Druhá strana ráje- kapitola 7.

5. prosince 2014 v 14:46 | Kathrin |  Druhá strana ráje
Tak, jsem zde s další kapitolou tohoto příběhu. Omlouvám se, že jsem s ní nepřispěla již dříve, ale z jsitých důvodů jsem neměla přístup na internet. Snad se vám to bude líbit a já budu moc ráda za každý upřímný, byť třeba kritický názor!



Kapitola 7.

Nehraji o tebe

Hrála se již několikátá partie kostek. Já i Aghatia jsme tím již byli trochu znuděni, možná proto, že mě štvalo, že stále vyhrávala, a ji to možná již omrzelo, ale spíše to asi bylo tím, že jsme již museli hrát celé věky. Stránka s čísly již byla natolik popsaná, že se nedala rozluštit, takže se naše hra spíše proměnila v něco s názvem: "Hledej volné místo", ale kupodivu nám to nějak nevadilo. Průběžně jsem zapisoval i slova, která tvořila báseň, nicméně jsem přišel na to, že mi na mé lásce nejspíš záleželo více, než jsem si kdy myslel.

Sedím v prachu,

protože ten tvoří svět

pádů a krachů,

obklopen ruinami

marně hledám štěstí.



"Aghatio…" povzdechl jsem si. "To zde opravdu není ani jediná věc, co bychom mohli dělat? Víš, kostky se nedají hrát stále. Rád bych si s tebou povídal, ale bohužel si nic, o čem by stále za to, mluvit, nepamatuji." Podala mi šest krychlí.

"Toto je svět plný utrpení a beznaděje. Kdyby se zde něco opravdu dalo dělat, myslíš si, že by se všechny přízraky chovaly…takto?" Ukázala okolo sebe na všechny prázdné bloudící duše.

"Ale jak," ptal jsem se zoufalým šeptem. "Jak to máme vydržet? Tady nejde jen o tu kousavou nudu. Cítím, jak pomalu umírám. Znovu. Vnitřně. Jak mohou být ochránci světů tak krutí?"

"Ale oni nejsou krutí. To my." Odvětila a hleděla mi hluboko do očí. Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem opravdu netušil, co ji na to mám odpovědět. Ano, věděl jsem to, ale takovýto trest mi připadal nelítostný až příliš. Nebyla v něm žádná spravedlnost. Nemůžeme zde přemýšlet o svých chybách, když zapomínáme, že jsme nějaké udělali. A většina z nás se odtud pravděpodobně ani nedostane. Rozhodil jsem kostky.

Nyní jsem na tahu

radosti či smůly,

položím je na váhu,

kostky ukazují svá čísla

na kusu rezavého plechu.



Opět mi nahlížela přes rameno. Ale nejspíš jsem se již ztrácel také, protože mi to bylo jedno.

"Já tomu prostě nevěřím. I zde musí existovat nějaké štěstí, potěšení. Musíme se jen vyhrabat z trosek a najít ho," navrhl jsem. Aghatia se zasmála.

"Jistě. Podívej, i já se snažím věřit, ale i kdyby to bylo možné, netušíme, jak na to."

"Hraním kostek tedy rozhodně ne," zavrčel jsem. Letargicky jsem ji podal krychle.

Zatímco si znovu házela cestu k vítězství, na řádcích se začala opět rýsovat slova.



Dole u řeky,

na špatném břehu Sinie,

déle než navěky

hraji s přízraky,

míle a míle od lásky.



"Sto osmdesát," oznámila mi. "Ale ten přízrak je přeci jen jeden. Já."

"Jde o rytmus," odbyl jsem ji a převzal si kostky. "Přemýšlej, Aghatio. I zde se snad musí dát prožít nějaké dobrodružství!" Zazubil jsem se. "Co nalézt nějakou příšeru z nočních můr? Hůře už na tom být přece nemůžeme."

Ušklíbla se. "Pokud toužíš skončit v žaludku jedné z nich, prosím. Lidské sny jsou neomezené, a ty postrádáš svou zbraň." Přikývl jsem. Ano. Nějakým způsobem zůstala zapomenutá v bitvě. Kupodivu mi zde nechyběla. Jednou věcí jsem si byl totiž jistý.

"Nemyslím si, že puška by zabila něco takového. Ale mohli bychom si konečně vyzkoušet, jaké vlastně máme schopnosti."

Povzdechla si. "Kolikrát ti to mám opakovat? Zde se vše obrací proti tobě. A navíc, ty jsi bojoval…puškou?!"

Zněla tak zmateně, že mě to popletlo. "A-ano. Říkal jsem ti přece, že jsem hrdě bojoval."

"Pušky způsobují příliš smrti," pronesla zvláštním, ještě prázdnějším a dutějších hlasem než obvykle. Opatrně jsem se jí dotkl. Zdálo se mi, jako by se mé srdce náhle stalo ještě prázdnějším. Přičítal jsem to tomu, že se nemohu dotýkat své živé lásky, ale jen přízraku jako jsem já.

"Vzpomínka?" zeptal jsem se po chvíli. Pokoušel jsem se mluvit tiše a uklidňujícím tónem. Ale učila mě to jedině ta, kterou jsem miloval. V bojích přijdete na ledacos, ale utěšování mrtvých mezi to zrovna nepatří.

"Možná," přikývla, stále tak rozechvěle. "Jen vím, že tyto zbraně zabili příliš nevinných. A ty, ty jsi s nimi válčil."

Sklonil jsem pohled raději ke kostkám, které jsem opět vyhodil. Podíval jsem se na čísla, i když jsem jejich postavení tušil. O to více mě překvapilo pět dvojek.

"Osmdesát," konstatovala překvapeně. "Myslím, že se štěstí obrátilo."

Usmál jsem se. Vzal jsem poslední kostku. Věřil jsem si, když jsem sledoval krychli, jak se překlápí z hrany na hranu. Sto šedesát. Ještě bych mohl zvítězit. V této hře ano. Alespoň v tak bezvýznamné. I tentokrát se na mě však Štěstěna vykašlala a v zápisníku se začala formovat další slova.



V neutichající šedi

místo dvojky trojka padá,

prodávám svou naději,

na hře však nezáleží-

nehraji o tebe.



O lásku se nehází,

ne v říši ztracených,

v návraty se nesází,

pouze věčnost krátíme,

v čiré beznaději.



Kostky či karty,

tmou za tmou,

když mysli se zlatí,

nebo propadají níž,

nic je již nezachrání.



Slova píši na zdi

dalších rozbitých snů,

zoufalství nade mnou bdí,

nikdy jsem nezapsal,

jak se v měsíčním svitu třpytí oči tvé.



Zahleděl jsem se do bezútěšné dáli. Vzápětí jsem však zalapal po dechu. Opět se mi zjevila. Srdce se mi však svíralo. Mířila přímo ke mně, ale rozmazávala se. Jediné, co tak jasně stále zářilo, byla její tvář. Proč, to mi došlo hned, jak jsem si všiml jejího výrazu. Znal jsem tu podobu jen z oné kresby, kterou jsem měl stále vloženou v zápisníku. Postavil jsem se na vratké nohy. Věděl jsem, že není skutečná, ale něco mě přinutilo k ní natáhnout ruku.

Nebyla tu, ale mé srdce jí patřilo. Možná na mě i ona stále vzpomínala, protože se mi místo, kde se táhl kouř tvořící její tělo, zdál teplejší a příjemnější. Natáhl jsem k ní ruce, ale ona se začala vytrácet. Klesl jsem na kolena. Měl bych si na to zvykat, ale přesto jsem se cítil prázdnější než kdy jindy. Znovu jsem ji ztratil. Mé srdce to vědělo také.


Znovu stojíš přede mnou,

vím, že zde však nejsi,

jsi pouhá iluze tvořená kouřem a tmou,

již dávno jim nevěřím,

ani nevím, jak se usmíváš.



Pohled mi zalétl na opačnou stanu Sinie. Do Ráje. Myslí se mi mihla zrádná myšlenka- jak si mohu být jistý, že na mě prostě nezapomněla, protože neměla na výběr? Co když již zemřela, nebo se dokonce znovu zrodila? Co když se to stalo již několikrát? Zachytil jsem i Aghatiin soucitný výraz, ale nevěnoval jsem mu pozornost. V rukou jsem pouze pevně svíral svazek papíru.



Toužebně hledím na druhý břeh,

možná jsi tam,

kráčím po rozbitém skle a trnech,

možná dnes ne,

kolik času již uběhlo?



Kolikátý život již trpíš,

ne však více než já,

jestlipak ještě cítíš,

že ti chybí část srdce,

nebo je příliš pozdě?

V tom okamžiku mi něco došlo. Ani na moment jsem vlastně hluboko uvnitř Aghatie neuvěřil. Neuvěřil jsem ji, že by láska mohla být jen něco snového. Pohlédl jsem na ni. Ne. Ona pouze ztratila všechnu svou naději. Nemohla mít pravdu. Protože pak, pak bych neměl pro co trpět. Mohl bych se ztratit, a nikdo by mě nehledal.

Mohu navždy zapomenout

na tvé jméno i tvář,

mohu nechat slzy kanout,

hluboko uvnitř stále však vím,

že jsi bývala skutečná.



Přízraky se smějí

mé stálé naivitě,

když písně ztracené lásky pěji,

nesmírně bolí,

když já jedině v tebe navždy věřím.


Přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno. Netušil jsem, jak, ale přečetla si všechna zapsaná slova v jediném okamžiku. "Já vím," pravila nakonec. "Máš pravdu. Nesmíš ji opustit i v srdci, protože ona je tvým jediným světlem. Doufám, že jsi konečně pochopil, že toto místo opravdu nemá slitování." Zhluboka se nadechla. "Toto není svět pro lásku. Proto jsem také nechtěla jít dále, a stále nechci. Nechci vstoupit do samotného nitra."

"Nitro?" zopakoval jsem po ni.

"Ztracené místo plné zlodějů srdcí. Copak ty jsi o něm nikdy neslyšel? Tobě nikdy nevyprávěli, jak nakonec skončí lidé jako my?"

Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Ona však nelítostně pokračovala.

"Jistě, že ti to neřekli. Pravděpodobně jsi ani netušil, jak moc je Peklo nehostinné, viď? Jinak bys nekonal své skutky."

"Nezáleží na tom, co činíš," vrčel jsem. "Ale proč to činíš. Já jsem to udělal pro víru, Aghatio! Nepatřím sem. Měl jsem stát po boku své lásky."

"Opravdu si to myslíš?" zadívala se na mě. "V tom případě si ztracenější než kdokoli z nás. Nejspíš opravdu skončíš až v nitru. Je to místo trhů s dušemi. Plné utrpení. Ztracení. Není odtamtud návratu."

"Copak tam jednou nespadneme všichni?" podivil jsem se.

"Ano. Ale ty nejdříve," odvětila mi s krutým chladem. Poté však zjemnila hlas. "Ale na tom nyní nezáleží. Chtěla jsem ti jen říct, ať si udržíš lásku, jak nejdéle to půjde. Bolí to, ale je to jediná možnost, jak se odtud možná dostat. Musí to nějak jít. Ale proto jsem za tebou nepřišla. Chtěla jsem ti oznámit, že se vydáváme prozkoumávat."

"My?" položil jsem ji nevěřícnou otázku.

"Toto místo už tak není svět pro radost. Chceš se zde toulat sám?" Na tom něco bylo. Již jsem se s ní nedohadoval. Koneckonců, právě přiznala, že to dělá jen kvůli mně. Svým způsobem mě to dojalo. Což bylo moc špatně. Takto zde zůstanu ještě mnohem déle.

Netušil jsem, jak si všimla, že v prachu něco leží, ale náhle v rukou cosi držela. Hleděl jsem na ladný krk a lesklé mahagonové dřevo. Opatrně jsem si od ní nástroj převzal. Jemně jsem pohladil napnuté struny. V druhé ruce jsem stále držel zápisník. Sedl jsem si do prachu, položil si ho na kolena, a v rukou držel onu nalezenou věc. Udiveně na mě hleděla. Slova se začala formovat, a spolu s nimi tragická melodie lásky.

Nacházím starý nástroj,

pamatuji, kdysi jsem na něj hrál,

žádám: "mé srdce zahoj,"

struny však pouze tvoří,

další jizvy vzpomínek.



Nikdy jsem si nezapamatoval tóny, které jsem hrával. Nikdy je nikdo neslyšel podruhé. Ale vždy byly určeny jen jejím uším. Hrál jsem jen pro ni. Na podobný nástroj, jaký jsem právě držel v rukou. Aghatia s neskutečně smutným výrazem hleděla na mé prsty.

"Kdybych nevěděla, jak mizerně hraješ kostky, řekla bych, že jsi prostě všeuměl," prohodila, ale znělo to vzdáleně, neupřímně. Věděl jsem, že se mě snaží povzbudit, ale ona netušila, že jsem byl vycvičen tak, že mě povzbudilo jen drsné a nelaskavé slovo. Takto to nepomáhalo.

"Já umím pouze to, co se dá naučit," zazubil jsem se. "Kostky jsou jen o štěstí." Poté jsem však zvážněl. "Hra na tento nástroj byla vždy mou slabostí. Dokazovala lásku."

"Ne," usmála se, nepříliš však vesele. "To ona ti dodávala sílu. Bojoval bys, i kdybys neměl pro koho?"

"Kdyby je nadužívaný a zbytečný výraz. Copak mohu vědět, jak bych žil, kdyby neexistovala?" Odpověď na její otázku však zněla "ne". Jen jsem to nedokázal říci. V zápisníku se mezitím začala formovat další slova, takže jsem alespoň na okamžik utnul proud jejích zkažených slov. Měl jsem ji rád, i když jsem neznal důvod, ale opravdu jsem nesnášel, když se mě snažila přesvědčit o své nesprávné pravdě.

Nikdy nepřestanu věřit,

že nejsi jen pouhá fantazie,

budu o tobě snít,

bez ohledu na jiné,

a na nás oddělující vzdálenost.



Nyní jsem se musel naučit ještě něčemu- věřit svým vlastním slovům.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 larelahachel larelahachel | Web | 5. prosince 2014 v 17:41 | Reagovat

Píšeš fascinujúco.

2 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 22:26 | Reagovat

Začínám být znechucena! Já chci napsat něco, co mi na tom vadí, jenže ty už jsi vše dokonale zvládla a tak můžu říct jen "Krása". Furt ho nemůžu vystát, prostě mě vadí ta jeho pravda a měl by si začít uvědomovat, co vše provedl. Ale vážně nevím, jak tohle všechno skončí, ale moc se těším na pokračování!

3 Elis Elis | Web | 5. prosince 2014 v 23:38 | Reagovat

Krásné čtení, obdivuji, že je v příběhu  hodně životní pravdy a silné pocity a verše jsou úžasné...
Cituji "že na mě prostě nezapomněla, protože neměla na výběr", to mě dostalo, tak to opravdu bývá... máš vynikající vcítění do psychiky postav...

4 stuprum stuprum | Web | 6. prosince 2014 v 1:13 | Reagovat

Musel znít překrásně ten drahocenný nástroj. :)

Jako vždy napínavé a plné citu. :)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 17:22 | Reagovat

[1]: Děkuji moc!

[2]: Děkuji moc, opravdu. Neboj, on si to uvědomí. Sice trochu pozdě, ale proto tam ostatně je.

[3]: Děkuji moc, i tobě. Jsem moc ráda, že to na tebe tak zapůsobilo.

[4]: Děkuji! Jsem ráda, že ti to připadá plné citu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama