola 11.

22. prosince 2014 v 14:43 | Karin.98 |  Druhá strana ráje
K této kapitole není snad co dodat. Snad jen, že se děj opravdu maličko posune, a také, že jde o trochu morbidnější a smutnější kapitolu, než byla ta minulá. Doufám, že se vám bude líbit, a budu nesmírně ráda za každý upřímný názor, klidně i kritický!

Kapitola 11.

Kdo z nás zemřel?
Vyděšeně jsme hleděli na míhající se clonu před námi. Tvořil ji plamen temný jako nejhlubší beznaděj. Přesto jsem však cítil větší chlad než kdy předtím. Aghatia křečovitě sevřela mou dlaň. Udiveně jsem se zadíval do její šedivé tváře. Opravdu se bála. Svým způsobem mě to však uklidňovalo, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, alespoň jsem nebyl jediný, kdo se cítil vyděšeně. Zadruhé, znamenalo to, že mi na ní záleží. Nepatřím do Pekla. Protože já cítím soucit. Sice jsem netušil, v co přesně jsem kdysi věřil, ale věděl jsem, že ona víra a empatie si odporovaly. Také jsem se držel její ruky, jako by šlo o záchranné lano. Nezáleželo na tom, že si nejspíš nemůžeme říkat přátelé. Měli jsme jen jeden druhého. Byli jsme pouze ztracené přízraky. Netrvalo dlouho, a začal jsem se třást, i když vím, že mrtvým by zima být neměla. Ještě chvíli jsem přicházel na to, že skutečný důvod je mnohem prozaičtější.

"Nech toho," zavrčel jsem a vysmekl se jí. Pokusil jsem se popadnout ztracený dech. Nejprve na mě hleděla s údivem, a poté s povzdechem klesla do prachu na kolena.

"Udělala jsem to znovu, viď?" zašeptala. Přikývl jsem, ale poté vzdal všechny snahy o to, ukázat ji, že chybovala. Protože ona to věděla. Přisedl jsem si k ní. Zavrtěl jsem hlavou. "Nic se neděje. Vím, že bych ti to kdysi pravděpodobně neodpustil, ale tehdy jsem nebyl člověkem. Byl jsem horší než zvíře. Ale nezáleží na činech, ale na důvodech. Neudělala jsi to snad vědomě, ne snad?"

"No…to je trochu složitější," zašeptala a sklonila hlavu. "Nechtěla jsem ti vysávat světlo. Věděla jsem o tom, že to dělám. Celé mé já křičelo, ať toho nechám…ale jeden kousek mě nutil stále pokračovat. Nezačala jsem s tím ze své vůle, ale co se týče pokračování, to pravděpodobně ano."

"Stejně ho potřebuješ více než já," mávl jsem nad tím rukou. "Bez světla se odsud dostanu, ne snad?"

"Ano. Jednou ho totiž skutečně ztratíš. Nechtěla jsem ti to říkat, když jsi ještě věřil tomu náboženství, ale nevysává ho z tebe jen toto místo. Ty si myslíš, že si každý přízrak, který mineme, nepřilepší? Pokud k tomu ovšem ještě má sílu…"

"Ano, já vím," přisvědčil jsem a sledoval její udivený výraz. "Byl jsem jen příliš pyšný k tomu, abych si to připustil. Ale cítil jsem, jak každým okamžikem slábnu." Natáhl jsem k ní ruku. "Chceš snad v tom prachu zapustit kořeny?"

"To není tak lehké, když je toto místo říší, kde si nic nedovolí růst," odvětila, ale zazubila se. Podala mi dlaň. Tentokrát již mé světlo nemizelo. Muselo pro ni být těžké, ovládat se, ale zvládala to. Znovu jsme se zahleděli na stěnu z temného ohně.

"Je to to, co si myslím?"

"Ano," odvětila. Její hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky. "To, čím jsme prošli doposud, byla jen procházka zahradou plnou květin. Tady začíná opravdový svět pro trestané duše. Jde o první bránu."

"Chceme jí vlastně vstoupit?" namítl jsem, jelikož popošla několik kroků dopředu. Věnovala mi kamenný pohled.

"Co uděláš, když se ocitneš ve víru?" pravila, ale nečekala na odpověď. "Představ si, že již není úniku. Budeš se marně prát, nebo počkáš, až klesneš, a odrazíš se od samotného dna?" Odmlčela se. "Ale musíš si sát pozor, ať se u toho dna neutopíš."

"Ale Peklo není vír, Aghatio!" namítl jsem s poněkud hysterickým smíchem. "Ty vážně navrhuješ, ať zamíříme do samotného nitra? Jakou máme šanci, že se odtamtud dostaneme zpět?"

"Téměř nulovou. Ale pokud zůstaneme zde, ztratíme sílu a utopíme se také."

"Ty si myslíš, že v nitru získáme sílu?" podivil jsem se.

"Ne. Ale neztratíme ji. Budeme již příliš nízko."

"Myslím, že v tomto světě již nemohu nic ztratit," pokrčil jsem rameny. Smutně se pousmála a zamířila k ohnivé cloně. "Ale…počkej, prosím," zažádal jsem. Zastavila se a hleděla na mě. Zadíval jsem se do dáli. Sbohem, lásko. Nyní konečně věřím tomu, že jsem opravdu odešel. Že jsem zemřel. Až doteď jsem totiž měl pocit, že tomu je přesně naopak. Že jsi odešla a zemřela ty. Můj pohled zabloudil na zápisník. Kupodivu jsem nepsal o tom, co se právě stalo. Ale o tom, co jsem cítil. Aghatia ke mně přistoupila, a oba jsme pozorovali tvořící se verše.



Přišla chvíle pro otázku,

špinavou jako stín prachu,

pokládám ji sám sobě,

obklopen ztraceným přáním,

zatímco hledám cestu k tobě,

o lásce sním,

kdo z nás vlastně zemřel.



"Víš, co je zvláštní?" prohodila. "Uvědomila jsem si to teprve nyní. Ty vůbec odsud nechceš ven. Ty chceš ji."

"Ne," odvětil jsem a zahleděl se hluboko do jejích prázdných očí. "Ona je cesta, jak se odsud dostat. Dokud si budu držet vzpomínku na ní, nikdy nespadnu." Sklopil jsem oči zpět k zápisníku.



Stalo se to před dlouhými časy,

musel jsem odejít,

kde se nachází temné místo,

kde nikdy nespatřím zář hvězd,

nyní již vím najisto,

že pravdivá je zvěst,

že ty a já jsou dva rozdílná slova.



"Ten poslední verš není pravdivý," namítla. "Jste stále spolu. Alespoň uvnitř. Jinak bys na ni stále nemyslel."

"Kdo skládá básně? Ty, nebo já?" odsekl jsem ji. Jenže jsem věděl, že má pravdu. Ale kdyby tomu tak nebylo, nebolelo by to. Ne jako tisíce ostří. Ne tak hluboko.


Mé srdce přestalo bít,

přetrhla se nit života,

tlukot se zastavil s výbuchem,

byl jsem vydán napospas troskám,

oslepen v prostředí hluchém,

vstříc nekonečným mukám,

stálo se to příliš náhle.



"Měla jsi čas se rozloučit?" zeptal jsem se. Nejspíš mou otázku nečekala, a dlouho musela přemýšlet. Poté přikývla, a když jsem viděl ten nekonečný smutek vepsaný v její tváři, litoval jsem, že mě ta otázka vůbec napadla.

"Ano. Ale on mi nevěřil, že odcházím zemřít. On…nevzpomínám si, co říkal, ale usmíval se."

"Úsměvy přinášejí světlo do temnoty," pravil jsem. Vážně přikývla.

"Ano. Ale ten jeho je příliš vzdálený, než aby mi pomohl." Raději jsem již nic neříkal.



Ale pro mě jsi zemřela ty,

nemohu číst ve tvých očích,

bez tebe je zde prázdno,

jen tisíce polibků může zahojit mé jizvy

vznikajíc příliš snadno,

uprostřed posmrtné výzvy,

abych uhasil plamen svého srdce.



Znovu jsem si pokoušel vybavit její tvář. Ale viděl jsem jen slabé obrysy ukryté hluboko v prachu. Přesně, jak říkává Aghatia. Vše je zde vzhůru nohama.



Se zlomenými křídly stoupáme,

plachtíme v divé bouři,

potápíme se bez dechu,

plavíme se s potrhanými plachtami,

klopýtáme ve spěchu,

a v davu cítíme se tak sami,

a jedině láska náš může zachránit.


Ale právě láska zde nemá místo. Je ztracená. Zapomenutá, jako všechny ty ruiny snů.



Touha je jen pouhou hrou,

temnota jen našim světlem,

zlomená srdce jsou vítaná

v nekonečné pustině bez cíle,

pravda je pečlivě ukrývaná,

věky prý jsou jen chvíle,

a láska jen další padlou jiskrou.



Nechápal jsem, jak může pomyšlení na ni bolest. Vždy jsem si myslel, že neexistuje nic, co by nás mohlo rozdělit. Že naše láska je jako plamen nekonečné svíce, která nelze sfouknout. Že i po smrti bude existovat způsob, jak se naše cesty zase setkají. Že naše pouto nic nepřetrhne. Nyní jsem pochyboval, že tam stále ještě je.


Já jsem odešel ze světa,

ale ty ses ztratila pro mě,

ostří prachu mou duši trhá,

pokud jsem ji úplně neztratil,

strach se na ní vrhá,

čekání ani o píď nezkrátil,

bok po koku zoufalství.



Jednu věc jsem ale věděl jistě- nikdy nepřestanu být zmatený z toho, jak se vše obrací. Aghatia mě sice varovala, ale slyšet o tom a zažít to byly dvě zcela rozdílné věci. Byl jsem opět vojákem a tentokrát bojoval přímo proti své vlastní duši.



Mír je jen dalším ztraceným slovem,

válka znamená den,

a noci značí boje,

láska znamená další pád,

temnota ji nedovolí proniknout přes závoje

ničení a ztrát,

aby zde i tam byla pro nás.



V hlavě mi vířily miliony otázek, jako kolem mě procházely miliony ztracených duší. Všechny se zdály tak stejné. Šedivé, prázdné a zoufalé. Já jsem věděl, že se pomalu stávám jednou z nich. Jen další bezejmennou a bezcennou troskou. Kradli mi mé srdce, mou duši, mé vzpomínky. Brali mi lásku.



Jak vysoká je cena za pravdu,

jak nízko můžeme klesnout,

jak daleko jsi ty,

a jak blízko jsem dalších ztrát,

nakolik pravdivé jsou mýty,

jak dlouho zde musím stát,

a kdo z nás dvou více prohrál?



Byl jsem si ale jistý, že nikdy, ani přes to všechno, nikdy nezačnu věřit, že neexistuje cesta domů.



Dá se navždy věřit špinavým snům,

dokud mé srdce nevykrvácí,

snad to dlouho potrvá,

než má duše bude rozdrcena,

ty jsi možná mrtvá, možná živá,

a já se ptám, jaká je měna,

na cestu domů pro tento svět?



Hleděl jsem skrz prach a kouř a snažil se věřit, že naše láska zde něco znamená.



V říši bez andělů,

kde jedinými perutěmi je naše láska,

tak slabá, tak křehká,

jako země rozbitého skla,

kde naděje nebývá lehká,

místo věčného zla,

kde i med chutná hořce.



Mé srdce popisovalo vše, co vidí. Já jsem mu v tom nebránil. Můj pohled zaputoval na Sinii, jako tolik chvil předtím.



Smích zní jako kvílení,

temnota bdí nad ztracenými srdci,

slyšet je jen pláč a zloba,

mizí touha po slunci,

než uplyne věčná doba,

čas pro minci,

a já získám lístek na mystickou loď.



Znovu jsem si představoval nemožné- jak popluji zpět. Budu ještě v té době schopen vlastně cítit radost? Ale i kdyby ne, stejně budu někde hluboko uvnitř vědět, že po tomto jediném jsem celé věky toužil. Bylo to cennější než kterýkoli dům plný zlata.



Tajemná bárka plující prachem-

cesta za tou jedinou

dívkou vonící květinami,

pluje vždy sem,

do světa mezi ruinami

jako hrozivý vjem,

ale někdy zamíří i zpět.



Pousmál jsem se na Aghatiu. Znovu sevřela mou dlaň. Rukou v ruce jsme se naposledy ohlédli za životem. Nyní již neexistovalo cesty zpět. Jako jedna bytost jsme zamířili vstříc chladným plamenům. Svým studem pálily naše srdce. Lákaly a volaly nás blíže a blíže. Blíže zatracení. Zdálo se mi, jako bych kráčel po ostří. Hlouběji do temnoty. Již neexistovala možnost návratu. Šance na nějakou lásku.

Druhá strana ráje- kapitola 10.

16. prosince 2014 v 7:00 | Karin. 98 |  Druhá strana ráje
Takže, jsem zde s další, překvapivě ne zase tak smutnou a morbidní kapitolou této povídky, jako obvykle. I dyž se zde stále nic neděje, přichází docela důležitý zvrat. Snad se vám to bude líbit!
P.S.: V dohledné době se připravte spíše na jednodílné příběhy.
P.S.S.: Nalezla jsem jednu skvělou stránku. Znáte takové ty příběhy, kdy můžete zvlátit jejich průběh? Jeden takový plánuji časem vytvořit, a proto je často vyhledávám. Tento mi přijde naprosto úžasný!


Kapitola 10.

Plující bárka

Já a Aghatia jsme stáli u břehu smrtelné řeky, každý ponořen do svých vlastních pocitů. Temných jako samotná voda, na které se zrcadlila pouze úzkost. Opět jsem slyšel to bezútěšné a srdcervoucí kvílení. Ono vycházelo z té řeky. Ta dívka přece zmiňovala, že odtamtud není návratu. Začínal jsem ovšem mít pocit, že jediné místo po smrti, odkud se lze opravdu vrátit, je Ráj. Ležící tak zoufale blízko a přitom daleko. Dělil ho ode mě pouze jediný bouřlivý pramen, který jsem nemohl překonat.

Vzpomínal jsem na čisté prameny, které jsme čas od času společně překonávali. Na její tvář, která se v nich odrážela. Obraz na vodě byl přesně tak rozmazaný jako mé vzpomínky. Letargicky jsem sledoval připlouvající loď, jelikož mi v omámení až po chvíli došlo, že se jedná o nové ztracence. Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou. Nedalo se však tomu zabránit.

Opět jsem se ocitl v onom zvláštním druhu přežívání v tomto světě plném krutosti. Ale tentokrát zde nebylo žádné světlo. Pouze temnota a vyhasínající duše. Jasně jsem cítil jejich utrpení. Matně jsem slyšel něco volající hlas, ale nedokázal jsem ho vnímat. Cítil jsem, jak sládne i mé světlo a odmlouvají další vzpomínky. Natáhl jsem před sebe ruku, ale nešlo je zachytit. V srdci mě opět jako dýka bodal bolestivý pocit. Nevyplakané slzy. Ale já jsem nechtěl ztratit další část sebe! Někde v dáli se mihla vzpomínka na mou lásku, ale nemohl jsem ji zastavit. Věděl jsem jediné. Odcházela z mého srdce, ale stále jí patřila část mne. Ano. Patřil jí můj dech.

Probudil jsem se. Jako by mě něco vyrušilo ze spánku, ale byl jsem za to nesmírně rád. Jako první věc jsem viděl Aghatiinu ustaranou tvář. Neměl jsem ale sílu jí cokoli vysvětlovat.

Dokázal jsem pouze hledět na druhý břeh, který byl mému zraku ukryt mlhou. Pozoroval jsem odplouvající bárku. Po dlouhé, dlouhé době jsem získal sílu promluvit.

"Výpadek," zašeptal jsem. "Cítím, že mi něco chybí. Něco příliš podstatného."

Aghatia přikývla a soucitně mi hleděla do očí. "Pamatuješ si ještě, jak vypadala tvá láska?"

"Prameny vlasů zářící jako oheň," odvětil jsem tiše a zavrtěl hlavou. Opravdu jsem se snažil. Věděl jsem, že ta vzpomínka tam ještě před chvílí byla, ale vzpomínal jsem si jen na jediné. Otevřel jsem zápisník s kresbou její tváře. Nedokázal jsem si však vybavit, jestli byla bledá, či snědá. Jak se tvářila, když jsi plakala. Když jsi byla opravdu šťastná. Naštvaná. "Vidím jen oheň. Oheň ve vlasech, oheň v očích."

"Divokost," odhadla Aghatia její temperament. Přikývl jsem a trpce se usmál. Ona však pokračovala. "Jak jsi zemřel?"

"Já…" zamyslel jsem se. Opět jsem vše viděl pouze v abstraktních pojmech. Můj svět se přetočil vzhůru nohama. "Zima. Led. Chlad. Umrzl jsem."

O to více mě překvapilo, když zavrtěla hlavou. "Zabil tě granát. Nevzpomínáš si? Výbuch." Pravda. V ledu se odrážely i plameny.

"A ty?" zeptal jsem se zmateně. "Ty jsi tam byla se mnou?"

"Ne," zašeptala tiše. Klesl jsem do prachu na kolena. Přisedla si ke mně, ale já jsem jí téměř nevšímal. Jak mohl jeden výpadek způsobit, že jsem ztratil tolik vzpomínek najednou? Proč to tak musí být? Má to tak být? A proč jsem si vše, co se stalo po mé smrti, pamatoval tak jasně?

"Dobře mě poslouchej," mluvila tiše, ale naléhavě. Poslechl jsem ji. "Byl jsi zastáncem náboženství. Copak si nepamatuješ, co jsi mi řekl? Kdybych nemiloval, nezemřel bych? Jen odlišná víra je příčinou konfliktů? Láska lidstvo vede ke zkáze?"

"Já jsem řekl, že mě zabila láska?" podivil jsem se. "Ale…proč?"

"Byl jsi součástí sekty. Poslyš, ty si opravdu na nic nevzpomínáš?"

"Já…" zašeptal jsem, ale náhle mi došla slova. Opravdu jsem se nechal zaslepit nějakou vírou? Proč si ale nic nepamatuji? Jak jsem tomu mohl věřit, a zároveň milovat?

Aghatia se však k mému překvapení usmála. Položila mi ruku na rameno. Jasně jsem cítil, že tentokrát mi nechce sát světlo. "V jedné své básni jsi zmiňoval, jak můžeme pochopit své životní chyby, když zapomeneme, proč jsme je učinili. Nyní to začínám chápat. Ty ses od té víry oprostil! Opravdu! Konečně! Netuším, jak dlouhý má být tvůj trest, ale myslím, že nezbývá příliš času, než dostaneš lístek na zpáteční cestu."

"Opravdu?" podivil jsem se. Mé srdce poskočilo v této říši nepatřičnou radostí. Mé sny se splní. Spatřím tebe! Můžeme být opět spolu! Nicméně, i když nezáleželo na tom, jak se k tobě dostanu, musel jsem se zeptat. "Lístek na co, vlastně?"

"Na loď," odvětila, a udivilo mě, jak zněl její hlas zastřeně. Ukázala na bárku, která odplouvala zpět, téměř prázdná. "Veze několik málo duší, které se z této říše dokázaly dostat."

"Copak se děje?" reagoval jsem, protože jsem si povšiml smutného tónu v jejím hlase.

Zavrtěla hlavou. "Je mi jen líto, že já nemám naději na vysvobození. Kromě toho…bez tebe zde zůstanu sama. Opět. Znovu. Znovu začnu padat níže a níže…" Sklopila hlavu.

"Copak nepadáš i se mnou?" nechápal jsem. "Pokud jsem opravdu věřil nějaké hloupé víře, stahoval jsem tě přece s sebou…"

"Nestahoval. Já už jsem totiž dávno na dně," odvětila s upřímným trápením. "Kromě toho, mám tě ráda, i přes to, kým jsi byl. Nejspíš si zrovna toto nepamatuješ, ale i ty jsi mi tehdy řekl, že sis mě oblíbil, i když jsem ateistka. Copak v tomto světě na víře záleží?"

"Mám takové nepříjemné tušení, že ještě před několika minutami bych s tebou nesouhlasil," ušklíbl jsem se.

"To nejspíš ne," přisvědčila. "Ti sektáři ti museli vymývat mozek pořádně dlouho."

Přikývl jsem, protože na toto se snad nedalo jinak odpovědět. "Aghatio?" oslovil jsem jí a změnil téma. "Na převoz se tedy nepotřebuje mince?"

"Ne," přisvědčila. "Až přijde ten správný čas, kdy se máš dostat domů, lístek si k tobě najde cestu. Jednou svou lásku opět spatříš, já to vím."

"Nejsem si jistý, jestli tě po tom, co si pro mě udělala, dokážu opustit," zamumlal jsem, ale má láska byla silnější. To se také projevilo v dalších verších básně, které jsem psal, a které se opět začaly zjevovat na papíře.


Kdy nadejde den,

kdy konečně spatřím světlo,

kdy láska nebude ztracený sen,

popluju cestou poznání

zářivou stezkou k tobě.



Ano. Kdy? Kdy se Sinie změní ve světlo v temnotě? Kolik věků to ještě potrvá? Nezblázním se do té doby? Nezbláznil jsem se již nyní? Opravdu je naděje, že se k ní dostanu? Pomalu jsem ji totiž ztrácel, když jsem pohlédl zpět na místo, kde před chvíli proplula loď.


Temná řeka proudí dravě,

pohlcuje trosky naděje,

ničí a zabíjí hravě,

vede však až do svého srdce,

jsi mou jednou cestou k sobě.



Vím, že ona bárka, kterou jsem před chvíli viděl, byla jen jedna z mnoha, ale pro ty přízraky měla neskutečnou cenu. Stejně jako pro mě bude mít ta, která mě doveze za mou láskou.


Pozoruji další loď

plujíc vstříc radosti,

říká: nesni a pojď,

já však nemohu,

kdy skončí mé nekonečné utrpení?



Věděl jsem, že zbývá mnoho času, než můj čas nastane, pokud vůbec. Ale dobře jsem si uvědomoval, že já mám na rozdíl od takových, jako je Aghatia, šanci na splnění své touhy. Přál jsem si ji odsud dostat. Bylo to šílené, ale opravdu jsem sám v sobě v ten okamžik slíbil, že to alespoň zkusím. Naštěstí se to nezaznamenalo na list papíru. Nepotřeboval jsem, aby toto věděla. Místo toho se tam zjevovala další slova mých snů.


Netuším, kolik let tě hledám,

a kolik ještě zbývá,

prach mezi ruiny sedá,

až do dne,

kdy nebude potřeba snění.


Sám pro sebe jsem se usmál. Ano. Nezáleží na tom, když se to stane. Zkrátka jednou spatřím svou lásku. Byl jsem si tím jistý. V té chvíli jsem dokonce věřil, že dokonce existuje další šance i pro Aghatiu. V tomto světě by nemělo být místo pro naivitu a sílu, ale já jsem přesně to pociťoval.

Po chvíli mi i došlo, čím to je. Ta víra. Pokud jsem skutečně hlásal to, co Aghatia říkala, nikdy jsem nemohl být šťastný. Možná proto jsem si teprve teď začal užívat a myslet na to krásné. Konečně jsem totiž pochopil i to, jaký smysl má pro nás, kteří se odsud ještě mají dostat, ono ztrácení vzpomínek. Návrat ke světlu. Pochopení. I když jsem nevěděl, co přesně jsem učinil špatně, chtěl jsem to napravit. A dokážu to.

Povstanu z žáru temnoty,

bárka mě ponese domů,

jednoho dne uniknu od slepoty,

ale kdy ten čas nastane,

kdy popluji po správné straně řeky?



Znovu jsem se zadíval na druhou stranu. Odpověď na otázku "kdy" jsem sice stále neznal, ale byl jsem si téměř jistý, že mému návratu již nepřísluší výraz "jestli", ale spíše "až".


Snažím se hledět přes mlhu

obklopujíc ztracený ráj,

jen rozdmýchává mou touhu

po lásce a po slunci,

což jsem nespatřil již věky.



Náhle jsem pocítil neodbytný pocit. Natěšení. Jako bych byl malým dítětem, a čekal na to, až se ve vánočním čase rozzáří všechna světla. Až se mí rodiče vrátí domů, a já budu moct pocítit radost. Jenže nyní jsem byl již mužem, trávil dlouhé časy jako přízrak v říši pro ztracené duše a čekal na lásku. Na to, až budu smět svou dívku sevřít v náručí. I přes to, že jsem byl tak hluboko.


Toto je svět na straně viny,

proudící vody tmí se zatracením,

dávno již nepočítám kdy,

kdy jsem se ocitl tam,

kde se řeka stává oceánem prachu.



Aghatia se zmiňovala, že v tomto světě se kromě počítání toho příliš dělat nedá, ale já jsem věděl, že kdybych tak činil, klesl bych samým zoufalstvím ještě níže. Již tak to bylo příliš těžké.


Bez tebe nemohu zpívat

radostné písně lásky,

vichr ztracení mě ovívá,

mohu pouze skládat básně plné

jizev a strachů.



Nyní mě poháněla jen jediná, nová vidina. Tušil jsem, že předtím to byla pouze ta hloupá víra, ale láska byla mnohem lepším důvodem. A jen jedna věc mě k ní mohla donést.


Mám jediné přání,

získat lístek na odplouvající loď,

nebudu mít stání,

dokud se k tobě nevrátím,

dokud nedostanu poslední volné místo.



Znovu jsem si vybavil, jak jsem se cítil, když jsem jí viděl odplouvat. Jako by spolu s ní odplul kousek mého srdce, kterého již mnoho nezbylo. Možná jsem se jí měl pokusit stihnout, ale bez lístku by to k ničemu nevedlo. Musel jsem čekat. Čekat. Čekat ještě dlouhé, předlouhé časy. K této myšlence se začaly formovat další řádky.


Pádla brázdí hladinu bez pokoje,

další šance odplouvá,

marné jsou boje,

nemohu tě políbit,

dokud můj trest neskončí najisto.



Čekat na místě plném bolesti. Copak se opravdu nedalo dostat se odtud jinak než přes Sinii? Vždy přeci existovala nějaká jiná cesta! Ale jedno jsem věděl jistě- směrem dolů ani vzhůru nevedla. Níže se nacházelo nitro, a výše nebylo možné vystoupat.


Láska nemůže mě vynést výše,

když zde není nebe,

v světě bez skrýše,

kde není kam stoupat,

bez tebe nemohu zvítězit.



Nelze však uniknout ani prašnými cestami bez konce.


Marně hledám rozcestí-

je míle a míle odsud,

temné vody věstí,

že zde mohu uvíznout navždy,

naději se bezmocně snažit vytěžit.



Ano. Věděl jsem, jak snadno se mohu ztratit. Ale doufal jsem, že vytrvám. Ano. Pro ni to vydržím. Vydržím i ta největší muka.

V ruinách skrývá se hořká pravda,

donesl je zde vítr kvílivý,

cesta k pádu je příliš snadná,

poddat se temnotě znamená bloudit,

je to však příliš lákavé.



Až do konce časů. Jednou se k ní navrátím, tím jsem si byl jistý. Jen do té doby se musím neutopit v utrpení, které mělo spousty podob, které jsem zachytával do veršů.

Zoufale volám po tobě,

mé tělo kdesi letí pod sluncem,

nebo spočívá v hrobě,

ale má duše je mučena,

je zde něco skutečné, něco pravé?



Hladina září jako zrcadlo,

odráží všechnu mou bolest,

celé mé srdce, které již spadlo,

dávno hluboko do temnoty,

tak proč jí chci stále být blíž?



Před pádem mě chránilo jen jediné zoufalé přání.


Sním o jediné vstupence

do tvého srdce,

jednou budeme kráčet ruku v ruce,

navždy zamilování,

pokud se neztratím spíš.



Ano, stále jsem si vzpomínal na mnoho slov, které mi řekla Aghatia, ale ani ona nemohla úplně zadupat mou touhu a naději.


Jedna z nás říkává,

že nesmím tvořit další iluze,

že na lásku zde nejsou práva,

je to právě ona,

kdo prodal svou duši před dlouhými a dlouhými časy.



Možná to jednou budu i já,

pro koho se láska stane zapomenutým slovem,

a život bude jen dobrodružná hra,

ale zatím jsi stále hluboko uvnitř mě,

aby to tak zůstalo, přál bych si.



Nic mi nezabrání doufat,

že jednou propluji Sinií zpět,

naše písně si u toho budu broukat,

a dostanu se na úplný začátek,

kde pro náš vše skončilo.



Snad tě stále miluji,

I když se mi ztrácíš,

lásko, věrně ti slibuji,

že vícekrát neodejdu,

až se vše vrátí tam, kde to bylo.



Řeka osudu zanese mě zpět k tobě

a nikdy již nenásleduji temnotu.


Ne. Druhá věc, kterou jsem dnes sám sobě i tobě přísahal, byla, že již nikdy neudělám nic, co by mohlo ohrozit naši lásku.

"To byla zatím ta nejpozitivnější báseň, co jsi kdy napsal," prohodila Aghatia, když pochopila, že jsem skončil. Jen jsem se na ní usmál.

"To ty jsi mi dodala světlo," odvětil jsem, a věděl, že je to pravda. Sama se utápěla v temnotě, ale pokusila se mi dát poslední zbytky radosti. A dala mi mnohem více. Novou, lepší víru. "Děkuji. Za všechno."

Abeceda výmluv, které (doufám) nikdy nikdo nepoužije

15. prosince 2014 v 19:38 | Carina |  Zbytečnosti
Aneb klasický příklad toho, čím se s Kate bavíme v matematice. Upozorňuji předem, že to opravdu není myšleno vážně, a mysím, že naše záchvaty smíchu bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Prostě jsme se vykašlaly na rýsování úseček, a místo toho psaly tento připitomělý seznam výmluv do školy, jak se pojistit, aby si někdo náhodou nemyslel, že jsme na tu hodinu matematiky přišli opravdu pozdě schválně, které opravdu nepoužívejte, prosím! Zkusily jsme se to udělat od A do Z, a věřte nebo ne, ono se nám to docela povedlo. Směji se ještě teď, když to po nás čtu.
Tento článek je poněkud o ničem, ale nebojte se, zítra přidám další kapitolu!

A zde jsou ty výmluvy:


a) Omlouváme se, paní profesorko, ale neumíme poznávat hodiny (No, ono to u nás zase není tak nepravděpodobné...)

b) Paní profesorko, uzavřely jsme domluvu s mimozemšťany a ti nás vracejí jen na přestávky. Což je taky důvodem, proč nenosíme ani domácí úkoly (No a co? Výmluva hned na dvě věci!)

c) Paní profesorko, on zvonil nějaký zvonek? Cože? Odkdy zvonění značí začátek hodiny? (Náš zvonek má docela otravný zvuk, takže je to vysoce nepravděpodobné, ale co už).

d) Paní profesorko, tady máte písemné potvrzení- jsme alergické na matematiku... (Hepčíí!)

e) Paní profesorko, omlouváme se, my jsme vážně chtěly na tu hodinu přijít, jenže jsme si spletly budovy...byly jsme tak zklamané, když jsme zjistily, že v knihovně se ta hodina nekoná! (Ano. A záhadně jsme si tam vypůjčily asi deset knih.)

f) Naše nejhlubší omluvy, paní učitelko, ale náš slon potřeboval nutně k veterináři (To doma nikdo z vás nechová slony?)

g) Paní profesorko, utekla nám kočka a musely jsme za ní běžet až do Ostravy. (No, pokud by to byla Zuzana, je to i docela možné. Pamatujete si ještě na Zuzanu z té ruské scénky, kterou jsme pak nezapomněly strčit i do Cest jiným osudem?)

h) Je nám moc líto, opravdu, ale věc se má takto, paní profesorko: My jsme na tu matematiku opravdu chtěly přijít, ale zapomněly jsme si do ní sešit a bylo nám to tak moc líto, že jsme přes samý žal na tu hodinu raději nešly. (Ale no tak. Mám pocit, že můj sešit už ani nežije)

ch) Paní profesorko, to byla hrůza! Ty dveře vážně nešly otevřít...ale my se opravdu snažily se do té třídy na tu hodinu dostat, přísaháme! (Náhodou, to se nám stává úplně běžně...Ale většinou to bohužel stihneme na hodinu.)

i) Paní profesorko, při vší úctě, nemohly jsme přijít na hodinu, neboť jsme slavily svátek čísla 3, kdy by nás jiná čísla ohromně znechucovala! (A neměly bychom jí spíše tím pádem požádat, aby nám zadávala jen příklady s trojkami?)

j) Paní profesorko, fňuk, my se moc omlouváme, ale stala se katastrofa! Onemocněl nám kaktus! Víte, on nechtěl vůbec pít! Přece jsme ho nemohly nechat zemřít na žízeň! (Aneb když středoškolačky nedávají pozor i na hodinách biologie...)

k) É...dobrý den. My víme, že jsme přišly pozdě, ale tomu neuvěříte! Cestou do školy jsme zabloudily a omylem nasedly do letadla, které s námi odlétlo do Itálie, kde jsme si prostě musely postavit hrad! Ale to všechno omylem! (Hrad z písku, pochopitelně. Otázkou ale zůstává, proč jsme se sakra z té Itálie vracely...)

l) Uhm...zdravíme...kde to jsme? Zrovna nás přepadla (na každou hodinu matematiky vracející se) amnézie, bude to v pořádku, až zazvoní na přestávku. (To by se nám také klidně mohlo stát! Matematika otupuje naše buňky.)

m) Paní profesorko, my vážně ani nevíme, jak se za to omluvit...ale...my jsme se ztratily po cestě do školy! Ne, vážně! Ta ulice, po které obvykle chodíme, prostě zmizela! (Bez ohledu na to, že ji prostě nepřehlédnete. A bez ohledu na to, že do školy jezdíme autem.)

n) Paní profesorko, my jsme si ale dnes skoro celý den myslely, že je neděle! (Já si dny také pletu úplně běžně. Jenže mamka mě vždycky upozorní, že mám jít do školy. Ach jo!)

o) Cože? Odkdy chodíme na střední školu? A nám bylo divné, že nás na základní škole poslali pryč... (Díkybohu. Těch pět hnusných barevných kvádrů mi opravdu nechybí, a nemám tušení, proč bych tam dobrovolně znovu šla.)

p) Paní profesorko, nemohly jsme přijít na hodinu matematiky, protože nás nenapadla adekvátní výmluva pro absenci v chemii. (Zajímavá výmluva. Skvěle tím dokážete, že jste se neulévali ze školy, že?)

q) Paní učitelko, to je hrozné nedorozumění! Když jsme si doma házely runou, vyšlo nám, že dneska ani žádná matematika není! (Ano. Ta runa se totiž jmenuje Hlupačka. Bylo nám asi třináct, a rozhovor mezi námi a ní probíhal nějak takto: "Jsi hloupá?" Ano. "Myslíš to vážně?" Ne. Myslím, že ta runa s námi vtipkovala, ale kdybychom se jí zeptaly, jestli na náš dům spadne meteorit, beztak by odpověděla, že ne, a za deset sekund bychom byly mrtvé.)

r) Paní profesorko, my jsme ale opravdu nemohly přijít! Zdivočely nám všechny domácí spotřebiče a my jsme je musely pochytat! (No, u Kate se to opravdu může stát. Její domácí spotřebiče buďto v sobě ukrývají šotky, nebo výrobce zapomněl, že by neměly poskakovat.)

s) Omlouváme se, paní profesorko, všechny naše boty zmizely! (Zajímavé, když jezdíme autem, že?)

t) Paní profesorko, omlouváme se, ale když u nás byl včera večer zloděj a ukradl nám všechna pravítka a kružítka! (Jaká pravítka? Já totiž žádné nemám už odnepaměti...)

u) Paní profesorko, stala se nám příšerně ponižující věc! Po cestě do školy nás přepadl gang pouličních loupežníků- uplatily jsme je aktovkami, aby nás nechali žít! Uznejte, že s takovou hanbou jsme na tu hodinu nemohly! (Ano. Otrávily jsme ten gang příklady z matematiky. Jak ďábelské.)

v) Paní profesorko, je nám to nesmírně líto, ale cestou do školy se před námi náhle zjevily masožravé rostliny! Udusily se našimi domácími úkoly z matematiky, takže jsme je musely vypracovat znovu! (Bez ohledu na to, že jsme ani žádný neměli.)

w) Tak počkat...ta exkurze nebyla dneska? Nám to bylo hned divné, že zbytek třídy nepřišel! (Bez ohledu na to, že žádné exkurze nemíváme...)

x) Paní profesorko, my stávkujeme kvůli...é...nespravedlivému zacházení se sešity! Chceme, aby bylo trestné do nich psát čísla! (Náhodou, to bych nejradši udělala!)

y) Omlouváme se, ale zapojily jsme se do projektu "Zachraňte propisky", nemohly jsme bezcitně plýtvat inkoustem! (Ale já propisky stejně nevedu! Už vám někdy prošel test napsaný tužkou, a dostali jste z něj jedničku?)

z) Paní profesorko, promiňte, ale včera jsme byly u lékaře, on nám diagnostikoval dyslexii na čísla a zakázal nám pobyt na hodinách matematiky! (Já tu dyslexii na čísla nicméně opravdu mám. Bohužel mi to ale žádný lékař zatím nepotvrdil.)


Doufám, že se vám tento článek alespoň trochu líbil!

Pouhá hra- 2/2

14. prosince 2014 v 15:41 | Carina |  Jednodílné příběhy
Zde je druhá část tohoto příběhu. Snad se vám bude líbit.

Pouhá hra

Zhluboka jsem se nadechl a jemně odtáhl kousek závoje, abych ti mohl lépe číst z očí. Hleděla jsi na mě skelným, snad i trochu vyděšeným pohledem. Když jsem si však sundal kápí, tvůj výraz se změnil v překvapený. Spatřil jsem v něm smutek, ale i radost.

"Co tady pohledáváš? Jak jsi zjistil, kde jsem?" zašeptala jsi.

"Nezjistil," zavrtěl jsem hlavou a sklopil oči. Doufal jsem, že mě pochopíš, ale příliš naděje jsem tomu nedával. Koneckonců, to, že vše stalo náhodou, bylo pravděpodobné jako pád meteoritu. Zase to jsem já, kdo ničí zbytky našeho vztahu. "Myslel jsem, že jsi odsud navždy odjela." Všiml jsem si, že hostinský nás stále sleduje. Ale v tuto chvíli mi to byla jedno.

"Odešla jsem od tebe, ale pamatuješ si ještě, co ti Kalimen řekl, když jsi mu pověděl, že jsem…že jsem tvá dívka?" Na konci poslední věty se ti zlomil hlas. Toužil jsem tě utěšit, ale mohl jsem pouze pevněji stisknout tvou dlaň.

Přikývl jsem. "Máš zatracené štěstí. Mít dívku jako ona, mé srdce by to štěstím nevydrželo. Tvář jako samotné žhnoucí slunce, srdce divoké jako rudé trnité růže, pohyby tanečnice…" Zarazil jsem se. "Počkej. Ty zde pracuješ na plný úvazek? Jako zdejší tanečnice? Neznamená to…"

Pokrčila jsi rameny, ale když jsi promluvila, tvůj hlas zněl o oktávu výše než předtím. "Někdo prodává, někdo peče chléb, někdo tančí a uspokojuje noční touhy zákazníků. Každý si musí nějak vydělávat. Kromě toho, když jsme se viděli naposledy, ty jsi pracoval jako voják."

Povzdechl jsem si. "Jako strážný u městské brány, lás- Xanthilio." V duchu jsem se proklínal, když tvé oči posmutněly. Opravdu jsem tě nechtěl nazývat svou láskou, když jsi mi dala jasně najevo, že je konec.

"Myslím, že když už jsi zde, chtěl by sis promluvit o tom, co se mezi námi stalo, viď?" zeptala ses.

"Ale pokud to stále příliš bolí, můžeme předstírat, že se nic nestalo a…"

"A?" pobídla jsi mě. "Budeme předstírat, že jsem cizinci? Ne. Opravdu ti chci podat nějaké vysvětlení. Bylo kruté od tebe tak hloupě utéct. Ale nejprve chci vědět, proč jsi sem vlastně přišel."

Přikývl jsem a do očí se mi draly zrádné slzy. "Vracím se na místa, kde jsme spolu strávili společný život. Všechno to prožít ještě jednou. Myslel jsem, že se nikdy nesetkáme, protože ty jsi vše raději vždy házela za hlavu. Netušil jsem si, že bys ještě jednou chtěla cítit tu bolest, která alespoň u mě ty krásné vzpomínky provází. Do tohoto hostince jsem se vydal, protože jsem chtěl alespoň na okamžik na všechno zapomenout. Opít se." Ukázal jsem na lahev stidalasu na svém stole.

"Ty ses dobrovolně vystavoval takovému trápení, jen abys cítil, že nejsem pryč z tvého srdce?" zeptala ses nevěřícně. Přikývl jsem. Udiveně zavrtěla hlavou.

"Ale já jsem tě nikdy doopravdy neopustila. Ne hluboko uvnitř." Smutně ses usmála. "Máš na dnešní noc objednaný pokoj, či nikoli?"

"Ano," zašeptal jsem a pustil tvou dlaň. Otočil jsem se směrem ke svému osamělému stolu. Tvou otázku jsem pochopil jako pobídku k tomu, že se mnou již nechceš mít nic společného. Proto mě opravdu udivilo, když ses zlehka dotkla mého ramene.

"Tak na co tady ještě čekáme? Snad nechceš, aby nás někdo viděl či slyšel u něčeho tak důvěrného." prohodila jsi a pokusila ses usmát. "Ale ten alkohol zde, doufám, necháš."

"Samozřejmě. Když jsi vedle mě, všechna bolest odeznívá," odvětil jsem popravdě. Vzala jsi mou dlaň do své. Na okamžik jsem uvěřil, že je vše v pořádku. Že se svět netočí vzhůru nohama. Že mohu důvěřovat svému srdci.

U Kalimena jsme si vyzvedli velký železný klíč, který bych čekal spíše u zámku do žaláře, a zamířili spolu po starých ztrouchnivělých dřevěných schodech. Sledoval jsem jednotlivá prkna. V jednom z nich totiž bylo něco vyryto. Nápis stále přetrval. Nebyli jsme jediní, kdo se zde takto podepsal, bylo to očividně jakousi tradicí, ale věděl jsem najisto, že ono X+A patřilo nám. Poznal jsem tvůj ozdobný, ale přesto svým způsobem ledabylý rukopis.

Po chvíli mě napadlo se podívat na štítek připevněný ke klíči. Bylo na něm napsáno jediné číslo: XXXVIII. Museli jsme vyšlapat ještě dvě schodiště, ale na tom nesešlo. Beze slova jsem ti nápis ukázal. Pohlédli jsme na sebe. Nešlo o náhodu. Hostinský nám záměrně přidělil stejný pokoj, jako když jsme zde byli posledně.

Zanedlouho jsme již vrzajícími dveřmi vešli do místnosti. Zamknul jsem za námi. Zlodějů zde byla spousta, a krádež byla to poslední, co jsme nyní potřebovali. Rozhlédl jsem se. Nic nepřibylo, nic neubylo. Vypadalo to zde přesně tak, jako když jsme odcházeli. U podélných zdí stála dva železná a nepohodlná, jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, lůžka, které oddělovala jedna malá skříň. V rohu jsem viděl hranatý stůl s dvěma židlemi, a to bylo, co se týkalo nábytku, vše. Kamenná podlaha zůstala ničím nepokrytá a mrazila jako pocit, že pro tebe již nic neznamenám. Stěny se někdo očividně kdysi dávno pokusil potáhnout nevýraznou tmavě hnědou tapetou, ale tu již jakýsi návštěvník napůl strhnul.

Posadila ses k onomu stolu. Napodobil jsem tě. Položila sis ruce na dřevěnou desku, což u tebe znamenalo, že jsi si něčím nejistá. Přesto jsi učinila první krok. "Nejprve bych ti chtěla říct, že se moc omlouvám. Víš, i kdybys sem přišel záměrně, kvůli mně, nezlobila bych se. Posilněna alkoholem jsem ti prostě bez vysvětlení utekla. Po celou tu dobu jsem si přála tě najít, abych ti řekla, co mě k tomu vedlo, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych překročila práh."

Zavrtěl jsem hlavou. "Nemáš ani ten nejmenší důvod se mi omlouvat. Jistě jsi pro to měla nějaký důvod, a ten jsem způsobil já."

Něžně ses usmála. Vzala jsi mé dlaně do svých. "Ne. Ty jsi nic neudělal špatně. Nebyla to tvá vina."

Zmateně jsem na tebe pohlédl. Vzpomněl jsem si na slova té stařenky, kterou jsem srazil. Jsi si opravdu jistý, že jsi za pád lásky mohl pouze ty? Víš, většinou je tomu tak, že na vině bývají oba… Ale ty jsi přece také v tomto nevinná! Zavrtěl jsem hlavou. "Jak- jak to myslíš?" vypravil jsem ze sebe nakonec.

Povzdechla sis a pustila ses do vysvětlování. "Byl jsi na mě vždy hrozně hodný. Nechal jsi mě rozhodovat o všem. Milovala jsem to. Milovala jsem, že všechno, co jsi po mě kdy chtěl, byla láska. Rozzářily se ti oči při každém mém úsměvu. Při každém pohledu. Když jsem se tě dotkla, dlouho poté ses choval jako v jistém druhu transu. Když jsem tě políbila, tvé srdce se rozbušilo a vždy se mi zdálo, že i když šlo o nespočetný polibek, že je to ten první. Že jsme teprve na začátku naší společné cesty."

"Chápu," přikývl jsem a zadíval se do tvých zářivých očí. "Když jsme tehdy spolu strávili tu noc v hostinci, ty jsi chtěla něco více. Ale proč jsi mi to neřekla?"

"Protože bys mi to dal," vysvětlovala naléhavým hlasem. "Vždy jsi mi dal vše, i když jsi nechtěl a nemohl dát nic. Ty jsi nebyl připravený, a já jsem nechtěla být ta, která řídí náš společný život. Té noci mi totiž něco došlo. Tobě bylo úplně jedno, kolik bolesti tě to bude stát. Vzhlížel si ke mně jako k bohyni. Když jsem se s tebou poprvé setkala u té městské brány, myslela jsem si, že jsi bezcitný. Poté jsem pochopila, jak se mýlím, ale stále jsem se bála, že jsi tvrdý a myslíš si, že žena je něco pod tvou úroveň. Tolik jsem se spletla, ale nikdy mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím druhým případem. Ale ten se stal skutečností. Tu noc v tomto pokoji jsem pochopila, jak je tvé srdce křehké, a jak snadno ho mohu roztříštit. Až mnohem později mi došlo, že takto jsem ti ublížila také. Ale nejspíš mnohem méně, než kdybychom zůstali spolu."

"Proč sis myslela, že mi ublížíš?" podivil jsem se.

Stiskla jsi mé ruce ještě pevněji. "Protože bys mi nikdy neřekl, kdybych tě ranila. Nikdy bys mi to nevyčítal. Utápěl by ses v bolestech, a chtěla jsem tomu zamezit. Věřila jsem, že to překonáš a najdeš si hodnější dívku, než jsem já. Někdo, kdo ti dokáže neublížit."

"Ale ty jsi mě nikdy neranila," namítl jsem. "Bolelo mě pouze, když jsi odešla."

"To není pravda. Ty si nepamatuješ, co jsem ti řekla tehdy u Jižního Zbloudilého proudu? Všechno je tvá vina. Někdy opravdu nechápu, proč jsme ještě spolu."

Pokusil jsem se usmát, ale opět jsem neměl daleko k pláči. "Byla jsi rozčílená a vystrašená. Kromě toho, tu loď jsem opravdu potopil já. Navedl jsem ji na skaliska. Sice omylem, ale…"

Přivřela jsi oči, jako bys ucítila bolest. "Vidíš? To je to, o čem mluvím. Já jsem, i když v rozrušení, řekla něco hodně ošklivého, za což by mě většina lidí dávno opustila. Ale ty, ty si myslíš, že je to tvá vina. I po tolika letech. Jen tvá. Proto spolu nemůžeme být."

"Děkuji, že jsi mi to vysvětlila," zašeptal jsem. Po tváři ti skanulo několik slz. Snažil jsem se být ten silný, ale zanedlouho jsem plakal také. Přistoupila jsi ke mně, a sevřela mě v náručí. Tvůj dotek bolel jako tisíce nožů, ale byl jsem rád, že opět mohu cítit tvé tělo. Společně jsme, těsně vedle sebe, ulehli na jediné lůžko. Netušil jsem, jak dlouho jsme jen tak spočívali vedle sebe a vnímali přítomnost toho druhého. Ale i když jsem mohl opět být vedle tebe, cítil jsem se příliš osamělý.

Zanedlouho ses však prudce posadila. S otázkou v očích jsem na tebe pohlédl. "Měla bych pro tebe návrh. Hodně jsem přemýšlela, jak vybrat, něco, co chceme oba. Já ti nechci ublížit, ale vím, že ty si myslíš, že za tím musí být něco jiného. Chtěla bych, abys na mě zapomněl. Prostě odsud odešel a našel si dívku, která tě neraní. Vím, že kdybych ti řekla, ať mě opustíš, udělal bys to, ale to nechci. Protože ty si přeješ pravý opak. I když bys mi to nikdy neřekl, myslíš si, že bych ti měla dát ještě jednu šanci."

"Máš mě přečteného jako knihu," pousmál jsem se. "Ale pokud opravdu chceš, já…"

Přiložila jsi mi prst na rty. "Já vím. Poslechneš mě. Ale navždy bych si to vyčítala. Zahrajeme si. Zahrajeme si o naši lásku."

"Zahrajeme?" opakoval jsem po tobě.

"Šachy," usmála ses a z jedné zásuvky skříňky vytáhla krabici této hry. Vyskočila jsi z postele a rozložila hru na stůl. Ačkoli jsem nic nechápal, přisedl jsem si. Automaticky jsem si vzal černé hrací figurky. S těmi jsem totiž hrál vždy, když jsme pořádali turnaj mezi sebou. Ano, hrála jsi mnohem lépe než já, ale na tom nesešlo. Stejně jsem nechtěl zvítězit. Začali jsme figurky rozestavovat na příslušná políčka na šachovnici.

"Ty se ani nezeptáš, jak chci vše rozhodnout hrou? Jak jsi vložit osud lásku do ní?"

"Očekával jsem, že mi to povíš," usmál jsem se.

Také ses pokusila o úsměv. "Dobře tedy. Zde ve městě existuje taková tradice v této hře. Prý je dovezena z jiné planety, a pouze trochu upravena, ale zrovna v tuto chvíli si příliš nevzpomenu na detaily. Na tom nicméně nesejde. Hlavní je, že výherce může poraženému uložit jeden úkol a nezáleží na tom, jestli ho dotyčný může splnit, či ne. Je to skvělý způsob, jak někoho legálně zabít, protože pokud odmítne, nebo to nedokáže, jeho život náleží výherci."

"To zní krutě," konstatoval jsem.

"Já vím," odvětila jsi. "Ale já po tobě nic takového nechci. Pouze nechci, abys byl v lásce nešťastný. Jednou pochopíš, že když odsud dnes odejdeš, bude ti opravdu lépe. Ale pokud vyhraješ ty…dám ti poslední šanci. Zkusíme to ještě jednou, i když vím, že ti zlomím srdce."

"Ty víš, že neprohraješ," zašeptal jsem. Neodpověděla jsi. Pouze učinila první tah. Tvůj pěšák vykročil vpřed, hrdě, se zdviženou hlavou, jako jsi vždy chodívala ty. V začátku hry jsem zahájil stínovou taktiku- kopíroval jsem tvé pohyby. Ale až pokročila, a já jsem byl nucen přejít na své vlastní tahy, došlo mi, že já opravdu vyhrát nechci. Nejprve jsem to neměl v plánu, ale učinil jsem po době několik opravdu hloupých tahů. Obětoval jsem svého posledního koně za střelce, nechal si obklíčit královnu…Nakonec jsem se přistihl, jak dělám chyby zcela schválně.

"Ty podvádíš," pravila jsi nakonec tichým, téměř výhružným hlasem. Poté jsi přidala na hlasitosti. "To je přesně to, o čem jsem mluvila, víš? Jsem si vědoma toho, že všechno děláš jen proto, že mě miluješ, ale ty pro mě opravdu nechceš bojovat? Ty se raději vzdáš, než abys mě získal? Opravdu?" Po posledním slově se ti opět v očích zatřpytily slzy. Natáhl jsem k tobě ruku, abych ti je setřel. Když jsem ji však chtěl odtáhnout, ty jsi mě zadržela. Pevně jsi mou dlaň sevřela. "Víš, celá ty léta, co jsme byli odloučeni, jsem se tě snažila začít nenávidět. Netuším, jestli jsem sama sobě vlastně věřila, či ne, ale nakonec mi došlo, že tě vlastně miluji až příliš. Bála jsem se, že čím více tě budu mít ráda, tím více ti budu ubližovat."

"Ale já jsem se s tebou nikdy necítil nešťastný," namítl jsem.

"Ale měl bys!" vykřikla jsi náhle a praštila rukou do dřevěné desky. Naneštěstí šlo o tu samou dlaň, ve které si svírala tu mou. Skousl jsem si spodní ret, abych nevykřikl. Mé tělo na to reagovalo zcela nevhodným způsobem. Nedokázal jsem zadržet smích ani pláč. Proto jsem činil obojí. Netrvalo dlouho, a přidala ses ke mně. Nakonec jsi mě objala. Tvá další slova se mým uším jevila jako ta nejkrásnější hudba.

"Ne. Já nechci, abys odešel. Již jsem zjistila, proč naše láska málem vyhasla. Mohla jsem za to já. Celou dobu. To já bych tě měla prosit o další šanci. Od samého začátku jsem na to šla špatně. Co kdybychom…kdybychom se zkusili tou cestou vydat znovu? Jako bychom byli úplnými cizinci. Vše změníme. A přísahám, že už nikdy s tvou rukou nepraštím do stolu. Udělám vše pro to, abych ti už nikdy nepřinesla bolest."

Rozesmál jsem se. Sice jsem věděl, že ona za to nemůže ani v nejmenším, ale mohl jsem začít znovu. Lépe. Můj život konečně znovu získal smysl.

"Tak to vypadá, že se zítra vrátíme domů. V tuto noční hodinu bych na vlak nenasedala. A neměj strach, vrátím se zpět k poctivé výrobě zbraní. Ano. Vyrobím ti krásný nový meč. Takový, jako jsi obdivoval tehdy v Lina Delle, pamatuješ? A v neposlední řadě ti také ukážu, co všechno jsem musela podstoupit, abych odjela alespoň o pár měst dále. Věděl jsi, že tyto vlaky mají úklidové komory, ve kterých se dá skvěle schovávat, pokud narazíš na nepozornou uklízečku? A že košťata překvapivě voní?" Nyní jsme se smáli oba. Tato noc nebyla divoká jako ta minulá, když jsi mě opustila. Dělali jsme přesně to, co jsme si slíbili. Začali od úplného začátku. Dokonce jsme se nejspíš stali prvními zákazníky tohoto hostince, kteří se moc dobře bavili i bez opíjení.

Pouhá hra- 1/2

14. prosince 2014 v 15:39 | Karin |  Jednodílné příběhy
Tak. Jsem zde s příběhem, který nazývám Pouhá hra. Původně jsem to ani nechtěla rozdělit, ale blog.cz má zvrácený smysl pro počítání znaků. Ale doporučuji si přečíst oba díly najednou, jinak je tento příběh trochu o ničem. Doufám, že se vám to bude líbit.
Prosím vás, abyste se k tomuto vyjádřili co nejpodrobněji. K postavám, příběhu, tomu, co byste udělali vy, zkrátka všechno, co vás napadne. Nebojte se kritizovat, alespoň mě to posune dále.

Pouhá hra

Kráčel jsem k dalšímu městu. Jíž odsud jsem viděl dým klesající níže a níže. Vycházel z komínů všech kamenných domů a byl tak hustý, že nestihal stoupat k nebesům. Zdál se mi temný jako mé srdce. Stejně tak proměnlivý. Stejně tak smutný.
Dnes jsem se znovu vracel na místa, kde jsme prožili náš život. Náš společný život. Věděl jsem, že věci, které jsem zničil, tím nenavrátím, ale byla to jediná cesta, jak pomoct svému krvácejícímu nitru. Své bolesti. Jak uvěřit, že jsi nebyla vždy pryč. Jak uvěřit, že někde hluboko jsi stále při mně.

Vstupoval jsem níže a níže do kouřem zaplaveného údolí. Atmosféra křivolakých uliček lemovaných monumentálními kamennými zdmi mě okouzlovala stejně jako tenkrát. Ale tehdy jsi mě skrz chlad hřála svým úsměvem. Dnes jsi ale nestála po mém boku. Zima se mi zarývala pod kůži, jako tehdy tvá poslední slova.

Neměl jsem nejmenší tušení, proč jsem vlastně urazil mnoho mil, jen abych znovu trpěl. Lidé říkávají, že bych na tebe měl prostě zapomenout. Začít znovu žít. Ale copak mohu zahodit všechny ty nádherné věky za několik málo let? Vím, že jsi pro mě vždy byla tou jednou jedinou. Že ty a já k sobě neodmyslitelně patříme. Tak proč jsme museli být odtrženi? Jak bych mohl milovat někoho jiného, když mé srdce stále bije jedině pro tebe? Přesto jsem byl zde, abych se potloukal špinavými městskými bulváry, na které jsem měl zanedlouho vstoupit, a znovu se snažit najít, co jsem udělal špatně. Protože po tvém odchodu byl toto můj jediný smysl života. Chtěl jsem to všechno prožít ještě jednou.
Náhle jsem vyšel z jedné z mnoha spletitých uliček a oslepilo mě jasné světlo košaté pouliční lampy zdobené černými růžemi. Růže. Květiny lásky. Jen další z nespočtu věcí, které mi tě denně připomínaly. Přede mnou se rozprostřela široká cesta plná obchodů, a především usmívajících se lidí. Šťastných zamilovaných párů. Přál jsem jim to, ale připadalo mi, jako by mi zabodli další dýku hluboko do srdce. Takto jsme se kdysi drželi za ruce i my dva.

Rychle jsem přešel tuto přeplněnou část města, abych se opět mohl zanořit do temnoty postranních uliček. Sotva jsem si všiml několika chlapců s podezřele velkými taškami. V tomto městě to mohlo znamenat jediné. Nepochybně něco ukradli, ale já jsem zde nebyl od toho, abych si hrál na strážníka. Zde je to kromě toho neschopností v chytání lupičů pověstné. Dokonce jsem si ani nezaregistroval malou stařenku kráčející naproti mě. Dokud jsem se s ní nesrazil.
"Jste v pořádku?" vykřikl jsem zděšeně a podepřel ji, aby nespadla k zemi. Ta žena se na mě dívala s ustaraným a láskyplným úsměvem. Byla to jedna z mála chvil, kdy mi bylo opravdu líto, že já se usmívat nemohu. Jemně odstrčila mou pomocnou paži. "Moc- moc se omlouvám," vypravil jsem ze sebe.

"Samozřejmě," pravila, stále s tím úsměvem. "Vypadáš ustaraně. Ty nejsi zdejší, viď?"

"Ne," vydechl jsem. "Ale jak jste to poznala?"
"Málokterý obyvatel kráčí ulicemi v takovém rozpoložení, aby vrazil do ubohých babiček. Mimoto, chlapče, máš na sobě tuniku, kožené kalhoty a vysoké boty. Takové věci se nosí především jižněji, nemýlím-li se." Pohlédl jsem na její elegantní bělostné šaty a na kabáty mužů okolo sebe. Jistě. Mohlo mě napadnout se přestrojit, abych takto nevyčníval.

"Ach ano," odvětil jsem nakonec, když v tom momentě mě něco napadlo. "No…každopádně moc děkuji, že se nezlobíte. Nemohla byste mi ještě udělit jednu radu?"

"Ale jistě. Jen se ptej, chlapče."
"Víte…hledám jeden hostinec. Chtěl bych tam dnes v noci přespat. Jmenuje se…Hostinec u Tří černých koček."

Žena vypadala nadmíru zmateně. Vrásky na její tváři se však zanedlouho rozjasnily. "Á…ty myslíš Hostinec U Tří soudků piva! Vyprávěl ti před mnoha lety Kalimen tu historku, jak k názvu přišel?"

Přikývl jsem. Myslím, že na to nikdy nezapomenu. Byli jsme tam společně. Což je také důvodem, proč jsem se rozhodl právě na to místo zamířit. Seděli jsme, snad jako jediní bez sklenek alkoholu, u jednoho z dřevěných stolů. Zanedlouho si k nám přisedl nějaký postarší muž a začal si s námi povídat. Nejprve jsem si myslel, že nás chce o něco obrat, ale nakonec se ukázalo, že šlo jen o znuděného hostinského. Mysleli jsme si, že si nás oblíbil, když nám vyprávěl o třech svých adoptovaných koťatech, která mu díky antipatii a možná i trochu fobii vůči kočkám jednoho ze členů pouličního gangu, který ho chtěl zabít, zachránila život. Vzal si je k sobě a pojmenoval po nich hostinec. Poté vyšlo najevo, že si povídá s každým, a všem na potkání vypráví právě tento příběh. Dokonce tehdy městem kolovala zvěst, že je za tím něco zcela jiného, a tuto historku si jen vymyslel.
"Jenže," ztišila hlas. "Údajně ta jeho koťata zemřela, a on nechtěl, aby jeho podnik nadále neslo toto jméno, takže vymyslel něco mnohem neutrálnějšího." Zdvořile jsem přikývl. Pravděpodobně šlo jen o klep, ale jedna věc byla jistá- hodně dlouho jsme zde nebyli.

"Ale nachází se na tom samém místě jako kdysi? Totiž, vím, že šlo o takovou temnou úzkou a páchnoucí uličku, ale těch je zde nespočet." Problém byl totiž v tom, že takové zapadlé části zde nenesly názvy. Bulváry se, alespoň před několika lety, jmenovaly Horní, Dolní, Západní a Východní a tím všechno označení končilo.

Stařena přikývla. "Stále se tam nachází." Odmlčela se. " Je to jen kousek. Trasa není složitá. Zamíříš k Hornímu bulváru, ale ulici před ním zabočíš doleva, projdeš kolem domu s hnědě pocákanými omítkami, a hned za ním zahneš doprava, poté si v jediném obchodě, na který narazíš, raději kup nějaké maskovací oblečení. Prodavačce všichni říkají Meana, a její pláště nosí naprosto všichni, takže nikomu nebude divné, co zde pohledáváš. Poté prostě půjdeš rovně, a na konci samotné uličky zahneš doleva. Tam už spatříš onen hostinec." Snažil jsem si zapamatovat cestu, ale nakonec mi z toho vyšlo, že mám zamířit k Hornímu Bulváru, u prodavačky Meany si koupit dům s pocákanými omítkami, a poté zahnout doprava, a až spatřím cizince v maskovacím oblečení, zabočit doprava, tudíž jsem usoudil, že je toto město přesně tak spletité, jak jsem si pamatoval.
"Víš, co mě napadlo? Shodou okolností totiž také má cesta vede k Hornímu bulváru, takže ti ukážu alespoň první odbočku." To bylo moc dobře, protože já jsem dokonce zapomněl i to, kde leží onen bulvár, a dalšího místního se mi opravdu ptát nechtělo.

"Mockrát vám děkuji," vypravil jsem ze sebe nakonec. "Společnost na cestě se vždy hodí."
Jistým krokem se vydala tím posledním směrem, který bych hádal. Odhadoval jsem, že když se Západní bulvár nachází na západě a Východní na východě, logicky se nyní nacházíme na jihu, v Dolním, a Horní proto leží na severu. Ale nikoli. Podle hvězd zářících na nebesích jsem poznal, že zamířila právě na jih. Na nic takového jsem si tedy nevzpomínal. Zaposlouchal jsem se do rytmu jejích podpatků.

"Proč si neukrátit cestu nějakým povídáním?" prohodila náhle. Pouze jsem zdvořile přikývl. Nebylo vhodné ženě, která byla v takto pokročilém věku, a navíc jsem jí před chvíli málem smetl z chodníku, říkat, že k mluvení mi chybí síla. Po tvém odchodu jsem totiž neměl energii k ničemu. Překvapila mě však i tentokrát- položila tu nejméně pravděpodobnou otázku. "Jaká shoda okolnosti tě vlastně vede na tak ošklivé místo plné pochybných existencí, jako je onen hostinec?"
Zhluboka jsem se nadechl. Ihned jsem toho litoval, protože jsem ucítil jasný drásavý závan vzduchu tvořeného prachem, a rozkašlal se. Jako tehdy, když jsme zde putovali společně. Jen ty a já. Utěšovala jsi mě pokaždé, když mi došel dech. Díky tobě jsem šel dál a prošel celou tuto cestu. Ale díky kašli jsem měl čas k přemýšlení. Nakonec jsem ale usoudil, že neuškodí, když se té milé babičce vyzpovídám.

"Byla jste někdy zamilovaná tak, že jste pro toho druhého byla ochotná udělat opravdu cokoli?" Pouze mě posunkem vybídla, ať pokračuji. Náhle jsem si připadal nesmírně hloupě. "Zkrátka a dobře, nikdy jsem nezjistil, co jsem učinil špatně, ale opustila mě. Neřekla mi, proč. Prostě jednoho dne odešla. Vracím se na místa, která kdysi byla určena jen našim snům. Ten hostinec je jeden z nich. Navíc je to skvělé místo, kde zahnat smutek."
Stařenka se smutně pousmála. "Máš na mysli tanečnice, Kalimenovy příběhy, vtipné návštěvníky...?"

"Alkohol," opravil jsem ji a upřel na ni zoufalý pohled.
"Ale chlapče, pití pomalu zabíjejícího jedu není tím správným způsobem, jak vrátit lásku!" namítla zděšeně.

"Já vím. Ale naše láska je mrtvá. Já chci jen na chvíli vrátit ty krásné časy. Není to poprvé, co se takto vracím. To, že na ni na okamžik díky alkoholu zapomenu, je jen bonus."
Babička jen potřásla hlavou. Bylo mi líto, že jsem jí šokoval, nicméně si nezasloužila, abych ji vykládal medové pohádky. Navíc, byl jsem rád, že ke mně byla tak upřímná. Až do jejích dalších slov.

"Napadla mě ještě jedna věc- jsi si opravdu jistý, že jsi za pád lásky mohl pouze ty? Víš, většinou je tomu tak, že na vině bývají oba…"
"Ne, opravdu jsem za to mohl já," vysvětloval jsem. "Ona by jen tak neodešla. Nikdy mi nechtěla nic vytýkat. Nejspíš jsem jí něčím hluboce ranil, a ona již nemohla vydržet po mém boku. Všiml bych si, kdyby i ona chybovala. Jenže ona…ona by nikdy nic takového neudělala."

"Vy jste k sobě nebyli upřímní?" podivila se.
"Ale ano, byli," obhajoval jsem tě nadále. "Jenže kdyby mi měla říkat vše, co jsem udělal špatně, jen bychom se hádali. Myslím, že toho prostě na ní bylo moc. Jen mě mrzí, že mi opravdu nedala poslední šanci."

"Musíš ji opravdu milovat, když to vidíš takto," zašeptala a zastavila se. "Tady se naše cesty rozcházejí. Dobře si pamatuj cestu. Spatříš pocákaný dům a zahneš doprava. Narazíš na Meanu. Za jejím obchodem půjdeš rovně, a na konci ulice se vydáš doleva." Doufal jsem, že tentokrát jsem to pochopil o něco více, ale pravdou bylo, že mě příliš vyvedla z míry svými slovy. Jsi si opravdu jistý, že jsi za pád lásky mohl pouze ty? Ale poslední tvá věta tomu přece nasvědčovala. Řekla jsi prosté:
Nechci tě opustit, ale nikdy jsem ti neměla ukázat, že tě miluji. Vedlo to jen ke zkáze naší lásky.

Temná ulice vedla dále a zdálo se, jako by nikde nekončila. Jako by vplývala do prachu a byla to samotná cesta k nejhlubšímu nitru duševního strádání. Protože právě tak jsem se nyní cítil. Bez tebe jsem byl ztracený. Jen zraněná duše, která se snaží pochopit, proč láska může zemřít. Kdo něco takového dopustil? Opravdu nemohu vzít vše zpět? Začít znovu? Vrátit se na úplný začátek naší cesty a zkusit překonávat překážky jinak? Lépe?

V mdlém vycházejících hvězd, které téměř všechny překrýval prach, jsem náhle spatřil obrys jednoho domu. Na první pohled vypadal jak všechny ostatní, ale na bílém kameni se skvělo několik hnědých skvrn, které rozhodně neměli přírodní původ. Pousmál jsem se, a tento výraz mi na tváři vydržel až do té doby, než jsem si uvědomil, že dnes opravdu nestojíš po mém boku. Tehdy však tomu bylo jinak. Společně jsme se smáli, když jsme uvažovali, kde se mohly vzít. Možná mělo jít o nějaký záměrný obrazec, ale pravděpodobně se staviteli hodně třásli dlaně, protože to nebylo k poznání.
Na tom mi v tuto chvíli však nezáleželo. Dokázal jsem myslet na jedinou věc. Na nás. Sdíleli jsme spolu smích, ale i slzy. Měli jsme jen jeden druhého, a okolní svět pro nás neexistoval. Mnohokrát jsme spadli, ale ty jsi mi vždy ukázala, jak znovu vstát. Naživu mě držela jen vzpomínka na tebe. Ale bál jsem se, že mě jednou zničí. Proto jsem zamířil do tak nevalně známého hostince. Již na tom nesešlo. Bez tebe zevnitř umírám, a jen čekám na den, kdy i mé srdce přestane bít.
Rozhodl jsem se, že bych měl pokračovat v cestě, namísto náměsíčného zírání na jedinou stavbu. Ačkoli, kdybych zde stál dostatečně dlouho, možná bych konečně viděl, kterým obyvatelům se povedlo takto označit jinak navlas stejný dům, jako byly všechny ostatní. Nespěchal jsem, ale měl jsem strach, že se utopím ve vlastních zraněných pocitech, pokud je rychle nějak nezaženu.

Za domem jsem zabočil, a doufal, že jdu stále správnou cestou. Již jsem si začínal dělat hlavu s tím, jak nalézt Meanu, ale nakonec se to ukázala jako nejjednodušší část této cesty, jelikož na jedněch dveřích se bílými zdobnými písmeny klenul nápis Prodejna U Pěti kloboukových mašlí. Což mi připomnělo, že když už zde nějaká instituce má jména, téměř vždy se skládá z funkce, předložky "U", libovolné číslovky a jedné z věcí, která se tam prodává. Tento nebyl výjimkou. V té chvíli jsem si také povšimnul, že je to snad jediná budova ze dřeva, nikoli z kamene. Když jsme ještě byli spolu, tvrdila jsi, že jsem ten nejbystřejší muž, kterého jsi kdy potkala, ale spolu se silou odcházela i má schopnost rychlého uvažování.
Přistoupil jsem ke dveřím a uchopil do dlaně klepadlo ve tvaru růže. Opět. To proto mi tě tyto květiny tak připomínaly. Toto město jich bylo plné. Několikrát jsem zabušil. Netrvalo dlouho, než mi přišla otevřít žena ve středním věku. Stačil mi jediný pohled na ni, abych si uvědomil, že i zde jsme spolu přece byli! No jistě. Jak jsem mohl zapomenout? Koupil jsem ti brož do vlasů.

Vypadala přesně tak jako tehdy, jen se jí vytvořilo o něco více vrásek. Plavé vlasy protkané šedivým nitkami jí splývaly až k lopatkám. Na sobě nesla rudou halenu a hnědé punčochy. Hleděla na mě zářivýma šedýma očima. I přesto, že se rozhodně srdcem i vzhledem lišila od běžných obyvatel tohoto města, na eleganci ji to neubíralo.
"Vítej, cizinče," oslovila mě zvesela a usmála se. "Co tě přivádí do tohoto nepříliš známého zákoutí?"

Také jsem se na ní pokusil usmát. "Slyšel jsem, že zde prodáváte jisté oblečení. Potřeboval bych alespoň na první pohled vypadat jako místní." Pohledem přejela přes můj jižanský oděv a chápavě přikývla. Ani jsem se neodvažoval vydat se za ní, když zamířila hlouběji do svého obchodu, aby mi přinesla kýženou věc.
Prohlédl jsem si vše, kam mé oči před tmu prosvětlovanou pouze několika svícemi odstínu slonové kosti. Válelo se tu nespočet kusů oblečení. Život s tebou mě naučil, že i v nepořádku můžeme nalézt řád, a u této prodavačky to nejspíš také platilo, ale zdánlivě se prostě všechno válelo na několika hromadách. Úplně navrchu každé z nich tkvělo několik klobouků s pestrobarevnými mašlemi, po kterých byla tato prodejna pravděpodobně pojmenována, i když u zdejších místních jsem si tím nemohl být jistý.

Náhle ke mně přistoupila, a v rukou držela černý plášť s kápí, který splýval až k zemi. S děkovným pokývnutím jsem ho od ní převzal a oblékl si ho. Netuším, jak to dokázala, ale padnul mi jako ulitý.
"Kolik za něj chcete?" optal jsem se. V tomto městě se většinou hodiny a hodiny smlouvalo, ale já jsem k tomu neměl sebemenší chuť. Kromě toho, Meana patřila k hodně poctivým obchodnicím. Jako jedna z mála zde. Nechal jsem ji určit si to.

"Je škoda, že tak pospícháš," pravila, ačkoli mi tím vůbec neopověděla na otázku. "Chtěla jsem ti alespoň nabídnout něco k pití." Potlačil jsem úšklebek. Meana sice byla moc milá, ale když jsme zde byli naposledy, zjistili jsme, že zde nenabízí nic jiného než tvrdý alkohol. Možná proto jsme se tehdy cítili tak lehcí. Tak šťastní. Byli jsme přiopilí, a nemyslím si, že pouze láskou.

"Ne, děkuji," pravil jsem nakonec. Poté mi došlo, že tuto ženu prostě nemohu jen tak odbýt. Musím ji vysvětlit důvod, jinak je schopná mě zde držet násilím. "Mířím do Hostince U Tří soudků piva."
Meana na mě udiveně pohlédla a vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Upřeně na mě hleděla, a poté se zdálo, že konečně přišla, na co chtěla. Nevěřícně zavrtěla hlavou.

"Ty zde nejsi poprvé," konstatovala.

"Ne," přikývl jsem, vyveden z míry tím, že vypadala opravdu zmateně.
"Ty jsi něco ztratil. Vidím to ve tvých očích. Kromě toho, člověk, který by nebyl zoufalý, by nikdy nevkročil do takového podniku."

"Nejspíš ne," přitakal jsem a povzdechl si. "Pokud si na mě opravdu pamatujete, pak také jistě víte, že jsem zde minule, před několika lety, nepřišel sám."
"Ona odešla, viď? Opustila tě," odvětila a já jsem žasnul, s jakou přesností se trefila do pravdy. "Hledáš ji?"

"Ne. V žádném případě. Rád bych ji byl nablízku, ale ona se rozhodla pro jiný život. Ale jednoho rána, právě v hostinci, mi prostě řekla, že je konec. Musel jsem se tu vrátit, a snažím se pochopit, co jsem udělal špatně."
Meaně jsem o tom řekl mnohem více než oné stařence, kterou jsem srazil. Ona totiž byla žena, která nám řekla, že já a ty jsme pro sebe stvořeni. Že naše srdce navždy zůstanou propojeny. Ž e i kdyby nás oddělovaly míle a míle, hluboko uvnitř nikdy nebudeme odděleni. Nikdy pro nás nebude příliš daleko. Že ty a já vždy budeme tak blízko, jako bychom se drželi na ruce. Mýlila se, ale to jsem tehdy netušil. Tehdy jsem si opravdu myslel, že naše láska je věčná a nezničitelná. Že naše vášeň je jako neuhasitelný požár. Za to vše jsem byl této obchodnici vděčný.

"Ty ji nehledáš?" podivila se a na tváři se jí opět zjevil ten zmatený výraz. Zavrtěl jsem hlavou. Chvíli nic neříkala, ale poté se ke mně naklonila a svými dalšími slovy mi téměř vyrazila dech. "Ale měl bys. Já věřím, že ona na tebe stále čeká. Že možná lituje toho, že tě opustila."
"Ona dobře věděla, co dělá," odvětil jsem a zadržoval slzy. "Stále ji miluji, ale je konec. Ona již mou lásku nepotřebuje." Otevřel jsem dveře a chystal se vnořit zpět do víru prašné ulice.
"Aritene?" oslovila mě. Takže si nás skutečně pamatovala. Otočil jsem se směrem k ní. "To, že tě opustila, neznamená, že bys měl ztratit víru v lásku."

"Ale nikdo jiný není jako ona," zašeptal jsem a nečekal na odpověď.

Nasadil jsem si kápí a vykročil. Jako osamělý stín jsem se ploužil temnotou a v hávu skrýval nikdy nevyplakané slzy, které mi nyní kanuly po tváři. Chutnaly hořce jako mé vzpomínky na tebe. Na konci ulice jsem přesně podle pokynů zahnul doleva. Ano, na této ulici se nacházel onen hostinec. Poznal bych to i bez velké dřevěné tabule, na které byl červenou barvou přeškrtnut původní nápis, a docela neuměle vyveden nový.
Toho rána jsem zde běžel. Tvé podpatky klepaly o starou dlažbu. Ptal jsem se tě, proč mě opouštíš. Jak bych mohl změnit, vše, co jsem udělal špatně. Neopověděla si. Jen jsi utíkala. Naposledy jsem tě spatřil, když jsi naskočila do vlaku, který s tebou odjel někam hodně daleko. Hleděla jsi do mých očí a plakala jsi. I já jsem plakal. Zběsilé tempo dopravního prostředku uhánějícího po kolejích tě zaneslo pryč ode mě. Chtěl bych se na to místo také znovu podívat, ale neměl jsem sílu čelit tak smutným vzpomínkám.

Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu jsem alkohol potřeboval. Nikdy bych nevěřil, že lze zemřít na zlomené srdce, ale pomalu jsem si začínal myslet, že se v tom oceánu bolesti opravdu utopím, pokud na něj nezapomenu. Alespoň na chvíli. Otevřel jsem vrzající dveře a vstoupil do budovy mdle osvětlované pouze několika petrolejovými lampami, která se zdála být ještě zakouřenější než zbytek města mimo ní. Usedl jsem k jednomu ze špinavých stolů. Mimoděk jsem pohledem zalétl na tabuli slev a akcí.

Opečený chléb s medem pouze dnes za dva stříbrné!

Kupte si dva korbely piva a získáte třetí zdarma!

Dnes s úderem deváté hodiny večerní zábava!

V tom okamžiku mi došla jedna věc. Meaně jsem nakonec nezaplatil. Vstal jsem, abych to napravil, ale již jsem spatřil samotného Kalimena, jak ke mně spěchá, aby mi něco nabídl. Mávl jsem nad tím rukou. Zaplatím, až opět přijdu k rozumu. Až se opět budu potácet v utrpení. Až budu z tohoto hostince odcházet po divoké noci.
"Vítám tě v našem podniku. Chceš slyšet nabídku, nebo víš, co si přeješ?" zeptal se, když došel k mému stolu. Na okamžik jsem se zamyslel. Již jsem si chtěl říct o nabídku, ale nakonec jsem si vzpomněl, co jsem si zde bláhově dával minule. Když jsme spolu seděli u jednoho stolu, ty a já. Údajně mělo jít hned po pivu o nápoj s nejmenším procentem alkoholu v tomto podniku. Nevím, jestli to způsobilo to, že jsme byli opilí už před příchodem, ale nemyslím si, že tomu tak bylo. Přesto jsme nebyli opilí natolik, abych si nepamatoval každý okamžik.

"Jeden pokoj na tuto noc. A láhev stidalasu, prosím," pravil jsem a hostinský pouze přikývl. Chystal se odejít, ale já jsem měl ještě jednu otázku. "Kolik je vlastně hodin?"
"Zábava začíná za pár minut," odvětil. "Ty tady na někoho čekáš?"

"Ne," odpověděl jsem popravdě. I jemu se na tváři zjevil překvapený výraz. "Proč bych se prostě nemohl jen chtít opít?"

Ušklíbl se. "Ty sis dnes nečetl svůj horoskop, že? Jinak bys sem nevkročil." S těmito slovy odešel, a já jsem neměl nejmenší tušení, co tím myslí. Lámal jsem si s tím hlavu po celou dobu, než donesl lahev plnou průhledného pálivého nápoje. Na nic jsem nepřišel. V následující chvíli jsem neměl čas přemýšlet. Do místnosti vpadlo několik dívek v barevných závojích. Kdesi z rohu se začala ozývat jemná melodie smyčcových a strunných nástrojů. Těla začala ladně plout mezi stoly. Stejně jako ostatní zákazníci jsem je uchváceně pozoroval.
Respektive, jednu dívku zahalenou v rudém oděvu. Musel jsem si připomínat, abych zavřel ústa. K šíji se jí vlnily tmavé vlasy prosvětlované platinovými pramínky. Snědá pleť ostře kontrastovala s bělostnými dívkami okolo ní. Mimoděk jsem pohlédl na svou vlastní. Jistě. Oba jsme pocházeli z nižších nadmořských výšek, kde se naše tělo přes spousty generací přizpůsobilo ostrému slunci. Koutkem oka jsem přitom zahlédl, že mě hostinský pozoruje s náznakem úsměvu. On to věděl. On mě i v té kápí poznal.

Při jednom pohybu proplouvala přímo kolem mě. Naše těla se na jeden malý okamžik dotkla jedno druhého. Mé srdce zahořelo nesmírnou touhou a bolestí. Věnovala mi jediný pohled. Zmatený a zkoumavý. Poté odtančila o kousek dále, ale mě připadalo, jako by spočívala v mé náruči. Byli jsme si tak blízko! Tou dívkou jsi byla ty.

Hudba zanedlouho utichla, ale já jsem se stále díval pouze na tebe. Několik tanečnic se posadilo k již plným stolům, jiné odešly za závěs, který tvořil oponu. Ty ses chystala také odejít, ale tentokrát jsem tě nenechal. Vstal jsem. Cítil jsem se jako ve snu. Kolena se mi podlamovala, ale já jsem toužil po jediném. Tvém úsměvu, a možná i doteku. Či prostě dalším pohledu. Dotkl jsem se tvé dlaně. Pohlédla jsi na mě svýma šelmovsky zbarvenýma očima, a já jsem se v nich na dlouhou dobu ztratil.

"Potřebujete něco?" pravila jsi trochu roztřeseným hlasem. Udivilo mě, jak zněl odevzdaně.

Pouhá hra- Předmluva

14. prosince 2014 v 15:13 | Carina |  Jednodílné příběhy
Konečně jsem dopsala svůj slíbený příběh do Protikladů. Nakonec jsem ho nazvala Pouhá hra, a toto bude jeho jakési vysvětlení, a trochu i můj osobní deníček. Vlastně to ani nemusíte číst, můžete si pár minut počkat, než vydám samotný příběh, ale třeba to někoho zajímá.

Název: Pouhá hra

Počet znaků (s mezerami): 36 254

Počet znaků (bez mezer): 30 027

Místo odehrávání: město na severu Suan May Islandu

Žánr: romantický a lehkým nádechem fantasy

Varování: Nečíst, pokud nemáte náležitě sentimentální náladu a rádi hodně bezdějové a skrz naskrz romantické příběhy.

Anotace: Ariten, doprovázen pouze stíny svého zlomeného srdce, se vrací na místa, kde strávil společný čas se svou láskou. Jedno z nich je i severní město, kde ho bez vysvětlení po divoké noci plné touhy opustila. Snaží se pochopit, kde udělal chybu, i když mu mnoho lidí naznačuje, že vina možná nebyla na jeho straně.
Co se ale stane, když ho shoda okolností svede dohromady se zdejší tanečnicí? Bude mu někdy vysvětleno, proč pro něj láska musela zemřít? Bude moct ještě někdy milovat?

Inspirace: Toto je docela složitější. Samozřejmě, byla to opět hudba, opět Scorpions, a to konkrétně asi třičtvrtě alba Humanity Hour I (Loving me to death, The cross, The future never dies, Love is war...) plus Walking on the edge (to vysvětluje ty Šachy. Hned se k nim dostanu). Jednak to trochu objasňuje charakter hlavního hrdiny, ale především styl, kterým je to vyprávěno. Překvapivě jsem zjistila, že i když jsem těchto 36 254 znaků ťukala do klávesnice tři dny, samotný styl vyprávění z první osoby jakoby hlavní hrdince (kupříkladu věta z hned druhého dostavce: Jak uvěřit, že jsi nebyla vždy pryč) mi hodně vyhovuje, i když to původně měl být jen pokus.
Ale charakter hlavního hrdiny, jak jsem si dnes uvědomila, má trochu hlubší důvod. Někomu může přijít přehnaný, ale já takové lidi opravdu znám. Dokonce dva.
Nechci to tu příliš rozpitvávat, ale ten první je vlastně hodně milý. Jeho dívka se s ním vlastně rozešla z docela podobného důvodu jako Xanthilia s Aritenem. Nyní, pokud vím, zkoušejí být přáteli. Já osobně mám pocit, že ona si s ním narozdíl od Xanthilii trochu hraje, ale to je vlastně jedno.
Ten druhý člověk jsem já. Moc lidí toto neví, ale u této povídky mi to příjde vhodné zmínit, protože to vysvětluje, proč jsem tolik rozpitvávala jeho pocity. Akorát, že v mém případě nešlo o lásku, ale o přátelství. Dlouho, dlouho, snad půl roku jsem si myslela, že jsem za to mohla pouze já, a stále mám občas pocit, že nesu větší díl viny. To přátelství zdánlivě skončilo kvůli jedné mé vyřčené větě, na kterou nikdy nezapomenu: "Ty si myslíš, že jsi dokonalá, ale opravdu nejsi." Vím ale, že za tím nejspíš nebylo jen to. Buď daná dívka nesnesla, že jsem urazila její hrdost a už nechtěla být její loutkou, nebo jsem se skutečně chovala hloupě delší dobu a ona už to prostě po té větě nevydržela. Chyba ode mě byla ta, že ona se mi pokusila dát další šanci, ale já jsem se s ní několik týdnů na to opět hloupě a ošklivě pohádala.
Takže inspirací mi vlastně byl i samotný život.

A k těm Šachům: Jak se Xanthilia nepřímo zmiňuje, jde o ty samé Šachy, jaké hrají tikiri, což je národ a bytosti zároveň, které patří Kate. Ne, vědomě jsem ji to neukradla, ty pravidla jsem vymyslela (ale nikdy nezmiňovala) asi jen oněco málo později něž ona, jen patřily původně k jinému příběhu. Mám pro to i teorii, ale in opravdové vysvětlení.

Oficiální teorie: Pomocí Tikirijské stezky se ta hra dostala až na Suan May Island, ale obyvatelé toho města, kde se tento příběh odehrává, si trochu pozměnili pravidla. Například tikiri si nesmí zadávat nesplnitelné úkoly, a jejich hra má tři kola.

Neoficiální, ale pravdivá teorie: Ta písnička. Walking on the edge. Poslechněte si ji poprvé, a já přísahám, že minimálně měsíc poté nebudete vymýšlet jiné příběhy než:
•o labyrintech
•s Šachy
•s chůzí po hranách

A kromě toho pravděpodobně získáte hrozné nutkaní naučit se Šachy hrát. No vážně, já jsem to tak měla, a ačkoli nejsem moc zdatná hráčka, dokážu tuto hru i někoho naučit a párkrát jsem dokonce i poctivě vyhrála!

To je nejspíš vše, co bych k tomu chtěla říct, a užijte si příběh!