Druhá strana ráje- kapitola 12.

31. prosince 2014 v 21:27 | Carina |  Druhá strana ráje
Tak, toto je poslední článek tohoto roku. Jedná se o kapitolu Druhé strany ráje, kterou jsem vám slíbila. Odřela jsem si obě nohy, dostala rýmu, ale jsem doma! K šťastnému novému roku vám popřeji až zítra, nyní vás pouze prosím, abyste se nepopálili žádnou petardou.
Každopádně, zpět ke kapitole. No, jde moc poznat, že jsem ji psala jen ve světle svíce (a monitoru, ale to nezní poeticky)? Mimochodem, už vím, proč se záři svíce říká mihotavá. Mé ubohé citlivé oči tedy hodně protestovaly.
Snad se vám to bude líbit, i když bych asi na konec roku neměla psát takto morbidní věci...


Kapitola 12.
Čas pro bolest
Chystal jsem se vstoupit do další části beznaděje. Přimhouřil jsem oči před světlem mihotavého černého plamene. Mé kroky však ustaly, když Aghatia odtáhla svou dlaň. Udiveně jsem na ni pohlédl.

"Myslel jsem, že do toho jdeme společně. Nebo sis to snad rozmyslela?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Víš…nechtěla jsem ti to říkat, protože vím, že ty si nemyslíš, že je příliš dobrý nápad zamířit do nitra. Ale ne každý přízrak tou clonou projde."

"Výborně," odvětil jsem jízlivě. "Existuje ještě něco, co jen tak náhodou může ohrozit mou duši, a ty jsi mi to prostě zapomněla říct?"

Smutně se ušklíbla. "Ne. Víš…pokud to nechceš podstupovat, nemusíš."

Zmateně jsem se na ní zadíval. "Ale neříkala jsi náhodou, že bez toho, abych klesl na samotné dno a odrazil se od něj, není cesta ven? Nebo to jen odhaduješ?"

"Ne. Jsem si tím téměř jistá," přisvědčila. Pravděpodobně jsem ji podráždil, nicméně se to snažila nedat najevo. "Ale ty mi nevěříš."

Povzdechl jsem si. Nerad jsem to přiznával i sám sobě, ale byla to pravda. "Stejně nemám na výběr. Bez tebe…bez tebe jsem dočista ztracený."

"Jsem ráda, že tě zase poznávám," zazubila se. Nechápavě jsem naklonil hlavu na bok. "Jsi stejně protivný a sobecký jako před tím výpadkem." Raději jsem ji neodpovídal. Protože se nemýlila.

"Pokud jsi mi chtěla říct pouze to…"

"Ne," přerušila mě. "Nemůžeme tam vstoupit společně."

"Aghatio…" zašeptal jsem, a náhle mi chyběla slova. Opravdu jsem tam nechtěl vkročit sám. Až doteď jsme v tomto světě podnikali všechno společně. Neuměl jsem si to vysvětlit, ale nechtěl jsem ji ani na vteřinu ztratit z očí. Mohlo nás to rozdělit.

"Pokud by to jeden z nás dokázal…" zarazila se. "Pokud bys to ty dokázal, ale já ne, stejně by tě to tam se mnou uvěznilo. Zahodil bys poslední šanci spatřit svou lásku. Když půjdeme zvlášť, máš o něco větší naději. Ale možná tě uklidní, že pokud vím, mnohem více přízraků to zvládne."

"A co uděláš, pokud já neprojdu, a ty ano?" zašeptal jsem. Sklonila hlavu.

"Vrátím se do plamenů. Jednou jsem přece již shořela, ne snad?" Pokusila se usmát, ale věděl jsem, že přemáhá čiré zoufalství.

"Ty trpíš jen kvůli mně?" pravil jsem nevěřícně.

"Není v tom nic osobního," odvětila a znovu se zadívala do prašné země. "Celou dobu, co jsem tady, jsem měla takový pocit. Byl to hlas mého srdce, víš? Říkal, že se ještě nesmím poddat. Že zde ještě mám nějaký úkol. Konečně jsem zjistila, o co jde. Mám tě dovést na konec této cesty a na začátek další."

"Takže…bys toto všechno podstupovala s kýmkoli?"

Vypadalo to, že zaváhala. Nakonec však přikývla. Nikdy jsem si nemyslel, že by něco takového mohlo tak bolest. Jako by se mé srdce ještě více zalilo krví bezbřehého smutku. Ona to musela poznat, protože zvedla zrak a soucitně mi hleděla do očí. Což svým způsobem bylo ještě horší, než kdyby se mi vysmívala.

Vykročil jsem do plamenů. Na poslední chvíli jsem se však ještě otočil a objal ji. Nezáleželo mi na tom, jestli mi bude sát světlo, nebo ne. Chtěl jsem tam jít první, protože jsem se bál, že kdyby můj odchod nesledovala, nesebral bych k němu odvahu. I když věděla, že to mohlo být naše poslední loučení, neudělala to.

"Znamenalo by to úplné zničení?" zašeptal jsem jí do vlasů poslední otázku. Nemohl jsem vidět, jak přikývla, ale cítil jsem to.

"Mysli na ni," pravila a ještě více mě k sobě přitiskla. V tom okamžiku mi to došlo. Ji možná na mně nezáleželo, ale já jsem ji měl opravdu rád. Ne jen jako spojenkyni v těžkých chvílích, jak jsem si do teď myslel. Jako dobrého přítele. Jako další jiskru světla v temnotě.

Ponořil jsem se do plamenů, i když se mi na druhou stranu příliš nechtělo. Myslel jsem si, že budou mrazit, když kolem sebe šířily ten zvláštní chlad, ale pálily. Jako skutečný oheň. Zavřel jsem oči a cítil, jak mé nehmotné tělo hoří. Kupodivu to ale nebolelo. Nešlo ale ani o příjemný pocit. Spíše, jako by mě zavírali mezi mříže. Věděl jsem, že znovu umírám, ale byl jsem klidný. Pohlédl jsem na zápisník ve svých rukou. On také hořel, ale zvnějšku to nebylo znát. Ani když jsem ho otevřel. Byl zapálen, ale stejně jako já splynul v plamenech. V mysli jsem jasně viděl slova, která do něj byla zapsaná.


V nedohlednu jsou časy,

kdy leželi jsme jeden vedle druhého,

tak zamilovaní, tak mladí,

putujíc mimo vyšlapané trasy,

plní štěstí svého.



Přesně podle rad Aghatii jsem myslel na svou lásku. Ale ven mi to nepomohlo. V tom okamžiku mi došlo to nejzásadnější. Ona mě před smrtí varovala jen kvůli výčitkám svědomí. Věděla, co se stane. Byl jsem naivnější, než jsem si myslel. Přece jsem znal pohádku O Jeníčkovi a Mařence! Ano, jenže tentokrát jsem byl ta ježibaba, která sedla na lopatu, já. Příznačně. Protože ona přece také shořela. Ale nejspíš ji to bolelo více, nežli mne. Můj rozum totiž vypověděl službu, a já jsem cítil jedinou věc. Fyzicky i psychicky. Mou dívku.

Ve vroucích polibcích

oběma jsem nám lhal,

že tě nikdy neopustím,

že mé srdce zůstane v dlaních tvých,

tolik jsem si přál.



Rozhodl jsem se, že než budu zničen, mám poslední úkol. Dopsat tuto poslední báseň. Vím, že si ji nikdy nepřečte, ale mě přesto připadalo, že je to jediný způsob, jak se navždy rozloučit. Naposledy jsem se ohlédl, ale skrz plameny jsem nic neviděl. Ne, neexistovalo cesty zpět.

Odešel jsem,
sám a bez tebe,
přinesl ti jen bolest,
až právě sem,
kde láska mrazí a zebe.

Přistihl jsem se, jak přemýšlím nad věcmi, které pro mě kdysi byly zcela obyčejnými.

Sním o radostném životě
a sladké lásce,
sním o hvězdách na nebesích,
o skutečném světě,
když hořím prudce.

Mé myšlenky ale putovaly ještě dále. Znovu jsem vzpomínal na místa, kde jsme strávili náš společný život. Ano, častokrát jsme spolu pobývali na různých lodích. Ona milovala plavby. A také divoká pole. Běželi jsme, a nic nás nemohlo zastavit. Nikdo nás nemohl dohonit. Jako řádky mé básně. Smutně jsem se usmál.

Mé srdce je příliš opuštěné,
jako širé oceány,
odděluje nás spousta zdivočelých proudů,
zbavit se žalu je příliš chtěné,
jako vidět předlouhé polní lány.

Opravdu mi chyběla. I zde, v ohni.
Květina smutku rychle vzkvétá,
jak tak marně hledám
něco jako lásku,
stín strachu z duše na duši přelétá,
každý tak ztracený být se zdá.

Vše se rozpadá v prach,
dokonce i věčně vonící růže,
žal mé srdce drtí,
vím, že jsem byl krutý vrah,
ale copak duše takto trpět může?

Tyto plameny se pro mě staly jen jediným. Neproniknutelnou pastí. Do které mě uvěznila má vlastní naivita.

Zbyla mi jen bolest,
rány, které se nikdy nezhojí,
poslední vzpomínka na tebe,
když temnota přišla pasti klást,
a já jimi nemohu projít.

Do nich padám,
do nich jsem lapen,
dokud mi tento svět neodpustí,
zde světlo je pouhý klam,
a já se toulám se svým snem.

Možná proto to vůbec nebolelo. Nevnímal jsem svět okolo sebe. Jen své zraněné srdce.
Napadla mě další myšlenka, kterou jsem si zakázal- co jsem to vlastně v životě provedl? Pro nějakou hloupou víru? Proč? Proč jen jsem si nemohl užívat štěstí, a musel přinášet utrpení? Jestli bylo jen z části takové, jako jsem nyní cítil já…Nedokázal jsem se však na sebe zlobit. Tak daleko jsem ještě nedošel. A ani nedojdu.

Nevím, jestli jsem si již prominul,
skutky věčně špatné,
ale proč mi nedovolí ti být blíž,
kdysi můj život uhynul,
proč je zde vše tak prázdné?

Pomyslel jsem na zbytek říše z prachu. Hlavou se mi mihl záblesk toho, že jsem se opravdu hnal do šílenství. Co by se stalo, kdybych se nějakého přízraku zeptal, jak se má? Kdyby mi chtěl odpovědět, jak by jeho slova asi zněla? Kupodivu mě ta myšlenka rozesmála. Další příznak bláznovství. Škoda, že jsem to ani nestihl vyzkoušet na Aghatie. Nicméně, vinou toho se z mého srdce linuly další verše, které ovšem tak legrační nebyly.

Hádám, kolik duší dnes bylo prodáno,
kolik srdcí muselo zemřít,
kolik nových přízraků zde bloudí,
kolik špinavých her bylo odehráno,
a kdy budu moct po tvém boku žít?

Jak mi tak myšlenky bloudily dalšími cestami, vzpomněl jsem si na náš rozhovor s Aghatiou, který se odehrál mezi prvním téměř vykonaném vkročení do plamenů, a druhém, kdy jsme na několik věků ztratili odvahu. Opět jsme si povídali o životě, a ona pravila slova, která se vryla hluboko do mého nitra. I když je lepší si svou lásku udržet, je jen tvým snem, víš? Tehdy jsem si to neuvědomil, ale měla pravdu i v tomto.

Znovu setkávám se s tou dívkou,
spálenou a opovrženou,
ona hádá se se mnou,
zde, pro radost příliš nízko,
je to pouze další marnou hrou.

Poté jsem se znovu vrátil k přízrakům, ke kterým jsem nedávno patřil. Věděl jsem, že mé verše dohromady moc nedávají smysl, ale tvořil jsem se čistě ze svého srdce a v ohni. Vzpomněl jsem si, jak jsem se cítil, když jsem se na ně díval a kráčel mezi nimi.

Tisíce či miliony,
je jich příliš mnoho,
a já jsem jen jeden další,
daleko od hojné hlíny,
tak blízko dalším lžím.

Zde nachází se mnoho času
na tvoření iluzí,
na splétání ze sítě lží,
z šedivých a mrtvých vlasů,
a naděje stále mizí.

U dalších veršů jsem, popravdě, už nemyslel na nic. Prostě jsem tam jen stál a psal.

Copak se odsud nedostanu,
co na tom,
že si dávno nevzpomínám na tvé jméno,
nikdy nepřekročím života hranu,
nikdy nespatřím na ulici kvetoucí strom?

Jistě. Co na tom, že hořím? Pokud má láska skutečně takovou sílu, jak Aghatia říkala, neměla by mě odsud dostat?
Raději jsem od toho upustil, a myslel jen na ni jako na dívku, ne na to, co jsme spolu prožili.

Jsi jako stará fotografie,
blednoucí a černobílá,
jako bys nikdy neexistovala,
zatímco temnota se mi směje,
odchází bez tebe má síla.

Protože jsem věděl, že mi již nezbývá mnoho času, rozhodl jsem se tuto báseň zakončit. A to nejsilnější myšlenkou, která se mi již dlouho tvořila uvnitř srdce. Vždy budeš zapsána tady. Přiložil jsem si dlaň na hruď.

Ale nikdy nezapomenu na zář
z tvých očí,
dnes hluboko uvnitř mě
vždy si vybavím tvou tvář,
zatímco plameny mé srdce ničí.

Chvíli jsem tam pouze stál, se zavřenýma očima, a umíral. Po chvíli se mi však hlavou mihla poslední myšlenka, kterou jsem očekával. A co zkusit projít skrz, idiote? Ven? Na druhou stranu? Ušklíbl jsem se. Přesto jsem však, stále se zavřenýma očima, následoval pobídku toho hlasu v mé hlavě. Nechtěl jsem tak vkročit bez své lásky, ale věděl jsem, že to je ta jediná možnost, jak se s ní snad jednou setkat. Snad měla Aghatia pravdu, a naše láska byla dosti silná, aby překonala i takovou překážku.

Zanedlouho jsem pocítil, jak se něco změnilo. Mé tělo jako by mi nepatřilo. Přesto jsem však kráčel dále. Myslím, že kdybych se zastavil, navždy bych v plamenech zahynul. V dlaních jsem pevně svíral zápisník. Každou chvíli jsem si myslel, že už musí být konec, ale pravda je taková, že jsem si jen nechtěl připustit, že jsem se ztratil v ohni. Navždy.
Po chvíli jako by se však vzduch ještě více zahustil. Pokusil jsem se otevřít oči. Což o to, těžká víčka jsem měl již mnohokrát, ale tentokrát jsem i po úsilí pro jejich rozlepení nic neviděl. Chvíli jsem tam jen stál a topil se ve zmatku. Nakonec mi to došlo. Jsem slepý.

Kupodivu jsem ale nepanikařil. Byl jsem venku z plamenů, a to mi stačilo. Znamenalo to novou naději.
Zarazil jsem se. Naději k čemu? Vzpomínal jsem si pouze na to, že jsem v Pekle. Putuji s nějakou dívkou. Ano, jmenuje se Aghatia. Prošel jsem plameny jako první. Psal jsem v nich báseň. Ano. Milostnou poezii určenou mé lásce, kterou nemám šanci znovu získat. Pohled mi zaputoval k zápisníku. Ano, psal jsem pro ni. Ale to bylo vše, co jsem stále měl v mysli. Ta prázdnota mě děsila.

Zahleděl jsem se do ohně. Pokud jsme zde já a Aghatia putovali společně, měla by se co nevidět také vynořit. Ačkoli jsem si nic nepamatoval, jedna věc byla jistá- o té básni tvořené v plamenech ji opravdu nepovím. Myslela by si, že jsem blázen, když jsem v ohni myslel na lásku. Pokud tedy přijde. Musí. Nepřipouštěl jsem si, že by se jí mohlo něco stát.
Chtěl jsem si ukrátit čas pročítáním veršů, které jsem napsal, abych si alespoň na něco vzpomněl, ale nemohl jsem otočit stránky. Mé vlastní ruce mě neposlouchaly. Celé tělo mě neposlouchalo. Slepý, nehybný, a sám. To už tedy důvod k panice byl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. ledna 2015 v 2:07 | Reagovat

Ať nepanikaří, vše zlé se v dobré obrátí. :)
Moc hezký díl, který pomyslně ukončil rok 14. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 2:36 | Reagovat

V jeho případě spíše všechno zlé se obrátí v ještě horší :-)
Ale jinak moc děkuji, opravdu. Nečekala jsem, že se to zrovna tobě bude líbit...

3 Callia Callia | 1. ledna 2015 v 18:53 | Reagovat

Wow.... Hodně velkých změn v téhle kapitole. :3 A to já mám ráda. Překvapení. Nečekané zvraty, to všechno dělá povídky lepší a lepší a musím říct, že se mi tahle kapitola líbila. :) A co zkusit projít skrz, idiote? Ven? Na druhou stranu? Tohle bylo taky luxusní. :3 Tak nějak mě to vytrhlo z té beznaděje, z toho, že hořel a já se zasmála a řekla si: bude to v pohodě. :D :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 20:54 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu. Snažila jsem se, aby se děj zvrtl trochu neočekávaně.
Když jsem to psala, také jsem se u té věty zasmála.
Jen ti něco prozradím- on si MYSLEL, že hoří. Ale to bude vysvětleno v další kapitole.
Jsem hrozně ráda, že se ti to líbilo...

5 terezka terezka | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 1:53 | Reagovat

Moc hezké bylo tam plno zvratů ale kdyby to nemělo slova tak bych si to
ho ani nevšimla ta úžasně klidná atmosféra ...

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 12:15 | Reagovat

[5]: Jé...tak to opravdu moc děkuji. O tu klidnou atmosféru jsem se snažila. Má to hlubší význam pro celý příběh...

7 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:02 | Reagovat

Sakra! Aghatiu asi už neuvidím, co? Fňuk.
Bože, to je zvrat. Spíše to, že tam není Aghatia. To u konce jsem si jen říkala "neboj, Karin ho tak nenechá. To už by jí přece nebavilo psát" už se těším jak obratíš všechno ještě k horšímu. Stejně mu přeju něco lepšího.

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:40 | Reagovat

[7]: No...tohle ti snad můžu prozradit. Bez Aghatii by ten příběh neměl moc smysl...
A jsem moc ráda, že tě to bavilo, a těšíš se na pokračování! Jen upozorňuji, že ono se to k horšímu neobrátí hned...

9 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 22:05 | Reagovat

[8]:  vážně? Bože, nevíš jak jsem si oddychla. Aghatiu mám ráda i když bych někdy vlepila. Přemýšlím, že si přečtu něco kde je. Není to hlídač krav? Omlouvám se jestli si to pletu ten název, nebo všechno, ale mám pocit, že tu ani není povídka, kde vystupuje. Nebo se mýlím? Jestli ano, kde jí najdu? Prohledala jsem snad všechno!

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. ledna 2015 v 9:51 | Reagovat

Je to Hlídač krav. Najdeš to v rubrice Série, kde rozklikneš Pláně svobody. Ale upozorňuji, že se tam chová úplně jinak. A děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama