Druhá strana ráje- kapitola 10.

16. prosince 2014 v 7:00 | Karin. 98 |  Druhá strana ráje
Takže, jsem zde s další, překvapivě ne zase tak smutnou a morbidní kapitolou této povídky, jako obvykle. I dyž se zde stále nic neděje, přichází docela důležitý zvrat. Snad se vám to bude líbit!
P.S.: V dohledné době se připravte spíše na jednodílné příběhy.
P.S.S.: Nalezla jsem jednu skvělou stránku. Znáte takové ty příběhy, kdy můžete zvlátit jejich průběh? Jeden takový plánuji časem vytvořit, a proto je často vyhledávám. Tento mi přijde naprosto úžasný!


Kapitola 10.

Plující bárka

Já a Aghatia jsme stáli u břehu smrtelné řeky, každý ponořen do svých vlastních pocitů. Temných jako samotná voda, na které se zrcadlila pouze úzkost. Opět jsem slyšel to bezútěšné a srdcervoucí kvílení. Ono vycházelo z té řeky. Ta dívka přece zmiňovala, že odtamtud není návratu. Začínal jsem ovšem mít pocit, že jediné místo po smrti, odkud se lze opravdu vrátit, je Ráj. Ležící tak zoufale blízko a přitom daleko. Dělil ho ode mě pouze jediný bouřlivý pramen, který jsem nemohl překonat.

Vzpomínal jsem na čisté prameny, které jsme čas od času společně překonávali. Na její tvář, která se v nich odrážela. Obraz na vodě byl přesně tak rozmazaný jako mé vzpomínky. Letargicky jsem sledoval připlouvající loď, jelikož mi v omámení až po chvíli došlo, že se jedná o nové ztracence. Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou. Nedalo se však tomu zabránit.

Opět jsem se ocitl v onom zvláštním druhu přežívání v tomto světě plném krutosti. Ale tentokrát zde nebylo žádné světlo. Pouze temnota a vyhasínající duše. Jasně jsem cítil jejich utrpení. Matně jsem slyšel něco volající hlas, ale nedokázal jsem ho vnímat. Cítil jsem, jak sládne i mé světlo a odmlouvají další vzpomínky. Natáhl jsem před sebe ruku, ale nešlo je zachytit. V srdci mě opět jako dýka bodal bolestivý pocit. Nevyplakané slzy. Ale já jsem nechtěl ztratit další část sebe! Někde v dáli se mihla vzpomínka na mou lásku, ale nemohl jsem ji zastavit. Věděl jsem jediné. Odcházela z mého srdce, ale stále jí patřila část mne. Ano. Patřil jí můj dech.

Probudil jsem se. Jako by mě něco vyrušilo ze spánku, ale byl jsem za to nesmírně rád. Jako první věc jsem viděl Aghatiinu ustaranou tvář. Neměl jsem ale sílu jí cokoli vysvětlovat.

Dokázal jsem pouze hledět na druhý břeh, který byl mému zraku ukryt mlhou. Pozoroval jsem odplouvající bárku. Po dlouhé, dlouhé době jsem získal sílu promluvit.

"Výpadek," zašeptal jsem. "Cítím, že mi něco chybí. Něco příliš podstatného."

Aghatia přikývla a soucitně mi hleděla do očí. "Pamatuješ si ještě, jak vypadala tvá láska?"

"Prameny vlasů zářící jako oheň," odvětil jsem tiše a zavrtěl hlavou. Opravdu jsem se snažil. Věděl jsem, že ta vzpomínka tam ještě před chvílí byla, ale vzpomínal jsem si jen na jediné. Otevřel jsem zápisník s kresbou její tváře. Nedokázal jsem si však vybavit, jestli byla bledá, či snědá. Jak se tvářila, když jsi plakala. Když jsi byla opravdu šťastná. Naštvaná. "Vidím jen oheň. Oheň ve vlasech, oheň v očích."

"Divokost," odhadla Aghatia její temperament. Přikývl jsem a trpce se usmál. Ona však pokračovala. "Jak jsi zemřel?"

"Já…" zamyslel jsem se. Opět jsem vše viděl pouze v abstraktních pojmech. Můj svět se přetočil vzhůru nohama. "Zima. Led. Chlad. Umrzl jsem."

O to více mě překvapilo, když zavrtěla hlavou. "Zabil tě granát. Nevzpomínáš si? Výbuch." Pravda. V ledu se odrážely i plameny.

"A ty?" zeptal jsem se zmateně. "Ty jsi tam byla se mnou?"

"Ne," zašeptala tiše. Klesl jsem do prachu na kolena. Přisedla si ke mně, ale já jsem jí téměř nevšímal. Jak mohl jeden výpadek způsobit, že jsem ztratil tolik vzpomínek najednou? Proč to tak musí být? Má to tak být? A proč jsem si vše, co se stalo po mé smrti, pamatoval tak jasně?

"Dobře mě poslouchej," mluvila tiše, ale naléhavě. Poslechl jsem ji. "Byl jsi zastáncem náboženství. Copak si nepamatuješ, co jsi mi řekl? Kdybych nemiloval, nezemřel bych? Jen odlišná víra je příčinou konfliktů? Láska lidstvo vede ke zkáze?"

"Já jsem řekl, že mě zabila láska?" podivil jsem se. "Ale…proč?"

"Byl jsi součástí sekty. Poslyš, ty si opravdu na nic nevzpomínáš?"

"Já…" zašeptal jsem, ale náhle mi došla slova. Opravdu jsem se nechal zaslepit nějakou vírou? Proč si ale nic nepamatuji? Jak jsem tomu mohl věřit, a zároveň milovat?

Aghatia se však k mému překvapení usmála. Položila mi ruku na rameno. Jasně jsem cítil, že tentokrát mi nechce sát světlo. "V jedné své básni jsi zmiňoval, jak můžeme pochopit své životní chyby, když zapomeneme, proč jsme je učinili. Nyní to začínám chápat. Ty ses od té víry oprostil! Opravdu! Konečně! Netuším, jak dlouhý má být tvůj trest, ale myslím, že nezbývá příliš času, než dostaneš lístek na zpáteční cestu."

"Opravdu?" podivil jsem se. Mé srdce poskočilo v této říši nepatřičnou radostí. Mé sny se splní. Spatřím tebe! Můžeme být opět spolu! Nicméně, i když nezáleželo na tom, jak se k tobě dostanu, musel jsem se zeptat. "Lístek na co, vlastně?"

"Na loď," odvětila, a udivilo mě, jak zněl její hlas zastřeně. Ukázala na bárku, která odplouvala zpět, téměř prázdná. "Veze několik málo duší, které se z této říše dokázaly dostat."

"Copak se děje?" reagoval jsem, protože jsem si povšiml smutného tónu v jejím hlase.

Zavrtěla hlavou. "Je mi jen líto, že já nemám naději na vysvobození. Kromě toho…bez tebe zde zůstanu sama. Opět. Znovu. Znovu začnu padat níže a níže…" Sklopila hlavu.

"Copak nepadáš i se mnou?" nechápal jsem. "Pokud jsem opravdu věřil nějaké hloupé víře, stahoval jsem tě přece s sebou…"

"Nestahoval. Já už jsem totiž dávno na dně," odvětila s upřímným trápením. "Kromě toho, mám tě ráda, i přes to, kým jsi byl. Nejspíš si zrovna toto nepamatuješ, ale i ty jsi mi tehdy řekl, že sis mě oblíbil, i když jsem ateistka. Copak v tomto světě na víře záleží?"

"Mám takové nepříjemné tušení, že ještě před několika minutami bych s tebou nesouhlasil," ušklíbl jsem se.

"To nejspíš ne," přisvědčila. "Ti sektáři ti museli vymývat mozek pořádně dlouho."

Přikývl jsem, protože na toto se snad nedalo jinak odpovědět. "Aghatio?" oslovil jsem jí a změnil téma. "Na převoz se tedy nepotřebuje mince?"

"Ne," přisvědčila. "Až přijde ten správný čas, kdy se máš dostat domů, lístek si k tobě najde cestu. Jednou svou lásku opět spatříš, já to vím."

"Nejsem si jistý, jestli tě po tom, co si pro mě udělala, dokážu opustit," zamumlal jsem, ale má láska byla silnější. To se také projevilo v dalších verších básně, které jsem psal, a které se opět začaly zjevovat na papíře.


Kdy nadejde den,

kdy konečně spatřím světlo,

kdy láska nebude ztracený sen,

popluju cestou poznání

zářivou stezkou k tobě.



Ano. Kdy? Kdy se Sinie změní ve světlo v temnotě? Kolik věků to ještě potrvá? Nezblázním se do té doby? Nezbláznil jsem se již nyní? Opravdu je naděje, že se k ní dostanu? Pomalu jsem ji totiž ztrácel, když jsem pohlédl zpět na místo, kde před chvíli proplula loď.


Temná řeka proudí dravě,

pohlcuje trosky naděje,

ničí a zabíjí hravě,

vede však až do svého srdce,

jsi mou jednou cestou k sobě.



Vím, že ona bárka, kterou jsem před chvíli viděl, byla jen jedna z mnoha, ale pro ty přízraky měla neskutečnou cenu. Stejně jako pro mě bude mít ta, která mě doveze za mou láskou.


Pozoruji další loď

plujíc vstříc radosti,

říká: nesni a pojď,

já však nemohu,

kdy skončí mé nekonečné utrpení?



Věděl jsem, že zbývá mnoho času, než můj čas nastane, pokud vůbec. Ale dobře jsem si uvědomoval, že já mám na rozdíl od takových, jako je Aghatia, šanci na splnění své touhy. Přál jsem si ji odsud dostat. Bylo to šílené, ale opravdu jsem sám v sobě v ten okamžik slíbil, že to alespoň zkusím. Naštěstí se to nezaznamenalo na list papíru. Nepotřeboval jsem, aby toto věděla. Místo toho se tam zjevovala další slova mých snů.


Netuším, kolik let tě hledám,

a kolik ještě zbývá,

prach mezi ruiny sedá,

až do dne,

kdy nebude potřeba snění.


Sám pro sebe jsem se usmál. Ano. Nezáleží na tom, když se to stane. Zkrátka jednou spatřím svou lásku. Byl jsem si tím jistý. V té chvíli jsem dokonce věřil, že dokonce existuje další šance i pro Aghatiu. V tomto světě by nemělo být místo pro naivitu a sílu, ale já jsem přesně to pociťoval.

Po chvíli mi i došlo, čím to je. Ta víra. Pokud jsem skutečně hlásal to, co Aghatia říkala, nikdy jsem nemohl být šťastný. Možná proto jsem si teprve teď začal užívat a myslet na to krásné. Konečně jsem totiž pochopil i to, jaký smysl má pro nás, kteří se odsud ještě mají dostat, ono ztrácení vzpomínek. Návrat ke světlu. Pochopení. I když jsem nevěděl, co přesně jsem učinil špatně, chtěl jsem to napravit. A dokážu to.

Povstanu z žáru temnoty,

bárka mě ponese domů,

jednoho dne uniknu od slepoty,

ale kdy ten čas nastane,

kdy popluji po správné straně řeky?



Znovu jsem se zadíval na druhou stranu. Odpověď na otázku "kdy" jsem sice stále neznal, ale byl jsem si téměř jistý, že mému návratu již nepřísluší výraz "jestli", ale spíše "až".


Snažím se hledět přes mlhu

obklopujíc ztracený ráj,

jen rozdmýchává mou touhu

po lásce a po slunci,

což jsem nespatřil již věky.



Náhle jsem pocítil neodbytný pocit. Natěšení. Jako bych byl malým dítětem, a čekal na to, až se ve vánočním čase rozzáří všechna světla. Až se mí rodiče vrátí domů, a já budu moct pocítit radost. Jenže nyní jsem byl již mužem, trávil dlouhé časy jako přízrak v říši pro ztracené duše a čekal na lásku. Na to, až budu smět svou dívku sevřít v náručí. I přes to, že jsem byl tak hluboko.


Toto je svět na straně viny,

proudící vody tmí se zatracením,

dávno již nepočítám kdy,

kdy jsem se ocitl tam,

kde se řeka stává oceánem prachu.



Aghatia se zmiňovala, že v tomto světě se kromě počítání toho příliš dělat nedá, ale já jsem věděl, že kdybych tak činil, klesl bych samým zoufalstvím ještě níže. Již tak to bylo příliš těžké.


Bez tebe nemohu zpívat

radostné písně lásky,

vichr ztracení mě ovívá,

mohu pouze skládat básně plné

jizev a strachů.



Nyní mě poháněla jen jediná, nová vidina. Tušil jsem, že předtím to byla pouze ta hloupá víra, ale láska byla mnohem lepším důvodem. A jen jedna věc mě k ní mohla donést.


Mám jediné přání,

získat lístek na odplouvající loď,

nebudu mít stání,

dokud se k tobě nevrátím,

dokud nedostanu poslední volné místo.



Znovu jsem si vybavil, jak jsem se cítil, když jsem jí viděl odplouvat. Jako by spolu s ní odplul kousek mého srdce, kterého již mnoho nezbylo. Možná jsem se jí měl pokusit stihnout, ale bez lístku by to k ničemu nevedlo. Musel jsem čekat. Čekat. Čekat ještě dlouhé, předlouhé časy. K této myšlence se začaly formovat další řádky.


Pádla brázdí hladinu bez pokoje,

další šance odplouvá,

marné jsou boje,

nemohu tě políbit,

dokud můj trest neskončí najisto.



Čekat na místě plném bolesti. Copak se opravdu nedalo dostat se odtud jinak než přes Sinii? Vždy přeci existovala nějaká jiná cesta! Ale jedno jsem věděl jistě- směrem dolů ani vzhůru nevedla. Níže se nacházelo nitro, a výše nebylo možné vystoupat.


Láska nemůže mě vynést výše,

když zde není nebe,

v světě bez skrýše,

kde není kam stoupat,

bez tebe nemohu zvítězit.



Nelze však uniknout ani prašnými cestami bez konce.


Marně hledám rozcestí-

je míle a míle odsud,

temné vody věstí,

že zde mohu uvíznout navždy,

naději se bezmocně snažit vytěžit.



Ano. Věděl jsem, jak snadno se mohu ztratit. Ale doufal jsem, že vytrvám. Ano. Pro ni to vydržím. Vydržím i ta největší muka.

V ruinách skrývá se hořká pravda,

donesl je zde vítr kvílivý,

cesta k pádu je příliš snadná,

poddat se temnotě znamená bloudit,

je to však příliš lákavé.



Až do konce časů. Jednou se k ní navrátím, tím jsem si byl jistý. Jen do té doby se musím neutopit v utrpení, které mělo spousty podob, které jsem zachytával do veršů.

Zoufale volám po tobě,

mé tělo kdesi letí pod sluncem,

nebo spočívá v hrobě,

ale má duše je mučena,

je zde něco skutečné, něco pravé?



Hladina září jako zrcadlo,

odráží všechnu mou bolest,

celé mé srdce, které již spadlo,

dávno hluboko do temnoty,

tak proč jí chci stále být blíž?



Před pádem mě chránilo jen jediné zoufalé přání.


Sním o jediné vstupence

do tvého srdce,

jednou budeme kráčet ruku v ruce,

navždy zamilování,

pokud se neztratím spíš.



Ano, stále jsem si vzpomínal na mnoho slov, které mi řekla Aghatia, ale ani ona nemohla úplně zadupat mou touhu a naději.


Jedna z nás říkává,

že nesmím tvořit další iluze,

že na lásku zde nejsou práva,

je to právě ona,

kdo prodal svou duši před dlouhými a dlouhými časy.



Možná to jednou budu i já,

pro koho se láska stane zapomenutým slovem,

a život bude jen dobrodružná hra,

ale zatím jsi stále hluboko uvnitř mě,

aby to tak zůstalo, přál bych si.



Nic mi nezabrání doufat,

že jednou propluji Sinií zpět,

naše písně si u toho budu broukat,

a dostanu se na úplný začátek,

kde pro náš vše skončilo.



Snad tě stále miluji,

I když se mi ztrácíš,

lásko, věrně ti slibuji,

že vícekrát neodejdu,

až se vše vrátí tam, kde to bylo.



Řeka osudu zanese mě zpět k tobě

a nikdy již nenásleduji temnotu.


Ne. Druhá věc, kterou jsem dnes sám sobě i tobě přísahal, byla, že již nikdy neudělám nic, co by mohlo ohrozit naši lásku.

"To byla zatím ta nejpozitivnější báseň, co jsi kdy napsal," prohodila Aghatia, když pochopila, že jsem skončil. Jen jsem se na ní usmál.

"To ty jsi mi dodala světlo," odvětil jsem, a věděl, že je to pravda. Sama se utápěla v temnotě, ale pokusila se mi dát poslední zbytky radosti. A dala mi mnohem více. Novou, lepší víru. "Děkuji. Za všechno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 17. prosince 2014 v 18:44 | Reagovat

Mrzí mě, že mi vždycky tak trvá než napíšu nějaký komentář. Neber si to špatně, tvé články miluji, ale musím si je vždy rozdělit na dvě části, protože zaráz to skoro nikdy nestíhám. Moc se mi líbí, jak tam máš vždycky do toho zakomponované ty básně ( ?) promiň, nevím jak to nazvat a snad se tolik nepletu. Máš to úžasně procítěné a to mě na tom ohromně baví :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 17. prosince 2014 v 18:47 | Reagovat

[1]: Ale já už ty články tak dělím, věř mi, že kdyby to bylo jen na mě, byly by třikrát delší!
Jinak ti moc děkuji. No, ani já si nejsem jistá, jestli to jsou vlastně básně, ale rýmuje se to :-) Jsem moc ráda, že se ti to líbí...

3 Callia Callia | 21. prosince 2014 v 9:28 | Reagovat

Já t vážně neokomentovala? :OOOO PROČ?! Sakra... Moc a moc se ti omlouvám, ale četla jsem to už v průběhu týdne a žila jsem v domnění, že jsem to okomentovala. No... Jak vidím, tak asi ne. :/ Byla to opravdu skvělá kapitola s opět úžasnými básněmi. :3 A hodně se mi líbil konec. Konečně hlavní hrdina pochopil, že měl špatnou víru. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 18:12 | Reagovat

[3]: To nic, opravdu. Děkuji, že to komentuješ alespoň teď.
Jsem moc ráda, že se ti to líbilo.
No, on to úplně tak nepochopil. Spíše neví, v co přesně věřil ,ale to je jen detail :-)

5 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 9:40 | Reagovat

Jsem šťastná jako malá holčička. Konečně! Jsem tak hrozně potěšena, že se zbavil té hnusné viry a doufám, že to nějak zvládnou. Chudák Aghatia!  Tvé povídky jsou hodně laděné do romantiky a přestože já taková chladná zeď, to mám ráda. Krásný! Děkuju za krásnou povídku!

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 11:25 | Reagovat

[5]: Děkuji moc. Jak říkám, jednou, jednou napíši i neromantický příběh. Ale když ono se romantické zápletky tak dobře vymýšlejí!
Jsem moc ráda, že se ti to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama