Druhá strana ráje- kapitola 11.

22. prosince 2014 v 14:43 | Karin.98 |  Druhá strana ráje
K této kapitole není snad co dodat. Snad jen, že se děj opravdu maličko posune, a také, že jde o trochu morbidnější a smutnější kapitolu, než byla ta minulá. Doufám, že se vám bude líbit, a budu nesmírně ráda za každý upřímný názor, klidně i kritický!

Kapitola 11.

Kdo z nás zemřel?
Vyděšeně jsme hleděli na míhající se clonu před námi. Tvořil ji plamen temný jako nejhlubší beznaděj. Přesto jsem však cítil větší chlad než kdy předtím. Aghatia křečovitě sevřela mou dlaň. Udiveně jsem se zadíval do její šedivé tváře. Opravdu se bála. Svým způsobem mě to však uklidňovalo, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, alespoň jsem nebyl jediný, kdo se cítil vyděšeně. Zadruhé, znamenalo to, že mi na ní záleží. Nepatřím do Pekla. Protože já cítím soucit. Sice jsem netušil, v co přesně jsem kdysi věřil, ale věděl jsem, že ona víra a empatie si odporovaly. Také jsem se držel její ruky, jako by šlo o záchranné lano. Nezáleželo na tom, že si nejspíš nemůžeme říkat přátelé. Měli jsme jen jeden druhého. Byli jsme pouze ztracené přízraky. Netrvalo dlouho, a začal jsem se třást, i když vím, že mrtvým by zima být neměla. Ještě chvíli jsem přicházel na to, že skutečný důvod je mnohem prozaičtější.

"Nech toho," zavrčel jsem a vysmekl se jí. Pokusil jsem se popadnout ztracený dech. Nejprve na mě hleděla s údivem, a poté s povzdechem klesla do prachu na kolena.

"Udělala jsem to znovu, viď?" zašeptala. Přikývl jsem, ale poté vzdal všechny snahy o to, ukázat ji, že chybovala. Protože ona to věděla. Přisedl jsem si k ní. Zavrtěl jsem hlavou. "Nic se neděje. Vím, že bych ti to kdysi pravděpodobně neodpustil, ale tehdy jsem nebyl člověkem. Byl jsem horší než zvíře. Ale nezáleží na činech, ale na důvodech. Neudělala jsi to snad vědomě, ne snad?"

"No…to je trochu složitější," zašeptala a sklonila hlavu. "Nechtěla jsem ti vysávat světlo. Věděla jsem o tom, že to dělám. Celé mé já křičelo, ať toho nechám…ale jeden kousek mě nutil stále pokračovat. Nezačala jsem s tím ze své vůle, ale co se týče pokračování, to pravděpodobně ano."

"Stejně ho potřebuješ více než já," mávl jsem nad tím rukou. "Bez světla se odsud dostanu, ne snad?"

"Ano. Jednou ho totiž skutečně ztratíš. Nechtěla jsem ti to říkat, když jsi ještě věřil tomu náboženství, ale nevysává ho z tebe jen toto místo. Ty si myslíš, že si každý přízrak, který mineme, nepřilepší? Pokud k tomu ovšem ještě má sílu…"

"Ano, já vím," přisvědčil jsem a sledoval její udivený výraz. "Byl jsem jen příliš pyšný k tomu, abych si to připustil. Ale cítil jsem, jak každým okamžikem slábnu." Natáhl jsem k ní ruku. "Chceš snad v tom prachu zapustit kořeny?"

"To není tak lehké, když je toto místo říší, kde si nic nedovolí růst," odvětila, ale zazubila se. Podala mi dlaň. Tentokrát již mé světlo nemizelo. Muselo pro ni být těžké, ovládat se, ale zvládala to. Znovu jsme se zahleděli na stěnu z temného ohně.

"Je to to, co si myslím?"

"Ano," odvětila. Její hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky. "To, čím jsme prošli doposud, byla jen procházka zahradou plnou květin. Tady začíná opravdový svět pro trestané duše. Jde o první bránu."

"Chceme jí vlastně vstoupit?" namítl jsem, jelikož popošla několik kroků dopředu. Věnovala mi kamenný pohled.

"Co uděláš, když se ocitneš ve víru?" pravila, ale nečekala na odpověď. "Představ si, že již není úniku. Budeš se marně prát, nebo počkáš, až klesneš, a odrazíš se od samotného dna?" Odmlčela se. "Ale musíš si sát pozor, ať se u toho dna neutopíš."

"Ale Peklo není vír, Aghatio!" namítl jsem s poněkud hysterickým smíchem. "Ty vážně navrhuješ, ať zamíříme do samotného nitra? Jakou máme šanci, že se odtamtud dostaneme zpět?"

"Téměř nulovou. Ale pokud zůstaneme zde, ztratíme sílu a utopíme se také."

"Ty si myslíš, že v nitru získáme sílu?" podivil jsem se.

"Ne. Ale neztratíme ji. Budeme již příliš nízko."

"Myslím, že v tomto světě již nemohu nic ztratit," pokrčil jsem rameny. Smutně se pousmála a zamířila k ohnivé cloně. "Ale…počkej, prosím," zažádal jsem. Zastavila se a hleděla na mě. Zadíval jsem se do dáli. Sbohem, lásko. Nyní konečně věřím tomu, že jsem opravdu odešel. Že jsem zemřel. Až doteď jsem totiž měl pocit, že tomu je přesně naopak. Že jsi odešla a zemřela ty. Můj pohled zabloudil na zápisník. Kupodivu jsem nepsal o tom, co se právě stalo. Ale o tom, co jsem cítil. Aghatia ke mně přistoupila, a oba jsme pozorovali tvořící se verše.



Přišla chvíle pro otázku,

špinavou jako stín prachu,

pokládám ji sám sobě,

obklopen ztraceným přáním,

zatímco hledám cestu k tobě,

o lásce sním,

kdo z nás vlastně zemřel.



"Víš, co je zvláštní?" prohodila. "Uvědomila jsem si to teprve nyní. Ty vůbec odsud nechceš ven. Ty chceš ji."

"Ne," odvětil jsem a zahleděl se hluboko do jejích prázdných očí. "Ona je cesta, jak se odsud dostat. Dokud si budu držet vzpomínku na ní, nikdy nespadnu." Sklopil jsem oči zpět k zápisníku.



Stalo se to před dlouhými časy,

musel jsem odejít,

kde se nachází temné místo,

kde nikdy nespatřím zář hvězd,

nyní již vím najisto,

že pravdivá je zvěst,

že ty a já jsou dva rozdílná slova.



"Ten poslední verš není pravdivý," namítla. "Jste stále spolu. Alespoň uvnitř. Jinak bys na ni stále nemyslel."

"Kdo skládá básně? Ty, nebo já?" odsekl jsem ji. Jenže jsem věděl, že má pravdu. Ale kdyby tomu tak nebylo, nebolelo by to. Ne jako tisíce ostří. Ne tak hluboko.


Mé srdce přestalo bít,

přetrhla se nit života,

tlukot se zastavil s výbuchem,

byl jsem vydán napospas troskám,

oslepen v prostředí hluchém,

vstříc nekonečným mukám,

stálo se to příliš náhle.



"Měla jsi čas se rozloučit?" zeptal jsem se. Nejspíš mou otázku nečekala, a dlouho musela přemýšlet. Poté přikývla, a když jsem viděl ten nekonečný smutek vepsaný v její tváři, litoval jsem, že mě ta otázka vůbec napadla.

"Ano. Ale on mi nevěřil, že odcházím zemřít. On…nevzpomínám si, co říkal, ale usmíval se."

"Úsměvy přinášejí světlo do temnoty," pravil jsem. Vážně přikývla.

"Ano. Ale ten jeho je příliš vzdálený, než aby mi pomohl." Raději jsem již nic neříkal.



Ale pro mě jsi zemřela ty,

nemohu číst ve tvých očích,

bez tebe je zde prázdno,

jen tisíce polibků může zahojit mé jizvy

vznikajíc příliš snadno,

uprostřed posmrtné výzvy,

abych uhasil plamen svého srdce.



Znovu jsem si pokoušel vybavit její tvář. Ale viděl jsem jen slabé obrysy ukryté hluboko v prachu. Přesně, jak říkává Aghatia. Vše je zde vzhůru nohama.



Se zlomenými křídly stoupáme,

plachtíme v divé bouři,

potápíme se bez dechu,

plavíme se s potrhanými plachtami,

klopýtáme ve spěchu,

a v davu cítíme se tak sami,

a jedině láska náš může zachránit.


Ale právě láska zde nemá místo. Je ztracená. Zapomenutá, jako všechny ty ruiny snů.



Touha je jen pouhou hrou,

temnota jen našim světlem,

zlomená srdce jsou vítaná

v nekonečné pustině bez cíle,

pravda je pečlivě ukrývaná,

věky prý jsou jen chvíle,

a láska jen další padlou jiskrou.



Nechápal jsem, jak může pomyšlení na ni bolest. Vždy jsem si myslel, že neexistuje nic, co by nás mohlo rozdělit. Že naše láska je jako plamen nekonečné svíce, která nelze sfouknout. Že i po smrti bude existovat způsob, jak se naše cesty zase setkají. Že naše pouto nic nepřetrhne. Nyní jsem pochyboval, že tam stále ještě je.


Já jsem odešel ze světa,

ale ty ses ztratila pro mě,

ostří prachu mou duši trhá,

pokud jsem ji úplně neztratil,

strach se na ní vrhá,

čekání ani o píď nezkrátil,

bok po koku zoufalství.



Jednu věc jsem ale věděl jistě- nikdy nepřestanu být zmatený z toho, jak se vše obrací. Aghatia mě sice varovala, ale slyšet o tom a zažít to byly dvě zcela rozdílné věci. Byl jsem opět vojákem a tentokrát bojoval přímo proti své vlastní duši.



Mír je jen dalším ztraceným slovem,

válka znamená den,

a noci značí boje,

láska znamená další pád,

temnota ji nedovolí proniknout přes závoje

ničení a ztrát,

aby zde i tam byla pro nás.



V hlavě mi vířily miliony otázek, jako kolem mě procházely miliony ztracených duší. Všechny se zdály tak stejné. Šedivé, prázdné a zoufalé. Já jsem věděl, že se pomalu stávám jednou z nich. Jen další bezejmennou a bezcennou troskou. Kradli mi mé srdce, mou duši, mé vzpomínky. Brali mi lásku.



Jak vysoká je cena za pravdu,

jak nízko můžeme klesnout,

jak daleko jsi ty,

a jak blízko jsem dalších ztrát,

nakolik pravdivé jsou mýty,

jak dlouho zde musím stát,

a kdo z nás dvou více prohrál?



Byl jsem si ale jistý, že nikdy, ani přes to všechno, nikdy nezačnu věřit, že neexistuje cesta domů.



Dá se navždy věřit špinavým snům,

dokud mé srdce nevykrvácí,

snad to dlouho potrvá,

než má duše bude rozdrcena,

ty jsi možná mrtvá, možná živá,

a já se ptám, jaká je měna,

na cestu domů pro tento svět?



Hleděl jsem skrz prach a kouř a snažil se věřit, že naše láska zde něco znamená.



V říši bez andělů,

kde jedinými perutěmi je naše láska,

tak slabá, tak křehká,

jako země rozbitého skla,

kde naděje nebývá lehká,

místo věčného zla,

kde i med chutná hořce.



Mé srdce popisovalo vše, co vidí. Já jsem mu v tom nebránil. Můj pohled zaputoval na Sinii, jako tolik chvil předtím.



Smích zní jako kvílení,

temnota bdí nad ztracenými srdci,

slyšet je jen pláč a zloba,

mizí touha po slunci,

než uplyne věčná doba,

čas pro minci,

a já získám lístek na mystickou loď.



Znovu jsem si představoval nemožné- jak popluji zpět. Budu ještě v té době schopen vlastně cítit radost? Ale i kdyby ne, stejně budu někde hluboko uvnitř vědět, že po tomto jediném jsem celé věky toužil. Bylo to cennější než kterýkoli dům plný zlata.



Tajemná bárka plující prachem-

cesta za tou jedinou

dívkou vonící květinami,

pluje vždy sem,

do světa mezi ruinami

jako hrozivý vjem,

ale někdy zamíří i zpět.



Pousmál jsem se na Aghatiu. Znovu sevřela mou dlaň. Rukou v ruce jsme se naposledy ohlédli za životem. Nyní již neexistovalo cesty zpět. Jako jedna bytost jsme zamířili vstříc chladným plamenům. Svým studem pálily naše srdce. Lákaly a volaly nás blíže a blíže. Blíže zatracení. Zdálo se mi, jako bych kráčel po ostří. Hlouběji do temnoty. Již neexistovala možnost návratu. Šance na nějakou lásku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Yaraki Yaraki | Web | 23. prosince 2014 v 0:31 | Reagovat

Obdivuji ty básničky, sama s nimi mám vždycky ukrutný problém... jinak super jako vždy

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. prosince 2014 v 9:31 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu!

3 stuprum stuprum | Web | 23. prosince 2014 v 15:39 | Reagovat

Kráčíš po ostří.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. prosince 2014 v 16:00 | Reagovat

[3]: Děkuji za komentář.

5 Callia Callia | 26. prosince 2014 v 20:02 | Reagovat

Úžasné! :O Mě prostě dostávají ty básně. A celkově ten příběh, protože jsem žádný podobný nečetla.. Kde by se střídali básně a klasicky psaný příběh. Navíc mi to přijde originální, což je velké plus. :) Opravdu skvěle napsáno. :) :3

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 20:11 | Reagovat

[5]: Děkuji moc, opravdu. Jde o to, že jsem první měla ty básně, a asi tak u páté mě napadlo, že bych to mohla sepsat jako příběh. Ale potřebovala jsem k tomu i normální text. Jenže jsem prostě ty verše nechtěla jen tak zahodit, proto jsem zvolila tuto formu.
Tvá pochvala opravdu příjemně zahřála u srdce!

7 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 27. prosince 2014 v 20:07 | Reagovat

Moc hezká kapitola. Nevím, co k tomu mám říct. Je to bez chyby a už vidím, jak si kupují tvou knížku. Ale slib mi, že obálka bude vypadat za něco. Těším se, jak se vše bude vyvíjet dál a jsem ráda, že konečně pokračuješ dál, protože by to brzy přestalo bavit a chtěla bych, aby šli dál. Ale mám strach z konce, protože nevím, co sis pro nás připravila. No, těším se na další kapitolu!

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 22:11 | Reagovat

[7]: Děkuji moc. No, mé knihy se asi dlouho nedočkáš...
Víš, pokud si chceš přečíst nějakou povídku, ve které se opravdu něco děje, asi bych ti doporučila spíše něco jiného, něco jako Hrana života nebo Hvězdné míle, protože tady, tady to opravdu bude celou dobu takové vleklé.
A předem ti říkám, že z konce strach opravdu neměj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama