Druhá strana ráje- kapitola 8.

6. prosince 2014 v 7:00 | Carin |  Druhá strana ráje
Zde přicházím s další kapitolou Druhé strany ráje. Ze začátku je docela nicneříkající, ale na konci se konečně ukáže, jak jsem to myslela s tím, že ani Aghatia není úplně nevinná. Pravděpodobně se na ni naštvete. A to ji má většina z vás ráda.
Doufám, že se to někomu zalíbí!
Mimochodem, ta báseň je úplně první, co jsem vlastně do tohoto příběhu sepsala. Podle ní to také celé vzniklo. Ze začátku jde možná poznat, že jsem ani netušila, o čem bude. Jen jsem měla nutkání sepsat cosi romantického.

Kapitola 8.

Lásko, nehledej mě

Stále jsem nemohl zapomenout na ta slova. Říkala, že se propadnu až do samotného nitra. Přesto mě následovala. Bez jakéhokoli motivu jsme spolu kráčeli napříč ruinami. Možná by ale bylo lepší, kdybychom se nadobro ztratili. Sice by spolu s tím odešla i možnost na záchranu, ale jistě by to tolik nebolelo.

Za chůze jsem formoval slova, která byla zapisována na řádky. Mezi nimi jsem jasně cítil, jak moc to myslím upřímně. Ale proč mi natolik chyběla, když jsem věděl, že láska je pouhá chyba? Aghatia sice tvrdí, že patří k člověku jako hvězdy k vesmíru, nicméně ona odmítala pochopit, že mě byla zapovězená. Přesto ovládala mé emoce.

Tuto báseň určenou dívce mých snů způsobila jediná Aghatiina věta. Tomuto místu jsme často říkávali Strach.

Pro naši lásku

plul jsem přes oceány,

zdolával hory,

až strach se mi stal osudný.



Hrubý hlas zahltil mě,

nezbývala naděje,

již neexistovalo světlo či temnota,

když putoval jsem přes závěje.



Bez světla dochází síla,

obalil mě bílý prach,

kolik zbývalo času,

než zničil mě strach?



Vinou mých iluzí,

že bude snad lépe,

navždy jsem tě ztratil,

když naslouchal jsem slepě.



Možná bych mohl přesvědčit Vládkyní. Koneckonců, vzhledem k tomu, proč jsem to všechno činil, jsem byl vlastně nevinný. Ale já jsem vzdal boj. Prohrál jsem bitvu o svou lásku. Aghatia nesouhlasně zavrtěla hlavou. Pokoušel jsem se ji ignorovat. Stále jsem si opakoval, že je prostě obyčejná nevěřící. Ale přesto mě její opovržení mou vírou bolelo. I když jsem to nechtěl. Ale city si člověk nevybírá. U přízraků to navíc platí několikanásobně.


Nyní slepě bloudím

ulicemi temnoty,

a znovu sžírá mě obava,

jestli se vymaním ze slepoty.



Kolik času zbývá,

než tě opět spatřím,

poznám tvé oči,

když tě v duši stále zřím?



Nikdy vidím tě v kouři,

jako prašný obrys,

hned však zase zmizíš,

jako divoký a plachý rys.



Usmál jsem se. V té chvíli jsem zapomněl na veškerá svá přesvědčení. "Ano, stále si ji pamatuji. Věřím, že existovala. Já totiž vím, že byla tak nespoutaná. Oči jí věčně plály plamenem. Když jsem odcházel, když jsem se vracel. A nyní," povzdechl jsem si. "Je vše pryč."

"Musíš pouze doufat, že ne navždy. Že nespadneš úplně dolů."

"Že nespadneme," opravil jsem ji. "Činíme přece vše společně."

Smutně zavrtěla hlavou. "V této věci ne. Ty na rozdíl ode mě máš možnost se odsud dostat."

"To je směšné," pravil jsem suše. "Toto místo má být jen trestem pro uvědomění si chyb, ne vězením. Kromě toho, nemyslím si, že zrovna ty jsi udělala něco opravdu hrozného. Připadáš mi vlastně…pro tento svět příliš mírumilovná. Laskavá. Hodná. Štědrá. Cítím, že sem nepatříš."

Pokrčila rameny. "To jsem si také myslela. Ale jak jsem ti již říkala, pravděpodobně jsem nějakým způsobem přišla o své srdce. Ukradli mi ho, nebo jsem ho možná prodala. Ale vím, že ho nemám. Bez srdce se odsud nemůžeš dostat. Stejně jako bez duše."

"Nebo beze jména," doplnil jsem ji. "Ale toto příliš nechápu. Jak se dá něco takového ztratit?"
"Jsi přízrak, nezapomeň. Nehmotný," pokusila se vysvětlit, čímž mi toho ale příliš nevysvětlila. "Ty jsi své jméno ještě neztratil. Jinak bys věděl, co to znamená. Pouze zapomněl. Snadná cesta ke ztrátě, ale ještě máš čas."
"Čas k čemu?" podivil jsem se.

"K nalezení." Opět se zadívala do mých očí. S trpkým úšklebkem jsem zavrtěl hlavou. Ona však pokračovala. "Znáš její oblíbené číslo. Temperament. Ještě ji vídáváš před sebou. Nejsi zcela ztracený."

Nesouhlasil jsem s ní v ani jediném slově, ale radši jsem se rozhodl pokračovat ve skládání oné básně.

Každou vidinou se rozmazáváš,

více a více,

stále si tě pamatuji,

ale budu navždy sice?



Tento svět má jevit se jako tíseň,

od času mého odchodu

jak mohu žít bez tebe

po celou tu dobu?



Až zemřeš ty,

spatříš zaslíbený ráj,

hřejivý jako ten máj,

kdy jsem tě spatřil poprvé.



Již jsem nedodal, že již možná zemřela.

"Setkali jste se v květnu?" zeptala se ohromeným hlasem.

"A zemřel jsem o několik let později v srpnu," dodal jsem.

Zalapala do dechu. "Ale…to je úžasné! Ty si opravdu něco takového pamatuješ?"

Pochmurně jsem se usmál. "Skvělé. Jistě. Ale své ani její jméno si nepamatuji. Pořádně ani nevím, kým byla. Jak jsme se setkali…"

"Takové věci se zde zapomínají nejrychleji," pokoušela se mě utěšit s dlaní na mém rameni. Opět se dostavil ten zvláštní pocit oslabení. Pokoušel jsem se ho ignorovat, ale byl každým jejím dotekem silnější.

"Nikdy si nevzpomenu," zamumlal jsem. Raději jsem opět začal tvořit slova. Zcela jsem se do toho ponořil, takže jsem Aghatiu přestal vnímat. Myslel jsem jen na její oči. Jediné, co jsem si tak jasně pamatoval. Ty jiskry nebude lehké vytratit z mysli.

Počkej na mě,

snad desítky,

možná stovky let,

ne snad celé věky?



Až se zase setkáme,

poznáš mě,

a vzpomenu si já na sliby své,

vzpomenu si na tebe?



A i kdyby,

jak bys mě mohla milovat,

jak by ses mohla slitovat,

když jsem jen pouhý lásky vrah?



Ty jsi ta jediná,

pouhá zasahujíc do mých citů,

mocná jako bytost mýtů,

ale nyní nenacházíš se tu.



Lásko, nehledej mě,

protože já jsem na druhém konci,

chci se s tebou loučit,

alespoň naposledy.



Mezi životem a rájem nachází se místo,

říkají mu strach-

temné místo v slzách

zlých hlasů a beznaděje.



Já jsem ho následoval,

a nyní jsem pouhým přízrakem,

bloudícím temným světem,

bez víry a bez lásky.



Lásko, nehledej mě,

a prosím doufej,

neztrácej naději, nezoufej,

nebo tě také pohltí strach.



Možná tě spatřím,

pokud naše láska byla silná,

buď do té doby volná,

nenásleduj temnotu v sobě.


Možná jsem tě viděl naposledy

té srpnové noci,

kdy jsem hleděl do tvých očí,

a řekl ti, co cítím.



"Já to nechápu," pronesl Aghatia nakonec, když si všechna slova přečetla. "Když se mnou mluvíš, chováš se jako arogantní a sobecký idiot…" odmlčela se. "Ale když čtu tvé básně, poznávám tvé srdce. I když si to možná nepřipouštíš, měníš se. K lepšímu" Usmála se. "Já si jsem pro tento moment jistá, že se odsud dostaneš."

Suše jsem se zasmál. "Jsi naivní, víš to? Právě to tě dostalo do Pekla. City tě oslabili a svrhly do těchto hlubin."
Zavrtěla hlavou. Když promluvila, její hlas zněl tiše a raněně. "Prosím, nezačínej s tím. Nechci se s tebou hádat. Já si myslím, že tvá víra je špatná, a ty si to samé myslíš o mně. Přesto máme jen jeden druhého, a jsme nejšťastnějšími přízraky v této dimenzi."

"Ale problém je v tom," naštval jsem se. "Že ty nevěříš v nic. Kromě toho, vztahy jako přátelství jen zraňují. Nejsme šťastní, ale to ty nemůžeš vědět."

Zvýšila hlas. Věděl jsem, že zuří, ale bylo mi to docela jedno. Její názory byly tak scestné, že jsem ji to prostě musel vysvětlit. Pro pravdu se zlobí každý. "Když nevěřím v to, co ty, jsem automaticky ateistka? Něco ti povím- možná miluješ, ale bez viny rozhodně nejsi. Copak necítíš, že emoce jsou lidské?"

"Lidská slabost," opravil jsem ji.

"Ty jsi opravdu neskutečně domýšlivý!" obvinila mě.

Chladně jsem se zazubil. "Prostě odmítáš přiznat, že bych mohl mít pravdu."

"Ale ty jsi jen jejich loutka, copak to nemůžeš pochopit!?" vykřikla zoufale a mé srdce náhle jako by zaplálo plamenem. Zhroutil jsem se k prašné zemi. Listy zápisníku se rozlétly okolo mě. Když jsem tam pouze ležel a sbíral ztracené síly, pomalu mi to začínalo docházet. To, že mi dala tu minci, nic neznamenalo. Přišel jsem na to, o co se jí jednalo. Prudce jsem se postavil na nohy.

"Ty jsi hrála jen podle pravidel tohoto světa, že?" vrčel jsem a přiblížil se k ní. Vystrašeně na mě hleděla. "Máš mnohem více síly, než jsi mi ukazovala!"

"Ne," pronesla plačtivým hlasem. Sáhl jsem po zbrani, ale vzápětí mi došlo, že žádnou nevlastním. Sáhl jsem proto hluboko do svého nitra. Když to dokázala ona, umím to i já. Mnohokrát jsem se o to pokoušel za života, ale teprve nyní po smrti se mi povedlo. Koutkem oka jsem viděl pařáty nenávisti, které se plazily až k jejímu tělu a srazily ji na kolena.

"Jaké to je, trpět stejně jako já?" křičel jsem na ni. Věděl jsem, že ji toto pomalu drtí. Přesně tak jsem to chtěl. Usmál jsem se. O toto jsem se tak dlouho pokoušel. Byl to překrásný pocit. Mít nad někým moc jen skrz nenávist.

"Nedělej to!" odpovídala mi zoufale. "Všechno ti vysvětlím, ale…jestli mě zničíš, nikdy…nikdy ji už neuvidíš!"

"Nezáleží mi na ni," prskl jsem, i když jsme oba věděli, o jakou jde lež. Její obrana povolila a jen na mě hleděla smutným a prázdným pohledem. Její síla se měnila v mou. Přesně, jak to dělávala ona, a já jsem si naivně myslel, že můžeme být přáteli.

"Já…jsem tvou jedinou nadějí, jak se odsud dostat," šeptala. "Copak mi nedáš jen jedinou šanci? Můžeš mě přece zničit po tom, co ti vše vysvětlím."

Zaváhal jsem. Opojení moci bylo silné, a já jsem věděl, že jsem příliš slabý na to, abych tuto sílu vyvolal poprvé. Nejspíš šlo o další z mých sentimentálních chyb, ale něco v jejích očích mi říkalo, ať ji vyslechnu. V životě bych ji zabil, ale již mrtvou duši lze pouze nadobro a nenávratně zničit. To jsem ještě nikdy neudělal. A v tomto okamžiku jsem přišel na to, že ani nechci. Byla to příliš jednosměrná cesta. Pustil jsem ji ze své síly a konečně uvolnil své napjaté tělo. Začal jsem sbírat rozházené listy. Jeden však chyběl. Poslední, co jsem si pamatoval, byl můj vlastní výkřik.

Až po chvíli mi došlo, že jsem se přidal ke sténání přízraků, které zde byly příliš dlouho. Aghatia na mě stále jen smutně hleděla. Po dlouhé chvíli ke mně natáhla ruku, která cosi svírala. Rozložila list papíru a já jsem s úlevou spatřil dobře známou kresbu. Natáhl jsem se pro ni. Ona však ucukla.

"Ne. Varuji tě, že mohu nechat tento papír shořet. Navždy." Kdyby mé srdce tlouklo, v tento okamžik by se pravděpodobně zastavilo. Upírala na mě stále onen pohled. "Ale neudělám to, pokud se mě nepokusíš znovu zničit. Jen mě vyslechni."
Uzamknul jsem rozbouřené city hluboko do sebe. Jako když jsem měl jisté výhrady proti některým příkazům bohů. "Darovala jsi mi tu minci, jen abys mi mohla být blíže. Sála jsi mou sílu."

"A-ano," zakoktala. "Alespoň ze začátku. Ale později jsem tě opravdu považovala za přítele. A myslím, že stále považuji." Její slova mě svým způsobem dojala, ale rozhodl jsem se to nedat najevo. Kromě toho, zlobil jsem se na ni. Opravdu.
"Ale ty jsi to dělala po celou dobu," namítl jsem. "Jako nyní."

"Byla jsem rozčílená," omlouvala. "Ublížila jsem ti, ale opravdu jsem nechtěla."
"Ale nebylo to poprvé a naposledy. Činila jsi tak při každém doteku. Proto jsi mě objala. Ale ty jsi tomu mohla zabránit. Vím to."

"Mohla," přikývla. Přál jsem si, abych se nezeptal. "Ale…" Její hlas zněl opravdu zoufale. "Na mém místě bys učinil to samé. Já se nechci ztratit. Ještě nejsem připravená. Já potřebuji tvé světlo. I když vím, že stejně spadnu."

Tak mě prostě stáhneš s sebou," dopověděl jsem ohromeně.

"Snažila jsem se, aby tě to co nejméně bolelo," zašeptala.

"Ale udělala jsi to."

Sklopila hlavu. "Pro někoho, jako jsi ty, nejspíš omluva nic neznamená, viď?"

Přemýšlel jsem. Ano, přál jsem si ji mučit. Zničit. Křičet po ni. Ale její slova byla příliš silná. Měla pravdu. Ano, na jejím místě bych skutečně jednal stejně. Přivinul jsem ji k sobě. Nyní si pravděpodobně vysávání rozmyslela. Nebo jsem to minimálně necítil.

"Nikdy ti to neodpustím," šeptal jsem. "Ale mám tě rád. Jsem tady pro tebe." Zaváhal jsem, ale nakonec jsem se přece jen rozhodl říct i ten zbytek. Pravděpodobně totiž stejně klesnu. Toto to jen urychlí, což možná bylo dobře. "Mé světlo je tvé světlo. Mé srdce je tvé srdce. Mohli bychom…být opět přáteli?" I když jsem tak nezamýšlel, z poslední věty se stala otázka. Hleděla na mě a děkovala prázdnýma mrtvýma očima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 6. prosince 2014 v 17:15 | Reagovat

Jak jsi správně napsala na začátku, tak Agathia mě opravdu překvapila. Neříkám, že ji po tomto nemám ráda, jen mě to docela šokovalo. Nečekala bych to od ní. A to je dobře, ne? Tvůj příběh stále překvapuje a to je jen a jen dobře :) Ale na druhou stranu mě mile překvpail on :) Sice jí neodpustí ale nezanevře na ni :) To je sympatické jednání :) Pokud budou přátelé, bude to moc fajn :) Nechtěla bych, aby se znepřátelily :)

2 stuprum stuprum | Web | 7. prosince 2014 v 2:43 | Reagovat

Prázdné oči jsou děsivější než smrt. :)

Velkolepý díl z pera Karin. Až jsi mě opojila. O pádech se mi vždycky mile čte. :)

3 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 9:32 | Reagovat

Agathiu tak nějak chápu. Ale rozhodně mě tím nenastvala, a on? To jsem od něho nečekala. Děj mě nenudi, i když ty víš, že mám ráda akci, ale tady to jaksi ani nepovažuji za dobré. Musím tě jen chválit! Těším se na další kapitolu!

4 Callia Callia | 7. prosince 2014 v 12:16 | Reagovat

Tohle je opravdu úžasná povídka! :33 Moc a moc se omlouvám, že jsem neokomentovala minulé kapitoly, ale neboj se. Četla jsem je. :) A já si myslím opak, než jsi mi odepisovala v komentáři. Připadá mi, že s každou další kapitolu se ty básně zlepšují. Jasně, ne vždy je tam rým, ale podle mě báseň není o rýmu nýbrž o tom, jaký z ni má člověk pocit. Přeci jen... poezie vyjadřuje hlavně pocity no ne? :)

5 Callia Callia | 7. prosince 2014 v 12:45 | Reagovat

A ještě jsem zapomněla napsat, že jsem tě nominovala do jednoho tagu. Článěk najdeš u mě na blogu. :)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 17:26 | Reagovat

[1]: No, on ji tak trochu odpustil, jen to odmítá přiznat :-). Jinak moc děkuji a jsem ráda, že jsem tě překvapila.

[2]: Děkuji. Tvé hodnocení zní dramaticky. Já ráda o pádech píši :-)

[3]: Upřímně, já jsem to od něj také nečekala:-)
Děkuji moc. Přísahám, že další povídka, kterou chystám psát, je trochu dějovější a akčnější...

[4]: Mě připadá, že jak Aghatia v jedné kapitole zmínila, on prostě zapisuje všechno to málo, co se stane :-)
Ale moc děkuji, opravdu!
Na TAG se hned podívám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama